Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

X. Z Limoges k branám Paříže (listopad – prosinec 1793)

[Druhá polovina listopadu a první dny prosince 1793, silnice z Limoges přes Argenton, Châteauroux, Vierzon, Orléans a Étampes k Paříži. Louvet, kterého spolucestující mají za zběha, se dává vézt ukryt v těžkém povoze mezi sedmi horlivými jakobíny, přestává jednu prohlídku za druhou a cestou se dovídá o smrti paní Rolandové, Rolanda a dalších přátel. Aulardova kapitola X je velmi dlouhá, a české vydání ji proto dělí do tří kapitol (X, XI a XII), z nichž tato je první.]

U vozky v Limoges

Ještě téhož večera jsme dorazili do Limoges¹; můj průvodce² věděl, že se tu nemohu ubytovat v hostinci, a přijal mě u sebe. Nezůstával jsem tam bez jistého nebezpečí: jeho dům byl otevřen každému příchozímu. V zadní světnici jsem měl dobrou postel a nevycházel jsem z ní skoro jinak, než abych si namočil nohu³ do vědra plného vlažné vody, které mi nosili desetkrát za den. Tak uplynuly dva dny: žena pečovala o to, aby mi vrátila zdraví, a muž sháněl nějakého dobrého chlapíka, který by mě dovezl dál. A jak jsem tehdy děkoval Prozřetelnosti, která mi, jak se zdálo, svázala nohy jen proto, aby mě přinutila padnout do náruče tohoto výtečného ochránce!

Chýlil se ke konci třetí den; hodina, kdy se můj průvodce obvykle vracíval, už minula. Tu ke mně přišla jeho žena a tajemným tónem mi začala vykládat, že jí muž uložil, aby mě neprodleně zavedla do hostince na předměstí, kde prý najdu povozníky, kteří mě odvezou do Orléansu. „Ne, ne, mýlíte se,“ řekl jsem jí; „v tuhle hodinu povozníci nevyjíždějí a do hostince na předměstí jít nemám: za tím předměstím bych narazil na strážnici, které se musím vyhnout. Můj dobrý přítel mě na ni upozornil; on, on sám mě chce tím nesnadným místem provést: dal mi na to slovo, spoléhám na ně a jsem si jist, že mě neopustí.“ Tu se dala do pláče, přiznala se mi, že na ni jde strach, a zapřísahala mě, abych jejího muže nermoutil vyprávěním o malé lsti, kterou si vymyslila, aby mě za jeho nepřítomnosti dostala z domu.

Malá lest, budiž, ubohá ženo! Ale kdybych vám byl uvěřil, byl bych ztroskotal v samém přístavu.

Její muž se vrátil skoro vzápětí. Oči mu jiskřily, nikdy se mi nezdál tak vzrušený; chtěl mluvit a nemohl. Konečně mi položil obě pěsti na ramena, vrazil mi do tváře své drsné vousy, a drtě mi ruku, o níž se domníval, že ji jen tiskne, zvolal: „Hrom do toho! Je to hotovo, zítra jedete, jeden dobrý chlapík vás doveze až do Paříže; ví už, že jste pašované zboží a že vás musí po celé cestě potají provážet. Hrom do toho, to mám radost!“

Ten dobrák! Oč větší radost by měl, kdyby byl věděl, kdo všechno jsem! Ale svěřit to jemu znamenalo říci to zároveň jeho ženě, před níž neuměl udržet žádné tajemství. A posuďte, jaké nové malé lsti by si snad ve svém smrtelném strachu vymyslila! Jistě by se jí z toho zatočila hlava a hned nazítří, ještě než bych urazil deset mil⁴, bychom byli nepochybně všichni ztraceni, její muž, já i ten dobrý chlapík. S lítostí jsem viděl, že musím tomu hodnému příteli něco zatajit.

Vzbudil mě před druhou hodinou ranní; bylo totiž třeba mít dost času, aby každý vyprázdnil svou láhev, abychom nakrojili klobásu a na to všechno si dali pár pořádných doušků kávy. Jak jsem mohl tak časnou snídani odmítnout? Zval mě k ní tak ze srdce! Měl takovou radost, že si se mnou může přiťuknout! A přece jsem viděl, že se do jeho radosti mísí jakýsi smutek. Nemohl to být jen zármutek z toho, že se se mnou loučí, vždyť za tu cenu byl mým osvoboditelem. Konečně jsem se dověděl, že jeho žena, stále vyděšenější, se za nic na světě nedala přimět, aby tu noc zůstala v domě. „Je mi to moc líto,“ říkal, „protože jakmile vás dovedu tam, kde na vás čeká odvoz, pojedu taky. Jedu do Périgueux, to je cesta na několik dní; to si člověk rád popovídá se ženou.“ Věřím mu to; zbožňoval ji jako v první den po svatbě. „Nu což,“ pokračoval, „co se vleče, neuteče: se ženou se zase shledám, ale příležitost zachránit poctivého člověka bych už nenašel.“ Vy, kdo mě čtete, nevím, jste-li dojati tak, jako jsem byl já: poslouchal jsem ho, mlčky jsem se mu obdivoval a oči se mi zalévaly slzami.

Když jsme se dobře napili a dobře najedli, vyrazili jsme; předtím jsem však ještě musel strpět, aby mi nacpal kapsy chlebem, masem, ovocem a kaštany; nabídl mi k tomu pár vlněných rukavic a bavlněnou čepici, které jsem z celého srdce přijal a které dosud chovám.

Za prvního rozbřesku jsme udělali dosti dlouhou zacházku, jíž jsme se vyhnuli strážnici i všem vnějším hlídkám. Půl míle odtud, na hlavní silnici, jsme vešli do krčmy, kde na mě čekal nový průvodce. Když mě můj dobrý přítel odevzdal do jeho rukou a stokrát mu zopakoval, jak mu mě klade na srdce, stiskl mě v náručí, políbil mě, ba i zaplakal. I já jsem plakal; ale jak sladké jsou slzy vděčnosti!… Konečně jsme si dali sbohem.

Sbohem, dobrý muži, muži citlivý a šlechetný, dobrý sansculote⁵, takový, jací by měli být a jací by byli všichni, kdyby si ničemové nevzali za úkol je zkazit. Jistě jsi v mé nešťastné vlasti pronásledován, vždyť tvá venkovská a prostá duše je nadána všemi ctnostmi, k nimž i nejvyšší filosofie dospívá jen zřídka… Jistě je pronásledován!… Ó Bože, Bože spravedlivý, oplať mu alespoň v jeho neštěstích všechnu pomoc, kterou poskytl mně.

Sedm jakobínů v jednom voze

Můj nový průvodce byl takový, jak mi ho ten dřívější vylíčil: dobrý chlapík, totiž v tom smyslu, že měl odvahu a že mi projevoval tu nejlepší vůli. Ale první pohled na jeho vůz, zcela jiný než kára mého vozky, mi řekl, že v něm budu v postavení často velmi nebezpečném a skoro vždy velmi choulostivém. Předně byl ten vůz těžký a velmi těžce naložený; pojedeme tedy jen krátkými denními úseky. Dále jsem měl sedm spolucestujících, a jakých!… Všech sedm, povah navzájem velmi nesourodých, se shodovalo v jediném: všech sedm si pokládalo za čest být jakobíny⁶ a byli zjakobínštěni nemálo.

Takoví byli cestující, kteří byli povoláni, zprvu jen z ochoty udělat něco po vůli průvodci, kteří byli, povídám, povoláni střežit po celou cestu mé tajemství, ba při mnoha příležitostech za mě nasazovat vlastní osobu. Při vjezdu do města, u každé strážnice, u každé hlídky, všude, kde budou žádat pasy, budu muset ležet natažen ve voze jak dlouhý tak široký, jednu polovinu těla přikrytou kabáty, plášti, ba samými těly všech těch pravověrných montagnardů a druhou polovinu schovanou pod sukněmi jejich maratistických žen⁷. Takto mě hodlali všude provézt; jiný prostředek nebyl!

Vžijete-li se na okamžik do mé kůže, pochopíte všechny nesnáze mého postavení. Za prvé byly okolnosti nadmíru nebezpečné, za nichž jsem se přesto musel před svými druhy tvářit jako člověk, který se ničeho nebojí. Tak například jakmile byly někde pasy prohlédnuty, měli za to, že jsem tam už z nejhoršího venku; hostinec, kde se zastavovalo k obědu a zvláště na noc, býval obyčejně nejlepší v místě, a tudíž cestujícími nejnavštěvovanější. Právě tam jsem se musel obávat, že potkám některého poslance, některého komisaře, některého z těch kurýrů uhánějících v poštovním kočáře, z nichž většina byla ve službách vlády a znala mě⁸. A právě tam jsem přesto musel zachovávat zcela klidné čelo; kdybych byl dal prosáknout jen něco ze svých tisícerých úzkostí, byli by si pošeptali: „Ten člověk je tedy hodně známý! Že by to byl emigrant⁹? Že by to byla nějaká významnější osoba?“ A brzy by se nebyli ostýchali říkat to nahlas.

Nesměl jsem tedy nikdy dbát jiné opatrnosti ani projevovat jiné obavy než ty, které slušely bezvýznamnému zběhovi¹⁰; nikdo mě za nic jiného neměl. Běda mi, kdyby mí druhové mohli uhodnout, kdo jsem! Jedni by zbledli hrůzou, druzí by mi chtěli vyškrábat oči; nevím ani, zda by průvodce, přes vnadu odměny, kterou jsem mu slíbil, přes všechny přímluvy mého dobrého přítele, který byl i jeho přítelem, přes svou nenávist k tyranům dne, nevím, zda by se odvážil vytrvat.

Za druhé jsem se uprostřed malých stran, na něž se osazenstvo vozu štěpilo, musel stále vyhýbat tomu, abych se k některé přidal; nesměl jsem žádnou popudit ani se s žádnou spojit, nýbrž naopak všech šetřit a zlehka se mezi nimi protahovat. Co říkám? Musel jsem uměním hlubším, než jaké má nejzběhlejší koketa, usilovat o to, abych k sobě obrátil všechnu péči, získal si všechnu přízeň a dobyl všech srdcí. Nemusel jsem se bát jen nepřítele; k mé záhubě stačil jediný lhostejný. Má záchrana žádala, aby v té společnosti složené z tolika nesourodých podivínů nebylo nikoho, kdo by se s ostatními neshodl v tom, že je do mne celý pryč.

Byli do mne celí pryč všichni, a brzy. Kavaleristovi jsem při večeřích stačil se sklenicí v ruce, … …, … …¹¹; už druhého dne byli do mne celí pryč.

Odpusťte mi všechny tyto podrobnosti; ale ono se také nikdy žádný člověk neocitl v podobném postavení. A teď už bude vyprávění událostí rychle pokračovat.

První dva dny šlo všechno dobře, nikdo se o nás nestaral. V polovině třetího se opakovala nemilá příhoda z Aixe¹². Bylo to tuším v Bois-Rémontu¹³, ubohé vísce o pěti šesti chalupách. Kdo by tušil, že tam bude stát stráž! Mrzlo, byla velká zima; abych se zahřál, slezl jsem z vozu a šel jsem pěšky s kavaleristou. Náhle se před námi objeví voják na stráži; jdu k němu: „Co tu děláš, kamaráde? Zdá se mi, že ti zrovna horko není?“ On se dá do smíchu: „Chceš-li, aby mi bylo tepleji,“ odpoví mi, „stačí, když mi přineseš sklenici vína.“ – „Z celého srdce! Jdu pro ni.“ Nedonesl jsem mu ji, poslal jsem mu ji. On zatím prohlížel pasy ostatních; na můj zapomněl.

„Pročpak je v téhle vísce stráž?“ ptal jsem se poštmistra, který tu měl krčmu a říkal jí hostinec. Pověděl nám, že k té ostražitosti nutí Vendée¹⁴, která prý velmi sílí a postupuje tímto směrem. Na cestě dlouhé třicet mil najdeme strážnice ve všech místech, kudy pojedeme. Při těch slovech náš povozník svraštil čelo. Počítal, že po Limoges bude prohlížen jen jednou, v Châteauroux¹⁵, a potom z Orléansu do Paříže, kde je to velmi zlé, čtyřikrát nebo pětkrát. Provézt jeho pašované zboží bylo teď mnohem těžší! Při té příležitosti jsem měl možnost poznat, že ten muž má vedle velké odvahy víc obratnosti a bystrosti, než by se v jeho stavu dalo čekat. „S těmihle lidmi si vedete velmi dobře,“ řekl mi potichu a ukázal na osazenstvo vozu; „jen tak dál a nebojte se, že vás nechám na holičkách. I kdybyste byl sám ďábel,“ dodal a stiskl mi ruku, „já vás provezu!“ Odpověděl jsem: „Výborně! Ale protože se překážky zdvojnásobily, zdvojnásobím odměnu.“ – „To si dám líbit!“ odvětil, „jste spravedlivý člověk a to mě těší. Ale nevydávejte se kvůli tomu z posledního: lidé se na světě zase sejdou, a pak se uvidí.“

Večer následujícího dne nás zastavili při vjezdu do Argentonu¹⁶; vůz však neprohledali, spokojili se s tím, že nahlédli do papírů, které každý předložil. Já, abych žádné předkládat nemusel, jsem byl, jak jsem už řekl, skrčen pod hromadou šatstva a sukní. Vyhrabal jsem se z ní, až když jsme vystupovali u hostince. Všechny mysli tam zaměstnávala odpolední událost. Nedali se pobízet a vypověděli nám ji. Včera kolem půlnoci byli v okolí Le Fay¹⁷ zastiženi na vedlejší cestě dva dobrovolníci, kteří neměli místo pasu nic než propustku, a ta se nezdála být zcela v pořádku. Dnes je dvanáct národních gardistů vedlo do Argentonu, aby tam byli vyšetřeni důkladněji. Na několik dostřelů od města se jeden z obou podezřelých vymluvil na potřebu. Dovolili mu poodejít. Když došel na břeh řeky, jediným pohledem odhadl její hloubku, hodil svému druhovi nůž, zvolal: „Hleď ho použít!“ a vrhl se do vody. Marně se ho snažili zachránit; už dvě hodiny ho hledali pod hladinou. Jeho druh byl právě vsazen do městského vězení.

Při tom vyprávění jsem se zachvěl. Věděl jsem, že Guadet¹⁸ a Salle¹⁹ se už dlouho obírají odvážným záměrem projít celou Francií s propustkou, kterou si sami vyrobili, jako vojáci, kteří se vracejí k Severní armádě. Až by dorazili na hranice, měli projít Nizozemím a v Amsterdamu si vyhledat nějakou loď, která by je dopravila do Ameriky²⁰. Chvěje se o své přátele, vyptával jsem se, jak ti dobrovolníci vypadali; vylíčili mi je přibližně takové, jaké jsem je znal. Běda! Bylo opravdu pravda, že je to Salle, kdo nedaleko ode mne úpí v žaláři, a že můj drahý Guadet našel hrob ve vodách Creuse? Od té doby jsem se o nich nemohl dovědět nic.²¹

Ač mě trýznila tato nová úzkost, musel jsem přece předstírat jakousi veselost. Nadešla hodina večeře. Stolovníci, kteří se zuřivě vrhli na první mísu, si nevšimli, že nemohu jíst; kavalerista by si však byl velmi brzy všiml, že nemohu pít. Mezi ním a mnou už začalo cinkání sklenic. Posuďte, co jsem vytrpěl!

Zprávy o mrtvých přátelích

Následujícího dne nám hrozilo nebezpečí v Châteauroux. Bylo to hlavní město departementu: pasy byly dlouho zkoumány. Potom se jeden z jakobínů, kteří měli stráž, vytáhl, nemohu říci ke dvířkům, musím říci k otvoru našeho vozu. Chtěl se přesvědčit, zda je cestujících opravdu jen šest, protože se stále bál, aby neunikl nějaký girondista²². (Tak to v té chvíli říkal on sám.) Naštěstí jsme učinili svá opatření. Kabáty, pláště, sukně, sláma, krabice, balíky, muži, ženy, děti, všechno mě skrývalo, přikrývalo, dusilo; nehýbal jsem se, nedýchal jsem, ale srdce mi silně bušilo. Konečně nás ten inkvizitor opustil s dosti nespokojenou tváří; a měl proč, neboť přes všechnu svou bdělost nechával uniknout girondistu jaksepatří.

Bylo psáno, že právě v tomto městě Châteauroux pro mne začnou zkoušky jiného druhu. V Gironde jsme se dověděli o události z 10. brumairu, totiž o justiční vraždě jedenadvaceti našich nešťastných přátel, z nichž většina byla zakladateli republiky²³. Zbývali jiní, kteří mohli uniknout; aspoň jsme v to ještě chtěli doufat. Toho večera si v Châteauroux přisedl k našemu stolu muž, který přijížděl z Paříže. Ptali se ho, co je nového. „Paní Rolandová²⁴ byla právě gilotinována,“ řekl nám. Jaká to byla pro mne rána! Odolal jsem jí, jak nejlépe jsem dovedl. Pařížané tedy strpěli, aby i ona padla na popravišti, ta statečná žena, která se jich jediná v prvních dnech září²⁵ ještě odvažovala hájit a ve svých nesmrtelných spisech hřímat proti vrahům!

Aspoň byla zaznamenána její poslední slova. Když vyslechla rozsudek, řekla lotrům z revolučního tribunálu: „Soudíte, že jsem hodna sdílet osud velkých mužů, které jste zavraždili. Vynasnažím se přinést si na popraviště odvahu, jakou tam projevili oni.“ Když ji vlekli na nedůstojné káře, dav, pohnutý soucitem nebo jatý obdivem, ale ztuhlý hrůzou, dav mlčel. Jen tu a tam křičelo několik nastrčených ničemů: „Pod gilotinu!“ Ona jim se svou mírností smíšenou s hrdostí odpovídala: „Jdu tam, za chvíli tam budu; ale ti, kdo mě tam posílají, mě budou zanedlouho následovat. Já tam jdu nevinná, oni tam přijdou jako zločinci; a vy, kteří dnes tleskáte, budete tleskat i tehdy.“

Za druha v neštěstí, či spíše ve slávě, jí dali jakéhosi občana Lamarche²⁶, slabého člověka. Vedle této ženy, která se usmívala blížící se smrti, byl zdrcen. Podpírala ho, těšila ho; a až u paty popraviště mu s posledním ohledem, hodným té velké duše, řekla: „Jděte první, ať vás ušetřím aspoň bolesti vidět téci mou krev.“ A přece už nebyla, ta žena, jejíž nejmenší zásluhou bylo, že ve své osobě spojovala všechen půvab, všechna kouzla a všechny ctnosti svého pohlaví; ta žena, jejíž vzácné nadání a mužné ctnosti by byly ke cti největším mužům! Už nebyla. Má Lodoïska²⁷ právě ztratila přítelkyni, kterou si sama vyvolila, svou důvěrnou a důstojnou přítelkyni.

Na okamžik ozdobila svou vlast a pracovala na jejím osvobození jen proto, aby velkým příkladem znovu dosvědčila nevděk či zaslepenost lidí!… Už nebyla!… A když jsem o tom dostával tu strašnou zprávu, musel jsem zachovat klidné čelo. Co říkám? Byl bych musel sdílet krutou radost svých pobloudilých společníků! K té ohavné odvaze jsem v sobě sílu nenašel. Při jejím ctěném jménu má ústa zašeptala několik slov chvály a nářku. Bylo dost už to, že jsem zadržel slzy. Jaká muka, velcí bohové!

Čím víc jsme se blížili k Paříži, tím víc jsme potkávali lidí, kteří odtamtud přijížděli. Mé postavení se tím stávalo nebezpečnějším; především se však stávalo krutějším. Prohlídky, které bylo třeba přestát dvakrát třikrát denně, stále naléhavější nebezpečí, že budu poznán, to všechno bylo jen mým nejmenším zlem. Zprávy, zprávy, které nám vykládali, mi vnášely do srdce zoufalství. Za dva dny, ve Vierzonu²⁸, jsem se dověděl, jak skončil Cussy²⁹; obětovali ho v Gironde. Nazítří, v Salbris, jak skončili Manuel³⁰ a Kersaint³¹: zavraždili je v Paříži. Za další dva dny, nedaleko La Ferté-Lowendal³², to byl Roland³³. Při zprávě o smrti své ženy nedokázal déle nést břímě života. Aby nevydal v nebezpečí přítele, který mu poskytoval útulek, odešel a probodl se na rouenské silnici. Mezi jinými písemnostmi u něho našli tuto řádku: „Kolemjdoucí, mějte v úctě ostatky ctnostného muže.“

Také tragický konec Lidonův³⁴ si zaslouží několik zvláštních podrobností. Unikal z Gironde, a to směrem k Brive, svému rodišti. Brzy už nemůže dál a píše jednomu příteli, aby mu poslal koně. Ten bídák se stal maratistou; a věru ukázal, že je hoden nikdy jím nepřestat být. Netvor! Zanese list příliš důvěřivého Lidona dozorčímu výboru³⁵ své obce, jehož byl předsedou, a místo koně mu pošle dva oddíly četnictva. Lidon se bránil do poslední krajnosti: zabil tři nešťastníky a pak zabil sebe.

Taková byla každodenní vyprávění, která jsem musel poslouchat, aniž jsem směl změnit tvář. Kdo podobná muka nezakusil, nemůže o nich mít správnou představu. Ó Lodoïsko! Kdyby nebylo vzpomínky na tvou lásku, kdo by mi byl mohl zabránit, abych svým útrapám neučinil konec? A přece, když jsem polykal tolik běd, abych došel k tobě, kdo mi teď mohl zaručit, že mi bude dopřána útěcha znovu tě nalézt? Bylo ti možno vrátit se do té Paříže, k níž jsem se zvolna vlekl tak velikým utrpením? A i kdybys tam byla došla, což tě tam nelítostní nepřátelé všeho nadání a všech ctností nepronásledovali, nehledali, neobjevili? Bohové! Což jestli tě už svrhli do hrobu, vedle občanky Rolandové?

Už několik dní se má obraznost nedokázala od toho hrozného obrazu odpoutat. Byl jsem ze všech lidí nejtrýzněnější, nejnetrpělivější, břemenem života nejvíc zmožený. Snad to bylo ještě dobrodiní Prozřetelnosti. Snad uprostřed nesmírných nebezpečí, která mi zbývalo podstoupit, než se vrátím do rodného města, snad bylo dobře, že mi smrt, která se mi měla ještě víc přiblížit, ta smrt stále blízká a stále hrozící, připadala jako dobro.

Orléans: prohlídka u mostu

Právě jsem vjel do departementu³⁶, kde mě zvolil celý lid, svobodný ve své volbě; splnil jsem, snad s jistou odvahou, těžké povinnosti, které mi uložil: a přece jsem mezi něj přicházel jako uprchlík, v přestrojení, jako psanec, a mohl jsem být šťasten, nechá-li mě projet. Orléans, jeho hlavní město, už dlouho hostil mé nejnesmiřitelnější nepřátele. Bylo to několik lotrů zaprodaných frakci ciziny³⁷, dlouho bez chleba a bez prostředků, nyní oděných mocí, zahrnutých bohatstvím a stále obtížených opovržením, nenávistí a zločiny. Znali mě dobře, neboť několik dní před 31. květnem³⁸ slyšeli mou poslední řeč ve shromáždění, které ještě mělo stín svobody. Viděli mě na národní tribuně hřímat proti nim a jejich zločinům. Kdyby mě některý z nich jen zahlédl, byl bych poznán; a kdybych byl poznán, nežil bych ani čtyřiadvacet hodin.

Brány města byly zavřeny z důvodu obecné bezpečnosti. Po domovních prohlídkách vykonaných předešlé noci přibylo čtyřicet nových druhů v neštěstí k pěti stům nešťastníků, kteří už byli uschováni pro popraviště. Byli to zase „louvetovci“³⁹, shledaní hodnými co nejrychlejší smrti. V tomto nesnadném místě, jímž jsem musel projet, tedy už samo mé jméno znamenalo smrt pro každého, kdo byl podezřelý, že k němu chová nějakou náklonnost.

Když jsme přestáli obvyklou prohlídku, na jejíž nebezpečí jsem si už zvykal, dovolili nám vjet. Hořel jsem touhou být zase venku; ale nešťastný povozník tu měl balíky složit a jiné balíky naložit. Zůstali jsme beztrestně čtyři hodiny v městě, kde jsem bez opovážlivosti nemohl zůstat ani deset minut.

Konečně vyjíždíme; už máme projet mřížovou bránou mostu: tam nás zastaví. „Naše pasy už viděli všude,“ říká můj kavalerista. – „O to nejde,“ odpovídá důstojník stráže; „ať všichni vystoupí.“ – „A pročpak?“ volá kramářka. – „Ať všichni vystoupí!“ opakuje tónem ještě rozkazovačnějším.

Je třeba poslechnout. Muži začínají. „To nestačí,“ křičí důstojník, „i ženy musí vystoupit; leckterý muž si přece obléká ženské šaty.“ – „Ručím vám za to, že jejich pasy viděli všude a že jsou v naprostém pořádku,“ říkal povozník; ale ten dobrák už měl hlas celý změněný. Jak jsem ho litoval! Jak jsem si vyčítal, že jsem ho do té věci zatáhl! Důstojník právě odsekl: „Kdo vám mluví o pasech? Já pasy nechci; je třeba vidět tváře: my víme, co vy nevíte.“ A potřetí, ale tónem velmi výhružným: „Ať všichni vystoupí. Ať tam nahoře nikdo nezůstane,“ dodal po chvilce přemýšlení; „podívám se tam, na to vás upozorňuji. Tak ženy, ženy!“

Tentokrát jsem myslel, že mé strasti brzy skončí. Zřejmě mě někde poznali; udali mě; nepochybně mě tu čekali. Neudělal bych dobře, kdybych se aspoň kvůli všem těm dobrým lidem ukázal? Ta myšlenka mi hlavou jen prolétla, neboť co by jim bylo platné, kdybych se odhalil? Byli by snad v očích mých pronásledovatelů méně vinni proto, že mě nemohli dovézt až do Paříže? Odvážný podnik pokročil příliš daleko; kvůli nim samým jsem musel trpělivě čekat na jeho konec.

Ženy, které právě vystoupily a odnesly s sebou své spásné sukně, zanechaly dobrou polovinu mého těla úplně odkrytou. Tiše, ale rychle jsem si rozprostřel po nohou a po břiše trochu slámy a velký plášť, který tam nechal můj kavalerista. Potom jsem si, jak nejlépe jsem uměl, přitáhl na prsa a na hlavu šatstvo a krabice, pod nimiž byly zprvu pohřbeny. Když to bylo hotovo, vytáhl jsem zlehka ze záňadří tromblon⁴⁰, který jsem tam stále nosil, natáhl jsem kohoutek a vložil si ústí do úst. Věnoval jsem vzdech své vlasti, stále tak drahé, slzu své zbožňované ženě, ještě jednu myšlenku Prozřetelnosti, která odměňuje, a čekal jsem na poslední okamžik. Ó, jak pomalu se blížil! Ó, jak dlouhá se tehdy zdá chvíle!

Půl čtvrthodiny, půl století se namáhavě vleklo, zatímco ten krutý prohlížitel svědomitě zkoumal všechny tváře. Pak konečně zvolal: „Už ve voze nikdo není?“ A zároveň do něj vskočil. Slyšel jsem ho, cítil jsem, jak vstupuje! Špička jedné jeho nohy se opřela o mé stehno. Rukama prohmatával velké žoky navršené za zadním sedadlem; několikrát udeřil do lavic, u jejichž paty jsem ležel páté přes deváté s hromadou malých balíčků. Bože ochránce! Jeho nohy mě nedokázaly ucítit, jeho ruce se mě nedotkly, jeho oči, které mě hledaly, po mně nepochybně přejely, a neviděly mě! Kdyby se byl jen trochu sklonil, kdyby byl vrhl jediný pohled zdola nahoru, kdyby byl pohnul několika stébly slámy nebo nadzvedl cíp toho pláště, v tom okamžiku by bylo po všem: vypálil bych ze své zbraně, opustil bych svou zemi i Lodoïsku, zřítil bych se do propastí věčnosti.

„Namouduši, z toho jsme vyvázli jen o vlásek!“ řekl mi povozník, ještě celý bledý a zdrcený, ačkoli jsme byli venku už déle než čtvrt hodiny. Kavalerista, jemuž se také chvěl hlas, se mě zeptal, proč jsem se neukázal, když přece nechtěli prohlížet pasy. Odpověděl jsem mu, že k mým uším sice dolehl jakýsi nejasný hluk, ale že jsem s hlavou zabalenou a zavalenou balíky neslyšel, co se říká. Je zřejmé, že tato lež byla nutná. Bylo by se zdálo velmi podivné, kdybych se byl vědomě odmítl ukázat. Nemohl jsem dát najevo, že si myslím, že byl rozeslán můj popis, popis pouhého zběha, a že se taková důležitost přikládá pátrání po nějakém ubožákovi. Čtenář si vzpomíná, že jsem se především musel vyvarovat toho, abych se osazenstvu vozu stal podezřelým.

Étampes a Arpajon: komisař Hory v patách

Málem jsem je opustil v Thoury. Dlouho jsem váhal, nemám-li se dát vpravo a přes Pithiviers dojít do Nemours⁴¹, kam se mohla uchýlit Lodoïska a kde jsem, jak jsem věřil, měl ještě mnoho přátel. Můj dobrý génius mě od toho odvrátil. Později jsem se dověděl, že část mých nešťastných přátel byla zatčena a druhá na útěku. Hnusný maratismus si nakonec po svém způsobu získal patnáct až dvacet darebáků v tomto městečku, kde jsem dlouho vídal vládnout toho nejlepšího ducha. Tam jako jinde panovala tato banda hrůzou. Protože jsem kdysi na tom půvabném místě nějaký čas pobýval, znalo několik jeho nových tyranů velmi dobře mou tvář: kdybych se tam byl objevil, byl bych zatčen.

Jak málo chybělo, a byl bych zatčen v Étampes⁴²! Předně tam byla prohlídka ostrá, méně strašná než v Orléansu, ale dosti podobná té v Châteauroux, jen přísnější. Stejně jako v Châteauroux se jeden příliš zvědavý jakobín vytáhl na stupátko a strčil hlavu do našeho vozu. V této poloze četl pasy; potom, bloudě pohledem a počítaje na prstech, dlouho zjišťoval, zda je tolik pasů jako cestujících. A ještě potom, když počítání dvakrát či třikrát začal znovu, se ptal, není-li tu nikdo další. Chraň bůh, aby mu někdo řekl, že jeden útlý človíček, který by byl mnoho dal za to, aby byl ještě útlejší, se téměř dusí pod osobami, které počítá, že mu dvě ženy drtí nohy a stehna, že mu malé děvče mačká prsa a že mu na hlavě leží vojenský tlumok. Neříkali mu to, ale mohl si toho všimnout sám: několikrát totiž, aby znovu nabyl rovnováhy, položil na ten tlumok ruku.

Přesto jsme projeli, ale ve městě jsme našli značný ruch. Hlavní ulice byla ucpána vojáky; bubny vířily k poctě: jezdec, který právě přijal hold obecní rady, projížděl řadami a vojsko mu vzdávalo čest zbraní. K dovršení neštěstí dali právě našemu povozníkovi znamení, aby zastavil, dokud obřad neskončí; a kavaleristova žena, nadmíru zvědavá, umíněně držela naše záclonky rozhrnuté. Tiskl jsem se do kouta, jak jsem jen mohl, abych unikl pohledům toho množství, v němž stačil jediný člověk, aby mě zahubil.

Povozník se zatím vyptal, proč všechen ten hluk. Jakýsi komisař Hory po nějakém pobytu opouštěl toto sídlo distriktu, aby se ještě dnes večer odebral do Arpajonu a zítra do Paříže. Obec ho nechtěla nechat odjet, aniž mu projevila svou oddanost. Doufali, že ho ještě několik hodin zdrží, protože jistě neodmítne vyprázdnit s městskými jakobíny několik posledních lahví. A ten jakobín, to byl…? Nadto hubitel, a jeden z nejzbabělejších, nejkrutějších a nejzběsilejších, jací kdy na té strašné Hoře seděli, a tudíž jeden z mých úhlavních nepřátel. Byl to… …!⁴³ Oba jsme se po šesti měsících znovu ocitli v témž městě, na témž náměstí, takřka zase tváří v tvář.

Ale jaký protiklad! Já, protože jsem chtěl obětovat snad jisté nadání, všechny své tak prosté záliby, všechna svá milovaná zaměstnání, co říkám, všechny své nejsvětější svazky: své příbuzné, své přátele, i svou milou, svou Lodoïsku; ano, protože jsem chtěl všechno obětovat štěstí lidí, prchal jsem v šatě bídy, ponížen k posledním východiskům nouze, ohrožen smrtí zločinců. A on, podlý, nevzdělaný, zkažený, zbaběle ctižádostivý jako všichni z jeho opovrženíhodné frakce, se viděl obklopen poctami, úctou a všemi vnějšími známkami lásky svých voličů! Pošetilý lide! Nešťastný lide!

A kdyby se ten lotr, veden duchem zlé vůle, byl přiblížil jen o dva kroky k tomu otevřenému vozu, z něhož jsem nemohl slyšet zvuk jeho kroků, jaká kořist pro něho! Jaký sladký dar králům tam venku i králům Hory!

Při té příležitosti jsem poznal, že v mém průvodci zanechala orléanská příhoda silný dojem a že, i když si tím nebyl jist, měl aspoň silné podezření, že musím být osobou jisté důležitosti. Když všechno přešlo, upřel na mě velmi významný pohled a řekl: „To je mi strašný rámus; což abychom jeli dál?“ Kvůli svým společníkům jsem předstíral lhostejnost a odpověděl jsem ledabyle: „To je jisté, že je tu hodně lidí; to všechno dnes jí po hostincích, ve vašem bychom možná ani oběd nedostali.“ – „To je ono,“ zvolal, „máte pravdu.“ A vzápětí, přes reptání vojákovy ženy, která by se byla docela ráda v té tlačenici ukázala, práskl bič k odjezdu.

Jeli jsme o dvě míle dál, do Étréchy, malé vsi, kde si nicméně k našemu společnému stolu přisedlo deset cestujících. Jedni přijížděli z Tours, druzí z Orléansu, několik z Toulouse, jeden pařížský dělostřelec od Východních Pyrenejí⁴⁴, kde nechal ruku. Všichni mířili do Paříže. Čím víc jsme se k tomu městu blížili, tím byla setkání tohoto druhu častější a početnější. Je vůbec jisté, že mě leckdo z nich nepoznal? Jak to, že jsem nebyl udán? Vy jste to nechtěla, nevyzpytatelná Prozřetelnosti: k čemu mě tedy uchováváte?

Sotva jsem začal jíst s dosti dobrou chutí, strhl se na ulici křik: „Ať žije reprezentant lidu⁴⁵! Ať žije…!“ Byli jsme v pokoji v patře, protože přízemí bylo plné. Bylo tam všechno sansculotstvo ze vsi, padesát až šedesát chlapíků, kteří se sklenicí v ruce čekali, až jejich reprezentant pojede kolem. Ten, obratný v tom, jak se chopit příležitosti k nejpodlejšímu svádění, jistě neopomene zaplatit cestou několik set lahví a na nějaký čas se zastavit, aby si z nich vzal svůj díl. Snad také, jako někteří z jeho lidí, puzen pudem slídilství ještě víc než touhou po oblibě, snad se bude chtít na chvíli ukázat u stolu cestujících. Pro ten případ jsem měl plán hotov. Napínal jsem sluch. Jakmile uslyším, že někdo hlučně stoupá po schodech, vzdálím se pod záminkou naléhavé potřeby od společnosti a zůstanu několik minut stranou. Takové náhlé zmizení bylo velmi nebezpečné, vzbudilo by podezření, to jsem cítil; ale také si ho nemuseli všimnout. A konečně, jaký jiný prostředek?

I tentokrát to byl jen planý poplach. Za reprezentanta pokládali sluhu, kterého posílal napřed. Ale projížděl-li už kurýr, nedá tedy pán na sebe dlouho čekat: aspoň v hostinci tomu pevně věřili. Každou chvíli jsem slyšel: „Už je tu! Už je tu!“ Dovedete si představit, v jakých úzkostech jsem dojedl, či spíše nedojedl oběd, jehož všechna jídla, snad velmi dobrá, mi od té chvíle připadala odporná. K mé velké úlevě však přece skončil. O několik hodin později jsme vjeli do Arpajonu.

Hostinský, ač u něho náš průvodce obvykle nocoval, nás odmítl přijmout. Předešly nás dva dostavníky; ostatně měl přijet na nocleh a na večeři reprezentant lidu s celým svým průvodem. „Dál jet nemohu,“ řekl mi potichu a smutně můj soused; „je noc, odtud do Longjumeau jsou tři míle a jeden z mých koní je zraněn; podívám se po ostatních hostincích.“

Všechny byly plné. „Budu naléhat tady,“ řekl mi; „ubytovat mě musí, jsou k tomu povinni; ale starosti mi děláte vy.“ Dlouze se na mě zadíval a pokračoval: „Ten pan poslanec vás možná zná?“ – „Možná že ano: aspoň vím jistě, že u mého praporu často konal přehlídku a já stál v řadě.“ – „Ano, ano,“ odvětil a potřásl hlavou, „rozumím dobře.“ Chvilku přemýšlel a pak: „Poslyšte, děláte dnes mnoho věcí, které jste, myslím, nikdy nedělal. Nuže, což abyste šel strávit noc na slámě do stáje?“ – „Dobrý nápad!… Ale nevypadalo by to strojeně?… Co by tomu řeklo osazenstvo vozu?… Ne. Jděte jen k hostinskému, vymozte, aby si nás tu nechal, a ostatní nechte na mně.“

Hostinský nakonec musel svolit, že si nás nechá, ale ne bez upozornění, že nás před půlnocí jistě vzbudí a že pak budeme muset postoupit své postele; večeřet že budeme co nevidět u společného stolu se všemi cestujícími. Byli to zase lidé z Orléansu a z Tours, tentokrát však posílení lidmi z Anjou, z Poitou a třemi Pařížany. To bylo příliš mnoho lidí. Hned mě velmi rozbolela hlava; přes špatný polední oběd jsem se spokojil s topinkou, která byla brzy hotova, a pak jsem si šel v podkroví vybrat kumbál a ze všech nejhorších postelí tu nejhorší, jsa si jist, že reprezentant lidu a jeho průvod vyženou po příjezdu z postele kdekoho dřív, než vyženou mne. „Jsem unavený a nemocný,“ říkal jsem služce, „a raději si jakžtakž odpočinu na tomhle kavalci, než abych musel za dvě hodiny vstávat a zbytek noci strávit na nohou.“ Služka shledávala, že mám pravdu, a můj ustaraný povozník, který viděl, jak si počínám, mi tiskl ruku a říkal: „Když člověk pracuje s někým tak vynalézavým, jako jste vy, je ta práce radost.“

Zmožen rozčilením toho dne, vedl jsem jen sám se sebou a se svým polštářem několik pěkných úvah o strastech života a o slastech smrti; ty mi uniknout nemohly: právě jsem se přesvědčil, že opium⁴⁶ i tromblon jsou v dobrém stavu. Takto odevzdán jsem tvrdě usnul. Když jsem se probudil, nepídil jsem se po tom, zda reprezentant lidu a jeho průvod přijeli. Ještě nebyl den, když jsme vyjeli; můj nepřítel nepochybně na vstávání ani nepomýšlel.

Longjumeau⁴⁷, skrz naskrz zkažené lotrovstvím, nás podrobilo prohlídce hrozivější, než byla ta v Étampes. Dopadla nicméně stejně. Stále táž zlá vůle a táž neobratnost na jedné straně, táž smělost a totéž štěstí na druhé. Náš oběd v La Croix-de-Berny mi poskytl ještě důvody k živému znepokojení. U stolu nás bylo mnoho. Už nevím, v jaké souvislosti jeden ze stolovníků, který si mě hodně prohlížel, aspoň se mi to zdálo, řekl a několikrát opakoval hostinskému tónem, který mi připadal strojený: „Máte mě za romanopisce? Já romány nepíšu.“ Chtěl tím narážet na Faublase⁴⁸? Buď jak buď, pošeptal několik slov do ucha příteli, a ten si za okamžik začal pobrukovat refrén jedné z mých velmi známých romancí:

Je to bázeň, je to lhostejnost?

Tak rád bych to uhodl.

Byla to tedy všechno jen hra náhody? Ostatně, i kdyby ti dva muži věděli, kdo jsem, nemusel jsem se tím příliš znepokojovat. Nepřítel by mi žerty nedával najevo, že mě poznává. Takto uklidněn svými úvahami jsem se odvážil vydat k Paříži.⁴⁹