Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

V. Ústup s bretonskými prapory (červenec – srpen 1793)

[Kapitola začíná trpkou úvahou o lidech a o revoluci, psanou na jaře 1794 ve skrýši v pohoří Jura, a pak se vrací na konec července 1793 do Caen. Když se správa departementu Calvados podrobí Konventu, odcházejí girondističtí poslanci postavení mimo zákon s bretonskými prapory přes Vire, Fougères, Dol a Dinan; tam se od praporu z Finistère oddělí a v přestrojení za dobrovolníky se vydávají postranními cestami ke Quimperu.]

Co mě revoluce naučila o lidech

Když jsem ve víru velkého města dlouho studoval lidi uprostřed jejich nejzženštilejších návyků, mezi pohodlím přepychu a rozkošemi galantnosti, jimž říkali láska¹; když jsem vedle těchto sybaritů, zkažených změkčilostí, viděl zvrhlý lid, který měl, jak se zdálo, už sílu jen k tomu, aby bez zoufalství nesl nesmírnou tíhu jha, odvážil jsem se prohlásit, že utlačovatelé ani utlačovaní nebudou nikdy mít dost odvahy – tito, aby se pokusili povstat, oni, aby povstání kladli nějaký odpor, nebylo-li ostatně zhola nemožné, aby k němu vůbec došlo. Mýlil jsem se jen napůl; ve vládě Francie se ohlásila velká změna; soukromý zájem probudil silné vášně; jejich první srážka však byla naštěstí spíše hlučná než strašná.

Události pak nabyly vážnějšího rázu; smělé strany vystoupily otevřeně. Mezi dvorem, který kul pikle, aby se vrátily všechny jeho zlořády, a orleánskou stranou², která proti nim zdánlivě bojovala jen proto, aby je vzkřísila ke svému prospěchu, si prorazili cestu ctnostní spiklenci³: jejich šlechetným úsilím se sešel Konvent, pověřený republiku ustavit; naneštěstí ji nikdy nedokázal víc než vyhlásit dekretem. Zprvu to bylo jen prázdné jméno; brzy to bylo jméno zhoubné; věc samu zmařilo. A přece: když jsem byl téměř proti své vůli stržen na toto velké jeviště, které jsem pokládal za jeviště nejušlechtilejších vášní, co jsem spatřil na první pohled? Od středu Hory⁴ až po její vrchol tu byla domýšlivá nevědomost, činící si nárok na všechny výhody proslulosti, hrabivá chtivost bažící po bohatství, nízká zpustlost doufající v dlouhé hýření, ukrutná pomsta chystající vraždy, podlá závist, zoufalá z vlivu, jaký má nadání, nenasytná ctižádost stravovaná potřebou vládnout za cenu všech zločinů. A když takoví zločinci začali nabývat vrchu, když se na hromadách kořisti, na troskách veškerého majetku dav poslušný jejich hlasu koupal v proudech nevinné krve, když mou vlast poskvrnilo plenění organizované úřady, ateismus povýšený na zásadu a dvě stě tisíc popravišť⁵ nařízených zákony, byl jsem nucen uznat, že ze všech druhů poroby je ta, kterou plodí anarchie, přece jen nejnesnesitelnější.

Vládne-li nevědomé a oklamané množství, množí se i zločiny právě tak jako páni. Jeden se oddá kradení, druhý si libuje v zabíjení; tenhle nachází potěšení v tom, že svého nepřítele trýzní, vězní a popravuje; tamten si raději „zrekvíruje“ jeho ženu; další, který se ani neobtěžuje věc zaobalit slovem, raději znásilní jeho dceru, a oběť může mluvit o štěstí, jestliže ji kat potom nezavraždí; zkrátka řekli byste, že se každý předhání, aby vymyslel některý ze zločinů, nad nimiž příroda ještě nezaúpěla; jakmile se takový najde, je posvěcen; a jiní ničemové horlivě pracují na nějakém novém objevu, který nebude mít menší úspěch. Tak v mé zneuctěné vlasti několik tisíc lupičů veřejně vyznává zločin a mezi zločiny dává přednost tomu, vybírá si a vychvaluje to, co je nejhanebnější, nejodpornější, nejhrůzněji nové. Tak poblíž Vendée zachází jeden reprezentant⁶ ve svém poblouzení tak daleko, že kata nazývá mstitelem lidu a občanskou ctností onu ukrutnost, která toho člověka vede k tomu, aby před shromážděným lidovým spolkem přijal a pak i plnil závazek, že každý den setne třeba dvacet francouzských hlav.

Tak se v Commune-Affranchie⁷ – jaký ohavný výsměch je v té změně jména! – Collot d'Herbois, rovněž reprezentant lidu, Ronsin, velitel jedné armády⁸, a několik dalších vlastenců po několik hodin klidně radí, jak to zařídit, aby osm či deset tisíc Lyoňanů bylo zavražděno s ukrutností co nejslavnostnější. Tak za rachotu kartáčů, které je trhají, a stovek ran šavlí, jimiž je dorážejí, naplňuje četný lid vzduch svým potleskem. Tak se gilotina stane národním oltářem, na nějž bratr z občanské ctnosti postrčí bratra a otec syna. Tak bude nešťastná žena, vinná tím, že s nářkem doprovodila manžela až na popraviště, k velké spokojenosti davu odsouzena strávit několik hodin pod osudným nožem, z něhož na ni bude kapku po kapce stékat čerstvě prolitá krev jejího chotě, jehož mrtvola leží vedle ní… tam… na lešení!… Tak se náhle, jako nová bystřina, která nemá hrází, rozlije po rozlehlé říši nezměrné množství zločinů neznámých i u nejdivočejších národů a bude hrozit, že zaplaví celý svět. Ach, proč jsem potřeboval právě tuto zkušenost a nic menšího, abych se přesvědčil o té neblahé pravdě, že bez rozdílu bohatství či bídy, vznešenosti či bezvýznamnosti, ba řeknu obecně i bez rozdílu jalové učenosti či úplné nevědomosti, a s jedinou výjimkou ctnosti, jež náleží jen několika vyvoleným filozofům, lidé musí být otroky, protože lidé jsou zlí, anebo se před zlými plazí?

Dokud nám zbývala nějaká naděje, že tu bezbožnou sektu srazíme, probíhali jsme departementy, ne tak proto, abychom v nich hledali útočiště, jako abychom jí hledali nepřátele. Marná snaha! Hébertův⁹ odporný machiavelismus měl zvítězit. Strach, skrývaný pod jménem opatrnosti, už rozdělil svazek departementů¹⁰, zmařil spásná opatření a ohrozil svobodu v její poslední baště. V Marseille, v Bordeaux, téměř ve všech hlavních městech se majetný občan, váhavý, bezstarostný, bázlivý, nedokázal odhodlat, aby na okamžik opustil svůj krb; svou při i své zbraně svěřoval žoldnéřům, jako by bylo těžké tušit, že tito lidé, jež si koupil on, budou brzy koupeni proti němu; na druhé straně Hora, ohnivá, smělá, ve zločinech zběhlá, tasila meč proti vlasti. Aby vyprázdnili pár sudů, aby přepadli pár žen, aby otevřeli pár pokladen, sloužili Hoře nehodní vojáci; s voláním „Ať žije republika!“ přicházeli vraždit republikány; aby jejich země byla svobodná, spěchali ji zotročit. Nejpodlejší přisluhovači zastřeného royalismu, nejhanebnější nástroje korupce, vyvržení hlavním městem jako nějakým novodobým Římem, přinášeli okovy dobytým provinciím, hotovým už padnout na tvář před jejich krvavým prokonzulátem. Města kdysi nejhrdější začínala padat před dvěma třemi jakobíny. S republikou byl konec!

A my, její nešťastní zakladatelé, jsme měli zakusit vše, co jen může mít nejstrašnějšího úděl několika příliš známých psanců, které všichni ničemové pronásledují a všichni zbabělci opouštějí. Ti, jejichž statky jsme uprostřed nesmírných nebezpečí neustále chránili, nám v naší tísni nenabídnou ani nejmenší částečku onoho jmění, které zítra celé vydají na kolenou prvnímu lupiči, jenž se ho bude chtít zmocnit. Ti, jejichž život jsme deset měsíců hájili s nasazením vlastního, nám raději ani nepootevřou dveře, než aby ten svůj na okamžik vystavili nebezpečí. V hrůze temných nocí, v nečase bouřlivého nebe, vyčerpaným tím, že jsme celý den bez oddechu bloudili lesy, sužovaným hladem, trýzněným žízní, nám proti stále se vracejícím potřebám a proti vrahům neponechají jinou obranu než naši odvahu, naši nevinu, zbytek naděje; ale také zázraky Prozřetelnosti, která nás zjevně chránila. Uvidíme přátele, které zbabělost činí krutými, jak zapírají svého přítele. Mně byla vyhrazena tato zkouška, nejbolestnější ze všech, jež jsem měl podstoupit. Nešťastníče! Přátelé, které máš dvacet let, tě vyženou ze svého příbytku; zaženou tě až k úpatí popraviště…¹¹

Viděl jsem lidi v houfu v jejich veřejném životě a pojal jsem k nim nenávist; měl jsem příležitost poznat je až příliš dobře jednotlivě v jejich životě soukromém, a po nenávisti přišlo pohrdání. Jsou-li i v zemi, o níž jsem věřil, že je hotova se obrodit, lidé dobří tak zbabělí a zlí tak zběsilí, je zřejmé, že každé seskupení lidí, pošetilci mně podobnými honosně nazývané lidem, je ve skutečnosti jen tupé stádo, přešťastné, smí-li se plazit pod pánem.¹² Eh! Robespierre nebo Masaniello, Marat nebo Nero, Caligula nebo Chalier, Hébert nebo Pitt, třeba i Cartouche nebo Alexandr, Desrues nebo Orléans¹³, co na tom? Každý ničema, je-li ctižádostivý a ženou-li ho okolnosti, může dospět k tomu, čemu oni říkají vznešený úděl: jen se někdy stane, že ten nejobratnější se musí skutálet z výšin do propasti, a vládnout připadne tomu nejnešťastnějšímu.¹⁴

Uprostřed tolikeré zkaženosti je však útěchou, že mohu prohlásit: i ve Francii dosud žije několik bytostí hodných svobody. Nalezli jsme je hlavně mezi příslušnicemi onoho pohlaví, jež má pověst lehkomyslného a bázlivého. Byly to ženy, kdo nás zahrnul nejdojemnější péčí a vší tou statečnou pomocí, kterou šlechetný soucit nedokáže odepřít nezaslouženému neštěstí. Ó paní ***!¹⁵ Nemohu vás dnes jmenovat, aniž bych vás zahubil; ale ctnost nezůstává bez odměny; a zůstane-li mi navždy nemožné představit vás vděčnosti republikánů, pak aspoň – nepochybujte o tom – ten, jenž k obrazu svému stvořil vaši nebeskou duši, váš Bůh i můj, Bůh dobročinnosti a dobroty, nezapomene, jaké nebezpečné povinnosti jste pro nás plnila a jak jste, obklopena našimi katy, jim uzmula jejich oběti…¹⁶

Z Caen do Bretaně: pochod s dobrovolníky

Správci departementu Calvados¹⁷ právě dali ostatním správám znamení k hanebnému odpadnutí. Potají uzavřeli s Horou mír a nám o tom nedali nic vědět; teprve třetího dne nás uvědomili, a to takto: dali přímo na vrata intendance, kde nás ubytovali, vylepit montagnardský plakát s dekretem, jímž jsme byli postaveni mimo zákon¹⁸. Bretonci¹⁹, kteří měli nazítří odejít, byli tou zrádnou drzostí pobouřeni; nabízeli nám své zbraně: přijali jsme je, ne abychom se mstili, nýbrž abychom se postarali o svou bezpečnost. Když jsme jejich zástupcům prohlásili, že hodláme jít mezi ně, hledat u nich útočiště a zachránit svobodu v jejich departementech, ozval se jediný výkřik radosti.

Nazítří byl vskutku den odchodu. Rozdělili jsme se do tří hloučků a každý se připojil k jednomu ze tří praporů. Pochodovali jsme jako prostí vojáci a ti, kdo nás přijali, se zdáli spokojeni a hrdi, že mají za kamarády těch asi dvacet zástupců lidu, pro něž právě povstala téměř celá Francie, neboť spojených departementů nebylo méně než šedesát devět²⁰. Naše postavení mělo zprvu cosi dosti příjemného a velmi pikantního. Mně samému bylo velice milé urazit s těmi dobrými lidmi pěšky svůj denní pochod, vypít a sníst s nimi cestou sklenici jablečného vína, kousek másla a vojenský chléb a potom, v místě noclehu, jít s ubytovacím lístkem skromně na byt k některému měšťanovi, který mě měl za dobrovolníka, nedělal si se mnou žádné okolky a tím mě zbavoval všech obřadností.

Takové počínání naše Bretonce okouzlovalo; je pravda, že Ille-et-Vilaine, Mayenne a zvláště Finistère neupadly do nesmírné chyby, jíž se dopustil Jih, totiž ozbrojit jen žoldnéře. Většina těchto dobrovolníků byli dobře vychovaní mladí lidé, velmi dobře poučení o při, kterou šli hájit, a bylo by nesnadné je koupit. Ale ať se dbalo jakékoli opatrnosti, nedalo se zabránit, aby se do setnin nevloudili rejdiči, lidé horkokrevní či slabí a několik přestrojených anarchistů; a ačkoli jich bylo pramálo, s pomocí své nízké taktiky a všech svých ohavných pletich nakonec často rozhodovali oni. Viděli jsme to už v Lisieux²¹; brzy jsme měli příležitost zakusit to smutněji.

Po několika pochodech jsme dorazili do Vire. Dověděl jsem se tam, že Hora, osmělená našimi nezdary, dává v Paříži houfně zatýkat. Třásl jsem se o svou ženu. Trochu unaven jsem si šel lehnout v šest hodin; byla půlnoc a já dosud oka nezamhouřil: tu mi přijdou říci, že se po mně ptá nějaká dáma. Byla to ona! Suďte sami, jakou radostí jsem byl uchvácen!

Vzácná přítelkyně! Sotva vyvolávači pařížských novin zařvali „velké vítězství u Vernonu nad royalisty z Calvadosu“²², vytušila ostatek našich pohrom a pospíšila si prodat všechny šperky, které měla. Přicházela mi oznámit, že je napříště spjata s mým osudem a že u mne spěchá hledat vyhnanství, možná bídu a jistě spoustu nebezpečí. Tehdy jsem se, proniknut její šlechetností a pevně přesvědčen, že mé neštěstí nemůže na jejím smýšlení nic změnit, odvážil naléhat, aby se mnou uzavřela svazek, po němž jsem tak dlouho toužil a jehož mi její rozvod, vyslovený teprve před deseti měsíci, dosud nedovolil dosáhnout²³. Běda, pod jakými znameními byla ta smlouva odpřisáhnuta! Pétion, Buzot, Salle a Guadet byli našimi svědky.²⁴

Má žena na mě naléhala, abychom spěchali do nejbližšího přístavu a vrhli se tam na první loď, která by nás chtěla dovézt do Ameriky. Ukázal jsem jí na Lyon, Bordeaux a Marseille²⁵, které pro republiku podnikají poslední úsilí, jemuž je mou povinností jít pomoci. „Budiž,“ řekla, „ale už se nerozdělíme.“ Přísahal jsem to. Kolikrát jsem měl proti své vůli tu přísahu porušit!

Ve Fougères se prapory rozešly: Mayenne, aby se vrátil do Lavalu; Ille-et-Vilaine, aby vtáhl zpět do Rennes; Finistère pokračoval v cestě na Brest. Každý z těch tří si nás přál podržet a sliboval nám u sebe bezpečí. Bezpečí nestačilo. Vyslali jsme před sebou do Rennes přítele, B***, a ten nám vzkazoval, že se máme odebrat do tohoto města, kde najdeme prostředky, jak se dostat k moři, a tam nějakou pobřežní plachetnici²⁶, která nás doveze do Bordeaux. Barbaroux²⁷ se proti tomu živě postavil. Vyložil nám, že je mnohem lepší odebrat se ke Quimperu, kde nám Kervélégan²⁸, náš kolega, který odjel už před několika dny, zcela jistě připravil dočasné útočiště a prostředky k nalodění. Tento názor převládl a myslím, že to bylo k našemu velkému štěstí.

Dali jsme se tedy s jediným praporem, s praporem z Finistère, cestou z Fougères do Dolu. Nocovat jsme šli do Antrainu, myslím. Říkám myslím, protože má paměť velmi utrpěla: fakta jsem si zapamatoval dobře, ale tu místa, tu přesná doba události mi unikají; a v jeskyni, kde píši²⁹, nemám po ruce žádnou pomůcku. Nemám ani mapu Francie. Ostatně ať už městečko Antrain leží před Fougères, nebo za ním³⁰, tolik je jisté, že nám tam hrozilo nejedno nebezpečí. To místo bylo silně zjakobínštělé. Asi dvě stě darebáků pojalo líbezný záměr odzbrojit v noci prapor roztroušený po domech a potom přepadnout poslance, aby je poslali Hoře, dají-li se chytit, nebo je pobili, pokusí-li se o nějaký odpor. Úklad byl odhalen, právě když ho dosnovávali; abychom jej zmařili, dali jsme zdvojit stráže a rozeslat pořádné hlídky; hrdlořezové šli spát.

Dol a Dinan: loučení s praporem z Finistère

Kousek před Dolem však nastal poplach vážnější; dostali jsme spolehlivou zprávu, že obecní rada tohoto města právě postavila své dobrovolníky do zbraně, namířila svá děla u radnice a poslala do Saint-Malo³¹ požádat o pomoc tamní národní gardu a posádku té pevnosti; ty podle pánů z Dolu mohly k nim dorazit večer, a tedy dost brzy, poněvadž jsme sice hodlali být v Dolu před polednem, ale zůstat tam do druhého dne. Na tu zprávu se naši stateční muži z Finistère připravili; pušky i děla byly nabity; zrychlili jsme krok; dorazili jsme do Dolu o dvě hodiny dřív; vtáhli jsme tam útočným krokem, s nasazenými bodáky; šli jsme se seřadit do bitevního šiku před radnici.

Děla byla opravdu namířena, ale mlčela; dobrovolníci šli v deputaci vyzvat starostu, aby se vyjádřil o zlých pověstech, které obíhaly. Přiznal své kroky a ujišťoval, že jejich cílem nebylo zadržet prapor na zpáteční cestě, nýbrž zmocnit se poslanců, zrádců vlasti, které prapor ukrývá ve svých řadách. Když Bretoncům tuto odpověď vyřídili, pobouřila je. Kdyby se velitel a my nebyli spojili, abychom je uklidnili, byla by v Dolu začala občanská válka. Nakonec svolili, že v tomto městě nebudou nocovat; ale poobědvat se tam přece jen muselo. Nechtěli se od nás hnout; jedli jsme téměř všichni společně na náměstí. „Když máte takovou chuť je sebrat,“ křičeli na kolemjdoucí, „tak dejte bubnovat poplach³² a pojďte!“ To vše nás pramálo připravovalo na to, co se mělo stát druhého dne.

Tři míle³³ za Dolem, na hlavní silnici do Dinanu, kde jsme měli nocovat, bylo nebezpečné místo: soutěska na výšině při vjezdu do lesa. Tři tisíce mužů ze Saint-Malo, o nichž se říkalo, že jsou na pochodu, se tam mohly přesunout a s nesmírnou výhodou čekat na našich osm set Brestských. Ti to věděli, a přece si vedli statečně: téměř všichni přísahali, že raději zahynou, než by nás opustili. My sami jsme byli v jejich řadách pevně odhodláni nepadnout živí do rukou pochopů Hory. Má Lodoïska a několik žen jely za námi ve voze. Lze si představit jejich úzkost. Když jsme konečně došli na obávané místo, nepotkali jsme tam nikoho.³⁴ V Dinanu jsme byli přijati výtečně; lidé se předháněli, kdo nám nabídne lože.

Za rozbřesku nás probudil velký hluk; to se na náměstí hádali naši muži z Finistère; titíž řečníci jako v Lisieux strávili noc tím, že zpracovávali slabé; slabí se dali strhnout; společně vyvolali toto valné shromáždění; společně křičeli, že Konvent je uznán, vždyť ústava byla právě přijata³⁵, a chránit tedy ještě poslance, které Konvent právě postavil mimo zákon, znamená stát se frakcí. Slušní lidé, proniknutí bolestí, odpovídali, že většina departementů dosud neuznává ty, kdo Konvent ovládají; že ostatně vydat, nebo i jen opustit ctnostné zástupce lidu, kteří s plnou důvěrou ve sliby praporu mu dali přednost před ostatními bretonskými federovanými, znamená zneuctít Finistère. Zvláště tato myšlenka dodávala našim přátelům, dosud početnějším, ráznosti, jaká u nich nebyla obvyklá.

Marně právě dorazil kurýr s podivnou zprávou, že oněch tři tisíce mužů ze Saint-Malo táhne na Dinan a že z druhé strany posílá vojsko Saint-Brieuc, takže se prapor ocitne mezi dvěma ohni. Naši říkali, že nic z toho není pravděpodobné, ale i kdyby to všechno bylo jisté, nesmí se s povinností smlouvat a smrt je lepší než hanba. Strany se zkrátka rozpalovaly; mohlo dojít až k potyčce; rozhodli jsme se tomu neštěstí předejít a napříště čekat záchranu jen sami od sebe. Když se ti dobří lidé dověděli o našem rozhodnutí opustit prapor a odvážit se ke Quimperu postranními cestami, nebylo úsilí, které by nevynaložili, aby nás zadrželi. Byli jsme však rozhodnuti, brzy to viděli; a tu nás aspoň zahrnuli prostředky, které nám scházely.

Ze všech peněz, které nám nabízeli, jsme nechtěli přijmout nic, ale strpěli jsme, aby nám doplnili výstroj dobrovolníků; právě jako dobrovolníci jsme se měli vydat na cestu a pro naši bezpečnost bylo třeba, aby nám nic nechybělo. Vybrali nám nejlepší pušky, dobré šavle, patrontašku pořádně naplněnou náboji, a přes stejnokroje jsme si ještě přehodili jednu z těch bílých, červeně lemovaných halen, jaké vojáci na pochodu nosívají; jako doprovod nám dali šest osvědčených mužů, ozbrojených jako my; a konečně nám jeden důstojník, jehož nebudu jmenovat, podepsal propouštěcí listy, v nichž stálo, že jsme dobrovolníci z Finistère, kteří se nejkratší cestou vracejí do Quimperu, místa svého bydliště. Měli jsme ujít pěšky čtyřicet dobrých mil po obtížných cestách; a opatrnost velela, abychom na to vynaložili nanejvýš tři dny. Nebylo tedy možné vzít s sebou mou Lodoïsku; odloučení mělo být aspoň krátké; měla s pasem v naprostém pořádku jet po hlavní silnici a čekat na mě v Quimperu. Naše rozloučení nás přesto stálo mnoho slz.

Stateční muži z Finistère³⁶, opouštěli jsme vás a většina z vás nás už neměla spatřit; ach, přijměte zde aspoň ujištění o úctě, která skončí teprve s námi. Často jsme v departementech, kde jsme čekali víc ráznosti, želeli té vaší. Blížila se chvíle, kdy jsme, odkázáni bloudit bez pomoci, už neměli nacházet muže odhodlané nás bránit a byli přešťastni, potkali-li jsme takové, kteří svolili se nás ujmout.

Ostatně právě zde musím spěšně napravit jedno podstatné opomenutí: zapomněl jsem říci, že tento výtečný prapor z Finistère nebyl při srážce u Vernonu. Wimpffen, zpravený o tom, že se blíží, a dobře vědoucí, z koho se skládá, si dal dobrý pozor, aby nečekal ještě tři dny – on, který bezdůvodně čekal celý měsíc; věru počítal dobře, neboť nepochybuji, že ať už jeho pan de Puisaye³⁷ projevil jakkoli velké nadání dát se překvapit, přepadení by se nebylo zdařilo, kdyby tam byli muži z Finistère.

Vyrazili jsme tedy, a zde je na místě říci, kdo jsme byli a kolik nás bylo: Pétion, Barbaroux, Salle, Buzot, Cussy, Lesage (z Eure-et-Loir), Bergoeing (z Gironde), Giroust, Meillan³⁸ a já; dále Girey-Dupré a řádný mladý muž jménem Riouffe³⁹, který za námi přišel do Caen; a konečně našich šest průvodců. Buzot měl ještě svého sluhu, ozbrojeného stejně dobře jako my; celkem devatenáct.

Chyběl nám Lanjuinais⁴⁰, který se v Caen jen stavil, aby nás objal; Guadet, který se od praporu stále vzdaloval, a protože v rozhodné chvíli nebyl v Dinanu, musel pokračovat ke Quimperu sám po hlavní silnici, kde ho nikdo nepoznal; Valady⁴¹, který zůstal vzadu s jedním přítelem a později se k nám připojil po řadě velmi šťastných příhod; Larivière⁴², který se dlouho zdržoval v okolí Falaise; Duchastel a Kervélégan, kteří odjeli napřed do okolí Quimperu, kde nám měli připravit přístřeší; Mollevaut⁴³, který odešel před několika dny; Španěl Marchena, důstojný přítel Brissotův⁴⁴; a konečně Gorsas⁴⁵, který odjel s dcerou do Rennes, kde měl přátele, a odkud potom vyšel, aby tak neprozřetelně vzdoroval svým vrahům až v samé Paříži.

Postranními cestami: Moncontour a přítel B***

Až do Jugonu jsme se ještě drželi hlavní silnice. Tam jsme odbočili na postranní cestu, ušli po ní několik mil a s nastávající nocí jsme zabušili na vrata statku, kde nám otevřeli jen kuchyni a stodolu. V první z obou místností jsme k večeři našli jen jediného malého zajíce, černý chléb a špatné jablečné víno, ve druhé k spaní jen slámu; přesto jsme pojedli velmi dobře a spali ještě lépe. Nazítří za rozbřesku bylo třeba vydat se na cestu.

Městu Lamballe jsme se už vyhnuli; na postranních cestách jsme měli najít jen několik ubohých vesnic, kde se devatenáct vojáků nemělo čeho bát, a dvě nebo tři poněkud větší městečka, která bude třeba z opatrnosti obejít. Omylem našich průvodců jsme se však ocitli na samém kraji jednoho města: byl to Moncontour⁴⁶. Byli jsme tak blízko, že nebylo možné se mu vyhnout, aniž bychom vzbudili podezření a vydali se v nebezpečí, že uslyšíme zvonit na poplach. Vešli jsme tedy; byl právě trhový den; na náměstí, které jsme přešli s jistotou jen zdánlivou, bylo přes patnáct set venkovanů a s nimi množství četníků. Riouffe, špatný chodec, zůstal pozadu: jeden četník ho zastavil, přečetl si jeho propouštěcí list a zdálo se, že má chuť odvést ho na radnici; Riouffe ukázal na své druhy v dálce: „A kde je potom dohoním?“ řekl. Nechali ho jít.

Když jsme však z toho nebezpečného města vycházeli, došlo k důležitému setkání: připojil se k nám B***⁴⁷, a to s projevy přátelství, které byly na místě, kde nás jimi zahrnoval, možná nevhodné. Udiven, že nás nevidí přicházet do Rennes, vyšel nám odtamtud naproti; v Lamballe zastihl mou sestru (pod tímto jménem jsem svou ženu uváděl na veřejnosti; čtenář se doví proč). Od ní se dověděl, že jsme na této cestě; děláme prý chybu, že se na ni odvažujeme: Rennes by bylo mnohem lepší. Má nám ostatně tisíc věcí co říci; prosí, abychom na něho počkali v chalupách, které nám ukazoval v dálce; přinese nám tam nějaké zásoby, jichž jsme vskutku velmi potřebovali: byli jsme na pochodu od pěti hodin, bylo deset, a nic jsme ještě nepojedli.

B*** býval členem Ústavodárného shromáždění, kde si vedl dobře; v prosinci 1792 byl předsedou onoho klubu Marseillanů, který by byl Pařížany zachránil, kdyby mu Pařížané byli chtěli naslouchat⁴⁸; a konečně přišel do Caen jako důstojník jednoho z praporů departementní síly: vše se tedy zdálo spojovat, aby mu získalo naši důvěru. Naneštěstí nás v těch chalupách připravil o hodinu; konečně přišel; trocha potravin, kterou nám nesl, ihned zmizela. Začal tím, že nás upozornil, že některé z nás v Moncontouru poznali; sám prý slyšel, jak kdosi říká: „Tamhle je Buzot, tamhle Pétion.“

Potom se vrátil ke svému plánu s Rennes, který byl odmítnut; nato nám řekl, že musíme být unaveni; je právě doba denního horka; ušli jsme už čtyři nebo pět mil, a ujdeme-li jich večer ještě jednou tolik, bude to dost; zavede nás půl míle odtud do hustého mlází, kde zůstaneme do čtyř hodin, kdy nám jeden z jeho synovců přinese občerstvení; tento mladík nás pak dovede o tři míle dál k jednomu příbuznému, u něhož se s ním samým shledáme a který nám připraví něco na posilněnou a dobré postele; budeme mít tu výhodu, že strávíme noc v bezpečném domě. Tato úvaha, vskutku závažná, rozhodla téměř jednomyslně; říkám téměř, neboť já bych byl raději docela prostě pokračoval v cestě s našimi průvodci.

A už je pryč. A my už všichni ležíme na břiše v tom mlází, kolem něhož nás dlouho znepokojovaly svými hrami nějaké nešťastné děti. Konečně se daly na ústup; ale donutil je k tomu déšť. Řídké listí těch stromků se brzy prohnulo pod tíhou vody a setřásalo ji na nás. Nepohodlí, které jsme zakoušeli, se dá těžko vylíčit. Synovec dal smluvené znamení teprve v pět hodin. A ještě měl na čtvrt hodiny cosi vyřídit v sousední vsi: zůstal tam bezmála půldruhé hodiny. Blížila se noc, když jsme se znovu vydali na cestu.

Brzy byla černá; šli jsme už dlouho, a stále jsme nebyli u cíle. Bylo deset hodin. Naši průvodci spoléhali na nového průvodce a nezkoumali, kterou cestou nás vedou. Konečně poznali, že nás chtějí provést dosti velkým městečkem, na jehož jméno si k své velké lítosti nevzpomínám. Prohlásili jsme, že jím nepůjdeme. Průvodci upozornili, že je tu jiná cesta, a dali jsme se jí. Obcházeli jsme městečko v jisté vzdálenosti, když jsme v něm uslyšeli bubny. „To je večerka,“ řekl synovec. – „V tuhle hodinu se v této roční době večerka nikdy nebubnovala,“ odvětil jsem. Naslouchal jsem a vybídl ostatní, aby naslouchali: byl to poplach. Poznali jsme jej všichni, až na mladíka, který tvrdil, že takhle se v jeho kraji bubnuje večerka. Když jsme městečko obešli a byli už od něho dost daleko, uviděli jsme přicházet B***.

Zavedl nás k příbuznému, který nás měl očekávat. Ten byl potěšen, ale překvapen, že nás vidí. B*** mu zapomněl říci, že máme přijít; a nebyla to výmluva, kterou by si hostitel vymyslel, aby se vyhnul nějakému výdaji, neboť nám nazítří vystrojil skvělou snídani. Ten večer jsme měli omeletu a kus paštiky. Co se týče dobrých postelí slíbených všem, byly jen dvě. Bylo třeba je rozebrat a hodit do jakéhosi salonu pět matrací, na nichž jsme se museli uložit, jak jen to nejméně špatně šlo.

B***, který nás zamkl ve svém pokoji, nás přišel z vězení vysvobodit až v osm hodin ráno. Vyčítal nám, že jsme dělali příliš mnoho hluku. V pokoji nad naším prý spal jeden správce sousedního distriktu. Je to člověk špatný, a jestliže nás slyšel, musíme se bát pronásledování. Snídali jsme; znovu se vrátil k plánu s Rennes, ale opět marně. Tu na nás naléhal, abychom zůstali v kraji, kde jsme byli. Smýšlení je tu výtečné, říkal. On sám se zavazuje, že nám najde víc útočišť, než kolik nás je. Buzot, ač v plné síle věku a statný, nebyl zvyklý pochodovat. Námaha cesty ho zmáhala. Podporoval to, co B*** navrhoval; několik dalších bylo také jeho mínění. Pétion se však na mě díval a nespokojeně vrtěl hlavou. Potíral jsem ty nabídky s velkým zápalem.

Dva z našich přátel zůstali, ať jsem jim říkal cokoli. Nevím, co se stalo s jedním z nich; byl to Lesage (z Eure-et-Loir).⁴⁹ Giroust pak byl o několik měsíců později chycen a už nežije. Když B*** viděl, že všechny jeho nabídky jsou odmítnuty, dal nám poslední radu. „Půjdete krajem,“ řekl nám, „kde každé shluknutí budí podezření. Dvacítka vojáků pochodujících pohromadě by byla všude podezřelá; rozdělte se po třech nebo po čtyřech a různými cestami se odeberte na smluvené místo.“ Nevěřili jsme, že má pravdu. Naše jednota byla tehdy naší bezpečností. Vyrazili jsme všichni společně, a čtenář uvidí, že jsme udělali dobře.