Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

IX. Sám přes Périgord k Limoges: pěšky a na vozkově káře (listopad 1793)

[Polovina listopadu 1793, Gironde, Périgord a Limousin. Sedm psanců opouští úkryt u paní Bouquey v Saint-Émilionu a rozchází se; Louvet, s Guadetem a Sallem odehnaný ode dveří někdejší Guadetovy klientky, se rozhodne dojít sám do Paříže za svou ženou. S padělaným pasem, s oteklou nohou a v přestrojení za jakobína se vleče přes Montpont a Mussidan a kolem Périgueux, až se ho za městem ujme vozka, který ho na své káře doveze na dohled Limoges.]

Rozchod v Saint-Émilionu a den v jeskyni

Blížili jsme se však k rozhodné chvíli. Vzešel ten osudný den, den dlouhého a snad věčného rozloučení mužů navždy těsně spjatých vším, co má něžné přátelství, čistá ctnost a vpravdě svaté neštěstí nejctihodnějšího. Opouštěli jsme svůj útulek, tak bezpečný a tak drahý¹; dělili jsme se na dvě skupiny, které se měly brzy dělit dál. Barbaroux², který od Caen prožil skoro všechna táž dobrodružství jako já, Barbaroux, zoufalý, že mě opouští, stejně jako já, že ho ztrácím, přecházel na stranu Buzota³ a Pétiona⁴. Ti tři se vydávali několik mil⁵ odtud, směrem k moři, hledat nejistý útulek; s jakou bolestí jsme si dávali sbohem! Ubohý Buzot, odnášel si na dně srdce přetrpké žaly, o nichž jsem věděl jen já a které nesmím nikdy vyzradit⁶. Ale Pétion, ten klidný Pétion, jak se už změnil! Jak se poklid jeho duše a jas jeho tváře zkalily od chvíle, kdy už nebylo pochyb o porobě jeho vlasti, od chvíle, kdy k nám došla zpráva o uvěznění pětasedmdesáti a o popravě našich přátel⁷! A můj drahý Barbaroux, jak trpěl! Nezapomenu jeho posledních slov: „Ať najdeš mou matku kdekoli, snaž se jí nahradit syna; slibuji ti, že nebudu mít jediný prostředek, o který bych se nerozdělil s tvou ženou, bude-li náhoda chtít, abych ji kdy potkal.“

Kdosi mezi námi se marně snažil skrýt své zoufalství: byla to naše šlechetná ochránkyně⁸; plakala, naříkala nad nutností, která ji nutila, aby se pro nás už dál nevydávala v nebezpečí. „Ti ukrutníci!“ volala, když mluvila o svých příbuzných. „Jaké násilí mi činí! Nikdy jim to neodpustím, jestliže někdo z vás…“ Nedořekla; ale její předtuchy byly až příliš oprávněné: ano, jeden z nás měl brzy zahynout.

V jednu hodinu po půlnoci jsme vyrazili, Guadet⁹, Salle¹⁰, já a Valady¹¹, s nímž jsme se měli skoro vzápětí rozloučit. Doprovodili jsme ho několik set kroků po cestě k domu, kde měl příbuzného, na jehož lidskost poněkud spoléhal. Jak se na nás díval, když jsme ho opouštěli! Nemohu tu smutnou vzpomínku zapudit; měl smrt v očích.

Zůstali jsme tedy jen Salle, Guadet a já. K tomu, abych raději sdílel jejich osud, mě přimělo to, že místo, k němuž se měli nazítří vydat, leželo šest mil odtud směrem k Périgueux, a já cítil tajnou radost, že se trochu přiblížím Paříži; abychom se tam však dostali, museli jsme dost obtížnou postranní cestou obejít Libourne¹², kde bychom podstoupili příliš velké nebezpečí. Spolehlivý důvěrník nám měl s nástupem příští noci přivést Guadetova přítele, který by nás dovedl až na konec té postranní cesty. Bylo však třeba někde strávit zbytek této noci a celý den, který po ní přijde. Zamířili jsme k dosti vzdálenému městysi, jehož okolí bylo provrtáno jeskyněmi¹³. Guadet je znal všechny; tu nejbezpečnější z nich, nejbezpečnější pro svou rozlehlost, označil našemu důvěrníkovi jako místo našeho útočiště a jeho schůzky s námi. Když jsme k ní došli, shledali jsme, že vchod je zazděn; přístup do šedesáti jiných zůstával volný, ale jak by náš důvěrník nazítří našel tu, kterou bychom si vybrali? Nezbylo než jít ho zpravit. Šli jsme tam Guadet a já, ne bez nebezpečí. Museli jsme projít vsí, a navíc u našeho důvěrníka bydleli četníci: bylo třeba vzbudit jeho a nevzbudit ty slídily; podařilo se nám to.

Když jsme se vrátili do své jeskyně, marně jsme tam čekali na spánek; zaháněly ho zima a vlhko. Teprve v deset hodin dopoledne trochu prořídla hustá tma, která nás obklopovala; zalezlí v nejtemnějším koutě jsme mohli, sami neviděni, rozeznat všechno, co se objevilo u vchodu do jeskyně. Přišlo tam několik zvířat: ucítila nás a odešla; ale přišla tam i ta nejkrutější ze všech zvířat: ta nás naštěstí neucítila, byli to lidé. Zastavovali se jen na okamžik, a to hned u vchodu, aby vykonali potřebu, na niž byl pohled stejně jako její zápach pro nás velmi obtížný. Běda nám, kdyby si některý z těch venkovanů, útlocitnější nebo stydlivější než ostatní, usmyslel, že si uleví teprve na druhém konci jeskyně! Říkám běda nám, protože bychom se nikdy nedokázali odhodlat k tomu, abychom pro své větší bezpečí prolili krev člověka, o němž bychom si nebyli jisti, že nám chce zle. Rozhodli jsme se, že v takovém případě ukážeme ubožákovi pistole a podržíme ho v zajetí, dokud ze svého úkrytu nevyjdeme; ale i potom mohl běžet nás udat a způsobit naši zkázu. Dobře jsme to cítili, ale byli jsme odhodláni to nebezpečí podstoupit; ať jsme ještě měli zakusit jakýkoli lidský nevděk, naše ruce se neposkvrní nevinnou krví.

Ostatně jen ten, kdo byl psancem, ví, jak je těžké a tísnivé muset v každém okamžiku dne odměřovat své kroky, vydechovat jen potichu, dusit kýchnutí, potlačovat smích, výkřik, sebemenší hluk. Kdo to nezakusil, nepředstaví si, jak se tato tíseň, na pohled tak nepatrná, svou nepřetržitostí mění v bolest, nebezpečí a muka. V našem postavení to bylo nutné zlo, a ještě než jsem okusil Gironde, zvlášť jsem se v něm se svou Lodoïskou¹⁴ vycvičil u našeho dobrého podivína z Finistère¹⁵, který nás pro naše i své obveselení držel ukryté ve skříni, vedle člena klubu a pod četníkem. Jedna nešťastná žena přišla do jeskyně podrobit naše schopnosti v tomto ohledu zkoušce: nejprve, jsouc stydlivější, zašla hlouběji; potom se tam, zřejmě v důsledku úporného nucení, dlouho namáhala a strávila tím značný čas; nakonec, když už chtěla odejít, velmi snadno jí uklouzla noha na půdě vlhké, kluzké a pokryté nečistotami. Jakmile ležela natažena na té až příliš mazlavé zemi, nemohla se ubohá stařena za nic na světě zvednout. Dlouho si pomáhala malým monologem, který by nám za každé jiné okolnosti mohl připadat zábavný; ale nic naplat; nakonec se dala do křiku. Jeho pronikavost nemohla nepřivolat několik mužů, kteří se pošklebovali dost dlouho a dost blízko, aby nás to zneklidnilo. Protože však všechno musí jednou skončit, zvedli stařenu a všichni odešli.

Když se den chýlil ke konci, přišel nám náš důvěrník oznámit, že Guadetův přítel nemůže, to jest netroufá si jít s námi ty dvě míle cesty. Musel se tedy Guadet pokusit zorientovat se a najít tu postranní cestu, kterou kdysi znal, ale nikdy ne dobře; už to byla mrzutá práce. Bylo ostatně strašlivé počasí, déšť se lil proudem a sliboval nám po špatné noci, kterou jsme právě strávili, noc ještě horší; ale nutnost, neúprosná nutnost to přikazovala. Co se mne týče, cítil jsem se velmi odhodlán; časté a mírné cvičení v našem posledním domě mi vyléčilo nohu; podkolení nabývalo vší své pružnosti. Ostatně jsme měli jít směrem k Paříži; cítil jsem v sobě svou někdejší sílu, a dokonce jakousi spokojenost.

Vyrazili jsme; bylo to v noci ze 14. na 15. listopadu 1793: ó Bože, poznamenal jsi ji zkouškami dost smutnými, abych na ni nezapomněl.

Zavřené dveře a rozhodnutí jít do Paříže

Kam jsme však šli? Šest mil odtud, jak jsem řekl. Šest mil: byli jsme si tedy jisti, že budeme dobře přijati? Guadet o tom aspoň nepochyboval; a já sám jsem tentokrát shledával, že má pravdu. Osoba, k níž nás chtěl uvést, byla z rodiny odedávna spřátelené s jeho rodinou a on sám tu ženu zachránil. Ano, musím to přiznat, byla to žena; zachránil ji z trestního procesu, v němž byla vážně ohrožena čest její i jejích příbuzných. Od té doby – a bylo to dokonce dlouho před Revolucí – ho stokrát ujistila o své vděčnosti a tisíckrát mu nabízela své služby. Ostatně jsme ji chtěli žádat o útulek jen na čtyři nebo pět dní, po kteréžto době nás naše šlechetná přítelkyně hodlala, ať jí říká kdo chce co chce, přijmout znovu.

Nejprve se nám stalo to, čeho jsme se obávali. Zabloudili jsme, a tak nešťastně, že ač jsme vyšli v sedm hodin, urazili jsme ty dvě míle postranní cesty teprve o půlnoci; prošli jsme cestami tak hroznými, že nám bláto bez nadsázky sahalo do půli lýtek. Litoval jsem silné hole s ukrytou čepelí, o kterou jsem se musel opírat tak často a někdy tak prudce, že se nakonec zlomila. Lze si představit naši únavu: a přece zbývaly ještě čtyři míle. Ušli jsme je; dorazili jsme ve čtyři hodiny ráno, obaleni blátem, promoklí až na kost, docela vyčerpaní.

Guadet šel zaklepat na dveře; po půlhodině je pootevřeli. Sluha, který ho viděl stokrát, ho nechtěl poznat; Guadet řekl své jméno, a tu mu odpověděli, že jdou vzbudit paní. Uplynula další půlhodina, po níž paní vzkázala, že to, oč ji žádají, je nemožné, protože v její vsi je dozorčí výbor¹⁶; zřejmě nevěděla, že je všude. Guadet naléhal, žádal, aby byl vpuštěn, zprvu sám, je-li to paní milejší, aby s ní aspoň mohl chvilku promluvit. Paní dala odpovědět, že i to je nemožné, a dveře se zavřely.

Už hodinu jsme stáli pod stromy tak obtěžkanými vodou, že nám jí snad víc dávaly, než nás jí ušetřily. Když jsem tam došel, mísily se mi na tváři a na celém těle krůpěje potu s proudy deště. Od chvíle, kdy jsme stáli bez hnutí, vál na nás jižní vítr, který se nám zprvu zdál osvěžující a brzy velmi studený. Naše šaty nasáklé vodou byly jako led; hlavně já jsem mrzl: bylo slyšet, jak mi drkotají zuby!

Zoufalý Guadet nám konečně přišel povědět o nepochopitelném výsledku svého snažení; sotva jsem ho slyšel. Dál se ve mně strašný zvrat: pocení se úplně zastavilo, zmocnila se mě nadobro zimnice; ztrácel jsem vědomí. Přátelé mě chtěli vstoje opřít o strom; má slabost byla tak veliká, že jsem se na nohou neudržel: museli mě nechat natáhnout se na zem, to jest do vody. Guadet běžel znovu zabušit na dveře; neotevřeli je; dovolili mu mluvit klíčovou dírkou. „Pokoj a oheň,“ řekl, „jen na dvě hodiny! Jednomu z mých přátel je zle!“ Šli to oznámit paní, která vzkázala, že to je nemožné. „Aspoň trochu octa a sklenici vody!“ zvolal můj nešťastný přítel. Za okamžik dala paní znovu odpovědět, že to je nemožné!

Ta bídnice! Jmenovala se… Měl bych! Měl bych ji jmenovat! Měl bych ji předvést k obdivu ničemů, kteří dnes poskvrňují Francii. Přenechávám ji jejím výčitkám svědomí, a kéž jí mstící spravedlnost nechystá jiný trest! Kéž uprostřed prvních úzkostí, které ji čekají, nepotká nějakou zrůdu nelidskosti, jež by jí odepřela vodu a oheň!¹⁷

Nemohl jsem mluvit, ale slyšel jsem; slyšel jsem Guadeta, jak žaluje na lidskou přirozenost a oplakává svůj osud; to mi k navrácení sil posloužilo lépe než nejdráždivější lihoviny. Brzy jsem nabyl všech smyslů; planul jsem nejprudším rozhořčením. „Pojďme,“ řekl jsem jim; „prchněme, prchněme před lidmi, prchněme do hrobu.“

Sotva jsem se zvedal, už mi krev vřela jinými myšlenkami; poslouchal jsem je, jak se spolu radí, jakým způsobem se dostat zpět do své jeskyně, a v hlavě se mi rodil záměr docela jiného druhu. Já, a ještě se skrývat před tvory tak nízkými? Zvítězit nad nimi, nebo zemřít, nic třetího už není. Zatím jsme docházeli tu čtvrtmíli, kterou bylo třeba ujít zpět na hlavní silnici.

Když jsme tam došli, řekl jsem jim: „Přátelé, jak to uděláte, abyste se do svého smutného úkrytu dostali před svítáním? Jsem zoufalý, že vás v té tísni opouštím, ale nic s tím nezmohu, a co se mne týče, jsem rozhodnut. Stokrát jsem vám to řekl: myslím, že jsou krajnosti, za něž se život vléci nemá. Stokrát jsem vás upozorňoval, že až dospěji do toho bodu krajní tísně, kdy podle mého soudu smí statečný muž skončit, nevpálím si kulku do hlavy, nýbrž vydám se na cestu do Paříže¹⁸. Tisíc ku jedné, že nedojdu, to vím; ale mou povinností je pokusit se o to. Jen takto si smím vzít život; má rodina, přátelé dvaceti let mají nade mnou stále ještě tuto moc. A víte především, jaká žena na mne čeká! Je třeba, aby mí přátelé věděli, že jsem jim, opuštěn celým světem, podal ten důkaz úcty, že jsem nad nimi nezoufal a že jsem se pokusil o poslední úsilí, abych si šel odpočinout do jejich náruče. Je především třeba, aby má Lodoïska jasně viděla, že jsem, když jsem padl, měl tvář ještě obrácenou k ní; dojdu-li naopak přes tisíc nástrah k cíli, Guadete, řekni svým zbabělým přátelům, že jsem napříště v bezpečí, protože na zemi ještě zbývá několik přátel věrných a oddaných.“

Zdržují mě, radí mi, prosí mě, ani je neposlouchám. Ve spěchu se zbavuji všeho, co by mi na dlouhé cestě mohlo překážet. Punčochy, kapesníky, kabát zůstávají na cestě; nechávám si svůj národní redingot; na vlasy si narážím malou jakobínskou paruku¹⁹, pečlivě schovávanou v záloze, která mě dosti dobře přestrojuje. Tisknu Guadeta a Salla k srdci; otvírám náprsní tašku a dělím se o několik asignátů²⁰ se Sallem, chudším, než jsem já; ještě jednou objímám své přátele a odcházím.

Nikdy jsem v sobě necítil pevnější odhodlání, vznícenější odvahu. Po několika krocích se však zastavuji, otáčím hlavu, vrhám neklidný pohled na ty poctivce, které opouštím. I oni se otočili, i oni se na mne dívali, a zatímco já se třásl o ně, oni se třásli o mne. Vidím, že jsou hotovi vrhnout se za mnou, aby mě ještě zadrželi²¹; dávám jim naposled znamení rukou, vydávám se zase na cestu, vzdaluji se; zahledím se do dálky té nesmírné silnice k Paříži pohledem plným naděje, do níž se mísí jakýsi úžas.

Odcházím; budete svědky podívané hodné jisté pozornosti; uzříte člověka, člověka samotného v zápase s osudem a tváří v tvář celému světu nepřátel. Ne, mýlím se, nebyl jsem sám. Nenávist k tyranům, pohrdání otroky, pohrdání smrtí šly se mnou. Tvá nesmrtelná něha, tvůj velitelský duch mě k sobě táhly, ó Lodoïsko. A především, Bože spravedlnosti, neúnavná Prozřetelnosti, krok za krokem mě hned předcházela, hned následovala tvá ochrana, kterou nevinnosti ne vždy odpíráš.

Montpont, padělaný pas a dobří lidé u Mussidanu

Montpont²², sídlo distriktu dvě míle odtud, byl nebezpečný průchod; opatrnost radila projít jím před svítáním. Mé stále ještě ztuhlé údy však odmítaly jít rychle. Brzy pohyb rozvedl do všech částí těla onen oheň, který donedávna zapaloval jen mou hlavu a mé srdce. Rozehřátá krev obíhala bez překážky; pocení se obnovilo; šel jsem rychle, šel jsem dlouho, necítil jsem už únavu. Je pravděpodobné, že ta žena, když nás tak barbarsky odehnala, mě právě ušetřila nemoci. Slunce vycházelo, když jsem spatřil Montpont. Jeho obyvatelé, aby měli jistotu, že z Gironde²³ nevyjde nic, co by nebylo důkladně prohlédnuto, postavili na té straně u vjezdu do města stráž. Viděl jsem strážného dobře: opíral se o zeď pod jakýmsi přístřeškem; a tam, zcela nehybný, se zdál dívat, jak přicházím, a pozorně si mě prohlížet.

Abych nevzbudil podezření, zvolnil jsem svůj spěch, blížil jsem se opatrně a držel pohotově svůj chatrný pas²⁴, který jsem mu hodlal podat s lhostejnou tváří v naději, že na něj letmo pohlédne a řekne mi: „Projděte.“ Neřekl mi ani slovo, neboť spal; ústí hlavně se mu opíralo o břicho, pažba byla na zemi a zatarasovala mi cestu: překročil jsem ji. Abych nerušil šťastný spánek toho mladíka, šel jsem dál drobnými kroky, potichu. Na konci ulice jsem zase vykročil svým krokem; tu se probudil a zvolal: „Kdo tam?“ Vykřikl to dvakrát. Mohl to vykřiknout desetkrát, a přece by mě nepopadla chuť vrátit se a odpovědět mu.

Chtěl jsem dojít mnohem dál, ale po půl míli jsem pocítil kolem kotníku levé nohy prudkou bolest, která mě zasáhla jako blesk. Myslel jsem, že to nic nebude; chtěl jsem ji přemoci: zesílila a usadila se, sestupujíc až pod chodidlo. Byl to zřejmě zbytek usazeniny po zastaveném pocení, zánětlivá šťáva, která se vrhala na prsa ve chvíli, kdy jsem ztratil vědomí u dveří oné ženy, a kterou mé poslední námahy přiměly, aby se stáhla do končetin²⁵. Buď jak buď, další půlmíli jsem neušel bez námahy. Teprve ve vesnické hospodě jsem dostal pokoj, velký oheň a snídani, která byla zároveň obědem a kterou jsem velmi potřeboval.

Našel jsem tam dokonce kalamář a dobré pero, kterých mi bylo zapotřebí neméně. Můj pas byl z Rennes. V Gironde na něj přítel našeho faráře, písař stejně ochotný jako obratný, vyhotovil touž rukou, a přece čtyřmi různými rukopisy, čtyři různá víza: jedno od úřadu námořních tříd v Lorientu²⁶, druhé od jednoho z tamních obecních úředníků, třetí od námořního úřadu v Bordeaux, poslední od nového starosty tohoto města. Všechna osvědčovala, že viděli procházet občana Larchera (to bylo mé nové jméno) a že jsem řádný sansculot²⁷. Výborně! Ale od Bordeaux dál jsem potřeboval také nějaká víza. Znal jsem jméno předsedy dozorčího výboru v Libourne; odvážil jsem se je tam připsat vlastní rukou, mnohem méně zběhlou v zastírání písma; přesto se mi to obstojně podařilo, a dobře jsem udělal: deset mil odtud bych byl bez tohoto opatření zatčen.

Vězte, že tento pas, takto obrněný podpisy, mohl obstát na vsích, ale pro města nestál za nic. Chybělo v něm ještě dost věcí, aby se jím měšťané nedali vždycky ošálit, chybělo v něm vízum distriktu a jeho pečeť; a pak, všechno, co prošlo Bordeaux, bylo v sídlech distriktů a v hlavních městech departementů velmi podezřelé; a na mé cestě bylo takových sídel snad dvacet a v každém několik komisařů výkonné moci, vesměs vyslanců pařížských jakobínů, jimž byla má tvář dobře známa, anebo, což je horší, montagnardi, kteří mě znali ještě lépe!²⁸ Musel jsem si to tedy zařídit tak, abych městy procházel vždy jen při východu slunce nebo za soumraku; nocovat bylo třeba jen ve vesnicích. I to mělo tu nevýhodu, že jsem tím byl někdy podezřelý, ale toto nebezpečí bylo menší než to, jemuž bych se vystavil, kdybych se zastavil byť jen v městysi.

Toho odpoledne jsem tedy měl ujít tři míle, abych za šera prošel Mussidanem²⁹ a ulehl o míli dál. Vyšel jsem ve tři hodiny, trochu odpočatý, dobře usušený, ale neméně trápený svým revmatismem. Brzy bolesti tak zesílily, že se mi při každém kroku tělo zpola ohýbalo a narovnávalo se jen s velkým úsilím. Nemocná noha otékala, pálila a nabývala zdrcující váhy. Aby bylo trápení dovršeno, vlekl jsem se cestou hned přerušovanou hlubokými nánosy bláta, hned pokrytou ostrými oblázky, na něž jsem se odvažoval jen jako na žhavé uhlí. Námaha té chůze byla tak krutá, že jsem byl po pěti minutách zalit potem a že mi pak nezbylo než se nejméně na stejnou dobu zastavit a stát tu zamyšlen, neklidný, trpící, jednu nohu ve vzduchu, druhou notně unavenou, a tělem opřen o hůl. Snášela se noc a mé síly byly ostatně opravdu vyčerpány, když jsem se ocitl ve vsi půl míle před Mussidanem. Uviděl jsem krčmu a zastavil jsem se v ní.

Jací dobří lidé v ní bydleli! „Ach, pane, vypadáte velmi nemocně!“ Prohlédli mi nohu, horlivě mi připravili vlažnou koupel, po níž jsem toužil. Běželi shánět bezový květ, o který jsem požádal. Chtěli, abych večeřel v malé oddělené světnici, protože chystali večeři pro tlupu velmi zuřivých, velmi povídavých revolucionářů a nemocný je přece rád v klidu. Nevím, zda tušili, že mám jisté důvody tu společnost nemilovat. Nakonec hostinská spala jinde, aby mi přenechala své lůžko. Bude prý lepší, a ostatně budu v pokoji sám. Byl jsem tak znaven, tolik jsem vytrpěl, strávil jsem dvě tak zlé noci, má noha zřejmě tak naléhavě vyžadovala co nejdelší odpočinek; mí hostitelé byli tak pozorní a měli tak dobré tváře, a už jsem vám řekl, že věřím i tvářím; někdy trochu spoléhám na krásné a vždycky hodně na dobré. A konečně ti hodní lidé tak pečlivě ode mne vzdalovali každý důvod k neklidu a každý zvědavý pohled! Usoudil jsem, že nemohu udělat nic lepšího než si u nich odpočinout až do pozítří.

Jejich péče nepolevila ani na minutu; především mě neplašili tou spoustou otázek, jimiž vás hostinští vždycky zahrnují. Jen mi občas říkali: „Jdete jistě z Bordeaux, pane?“ A nečekajíce na mou odpověď, na nic dalšího se neptajíce a nic nedodávajíce, zvedali oči i ruce k nebi způsobem velmi výmluvným. Jednou mi však žena při pohledu na můj oděv, kterému mé poslední pochody nepřidaly na kráse, řekla: „Ach, pane, dělejte co dělejte, je dobře vidět, že jste stvořen nosit čistší šaty, než jsou tyhle!“ Ta poklona mě nijak zvlášť nepotěšila: byla mi výstrahou, že si ještě nedovedu dát docela vzezření špinavého jakobína; a umínil jsem si, že nic nezanedbám, abych je získal.

Teprve na sklonku druhého dne jsem se tedy se svými hostiteli rozloučil! S jakou lítostí jsem je opouštěl, ty výborné lidi, a jak mě tajně mrzelo, když jsem vyrovnával malý účet za svou útratu, že mi počítali příliš lacino!

Vydávám se k Mussidanu, vcházím do něho za šera; strážnice je uprostřed hlavní ulice vpravo, já se plížím vlevo, zatímco mezi námi projíždějí formani se svými vozy. A už jsem bez nehody za městem. Ale jak se vléci dál? Nadarmo jsem svůj revmatismus ošetřoval, zlo se zhoršilo; trocha pohybu, kterou jsem právě vykonal, otok značně zvětšila, sahá už do půli lýtka. Bolesti jsou nesmírné. Jaký zlý osud! Já, který jsem ještě nedávno tak dobře chodil, jsem teď připraven o nohy ve chvíli, kdy jsem pro svou záchranu spoléhal hlavně na ně. Ujdu-li jen dvě míle denně, jakou naději si mohu uchovat! Nebezpečí mého už tak odvážného podniku jsou tím zpětinásobena. Zastavit se ve více než šedesáti hospodách! Zůstat celé dva dlouhé měsíce na cestě! Jak nebýt odhalen? Kdyby mi aspoň bylo dopřáno ještě jednou přitisknout Lodoïsku k srdci! Ale je až příliš pravda, že nás krutý osud konečně rozděluje! Tak jsem reptal proti Prozřetelnosti; a kéž odpustí lidským slabostem: člověk ji tak často obviňuje jen proto, že neproniká její záměry.

Zlá hospoda a pas, který nikdo nečetl

Ujišťuji vás, že jsem potřeboval opravdovou odvahu během těch úmorných dvou hodin, jež mi trvalo ujít tři malé čtvrtmíle. Když jsem konečně dorazil do první vsi, vzbudil jsem tam venkovany a prosil je, aby mi ukázali hospodu. Jeden z nich mě dovedl k domu nevábného vzhledu, ostatně až příliš podobnému svému pánovi, který mi s bručením přišel otevřít dveře. Změřil si mě nedůvěřivě od hlavy k patě; potom ve svém nářečí, jemuž jsem naštěstí rozuměl³⁰, řekl mému průvodci: „Kdes ho našel?“ – „Na mou věru, na cestě,“ odpověděl ten; načež hrubián odvětil: „Dobrá, dobrá. Však my si ho obrátíme naruby.“

Vešel jsem. Ten člověk už zase držel svou dýmku, kouřil mlčky, plival mi skoro na nohy, rozložil se přímo před ohněm, který mi zakrýval, a zdálo se, že docela zapomněl, že tu někdo je. Jeho drobná žena se ke mně naopak hned obrátila tónem co nejlichotivějším; ale v jejích řečech bylo cosi nuceného, v jejích pohledech cosi falešného a v celém jejím pokryteckém vzezření výraz zlomyslné zloby, který mi nedovolil ani na okamžik se jí dát oklamat. Sotva jsem mohl padnout na horší, ale také jsem nemohl být lépe varován: okamžitě jsem upravil svou tvář, svá gesta i svá slova podle úlohy, kterou jsem byl tak nešťastně povolán hrát.

Zatímco mi připalovala omeletu, ubíjela mě ta věčná žvanilka svými otázkami, jež prokládala úskočnými úvahami. Jak je litovala, ty dobré pány, ty ubohé kněze, všechny ty řádné kupce, které gilotinují po tuctech! To nezabralo. Obrátila se ke Corday, kterou velebila; k Maratovi³¹, o němž řekla všechno nejhorší. Popadl mě náramný vztek a nepohrozil jsem jí ničím menším než gilotinou, to vše v pravém slohu Père Duchesne³²; zkrátka udělal jsem ze sebe jakobína až ohavně věrného. Nepodivila se; nevzdala se: hrála dál svou ošklivou úlohu s vytrvalou proradností a já setrval ve své s úděsnou neohrožeností.

Přece však bylo nutno jít spát. Z opatrnosti jsem ulehl v kalhotách, v nichž jsem stále nosil své dvě dobré kapesní pistole. Svůj milý tromblon³³ jsem nastražil pod polštář. Ostatně, jakkoli hrozivá byla tato zbraň, která ze svého širokého ústí jako z děla nabitého kartáčem chrlila čtyři kule a patnáct hrubých broků naráz a potom ještě vymrštila mocný bodák, nespoléhal jsem nejvíc na ni. Co mi především dodávalo smělosti klidně hledět na každodenně se obnovující nebezpečí a procházet se vztyčenou hlavou nepřátelským davem, bylo několik pilulek výtečného opia³⁴, vzácný dar mého všestranného přítele z Finistère. Měl jsem je zabalené v kousku rukavice, ukryté přímo na kůži, a to tak dobře a na místě tak tajném, že nebylo možno nic najít, leda by mě svlékli donaha od hlavy k patě a ohmatali co nejneslušněji.

Pro případ nenadálého útoku, nějakého náhlého přepadení, které by mi nedovolilo ani se prorazit, ani skoncovat svůj osud pistolemi, zbývalo mi ještě poslední, zato jisté východisko. Z hloubi strašné kobky, do níž by mě jistě nejprve uvrhli, bych pomocí svého neviditelného omamného prostředku unikl jejich prokletému popravišti. Liboval jsem si v myšlence, že bych až do posledního dechu vzdoroval jejich zuřivosti a obelstil ji.

Nazítří mě trochu překvapilo, že jsem na témž místě strávil celou dobrou a dlouhou noc. Bylo už po deváté, když mě hostinská budila, aby se zeptala, zda neodcházím. Ujistil jsem ji, že se mi u ní velmi líbí a že u ní poobědvám; a ona udělala všechno pro to, aby to byl můj oběd poslední. Když jsem dojídal, vyšla ven a úlisně mi řekla, že jí zaplatím, až se vrátí, že je tu co nevidět zpátky. Je pravda, že se dlouho nezdržela, ale přiváděla tlustého sedláka, jehož jeho úřad ještě víc uváděl do rozpaků, než naplňoval pýchou. „To je občan náš starosta,“ řekla mi, „jde se podívat na váš pas.“ Předložil jsem jej se spokojenou tváří. Podle toho, jak jej četl, jsem skoro okamžitě poznal, že číst neumí. Ale chtěl vidět pečeť; pas měl razítko, které jsem mu ukázal, a dodal jsem, že v mém kraji se jinak nepečetí, a zároveň jsem o tomto druhu pečeti spustil dlouhý a krásný příběh, často přerušovaný plnými sklenicemi nakyslého vínka, jehož pintu jsem si právě dal přinést, aby mi občan starosta prokázal tu čest a připil si se mnou.

Udělal jsem velmi dobře a v průběhu vyprávění jsem zpozoroval, že vedlejší příhody podivuhodně pomáhají věci samé. Zlá hostinská to zpozorovala také: starosta shledával mé papíry až příliš dobrými, a to se jí nehodilo. „Dojdu,“ řekla, „pro občana prokurátora-syndika³⁵, ten vám čte všelijaké písmo jako když bičem mrská.“ Vstoupil skoro vzápětí, byl ode mne přijat jako muž, jehož skvělé zásluhy jsou mi známy, vzal si třetí sklenici a nejprve vyslechl jednu z mých posledních povídaček, kterou mě starosta poprosil pro svého kolegu zopakovat. Na tu byla naroubována druhá a na druhou třetí, po níž následovalo ještě několik dalších, to vše za doprovodu cinkotu sklenic a burácení smíchu, do něhož se mí vesničané dávali z plna hrdla. K nim štědrý, k sobě skoupý, plnil jsem jim každou chvíli sklenice a svou vyprazdňoval co nejméně. Ponenáhlu jsem se nicméně rozehřál sám, měl jsem špičku a byl jsem tím jen lepší. Mé historky, stále zábavnější, je přiváděly k záchvatům veselí. Zapomínali na pas, který jsem jim ostatně velmi pečlivě neustále připomínal. Žena, která nepila, hořela netrpělivostí, aby se zase objevil; objevoval se skutečně, ale jen aby hned zase zmizel. Povinnost, úcta k úředníkům lidu mi jej každou chvíli vkládaly do ruky; ale Maratovy ctnosti, jež bylo třeba hlásat, veliké hrdinské činy Hory, jež bylo třeba líčit, tolik zajímavých nebo veselých příběhů, jež jsem měl vyprávět, mi nedovolovaly jej rozevřít; aniž jsem tomu věnoval sebemenší pozornost, padal zpátky do mé náprsní tašky. Zakrátko jsem jej z ní zase vytahoval, ale jen abych jej tam nechal znovu spadnout. Během hodiny vykonal tu cestu třicetkrát; třicetkrát jej zahlédli, ani jednou jej neviděli. Ostatně toho už nebylo třeba. Čím víc jsem mluvil, čím víc jsem křičel, čím víc jsem klel, čím víc jsem gilotinoval, čím víc jsem urážel veřejnou mravnost, spravedlnost a počestnost, tím menší měli chuť číst mé papíry; nebylo už pochyb, že jsem jedním z dobrých vlastenců Francie.

Hostinská zuřila a šla pro posilu, pro jednoho člena obecní rady. Přiměl jsem ho pít a smát se, smát se a pít; ale pokud jde o pas, bylo mu stejně jako ostatním dovoleno zahlédnout jej jen zdálky. Přesto ta fiflena nechtěla povolit; už jen kvůli odbytu svého vína by došla pro celou obecní radu, kus po kusu! A nevedla mi už zase dva nováčky, a tak mocně urostlé, že by sami dva vypili sklep? Nakonec by mě v něm pohřbili. Jakmile jsem je spatřil, vstal jsem, abych zaplatil útratu. Ta poctivá žena, třebaže se spokojila s tím, že se dívala, jak se pije, viděla dvojmo; počítala o několik pint víc. Já, který jsem se už neměl čeho bát, jsem ji poslal ke všem čertům a nabídl jí na tu cestu svůj pas, o němž jsem nepřestával mluvit a s nímž, jak jsem nově příchozí ujišťoval, by člověk došel až na dno pekla. Tomuto tvrzení neodporoval žádný z dřívějších hostů. Starosta, který jej nečetl, ačkoli jsem mu k tomu dal možnost, přísahal, že se mu nedá nic vytknout, ale přísahal to méně hlasitě než jeho dva pomocníci, jimž jsem jej přečíst nedovolil. Uprostřed jejich poklon jsem zaplatil s dosavadní útratou ještě jednu pintu, kterou jsem dal přinést; a jakmile jsem z ní okusil na zdraví obou posledních posil, rozloučil jsem se k lítosti společnosti, rozmrzelé, že ztrácí tak dobrého kumpána, a zvláště k velké lítosti té zlé ženy, v duchu zoufalé, že jí nakonec nezbývá než tentokrát přestat doufat ve sto franků odměny, jimiž se odměňovali všichni udavači³⁶.

U Périgueux: hostinský z Les Tavernes

Nazítří nic nového; teprve den nato jsem spatřil Périgueux³⁷, nebezpečný průchod, v jehož okolí se dal zatknout Valadyho přítel. Naštěstí silnice do Limoges obchází město předměstím, kde mě nikdo neznepokojoval; ale byla už hluboká noc, když jsem, k smrti unaven, dorazil do osady vzdálené jednu míli, zvané Les Tavernes; hostinský se chystal jít spát. Sotva jsem ho požádal o lůžko, požádal on mě o pas; jakmile zjistil, že na něm není vízum hlavního města departementu, rozkřikl se: „Vidím dobře,“ říkal, „že jej máte potvrzený z Libourne, jinak bych vás dal na místě zatknout; ale vy jdete přes Périgueux a úřadům se nehlásíte; hned zítra vás tam, přisámbůh, dají odvést zpátky!“ Jak se nezachvět: věděl jsem dobře, že v Périgueux jsou dva nebo tři montagnardi a že tam ostatně byly všechny správní sbory, řečeno Hébertovým slohem, „obrozeny“³⁸. Přesto jsem zachoval klidnou tvář a prohlásil, že v tom návratu nevidím jinou nesnáz než tu, že se mi, ubožákovi už tak nemocnému, prodlouží cesta. Měl jsem ostatně za zbytečné, ba nemožné dávat si papíry potvrzovat všude, kudy jdu; na to hostinský odpovídal pořád až příliš stručně: „Ach, přisámbůh, odvedou vás tam.“

Konečně se mě proti hostinskému zastal jakýsi povozník, který vypadal upřímně, mírně a dobrácky, a přátelským, ale pevným tónem mu domlouval, „že ten ubohý člověk opravdu není povinen dávat si potvrzovat pas ve všech městech; že by bylo ukrutné nutit ho v tom stavu, v jakém je, vracet se zpátky; že když se pocestní pořád šikanují, znechutí se jim to, a že tak se nakonec docela zničí hostinští, obchod, Francie i povozníci“. Po této řeči náš hostitel, poněkud uklidněný, už svou strašnou větu neopakoval; ale ať jsem zkoušel cokoli, neřekl ani jediné slovo, které by mě mohlo upokojit; shledal jsem dokonce, že celé jeho chování nevěští nic dobrého. K večeři mi dal jen kus černého chleba a patoky. Můj dobrý spolustolovník se nad mým trápením ještě jednou slitoval; nabídl mi a přinutil mě přijmout poslední kousek drůbeže, kterou hltal, když jsem vešel. Potom se rozproudil hovor. Nevím, jak přišla řeč na rozvod³⁹; můj dobrák se tu rozzlobil a zapřísahal se, že ho nikdy nedonutí odloučit se od ženy a dětí. Viděl jsem, že je zbožňuje, a pár slov mi stačilo, abych poznal, že tento člověk, nevalného vychování, ale dobrého založení, veden jen svým prostým rozumem a přirozenou poctivostí, nenávidí výstřelky dneška; ne bez jisté radosti jsem se dověděl, že jede do Limoges s malou károu naloženou zbožím, a pevně jsem si umínil, že vstanu dost časně, abych šel s ním, pokud ovšem hostinský nemá ještě tajný úmysl poslat mě zpátky na cestu do Périgueux.

Jeho žena, když jsem šel na půdu k bídnému lůžku, které mi ukázala, mi oznámila, že musím ihned zaplatit za svou mizernou večeři a za své ještě mizernější lože. Jak slabý a podivný bývá někdy i filosof! Tato okolnost, která mi ostatně dokazovala, že konečně hraji sansculota znamenitě a že zástupce lidu je dobře ukryt, tato okolnost se mě dotkla mnohem živěji než blízkost největších nebezpečí. Měl jsem opravdu slzy v očích, když jsem té ženě podával ubohý patnáctisouový asignát, na který mi ještě vrátila pětisouový monneron⁴⁰; a jakmile se vzdálila, zvolal jsem: „Kolik strastí, kolik strastí je třeba snést! Kolik ponížení spolknout, běda! A to všechno proto, abych snad skončil na popravišti!“

Posuďte však, jaké neopatrnosti jsem se právě dopustil a jaká úzkost po ní následovala, když mi skoro vzápětí šramot několika pohybů, vycházející z jakéhosi dalšího lůžka, kterého jsem si na druhém konci svého brlohu nevšiml, dal na srozuměnou, že tam leží nějaký chudák, který mě, nespal-li hlubokým spánkem, musel slyšet. Od té chvíle bylo po mé noci; neklid přivedl nespavost; teprve na úsvitě, když mě horečka opustila, upadl jsem do dřímoty až příliš dlouhé. Když jsem zase otevřel oči, byl můj ochránce vozka už dobrou hodinu pryč; a mé opium, které se při pohybech mého bdění uvolnilo, bylo zřejmě ztraceno! Do jaké úzkosti mě uvrhlo hledání této pomoci, nezbytnější než kdy jindy! Jaká muka, dokud jsem je zase nenašel! Snad žádná z krutých příhod té smutné cesty mi nezpůsobila tolik utrpení!

Scházel jsem dolů, abych se vybelhal ven, když na mne z prahu hostinský, už v sedle, zavolal: „Šťastnou cestu! Jedu do Périgueux.“ Za okamžik, když jsem se zamyslel nad tím, s jakou podivnou pečlivostí mi řekl, kam jede, mně, který jsem se ho na to neptal, znepokojilo mě, zda se opravdu dal tou cestou, a rozhlížeje se na všechny strany, neviděl jsem na silnici k Périgueux nic, zato jezdce, který cválal směrem k Thiviers⁴¹. Od té chvíle jsem obětí nejprudších obav: jistě si chce získat náskok, aby mě udal a dal zatknout v prvním městysi; přesto se vydávám na cestu, pevně odhodlán vyptávat se kolemjdoucích. První, jehož se ptám, zda jezdec vpředu nemá černého koně, šedý plášť, asi padesát let, pět stop šest palců⁴², hnědé vlasy, mi odpovídá: „Ano.“ Totéž mi říká druhý. Třetí byl můj včerejší vozka; jel pomalu, protože cesta stále stoupala. Nasazuji usměvavou tvář a říkám mu: „Dobrý den. Tak náš hostinský je vpředu?“ Odpovídá mi prostě, že ne. Zaujat svými obavami nic nedodávám, jdu dál a o půl čtvrtmíle dál se vyptávám čtvrtého pocestného: „Je to právě ten člověk, jakého mi líčíte,“ říká; „ale nemůžete ho nedohonit: zrovna se zastavil dole pod kopcem, v té velké vsi, kterou odtud můžete vidět.“

Tato slova mi už nedovolují pochybovat o neštěstí, které mi chystal zrádce. Abych se mu, je-li to možné, vyhnul, udělám dobře, ať mě to stojí cokoli a ať je to jakkoli nebezpečné, když se obrátím, vrátím se do Périgueux a dám si tam pas potvrdit. Jistě je pořád lepší jít se sám od sebe ohlásit do toho obávaného města, kde můj zdánlivě dobrovolný krok vzbudí aspoň nějakou důvěru, než tam být ještě dnes večer odveden jakobíny toho městyse, kde na mne čeká udavač. A přece, jaká volba! Jak krutý je ten výběr! A jaká černá zloba mě k němu dohání! Konečně se rozhoduji a už se, velmi smuten, vracím cestou k městu. Potkávám zase vozku, který se mě ptá, zda jsem něco ztratil: „Běda, ano, svou námahu a svůj čas, vracím se do Périgueux. Ale vy, který jste ve mně vzbudil tolik důvěry, proč mě teď klamete i vy? Proč se spolčujete s tím člověkem, který mě zrazuje?“ – „S kým?“ říká mi. – „S hostinským. To on právě projel na tom černém koni, v šedém plášti. Požádal vás, abyste mi o tom nic neříkal; jel mě udat do Palissoux⁴³.“

„Ani slovo pravdy!“ volá můj vozka; „toho pocestného jsem dobře viděl; to není hostinský; kdyby byl něčeho takového schopen, nikdy bych se už u něho neubytoval.“ A tónem, jaký lež nenapodobí, s tím citlivým výrazem, jaký zlý člověk nikdy mít nebude, dodává: „Podívejte, ubohý příteli, je mi vás líto; v tom stavu, v jakém jste, s nohou oteklou až po koleno, byste se vracel do Périgueux! Věřte mi, vylezte si na mou káru, udělejte si důlek v mém zboží; pojeďte poobědvat do Palissoux; slibuji vám, že v mé společnosti vám tam nikdo neřekne ani slovo. Ostatně trvám na tom, co jsem řekl prve: nevypadáte na zloděje.“

Na káře dobrého vozky

Jaká šťastná změna v mém postavení! Ta kára mnou třese, až hrůza! A při každém kodrcnutí se musím pevně držet, nechci-li být svržen shora dolů! Ale má noha odpočívá. Jsem ušetřen hojného potu, kruté únavy, ostrých bolestí; a pak, zachová-li mi dobrý vozka svou ochranu!… Ještě se musím ujistit!… Uvidíme.

Poobědvali jsme spolu; jídlo bylo příliš krátké. Čím víc jsem s ním mluvil, tím víc důvěry ve mně vzbuzoval a tím víc se on zase ujišťoval, že nevypadám na zloděje. Tato podivná poklona, na niž omezoval své chvály, mě nemohla nezarazit. Zprvu jsem si ji vykládal v tom smyslu, že dobrý vozka, celý zabraný do svého řemesla, má to štěstí, že zná jen tento druh nepřátel: jeho naivní a prostý duch si zřejmě žádný jiný nepředstavoval; ale brzy jsem se dověděl, že hostinský z Les Tavernes se mě nebál ani jako aristokrata, ani jako girondisty⁴⁴; staral se jen o své věci a měl mě docela prostě za zloděje. Odtud plynulo, že mi jeho žena dala zaplatit předem; a zatímco jsem uléhal, můj vozka pudově rozmluvil hostinskému jeho úmysl, jinak by mě byl snad dal zatknout. Mé bolestné pochody po špatných cestách a v hrozném počasí mě už tolik změnily! Ostatně jsem do té hospody dorazil v nepatřičnou hodinu; buď jak buď, můj dobrák nelitoval, že se mě zastal: neustále opakoval, že nevypadám na zloděje.

„To proto, že jsem naopak jejich nepřítel,“ řekl jsem mu. Dali jsme se do vysvětlování; pokračoval jsem: „Zloději, to jsou maratisté, to jsou lidé, kteří gilotinují velkoobchodníky, aby se zmocnili jejich zboží, a kteří ničí obchod tím zákonem o maximu⁴⁵, stejně zhoubným jako neproveditelným, který není ničím jiným než povolením daným všem lupičům, aby vyplenili všechny sklady.“ – „Výborně!“ zvolal a uštědřil mi do prsou řádnou ránu dlaní. Navázal jsem: „Nuže, já patřím k bordeauxskému obchodnictvu. Vystoupil jsem proti zlodějům. Nahlas jsem je nazval pravým jménem. Přiměl jsem řadu svých druhů, aby jim vypověděli válku; vedl jsem ji proti nim dlouho a na život a na smrt. Nakonec jsou silnější; chtějí mou hlavu, a tak prchám.“ – „Na tvé zdraví!“ zvolal a přirazil svou sklenici k mé.

Nepil, hltal, dupal blahem. „Darebáci! Darebáci!“ řekl mi; „banda ničemů, kteří jakživi nic nedělali a ujídají majetek tomu, kdo pracuje! Mého krásného koně, copak mi ho ‚nezrekvírovali‘⁴⁶, jak oni říkají! Naložili na ubohé zvíře tolik, že z toho onemocnělo a pošlo; zaplatil jsem za něj dvacet krásných louisdorů⁴⁷. A ten rozvod! To si taky vymysleli, aby mi zrekvírovali ženu; copak mi může někdo vzít ženu, no řekněte! Hrom do toho! Jak dobře jsem udělal, že jsem se vás zastal! A pojedete se mnou, to se ví! Na celé téhle silnici mě znají. Se mnou vám nikdo nic neřekne. Hrom do toho! Já to dobře viděl, že nevypadáte na zloděje!“

Aby si tím byl ještě jistější, zaplatil jsem celou hostinu, a požádav ho, aby napříště vedl mou útratu, přinutil jsem ho přijmout padesátilibrový asignát, který si neuložil do náprsní tašky, aniž mi pověděl o svém koni, o své ženě, o svém Bohu a aniž čtyřikrát nebo pětkrát zopakoval, že nejsem zloděj.

Z ohledu ke mně nejel přenocovat do Thiviers: tímto sídlem distriktu jsme projeli až za časného jitra; natažen v káře a leže na břiše pod plachtou, která kryla zboží, byl jsem neviditelný. Ve všech hospodách mého průvodce znali. Zvědavé otázky se obracely jen na něho; vydával mě za mladého přítele z Libourne a nikdy neopomněl tvrdit, že mám všechno v pořádku. Ve vsích, v malých městysech jsem si nedával zbytečnou práci schovávat se pod plachtu; jel jsem s odkrytou tváří, jen napůl leže na káře, nemocnou nohu zabalenou do haleny svého průvodce, s výrazem unaveným, trpícím, a přece hrdým a odhodlaným. Kdo by v tomto ústroji a s tímto vzezřením tušil jednoho z těch až příliš proslulých psanců, pronásledovaných po celé Francii? Vypadal jsem docela jako ubohý dobrovolník⁴⁸, který právě vyšel z lazaretu a vrací se domů s půlroční dovolenou.

Tato podoba a má duchapřítomnost mě na konci třetího dne vytáhly z velmi zlé šlamastyky. Bylo to v Aixe⁴⁹, městečku dvě míle od Limoges. Můj průvodce mi řekl, že se tam nedrží stráž; nezalezl jsem tedy pod plachtu: znenadání, v zatáčce jedné ulice, vpadneme přímo na docela nově zřízenou stráž. Tentokrát bylo hezky, byl den, strážný nespal, a co horšího, dvacet jeho druhů, sedících venku vedle něho, si mě zvědavě prohlíželo. „Občane, tvůj pas!“ řekl mi strážný. Já bez váhání na něho křičím, s námahou zvedaje nohu: „Počkej, ty malý zatr… (byl to šestnáctiletý chlapec). Jdi si místo mne dát skolit od vendéeských lotrů⁵⁰. A až se budeš vracet, projdi směle všude: tvá napůl přeražená noha ti poslouží za pas.“ Při těch slovech propukli nadšení sansculoti ve všeobecný smích; všichni tleskali a volali: „Dobře, dobře, kamaráde!“ A ubohý vojáček, celý zahanbený, se také raději dal do smíchu; můj průvodce pak, který spěchal, aby už byl dál, se náramně oháněl bičem. Bylo to poprvé, co jsem ho viděl bít koně; byl to také největší důkaz oddanosti, jaký mi mohl dát!