Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

XI. Skrýš v Paříži (prosinec 1793 – únor 1794)

[Paříž, 6. prosince 1793 – 6. února 1794. Psanec Louvet se po cestě ze Saint-Émilionu vrací do Paříže, shledává se s Lodoïskou, a když ho staří přátelé ze strachu vyženou, žije dva měsíce ve skrýši, kterou mu žena vlastníma rukama postavila ve svém bytě; z novin se dovídá o popravách svých druhů a nakonec se s pomocí jediného věrného přítele chystá na útěk do Jury. V Aulardově vydání je tento text prostřední částí kapitoly X, kterou české vydání dělí do tří kapitol (X–XII).]

Návrat a vyhnání

Prohlídky u městských bran¹ jsme se děsili; učinili jsme proti ní spoustu opatření, a docela zbytečně: nechali nás projet a neřekli nám ani slovo. V ulici d'Enfer jsem svým spolucestujícím tisíckrát poděkoval a pod zdmi kartuziánského kláštera,² v místě málo navštěvovaném, jsem sestoupil z vozu. „Dobrý muži,“ řekl jsem svému povozníkovi, „podstoupil jste nejedno nebezpečí, ale mezi Bohem a námi vám přísahám, že jste vykonal dobrý skutek. Proč mi není dopřáno odměnit vás tak, jak bych chtěl!“ Dal jsem mu sto franků v asignátech,³ které mi ještě zbývaly a které jsem mu slíbil; přidal jsem k nim zlaté hodinky, jež měly cenu šestkrát větší. „A ještě na shledanou,“ zvolal jsem, „bude-li to kdy možné.“ „Kvůli vám bych si to vskutku přál,“ odpověděl mi; „co se mne týče, i kdyby k tomu nedošlo, ba i kdybyste mi nebyl nechal nic, byl bych pořád velmi spokojen!“ Tiskl mi ruku, chystal se mě obejmout. Posunkem jsem mu dal na srozuměnou, že je to neopatrnost, kterou nedovolím; vzdálil jsem se.

Nedaleko odtud byla krčma; uchýlím se do ní, zatímco mi kavalerista⁴ jde shánět fiakr; brzy ho přivádí a já do něho skočím. A tak jsem sám, za bílého dne, ve dvě hodiny odpoledne 6. prosince,⁵ a projíždím z jednoho konce na druhý tím nevděčným městem, kde jsem měl tolik slabých přívrženců a tolik krutých nepřátel.

Mohu však doufat, že tu najdu svou Lodoïsku.⁶ A i kdyby tu nebyla, dovím se aspoň, kde žije a jaká poslední nebezpečí mi zbývá podstoupit, abych se k ní dostal. Jedu za jejími i svými přáteli, za našimi spolehlivými, oddanými přáteli, přáteli dvaceti let. Mají mě bezpochyby za navždy ztraceného; až mě znovu uvidí, budou plakat radostí. Proč se tedy mé srdce nemůže otevřít radosti? Co je to za bolestnou předtuchu, která mě tíží?

Největší nebezpečí na mne čekalo právě tam, kde jsem hodlal hledat útočiště. Můj důvěrný přítel tam už nebydlel. Já, který jsem nic takového netušil, propustím fiakr na rohu sousední ulice a jdu zaklepat na dveře, které tak dobře znám: otevře mi je dítě sedmi osmi let; poznávám syna jednoho poslance, který ho často vodil do Shromáždění. Zvolám: „Co to? Což tady nebydlí občan Brémont?“ (Budiž mi dovoleno zastřít takto jméno přítele, na něhož jsem se ptal.)⁷ Dítě odpoví, že ne. „A kdo tu tedy bydlí?“ ptám se. „Můj tatínek, tamhle zrovna jde.“ Vskutku, z vedlejšího pokoje někdo přicházel. Na víc se neptám; řítím se na schody, na dvůr, doprostřed ulice. Do domu se však právě vracela služka; ptám se jí, kde teď bydlí občan Brémont, a ona mi to poví. Nezbývá mi než se tam vydat pěšky, s nezakrytou tváří; naštěstí to není daleko, a já tam nejdu, já tam běžím.

Jsem v označeném domě a u dveří označeného bytu. První hlas, jediný, který mi padne do ucha, je hlas Lodoïsky: vejdu, vrhnu se k ní; ona vykřikne, padne mi k nohám, objímá má kolena, vstane, tiskne mě k srdci, pláče a klesá mi do náruče. Ničeho se neobávám: to jsou slzy, to je třeštění radosti; je to táž radost, která zmítá i mnou, která mě naplňuje stejně jako ji, v níž už splývají naše vzdechy a naše vzlyky. Ó Bože, to je plná náhrada za všechna má utrpení! To je důstojná odměna za všechny mé strasti!

Paní domu, synovci, neteř, všichni se sběhli. Všichni vykřikují, všichni mě objímají, všichni pláčou jako my. Ten výjev, tak sladký mému srdci, se protahuje; konečně si všimneme, že potřebuji prádlo, šaty, odpočinek; že na mne doléhají potřeby všeho druhu. Odvedou mě do nejodlehlejšího pokoje v bytě: je to pokoj Lodoïsky; vejdeme tam, ona a já. Nikdo za námi nejde; je to patrně jemná pozornost přátelství, jež nás přenechává lásce. Ó má choti, má zbožňovaná choti, kdo vylíčí mé vytržení a kouzlo tvých něžností? Tu péči odkazuji milencům, jimž bude dopřáno hořet všemi plameny pravé lásky.

Avšak tolik pochodů, únavy a nebezpečí, ba i ta sladká radost, to prudké štěstí, jež po nich přišlo, vyčerpaly tělo příliš slabé na tolik vzrušení. Přijme mě lůžko, ale jaké lůžko! Lůžko mé choti. Tam konečně s rozkoší složím tuto hlavu, vyrvanou tolika nebezpečím. Žena mě na okamžik opustila, aby mi dala rychleji přinést nejnutnější věci; za chvilku se vrací a tváří se dost smutně. „Jsme v domě skoro sami,“ říká mi; „mladí lidé odešli, neteř také; vzala si přede mnou pláštík a neřekla mi sbohem. Jistě šla jen pár kroků odtud; vrátí se; ale nemohla to chvíli odložit?“ A já, bez nedůvěry, opakuji po své ženě: „Jistě se vrátí.“

Ne, ne! Mýlili jsme se oba: neměla se vrátit, ta tak milá mladá osoba, která mi byla tak drahá, která vyrostla před mýma očima, k níž má žena přilnula nejněžnější náklonností a o níž jsme v šťastnějších dobách mluvili, že ji přijmeme za vlastní. Zbabělý strach začínal kolem nás mrazit všechny duše; už nás opouštěla ta, z níž jsme chtěli učinit svou dceru; neměla se vrátit!… Má žena ji viděla už jen jednou; já jsem ji neviděl už nikdy! A ať se stane cokoli, nemám ji už nikdy spatřit! Ó nevděčnice! To ona především, to ona napříště zavřela mé srdce přátelství!

Bylo půl jedenácté, spal jsem hlubokým spánkem. „Ó můj příteli, seber všechny síly,“ řekla mi žena, „nikdy jsi jich nepotřeboval tolik; oznamuji ti neštěstí snad nejkrutější ze všech a nejméně čekané. Brémont, který se právě vrátil, ti dává půl hodiny, abys odešel z jeho domu; neměním jeho slova. Druh dětství tvého otce, ten, který tě viděl přijít na svět, náš přítel v každé době, tě odmítá přijmout, bojí se tě byť jen zahlédnout a posílá nás na náměstí Revoluce.⁸ Seber síly.“

Je možné, že jsem vzhůru? Netrýzní mě hrozný sen? Snažím se sebrat myšlenky, všechny své schopnosti. Nemohu uvěřit prvnímu svědectví svých uší a očí; desetkrát kolem sebe hmatám a rozhlížím se. Konečně je až příliš jisté, že nemám to štěstí, abych snil; je to opravdu má žena, kdo tu stojí, a zajisté řekla ty kruté věci, které jsem právě slyšel, neboť ji vidím stát, bolestí nehybnou, s upřeným pohledem, příliš zasaženou, než aby uronila slzu, a přemáhající se, aby zadržela sténání. Po nevýslovném úžasu přišlo téměř vzápětí prudké rozhořčení, které se dralo ven. Má Lodoïska to dobře viděla. „V této chvíli už nedoufám v nic než v tvou statečnost,“ říkala mi svým tak něžným hlasem; „aspoň nějaká útěcha mi zbývá. Nejsi už v Gironde,⁹ naprosto opuštěný, docela sám. Nezakusíš muka skonat daleko ode mne a já nezakusím muka tě přežít; zemřeme spolu.“ Její sladký hlas, její statečná slova tišily mé zmatené rozčilení. „Ach ano,“ myslel jsem si už, „několik vyvolených bytostí přece ještě žije, věrných, šlechetných, velkodušných.“ Už jsem v sobě klidněji choval rozhořčení, jež ve mně budila lidská zbabělost.

Kdo chce plně pochopit všechnu krutost toho rozkazu odejít do půl hodiny, musí vědět, že po odbubnování večerky, a zvláště když odbije desátá, se v pařížských ulicích neukáže nikdo, aby ho hned nezavedli na strážnici, kde musí předložit svůj občanský průkaz,¹⁰ na němž je vedle jména a názvu sekce uvedeno jeho bydliště a popis osoby. Můj starý průkaz s mým jménem mi nemohl být k ničemu; jiný, který by mi pomohl, jsem neměl, a to se dobře vědělo. Poslat mě takto pryč tedy znamenalo, jak říkala má žena, hnát mě na popraviště.

„Příteli, co teď počít?“ pokračovala Lodoïska. Řekl jsem jí klidně a rozhodně: „Odpověz mu ode mne, že by si zasloužil, abych se v tu chvíli dovlekl na práh jeho dveří a tam si prohnal hlavu kulí. Ať se však upokojí, bude mít to štěstí dovědět se, že jsem skončil, aniž jsem ho kompromitoval. Myslím však, že jsem si nebezpečími, jež jsem podstoupil, abych se mu znovu vrhl do náruče, získal právo žádat několik hodin odkladu a dopřát si, než dovrším svůj smutný osud, čas, abych se vzpamatoval. Prohlas mu tedy rozhodně, že žádná moc mě v tuto hodinu z jeho domu živého nevyrve, stejně jako mi nic nezabrání, abych z něho s náležitou opatrností neodešel zítra v sedm hodin večer. A jestli mu strach docela pomátl hlavu, ať přespí jinde; některý přítel, s nímž se zná třicet let, ho na jednu noc jistě přijme: on psancem není. Bude nepochybně naléhat, křičet, hrozit. Dodej pak, že mu přece jen zbývá prostředek, ale prostředek jediný, jak mě uvidět odtud odejít před dobou, kterou stanovím, a že po lekci, kterou mi dává, čekám ještě jinou: totiž aby mě šel hned udat; aby mi mé vrahy, místo aby mě k nim posílal, přivedl sám.“

Aspoň dobře věděl, že svá rozhodnutí dovedu dodržet; když je uslyšel z úst mé ženy, zbledl, hned odešel a vrátil se až pozítří.

Lodoïska se však k mému lůžku nevracela sama. Přiběhla mě těšit paní Brémont a obviňovala svého muže z nelidskosti. Že mě musí z poslušnosti k němu opustit, to prý ji přivádí k zoufalství. Co se mnou bude? Smáčela mě slzami; divil jsem se, když jsem viděl, že Lodoïska zůstává zcela netečná k ujišťováním o oddanosti, jimiž jsem byl zahrnován. Jakmile jsme osaměli, musela mi má nešťastná choť objasnit i toto další bolestné tajemství. Až příliš spolehlivé známky ji nutily k domněnce, že to byla občanka Brémont – jejíž moc nad duchem manžela, ještě přístupnějšího jejím radám, když měl strach, jsme ostatně znali –, že to byla ona, kdo toho muže, slabého ve všem, přiměl, aby projevil aspoň trochu síly a vyhodil mě ze dveří. Zatím to však byly jen silné domněnky; později jsme o tom dostali důkaz. Jaká ohavná směs krutosti, falše a zbabělé zrady! „Ó Guadete,“ zvolal jsem, „můj ubohý Guadete, ty sis naříkal na své přátele! Kdybys viděl ty moje!“¹¹

Skrýš, kterou postavila Lodoïska

Uprostřed tolika hrůz však Hymén dopřál lásce jednu noc. Ano, Hymén. Ach, která smlouva je světější než ta, kterou jsme sepsali a odpřisáhli před svými nešťastnými přáteli!¹² Před kterým občanským úřadem bych byl mohl já, nešťastný psanec, předstoupit a dát uznat svou zákonitou manželku? V jakých časech spojila svůj osud s mým! V lůně naší kruté vlasti jsme už nemohli mít jiné oltáře než popraviště.

Běda! Bude po ní následovat aspoň několik podobných nocí, po té tak šťastné noci? Nebyl už na dosah ten den, ten osudný den, kdy naše sladká pouta, sotva uzavřená, budou zpřetrhána jediným způsobem, jakým zpřetrhána být mohou? „Poslyš,“ říkala mi má milá, „zbývá nám aspoň jedna útěcha, kterou nám nikdo nemůže vzít: zemřít spolu. Zde je můj plán: hned zítra si v této zapadlé čtvrti najdu byt; najmu jej na své dívčí jméno a přijmu tě v něm. Vím, že se lidé brzy začnou vyptávat, kdo je ta nově příchozí; vím, že mě zakrátko odhalí a že pak, i kdyby mě vůbec nepodezírali, že ti poskytuji útočiště, jim postačí najít ve mně tvou přítelkyni, tvou milenku, družku tvých prací, aby mi hned chystali popravu. Nedovlečou mě k ní však; s tebou a jako ty dokážu jejich popravišti uniknout. Povšimni si ale, že tak získáme týden, snad čtrnáct dní, snad měsíc. Ó příteli, oč víc toho můžeme v té krátké době prožít než leckdo, kdo padne teprve stářím! Jako Saint-Preux mi budeš moci říci: ‚Neopustíme život, aniž jsme poznali štěstí.‘“¹³

Tiskl jsem ji v náručí, k srdci; zasypával jsem ji polibky; z očí mi tekly slastné slzy. „Kdyby však,“ řekl jsem jí, „nebylo nemožné, že by ti jednou byl život beze mne méně na obtíž; že by časem…“ „Proč ta urážka?“ přerušila mě. „Čím jsem si ji zasloužila?“ Vymkla se mi, sepjala ruce, pozvedla oči k nebi: „Ne, přísahám, že bez tebe je mi život mukou, nesnesitelnou mukou. Sama bych brzy zahynula, zahynula bych v zoufalství. Ach, dovol, dovol, abychom zemřeli spolu.“

Nedokázal jsem se odhodlat tyto podrobnosti vynechat; snad se budou zdát dlouhé; budiž mi to odpuštěno: ty chvíle byly zároveň nejsladší i nejkrutější v mém životě.

Druhého dne před sedmou hodinou večer si pro mne přišel onen hodný mladý muž, který se mě už ujal nějaký čas před mým odjezdem do Caen;¹⁴ mohl si mě nechat jen tři dny. Na jeho chodbě teď bydleli maratisté;¹⁵ zeď oddělující oba byty byla tak tenká, že nebylo pohybu, který by si navzájem neslyšeli. Přijala mě pak jedna přítelkyně mé ženy, ale hned druhý den dostala strach. Žena se viděla nucena přijít si pro mne, ačkoli skrýš, kterou mi chystala ve svém novém bytě, nebyla ještě dokončena.

Hezké ruce mé Lodoïsky, její jemné ruce nikdy, jak si jistě myslíte, nevládly hoblíkem, hřebíky ani sádrou; přesto za dalších pět dní dokončila sama, bez mé pomoci – neboť má krátkozrakost mě k tomu učení činila naprosto nezpůsobilým –, dokončila dílo truhlářské i zednické, podle plánu tak dokonale promyšleného a tak důmyslně vynalezeného, že by takový první pokus mohl platit za mistrovský kus mistra. Ledaže by někdo věděl, že v té bedně, která vypadala jako zeď, a to zeď, na níž nebylo vidět jedinou škvíru, někdo je – ledaže by to věděl, troufal jsem si tvrdit, že mě tam nenajde ani ten nejdůvtipnější.

Napříště jsme byli dokonale zabezpečeni proti všeobecným prohlídkám, k nimž se čas od času odhodlávaly sekce, každá ve svém obvodu.¹⁶ Ty se konaly ve dne a nemířily na žádnou určitou osobu; omezovaly se na několik slídivých pohledů do každého bytu. V takovém případě byla má skrýš spolehlivou hradbou; letěl jsem do ní při prvním zahvízdnutí domovníka. Zaklepal-li někdo u nás, aniž nás hvizd upozornil, má žena, schválně pomalá a těžkopádná v chůzi, nikdy neotevřela první z našich tří dveří dřív, než mi dopřála čas dojít až na konec čtvrté místnosti a tiše se spustit do svého útulku, kam jsem se dostával velmi rychle a mnohem pohodlněji, než jsem z něho mohl ven; spočítala si, že na tento druhý úkon budu mít času vždycky dost.

Byl-li to nějaký dotěra – ale těch jsme v našem neštěstí mnoho neměli –, nějaký mluvka – ti se najdou v každé době –, například sousedka a často domovnice, která tam, ať z dlouhé chvíle, ať ze zvědavosti, vydržela někdy i dvě hodiny, zařídil jsem se tam jaksi k delšímu pobytu. Ó Lodoïsko, dvě hodiny tě nevidět! To bylo opravdové vyhnanství! Snažil jsem se zmírnit jeho tvrdost. Měl jsem ve svém dosti prostorném opevnění sedátko, rohožku pod nohama, malé fosforové křesadlo,¹⁷ jímž jsem si rozsvěcel svíčku; noviny toho dne a v dosti nápadném protikladu k nim Vergiliova Georgica, Delillovy Zahrady a Gessnerovy Idyly;¹⁸ měl jsem tam ještě inkoust, papír, pera a pro všechny případy nějaké zásoby. Jakási záklopka mi dodávala vzduch, když jsem cítil, že ho potřebuji. Kolik lidí postavených mimo zákon by se za takovou skrýš zavázalo, že z ní nikdy nevyjdou!¹⁹ Vycházel jsem z ní, jen když mi žena sama přiběhla dát smluvené znamení, a tehdy jsme se objímali jako po dlouhém odloučení.

Měli jsme sousedy vedle sebe i pod sebou. Podlahy i zdi byly tenké; abychom je ztlumili, pokryli jsme zdi silným čalounem a podlahy tlustým kobercem, a abych se mohl pohybovat, procházet, ba i běhat, aniž mě kdo slyšel, ušila mi Lodoïska, vždy vynalézavá a vždy šikovná, dobré bačkory z hrubé vlny se silnou žíněnou podrážkou; to byly mé střevíce. Učinili jsme tisíc dalších drobných opatření a nikdy jsme je nezanedbali.

Avšak tato výborná skrýš a všechna ta ochranná opatření nezmohly nic proti prohlídce z rozkazu Výboru všeobecné bezpečnosti²⁰ nebo Komuny; takové se konaly v určitém bytě a proti určitým podezřelým osobám, které měly být zatčeny. I kdyby katům nikdy nic neprozradilo, že navzdory vší jejich zuřivosti tu dosud žije kořist tak vášnivě žádaná, zdálo se přece jisté, že má žena bude brzy poznána, a ještě dřív že upadne v podezření. Dříve či později na ni Hébert z Komuny²¹ nebo Amar z Konventu,²² oba její osobní a zapřisáhlí nepřátelé, pošlou své vrahy. Naštěstí se tito lidé jako všichni lupiči báli světla a podnikali své výpravy vždy jen za tmy. Až u nás někdo uprostřed noci zabuší, co jsme se rozhodli udělat? Vrhnout se oba do mého opevnění by bylo znamenalo naši zkázu. Ať se cítíte ukryti sebelépe, ve skutečnosti už ukryti nejste v malém bytě, kam přijdou inkvizitoři s jistotou, že v něm někde vězíte. Obyčejný oheň z mokré slámy vás ve vašem útulku vyudí, a příroda, která se udušení bezděčně vzpírá, vás vydá gilotině. Hluk vašich křečí vás prozradí: padnete živí do rukou svých katů.

„Ne, ne,“ řekla mi Lodoïska, má důstojná družka. „Zabuší-li někdo uprostřed noci, chraňme se jít otevřít; a hlavně se chraňme upírat smrti byť jediný okamžik. Ať vyrazí první dveře; zbývají ještě dvoje, plné, silné, každé se svým zámkem a závorami. Tvé pistole a tromblon²³ jsou pod polštářem. Ne pro vrahy: proč bychom si smáčeli ruce v krvi tak podlé? Sestupme do hrobu bez poskvrny. Budeme mít aspoň dost času, abychom ukončili život; a hlavně, zapřísahám tě, nezačínej. Nech mě zemřít o vteřinu, jen o jedinou vteřinu dřív než mého chotě.“

Kolikrát jsme usínali téměř jisti, že skoro vzápětí otevřeme oči, abychom je zavřeli navždy! Kolikrát, když opozdilý nájemník přišel po půlnoci a silně tloukl klepadlem, probuzeni tím hlukem ze spánku a slyšíce pak, jak vrata skřípou ve stěžejích, kolikrát se nám stalo, že jsme se objali a chopili se zbraní!

Ale jaká radost, když nám vracející se slunce přineslo sladkou jistotu, že nám zbývá ještě jeden den; že máme, dobře počítáno, aspoň šestnáct hodin, které strávíme spolu! Kolik času získaného pro lásku! Vstávala, má Lodoïska; vstávala den ode dne půvabnější. A také stále pozornější k mé bezpečnosti, stále víc zaměstnaná mými potřebami; její péče o mne začínala znovu s jitřenkou. Děvče spolehlivé a věrné, běda, věrnější než všichni naši přátelé, jí chodilo pomáhat s drobnou domácí prací, za necelou hodinu hotovou. Dobrá služka nám šla nakoupit nějaké zásoby; i má žena je musela shánět, neboť v těch dobách nouze nemohl jediný člověk ani za asignáty dostat dvojí příděl.²⁴ Odcházela tedy, má milá! Běda, ano, opouštěli jsme se na několik okamžiků, na celá staletí! Odcházela a zanechávala zamčený, pod dvojí ochranou svých tří klíčů a mého opevnění, svůj drahocenný poklad, o který se stále ještě třásla, že ho už nenajde. A já, jak jsem byl neklidný, dokud se nevrátila!

Konečně je zpátky, a to na celý den. Jak lahodné bude jídlo, které chystá svýma půvabnýma rukama! Aspoň prostírám já! Já mám obsluhovat u stolu, třebaže to dělám hodně neobratně, protože nevidím ani na krok. Mám však své důvody, proč na tom trvám: ze strachu, aby mi nezbylo málo, dala by mi všechno, kdybych ji nechal a kdybych se někdy nerozzlobil. Po obědě mi nahlas předčítá ona, potom usedá ke klavíru; pak partie šachu; a mezi tím vším sladké rozhovory hlasem hodně tichým. Nakonec ještě povečeříme sami dva, neboť málokdo je zvědav rušit naše nebezpečné ústraní; a uléháme s vroucím přáním, aby nám barbaři nepřišli uloupit nádherný zítřejší den.

Zprávy o mrtvých přátelích

Ne, nic by nebylo zkalilo sladkost těch příliš krátkých dní; nic, kdybych se byl dokázal přimět a vyhověl starostlivosti své ženy, která se stále snažila, abych zapomněl na noviny; ale jak v nich neustále nehledat zprávy o mých nešťastných přátelích! Kolikrát jsem je našel neblahé! Jeden po druhém byli nešťastně odhalováni a nemilosrdně vražděni.

Byl to Lebrun,²⁵ bývalý ministr zahraničních věcí, překvapený na půdě, v dělnických šatech, sotva vyslechnutý a ihned vedený na smrt.

Bougon,²⁶ člen správy departementu Calvados, který se v době, kdy jeho departement odpadl, uchýlil do Fougères, kde ho tyrani dokázali najít. Než ho zabili, rozhlásili, věrni svému zvyku pomlouvat ty, které vraždili, že ho chytili mezi vendéjskými povstalci. Je to týž, jehož Charlotte Corday zvěčnila, když o něm mluvila ve svém dopise Barbarouxovi.²⁷

Clavière,²⁸ ministr veřejných dávek; šťastnější než oba předchozí, mohl si, než stanul před vrahy z revolučního tribunálu, sám vzít život; jeho ctnostná žena ho následovala. Prudký jed, který prý dostala z přátelství od C…,²⁹ ji právě spojil s jejím chotěm. Téměř všichni tito republikáni měli důstojné družky, které činili šťastnými a které je zbožňovaly. A to je vítězná odpověď, kterou přátelé jejich památky dají oněm podlým pamfletistům, kteří se nespokojili s tím, že je pomlouvali v jejich veřejném životě, a odvážili se napadat je i v životě soukromém.

Rabaut Saint-Étienne,³⁰ dobře ukrytý v Paříži, ale zaprodaný prý hanebnou hrabivostí důvěrné služky, která mu sloužila už dlouho. Rabautova žena učinila totéž co žena Clavièrova, ale zahynula tragičtěji. Šla si sednout na okraj studny tak, aby ji rána z pistole, kterou do sebe vypálila, srazila na dno. Zemřela tak dvojí smrtí zároveň.

Boisguyon,³¹ šlechetná oběť, kterou zavraždili spolu s Girey-Duprém.³² S jakou statečností skončil ten důstojný Girey! Tygři z tribunálu mu chtěli z jeho oddanosti k Brissotovi učinit bod obžaloby. „Nebyl jste jeho přítelem?“ ptali se ho. Odpověděl: „Ano, měl jsem ho rád. Ano, ctím ho a obdivuji. Žil jako Aristeidés, zemřel jako Sidney:³³ netoužím po ničem než sdílet jeho osud.“ Cestou na popraviště vesele zpíval svůj hymnus smrti, který sám složil. Když projížděl kolem rohu ulice Saint-Florentin, uviděl v oknech Robespierrova bytu jeho milenku, její sestry a několik jeho krutých spoluviníků.³⁴ „Pryč s tyrany a diktátory!“ křikl na ně; a opakoval jim to prorocké přání, dokud je neztratil z očí. Zemřel zkrátka, jak žil, pln statečnosti a občanské ctnosti. Jeho poslední přání patřilo republice.³⁵

Custine,³⁶ syn generálův, zavražděný jako jeho otec za to, že příliš dobře sloužil této republice, nyní zničené. Byl to mladý muž, do něhož se vkládaly největší naděje, týž, jehož chválí Mirabeau ve své tajné korespondenci o Prusku. Zemřel s úsměvem, jak měl zemřít muž, kterého pochválil Mirabeau.

Masuyer,³⁷ vinný tím, že trpkým žertem na okamžik vyvedl z míry ničemné pokrytectví starosty Pacha.³⁸ Ano, Masuyer přišel o hlavu pro vtip.

A konečně Valady,³⁹ kterého jsem zanechal v Gironde a kterého nejspíš brzy opustil příbuzný, na něhož spoléhal. Četl jsem, že ten nešťastník prošel několik týdnů po mně Périgueux,⁴⁰ že byl zatčen v jeho okolí, kde jsem byl vystaven témuž nebezpečí, přiveden zpět do tohoto města, kam chtěli přivést i mne, že tam byl prohlížen, vyslýchán, zbaven svého přestrojení, posléze předveden před Roux-Fazillaca⁴¹ a odtud veden na popraviště. Běda! Ačkoli byl, jak myslím, ze všech sedmi⁴² nejméně hoden účasti, stál jistě mnoho žalu onoho anděla s nebes, ženu, která v Gironde, zdrcena tím, že opouštíme její dům, říkala: „Zahyne-li jediný z vás, neutěším se.“⁴³

Falešní přátelé a přítel opravdový

To byla přítelkyně! Ale ti moji, ti pařížští přátelé, na které jsem tolik spoléhal, ti moji – jakou útěchou mě zahrnovali uprostřed zármutku, který mi působilo tolik tak velkých ztrát? Jakou pomocí přispívali mé Lodoïsce?

Občanka Brémont nás aspoň několikrát navštívila, a je mi útěchou, že mohu prohlásit, že její manžel, kterého rozvaha vrátila sobě samému, jeho od přírody šlechetnému a dobrému srdci, se zakrátko vydával většímu nebezpečí, aby nám mimo svůj dům zajistil jakés takés bezpečí, než jaké by byl podstoupil, kdyby si nás nechal u sebe. Druh mého dětství⁴⁴ pak za mnou přišel až čtrnáct dní po mém příjezdu! Za celé dva měsíce přišel jen třikrát! Zbývali nám jiní přátelé, pokládaní za důvěrné, jimž bych byl podle svého mínění ukřivdil, kdybych jim zatajil, že jsem v Paříži, a kteří dobře chápali, že v době, kdy všechno zavdávalo podnět k podezření, se brzy stane podezřelou slečna téměř neznámá, čerstvě nastěhovaná, která spadla zčistajasna neví se odkud a která, ač se dovolává dosti početného příbuzenstva, přece nikdy nechodí jíst mimo dům a také nikdy nikoho nepřijímá. Sousedka, domovník, všichni zvědavci a všichni špehové si řeknou: „Že by to byla dobrodružka, emigrantka, nebo jen podezřelá osoba, s níž nikdo nechce mít nic společného?“ To stačilo, aby byla co nevidět zapsána u revolučního výboru své sekce⁴⁵ a dříve či později zatčena.

Dobře to chápali; nedbali toho. Nikdo z nich se u nás neukázal! Ani jednou, ani jedinkrát! Takže lze po pravdě říci, že až na udání udělali naprosto všechno, čeho bylo třeba, aby nás zahubili. Ostatně, odpírali-li si potěšení nás vidět, neodpírali si potěšení o nás hovořit. Naše postavení se stalo ustavičným předmětem jejich rozhovorů a jejich obav. Já že jsem velmi nešťastný a že jsem si to nezasloužil; to uznávali. Ale potichu mě litovali, že nemám dost odvahy, abych svá trápení ukončil, že nejsem dost přítelem svých přátel, abych je tím, že jednou provždy zemřu, zbavil strachu, v němž stále žili, že mě uvidí umírat.

Mou ženu shledávali velmi zvláštní. Budiž, to připouštím. Ale dodávali: velmi sobeckou, nadmíru sobeckou. A to ne snad proto, že nasazovala život, aby zachránila můj, nýbrž proto, že svou umíněnou snahou zachránit mě proti vší pravděpodobnosti nakonec kompromituje všechny mé přátele i všechny přátele své. Dobrý Bože, jací přátelé! Jak mě naučili nedůvěřovat tomu jménu!

Naštěstí žil muž, který se za mých literárních a politických úspěchů nikdy nehonosil titulem mého přítele, ale přihlásil se o všechna jeho práva, jakmile mě uviděl v neštěstí. Před deseti lety, kdy jsem ho sotva znal, jsem mu prokázal jen službu samu o sobě nepatrnou, jíž dodávalo trochu ceny jen to, že přišla vhod. Jakmile se vrátil do Paříže a dověděl se, že jsem tu zpátky, přispěchal. Chodil každý den. Marně jsme ho zapřísahali, aby se u nás neukazoval tak často. Hned pod jednou, hned pod jinou záminkou, dnes proto, že šel naší čtvrtí, zítra aby nám pověděl nějakou novinu, která nás mohla uklidnit, jindy aby nám přinesl nějaké zásoby, o nichž dobře viděl, že je postrádáme, přicházel a přicházel zas; myslel jen na to, jak mě vyvést z mého krutého postavení, a kdyby se naskytla příležitost, při níž by mi mohl posloužit, pokládal by se za nejšťastnějšího člověka na světě.

Když člověk, který klesl na samé dno propasti, pozná, že se z ní může pokusit vyjít jen s nebezpečím, že do ní strhne věrného přítele, jenž na něj z jejího okraje volá a podává mu ruku, odvrací oči, bojí se cokoli vymýšlet, hrozil by se o cokoli požádat; ale pro druhého, pro milovanou bytost – kolik schopnosti v sobě cítíme pomoc vynalézt a kolik výmluvnosti ji vyprosit! Má Lodoïska, od té doby, co už nesměla upírat zrak k Americe,⁴⁶ viděla pro mne útočiště jen v Juře.⁴⁷ Tolik o tom přemýšlela, až objevila, že F… (dávám mu jméno, které dnes nosím já: vydobyl si je!),⁴⁸ že F…, nemluvě o jeho dobře známé dobré vůli, má zřejmě vzácnou shodou okolností a nejpodivnějšími náhodami v rukou všechny prostředky, jak mě dopravit do té zaslíbené země, prostředky, o nichž neuvádím podrobnosti ze strachu, abych ho nekompromitoval, ale takové, že se zdálo, jako by nám Prozřetelnost toho přítele schválně zachovala, schválně přivedla zpět.

To byl přítel! Byl to přítel opravdový. Jsou tedy takoví! A já, který o tom zdánlivě pochybuji, já, který si trpce stěžuji na lidi, nejsem snad i já jen nevděčník? Neboť ať je počet těch vyvolených bytostí, které jsou ke cti lidskému rodu, sebemenší, scházely mi snad někdy? Nenaskytl se mi vždy v pravou chvíli některý z těch dobrotivých tvorů, mírných, šlechetných, neohrožených stejně jako…? Nuže, zapomeňme na sobecký dav a pamatujme jen na hrdiny.

Má žena svůj záměr promýšlela, dala mu uzrát. Jakmile F… znovu přišel, to jest hned druhý den, svěřila se mu s ním. Chopil se ho dychtivě. Od té chvíle neměl klidu. Jeho tělo bylo stejně jako jeho duch v ustavičné práci. Žádná pochůzka mu nebyla zatěžko, žádná námaha, aby ji vesele nepodstoupil, žádná překážka ho nedokázala zastavit, žádné nebezpečí zarazit. Jaká horlivost! Jaká oddanost! Kolik velikosti ducha! Mé srdce na to uchová věčnou vzpomínku.

Za necelých čtrnáct dní zmizely nesnáze před jeho nepřemožitelnou činorodostí. Dne 6. února 1794, den na den dva měsíce po mém návratu do Paříže, bylo všechno připraveno: přestrojení, pas, vůz. Odjížděli jsme nazítří za úsvitu. Říkám odjížděli jsme, neboť mě doprovázel až do hor; chtěl mě tam vidět usazeného, nebo zahynout se mnou. Statečnost Lodoïsky za příprav neochabla; když však byly překážky překonány a blížila se hodina našeho rozloučení a hodina mých nebezpečí, něha milující ženy se polekala. Několikrát za ten den mi řekla: „Co když tě už nemám spatřit! Co když ve snaze zachránit tě způsobím tvou zkázu! Hleď, třesu se. Ne, neodjížděj, neopouštěj mě, zůstaň. Běda, vždyť jsme se rozhodli zemřít spolu!“

Dopis z předvečera odjezdu

Večer mě právě zamkla; nechávala mě na chvíli samotného; šla mi opatřit několik posledních nezbytných zpráv. Využil jsem té chvíle, abych jí napsal. Aby si čtenář udělal úplnou a správnou představu o postavení, v jakém jsme byli v Paříži, a o našich marných plánech do budoucna, podávám mu zde přesný opis svého dopisu. Zakrátko se doví, jak se mi originál vrátil.

Ze své skrýše v Paříži, 6. února 1794, sedm hodin večer.

Mé ženě

Zítra tedy, má milovaná, odjíždím do chýše. Jakou to cestou nás osud dovedl k tomuto cíli všech našich přání? Bylo tedy třeba, abych se předtím, dobrodinec a oběť svých krajanů, zbaběle opuštěný všemi svými falešnými přáteli, ocitl sám na dně propasti, do níž mě svrhli ničemové utlačující mou zemi. Ale ne, ne, nebyl jsem sám. Zbývalo mi něco, co těší víc, co pomáhá víc a co je silnější než má statečnost, než má láska, ba i než má nevina: zbývala jsi mi ty, má milovaná… A každý den jsi mě s nasazením života bránila, zachraňovala… Jaké podivné štěstí! Každý den, každou noc, obklopeni bezprostředním nebezpečím, se zbraněmi stále připravenými pod hlavou, takřka jednou nohou v hrobě, ale s duší prostou jakékoli výčitky, ale se srdcem plným naší lásky, okoušeli jsme ustavičně, v lůně onoho neochvějného klidu, který náleží jen muži statečnému a poctivému – neboť ty, má milovaná, má důstojná choti, ty, nejlíbeznější z žen, jsi zároveň mužem statečným a poctivým –, okoušeli jsme úchvatných rozkoší, jaké pozná málokterý smrtelník.

Svým štěstím jsme vzdorovali svým tyranům, trestali jsme je. Stále připraveni na smrt, vypili jsme číši života do dna. Ve svém opojení bychom byli vyčerpali i samu lásku, kdyby nebylo pravda, že vášeň jako naše, odolná proti času i mukám, je nevyčerpatelná. A našli jsme – budiž ti za to vzdán dík, modlo mého srdce, tobě, jež jsi jí snad stejně jako má zbožňovaná žena, Svobodo –, našli jsme v tajném útulku, v hlubokém tajemství, v němž nás utlačovatelé drželi pohřbené, našli jsme způsob, jak zůstat svobodni!

Ale ten stav nemohl trvat. Z tisíce opatření, která nás zachraňovala, stačilo zapomenout na jediné, a mohlo nás to zahubit… Prozřetelnost, ó ano, Prozřetelnost mi přišla na pomoc. Ó má milovaná! To jsi zase ty… to jsi byla ty, to byla moc tvé hvězdy, to byl tvůj velitelský duch, kdo mě z hloubi oné Gironde, kde mě obklopovalo tolik smrtelných nástrah, volal a volal bez ustání. Nuže, s odkrytou tváří, se vztyčeným čelem, s paží stále ozbrojenou, s myslí stále u tebe, uprostřed jejich výborů, jejich komisí, jejich pochopů, tím zástupem vrahů jsem prošel. Bez tebe bych byl zahynul tam, bez tebe bych zahynul zde. To ty, to tvá trpělivost, která neochabuje, jde-li o tvého milence, to tvá statečnost, kterou nic nezarazí, je-li třeba vzdorovat útlaku, to tvá sladká výmluvnost mi získává osvoboditele.

Ó má milovaná! Kdyby se stalo, že by tento podnik, započatý pod tak příznivými znameními, měl nešťastný konec, zapřísahám tě, nedopusť se té hrozné nespravedlnosti, nepůsob mi tu krutou bolest, že bys obviňovala sebe. Opakuj si, opakuj si bez ustání, že zde bych byl neodvratně zahynul. Ano, zachráním-li se, bude to tebou; podlehnu-li, je to osud, je to vina sudby. Obviňuj jen… ale ne, neobviňuj… s klidem nevinnosti pospěš, aby ses spojila se svým chotěm. Kéž se ještě i v hrobě shledáme spolu!… Hleď, to tvé obavy o mne mě strhují k takovým představám. Nikdy jsem neměl tolik důvěry. Doufej, věř mi; ničeho se neboj: jsem zachráněn. Jsem; Nebe je tím snad povinno obětem, které jsem přinesl pro štěstí lidí, ale především tvé šlechetné stálosti, tvé nešťastné lásce, tvé velkodušné oddanosti.

Má milovaná, říkám ti: dlouho jsem pracoval, abych chýši založil;⁴⁹ teď si ji jdu vybrat. Za šest týdnů tě v ní budu mít u sebe. Konečně okusíme ten domácký život, po němž jsem vždy vroucně toužil; vychutnám ty slasti ústraní, kde budu celý tvůj; to kouzlo samoty, které jsem tak dlouho obětoval své nevděčné vlasti. Přítelkyně má, slyš prosbu, kterou ti přednáším na kolenou: bdi nad sebou. Zanechávám za sebou dražší polovinu sebe sama, ty to víš. Bdi nad sebou. Nech své záležitosti být, má-li tě starost o ně stát nějakou neopatrnost. Buďme ještě chudší a buďme dříve spolu. Pomysli na smrtelný nepokoj, v němž budu chřadnout… Už jsi zpátky. Kolik bych ti toho měl ještě říci!… Sbohem, zbožňuji tě, opatruj se; odjíždím první, čekám tě.