Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

IV. Caen: povstání departementů a porážka u Vernonu (červen – červenec 1793)

[Konec června až konec července 1793, Normandie. Louvet opouští pařížský úkryt a odjíždí do Caen, střediska povstání západních departementů proti Konventu ovládanému Horou. Líčí nečinnost a dvojakost generála Wimpffena, neslavnou porážku povstalců u Vernonu, generálův návrh vyjednávat s Anglií a rozpad povstaleckého vojska; do vyprávění vkládá vzpomínku na Charlotte Corday, která uprchlé poslance v Caen navštěvovala, než odjela do Paříže zabít Marata.]

Rozhořčené departementy zatím mluvily o pomstě. Buzot¹, který se nedal zatknout, a Barbaroux², jenž právě unikl svým četníkům, byli s Gorsasem³ v Caen⁴, které se stalo hlavním městem povstání na Západě. Má drahá choť několikrát navštívila Valazé⁵, který byl ve svém bytě držen v domácím vězení a nikdy nechtěl využít sta tisíc možností k útěku, jež se mu nabízely; říkal stejně jako Gensonné⁶, že republice prospěje, odjede-li většina obviněných poslanců rozohnit všechna srdce, že se však sluší, aby někteří zůstali jako rukojmí a ručitelé neviny těch, kdo odjíždějí. Řekl mé Lodoïsce⁷, že mne bude v Calvadosu velmi zapotřebí. Ona mě viděla v bezpečném útočišti a cítila, jakým nebezpečím se vydám, až je opustím; ale v té šlechetné duši vlast obvykle vítězila nad láskou. Aby mi pomohla opustit můj úkryt, čekala už jen na pasy, které mi měli z Caen poslat prostřednictvím Valazé. Konečně přišly: 24. června jsme s ženou vyjeli z Paříže.

V Meulanu jsme museli přesednout do jiného vozu. Náš nový vozka byl zuřivý maratista⁸ a chrlil tisíceré nadávky na ty darebácké poslance, kteří jezdí do departementů všechno podpalovat. Dodal, že jeden z nich, Buzot, zprvu obyvatele Évreux⁹ oklamal, ale ti že konečně prohlédli, právě ho zatkli a povezou ho zpátky do Paříže. Posuďte, jak mi bylo! Lodoïska nebyla pohnuta o nic méně. Přesto jsme ten rozhovor vesele udržovali a skončil teprve na noclehu. Nazítří dosti časně jsme vjeli do Évreux a poznali jsme, že všechno, co jsme včera slyšeli, byly lži. Město bylo stále v plném povstání. Různé překážky nás tam zdržely až do večera.

Už jsme měli odjet, když jsem spatřil přicházet muže, kterého jsem zprvu pokládal za přízrak. Byl to Guadet¹⁰; přestrojen za čalounického tovaryše urazil pěšky dvaadvacet mil¹¹ v jediném dni, většinou po postranních cestách. Nazítří mi vyložil, že uprostřed nebezpečí a při tom trudném a nebezpečném životě, jaký nás čeká, není vhodné brát s sebou naše ženy. Vyčítám si, že jsem mu příliš snadno uvěřil. Nevzpomínám bez živé bolesti na slzy, které má žena při našem loučení prolila. Kdybych ji byl vzal s sebou, byli bychom teď možná v Americe.

Guadet a já jsme dorazili do Caen 26. [června]. Dne 5. [července] bylo spolčeno osm departementů, totiž pět z bývalé Bretaně a tři normandské¹². Právě vyslaly do Caen své komisaře a jejich ozbrojená moc měla co nevidět dorazit. Wimpffen¹³, generál všeho vojska, omezil až dotud všechny své hrdinské činy na cesty a řeči. Pod nejmalichernějšími záminkami odkládal jakoukoli organizaci. Brzy jsem se s ním setkal a nedalo mi práci přesvědčit se, že je to vyložený royalista, neboť on sám si nedával práci to skrývat. Zeptal jsem se Barbaroux a Buzota, co mohou od takového člověka čekat pro podporu naší věci. Buzot mi odpověděl, že Wimpffen je muž cti, royalista sice, ale neschopný zradit své závazky. Shledal jsem, že Barbaroux je zcela okouzlen Wimpffenovými velmi milými vlastnostmi. Guadet a Pétion¹⁴, kteří právě přijeli, mým obavám nerozuměli. Divili se, jak nesmírně rychle podezírám každého, kdo není republikán jako já. Od té chvíle jsem viděl, že v Caen všechno půjde tak, jak všechno šlo v Paříži.

Wimpffena měli Normanďané rádi; ve správě Calvadosu měl značnou stranu; získal si důvěru Bretonců. K jeho sesazení by bylo třeba neméně než spojit všechny naše prostředky, všechno naše úsilí; a já viděl, že jsem sám. V této části republiky tedy mělo všechno selhat. Ostatně mnozí Normanďané, kteří nám dávali najevo nejpříznivější smýšlení, protože nás, věříce novinám, měli za royalisty, se naprosto změnili, jakmile nás z našich řečí a zejména z našich činů poznali lépe. Mé poslední naděje se tedy upnuly k jihu. Kdyby byla má žena v Caen, byli bychom v Honfleuru skočili na loď, která se vracela do Bordeaux, a protože by nám bylo velmi snadné ihned poznat, že tam nejde nic lépe než jinde, byli bychom vstoupili na první americkou loď a dnes bychom žili v klidu ve Filadelfii¹⁵.

Wimpffen a porážka u Vernonu

Tak uplynuly tři týdny, během nichž Wimpffen neudělal nic, leda že přesunul do Évreux ty dva tisíce mužů, kteří přišli z různých departementů. Obecná pověst však ten malý oddíl zveličovala tak, že se o něm v Paříži říkalo, že má třicet tisíc mužů. Už se tam řádní lidé nebáli mluvit nahlas a chystat se ke svržení své ohavné Komuny¹⁶. Už několik sekcí vyslalo do Évreux své komisaře a ti přivezli do Paříže různé tiskoviny, z nichž bylo možno poznat naše pravé smýšlení, a zejména listinu, kterou nazvali, nevím proč, Wimpffenovým manifestem¹⁷ a která byla prohlášením komisařů spolčených departementů; to prohlášení jsem velmi pečlivě sepsal já a nezvěstovalo nic než mír, bratrství a pomoc Pařížanům, avšak boj do krajnosti a exemplární trest několika lidem z Hory, Komuně a kordeliérům¹⁸; a toto velmi spravedlivé rozlišení vyvolalo v Paříži nejlepší dojem. Komisaři ostatně viděli na vlastní oči a ujišťovali, že je nehodnou pomluvou, připisuje-li se tomuto departementnímu vojsku, že nosí bílou kokardu¹⁹ a chce království. Zkrátka všechno se chystalo tak, že kdyby v té chvíli naše zbraně dosáhly prvního úspěchu, byl by se převrat v Paříži provedl, aniž by tam departementní vojsko muselo vůbec vstoupit; jenže Wimpffen nám nechystal úspěchy.

Hora, nesmírně znepokojená, konečně sehnala v Paříži osmnáct set pěšáků, z nichž dobrá polovina přála nám, a sedm nebo osm set darebáků stejně zbabělých jako loupeživých. To všechno právě vtáhlo do Vernonu²⁰. Teprve tehdy začal Wimpffen mluvit o tom, že dá na to město zaútočit; a hle, zčistajasna nám generál představil jakéhosi pana de Puisaye²¹, o němž nikdy nikdo neslyšel, jako vojáka plného republikánství a nadání: jeho pověřil Wimpffen útokem na Vernon; a věru, své tajné instrukce splnil velmi dobře.

Aby nepřítele překvapil, vytáhl za bílého dne a za víření bubnů svolávajících do zbraně²². Táhl za velkého vedra, pak nechal strávit noc pod širým nebem vojáky, kteří neměli stany a z nichž většina nikdy netábořila. Celý následující den promarnil útokem na malý zámek, jehož měl tu čest dobýt; a když byl nepřítel takto řádně a náležitě všemi způsoby upozorněn, dal, aby mu poskytl ještě větší výhodu, zastavit na kraji lesa vzdáleného od Vernonu méně než míli, děla takříkajíc uklidil jako do kůlny, jedno za druhým podél zdi, nechal celou tu malou armádu v největším nepořádku, nepostavil jí ani stráže a odešel se vyspat do chalupy půl míle odtud. Hodinu nato se náhle objevilo několik set mužů, kteří na naše, zcela překvapené, vypálili tři salvy kartáčů, ale podle všeho byla děla nabita jen prachem: neboť to všechno byla zjevně jen dobře připravená fraška.

Buď jak buď, vojáci, kteří nevěděli, s kým mají co dělat, stěží nacházeli své zbraně a marně se sháněli po svém veliteli, se ihned dali na bezhlavý útěk. Prchali tak rychle, že nebýt nejstatečnějších mužů z Ille-et-Vilaine, kteří chvíli vydrželi, nevrátilo by se ani jediné dělo. Ostatně nikdo neutržil ani škrábnutí a nepřítel neudělal ani třicet kroků, aby své snadné vítězství dovršil pronásledováním²³. To nezabránilo panu de Puisaye, jehož správa departementu Eure zapřísahala, aby ji neopouštěl, prohlásit, že Évreux nelze udržet, a vskutku hned nazítří ustoupil o šestnáct mil a bez jediného výstřelu opustil celý departement.

Generálův návrh: vyjednávat s Anglií

Když dorazil kurýr, který nám přinášel tolik smutných zpráv, Wimpffen se nezdál ani překvapen; ba co víc, brzy nás ujistil, že na tom všem není nic nešťastného; mluvil o tom, že opevní Caen, vyhlásí v tom městě stav obležení, zorganizuje poněkud silnější armádu a vytvoří papírové peníze, které by platily v sedmi departementech, jež koalici zůstaly. Tyto návrhy dávaly látku k dlouhému přemýšlení. Salle²⁴ a já jsme o nich dlouho rozmlouvali a zůstali jsme přesvědčeni, že generál vůbec nechce táhnout na Paříž, nýbrž má v úmyslu zavřít nás s sebou ve městě, kde vládla jeho strana, navázat odtud spojení s Anglií, zkompromitovat nás stykem s ní, bude-li to možné; zkrátka použít nás podle okolností buď k tomu, aby uzavřel mír s Horou, kdyby porazila koalici jihu²⁵, nebo aby uzavřel mír s republikány jihu, kdyby oni porazili Horu. Naši kolegové, jimž jsme své dohady sdělili, nás měli za blouznivce; aby se dali přesvědčit, bylo zapotřebí neméně než toho, co se stalo brzy nato.

Generál dal nás všechny poslance požádat o rozmluvu, která prý měla být nanejvýš důležitá: začal tím, že nám vylíčil naše postavení jako velmi kritické, nedokážeme-li se odhodlat k ráznému rozhodnutí. Odjíždí prý do Lisieux²⁶ uspořádat své vojsko a rozložit tábor tak, aby mohl prozatím klást slušný odpor. Budoucnost však žádá něco lepšího: vrátil se ke svým záměrům s Caen, ke svým návrhům na vytvoření papírových peněz atd. atd. A protože se slušelo podepřít úvahy hrůzou – ačkoli se mělo vědět, že takový prostředek nic nezmůže u mužů zvyklých denně vzdorovat běsnění a vrahům Hory –, vešel náhle důstojník, který byl bezpochyby domluven, a s vyděšenou tváří přišel generálovi oznámit, že vypukly nepokoje, že lid zadržuje zásoby určené armádě, ba že se dokonce podávají velmi prudké návrhy proti poslancům. Wimpffen se zatvářil, že se zlobí na ukvapenost, s níž mu přicházejí hlásit znepokojivé zprávy. „Jděte, to nic není,“ řekl důstojníkovi, „promluvte lidu do rozumu, uklidněte ho; dejte trochu peněz, bude-li třeba.“

Když nás ten člověk opustil, generál usoudil, že se může odvážit velkého návrhu. „Dobře uvažte všechno, co jsem vám řekl,“ pokračoval; „cítím, že k provedení velkých věcí je třeba velkých prostředků. Ale podívejte, mluvím s vámi otevřeně, vidím už jen jedinou cestu, která nám může jistě a rychle opatřit muže, zbraně, střelivo, peníze, pomoc všeho druhu: totiž vyjednávat s Anglií, a já k tomu mám prostředky; potřebuji však vaše zmocnění a váš závazek.“

Čtenář se může spolehnout, že jsem si dobře zapamatoval právě ta slova, která zde podtrhuji²⁷; a u předchozích vět mu zaručuji alespoň smysl.

Nevím, zda si kdo dokáže představit, jak ta slova zapůsobila na mé příliš důvěřivé přátele. Všichni naráz, jati rozhořčením, aniž se jediný okamžik domlouvali, povstali. Rozmluva byla okamžitě přerušena, ačkoli generál nezanedbal nic, aby se ji pokusil znovu navázat.

Myslím, že každý vidí tu hanebnou léčku, do níž nás ten důstojný spojenec Hory chtěl zaplést. Kdyby nás do ní strhl falešný stud nebo touha po pomstě, bylo by veta po republice i po naší cti. Hora by rázem měla proti nám vítězné důkazy. To ona je republikánská; to my chceme království. Všichni republikáni by byli stíháni jako royalisté, zatýkáni, vězněni, gilotinováni. Naše spiknutí, řekla by, sahalo až na jih. To my, a ne ona, jsme vydali Toulon Angličanům²⁸. Vím dobře, že po svých strašných triumfech to neopomněli tvrdit; ale mezi osvícenými a poctivými lidmi nenašli nikoho, kdo by jim uvěřil. Nezbylo jim než se uchýlit k neméně směšně pomlouvačnému obvinění z federalismu²⁹.

Wimpffen, poněkud zaražen, nás opustil, aniž dal najevo zášť. Jenom když nám opakoval, že odjíždí do Lisieux, naznačil nám, že uděláme lépe, zůstaneme-li všichni v Caen, abychom drželi na uzdě několik zlovolníků, kteří se v tom městě snaží připravit nás o přízeň lidu.

Hned nazítří jsme se s Barbaroux vydali do Lisieux. Generál byl poněkud překvapen, že nás tam vidí; nepřijal nás však proto o nic hůř. Dověděli jsme se, co nám neřekl: že měl právě tajnou rozmluvu s jedním z oněch vyslanců vůdců Hory, kteří už tři týdny rozhazovali plnými hrstmi asignáty v Évreux a všude, kudy projížděli³⁰, a kteří brzy, zřejmě velmi jisti mocnou ochranou, přišli v témž podplácení pokračovat až do Caen, přímo před našima očima. Ostatně jsme v Lisieux našli mnoho ozbrojených jednotlivců, a žádné vojáky: žádná organizace, žádná kázeň, jen zběsilá chuť řečnit a podávat návrhy. Tajná ruka v jediném dni rozložila i bretonské prapory, do té doby velmi dobře držené. Generál nás na všechen ten nepořádek velmi pečlivě upozorňoval a vyvozoval z něho, že se tam nemůže udržet, že je třeba odvést všechno vojsko zpět do Caen, učinit z toho města střed odporu atd. Přece však byl tak laskav, že nám své anglické návrhy neopakoval.

Vskutku se ústup uskutečnil následujícího dne: tehdy všichni naši přátelé dobře poznali, že naše věc je v západních departementech ztracena. Marně generál po návratu do Caen, kde se vždycky chtěl usadit, dával najevo, že se chystá k vážné obraně; marně sestavoval svůj štáb, náležitě rozmisťoval vojsko, zabýval se výběrem místa pro tábor, stavěl baterie osmnáctiliberních děl; všechny ty ukázky už naše kolegy neklamaly.

Zdá se být prokázáno, že den předtím dal Wimpffen prostřednictvím jednoho z vyslanců Výboru pro veřejné blaho³¹ zpravit Horu – a doufám, že mi je rozumět: ne celou Horu, ba ani všechny její vůdce, nýbrž přední kordeliéry Hory, jako Delacroix, Fabra d'Églantine³² atd., kteří chtěli stejně ošálit a oklamat republikány Pétiona, Guadeta atd. jako diktátora Robespierra³³ –, že tedy Wimpffen, pravím, dal oznámit, že jeho anglické návrhy dopadly špatně a že je zbytečné je opakovat; že se tehdy Hora rozhodla omezit se na to, že rozpustí jádro naší ozbrojené moci, aniž se však vzdala úmyslu vrhnout na celou naši stranu onen nátěr royalismu, jehož potřebovali, aby nás zahubili; a bezpochyby teprve v té době se usnesla vydat, alespoň naoko, Toulon Angličanům. To, co zde naznačuji, snad zprvu překvapí každého, kdo je o věcech zcela špatně zpraven; ale až přijde čas, vyslovím se o té strašné toulonské komedii podrobněji.

Beysser, Charlotte Corday a konec povstání v Caen

Než promluvím o smutném rozuzlení našich záležitostí ve městě Caen, musím vydat počet z několika zajímavých událostí, které jsem nechal stranou, abych nepřerušoval běh hlavních dějů.

Wimpffen právě odjel do Lisieux, když jsme viděli přijíždět do Caen muže, který nám přišel nabídnout své služby: špatného generála, ale dobrého vůdce pro drobnou válku, jakéhosi husarského velitele, výtečného pro rázné výpady, člověka, který by dokázal dovést prapory za víření bubnů až na Carrousel³⁴; byl to Beysser³⁵. Doporučili jsme ho Wimpffenovi, a ten ho zdvořile odbyl; Beysser se ihned pokusil odloudit všechno jezdectvo; pak, v domnění, že si tím vykoupil smír s Horou, běžel do Paříže pochlubit se jí tímto tahem, v jehož upřímnost bezpochyby neuvěřili, protože byl nedlouho poté gilotinován. Jistou důvěru k němu mi ostatně vnukalo to, že ho provázel jeden z mých ctihodných přátel, starý a ryzí jakobín³⁶, republikán osvědčený ve všech zkouškách, Boisguyon, jeho generální pobočník, mladý muž opravňující k největším nadějím, který pak naneštěstí padl do rukou našich nepřátel a byl v Paříži sťat zároveň s Gireyem-Dupré, jenž si věru zasloužil mít takového druha své slavné smrti³⁷.

Nějaký čas předtím se v intendanci³⁸, kde jsme všichni bydleli, ohlásila s přáním mluvit s Barbaroux mladá osoba, vysoká, urostlá, nanejvýš počestného vzezření a nanejvýš slušného vystupování: v její tváři, krásné a líbezné zároveň, a v celém jejím zjevu byla směs mírnosti a hrdosti, která dobře zvěstovala její nebeskou duši; přicházela vždy v doprovodu sluhy a vždy čekala na Barbaroux v salonu, kudy každou chvíli někdo z nás procházel. Od chvíle, kdy ta dívka upoutala na sebe zraky celého světa, připomněli jsme si navzájem všechny okolnosti jejích návštěv, a nyní je jasné, že milost, o niž žádala pro některé ze svých příbuzných, byla jen záminkou³⁹. Jejím pravým důvodem bylo bezpochyby poznat některé ze zakladatelů oné republiky, pro niž se chystala obětovat; a snad jí bylo také milé, že jednoho dne budou její rysy živě přítomny v jejich paměti.

Z mé se nevymažou, ó Charlotte Corday⁴⁰! Marně se budou všichni kordeliérští kreslíři tvářit, jako by se spolčili, aby podali jen znetvořenou kopii tvých půvabů: budeš nám stále a ustavičně před očima, hrdá a mírná, cudná a krásná, jak ses nám vždy zjevovala; tvé držení bude mít onu důstojnost plnou jistoty a tvůj pohled onen oheň mírněný skromností; ten oheň, jímž zářil, když jsi nám přišla vykonat poslední návštěvu, v předvečer dne, kdy jsi odjížděla zasadit ránu muži, jehož strašnou ohyzdnost také nedají zapomenout, ať se sebevíc snaží zobrazit ho méně odporným.

Prohlašuji a tvrdím, že nikdy nikomu z nás neřekla o svém záměru ani slovo. A kdyby se k takovým činům radilo a kdyby se s námi byla poradila, copak bychom chtěli její rány obrátit právě na Marata? Což jsme dobře nevěděli, že ho tehdy tak stravovala krutá nemoc, že mu zbývaly sotva dva dny života?…⁴¹ Pokořme se před úradky Prozřetelnosti; to ona chtěla, aby Robespierre a jeho spoluviníci žili dost dlouho, aby se navzájem zničili, dost dlouho, aby bylo před francouzským národem, jemuž toto slavnostní odhalení nakonec otevře oči, řádně dokázáno, že jedni byli zrádní royalisté a ten druhý nejctižádostivější tyran⁴².

Ostatně ve vřavě velkých událostí, které se tehdy děly, si málokdo dostatečně povšiml, co vznešeného je v hrdé stručnosti odpovědí té podivuhodné dívky bídným darebákům, kteří ji soudili⁴³; jak velkolepý je výrazem i myšlenkami také onen nesmrtelný list, který několik hodin před smrtí adresovala Barbaroux a který – z hlubokého citu republikánské jemnosti, jakého byla schopna jen tato velká duše – neopomněla datovat z Brissotovy světnice⁴⁴. Buď nezůstane nic z toho, co bylo ve Francouzské revoluci krásné, nebo tento list musí projít staletími. Ó můj drahý Barbaroux, ve tvém údělu, který je přece celý tak hoden závisti, jsem ti opravdu záviděl jen to štěstí, jež chtělo, aby tvé jméno bylo spjato s tímto dopisem; ach! alespoň při výslechu vyslovila i to mé.

Dostalo se mi tedy odměny za všechnu mou práci, náhrady za mé oběti, za mé strasti, za sžíravé úzkosti, které snáším v tvé nepřítomnosti, ó má Lodoïsko!⁴⁵ za muka, za poslední muka, která jsou mi souzena, dovím-li se, že naši krutí pronásledovatelé, obratní v tom, jak mě zasáhnout v posledním, avšak nejdražším z mých statků, tě dokázali zavraždit. Ano, ať se stane cokoli, své odměny se mi alespoň dostalo; Charlotte Corday mě jmenovala; jsem si jist, že nezemřu!…

Charlotte Corday, ty, jež budeš napříště modlou republikánů, v Elysiu, kde odpočíváš s muži, jako byli Vergniaud, Sidney a Brutus⁴⁶, vyslyš má poslední přání, pros Věčného, aby chránil mou choť, aby ji zachránil, aby mi ji vrátil; pros ho, aby nám v naší čestné chudobě dopřál kout svobodné země, kde bychom mohli složit hlavu, poctivé řemeslo, jímž bych živil Lodoïsku, úplné ústraní, které by nás skrylo před našimi nepřáteli; konečně několik let lásky a štěstí; a nebudou-li mé prosby vyslyšeny, má-li má Lodoïska padnout na popravišti, ach! ať se to alespoň dovím bez dalšího odkladu, a brzy se odeberu do míst, kde vládneš, abych se shledal se svou ženou a rozmlouval s tebou.

Pročítám tento poslední odstavec a nezastírám si, že až jej přečtou, mnozí budou křičet o fanatismu; budiž, fanatismus: velké věci nekonají chladní lidé. Fanatik byl i onen mladík, o jehož činu budou vyprávět dějiny. Ach, jak lituji, že si nevzpomínám na jeho jméno! Krásná Corday právě vstoupila do vězení: přiběhne mladý muž, žádá, aby byl uvězněn místo Charlotte a aby podstoupil trest, který jí chystají. Nemusím dodávat, že mu kordeliéři vyhověli jen zčásti; nenechali ho dlouho přežít tu, za niž chtěl zemřít⁴⁷.

Když se Bretonci, kteří byli, po pravdě řečeno, jedinou silou naší armády, dověděli, že jejich primární shromáždění přijala ústavu⁴⁸, zarazilo je to; a řečníci z jejich středu, bezpochyby dobře placení, jim důmyslně dokazovali, že bojovat nyní proti Hoře by znamenalo učinit ze sebe frakci: vůbec, když vítězství není jisté nebo se nejeví snadné, vrací se člověk raději domů, než aby se bil; přesto naši Bretonci, od přírody velmi stateční, ještě váhali: zpracovávali je však tak dobře, že se dali strhnout. Ostatně správci departementu Calvados, kteří proto nebyli později o nic méně gilotinováni⁴⁹, se osmělili jim oznámit, že když sami ústavu přijali, nemohou je už ve městě Caen trpět. Bretonští federovaní, takto zbaběle opuštěni, se vydali na cestu k domovu.

Snadno lze uvěřit, že Wimpffen měl od Hory ochranný list a zcela připravenou příležitost dostat se do Anglie. Nevím, co se stalo s panem de Puisaye, který se tak ochotně dal porazit u Vernonu. Pokud jde o paní de Puisaye, ta se uchýlila do Bordeaux; tam ji udal jakýsi podřízený, který nebyl zasvěcen do tajemství; zatkli ji a poslali do Paříže; ale víc už o ní nebylo slyšet; a ačkoli je velmi hezká, mnozí lidé možná uvěří se mnou, že její krása není pravou příčinou shovívavosti, kterou k ní ti lupiči projevili.

Ale co se stalo s nešťastným zbytkem hlavních zakladatelů republiky, s psanými poslanci? Jejich kruté příhody budou předmětem poslední části těchto pamětí.