Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

VI. Pěšky Bretaní do Quimperu; úkryty ve Finistère (srpen 1793)

[Srpen 1793, vnitrozemí Bretaně. Sedmnáct mužů – poslanci postavení mimo zákon, jejich přátelé a průvodci, přestrojení za dobrovolníky finistèrského praporu – míří pěšky postranními cestami ke Quimperu. Kapitola líčí noční přepadení u Rostrenenu, bloudění kolem Carhaix, záchranu před Quimperem a krátké štěstí s Lodoïskou v Penharsu; končí písní, kterou si Louvet složil pro cestu na popraviště.]

Noční přepadení u Rostrenenu

Po celý den se nepřihodilo nic pozoruhodného, leda to, že jsme se s příchodem noci octli v ubohé vesnici míli¹ před Rostrenenem², městečkem a sídlem distriktu, které leželo na naší cestě a které bylo třeba obejít. Každý pochopí, že nás nelákalo v Rostrenenu ani nocovat, ani jím procházet. Šlo jen o to, máme-li využít noci a dostat se za nebezpečné místo; mělo to tu velkou nevýhodu, že bychom pak museli nocovat v nějakých chalupách míli za ním, a tím se učinili podezřelými. Neboť kdo by si pomyslil, že si pocestní, když už je pozdě, dají tu práci minout město, kde by našli dobrý nocleh, jen aby hledali bídné přístřeší v nějakých zapadlých krčmách? Zastavit se před městem bylo přirozenější; únava několika z nás k tomu poskytovala dosti věrohodnou záminku. Zastavili jsme se tedy míli před ním; ostatně o dvě míle dál by to bylo vyšlo nastejno. Nebezpečí, o němž jsme nevěděli, bylo tím nevyhnutelnější: ať bychom byli usnuli kdekoli, bylo by nás přišlo vzbudit.

V jednu hodinu po půlnoci přišlo. „Jménem zákona,“ křičel kdosi, „otevřete!“ Byli jsme, bohudík, všech sedmnáct³ pohromadě v prostorné stodole, kde jsme neměli o slámu nouzi. Naše jediná svíčka byla zhasnutá. Jeden z nás tiše pootevřel vrata a hned je zase zavřel. „Dům je obklíčen,“ řekl nám. Zvenčí opakoval hrozivý a silnější hlas: „Jménem zákona, otevřete!“ Vtom po hlubokém tichu, které mezi námi způsobilo první překvapení, zazněl jediný výkřik, výkřik jednomyslný a vskutku strašný: „Do zbraně!“ Každý hledal svou zbraň, každý se poslepu oblékal. Příliš rychle to jít nemohlo. Jméno zákona se čas od času ozývalo znovu, ale tónem už méně jistým. „Vyjdeme, až budeme hotovi,“ odpovídali jsme mu. Vzpomínám si, že se má puška dala dlouho hledat; sháněl jsem se po ní velikým křikem, a přiznávám, že jsem – přizpůsobuje se ostatně jako všichni ostatní roli, kterou situace předpisovala – křičel zrovna tak jako nějaký kordeliér⁴. Konečně jsme otevřeli. Ve dveřích stál a cestu zastupoval muž s trojbarevnou stuhou. Kousek za ním byl dosti silný hlouček národních gardistů. Výjev osvětlovaly pochodně. „Co jste tu dělali?“ zeptal se zhurta správce distriktu⁵. Barbaroux⁶ odpověděl: „Spali jsme.“ – „Proč ve stodole?“ pokračoval ten druhý. – „Byli bychom dali přednost vaší posteli,“ odvětil jsem já. – „Kdo jste vy, pane vtipálku?“ Riouffe⁷ mu se smíchem řekl: „Jako všichni jeho kamarádi dobrovolník, notně unavený, který nečekal, že ho vzbudí tak časně; ostatně ne zdaleka takový pán, jak si asi myslíte.“ – „Vy, a vojáci! To se hned uvidí.“ Jeden z našich průvodců, kterého jsme si udělali velitelem, protože sloužil, a sloužil dobře, zvolal hlasem víc než bujarým: „To se ví, že uvidíte!“ – „Ukažte mi své papíry,“ ozval se znovu správce. Pétion⁸ řekl: „Na návsi, občane, budete-li tak laskav.“ – „Ano, ano!“ volalo několik z nás; „v téhle stodole se vysvětlovat nebudeme.“ Náš velitel nám porozuměl. „Trochu místa, prosím,“ řekl tazateli a zlehka ho přiměl ustoupit; potom, vycházeje, zvolal: „Ke mně, Finistère!“⁹ Celý Finistère přiběhl, seřadil se do řady, a než bys okem mrkl, na první velitelovo slovo, přilnula každá puška ke každému rameni.

Úředník se zdál velmi překvapen; z dalšího jsme poznali, že se domníval najít v naší společnosti deset dvanáct šviháků v domácím županu a s bílou hůlkou v ruce¹⁰ a jen pět šest ozbrojenců. V tomto předpokladu učinil důkladná opatření, aby v případě odporu měl navrch on. Nespokojil se s těmi padesáti pěšáky a přivedl i jízdu. Několik kroků od nás se na koních předváděla jízdní brigáda¹¹. Přes velkou početní nevýhodu si muži, kteří dobře věděli, že popravišti mohou uniknout jen vítězstvím, směli troufat, že tu tlupu útočníků rozdrtí, budou-li k tomu dohnáni; nestačilo však, že jsme k tomu byli pevně odhodláni, bylo dobře, aby to věděli i ti, kdo nás napadli: nešetřili jsme proto žádnou řečí, abychom jim to dali na srozuměnou. „Jsou ozbrojeni po zuby,“ šeptali si někteří gardisté. Skutečně jsme měli všichni kromě pušek ještě silné pistole. Já sám jsem měl dar, který mi dala Lodoïska¹² proti srocením vévody Orleánského¹³ a který mi už nejednou dobře posloužil, alespoň když jsem jej ukázal: byl to tromblon¹⁴, který dokázal vychrlit dvacet kulek najednou.

„Pročpak máte tolik zbraní?“ zeptal se konečně jeden z nejsmělejších. Myslím, že to byl Buzot¹⁵, kdo odpověděl: „Protože dobře víme, že je v tomto distriktu pár lotrů, kteří s oblibou sužují departementní vojsko; a chceme, aby se každý, kdo je nemá rád, naučil je aspoň respektovat.“ – „Tihle lidé zřejmě nespí!“ říkal jsem já a drze si je měřil od hlavy k patě. – „Ale však my je spát pošleme,“ odpovídal mi Barbaroux, jemuž vysoká postava a notná tělnatost dodávaly impozantnějšího vzezření. V našem malém oddíle bylo sedm pěkných granátníků jako on; a z šesti ostatních měřil ten nejmenší, stejně jako já, pět stop a čtyři palce¹⁶.

To je mnoho podrobností: marně bych je chtěl omlouvat u těch, komu by se zdály příliš zdlouhavé; rád si však myslím, že za několik let přijde chvíle, kdy v nich nejeden čtenář najde jakési sladké potěšení. A kdo ví, oč zajímavějšími je ještě mohou učinit události, které chystá temná budoucnost?

Všimněte si, že celá ta rozmluva, z níž jsem uvedl jen nepatrnou část, se odehrávala, zatímco správce procházel podél naší řady a prohlížel naše propouštěcí listy, které jsme mu jeden po druhém předkládali. Nakonec mrzutě poznamenal, že jsou všechny psány stejným písmem; nato se mu dostalo odpovědi, že to je tím, že náš důstojník podepisuje vždycky touž rukou; a že kdyby si byl každý z nás vyrobil svůj list sám, byl by každý psán jiným písmem.

„Nuže, pánové, co teď uděláte?“ zeptal se nás s nucenou tváří; „já vám radím, abyste si šli zase lehnout.“ Léčka to byla hrubá. Odpověděli jsme, že když už nás vzbudili tak brzy, využijeme té nehody a urazíme kus cesty napřed.

Odvedl stranou několik důstojníků a chvilku se s nimi radil; potom se k nám vrátil: „Budiž,“ řekl, „stejně byste museli jít na distrikt, kde vás čekají.“ V tu chvíli jsme uslyšeli, jak nařizuje pořad pochodu: „Dva četníci v čele, deset střelců jako přední voj, potom pánové z Finistère, pak čtyřicet střelců a dva četníci na konci.“

Při zvuku těchto hrozivých příprav zvolal náš velitel: „Finistère, nabít zbraně!“ – „Jsou nabité.“ – „Nasadit bodáky!“ V okamžiku byly bodáky nasazeny.

Mezi našimi protivníky se zvedl šum pro nás příznivý: nebyl to šum roznícené odvahy. Správce přiběhl celý vyděšený a třesoucím se hlasem se nás ptal, zda bychom chtěli klást nějaký odpor. „Útlaku?“ řekl Cussy (z Calvadosu)¹⁷, „o tom nepochybujte! Jsme svobodní lidé, ano, či ne?“ – „Kdybychom s vámi chtěli jednat jako se zajatci, vzali bychom vám zbraně.“ – „To byste nám dřív museli vzít život,“ řekl Pétion. A šest našich statečných z doprovodu, kteří všichni válčili ve Vendée¹⁸, křičelo: „Vy! Nás odzbrojit! Ach, je vás mnoho, ale ještě vás není dost!“ – „Ale občané, odmítáte s námi jít až do Rostrenenu?“ – „Neodmítáme, vždyť tudy vede naše cesta. Jen se budeme mít na pozoru.“ – „Máte nás za zlovolníky?“ – „Děláte nepřátelské přípravy. A co my víme, kdo jste? Můžeme vás koneckonců znát?“ – „Poznáte nás v Rostrenenu.“ – „Nuže dobrá; pojďme.“

Na distriktu: sklenice cidru

Cestou jsme z plna hrdla zpívali krásný hymnus Marseillanů¹⁹, který se na tu okolnost velmi dobře hodil. Jestliže se však cestou činily naše jazyky, obraznost nás unášela jinam. Ptala se nás, co nám chystají a jak se v Rostrenenu zachováme. Skoro všem nám v téže chvíli napadla stejná myšlenka. Kdyby nás chtěli zatknout, požádáme, abychom směli promluvit ke shromážděnému lidu. Povolí-li to, je náš triumf pravděpodobný. Odmítnou-li nás, dovoláme se svých zbraní a budeme bojovat do posledního dechu.

Zatím několik zvědavců, jimž bylo nepochybně dovoleno vystoupit z řad, přicházelo přerušovat náš zpěv i naše úvahy a kladlo nám otázky, často záludné. „Viděl jste v Caen Charlottu Corday?“²⁰ zeptal se mě jeden z nich. – „Náš prapor tam ještě nebyl, když k tomu zabití došlo,“ odpověděl jsem mu. – „Byla to přece úkladná vražda,“ namítl. – „Ano – aniž chci Marata srovnávat s Caesarem – taková jako ta, kterou spáchal Brutus.“ Nespokojený tazatel přesto pokračoval, a poněvadž jsem se bál, aby některý kolega, vyslýchaný zase z jiné strany, neodpověděl něco, co by si s tím odporovalo, odrazil jsem svého muže pokřikem Tančeme carmagnolu²¹, vyřvávaným tak silně a tak vytrvale, že jsem už nemohl slyšet vůbec nikoho.

Byli mezi nimi ovšem i lidé nám nakloněni a někteří nás poznali. Jeden mi přišel poklepat na rameno: „Bravo! Bravo! Jsme bratři: řekli nám, že jste nepřísežní kněží²².“ – „Ti, kdo to řekli, tomu nejspíš sami nevěří.“ – „Na to bych se vsadil,“ odpověděl mi. Jiný přišel, vzal Pétiona za ruku, stiskl mu ji a řekl: „Držte se, najdete přátele.“

Konečně jsme vstoupili do obávaného města; a třebaže se v několika domech svítilo, všechno tu spalo v hlubokém pokoji. Žádná posila pro naše nepřátele; zdá se, že všechno, co město mělo národních gardistů, bylo vysláno proti nám. Seřadili je na náměstí do půlkruhu, četnickou brigádu trochu vpravo. Řekli nám, abychom vystoupili do prvního patra domu, který nám ukázali. Odebrali jsme se tam v dobrém pořádku. Všichni členové distriktní správy byli shromážděni; znovu si prohlédli naše propouštěcí listy, ale tvářili se už mnohem méně nezdvořile; potom se uchýlili do kouta. Předseda se vrátil a řekl nám: „Dáme vám tu den odpočinku.“ Opakovali jsme svůj rozhodný úmysl pochod urychlit a dorazit domů ještě téhož dne; namítl nám, že je to třináct dobrých mil; odvětili jsme, že nejsou ještě ani tři hodiny ráno; trvali jsme na svém: nová porada; byla delší; zavolali důstojníka; několikrát odešel, přišel a zase odešel; konečně nám řekli: „Občané, sklenici cidru snad přijmete?“ Báli jsme se, že by odmítnutí vypadalo příliš strojeně.

Dali nás sejít do přízemí do velkého sálu. Uplynula čtvrthodina, a cidr nikde. „Co tu děláme?“ říkal jsem, „pojďme.“ A zase jsme zpívali z plných plic, stále s puškami v ruce. Byli tam zvědavci: přerušil jsem zpěv a jakoby roztržitě jsem jednomu z nich řekl: „Cože! Opravdu vám řekli, že jsme kněží?“ – „Ale kdepak,“ zvolal, „něco horšího.“ A potichu, s tajemnou tváří dodal: „Náramní zrádci vlasti, kamaráde.“ Dal jsem se do hlasitého smíchu a pak jsem znovu spustil své Tančeme carmagnolu.

„Cože! Kvůli sklenici cidru ztratíme hodinu!“ zvolal jsem konečně; „pojďme.“ Dali jsme se do pohybu, a cidr přišel. Zatímco jsme pili, přistoupil k nám jeden z členů správy (ponechávám na čtenáři, aby uhodl jeho pohnutku; snad nás chtěl pozorovat) a řekl: „Občané, uvidíte, že jsme měli důvod vás podezírat; tady je udání, které jsme dostali.“ Přehnul horní a dolní část dopisu, bezpochyby proto, abychom neviděli datum ani podpis, a přečetl prostředek: „Pétion, Barbaroux, Buzot, Louvet, Salle, Meillan²³ a několik jejich kolegů mají projít okolím vašeho města a pravděpodobně se tam i zastavit; mají pět mužů doprovodu.“ Úředník přestal číst; a my jsme většinou nepřestali zpívat nebo křičet a ani jsme se netvářili, že nasloucháme, ačkoli žádnému z nás neuniklo jediné slůvko. V tu chvíli jsme z toho čtení usoudili, že rozkaz k našemu zatčení je vydán; a poněvadž nám, když jsme vyprázdnili sklenice a rozloučili se, nikdo neoznamoval, že musíme zůstat, vykročili jsme v sevřeném šiku a se skloněnými bodáky ke dveřím, kde nás, jak jsme soudili, napadnou, až budeme chtít vyjít ven.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme na náměstí už nespatřili živou duši! Později jsme se dověděli, že hned po našem vstupu do domu se všichni dobře smýšlející i lhostejní rozešli; maratisté, jichž zbyla asi třicítka, si spočítali, že je nás sedmnáct ke všemu odhodlaných, že tedy nesmějí doufat, že nás povraždí, nýbrž že by museli bojovat, a to důkladně; a tak maratisté vyklidili pole také: odtud ty dlouhé porady pánů z distriktu, to přecházení důstojníka sem a tam, ten úskočný návrh dne odpočinku, za něhož by nás byli, shromáždivše síly, rozdělili a odzbrojili, a konečně nabídka cidru, aby získali čas. Buď jak buď, vyvázli jsme jen o vlásek; odcházeli jsme se srdcem plným radosti a děkovali Bohu ochránci; ale ještě jsme neměli vyhráno.

Vřesovišti ke Carhaix

Dopoledne bylo velmi krušné: už od osmi hodin bylo horko; dobrá polovina našeho oddílu byla uštvaná; kvůli těm opozdilcům jsme museli jít docela pomalu, a přitom jsme byli v kraji vřesovišť, kde jsme na osmi devíti dobrých mílích neměli najít k uhašení žízně nic než potoky. Cussy, trápený záchvatem dny, sténal při každém kroku, který musel udělat; Buzot, třebaže zbavený všech zbraní, byl ještě příliš těžký; Barbaroux, neméně těžkopádný, ale vždy statečnější, v osmadvaceti letech²⁴ tlustý a vypasený jako čtyřicátník, a k dovršení všeho zla s vyvrtnutým kotníkem, se namáhavě vlekl, opíraje se hned o mé rámě, hned o rámě Pétionovo nebo Sallovo, kteří byli stejně neúnavní; a konečně Riouffe, který musel zout příliš těsné boty, jež ho odřely, byl nucen poskakovat po špičkách bosých nohou s rozedranými patami. Tak jsme, ustavičně v pohybu od jedné hodiny ranní, urazili přece nanejvýš pět mil, když nám štěstí dopřálo najít před polednem v jedné osadě cosi jako hospodu, cosi jako oběd a hodinu odpočinku.

Marně už ranění podali návrh, abychom tam zůstali až do večera: po tom, co nám oznámil hostinský, nezbylo než vléci se dál. Ten člověk si nás zvědavě prohlížel, a poněvadž jsme, hltajíce jeho omeletu se slaninou, zpívali z plna hrdla své vlastenecké písně, zdál se udiven: jeho výraz mě zarazil; pozval jsem ho, aby přijal sklenici našeho cidru; dal se pobízet, pak jedna sklenka přivolala druhou a nakonec nám řekl: „Namouduši, občané, to mě těší, zdá se mi, že jste všichni dobří vlastenci.“ – „Zajisté.“ – „Jaké má ale člověk nepřátele! Skoro bych věřil, podle toho, jak mi vás vylíčili, že honí právě vás; máte jít přes Carhaix²⁵; čekají tam na vás dvě četnické brigády.“

Vydali jsme se znovu na cestu; bylo záhodno si pospíšit; ale opozdilci se vlekli víc než kdy jindy, a zvláště Riouffe, jehož nohy byly samá krev a který byl každých deset kroků nucen odpočívat. Tak jsme na pět mil potřebovali bezmála celých deset hodin. Byla noc, když jsme se octli kousek od Carhaix. Po několika pokusech prohlásili naši průvodci, že teď dál nemohou, protože je příliš tma, aby rozeznali jedinou stezičku, po níž je možné městečko obejít, a kdyby jen trochu zabloudili, zavedli by nás neomylně do močálů, kde bychom vězeli v bahně až do rána. Dodávali něco velmi mrzutého: že i za dne bychom Carhaix obcházeli v tak malé vzdálenosti, že by bylo velmi snadné nás objevit; jinou cestu neznali. Ostatně kdybychom šli prostě po hlavní silnici, museli bychom projít jen jednou uličkou městečka. „Nuže, přátelé,“ řekl jsem jim, „slyšíte, bije deset; v městečku všechno spí, a snad i četníci, kteří velmi dobře vědí, že dobrý spánek je lepší než rány z pušek: semkněme se, natáhněme kohoutky, pojďme rychle, pojďme bez hluku, vklouzněme potichu do uličky a projděme.“ Někteří se proti tomu názoru hlasitě ozvali: několik nemocných, natažených na zemi, chtělo raději spát než se účastnit rozpravy. „Když už se musí zemřít,“ říkal Cussy, „zemřu raději tady než o čtyři míle dál.“

Avšak Barbaroux, vždy silnější než bolest, která ho zmáhala, můj názor podporoval. „Dejme tomu, že nás četníci na stráži ještě čekají,“ říkal, „projdeme uličkou dřív, než budou na koních: odváží se nás pronásledovat uprostřed noci? Není křoví, za nímž bychom je, dobře krytí, nemohli prošpikovat kulkami dřív, než poznají, odkud rány přicházejí. Dnes večer jich je jen deset; za svítání jich může být dvacet; dají-li na nás v tuto hodinu zvonit na poplach, neseženou skoro nikoho, a my urazíme kus cesty, než se mužstvo shromáždí. Za dne naopak je přesila proti nám. V každém případě jsme tuto noc odsouzeni tábořit pod širým nebem; využijme jí lépe; obraťme ji k své záchraně. Vzhůru, přátelé,“ řekl nemocným, „lituji vás, musím mít pro vaše útrapy cit, neboť je zakouším sám, ale odvahu, ještě trochu úsilí. Pojďme této noci třeba po kolenou, bude-li to nutné; za svítání můžeme být v Quimperu²⁶; a poženou-li se ti četníci za námi teď, neuvidí nás, my je uslyšíme, a jejich koně nám poslouží, abychom cestu dokončili.“

To dodalo sil všem; nikdo už necítí své rány; vstáváme, objímáme se, smějeme se, jdeme vpřed.

Potichu a v hlubokém mlčení jsme prošli tři čtvrtiny uličky, potěšeni klidem, který, jak se zdálo, vládl kolem nás, když tu děvčátko, skryté v temném výklenku, náhle vyběhlo, strčilo do dveří domu, kde jsme uviděli světlo, a zřetelně proneslo tato slova: „Už jdou.“ Takto prozrazeni, zdvojnásobili jsme krok; vrhli jsme se vlevo do úvozu tak temného, že v něm nebylo možno nic rozeznat. Kdosi tehdy řekl: „Slyším koně.“ Je třeba to říci: v té chvíli nebyl ani ten nejodhodlanější z nás příliš klidný. Naléhavější zlo dodalo hbitosti i těm nejunavenějším. Konce té krátké cesty jsme dosáhli lehčím krokem a za necelou hodinu jsme urazili míli po jiné cestě, tak rovné, tak příjemné, že vypadala spíš jako alej v parku než jako hlavní silnice. Tam jsme uviděli živé ploty, za nimiž jsme mohli v bezpečí čekat na všechno četnictvo departementu.

Bylo vůbec pravda, že nás pronásleduje? Zastavili jsme se, naslouchali, neslyšeli jsme nic; ale když jsme se shlukli, shledali jsme, že nám chybějí dva muži: byli to naši dva hlavní průvodci; viděli jsme je při vstupu do městečka, jak jdou v našem čele; snad od té doby odběhli za nějakou potřebou. Vrhli jsme se do trávy a čekali na ně hodinu. Tu, myslím, napadlo Salla, a řekl nám to, že snad, jsouce trochu vpředu, odbočili v úvoze na nějakou cestu, aniž nám tma dovolila je vidět, a že jsme patrně zabloudili. Nato se vyrojí tisíc dohadů; průvodci, kteří nám zbývají, tuto část cesty neznají; je třeba pokusit se dostat zpět na cestu, kterou se dali ti dva; k tomu není nutno vracet se právě po vlastních stopách; mělo by stačit pustit se do polí a držet se trochu vpravo.

Je rozhodnuto; vlečeme se nepohodlným terénem; tu je třeba přeskočit příkop, prodrat se živým plotem, přejít několik luk; uvázli jsme v močálu, je třeba spěšně z něho ven; padáme do hlubší bažiny; jednou jsme v ní byli až nad kolena; viděl jsem chvíli, kdy jsem po chybném kroku div nezačal plavat. Abychom se vyprostili, skáčeme přes nové příkopy, prodíráme se křovím, které nás rozdírá. Konečně, po dvou hodinách neslýchaných útrap, vyčerpaní, zlámaní, potlučení, jsme venku. Posuďte náš zármutek: aniž jsme to zpozorovali, otočili jsme se dokola; vraceli jsme se přesně na cestu, kterou jsme chtěli opustit, s tím zoufalým rozdílem, že jsme se značně přiblížili k městečku, takže mezi osudným úvozem a námi nebylo víc než dva dostřely z pušky.

Co dělat? Měli jsme se vrátit do toho úvozu? Bylo třeba vejít až do Carhaix a projít jím jiným směrem? Ale co když snad ta cesta, kterou jsme tak umíněně chtěli opustit, byla ta pravá? Především bylo rozumné pokusit se to ověřit. Bergoeing²⁷ a už nevím který jiný statečný muž se nabídli, že půjdou na výzvědy. Vrátili se po čtvrthodině. V úvoze nebylo vidět žádnou jinou cestu než tu, kterou jsme šli. Vešli znovu do městečka, prozkoumali všechny jeho východy a našli jen na jednom jeho konci, vpravo, stezku příliš úzkou, než aby bylo rozumné si myslet, že by to mohla být cesta do Quimperu. Bylo tedy pravděpodobné, že tahle je jediná správná. Dali jsme se po ní znovu, ale neradi a smutně; byli jsme více či méně u konce sil; a pak, v podstatě nebylo nic nejistějšího než místo, kam nás ta cesta zavede.

Po půlhodině – nemohu říci pochodu, nýbrž úsilí o pochod – bylo třeba nabrat dech. Nikdy se nám peří nezdálo tak měkké jako vysoká tráva, která nás přijala; a nikdy hodina spánku, lépe využitá, nepřinesla větší užitek. I ti nejvyčerpanější při ní nabrali trochu sil. Další hodinu se šlo dosti svižně; ale když se rozednívalo, učinili jsme dva mrzuté objevy. První: že jeden z našich průvodců zůstal při poslední zastávce spát a my ho tam nechali, aniž jsme si toho všimli. Ani ten nejméně unavený z nás nebyl s to vrátit se pro něho, a ani ten nejbystřejší by nepoznal místo, kde jsme se zastavili.

A tak nám z našich šesti průvodců zbýval jediný: zapomněl jsem totiž říci, že jsme při odchodu z Rostrenenu uznali za vhodné poslat dva z těch statečných lidí napřed, aby uvědomili Kervélégana²⁸, že hodláme nazítří dorazit do okolí Quimperu a že nám má někoho vyslat naproti. Čtenář jistě nezapomněl, že dva další zmizeli. Později jsme se dověděli, že se k smrti unaveni – aniž nás chtěli upozornit, dobře tušíce, že bychom je nepustili – dali u jiného východu z Carhaix tou stezičkou, kterou vypátral Bergoeing; že se o půl míle dál vrhli do trávy, kde prospali celou noc, a odtud že se dostali do Quimperu oklikami, které sami znali. Konečně je třeba připomenout, že dva naši kolegové nás opustili a přidali se k B***²⁹; a tak se náš malý oddíl ztenčil na dvanáct.

Druhý objev, který nás zarmoutil, byl ten, že naši opozdilci našli ve spánku sílu jen velmi pomíjivou. Hned ten, hned onen klesal a nechtěl už vstát. Ztráta času se mohla stát nenapravitelnou.

Před Quimperem: anděl vysvoboditel

Slunce zatím pozvolna stoupalo a my jsme postupovali po té neznámé cestě; pronásledoval nás však nepřítel neméně obtížný než únava – hlad. Brzy jsme objevili dům a několik chalup; ale sotva nás z dálky spatřili, zavíraly se ze všech stran dveře i okna. Ti nešťastníci neměli ani odvahu odpovídat na otázky, které jsme jim kladli kočičím otvorem ve dveřích; měli nás za opravdové jakobíny.

Konečně jsme potkali pocestného, od něhož jsme se dověděli, že cesta, které se držíme, je opravdu cesta do Quimperu, ježto jsme od toho města už jen dvě míle. Byl to pro nás důvod k veliké radosti; brzy ji naneštěstí vystřídal neklid. Nebylo pomyšlení na to, vejít do Quimperu za dne; nemohli jsme bez neopatrnosti ani postoupit dál; a čekat na silnici, kde by si nás všiml každý kolemjdoucí, se hodilo stejně málo. Kdybychom ji však opustili, jak by nás Kervélégan nebo jeho poslové našli? Dva průvodci, které jsme vypravili z Rostrenenu, mu měli za místo schůzky označit odlehlý kout lesa, jímž jsme procházeli; ale jak jsme to místo, známé jen dvěma dalším průvodcům, kteří se nám této noci ztratili, mohli najít? Je jasné, že nezbývalo nic jiného než poslat našeho posledního průvodce do Quimperu a čekat, až se s několika přáteli vrátí a vyzvedne nás v tom koutě lesa, kde nás zanechá.

Toto rozhodnutí, jakkoli se zdálo moudré, bylo přece krajní. Nebylo možné, aby u nás byli před polednem, nebylo možné, aby za tak dlouhou dobu nějací sedláci neobjevili tucet ozbrojených mužů, přikrčených v lese, vydaných vydatnému dešti, kteří by se marně vydávali za obyvatele Quimperu, když by se mezi nimi už nenašel nikdo, kdo by dokázal odpovědět na dolnobretonštinu³⁰, v níž by se jich vyptávali. Bylo však třeba to riziko podstoupit; náš průvodce nás ukryl za křoví, pod několik vysokých stromů, a odešel.

Bylo bezmála osm hodin; uplynulo jich jedenatřicet od chvíle, kdy jsme se po polovičním noclehu a nočním vyburcování u Rostrenenu začali vléci od léčky k léčce, od chybného kroku k chybnému kroku. Padali jsme únavou, ospalostí a hladem. Ale co jíst? Trávu? A jak si odpočinout? Kde spát? Leželi jsme ve vodě: bouře byla totiž tak silná, že se na nás přes ty vysoké stromy řinuly celé proudy; a v takovém stavu jsme měli strávit nejméně čtyři hodiny! Zdálo se nemožné, aby to vydržel i ten nejsilnější.

Přiznávám, hodina malomyslnosti nadešla. Riouffe a Girey-Dupré³¹, jejichž nevyčerpatelná veselost se až dotud držela, nám už dávali jen úsměvy. Prudký Cussy obviňoval přírodu; Salle se na ni zlobil; Buzot se zdál zdrcen; i Barbaroux cítil, jak jeho velká duše slábne; já jsem ve svém tromblonu viděl naše poslední východisko, ale viděl jsem v něm i muka odloučení od Lodoïsky! Ó bohové!… Jedině Pétion – a takového jsem ho viděl po celou tu cestu – Pétion, neochvějný, vzdoroval všemu strádání, zachovával klidné čelo uprostřed nových nebezpečí a usmíval se nepohodě nepřátelského nebe. Nepřátelského! Co jsem to napsal? Jaký nevděk! V naší tísni nás už mohla zachránit jen pomoc Prozřetelnosti; a ta pomoc na sebe nedala čekat ani půl čtvrthodiny!

Ano, sotva uplynulo několik minut od odchodu našeho průvodce, když potkal jezdce. Ten si ho, míjeje ho, zvědavě prohlédl, otočil hlavu, aby si ho prohlédl ještě jednou, potom se k němu vrátil a zeptal se ho, zda se nemýlí, zda není federovaným z Finistère. Náš průvodce váhá, a přece řekne: „Ano.“ Nato nové otázky, tajemně nadhazované; nové odpovědi, opatrně odvažované. Postupují, couvají, pozorují se, vzájemně se oťukávají. Konečně je důvěra ustavena, vysvětlí si to. Neznámý byl jeden z našich přátel, přítel Kervéléganův. Naše dva posly z Rostrenenu dosud nikdo neviděl. Nevím, jaký pud ho přiměl, aby za svítání vsedl na koně a vydal se po této silnici zjistit, nepotká-li někoho, kdo o nás slyšel. O chvilku později by ho náš průvodce nebyl potkal, neboť jezdec, překvapen bouří, už hledal úkryt.

Jakmile nám byl ten anděl vysvoboditel ohlášen, nevzpomněl jsem si už, že potřebuji lůžko, jídlo, útulek před deštěm, který mě zaléval. Myslil jsem jen na to, abych se zeptal na Lodoïsku. Dostala se do Quimperu; ale neobešlo se to bez nebezpečí. Po setkání s ….³² pokračovala v cestě. Když dorazila do Saint-Brieuc, shledala, že ji tam právě předešlo udání. Zadržel ji četník a z rukou obecní rady se vyprostila jen obratností a pevností svých odpovědí. Ó má Lodoïsko, tvá odvaha a tvůj důvtip mě tedy vytrhly z největšího nebezpečí, jaké mi kdy hrozilo! Ach, kdybys byla padla do rukou našich pronásledovatelů, k čemu by mi bylo, že jsem unikl nástrahám, které mi nakladli na cestu?

Náš nový vůdce nás nejprve zavedl k jednomu sedlákovi, kde bychom se svým vzezřením sami nikdy nebyli dostali tu skleničku kořalky a ten kousek černého chleba, které nám dali. Žádný likér z ostrovů a žádná brioška nám nikdy nechutnaly tak dobře. Potom nás potichu uvedli k ústavnímu faráři³³, jemuž nás vydávali za vojáky, kteří se právě vrátili z honu na nepřísežné. Ten dobrák nás ohřál, usušil, pohostil, uložil a skrýval až do konce dne. Když nastala noc, odebrali jsme se do lesíka, kde nás čekali další přátelé. Přivedli koně pro raněné. Po dvou hodinách pochodu bylo třeba se rozloučit. Jistě nás to stálo mnoho. Společná nebezpečí té cesty utužila mezi námi sladká pouta svatého přátelství.

Objal jsem Salla; objal jsem Cussy a Girey-Dupré. Běda! Bylo psáno, že tyto dva už nikdy neuvidím. Všech pět³⁴ jich šlo ke Kervéléganovi. Mluvilo se o tom, že mě dají k nim; ale Quimper choval poklad příliš drahý, než abych šel jinam. Buzota odvedli k jednomu hodnému člověku, dva dostřely z pušky od toho města. Pétion se odebral na blízký venkovský statek, kde už na něho čekal Guadet³⁵. Riouffe, Barbaroux a já jsme šli k jednomu výtečnému občanu, na jehož laskavé jednání nezapomenu.

Quimper a Penhars

Nazítří mě tam navštívila má drahá Lodoïska. Má žena se dopustila té chyby, že se ubytovala v hostinci, místo aby se uchýlila k jedné dávné přítelkyni, kterou ve městě měla a u níž by byla méně na očích. Tím horlivěji jsme sledovali svůj první plán, totiž že si na měsíc nebo dva najme v okolí venkovský dům, kam se uchýlím a kde spolu počkáme na chvíli, kdy se budeme moci nalodit.

Nezdálo se, že by ta chvíle měla brzy přijít. Na říčce, která protéká Quimperem a vlévá se do moře, byla malá palubní bárka, která se však už naplavila tolik, že byla vyřazena ze služby. Duchastel³⁶, který nás přišel navštívit s Boisguyonem³⁷, nám řekl, že dal tu bárku prohlédnout a že za nějakých dvanáct set liber nákladů na opravu bude skoro jako nová. Potíž byla sehnat dělníky; práce šla velmi pomalu. Jakmile bude hotova, nalodíme se všichni, a tři dny pěkného počasí stačí, aby nás donesla do Bordeaux. Zeptal jsem se ho, jaká opatření byla nebo mají být učiněna, aby nás úředníci pověření prohlídkou a kontrolou pasů na všech lodích plujících po řece dolů nechali projet, a jakou jen trochu rozumnou naději můžeme mít, že unikneme anglickým korzárům, kteří tehdy pokrývali oceán. Duchastel odpovídal neurčitě, že to všechno je snadné; žádný prostředek však neuváděl.

Byl to neohrožený mladý muž, ten Duchastel; ale jeho lehkomyslnost a neopatrnost šly až k ztřeštěnosti. V té době například bydlel v hostinci, a to pod svým jménem, procházel se po celém městě, před nikým netajil, že je poslanec a psanec; a konečně dával tu bárku docela veřejně vystrojit; a my jsme byli nadmíru šťastni, že ráčil svolit, že neřekne, že má sloužit ještě jiným než jemu.

Ostatně kolik předností tuto vadu vyvažovalo! Jakou opravdovou odvahu osvědčil v těžkých časech!

Nevědouce, z čeho ho obvinit, aby ho zahubili, sáhli k svému obvyklému prostředku a přičetli jinému své vlastní zločiny. Obvinili ho, že si dopisuje s Vendée a že se za ni chopil zbraně, kdežto on naopak bojoval proti royalistům po celý den 20. května před Nantes a přispěl skoro stejně jako Beysser³⁸ k jejich porážce toho dne…. A přece zemřel, ten statečný republikán! Zemřel na popravišti, stíhán tou pomluvou o royalismu! Dnes však pravé původce té války ve Vendée známe; většina z nich zaplatila za své zrady hlavou³⁹; Duchastel je pomstěn!

Má Lodoïska zatím našla na venkově hezký domek s dosti velkou zahradou. Čekala tam na mne; letěl jsem tam; opustil jsem tě, můj drahý Barbaroux, ale ty mi to odpouštíš: víš, jakou vášeň jsem k ní choval a jak jí byla hodna! Vídal jsem tě uprostřed rozmanitých rozkoší, jimiž tě střídavě opájelo tisíc kouzelnic, přivábených tvou krásou, ale tvou nestálostí hned zase opouštěných; stokrát jsem tě viděl závidět slasti té lásky zároveň živé i něžné, uctivé i šťastné, stále věrné a stále nové, té pravé lásky, kterou ve mně budila a kterou mi oplácela má choť.

Nejprve mi pro případ přepadení zřídila skrýš, do níž by vrahové nepronikli. Když jsme takto učinili svá opatření, oddali jsme se přítomné sladkosti svého postavení. Vrátili jsme se k tomu prostému a samotářskému životu, který měl pro nás tolik půvabu a který nám bylo tak těžko opustit. Málokdo přicházel rušit naše rozkošné ústraní, a vždy jen večer. Celý den jsme se těšili ze štěstí být spolu. Ach, proč měl tehdy den jen čtyřiadvacet hodin! Jak krásné byly ty dny, dosažené po tolika bouřích, běda, a po nichž mělo následovat ještě tolik bouří! Ó Penharsi⁴⁰! Místa navždy přítomná v mé paměti, staňte se drahými pravým milencům! Vrátila jste mi všechny slasti Évry⁴¹!

Proto jsem také nechtěl Penhars opustit a jít na bárku. Čekal jsem ostatně na bezpečnější loď, kterou Pétion a Guadet dávali připravit v Brestu. Bárka odplula a odvezla devět cestujících. Byli to Cussy, Duchastel, Boisguyon, Girey-Dupré, Salle, Meillan, Bergoeing, jeden Španěl jménem Marchena⁴², důstojný a nešťastný přítel Brissotův, a Riouffe, velmi zarmoucený, že neodjíždí s námi. Oba posledně jmenovaní přišli bojovat s námi za svobodu do Caen a od té doby chtěli sdílet všechna naše nebezpečí.

Teprve ve chvíli odjezdu vzkázali Guadet, Buzot a Pétion, že se do Bordeaux co nejdříve odeberou jinou cestou. Já jsem už dávno oznámil, že budu sdílet jejich osud; a Barbaroux, k svému velkému štěstí, právě dostal neštovice. Říkám k štěstí, neboť všichni, kdo vstoupili na ten nešťastný člun, byli brzy zatčeni⁴³.

Ostatně je teď chvíle říci, že B***, jak jsem předvídal, nás přišel hledat do Quimperu. Duchastela našel bez nesnází. Ten, nechtěje už nikomu svěřovat naše tajemství, mu řekl, že jsme v okolí Lorientu.

Montagnardští komisaři⁴⁴ se naštěstí dosud neodvažovali vstoupit do Finistère, kde je veřejné mínění stále zavrhovalo. Posílali před sebou emisary, kteří tam měli plnými hrstmi asignátů zpracovávat jakobíny. V quimperském klubu začínala zvedat hlavu maratistická strana. Navrhovalo se tam vykonat domovní prohlídky v domech v okolí města, kde se prý, jak šla pověst, přechovávají zrádci vlasti. Štěstí v Penharsu bylo příliš veliké; bylo krátké; sotva začalo, bylo třeba se ho vzdát.

Hymnus smrti

Uchýlil jsem se několik mil odtud do osamělého domu, kde mě výborní lidé vzali na byt a stravu. Odloučen od přátel, odloučen od Lodoïsky, zakoušel jsem smrtelnou tesknotu. Tam jsem složil svůj Hymnus smrti. Chtěl jsem jej, kdybych padl do rukou svých nepřátel, zpívat cestou na popraviště.

Nápěv: Veillons au salut de l'empire.⁴⁵

Podlých utlačovatelů Francie

zločinné úklady jsem pranýřoval:

zvítězili, a jejich pomsta

ihned poroučí mou smrt.

Svobodo! Svobodo! přijmi tedy můj poslední hold:

Tyrani, udeřte, svobodný muž mi bude závidět můj osud:

Raději smrt než otroctví,

toť přání republikána!

Kdybych byl sloužil jejich zběsilosti,

byli by mě zahrnuli zlatem;

raději jsem sloužil své vlasti,

raději jsem přijal smrt.

Svobodo! Svobodo! která duše se tvým ohněm nerozněcuje?

Tyrani, udeřte, svobodný muž mi bude závidět můj osud:

Raději skon než zločin,

toť přání republikána!

Kéž vás můj příklad nadchne,

přátelé, ozbrojte se pro své zákony:

s králi se spolčuje Collot⁴⁶,

rozdrťte Collota i krále.

Robespierre, a vy všichni, vy všichni, které provází vražda,

tyrani, třeste se, své zločiny musíte odpykat:

Raději smrt než Horu,

tak volá hrdý Lyoňan!

A ty, kterou nerad opouštím,

milenko mému srdci tak drahá,

zapuď všechnu nedůstojnou slabost,

buď silnější než svá bolest.

Svobodo! Svobodo! oživ a podpírej její odvahu!

Pro tebe, pro mne ať nese tíhu svých dnů:

její lůno snad chová zástavu,

jediný plod naší lásky!

Důstojná choti, buď důstojnou matkou,

ujmi se svého chovance už v kolébce!

Opakuj mu často, že jeho otec

zemřel smrtí nejkrásnější!

Svobodo! Svobodo! ať ti vzdá svůj nejčistší hold!

Tyrani, třeste se, bojte se šlechetného dítěte!

Raději smrt než otroctví

bude prvním z jeho přání!

A kdyby nový Robespierre

sužoval tvou zemi,

můj synu, nemsti svého otce,

můj synu, pomsti Svobodu!

Svobodo! Svobodo! ať ho provází lepší zdar:

Tyrani, prchněte, odneste si své ohavné děti!

Raději smrt než Horu

bude heslem našich potomků!

Ano, katů z Abbaye⁴⁷

hrozné úspěchy budou krátké!

Netvor děsil svou vlast,

dívka mu přeťala nit života!

Svobodo! Svobodo! ať tvá paže na ně dopadne!

Třeste se, tyrani, vaše zločiny přivolávají naše ctnosti!

Marat zemřel obtížen nenávistí,

Corday žije po boku Brutově!

Ale zástup se tlačí a křičí;

nešťastný lide, slyším tě!

Sbohem, má milovaná rodino,

sbohem, moji přátelé dvaceti let!

Svobodo! Svobodo! odpusť oklamanému zástupu!

Ale vás, tyrani, může ještě potrestat Jih⁴⁸:

já odcházím do Elysia

rozmlouvat se Sidneym⁴⁹!