Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

VIII. Štvanci v Gironde: Saint-Émilion (září – listopad 1793)

[Koncem září 1793 vystoupil Louvet s Guadetem, Pétionem, Buzotem, Barbaroux a Valady na břeh u Bec d'Ambès v departementu Gironde, kde psanci doufali najít oporu proti Konventu; Bordeaux se však právě poddalo Hoře. Kapitola líčí noční útěk do Saint-Émilionu, asi dva týdny skrývání na venkovské faře a na seníku a konečně měsíc v úkrytech v domě paní Bouquey, který skončil v polovině listopadu 1793.]

Bec d'Ambès: Bordeaux je ztraceno

Dům, k němuž jsme právě dorazili, patřil jednomu Guadetovu příbuznému.¹ Nebyl tam nikdo, kdo by nás přijal; šli jsme do sousedního hostince, kde Guadet² se svou obvyklou důvěřivostí bez nejmenších rozpaků řekl své jméno. Od té chvíle bylo snadné uhodnout, kdo jsme my všichni. Tato neopatrnost byla hlavní příčinou všech nebezpečí, která se na nás téměř vzápětí sesypala. Odtud pošlo, že nám všem byli hned na stopě a že jsme záhy neměli ani chvilku pokoje.

Když dorazily klíče od domu, uchýlili jsme se tam, abychom si mohli nerušeně promluvit o svém postavení. V hostinci se vyprávěly věci velmi překvapivé, o nichž Guadet tvrdil, že jsou nemožné: že v Bordeaux právě zvítězili maratisté;³ že obecní rada i správa departementu jsou na útěku;⁴ že tam v síle vstupují reprezentanti lidu.⁵ Ať už na těch pověstech bylo cokoli, usoudili jsme, že není radno hrnout se do toho města všichni, dokud si je neověříme. Guadet, který znal všechny přístupy, se nabídl, že se tam vypraví, a chtěl vzít s sebou Pétiona.⁶

Vrátili se nazítří, přešťastni, že se jim podařilo vejít nepozorovaně a vyjít, aniž byli zatčeni. Všechno, co se k nám doneslo, byla pravda. Tam jako jinde hynuli slušní lidé vlastní slabostí. Nebylo tomu ani pět dní, co dobrá a statečná bordeauxská mládež,⁷ shromážděná ve zbrani, šla žádat správu departementu o dovolení odzbrojit sekci Franklin,⁸ kde měli lotři svůj hlavní stan. Místo aby tohoto hnutí využili, odpověděli správci, že je třeba čekat, mít strpení, užívat jen mírnosti atd.; a nazítří sekce Franklin Bordeaux povalila. Ostatně správci tam kupili chybu na chybu. V čase své všemoci dokázali klidně strpět, aby se montagnardští komisaři, usazení deset mil⁹ odtud,¹⁰ prostřednictvím čtyř či pěti mužů s výnosem v ruce zmocnili zámku Trompette¹¹ a všeho, co v něm bylo z válečných zásob i potravin. Stejně klidně přihlíželi, jak se ujímají pevnosti Blaye,¹² odkud montagnardi, aniž narazili na nejmenší odpor, vypoklonkovali dva bordeauxské prapory a nahradili je dvěma prapory revolučními:¹³ čímž je řečeno vše. Při takové ochablosti museli nutně podlehnout.

V té chvíli zavírali v Bordeaux do vězení všechny nejčistší, nejosvícenější a nejstatečnější vlastence.¹⁴ Hrůza byla tak všeobecná, že v devět hodin večer Guadet a Pétion nejenže nenašli člověka, který by se odvážil poskytnout jim na noc přístřeší, ale stěží potkali někoho, kdo měl odvahu jít před nimi a vést je, dokud nebudou z města venku.

Bylo tedy zase třeba myslet jen na osobní bezpečí. Guadet odjel do Saint-Émilionu, svého rodiště.¹⁵ Měl tam vedle několika příbuzných řadu přátel, oněch přátel z dětství, jimiž si je člověk jist, dokud je naše protivenství nepodrobí zkoušce. Každému z nás prý jistě najde útočiště, ale pošle pro nás, teprve až bude všechno připraveno: bylo totiž záhodno, abychom přišli co nejtajněji. Odjel. Zůstali jsme zavřeni v domě jeho příbuzného. Sousední hostinský, ničema, před nímž se ještě nikdo neměl dost na pozoru, se zvědavě vyptával, co se s námi stalo. Řekli mu, že jsme se právě znovu nalodili; ale ještě téhož večera se přišel potloukat kolem domu, na němž jsme naštěstí zavřeli všechny okenice. Dlouho se však klamat nedal; a hned druhého dne jsme dostali zprávu, že se potichu šíří pověst, že se skrýváme někde v okolí Bec d'Ambès.

Guadet se měl vrátit večer onoho druhého dne. Nespatřili jsme ho a byli jsme tím neklidnější. Každým okamžikem byl náš pobyt na tom místě nebezpečnější. Dostali jsme zprávu, že hostinský, placený maratista, si právě zajel do Bordeaux; že se odtamtud zrovna vrátil s několika novými tvářemi a že u něho bylo hned nato pozorovat ruch, šuškání, tajné porady. Bylo prozíravé vykonat nějaké přípravy k obraně: zabarikádovali jsme se; rozdělili jsme si zbraně, to jest čtrnáct pistolí, pět šavlí a jedinou pušku. Bylo nás šest mužů, neboť jsem měl říci už dříve, že jsme při vstupu na loď na ní nalezli Valady¹⁶ a jednoho z jeho přátel, který nebyl poslancem, právě toho, jenž svými plavými vlasy a vysokou postavou zavdal girondským maratistům, dokud nás znali jen z neurčitých výpovědí, příčinu rozhlašovat, že je s námi Wimpffen.¹⁷ Zajisté s námi nebyl a být ani nemohl. Pouhých šest mužů, velmi špatně ozbrojených, ale pevně odhodlaných padnout v pevnosti, tvořilo tedy onu strašlivou posádku, k útoku na niž, jak uvidíte, nechystali venku nic menšího než děla.

Dvě třetiny této posádky ulehly oblečené; zbývající třetina, to jest Barbaroux¹⁸ a já, držela celou noc stráž. Ale nepřítel, který na nás chtěl táhnout jen s velkou silou, neshromáždil ještě dost vojska. Kdyby se byl spokojil sto padesáti střelci, které by mu prostá výzva k okolním národním gardám¹⁹ dala k ruce za necelé dvě hodiny, byla by nás přesila počtu i zbraní zdrtila: zajati bychom nebyli, ale byli bychom mrtvi. Naštěstí nás chtěli napadnout s armádou, která by mohla vést obléhání podle všech pravidel: té noci se neukázalo nic.

S příchodem následující noci dorazil Guadetův posel. Guadet našel ve své rodině a mezi svými přáteli jedinou osobu, a ta mohla poskytnout útočiště jen dvěma z nás. Doufal, že příštího dne umístí další dva, pro něž zase pošle, a tak dále až do posledního. Zbývalo nám jen rozhodnout, kteří dva vyvolení půjdou teď s tím, kdo je přišel zachránit. Mlčky jsme hleděli jeden na druhého. Barbaroux, vždy hodný sám sebe, se ujal slova první. „Nepochybujeme,“ zvolal, „že nebezpečí je tu veliké a bezprostřední. Kdo z nás by mohl pomýšlet na to, že mu unikne jen sám, a nezarazila by ho myšlenka, že ti, které tu zanechá, zítra možná už nebudou naživu? Co se mne týče, já druhy svých prací a své slávy neopustím! Je útočiště jen pro dva? Zůstaňme všichni; zemřeme společně! Ale kdyby Guadet znal naše postavení, poslal by jen pro dva? Necítil by, že nejnaléhavější je dostat nás odtud? Někdo nabízí útočiště dvěma z nás – nuže, což se nás na čtyři pět dní, bude-li třeba, nevejde šest do pokoje, kde čekají dva? Pojďme všichni.“

Ještě mluvil, když nám přišli oznámit, že v sousedním hostinci je plno lidí a velký hluk. Právě tam dorazilo na třicet důstojníků. Hostinský řekl, že ti pánové jsou velitelé praporu revoluční armády, který tudy má projít cestou do Bordeaux. Zatím však už bylo v okolí vidět několik oddílů národní gardy, a dokonce několik četnických brigád.²⁰

To učinilo konec vší poradě. Náš průvodce sešel dolů; mlčky jsme šli za ním. Několika oklikami jsme došli čtvrt míle odtud k bárce, která na nás čekala na Garonně; a zdá se, že jsme ještě ani nebyli na vodě, když pod rouškou nočních stínů přitáhlo čtyři sta chrabrých mužů, ozbrojených od hlavy k patě, a namířilo dvě děla na venkovský dům, v němž doufali najít osm až deset obětí.

Taková byla ona slavná výprava k Bec d'Ambès, v níž revolucionáři osvědčili svou odvahu neméně než svou obratnost a za niž B***²¹ (myslím) vzdal velikou čest svým důstojným pochopům v oné skvostné zprávě, kterou poslal Konventu a v níž doslova praví, že dík čilosti sansculotů²² byl dům obklíčen a že v něm nalezli… naše postele ještě teplé.

Noční útěk do Saint-Émilionu a dobrý farář

Zatímco se tito pánové se šavlí v ruce, s vlajícími prapory a hořícími doutnáky²³ bavili ohmatáváním našich postelí, my jsme s menším hlukem odváděli lepší práci. Přicházeli jsme do Saint-Émilionu, když jsme předtím překročili ještě druhou řeku, Dordogne, před Libourne,²⁴ kde naštěstí bylo ještě těžší probudit stráž než převozníka, který se nechal volat tři čtvrtě hodiny.

Uprostřed následujícího dne k nám přiběhli se zprávou, jak o vlásek jsme předešlého dne v Ambès unikli, a jak B***, rozzuřený, že mu ušla tak krásná příležitost, a nepochybně zpravený převozníkem, který nás převezl přes Dordogne, právě povolal jeden ze svých revolučních praporů a zatím na nás táhne v čele padesáti jezdců. Bylo třeba znovu se vytratit. Šli jsme se, na několik dostřelů z pušky odtud, ukrýt do lomu,²⁵ kde toho dne naštěstí nebyli dělníci, protože byla neděle.²⁶ Brzy se k nám připojili Guadet a náš přítel Salle,²⁷ kteří nás do Gironde předešli, a přece byli bez útočiště.

Čekali jsme na jednoho dobrého muže, který od rána běhal po okolí a snažil se nám najít nějaký úkryt. S nocí nám přišel oznámit, že ani jediný člověk nemá odvahu se nás ujmout. Můj ubohý Guadet tím byl jako zdrcen! Kolikrát nás ujišťoval, že všechny poctivé a šlechetné city, i kdyby byly z Francie docela vypuzeny, uchýlily by se do departementu Gironde! Kolik nehodných příbuzných, kolik falešných přátel ho krutě oklamalo! Jak jsme byli k politování! Ale oč víc on než my!

Co však počít? Protože nám šli po stopách a měli náš tak přesný popis, nebylo už radno chodit všichni pohromadě. Kdybychom ještě měli jako ve Finistère²⁸ o dvanáct druhů víc a dvacet dobrých pušek; ale jen osm mužů a nic než pistole! Od síly jsme už nemohli čekat nic: spoléhat bylo lze jedině na obratnost; a prvním ze všech opatření se zdálo být to, abychom se rozdělili. Má Lodoïska²⁹ měla být v Paříži; mluvil jsem tedy o tom, že se vydám k Paříži. Kdybych měl to neuvěřitelné štěstí a dostal se tam, mohl bych tam poskytnout útočiště dvěma či třem z našich! Já nešťastník, věřil jsem tomu! I já jsem přes příklad Guadetových přátel spoléhal na své přátele! Můj drahý Barbaroux prohlásil, že bude sdílet můj osud; Valady a jeho přítel se k němu přidali. Byli jsme tedy čtyři. Pétion a Buzot³⁰ odcházeli bloudit už nevím kam; Salle a Guadet se měli dát směrem k Landes.³¹ Nu, a co dělat? Získat čas. Strašlivé triumfy Hory³² byly tak nepochopitelné, že se nezdálo, že by se mohly udržet čtrnáct dní!

Objali jsme se se sevřeným srdcem; vyrazili jsme. Barbaroux se měl vydávat za profesora mineralogie, vědy, kterou dobře ovládal,³³ a my za obchodníky, kteří s ním cestují v úmyslu dát těžit doly, jež by snad objevil. Ale obchodníci pěšky, běhající po nocích! Ale sto padesát mil země, jež bylo třeba projít s pomocí této chatrné báchorky! Ale Barbaroux, tak známý a tak snadno k poznání! Byl to záměr zoufalý! Ochranné nebe nám zatarasilo cestu. Po čtyřech hodinách chůze jsme shledali, že jsme zabloudili. Pár kroků od nás stála fara. „Musíme tam zaklepat,“ řekl Barbaroux. – „Ano, abychom se zeptali na cestu,“ odpověděl jsem já, který jsem neviděl nic než Paříž! – „A což kdybychom mohli dostat něco víc?“ odvětil.

Otevřít nám přišel ctihodný farář.³⁴ Vydávali jsme se zprvu jen za zbloudilé pocestné. „Jste pronásledovaní poctiví lidé,“ řekl nám; „přiznejte to a jako takoví přijměte u mne pohostinství na čtyřiadvacet hodin. Kéž bych mohl častěji a na delší čas přijímat některé z nevinných obětí, jež jsou pronásledovány!“

Jak vypovědět, jak nás toto přijetí dojalo? Vyžadovalo naprostou důvěru; a dostalo se mu jí. Když uslyšel jméno Barbaroux a mé, vrhl se nám ten dobrý muž do náručí a prolil nad námi slzy radosti. Nám vehnal do očí slzy dojetí. Prozřetelnost nás jako za ruku přivedla k jednomu z těch vzácných lidí, jichž byl podle Guadetova mínění plný celý jeho departement!

Nazítří nám řekl, že můžeme bez nebezpečí zůstat ještě dva tři dny a že toho času využije, aby nám vyhledal nějaké útočiště. Když ta lhůta uplynula, nechal odejít jen přítele Valady, který se domníval, že se snadno dostane do okolí Périgueux,³⁵ kde měl příbuzného, jenž ho nemohl nepřijmout a jenž by bezpochyby poslal i pro Valady. Já jsem stále neviděl nic než Paříž; chtěl jsem doprovodit toho, kdo se chystal urazit dvacet mil po této cestě. Farář mi to rozmluvil; Barbaroux mi padl k nohám, aby mi v tom zabránil. Ó Lodoïsko! jim vděčíš za svého chotě: neboť brzy nato jsme se dověděli, že ten, s nímž jsem chtěl jít, byl právě zatčen.

Na seníku

Náš šlechetný hostitel si nás ponechal ještě dva dny, ačkoli se ve vsi už začínalo reptat, že pan farář někoho skrývá. Konečně nás zavedl k jakémusi napůl sedlákovi, který nás přijal velmi dobře, ale jeho žena dostala strach; tak nám to alespoň vyložil nazítří, když nám oznamoval, že musíme pryč. Náš dobrý farář si pro nás přišel a z nedostatku lepšího nás nechal vyšplhat na seník zřízený nad chlévem, který přiléhal k pachtovnímu dvorci se šestnácti obyvateli: jen dva byli zasvěceni do našeho tajemství; ostatní neustále chodili sem a tam po tom chlévě, otevřeném po celý den, a občas vystoupili po žebříku, aby mrkli na seno, v němž jsme si každý vyhrabali svou díru a v ní jsme museli zůstávat pohřbeni tak, aby nebylo vidět ani kousek hlavy. To seno bylo čerstvé, a tudíž žhavé; seník ho byl tak plný, že zbývala sotva dvoustopá³⁶ mezera pro vzduch, který mohl vnikat jen velmi úzkým vikýřem. K dovršení útrap bylo počasí, ač jsme byli v říjnu, suché a horké; a oba naši důvěrníci byli znenadání, aniž nás mohli spatřit a zpravit, posláni s jakousi vzdálenou a nepředvídanou pochůzkou. Jejich cesta trvala tři dny. Po osmačtyřicet hodin nám naprosto chyběla hrubá strava i matolinové víno,³⁷ jež nám jindy potají nosívali.

Nelze vylíčit krajní únavu, strašlivou bolest hlavy, časté mdloby, sžíravou žízeň a úzkost v celém těle, které jsme zakoušeli. Na okamžik jsem pocítil, že má vytrvalost slábne, a mého drahého Barbaroux opustila odvaha. Vzal jsem jednu ze svých pistolí a hleděl jsem na ni se zhoubným zalíbením. Přemožený Barbaroux mě v tom pohybu následoval; i on se chopil své zbraně: oba jsme mlčeli; jen naše oči si navzájem vracely chmurné rady. Jedna má ruka klesla do jeho; tiskl ji s jakousi zuřivostí, příliš podobnou té, která mučila mne. Nadešel okamžik zoufalství; znamení smrti mělo být dáno. Valady, který pozorně sledoval naše pohyby, zvolal: „Barbaroux, tobě ještě zbývá matka; a na tebe, Louvete, čeká Lodoïska.“ Nelze si představit, jak rychlý byl obrat, jejž tato slova způsobila. Zuřivost okamžitě vystřídalo dojetí: zbraně nám vypadly z rukou; naše zemdlená těla klesla zpět; naše slzy splynuly.

Ale tato náhlá změna vyvolala jinou. „Čeká na mne!“ zvolal jsem; „nuže, co tu dělám? Pro koho tu tedy snáším tolik ponížení, tolik strastí, tolik nebezpečí? Je-li pravda, že pro ni, pak jejich konec nenajdu tím, že zůstanu tady; na cestě do Paříže se mám vydávat v nebezpečí a trpět; ještě dnes večer se na ni vydám.“ Ještě dnes večer, pošetilče! Při jedné z našich posledních nočních pochůzek jsem spadl na dno příkopu, který jsem zahlédl příliš pozdě; několik chrupavek v podkolení tím pádem velmi utrpělo. Za šest dní tohoto uvěznění naprostá nečinnost, k níž jsme byli odsouzeni, horko sena, v němž jsme museli zůstávat ležet, neklid, nuda – to vše zlo ještě zhoršilo: chtěl jsem zvednout nohu, a způsobila mi ukrutné bolesti; mé podkolení, docela ztuhlé, se nedalo ohnout. Díky ti budiž vzdány, ó Prozřetelnosti! nutila jsi mě zůstat.

Nazítří, bylo deset hodin v noci, se zdálo, že ve dvorci spí všechno kromě příliš věrného psa, jehož štěkot nám nedopřával klidu. Zdálo se nám, že kolem seníku slyšíme šramot, jaký by působilo několik mužů, kteří jdou potichu a mluví šeptem; několik minut nato jsme uviděli velkou záři v chlévě, kam světlo nikdy nevnikalo; několik lidí tam zprvu mluvilo, ale opatrně; pak nastalo hluboké ticho; venku se znovu ozval slabý hluk; konečně jsme uslyšeli, že někdo stoupá po našem žebříku. Byli jsme objeveni? Byl seník obklíčen? Chopili jsme se zbraní.

Jakýsi muž, aniž opustil žebřík, aniž se k nám přiblížil, zavolal: „Pánové, slezte!“ Byl to opravdu jeden z našich důvěrníků ze dvorce, ale nebyl to jeho obvyklý tón; měl hlas změněný, tvrdý a příkrý. Tato okolnost nás poplašila víc než všechno ostatní. „Jakže, slézt?“ řekl jsem mu. – „Ano, slezte.“ – „A proč?“ – „Protože se musí.“ – „Ale přece?“ – „Někdo se po vás ptá.“ – „Kdo?“ – „Příbuzný pana faráře.“ – „Je-li to příbuzný pana faráře, proč se neukáže?“ Tu náš muž vykoktal nevím už jakou chabou výmluvu a pak dodal hrubým a výhružným tónem: „Zkrátka, k…,³⁸ musíte dolů!“

To už věštilo to nejhorší. Obraznost pracuje rychle. V tu chvíli jsem nabyl přesvědčení, že nás někdo objevil a udal, že přišli obklíčit dům a že tomu ubožákovi pohrozili, že mu zapálí seník, nedostane-li nás z něho ven. Barbaroux nepochybně trápila táž myšlenka, neboť mi pošeptal: „Živého mě nedostanou.“ A Valady, jemuž únava a počínající nemoc tak podlomily odvahu, že se nám dvacetkrát za den přiznal, že ho každou chvíli přepadá panický strach, že mu pomyšlení na vlastní zánik působí smrtelné úzkosti a hlavně že by nikdy neměl sílu zabít se sám; Valady, který se rovněž domníval, že udeřila osudná hodina, nám malátně říkal: „Běda! musíme tedy zemřít!“ A když zpozoroval naše přípravy, dodával se sepjatýma rukama: „Ó přátelé! vy mě tedy opustíte!“ Co se mne týče, nikdy v žádné z nejnebezpečnějších krizí své proskripce, nikdy, leda později u bran Orléansu,³⁹ jsem nevěřil, že je má smrt tak blízko.

„Občane,“ řekl jsem našemu muži co nejpevnějším hlasem, „daleka je nás myšlenka uvést vás v nebezpečí! Ale také se vzdejte naděje, že nás vlákáte do pasti; rozhodně neslezeme, dokud se neukáže farářův příbuzný nebo dokud nám upřímně neřeknete, oč jde.“

Promiňte, čtenáři, přenesl-li jsem do vaší duše rozrušení, jímž byly naplněny duše naše. Promiňte, neboť to nebylo nic, nic než trocha bázlivosti u toho, koho nám dobrý farář posílal, a pak krutá nutnost začít znovu naše smutné putování. Konečně se objevil, ten farářův příbuzný. Nechtěl vejít ze strachu, že ho zahlédne někdo ze dvorce. Ostatně jeden z pachtýřových druhů zaslechl ráno na seníku nějaký hluk a projevil podezření. Hned nazítří nás mohl objevit člověk, který nebyl ani zdaleka spolehlivý. Proto oba naši vyděšení důvěrníci právě zašli říci faráři, že musíme neprodleně pryč. Ten, příliš pozdě zpravený, nevěděl, kam s námi. Nikde jsme nemohli být tolik vydáni v nebezpečí jako u něho, když byl právě udán, že u sebe někoho má. V tu hodinu sám běhal po okolí, aby se pokusil vyhrabat nám nějaký kout. Zatím bylo třeba, aby se tomu docela vyděšenému venkovanovi nepomátla hlava, vyjít ze seníku a strávit tuto noc, jak se dá.

Ó Bože, nechtěl-lis nás obětovat, alespoň jsi nás zkoušel! Opouštěli jsme seník právě v jediné chvíli, kdy se pobyt v něm stával trochu snesitelným a jeho přístřeší nezbytným. Počasí se toho večera změnilo. Síla bouře trochu polevila; hrom už nebylo slyšet, ale déšť padal hojně a od jihu vál studený vítr. K dovršení trápení jsem se mohl v těžké mazlavé půdě vléci jen o jedné noze a o holi. Příbuzný nás zavedl do lesíka, kde jsme měli dost času zkřehnout a promoknout.

Špatné počasí našeho šlechetného faráře nezastavilo. Krátce před svítáním nám sám přišel oznámit, že hledal marně, a protože dobře viděl, že je nemožné, aby nás ve dne neobjevili, chtěl nás stůj co stůj odvést zpět k sobě. Svolili jsme, teprve když jsme se dověděli, že z jeho půdy, kam jsme se měli zahrabat, se budeme moci snadno spustit po provaze upevněném u vikýře shora dolů na zadní dvorek a přes nízkou zídku uniknout do polí, jakmile ten z nás, kdo bude stále na stráži, uvidí, že se k jeho domu blíží cokoli hrozivého. Ten dobrý muž! zdál se tak šťasten, že nás tam smí ještě jednou přijmout!

Uprostřed tolika pochodů, krutých útrap a stále nových nebezpečí – jak jsem si přece blahopřál k té nehodě, která mě přinutila nevzít s sebou svou choť!⁴⁰ Jestliže já sám jsem shledával, že mám na takové námahy příliš slabou tělesnou konstituci, jak by jim nebyla podlehla ona? Než bych zahynul, měl bych ještě muka vidět ji skonat ve svém náručí. A přece jsme obviňovali Nebe, když nás rozdělilo! Ó Prozřetelnosti, jak hluboké jsou tvé záměry a jak marná jsou přání člověka!

U paní Bouquey

Mezitím jsme se dověděli, že Guadet a Salle, když marně klepali na dveře třiceti přátel, nalezli všemožnou pomoc a bezpečí u ženy⁴¹ tak soucitné, šlechetné a neohrožené, jak nelidskými, sobeckými a zbabělými se ukázali všichni ti tvorové, kteří přesto nesli jméno mužů. Podle dojemného obrazu, jejž nám o tomto andělu z nebe podali, nebylo třeba ji o útočiště žádat, nebylo-li nemožné, aby je poskytla. Stačilo zpravit ji o našem postavení. Někdo tam běžel a za několik hodin přinesl odpověď. „Ať přijdou všichni tři!“ řekla. Jen nám kladla na srdce, abychom přišli až o půlnoci a nezanedbali žádnou opatrnost, aby nás nezahlédl nikdo, ať je to kdokoli. Naše bezpečí u ní záviselo hlavně na tom, jak přesně splníme tyto předběžné podmínky.

Cestou jsme se zastavili u jednoho faráře, spřízněného s naším. Čekal nás s večeří. Nechť se mi tyto podrobnosti prominou; bylo tomu tak dávno, co jsme večeřeli! A pak, jídlo tu nebylo ničím vedle dojemných pozorností, jež mu předcházely: byla to vlažná voda k umytí nohou, velký oheň, abychom se usušili, všechno toaletní náčiní, abychom si ostříhali dlouhé vousy a upravili vlasy, čisté prádlo na převlečení, konečně lehká masa a posilující víno, které nám nalévala hezká neteř: byla to neteř opravdová a rozumí se, že tím tu nemohu mínit nic nekalého.⁴² Mluvím o tom, aby si čtenář představil, jak na nás působily ty časté a náhlé přechody z postavení vlekle bolestného do stavu prchavě sladkého a protiklad této dobré a půvabné osoby, která nás zahrnovala péčí, s oněmi necitelnými, zachmuřenými či hrozivými tvářemi, které nám strojily léčky nebo chladně přihlížely, jak do nich padáme. U tohoto přítele našeho faráře nám náš úděl připadal podobný údělu oněch hrdých paladinů, kteří po boji s netvory náhle v nějakém začarovaném pavilonu naleznou víly, hotové jim sloužit.⁴³

Zcela jiná víla však byla ta, k níž jsme dorazili o půlnoci. Měli jsme u ní nalézt vedle tisíceré péče neméně dojemné také stálost, odvahu a oddanost bez mezí. Naše dva přátele ubytovala třicet stop pod zemí a vchod do jejich podzemí, ostatně velmi nebezpečný, byl navíc tak dobře zamaskován, že jej nebylo lze objevit.⁴⁴ Jakkoli bylo sklepení prostorné, stálý pobyt pěti mužů v něm mohl zkazit vzduch, který se tam obnovoval jen nesnadno. Zřídili jsme si v jiné části domu druhou pevnost, zdravější, téměř stejně bezpečnou a téměř stejně těžko k nalezení. Několik dní nato nám Buzot a Pétion vzkázali, že za čtrnáct dní sedmkrát změnili útočiště a že jsou konečně dohnáni do krajnosti. „Ať přijdou oba!“ zvolala ta podivuhodná žena.

A všimněte si, že neminul den, aby jí nehrozila domovní prohlídka; byla dokonce natolik podezřelá z ctnosti,⁴⁵ že se často mluvilo o jejím zatčení. Povšimněte si ještě, že gilotina každý den srazila nějakou hlavu⁴⁶ a že lotři páchali hrůzy. Denně je bylo slyšet, jak přísahají, že lidi, u nichž budeme nalezeni, dají s námi zaživa upálit v jejich vlastních domech. Mluvilo se dokonce o vypalování měst. „Můj Bože! jen ať přijdou, ti inkvizitoři,“ říkala nám klidně a vesele. „Jsem klidná, jen když se neujmete jejich uvítání vy: bála bych se jedině, aby mě nezatkli; a co by pak bylo s vámi?“

Naši dva přátelé tedy přišli a odebrali se do sklepení. Bylo nás tedy sedm. Jak nás uživit? Potraviny byly v departementu vzácné; jí samotné se přidělovala jen libra chleba denně,⁴⁷ ale na půdě byly brambory a fazole. Abychom nemuseli snídat, vstávalo se až v poledne. Zeleninová polévka byla celým obědem. Když nastávala noc, tiše jsme opouštěli svá obydlí a shromažďovali se u ní. Jednou kus hovězího, s velkou námahou získaný u řezníka, jindy nějaký kus z drůbežího dvorku, záhy vyčerpaného, několik vajec, trochu zeleniny, trochu mléka tvořily večeři, z níž si tvrdošíjně brala jen málo, aby nám zbylo víc. Byla mezi námi jako matka obklopená dětmi, pro něž se obětuje. Zůstali jsme tak po celý měsíc, přes pronásledování jednoho důvěrného Guadetova přítele,⁴⁸ který věděl, že tam jsme, a neopomněl ničeho, aby nás odtamtud vyhnal, a jemuž jeho zbabělý strach nakonec tak pomátl rozum, že si ze strachu před smrtí chtěl prohnat hlavu kulkou. Nemohu, nemám-li uvést v nebezpečí naši podivuhodnou přítelkyni,⁴⁹ vylíčit – je to ostatně líčení příliš odporné – lži, pletichy, výhrůžky a zbabělé úskoky všeho druhu, jimiž konečně dosáhl svého.

Je ještě čas upozornit, že jsem po příchodu do Gironde vzkázal své Lodoïsce, zastíraje jí vše, co bylo v mém postavení příliš znepokojivého, že místo abych na ni čekal, zkusím všechno, abych se vrátil k ní. Později, u dobrého faráře, když mi byl všechen přístup k mému rodnému městu⁵⁰ uzavřen, napsal jsem ženě druhý dopis, v němž jsem ji vybízel, aby se přišla usadit do Bordeaux. Někdo se uvolil ten dopis opsat a dát na poštu; ale protože uplynulo šest týdnů, aniž jsem o něm dostal jakoukoli zprávu, bylo zřejmé, že nebyl odeslán nebo že nedošel. Má touha podstoupit každé nebezpečí, abych si prorazil cestu až do Paříže, se tím stala jen živější.