Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

VII. Z Finistère po moři do Gironde (srpen – září 1793)

[Konec srpna až 24. září 1793; Finistère v Bretani, brestská rejda, Biskajský záliv a ústí Gironde. Louvet se s manželkou skrývá u obětavého přítele, odbočuje k výkladu, proč podle něho Toulon vydala Angličanům sama Hora, a potom líčí, jak se s Guadetem, Buzotem, Pétionem a Barbarouxem tajně nalodil na obchodní loď a mezi anglickými korzáry a loďstvem republiky doplul do Gironde.]

Přítel, jakých je málo

Byl jsem v tomto útulku¹, kde se mi čas zdál převelice dlouhý, už déle než čtrnáct dní, když se tam po mně přišel ptát jeden příslušník národní gardy. Byl to neznámý člověk, který mi prokázal službu nad jiné důležitou. Ve chvíli, kdy byla má Lodoïska² udána v klubu³ mužem, jenž doslova řekl, že když byla zatčena žena Guadetova⁴, lze docela dobře zatknout i sestru Louvetovu⁵ – v té chvíli ji šel varovat a ukryl ji u sebe. Nyní mě přicházel pozvat, abych s ní sdílel jeho útočiště. Posuďte, jakou jsem měl radost!

Než nastala noc, dopřál si Lodoïščin dobrotivý posel trochu odpočinku. Potřeboval ho: měl jsem totiž už den předtím dostat dopis od své ženy, ale došel mi teprve ráno toho dne. On však počítal s tím, že se minulé noci dostavím na určené místo, a čekal tam na mě až do svítání, a to v hrozném nečase; znepokojen, že mě neviděl, urazil několik mil⁶, aby mi přinesl nový lístek od mé ženy a nabídl mi u sebe vše, co by mi bylo vhod. Tolik horlivosti mi připadalo tím podivuhodnější u člověka, který mě znal jen podle pověsti; měl jsem však co činit s jedním z nejšlechetnějších a nejneobyčejnějších smrtelníků, jakými se tato země může honosit. Nic mu nebylo zatěžko, šlo-li o to prokázat službu těm, o nichž soudil, že si zasluhují jeho úctu.

Skrýval nás oba v pokoji, nad nímž bydlel četník, kterého po celý den navštěvovali jeho druhové; a ti často klepali na naše dveře v domnění, že jsou to dveře jejich přítele. Bylo třeba vyřídit nějaké nebezpečné poselství? Vzal je na sebe. Právě přijel jakýsi podlý darebák, důstojný komisař výkonné moci⁷, a přivezl tajné rozkazy: šel za ním, pil s ním, snažil se vyzvědět, co ho přivádí. Barbaroux⁸ měl co nevidět zůstat bez přístřeší: nabízel, že dá do našeho pokojíku postavit třetí lůžko. Byly nařízeny domovní prohlídky: na tom nesejde, nestrpí, abychom opustili jeho dům; sám nám s rychlostí a obratností, jimž nebylo rovno, zhotovil dřevěnou skrýš, kterou bylo těžko objevit. V onu kritickou dobu, kdy byly prohledávány téměř všechny domy, strávili jsme se ženou den, celičký den v tom výklenku; on zatím klidně čekal v pokoji, a kdyby nás inkvizitoři přece objevili, bil by se s nimi po mém boku do posledního dechu.

Loď, na kterou jsme stále čekali⁹, se velmi opožďovala: půjde tedy, ať to stojí cokoli, sebrat zprávy a uspíšit chvíli odjezdu. Budeme možná potřebovat pasy: nebude-li nám je moci opatřit, vyrobí nám je. Než dojde k nalodění, které se může ještě hodně protáhnout, mluvila má žena o tom, že se pokusí o výpravu do Paříže, velmi potřebnou k záchraně trosek našeho skrovného jmění: aby mohl mé ženě v případě potřeby pomoci nebo ji bránit, doprovodí ji cestou tam nebo zpátky. A konečně, dělal jsem si starosti o Pétiona, Guadeta, Buzota¹⁰; on už tak dlouho a tak velice toužil je spatřit! Nebojím-li se svěřit mu místo jejich úkrytu, půjde je za mne obejmout. Ostatně nikomu nepřenechá tu výsadu, že nás v den našeho odjezdu doprovodí s koňmi, zbraněmi a zásobami až na břeh moře!

Byl to ostatně člověk všestranný, ten náš přítel¹¹: dobrý námořník, dobrý voják, dobrý lékař, obratný truhlář, zručný zámečník, když na to přišlo, vytrvalý chodec, v případě potřeby učitel šermu; hodil se i k vedení účtů a ke správě, vyznal se znamenitě v úřadě, v kanceláři, v manufaktuře i v obchodním kontoru. Co však velmi přispělo k tomu, že si získal veškerou mou úctu, byla záliba, kterou jsem u něho poznal, v mírných naukách a v oněch krásných uměních, jež prozrazují klidné či ctnostné sklony těch, kdo je pěstují; byl malíř, kreslíř, architekt a botanik. A kolik milých i solidních vlastností měl ve své domácnosti! Byl zároveň šetrný i štědrý, pracovitý i nezištný, pozorný a vlídný ke svému služebnictvu, tak dobrý ke svému dítěti, tak něžný ke své ženě! Ach, když jsem ho uviděl v jeho soukromém životě, jak jsem byl hrdý, že jsem si získal jeho přátelství!

Kdo vydal Toulon

U něho jsme se dověděli zprávu, že se Toulon právě vydal Angličanům¹². Kdo jej však vydal? Hloupý dav říkal: „To federalisté.“¹³ Lidé méně nevědomí pokládali za přirozenější, že k té krajnosti dohnalo jeho obyvatele zoufalství a že, přinuceni volit, dali ještě přednost cizímu jhu před jhem vládců Konventu. Lidé lépe zpravení nepochybovali, že to byla Hora. A především ať si čtenář vzpomene na Wimpffenovy¹⁴ pletichy, jimiž nás chtěl zavřít v Caen, zřídit tam sídlo povstání Západu, dohnat nás k opatřením, která by nám dodala nátěr royalismu a anglické strany, a tak poskytnout Hoře všechny prostředky, aby nás připravila o oblibu u lidu, zdiskreditovala naši věc, odtrhla od ní všechny opravdu republikánské departementy a obětovala nás na popravišti, svalujíc na nás se vším zdáním spravedlnosti všechny své vlastní zločiny. Tento pokus, který se nezdařil na Západě, stával se o to potřebnějším na Jihu.

Tam žilo množství mužů vroucně zamilovaných do svobody, tam vládl výborný veřejný duch, tam byli ctěni a milováni ti zakladatelé republiky, které 31. květen¹⁵ vyrval z jejich úřadu, tam byli v opovržení a nenávisti všichni ti Maratové a Robespierrové¹⁶, všichni ti hubitelé; a Marseille právě získala soudní důkazy, že tito lidé nepřestali osnovat spiknutí, aby dosadili na trůn Orléanse¹⁷ – až na Robespierra, který jim sice sloužil, ale s jinými záměry, jak jsem, myslím, už dost jasně řekl. Marseille první, se svou obvyklou energií, dala znamení k odporu proti útlaku. Bylo přijato tak dobře, že se ocitla ve středu koalice departementů¹⁸, která ve svém rozlehlém obvodu zahrnovala na levém křídle Nîmes, Montpellier, Narbonne, Perpignan, Toulouse, Montauban, Bordeaux; na pravém Aix, Lyon (tam byli vojenští velitelé potají royalisté, ale správní úředníci a lid, vesměs republikáni, by je byli dostatečně udrželi na uzdě¹⁹), Bourg, Lons-le-Saunier, Besançon; a na svém čele Angoulême, Limoges, Clermont, Moulins, Châlons²⁰, ba i Dijon; a dále, vybíhajíc hrotem přes Troyes a Châlons až k Remeši, tvořila dobrou polovinu Francie a hrozila, že svou vahou rozdrtí všechny agenty králů.

Museli tedy stůj co stůj ten hrozivý svazek roztrhnout. Kdyby mezi spojenými městy jedno z nejvýznamnějších vztyčilo prapory království, zbytek rozhořčené koalice by se na ně vrhl. Jih, připravený vyrazit proti pařížským tyranům, by se zastavil, aby obrátil své úsilí proti části sebe sama; Hora, která by ho k tomu vyzvala, by se tím očistila od výčitky royalismu; nepřímo by ji svalila na psance 31. května. Povstání republikánů by bylo udušeno.

Ach, a které město se k tomuto tahu montagnardského machiavelismu hodilo lépe než Toulon! Početný zástup řemeslníků, bez vzdělání a bez vlastní vůle, tam byl vždy ochoten přijímat za kus chleba všelijaké popudy, jaké by mu kdo chtěl vnuknout. Odedávna jej pomocí několika asignátů²¹ uváděli do pohybu ve prospěch anarchie: jakmile budou chtít, přimějí jej zase několika asignáty, aby se – alespoň naoko – dožadoval návratu pořádku. Hlavní velitelé námořnictva a posádky jsou většinou royalisté: poslední ministr námořnictva²², zcela oddaný frakci, vybral muže, kteří budou stát v čele hnutí; bylo jim řečeno heslo, tak jako Wimpffenovi; naoko budou organizovat své síly pro republiku; ve vhodné chvíli je obrátí ke zkáze republikánů.

Ta chvíle přichází. Toulon, do té doby zuřivě jakobínský, se náhle prohlásí pro republiku, a zakrátko ji zradí. Toulon je vydán Angličanům a Výbor pro veřejné blaho²³ z důvodů, které bude jednoho dne zřejmě přinucen vysvětlit, šíří, potvrzuje a šest měsíců nechává trvat pověst, že Beauvais²⁴ byl Angličany oběšen. Druhý poslanec, Bayle, se zabil ve svém žaláři.²⁵ Bayle byl člověk prudký a hrubý, kterého až do té doby klamaly výstřednosti Hory. Když na vlastní oči uviděl, že tato Hora vydává Toulon Anglii a že on sám se musí stát buď nástrojem, nebo obětí tohoto strašlivého machiavelismu, sáhl nejspíš k sebevraždě; anebo, chtěl-li ztropit povyk, byl patrně zabit.

Angličané, páni Toulonu, jej zatím drží po celou dobu, co trvá odtržení Bordeaux a obléhání Lyonu²⁶. Kdyby byli Toulon vrátili příliš brzy, vojska, která jej obléhala a která byla téměř všechna – dříve než je bylo kdy zpracovat – protijakobínská, by se místo tažení proti Lyonu prohlásila pro něj. Lyon konečně padne; je ještě třeba ponechat jakobínům čas, aby tam povraždili nejlepší republikány, pokaždé usvědčené z royalismu; a také čas, aby si hladem vykoupili dobytí Bordeaux, kde se s nejlepšími občany naloží jako v Lyonu, jako v Marseille, jako v Paříži, jako všude.²⁷ Když je to vykonáno, Angličané svůj slib dodrží, a je v jejich zájmu jej dodržet: nezapomínejte totiž, že montagnardi, všeobecně nenávidění, podnikli svůj 31. květen proti mužům milovaným, váženým a velmi oblíbeným – neříkám v celé Paříži, ale v celé ostatní Francii.

Mají-li odzbrojit všeobecné rozhořčení, ohromit slabé, získat nerozhodné, přivést zpět všechno to množství, které o událostech nepřemýšlí, je ovšem nutné, aby mocnosti svolily přerušit své úspěchy, ba dokonce utrpět porážky, a to právě v době, kdy se jejich agenti stanou tyrany národního zastupitelstva a budou ve vládě rozhodovat o všem. Neboť ta masa jednotlivců, kterou strhne každé zdání a která nikdy nedospěje až k druhé úvaze, si přece řekne: „Ale když byli Pétion, Brissot²⁸, Guadet a ostatní v Konventu, nepřátelé nás často poráželi; dnes, kdy tam už nejsou a kdy naše záležitosti řídí sami Robespierre, Barère, Marat, Collot²⁹ a jim podobní, máme všude úspěchy; ti první byli tedy srozuměni s mocnostmi a ti druzí jsou tedy našimi pravými obránci.“

Angličané mají tedy zájem dodržet své sliby: neumístí v Toulonu dostatečnou posádku, nechají si jej zase vzít; a když se užaslý anglický národ ptal po důvodech, které mohly jeho generály přimět ke ztrátě Toulonu, dal Pitt³⁰ odpovědět, že to tak žádala dobrá politika. Táž dobrá politika také přibližně v téže době dopřála údajně republikánským generálům – v době, kdy ministerstvu války vládl první úředník Vincent, žalobce nešťastného Custina³¹ – vítězství u Dunkerque a u Maubeuge³². Táž dobrá politika zasáhla náhle nehybností vítěznou Coburgovu armádu, která právě rozsekala na kusy celou posádku Cambrai³³, mohla se té pevnosti zmocnit, a přece tam zůstala stát jako divák započaté občanské války, pevně rozhodnuta nepostupovat dál, zvítězí-li Hora, a naopak se přivalit jako bystřina, kdyby byli vyhráli republikáni. A konečně táž dobrá politika způsobila, že laskavě nechali Hoche znovu dobýt wissembourské linie³⁴; Hoche, o němž se dnes ví, že byl agentem Maratovým, a tudíž i agentem mocností; generála Hoche, který byl vskutku zuřivý jakobín.

Ale vraťme se tedy k Toulonu. Ve chvíli, kdy se do něho naši vracejí, nalezne se Beauvais, tak dlouho už oběšený, ve vězení: a o tomto poslanci, s nímž cizina tak zle nakládala, o něm, který tolik vytrpěl pro věc svobody, o něm, který by měl být bohem dne, se sotva mluví. Podle nové metody, totiž užívat všech prostředků k tomu, aby byly mysli hnány ke všemožnému přehánění, měla by být tato nová modla předvedena pařížskému lidu k obdivu. Kdepak, nepřijde ani na slavnost, kterou hlavní město pořádalo na oslavu znovudobytí Toulonu³⁵. Vznešený zástupce lidu, kterého – jak se zdá – opatrnost nedovoluje ukazovat příliš zblízka, žádá o dovolenou.

Přímo uprostřed jeho triumfů se zvedlo sto hlasů, které ho obviňují ze zrady. On se spokojí s doznáním, že skutečně měl několik rozmluv s Angličany jistého významu; a místo veškeré odpovědi na všechny ty těžké výčitky, které se mu činí, se omezí na slib, že odpoví. Výbor pro veřejné blaho shledává všechny ty mravní i tělesné úniky zástupce lidu, který oběšen není, zcela v pořádku. Nežádá na něm další vysvětlení, dovolenou povoluje. Je ovšem pravda, že Beauvais je nemocen, ba dokonce se, aby byl navždy zproštěn povinnosti odpovídat, rozhodne zemřít. Ó, teprve tehdy se o něm mluví! Teprve tehdy je to veliký, božský Beauvais! Ani nevím, jestli ho Robespierre nedal uložit do Panthéonu!³⁶ A proč ne? Jiným se toho přece dostalo.

Ostatně připojuji skutečnost známou několika tisícům osob v Paříži. Totiž že kolem poloviny července získalo několik opravdových toulonských republikánů důkazy, že bylo zosnováno velké spiknutí s cílem vydat jejich město a přístav Angličanům, a že v čele spiklenců byli… Naneštěstí byli oznamovatelé tak dobromyslní, že písemnosti poslali tehdejšímu ministrovi a Výboru pro veřejné blaho. Ti písemnosti zahrabali a o ničem nemluvili. Nějaký čas nato byl Toulon vydán.

Noc na brestské rejdě

Byli jsme zatím už tři týdny u našeho šlechetného přítele a začínali jsme si nad tolikrát slibovanou lodí zoufat, když si pro mě 20. září přišli. Běda, ano, přišli jen pro mě! Až do té chvíle mě ujišťovali, že nic nebude bránit tomu, aby byla má žena přijata na palubu; onoho smutného večera nám přišli oznámit, že okolnosti jsou takové, že žena nemůže vstoupit na loď, aniž nás všechny uvede v nebezpečí, a že kapitán je s lítostí nucen prohlásit, že žádnou nepřijme. Jaká rána z čistého nebe pro mou Lodoïsku! Nechtěl jsem odjet, když neodjížděla ona. Pochopila, že by nás takové rozhodnutí mohlo jen zahubit, a žádala, abych se vzdálil. Ona sama s pomocí našeho přítele co nejdříve odjede do Paříže, a až tam posbírá trosky našeho jmění, přijede za mnou do Bordeaux, kde zůstaneme spolu, udrží-li se tam povstání, a odkud odplujeme do Ameriky, zvítězí-li tyrani… Kolik marných plánů, veliký Bože! Jakým novým nebezpečím jsem běžel vstříc! Jaké útrapy, jaké námahy jsem si šel hledat! Na kterých místech tě zase naleznu, ó má Lodoïsko?

Odjel jsem, opustil jsem ji… měl jsem tu strašnou odvahu znovu opustit…! Bylo pět hodin odpoledne, to jest ještě bílý den, když jsem všem na očích vyšel z města. O dvě stě kroků dál na mě čekal kůň, průvodcem mi byl spolehlivý přítel; měli jsme před sebou devět dobrých mil místních, tedy asi patnáct mil poštovních³⁷. V šalupě³⁸, která nás měla dopravit na loď, bylo třeba být nejpozději v jedenáct hodin, neboť rána z děla, která nařídí odjezd konvoje a jeho doprovodu, měla zaznít přesně o půlnoci. Dvě míle odtud jsem měl najít své drahé kolegy, kteří na mě čekali. Vskutku jsem objal Guadeta, Buzota a Pétiona; Barbaroux však přišel až dlouho potom a připravil nás o dobrou hodinu. Přesto ještě nebyla půlnoc, když jsme dorazili na břeh moře.

Rejdaři³⁹ se k nám připojili cestou. Nejenže nechtěli nic přijmout za naši dopravu do Bordeaux, která je přece vystavovala velkému nebezpečí, ještě nám nabízeli svou peněženku; odmítli jsme. Když jsme došli do hostince, kde nám dali připravit večeři, dověděli jsme se, že šalupa, kterou měl pro nás poslat kapitán, se dosud neobjevila. Čekali jsme skoro půl hodiny, ale marně; a naše obavy zdvojnásobovalo to, že vedle místnosti, kde jsme večeřeli, byla jiná místnost, kde spolu popíjeli dva muži, z nichž jeden nebyl nikdo menší než velitel pevnůstky⁴⁰, která ovládala pláž, kde jsme se hodlali nalodit, a měla padesát mužů posádky. Kolik protivenství, kolik důvodů ke strachu pro naše rejdaře, kteří počítali, že najdeme šalupu připravenou a velitele spícího!

Jeden z nich běžel vzbudit rybáře, kteří za trojnásobnou mzdu svolili, že nás vezmou do své bárky; bylo však třeba počkat, až ji stoupající příliv nadzvedne. To bylo dalších tři čtvrtě hodiny ztráty. A k dovršení nesnází to bylo tři čtvrtě hodiny, které jsme museli strávit v sousedství velitele. Naštěstí měl už vypito tak důkladně, že ho ani nenapadlo starat se, co je to za lidi, kteří vedle něho hoří netrpělivostí. Bárka nás přijala bez nehody; ale nebylo už příliš pozdě? Bylo po jedné hodině, a nalodit jsme se měli dávno před půlnocí.

Bylo třeba veslovat celou míli, abychom obepluli výběžek, u něhož měla loď, která měla zůstat trochu pozadu za konvoji, rozkaz na nás čekat. Nenašli jsme ji tam. Nenechali jsme ji čekat příliš dlouho? Vyplul-li konvoj přesně o půlnoci, nebyla nakonec nucena zvednout kotvy a plout za ním? Začali jsme křižovat po té brestské rejdě⁴¹, tak rozlehlé, že vytoužená loď v ní byla už jen malou tečkou, kterou bylo těžko objevit, zvláště v noci. Byla dlouhá, ta noc; ještě žádnou jsem neprožil v mukách tak kruté netrpělivosti; ani jitřenka se neukázala příznivější; odhalila nám nesmírnou vodní pláň, na níž jsme neviděli plout nic. Naše hodinky, na něž se každou chvíli díváme, ukazují šest hodin, sedm hodin, půl osmé! Všechna naděje nás opouští; co s námi bude? Země i moře jsou pro nás v této chvíli stejně nebezpečné.

Na tvářích našich rejdařů bylo snadno vidět, že je trápí tytéž myšlenky a že se jich zmocnila táž malomyslnost. Už dobrou čtvrthodinu leželi vedle nás v bárce a nedávali si už ani práci, aby se dívali na moře. Jeden z nich se přece jen ledabyle zvedne, pomalu otočí hlavu, s výrazem člověka, který si je docela jist, že nic neuvidí. Náhle celý oživne; zavolá ze všech sil. „Loď ta a ta?“ ptá se. Odpovídají, že ano. „Kapitán ten a ten?“ Znovu k nám dolehne „ano“. Obrátí se k nám s rozpjatou náručí, objímá nás, bez sebe radostí: „Rychle, rychle na loď!“ říká.

S jakou lehkostí se na ni vyšplhal i ten nejtěžší z nás! „Tady je váš příbyteček,“ řekli nám rejdaři, když nás zavedli do kapitánovy kajuty. Potom se vyptávali, je-li konvoj hodně vpředu. Statečný Skot⁴², který lodi velel, jim řekl, že konvoj vyplul přesně o půlnoci. „Abych nevzbudil podezření, zvedl jsem nakonec kotvy,“ pokračoval; „brzy jsem zůstal pozadu; navzdory svým námořníkům, nespokojeným s mými manévry, jsem mařil čas: už jsem konečně odplouval, když se mi zdálo, že něco vidím. Zamířil jsem tím směrem; ale o vteřinu později, a bylo po všem. Ačkoli má loď dobře pluje,“ dodal, „sotva mohu doufat, že konvoj dostihnu dříve než na sklonku dne. Takto bez doprovodu se bojím Angličana.“ „I kdybychom měli o loď přijít,“ zvolali naši šlechetní rejdaři, „plujte, pokusme se za každou cenu zachránit tyto řádné lidi.“ Objali nás, vrátili se do bárky a odpluli do Brestu.

Mezi korzáry a brestským loďstvem

My jsme pluli opačným směrem; pluli jsme tak už dvě hodiny, když se před námi objevilo pět lodí, seřazených na obzoru do oblouku. „Anglický korzár!“⁴³ zvolala posádka. Marně jim kapitán říkal, že je třeba plout dál, že se ještě nedá nic rozeznat. Námořníci reptali a kapitánův zástupce, který měl upito, se ujal slova za ně a prohlásil, že kvůli neznámým cestujícím nehodlají podstupovat nebezpečí, že budou odvlečeni do Anglie. Náš Skot viděl, že vzpoura je na spadnutí; obrátil loď zpět.

Jistěže pro nás žádné setkání nemohlo být horší než setkání s Angličanem. Velká Británie pro nás musela být zemí prokletou. Ať by bylo násilí, které by nás tam zavleklo, jakékoli, pomluva by nás tam neopominula pronásledovat; uvěřili by jí, až by tvrdila, že jsme tam přešli dobrovolně. Zanechali bychom tam spolu se životem statek mnohem vzácnější: čest. Proto nám také před korzárem tohoto národa zbýval jediný prostředek a rozhodnutí bylo učiněno: vrhnout se do moře, abychom mu nepadli do rukou. Ale kdo ručil za to, že lodi na dohled jsou nepřátelské? A byly vůbec ozbrojené? A konečně, kde bude náš ubohý kapitán, jemuž jsme teď byli na obtíž, hledat útočiště? Nenajde snad v kterémkoli francouzském přístavu, kam vpluje, nepřátele, kteří budou usilovat o jeho zkázu téměř tak zarytě jako o naši? Dávali jsme si dobrý pozor, abychom mu tyto úvahy nesdělovali, neboť by jen zvětšily jeho trápení; ale na všech jeho pohybech bylo dost dobře vidět, že mu žádné z nebezpečí jeho podivného postavení neuniká.

Pluli jsme už dvě hodiny opačným směrem a chystali jsme se vplout zpět do rejdy; tehdy kapitán, soudě, že hlava jeho zástupce už bude klidnější a že výpary kořalky, kterou – jak si vyčítal – dal rozdat v příliš silné dávce, měly čas vyprchat, vystoupil na palubu. „Tak tedy,“ řekl, „ať mě všichni poslouchají mlčky. Pánem jsem tu já: nikdo nemá právo přetřásat mé rozkazy. Běda každému, kdo by se toho odvážil! Vaše obavy jsou směšné, jsem rozhodnut; chci plout vpřed; ať se mlčí a poslouchá.“ Podle toho nařídil manévr; a protože se zástupce už neodvážil říci ani slovo, rozkaz byl vykonán.

Tak jsme unikli naléhavému nebezpečí návratu do francouzského přístavu; ale mohli jsme nyní rozumně doufat, že unikneme cizinci? Bude nám možná třeba plout bez doprovodu až do večera příštího dne, neboť konvoj měl teď před námi dvanáct hodin náskoku. Je pravda, že naše velké loďstvo, které nedávno vyplulo z Brestu⁴⁴, nutilo anglické korzáry držet se dále; přesto minul málokterý den, aby jich několik nebylo ohlášeno u pobřeží. Lze si představit, že jsme byli všechno jiné než klidní.

Plavba toho dne byla šťastná; noc nám působila málo starostí a proběhla dobře; ale nazítří, dosti časně, se na obzoru ukázaly lodi, rozestavené před námi přibližně tak jako ty včerejší; jenže místo pěti jich bylo osm. Skot si dal přinést dalekohled, držel jej namířený několik minut; načež prohlásil, že poznává Francouze. Skutečnost je taková, že ještě nemohl nic rozeznat. A jiná skutečnost: měl přesto pravdu, až příliš velkou. Když byl blíž, viděl dobře, že jsou to Francouzi. Věděli jsme stejně dobře jako on, že naše popisy byly rozeslány všem kapitánům lodí republiky s výslovným příkazem prohlížet všechna plavidla na moři a zvláště si na nich všímat cestujících. Nuže, vpluli jsme přímo do velkého brestského loďstva. Dvaadvacet řadových lodí a dvanáct až patnáct fregat⁴⁵ stálo před námi.

Posuďte naši úzkost při té velkolepé podívané! Museli jsme plout podél celého čela té hrozivé linie. Ačkoli jsme byli zavřeni v kapitánově kajutě, museli jsme si ještě lehnout břichem na zem; kdyby byl nějaký sansculot na levoboku zahlédl některého cestujícího, mohl by podat návrh⁴⁶, aby se trochu podívali, kdo to je, a pochybuji, že by nás tehdy naše pasy zachránily. Neměli jsme ostatně s sebou toho Pétiona, jehož tvář byla tak obecně známá a který si ze strachu, aby nebyl příliš k nepoznání, umanul mít v necelých čtyřiceti letech bílé vousy i vlasy? Náš statečný kapitán zatím stál na palubě se sebejistým výrazem, připraven zalhat první hlásné troubě, která by se ho na něco zeptala. Žádná mu neřekla ani slovo; vyvázli jsme jen se strachem.

Aspoň jsme byli na několik hodin zbaveni strachu z anglických korzárů. Přes den šlo všechno dobře; ale k večeru, kdy velké loďstvo zůstalo ve vodách, kde křižovalo, daleko vzadu a úplně z dohledu, spatřili jsme lodi před sebou. Kapitán znovu začal se svým úslužným pozorováním, jehož výsledek jsme znali předem; vskutku neopomněl říci: „To jsou francouzské obchodní lodi.“ Záhy však poznal, že jedna z těch údajných obchodních lodí se k nám hodně přibližuje a nese děla; dál, jak jen mohl, předstíral před svou posádkou klidnou tvář; nám však potichu řekl: „Hraji vysokou hru; není-li to náš konvoj, jsem zítra v Anglii.“

Byl to konvoj; ale nebezpečí, třebaže o něco menší, nepřestávalo být smrtelné. Loď, k níž jsme teď byli velmi blízko, byla jednou ze dvou fregat doprovodu; zastavila s plachtami nastavenými proti sobě, aby na nás počkala a zavolala na nás. Jakmile jsme byli na doslech hlásné trouby, uslyšeli jsme tento první, dosti znepokojivý dotaz: „Odkud plujete?“ „Z Brestu,“ odvětil náš kapitán velmi pevně. Nato mu učinili tuto poznámku zlé předzvěsti: „Zůstal jste hodně pozadu.“ Na to odpověděl: „Plul jsem tak rychle, jak jsem mohl.“ „To musíte být hodně špatný plachetník!“ řekli mu nepříliš zdvořile; na to žádná odpověď. Konečně přišla hrozivá otázka: „Máte na palubě cestující?“ Náš upřímný Skot hned rozezvučel vzduch co nejráznějším „Ne“; načež válečná loď spustila na moře svou šalupu. Tentokrát bylo jasné, že našeho nešťastného kapitána čeká prohlídka; třásli jsme se o něho. Co se nás týče, odevzdáni do všeho, co mělo přijít, hodili jsme do vody všechny písemnosti, které by mohly uvést v nebezpečí některé přátele, a natáhli jsme kohoutky pistolí.

Ta šalupa si tak pochmurné přípravy nezasloužila; přijížděla nás vzít do vleku ke své lodi, která ji vyslala jen kvůli tomu. Tak nás vlekli, dokud jsme nedostihli konvoj; a v našich očích nepatřilo k nejmenším podivnostem této cesty, že nás takto chrání jedna z lodí, jejichž vlastním úkolem bylo nás zahubit.

Do Gironde

Příští noci jsme měli zlé počasí; za rozbřesku to byla téměř bouře: naše posádka chtěla napodobit několik obchodních lodí, které se uchylovaly do La Rochelle; její stížnosti už nabývaly tónu vzpoury; tomuto novému nebezpečí nás vyrvala pevnost našeho Skota, podepřená čtyřmi sty librami v asignátech, jež jsme rozdělili mezi námořníky. Je pravda, že oceán chvílemi rozvíral své hluboké propasti; ale všechny jeho vzduté vlny nám byly méně strašné než vlny onoho pomateného množství, které nás na nevděčné zemi tupě volalo na popraviště.

V poledne se vrátilo krásné počasí. Ať dělal náš kapitán cokoli, plul stále rychleji než kterákoli z lodí konvoje. Velitelská loď mu několikrát dala signál, aby ubral plachty; ubíral je pořád, a pořád plul příliš rychle. Ta okolnost ho znepokojovala; bylo se co bát, že velitel pojme podezření, všimne-li si, že loď, kterou je dnes vidět stále v čele konvoje, je táž, kterou včera našli tak daleko vzadu. Ostatně, byly-li tyto obavy důvodné, měli jsme se o tom až příliš jistě přesvědčit při vjezdu do bordeauxské řeky⁴⁷. Tam měly doprovodné lodi provést všeobecnou přehlídku. Dorazili jsme tam v pět hodin odpoledne; velitelská loď nechávala před sebou proplouvat jedno plavidlo po druhém a na každé při tom zavolala. Náš kapitán proplouval mezi prvními; strašná otázka se opakovala: „Máte na palubě cestující?“ Odpověděl jako den předtím, tónem neméně pevným, a úspěch byl neméně šťastný.

Protože však příliv, který nás stoupaje donesl už skoro deset mil daleko, začal opadat, bylo třeba zastavit. Náš kapitán pamatoval na to, aby spustil kotvu v jisté vzdálenosti od ostatních lodí; a jakmile odliv ustal, dal spustit na řeku to, čemu říkal svůj člun. Byla to jedna z nejmenších, jedna z nejvratších loděk, jaké kdy mohl Pařížan vidět na Seině. Sestoupilo nás do ní dvanáct osob, mezi nimi kapitán a čtyři námořníci k veslům. Nemusím říkat, že člun byl plný; byl plný tak, že se v něm nebylo možno bez opovážlivosti mnoho hýbat.

Všimněte si, že ta řeka tam byla ještě jakýmsi mořem. Byla dvě míle široká. Dál to bylo horší. Táž masa vody byla sevřena do koryta o polovinu užšího. Její nesmírně rychlejší proud byl na některých místech zatarasen písčinami, které náš Skot špatně znal. Co se loďky týče, zbývaly jí sotva dva palce boku nad vodou. Chvílemi nám sebemenší zakolébání hrozilo převržením a velmi často se do ní přelévala vlna. A to byla přece ještě naše nejmenší nebezpečí!

Odplouvali jsme takto, abychom se vyhnuli poslední přehlídce doprovodných lodí a zejména prohlídce v pevnosti Blaye⁴⁸. Naneštěstí už byl den. Muž na hlídce na velitelské lodi nás viděl proplouvat; zavolal na nás jen proto, aby nám nařídil, ať se k jeho boku příliš nepřibližujeme. Patrně usoudil, jak jsme doufali, že ubohá malá loďka si jiné pozornosti nezaslouží. U pevnosti Blaye to bylo ještě lepší: neřekli nám ani slovo. Když jsme dopluli k Bec d'Ambès⁴⁹, vystoupili jsme. Konečně jsme tam byli, v tom departementu Gironde; a protože jsme se tam domnívali být nejen v bezpečí, ale i s to bojovat proti nepřátelům naší vlasti, mnoho nechybělo, a byli bychom tu osvobozenou zemi zlíbali. Ó nešťastní lidé, vaše radosti jsou někdy stejně pošetile umístěny jako vaše zármutky!

Kapitán se ubíral do Bordeaux. Složili jsme se, abychom mu dali dohromady částku dvou tisíc liber, kterou přijal. Měli jsme v úmyslu připojit k ní tisíc tolarů⁵⁰, které si, jak jsme počítali, snadno vypůjčíme kdekoli ve městě, kam nás, jak se zdálo, předejde jen o čtyřiadvacet hodin. Nevím, zda i tomu nejbohatšímu z nás zbývalo v měšci dvě stě franků.