Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

III. Proces s králem, 10. březen a pád girondistů (leden – červen 1793)

[Paříž, leden až červen 1793. Louvet líčí spor o odvolání k lidu v procesu s králem, Dumouriezovo tažení a zradu, nezdařený noční útok na Konvent z 9. na 10. března, petici pařížských sekcí proti dvaadvaceti poslancům a povstání z 31. května a 2. června, po němž se sám musel skrýt. Psal to na jaře 1794 v úkrytu, ještě za Robespierrovy vlády, a mnohé jeho soudy jsou soudy pronásledovaného straníka.]

Dostáváme se k procesu s Capetem,¹ o němž mám několik důležitých podrobností. Salle první ve shromáždění vyslovil a odůvodnil názor, že je třeba odvolat se k lidu.² Podpořil jsem jej; lze se přesvědčit, z jakých důvodů, a zda události mé předpovědi potvrdily. Má řeč, kterou jsem na tribuně nepronesl, protože rozpravu uzavřeli právě ve chvíli, kdy jsem se chystal promluvit, vyšla aspoň tiskem. Z našich řečníků odpověděl Robespierrovi Vergniaud a rozdrtil ho.³ Ctihodný a nešťastný Vergniaude, proč jsi častěji nepřemáhal svou vrozenou netečnost? A především proč, když obkličovali národní zastupitelstvo tisícem smrtelných nástrah, proč tvé oči odmítaly vidět? Po 10. březnu se ještě zavíraly; otevřely se až 31. května, běda, a příliš pozdě.

Dumouriez a jeho zrada

Kolik hrůz! A byla to jen předehra hrůz, které nám chystali. Nebyli jsme daleko od 10. března: nepřítel velmi nebezpečný a velmi nečekaný měl rozmnožit už tak příliš velký počet našich nepřátel: i Dumouriez se měl přidat k orleánské frakci.⁴

Ve chvíli, kdy toto píši, vyšly jeho paměti. Tvrdí v nich, že byl vždy monarchistou; jsem však pravdě povinen prohlásit a dokázat, že byl po nějaký čas velmi upřímným republikánem.

Že si přál, aby se Ludvík XVI. udržel na trůně, tehdy, když jako jeho první ministr vládl víc než on, to chápu; ale že by po 10. srpnu zůstal věrným služebníkem panovníka zbaveného koruny – domnívám se, že ctižádostivého generála znám dost, abych mohl tvrdit, že to možné nebylo. Ostatně, což mi není známo, že po onom dni 10. srpna byl Dumouriez první, kdo udal La Fayetta, jenž dával svým vojskům přísahat poslušnost králi? Což nevím dobře, že v té době psal dopis za dopisem Komisi jedenadvaceti Zákonodárného shromáždění a že právě tak dosáhl vrchního velení?⁵ Což neví celá Evropa, že bez něho by byl vévoda Brunšvický v Paříži před koncem podzimu?⁶ Řekne mi, že pro čest a bezpečnost Francie mohl i velmi horlivý monarchista nechtít, aby cizinec přišel diktovat zákony až do hlavního města, a že si musel přát i to, aby mu znovu vyrval Verdun a Longwy. Připouštím; ale vítězství u Jemappes? ale dobytí Belgie? ale zamýšlený a téměř provedený vpád do Holandska? Nebyly to snad činy víc než jen konstituční?

Poté co v tažení navždy slavném s pětatřiceti tisíci nových vojáků zastavil, odrazil, zahnal a téměř zničil sto tisíc starých vojáků, nejlepších v Evropě, jimž velel jeden z nejproslulejších generálů; poté co znovu dobyl dvě pevnosti – ještě zvítězit u Jemappes, dobýt Belgii a zakrátko zasadit všem mocnostem rozhodující ránu tím, že se zmocní přístavů a pokladů Holandska; potom s armádou hrdou na svá vítězství, posílenou šedesáti tisíci Brabanťanů a Batavů, obrátit se zpět na Coburga,⁷ porazit ho, donutit Rakousko k míru, Anglii k mlčení, celou Evropu k obdivu, a stát se tak skutečným zakladatelem Francouzské republiky a rozhodčím osudů světa: ta úloha byla dost velká, aby zlákala nejctižádostivějšího z lidí i muže největšího génia.

Dumouriez po ní toužil, Dumouriez by ji byl splnil. Avšak frakce ciziny, která se ničeho nebála tolik jako jeho, záhy pochopila, že mu musí připravit porážky, jejichž nevyhnutelným následkem bude, že ho buď svrhnou, nebo přinutí přejít k ní. Proto se Pache, tehdy ministr války, a Hassenfratz, přednosta jeho kanceláří,⁸ přičiňovali, aby Dumouriezovým vojskům scházelo všechno; proto vrhli do této armády co nejvíc oněch orleánských vojáčků, neúnavných apoštolů plenění a nekázně; proto rada, v níž Rolanda už poslouchali jen s nevolí, v níž se všichni spojovali proti jeho příliš přísné ctnosti, v níž rozhodovali Monge a Pache⁹ a na niž – jak Dumouriez velmi dobře ví, třebaže si dává velký pozor, aby to neřekl – republikánská strana Konventu neměla v té době už žádný vliv; proto, pravím, sužovala rada Belgii oním Ronsinem, oním Chépym, oním Estiennem, onou tlupou komisařů výkonné moci,¹⁰ tajně a zvlášť pověřených, aby budili nenávist k Francii a především k její takzvaně republikánské vládě a aby k tomu užívali všeho násilí, všeho vydírání, všech druhů despotismu a lupičství, všech zločinů, jaké si takoví ničemové dovedli vymyslet; právě tak jako jistí komisaři, vybavení daleko od Konventu větší mocí, než jakou měli v jeho lůně, a stejně tak pověření frakcí, aby takzvanou republiku departementům navždy zošklivili.

Proto byl jedním z komisařů Konventu, které Hora, tehdy všemocná, vybrala pro cestu do Belgie, Delacroix,¹¹ sám schopnější oškubat Belgičany než celé to mračno zlodějů, které tam už vypravila rada. Proto Marat, hlavní agent Anglie,¹² nepřestával generála trhat ve svých listech, den co den roznášených až pod Dumouriezovy stany; proto nepřestával usilovat o to, aby ho připravil o důvěru vojáků; a protože věděl, jakými léčkami ho obkličují, jaké nepřekonatelné překážky mu chystají do cesty a jaké poslední zrady pro něj mají v záloze, předpovídal s jistotou, že na jaře bude generál emigrantem. A tyto prostředky se jim zdařily!

A Dumouriez, zklamaný ve svých skvělých nadějích, se nezastyděl spolčit se s těmi, kdo mu právě uloupili všechny jeho prostředky, všechno jeho štěstí a všechnu jeho slávu, proti těm, jimž dlužil vše a kteří ve dnech své moci ze všech sil pracovali pro jeho úspěchy! Nezastyděl se spolčit se s lidmi, jako je Delacroix, s nejpodlejšími darebáky, jaké kdy země vyvrhla, proti mužům, jako byli Vergniaud, Condorcet, Thomas Paine¹³ a jiní nešťastní republikáni, jimž přes pomluvy, kterými je teď kdekdo zahrnuje, potomstvo, nestranné potomstvo učiní po právu. A ve svých pamětech neobrací Dumouriez nejčastější výčitky proti důstojnému vůdci strašlivé Hory; to na mé nešťastné přátele by chtěl – hned úmyslným opomenutím, hned strojeným zamlčováním, hned přímými pomluvami – svalit hanbu různých dekretů, proti nimž vždy bojovali a jejichž oběťmi se stali. Ještě na hrob republikánů přichází tupit jejich ctnosti, jež pronásledoval, jejich dobrodiní, jež zradil! Ó Dumouriezi! Tak je možno dvořit se králům Evropy; ale je tu historie, která by byla mluvila jen o tvém nadání a která bude muset vyprávět, spolu s tvou strašlivou věrolomností, všechny tvé nízkosti.

Přes pikle Hassenfratzovy a Pachovy zahájil Dumouriez své tažení a jeho šťastná odvaha už vítězila nade všemi překážkami. Frakce viděla, že přes to všechno Holandsko dobude; a od té chvíle nechal generál Stengel (myslím) volný průchod Coburgovi, jehož bylo tak snadné zastavit. Kolona třiceti tisíc císařských spadla zřejmě z nebe, aniž ji kdo zpozoroval, a rozprášila naše ležení. Dumouriezovi nezbylo než zanechat výpravy tak šťastně započaté a vrátit se do Belgie, aby se znovu postavil v čelo armády zachvácené malomyslností. Vrátil jí trochu síly, trochu soudržnosti, trochu kázně a dosáhl ještě dosti významného úspěchu u Tirlemontu.¹⁴

Pak přišel den u Neerwindenu. Porážka levého křídla měla za následek ztrátu bitvy. Poslechněte Mirandu,¹⁵ řekne vám, že ho Dumouriez obětoval. Poslechněte Dumourieze, řekne vám, že se Miranda dal porazit schválně, aby mu vyrval vítězství. Já, jenž vím, že frakce nenáviděla stejně jednoho jako druhého, kloním se k názoru, že pohromy toho dne způsobila ona, a jedině ona. Byl to den rozhodující; a vše nasvědčuje tomu, že první, kdo v Mirandově levém křídle vykřikli „zachraň se, kdo můžeš“ a rozvrátili je, byli oni placení rozvraceči, oni kordeliéři, důstojní vyslanci Maratovi, důstojní agenti Delacroixovi.

Buď jak buď, výprava do Holandska byla nenávratně zmařena; jedna prohraná bitva rozhodla o ztrátě Belgie; generálovi zbývala ke krytí hranice jen armáda zcela malomyslná, už velmi prořídlá, kterou měli rozvraceči zpracovávat s ještě větším úspěchem. A tu je Dumouriez v postavení, do něhož ho frakce už dávno hořela touhou přivést. V jeho očích je republika napříště ztracena. Bude-li se za ni dál poctivě bít, dříve nebo později zahubí sám sebe. Ještě jeden nezdar, a jeho úhlavní nepřátelé, jakobíni, ho doženou na popraviště. Co však dělat? Na kterém dvoře žádat o útočiště? Který král přijme, který král nebude pronásledovat přemožitele Brunšvického?

Byla tu ovšem ještě jiná cesta, rychlejší, jistější, šlechetnější: zajistit ústup svých vojsk, přivést je zpět na hranici, rozestavit je v postavení co nejméně nevýhodném; odtud napsat Konventu – a Dumouriez psát umí –, napsat dopis hodný svého pisatele i okolností, odhalit bez okolků nikoli několik slabostí toho či onoho republikána, nýbrž všechny zločiny nových royalistů, všechny hanebné pikle Pachovy, všechny ničemné návrhy Delacroixovy, zkrátka všechny zločiny bezbožné frakce a krutého cizince, který ji platil; a potom, po příkladu posledního z Brutů¹⁶ a tolika jiných vojevůdců starověku… Ale k čemu takové bláznovství? Jen k tomu, aby zachránil svou čest! jen aby si zajistil slávu! jen aby mu dalo jedno z prvních míst v dějinách! Kdo? On? On že by napodoboval ty blázny z Konventu, kteří ve svých řečech neustále citují – nikoli, jak říká on, Římany, nýbrž, což je poněkud něco jiného, hrdiny Říma! Ne, takový prostředek se generálovi nemohl nikterak hodit: až dosud byl bezpochyby republikánem pro svůj prospěch; ale románovým snílkem, tím dosud nebyl.

Muže jeho povahy dokázaly svést jiné myšlenky. Zdálo se mu napříště nemožné, aby Francie neupadla znovu pod jho království; kdyby nám krále dali cizinci, stalo by se to jen přes potoky krve a s naprostým despotismem. Podle tohoto muže to tedy znamenalo prokázat Francouzům skutečnou službu, vyjednávat navenek s Coburgem a uvnitř s Philippem o obnovení ústavy z roku 1789;¹⁷ a v tomto posledním plánu byl generál stále ještě osobou velké důležitosti. Je pravda, že bylo třeba zradit své závazky před Evropou, vydat dýkám poctivé lidi krutě oklamané a spolknout hanbu, že se spolčuje s nejopovrženíhodnějšími z lidí, s Delacroixem a Maratem. Žádný ohled ho nedokázal zadržet.

Protože Delacroix a někteří z jeho lidí byli ve chvíli, kdy vydal své paměti, ještě naživu a těšili se dokonce velké popularitě; protože tedy tito domnělí republikáni mohli sloužit věci králů a záleželo na tom, aby jim nebyla stržena maska, Dumouriez své tajné porady s nimi jen naznačil. Přiznává aspoň schůzku v Bouchainu.¹⁸ Bylo to bezpochyby několik dní předtím, kdy byla mezi těmito třemi muži smluvena noc 10. března. V Belgii bylo mezi nimi vše rozhodnuto. Tam byla smluvena noc 10. března, tam se rozdělily úlohy. Ze svého tábora, v jehož středu bude žádat krále, oznámí generál ve svých manifestech, že potáhne proti anarchii a na pomoc zdravé většině Konventu: tak poskytne jakobínům, jimž bude naoko vyhlašovat válku, mocné záminky proti republikánským poslancům, za jejichž obránce se bude předstíraně vydávat. Tak znamenitě podpoří proskripční pokřik Marata, který neopomene označit všechny girondisty dýkám otupělého davu, na nějž bude křičet: „Hle, royalisté! hle, zrádci! hle, spoluviníci Dumouriezovi!“ Pak už nezbývalo nic jiného než uspořádat Národnímu konventu noční zasedání, v jehož průběhu budou na republikány posláni všichni hrdlořezové od kordeliérů, kteří neopomenou žádat všechny potřebné obžalovací dekrety, a dokonce, bude-li třeba, sami srazit oněch dvaadvacet hlav, už slíbených Coburgovi.

Noc 10. března

Jak se však stalo, že toto strašlivé spiknutí z 10. března,¹⁹ tak dobře připravené, ztroskotalo? Souhrou těch nejpodivnějších náhod; a čtenář i zde užasne nad velkými účinky malých příčin.

Abych byl blíž Konventu, ubytoval jsem se v ulici Honoré, jen kousek nad jakobíny.²⁰ Bylo devět hodin večer: má Lodoïska,²¹ která se vrátila domů a čekala na mne, uslyšela strašlivý hluk a hrozný křik. Stále o mne plná úzkosti – vždyť jsem už tři měsíce, jako většina mých přátel, žil jen uprostřed nebezpečí, ustavičně pronásledován, ohrožován, urážen, nucen mít na svou obranu zbraně a každou noc spát mimo domov –, sešla má drahá choť dolů a došla až na galerie oné strašné Společnosti, odkud všechen ten hluk vycházel. Slyšela tam pronášet tisíc pomluv, tisíc hrůz. Viděla, jak zhasínají svíce a tasí šavle. Vyšla odtamtud až se zběsilým zástupem, který šel ke kordeliérům pro pomocníky, s nimiž se měl neprodleně vrátit a vrhnout se na Konvent. Lodoïska se právě vracela domů, když jsem přišel. Ihned jsem letěl k Pétionovi,²² kde bylo shromážděno několik mých přátel. Klidně rozmlouvali o několika dekretech, jež měly být vydány za několik týdnů. Bůh ví, s jakou námahou jsem je vytrhl z jejich bezstarostnosti! Konečně jsem dosáhl toho, že žádný z nich nepůjde na zasedání, které už začalo, ale že se za hodinu sejdeme, my všichni hlavní proskribovaní, v jistém domě, kde nás spiklenci nemohli tušit.

Pak jsem spěšně zašel na zasedání, kde jsem našel Kervélégana, poslance za Finistère. Ten statečný muž běžel až na konec předměstí Saint-Marceau upozornit prapor Brestských,²³ který velmi šťastně přibyl do Paříže a byl tu už několik dní zdržen a který zůstal celou noc ve zbrani a čekal jen na úřední výzvu nebo na úder poplašného zvonu, aby nám vytáhl na pomoc. Já jsem zatím chodil ode dveří ke dveřím a varoval Valazé, Buzota, Barbaroux,²⁴ Salla a několik dalších. Brissot šel upozornit ministry na to, co se děje, a ministr války, statečný a nešťastný Beurnonville,²⁵ už přelezl zeď své zahrady a připojil se k několika přátelům, s nimiž konal obchůzku. Po dvou hodinách běhání, za černé noci a takřka uprostřed svých vrahů, jsem se vrátil na smluvené místo. Pétion tam chyběl. A přece byl ve velkém nebezpečí, zůstane-li doma. Vrátil jsem se pro něho, a tento rys ho vylíčí. Když jsem na něj naléhal, aby šel se mnou, přistoupil k oknu, otevřel je, a když prozkoumal oblohu, řekl: „Prší, nic nebude.“ Ať jsem mu říkal cokoli, trval na tom, že zůstane.

Nebyl to déšť, co spiklence zastavilo, nýbrž ono dvojí opatření: naše nepřítomnost a výstraha daná Brestským. Zaváhali, když se dověděli, že po obžalovacím dekretu, jehož by byli dosáhli, nemůže následovat okamžité zatčení jejich obětí; a jejich odvaha, vždy tak veliká, šlo-li jen o vraždění, je opustila nadobro, když zvěděli, že by bylo třeba bojovat. Bylo jich jen tři tisíce; Brestských bylo čtyři sta: jak se odvážit útoku? Neodvážili se.

Zprvu si však byli svou věcí tak jisti, že před půlnocí poslali úředně oznámit své povstání proti národnímu zastupitelstvu obecní radě, která neopomněla dát o tom zprávu Konventu o dobré dvě hodiny později, to jest tehdy, kdy mělo být po všem. Tak nabylo spiknutí, třebaže ztroskotalo, jakési veřejné známosti, aspoň v Paříži; a věru, abychom předešli druhému pokusu toho druhu – za předpokladu, jak se domnívám, že jsme se za tento ještě pomstít nemohli –, slušelo se aspoň, abychom je co nejdůkladněji a nejveřejněji doložili. Myslel jsem, že takový je záměr Vergniaudův, když nazítří, kdy se nás asi dvacet sešlo, abychom se usnesli, co v té věci podniknout, vzal na sebe úkol spiknutí před Konventem odhalit. Věru bych mu ten podnik nepřenechal, kdybych byl mohl tušit, jak jej hodlá splnit. Jeho řeč byla krásná, ale nadmíru škodlivá.

Dal si v ní za úkol oklamat veřejné mínění, které se už velmi rozhodně vyslovovalo proti oběma otcovražedným Společnostem, jimž by byla rázně upřímná obžaloba, přednesená před celou Francií na tribuně Konventu, zasadila nejstrašnější ránu. Právě naopak: přičetl hnutí 10. března aristokracii; byla to bezpochyby aristokracie, byl to royalismus; ale royalismus a aristokracie kordeliérů a několika jakobínských vůdců: to bylo třeba říci, a to neřekl. Obě Společnosti byly také nadšeny pohodlným pláštěm, který jim Vergniaud poskytl; a když jsem se ho ve svém údivu zeptal na důvod tak podivného jednání, odpověděl mi, že pokládal za velmi užitečné odhalit spiknutí a nejmenovat pravé spiklence, z obavy, aby příliš nepopudil násilné lidi, už beztak náchylné ke všem výstřelkům!… Dobrý Bože! Hle, jaká pravidla jednání, jaké špatně pochopené ohledy připravovaly hrozné úspěchy frakce. Kdyby byly zahubily jen nás! Ale ony zahubily republiku.

Má politická závěť

Výbor Valazé, složený, myslím, že jsem to už řekl (ale nechť se mi opakování promine, píši v takovém spěchu!), složený z nejráznějších republikánů, z oněch členů pravé strany, která se pramálo podobala pravým stranám obou prvních shromáždění, byl touto novou chybou girondistů hluboce zarmoucen a pověřil mne, abych ji napravil a připravil rovněž závažnější obžalobu onoho spiknutí z 10. března. Napsal jsem ji, ale nemohl jsem dosáhnout toho, abych ji směl přednést. Hora, která se bála mé pravdomluvnosti, užívala vždy všech prostředků své ohavné taktiky – hrozeb, křiku, uzavření rozpravy, vzpoury galerií –, aby mi zabránila mluvit. Odtud pochází, že mne v posledních dobách nikdy nebylo vidět na tribuně. Rozhodl jsem se dát tu řeč vytisknout. Najdou se v ní všechny hlavní okolnosti, všichni hlavní původci²⁶ tohoto spiknutí. Neuvedl jsem v ní nic než věci naprosto přesné; a naneštěstí téměř všechny dohady, jichž jsem se v ní odvážil o událostech, jimiž se mi budoucnost zdála těhotná, byly opět proroctvími.

Její název zní: Národnímu konventu a mým voličům o spiknutí z 10. března a o orleánské frakci. Byla přetištěna v několika departementech; v Paříži jsem byl nucen dát jí vytisknout až šest tisíc výtisků. Byla by měla nedozírný účinek, kdyby někteří zpupní prokonzulové,²⁷ kteří, v departementech už usazeni, tam nedbali ničeho, nebyli otvírali balíky a mnoho výtisků nezadrželi u poštmistrů. Nelze si představit, jaká zuřivost se zmocnila spiklenců, když toto dílko vyšlo. Neodvážili se udat je shromáždění, neboť si byli jisti, že se nebudu bát je tam hájit a že tím nabude ještě větší publicity. O šest měsíců později o něm nepřímo mluvil Amar v obžalovacím spisu proti republikánům,²⁸ ale dobře se střežil připomenout jeho název. Vůbec si dávají velký pozor, aby o mně mluvili jen tehdy, když jsou k tomu nuceni; a především by rádi pohřbili v nejhlubším zapomnění mé spisy určené Konventu. Mé jméno, ano, mé pouhé jméno připomíná všechny zločinné záměry, z nichž jsem je obviňoval a které uskutečnili. Dnes je Marat uznán za royalistu a brzy bude Robespierre zcela diktátorem. Viděl jsem to už roku 1792, a co je snad záslužnější, měl jsem odvahu to říci.

V tomto posledním spise o noci 10. března jsem se nespokojil s tím, že jsem ohlásil jejich cíl; ukázal jsem i jejich prostředky. Ukázal jsem, že k tyranii půjdou cestou lupičství; že budou plenit, aby mohli vládnout; že budou vraždit, aby mohli plenit. Vše, co jsem tehdy říci mohl, jsem řekl; co mi nebylo možno říci, jsem naznačil. Nešetřil jsem ničeho, abych obě frakce obnažil v celé jejich ohyzdnosti. Běda! volal jsem na poušti; spiklenci dusili můj hlas, jak jen mohli, a moji přátelé poslouchali a neslyšeli. Proto jsem, přesvědčen víc než kdy jindy o našem blízkém a neodvratném pádu, říkal každý den své drahé Lodoïsce: „Ti lidé běží na popraviště; musil bych se od nich rychle odloučit, kdyby jejich strana nebyla stranou povinnosti a ctnosti.“

Dnes vyzývám přátele svobody, zbývají-li ještě jací, aby vyhledali tuto brožuru o 10. březnu, která se stala velmi vzácnou. Nechť ji čtou, aby si učinili aspoň představu o duchu hrůzy či zaslepenosti, jímž byla stižena vláda, která, takto varována před smrtelnými nástrahami, jimiž ji obkličovali, nehnula prstem, aby je zmařila. Nechť čtou: je to můj poslední spis v Konventu; je to jaksi má politická závěť; a netajím se, že jej pokládám za kus pro dějiny cenný.

Spokojím se s dodatkem, že právě k této navždy osudné době 10. března 1793 je třeba klást zničení svobody tisku, úplné porušení listovního tajemství, první obecné útoky na vlastnictví, zrod války ve Vendée, tak vytrvale, tak krutě živené Maratem, pařížskými radními, Pachem, Ronsinem a zástupem jejich spoluviníků, vyslání několika prokonzulů do departementů, první pokus o založení onoho Výboru pro veřejné blaho, který dnes tyranizuje Francii, a zřízení onoho revolučního tribunálu, který ji pokrývá krví:²⁹ události ohavné, zařízení zlořečená, jež byly teprve předehrou a nástroji všech metel, všech strašlivých ran, jimiž měla být má vlast stižena… Přátelé svobody, lkejte, lkejte tedy; ale nezapomínejte, že tyto zločiny nebyly zločiny republiky. Republika! Nikdy nám nedovolili ji založit! Aby ji ponížili, aby ji zošklivili, aby ji navždy zahubili, proto ustavičně schválně mísili její jméno do svých krutých hanebností. Všechny zločiny, které spáchali, jsou ještě zločiny království.

Neopustím tento předmět bez jedné poznámky nikoli bezvýznamné. Když násilí vynutilo dekret o revolučním tribunálu, cítili jsme, že je aspoň třeba se spojit, abychom dobře vybrali jeho takzvané porotce. Podařilo se nám skutečně jmenovat slušné lidi; ale byli by přijali? Marat nečekal, jak to dopadne. Křičel, že je to kontrarevoluce, hrozil, že zavolá lid, dal volbu zrušit a dal odhlasovat svou listinu. Rozumí se, že na ni dal jen nejodhodlanější lupiče; byli to většinou zářijoví vrazi: nezměnili úlohu, změnili jen jeviště; a nyní jako tehdy vraždí stále ve jménu zákona.

Někteří byli vzati ze středu oněch „obránců republiky“, nové společnosti lupičů, kterou bylo možno přirovnat jen k septembristům. Mezi nimi figuruje jakýsi pan Nicolas,³⁰ pozoruhodná osoba, o níž mluví Camille Desmoulins v jednom z pěti posledních čísel svého Vieux Cordelier. Tam se lze dočíst, že tento pravý jakobín, zprvu odkázaný žít z pečených jablek, vděčí za své jměníčko dvou set tisíc liber, které projídá se všemi lehkými děvčaty, a za právo nad životem a smrtí, které vykonává nad všemi poctivými lidmi, tlusté holi, jíž dodával jistoty vrozené zbabělosti pana Robespierra ve chvíli, kdy ten začal pomýšlet na to, že by se žvaněním, pomlouváním a proskribováním mohl docela dobře stát králem Francie.

Dvaadvacet hlav

Dumouriez zatím, lačný republikánské krve, čekal na naše hlavy. Musel být udiven, když se dověděl o nezdaru vytoužené noci; ale protože zašel příliš daleko, než aby mohl udělat krok zpět, překročil Rubikon. V jeho pamětech lze číst dějiny jeho operací, které nejsou ničím jiným než dějinami jeho chyb. Nepředvídavost, lehkomyslnost, domýšlivost, to je vše, co se tam najde. Za necelých čtrnáct dní ztroskotaly všechny jeho plány. Zařídil všechno, kromě prostředků k provedení. Velmi velký na bitevním poli, je Dumouriez velmi malý na poli pletich. Naneštěstí pro něho se nebojuje stále, a co je ještě větší neštěstí, jakmile přestane bojovat, popadne ho zuřivá chuť pletichařit.

Začínali jsme si oddychovat, když jeden rodák z Bordeaux, zajatý v bitvě u Neerwindenu a pak osvobozený výměnou, přišel vyprávět svému příteli Guadetovi,³¹ že měl příležitost navázat důvěrné přátelství s jedním z důstojníků císařské armády a dověděl se od něho, že si Coburgův štáb lichotí nadějí, že zakrátko padne v Konventu dvaadvacet hlav. Guadet mi tuto novinu sdělil a žertovali jsme o ní; ale posuďte naše překvapení a úvahy, které po něm následovaly, když nedlouho nato přišel pan Pache v čele takzvaných pařížských sekcí předložit pověstnou petici, která nás proskribovala v počtu dvaadvaceti. Myslím, že právě tento nezvratný důkaz srozumění předních mužů Hory s Rakouskem přiměl konečně Guadeta, od přírody plného síly a odvahy, aby pronesl proti Maratovi onu ráznou řeč, která Maratovi vynesla jeho příliš slavný obžalovací dekret a ono ještě slavnější osvobození, jež mělo celé Francii nadobro otevřít oči nad hanebností onoho revolučního tribunálu a frakce, která jej stvořila.³²

O této petici proti dvaadvaceti mohu vyprávět několik dosti pikantních příhod; a nechť se mi příhody prominou, slouží k vylíčení lidí; a ostatně já nepíši dějiny. Házím pro ně ve spěchu na papír několik poznámek. Šťastnější ruka provede výběr… Ale dovolí to tyranie? Ó bohové!

Když Pache petici přečetl, požádal o slovo Boyer-Fonfrède;³³ užil ho s velkým půvabem a duchaplností, a když došel k těmto nebo podobným slovům: „Co se mne týče, lituji, že nejsem mezi těmi, na něž dnes pařížská obecní rada svolává dýky,“ povstalo téměř celé shromáždění v samovolném hnutí. Téměř všichni volali: „Všichni! všichni!“ Ze všech stran se k nám hrnuli, vyhledávali nás a objímali. Jen asi padesát divokých montagnardů, zdrcených účinkem tak opačným, než zamýšleli, zůstalo sedět a mlčelo. A přece to bylo totéž shromáždění, které 2. června vydalo proti týmž proskribovaným, po přednesení týchž pomluv, obžalovací dekret. Je pravda, že tehdy tři tisíce jakobínů střežily všechny východy ze sálu a měly proti němu namířeno osmdesát děl.

A když Pache po svém památném čtení odcházel od zábradlí, aby vstoupil do sálu, přistoupil k němu jeden poslanec (Masuyer):³⁴ „Neměl byste ještě,“ řekl nestoudnému starostovi, „místečko pro mne? Bylo by v tom pro vás sto tolarů.“ To byl bezpochyby hrdelní zločin nešťastného Masuyera a jediná příčina jeho proskripce. Po 31. květnu ho postavili mimo zákon: zahynul na popravišti.

Důležité je povšimnout si toho, že když tato první proskripční listina čítala dvaadvacet členů, čítala druhá listina, kterou o několik týdnů později přinesli do Konventu pařížští radní a departementní správci, opět dvaadvacet, třebaže všechna jména už nebyla táž. Ve chvíli obžalovacího dekretu dal Marat ze své svrchované moci provést ještě několik změn. Vyškrtl několik jmen, například Lanthenasovo; ale postaral se, aby byla nahrazena jinými, a to ve stejném počtu, všimněte si dobře; takže proskribovaných bylo stále dvaadvacet. Konečně když se po dobytí Lyonu konal proces s republikánskými poslanci, Pétion, Buzot, Guadet, Salle, Valady, Barbaroux a já jsme v jejich rukou nebyli. Listina se tedy měla zmenšit o třetinu; přesto byla znovu doplněna a obětí odvedených na popraviště bylo, ne-li dvaadvacet, tedy aspoň jedenadvacet.³⁵ Tato podivná totožnost počtu ve čtyřech různých dobách dává důvod k domněnce, že počet dvaadvaceti hlav, vždy dodržovaný, byl zřejmě ten, který se Hora zavázala dodat jedním z prvních článků své tajné smlouvy s cizími mocnostmi.

Kdyby se aspoň spokojili s tím, že dosáhli pádu a smrti republikánů! Ale oni je pronásledují i v hrobě! Nespokojeni s tím, že se posmívají jejich neštěstí, pomlouvají dál jejich ctnosti! Kdyby to byl udělal otec anarchie, vůdce krvelačníků, velký vyhladitel, nějaký Marat, nejzkaženější, nejpodlejší, nejnestoudnější z royalistů placených cizinou, shledal bych to zcela prostým. Nezdálo by se mi o nic méně přirozené, že Robespierre, závistivý vůči každé zásluze, lačný veškeré moci, se dál snaží zošklivit muže, kteří ho drtili svým nadáním, snad jediné, kteří mohli klást nepřekonatelné překážky jeho plánům tyranie; jediné, jejichž památka by ho ještě, pozdvihujíc se proti němu, mohla svrhnout z onoho trůnu, jehož se nyní dotýká svou pokryteckou, pomlouvačnou a krvavou rukou; z onoho trůnu, na nějž mu k usednutí schází už jen jediný zločin.

Ale že muž právem proslulý, v němž bylo vidět zářit velké nadání, jehož ostatně zástup nemůže nyní podezírat z nějakého zájmu na překrucování pravdy a který, třebaže stižen hlubokou nemravností, se přece nezdál tak dokonale zkažený, aby šel ruku v ruce s nejopovrženíhodnějšími smrtelníky, že Dumouriez se v pamětech vydaných šest měsíců po nespravedlivém odsouzení nejdůstojnějších republikánů přidává, aby je ještě hanobil, k chátře jejich katů – nad tím je možno žasnout, na to je třeba se ptát proč.

Nejsnadnějšího prostředku, jak zneuctít nejváženějšího člověka, kterého bychom chtěli zahubit, užívá Dumouriez proti nim bez jakéhokoli studu. Všechno zlo, které způsobili jiní, přičítá jim; všechno dobro, které chtěli vykonat, jim upírá. Všechny směšné či odporné dekrety, o nichž dobře ví, že je Hora vynucovala svou podlou taktikou nebo terorem, vydává schválně za dílo celého Konventu; a vyjmete-li několik vyhladitelů, nikdy to nejsou členové této ohyzdné frakce, jimž adresuje nejpotupnější přívlastky.

31. květen

Ať se stane cokoli, o Dumouriezovi je toho dost: vraťme se ke Konventu. Dávno jsem předvídal neštěstí 31. května; přišla, když jsem je už začínal nečekat. Marseille právě konečně srazila krvežíznivce k zemi; Bordeaux je nenechalo přiblížit se ke svým hradbám; Jura a téměř celý jih povstávaly proti Hoře; této svaté koalici scházel už jen Lyon; Lyon se chopil zbraní a vyhnal svou kontrarevoluční obecní radu.³⁶ Při této poslední zprávě Hora pocítila, že pro ni už není spásy leč v zoufalém kousku: chopila se provazů poplašného zvonu.

V noci z 30. na 31. května se bouře ohlašovala tak prudce, že bylo zapotřebí – snad už popadesáté – spát mimo domov. Odlehlý pokoj, kde byly tři špatné postele, ale dobré zbraně a dobré podmínky k obraně, přijal nás: Buzota, Barbaroux, Guadeta, Bergoeinga, Rabauta Saint-Étienna³⁷ a mne. Ve tři hodiny ráno nás probudil hlas zvonu bijícího na poplach. V šest hodin jsme sešli dolů, dobře ozbrojeni. Byli jsme daleko od místa zasedání, přesto jsme se rozhodli, že se tam odebereme. Poblíž Tuilerií jsme prošli několika hloučky darebáků, kteří nás poznali a tvářili se, že na nás zaútočí. Byli by to jistě udělali, kdyby nebyli viděli naše zbraně. Vzpomínám si, že jeden z nás, Rabaut Saint-Étienne, byl tak znepokojen, že by byl nekladl velký odpor. Po celou cestu volal: Illa suprema dies… [Onen poslední den…] Běda! Neměl jsem ho už spatřit!

Když jsme vstoupili do sálu, byli tam už tři montagnardi. Ukázal jsem na jednoho z nich a řekl Guadetovi: „Vidíš, jaká strašná naděje září na té ohyzdné tváři?“ – „Bezpochyby,“ zvolal Guadet, „dnes Clodius posílá Cicerona do vyhnanství.“³⁸ Montagnard nám odpověděl jen svým hrozným úsměvem.

Toho dne však byla jejich naděje zklamána. Zakládala se hlavně na zamýšleném odzbrojení sekce Butte-des-Moulins,³⁹ která jim už dlouho působila příliš mnoho starostí. Po tomto předběžném úkonu by nás obvinili, že jsme ji přiměli nasadit bílou kokardu, a obžalovací dekret by byl vynucen. Cosi ten plán zhatilo. Sekce, zpravená o pomluvách, které se o ní šířily, a o tom, že předměstí Saint-Antoine sestupuje do města, měla tolik rozumu, aby pochopila, že se nesmí vzdát zbraní o nic víc než své neviny a že ji musí ospravedlnit vítězství. Opevnila se v Palais-Royal, nabila zbraně, namířila děla, nabila je kartáči a držela zapálené doutnáky. Pět okolních sekcí se chystalo ji podpořit. Čtyřicet tisíc mužů z předměstí Saint-Antoine, kteří dorazili na náměstí naproti Palais-Royal, se usneslo – ať jim kdo našeptával cokoli, aby je popudil k boji –, že se sluší vyslat deputaci, která by věc ověřila. Deputace, přijatá uprostřed statečného praporu Butte-des-Moulins, našla na všech kloboucích trojbarevnou kokardu a ve všech ústech provolávání slávy republice. Lidé se spojili, objímali se, tančilo se a pro ten večer spiknutí jakobínů ztroskotalo.

Nazítří, když jsem vcházel na zasedání, přišli mi oznámit, že obecní rada dala právě zatknout občanku Rolandovou.⁴⁰ Bylo mi zřejmé, že běh zločinů byl jen přerušen. Vybídl jsem hlavní proskribované, abychom se sešli; naposledy jsme šli společně poobědvat. Méně zaujati jídlem než velmi kritickým postavením, v němž jsme se nacházeli, zkoumali jsme, jaké rozhodnutí ještě zbývá, když se ze všech stran znovu rozezněl zvon na poplach. Okamžik nato přišel kdosi Brissotovi s falešnou zprávou, že šli zapečetit naše byty. Chvěje se o to, co mi zbývalo nejdražšího, o svou Lodoïsku, kterou se snad chystali zatknout, opakoval jsem stručně, ale vřele svůj názor a pádné důvody, o něž jsem jej opíral.

Napříště už nepořídíme nic v Konventu, kde nám Hora a galerie už nedovolují říci slovo, nic leč to, že budeme živit naděje spiklenců, nadšených tím, že se tam mohou jedinou ranou zmocnit celé své kořisti. Nedá se už nic dělat ani v Paříži, ovládané hrůzou, kterou vzbuzují spiklenci, páni ozbrojené moci i ustavených úřadů. Francii už může zachránit jedině povstání departementů. Máme tedy pro tento večer vyhledat nějaké bezpečné útočiště a zítra a v následujících dnech odjíždět jeden po druhém, každý podle svých možností, a sejít se buď v Bordeaux, nebo v Calvadosu, zaujmou-li povstalci, kteří se tam už ukazují, postoj vskutku úctyhodný. Především je třeba vyhnout se tomu, abychom zůstali jako rukojmí v rukou Hory; je třeba nevracet se do shromáždění.

Proč jste mi neuvěřili, Brissote, Vergniaude, Gensonné, Minvielle, Valazé, vy všichni, ctihodné oběti, jež potomstvo pomstí! Byl to Lesage a já,⁴¹ kdo jsme vás 10. března vyrvali zuřivosti vašich nepřátel. S vaší pomocí by naše úsilí o záchranu svobody snad nebylo šťastnější. Snad by se nám ani všem společně nepodařilo lépe probudit v srdcích vroucí lásku k vlasti a rázné záští, jaké náleží útlaku; ale aspoň bych dnes nemusil oplakávat váš předčasný pád.

Ve spěchu, abych běžel na pomoc ohrožené Lodoïsce, opustil jsem je, aniž jsem ještě věděl, na čem se usnesou; svou choť jsem dokázal přimět, aby opustila dům, až když jsem ji ujistil, že se tam už nevrátím ani já. Běžela pro matku Barbaroux a s ní se šla uchýlit k jedné příbuzné. Odtamtud slyšely po celý večer zvon na poplach, bubnování k poplachu a křik zběsilců, kteří žádali naše hlavy. Chvějící se, zoufalá, bez sebe, ubohá matka mého ctihodného přítele vydávala tlumené steny a upadala do dlouhých mdlob. „To se vám budou vychovávat dokonalí lidé,“ volala, „abyste je povraždili!“ Má choť, s očima suchýma, ale se srdcem rozdrásaným, v obavě, že jsem se nemohl dostat do smluveného útočiště, čekala jen smrt. Za několik hodin jí zbělelo mnoho vlasů. Jaké postavení, velký Bože! A byl to, ó má drahá Lodoïsko, byl to jen začátek zkoušek, k nimž tě odsuzoval můj krutý osud a něžná šlechetnost, která tě vedla k tomu, abys jej sdílela.

Byl jsem u přítele, na něhož jsem měl moci vždy spoléhat. Před deseti lety mi prokázal důležité služby, snad z vděčnosti za ty, jimiž můj otec pomohl jeho mládí. Mé mládí nemělo radostí, jichž by jeho syn, přibližně stejného věku, nebyl býval druhem nebo důvěrníkem. Jeho matka tvrdila, že mne miluje jako jeho, a jinak než synem mne nenazývala. V tom domě byla neteř a tři synovci, kteří mi byli velmi drazí. Viděl jsem je přijít na svět. Vyrostli před mýma očima u svého otce, jehož jsem měl několik důvodů milovat a který nám byl příliš brzy vyrván. Už několik let žili u strýce a na projevy mého něžného přátelství odpovídali přátelstvím stejným. Od nějaké doby jsem mohl téměř všem prokázat službu.

Odchýliv se pro ně, a jen pro ně, od přísné a snad špatně pochopené zásady, že neužiji svého vlivu pro žádného přítele, pro žádného příbuzného, pro nikoho, kdo je mi blízký, leda by šlo o nápravu nějaké nespravedlnosti, a maje ostatně na zřeteli, že tato rodina slušných lidí, zničená revolucí, chová v sobě víc nadání, než bylo třeba pro místa, na něž jsem je dával povolat, umístil jsem v úřadech, ne-li skvěle, tedy aspoň dosti výhodně otce i syna. Nejmladšího ze synovců – a kéž mne miluje vždy tolik, jako ho mám dosud rád já! – jsem dal do vychovávacího ústavu, kde se mu mělo dostat vzdělání přiměřeného velkým vlohám, které projevoval; a konečně má Lodoïska a já jsme se kochali myšlenkou, že jakmile se naskytne vhodná partie, dáme polovinu svého skrovného jmění, abychom neteř provdali. Nechť se mi tyto podrobnosti prominou; budou se zdát malicherné, ale brzy čtenář usoudí, že byly nutné.

Strávil jsem v tom domě čtrnáct dní, potom tři týdny u jednoho hodného mladého muže, o němž budu mít příležitost promluvit jindy.

2. červen: čeho si povšimne historie

Den 2. června byl zatím většině mých přátel osudný. Historie si bezpochyby povšimne, že k této vzpouře došlo pro osvobození Héberta, jemuž Komise jedenadvaceti dokázala, že pracoval k rozpuštění Konventu, a jenž je dnes usvědčen, že byl agentem cizích mocností, a jakéhosi zuřivého blázna jménem Varlet, proti němuž komise rovněž zakročila a kterého od té doby gilotinovali jako zloděje.⁴² Historie si povšimne, že tři tisíce lupičů určených proti Vendée byly dlouho rozloženy dvě míle⁴³ od nás a v kritický den pak přivedeny zpět, aby nás oblehly v našem sále. Historie si povšimne, že revoluční výbor Komuny byl složen téměř výhradně z cizinců, ze Španěla Gusmana, Švýcara Pacha, Itala Dufournyho, a že Marat byl z Neuchâtelu.⁴⁴

Historie si povšimne, že když se spiklenci postarali, aby tlupy, jimiž si byli jisti, stály těsně u našeho sálu a kolem něho, takže se prapory slušných lidí nemohly přiblížit, a když byl odhlasován úskočný návrh jít k lidu, Hérault de Séchelles, předseda shromáždění, kráčející tedy v jeho čele, se tvářil, že vede zástupce lidu k občanům, ale že zastaven kordonem vojska a Hanriotem, jehož spiklenci právě jmenovali velitelem, Hanriotem, který předsedovi oznámil, že neprojde, a s kloboukem na hlavě vykřikl: „Dělostřelci, k dělům!“⁴⁵ – Hérault de Séchelles, pravím, jemuž byla jeho úloha předepsána, se skutečně vrátil a spokojil se tím, že zástupce lidu provedl zahradou Tuilerií, ze všech stran obklíčenou obecními vojsky. Historie si povšimne, že je dnes všemi uznáno, že tento Hérault de Séchelles byl agentem mocností. Historie si povšimne, že dekret o zatčení dvaadvaceti byl vydán na návrh Couthonův.⁴⁶ Historie si povšimne, že 2. června, ve chvíli, kdy ještě zněl zvon na poplach, kdy obležený Konvent už neexistoval a vydal dekret o zatčení dvaadvaceti a Komise dvanácti, řekl Marat lidu, že potřebuje vůdce; a nepochybuji, že dnes má Výbor pro veřejné blaho sto tisíc nezvratných důkazů, že Chaumette byl spolu s Maratem jedním z hlavních agentů ciziny, jako Chalier v Lyonu a Savon v Marseille; ale uveřejnit to by také znamenalo vrhnout příliš nepříznivé světlo na Robespierry, Barèry a jiné tyrany, kteří vystoupili tam, kde jsou, jen po těchto hanebných příčkách; ostatně tito tři lupiči jsou mrtvi, nezmohou už nic proti septemvirátu veřejného blaha;⁴⁷ kdežto Hébert a Chaumette byli plni smělosti a života, a tak bylo třeba je gilotinovat, aby se dalo vládnout, a aby je bylo možno gilotinovat, říci, čím byli.

Historie, bude-li ji smět psát svobodná ruka, si povšimne především – až bude citovat onen hanopis nazvaný Proces s Brissotem a jeho spoluviníky – spousty směšných a navzájem si odporujících udání, která obsahuje, i nepravděpodobnosti hloupostí, jež se tu jako odpovědi vkládají do úst mým nešťastným přátelům, zatímco neříká ani slovo o krásné řeči Vergniaudově, pro frakci tak nebezpečné, že se nezastyděla zakázat její tisk a uveřejnění. Historie si povšimne, že tento hanopis je dnes jejich nejkrásnějším ospravedlněním, neboť dosvědčuje, že ze sedmi svědků proti nim vyslechnutých byli čtyři Chaumette, Hébert, Chabot a Fabre d'Églantine, dnes uznaní za agenty mocností, a dva další jsou Pache a Léonard Bourdon,⁴⁸ kteří budou rovněž odhaleni, jakmile to bude žádat zájem Výboru pro veřejné blaho. Co však je třeba historii říci, je to, že 20. května mělo být proti republikánům Konventu provedeno jiné spiknutí. Byly vyrobeny doklady o korespondenci mezi nimi a Coburgem. V noci z 20. na 21. května měl být každý z dvaadvaceti zatčen ve chvíli, kdy se bude vracet domů, a odveden do osamělého domu na předměstí Montmartre, kde bylo vše připraveno pro zamýšlené zločiny. Tam by každá oběť, jakmile by došla do zadní místnosti, našla jakobíny, kteří by ji „septembrizovali“, a všechny by byly pohřbeny v jámě už vykopané v zahradě patřící k tomuto domu: nazítří by se oznámila jejich emigrace a uveřejnila by se jejich domnělá korespondence s Coburgem. Plán byl projednán u Pacha, starosty Paříže. Komise jedenadvaceti měla důkazy o všech těchto ohavnostech; dosvědčuje je víc než padesát písemných a podepsaných výpovědí: část listin byla v rukou Bergoeinga, jednoho z členů této Komise jedenadvaceti, který je pak složil do rukou správců Calvadosu, a ti je ve chvíli svého smíření jistě neopomněli vydat Hoře; část značnější byla v moci Rabauta Saint-Étienna, nevím, zda byla zachráněna.⁴⁹