Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

XII. Jeskyně v pohoří Jura (únor – červenec 1794); dopis Konventu

[Poslední třetina Aulardovy kapitoly X, kterou české vydání dělí do tří kapitol (X, XI a XII). Louvet 7. února 1794 opouští Paříž, v přestrojení za sansculota dojde a dojede do pohoří Jura a ukryje se v jeskyni těsně u švýcarské hranice; tam v zoufalství čeká na Lodoïsku, 21. května se s ní shledá a 22. července 1794, pět dní před Robespierrovým pádem, paměti dokončí. Připojen je dopis z 10. prosince 1794, jímž se dožadoval návratu do Konventu.]

Z Paříže do Jury

Dne 7. února¹, už v šest hodin ráno, jsem se znovu vydal na svou dobrodružnou pouť. Na konci ulice Charenton jsem zanechal svou ženu ve fiakru, v němž mě chtěla doprovodit. Zanechal jsem ji tam. Byl jsem k politování, ona ještě víc: nejnešťastnější je ten, kdo zůstává. Opatrnost žádala, abychom se rozloučili kus před branou²; bylo třeba projít jí sám a pěšky, aby si mě tolik neprohlíželi. Z předního okénka vozu mě Lodoïska³ sledovala pohledem plným úzkosti; třásla se, abych neztroskotal hned na prvním úskalí. Viděla až příliš dobře, že mě stráž zastavuje; viděla však také, že s jistou tváří předkládám průkaz, který nebyl můj, a že s přátelskou tváří procházím. Jak živě jsem v tu chvíli cítil tvou radost, má Lodoïsko! Ale jak jsem trpěl pro nové úzkosti, které ji měly vzápětí vystřídat! Zbývalo mi překonat mnoho nebezpečnějších míst, a tam mě tvé pohledy už doprovázet nemohly. Jak jsem trpěl pro tebe! A k tomu začínalo odloučení, kruté odloučení. Ach, alespoň nezanedbej nic, čím bys je zkrátila! Za šest neděl jsi na řadě ty, slíbilas mi to! Nejpozději za šest neděl přijď k téže bráně; vydej se na tuto cestu, po níž tě předcházím. Pospěš si, opusť to město, v němž jsme tak dlouho myslili, že najdeme svůj hrob. Přijď za mnou do konce března do onoho kraje, o němž nám řekli, že je bezpečný, klidný, pohostinný… Běda!

V městečku Charenton jsem našel svého statečného přítele, který tam na mne čekal. Společně jsme vešli do Villeneuve-Saint-Georges. Šťastnou předvídavostí jsem přiměl svou ženu, aby svolila, že vyrazím o den dřív, předejdu vůz, v němž jsem měl zamluvené místo z Paříže do Dôle⁴, a ujdu deset mil⁵ pěšky, abych na něj počkal v Melunu. Byl to spolehlivý způsob, jak zmenšit nebezpečí při odchodu z Paříže a jak být mnohem méně obtěžován v jejím obávaném okolí. Tomuto opatření jsme ve Villeneuve-Saint-Georges vděčili za záchranu. Stál tam komisař výkonné moci⁶, aby prohlížel všechny projíždějící veřejné vozy a všechny cestující, kteří jeli vozem. Řekli mi jeho jméno, ale zapomněl jsem je; utkvělo mi jen, že to byl jakobín, který by mě velmi pravděpodobně poznal; nám však, poctivým pěším, urážlivou čest komisařské prohlídky neprokázali. Zavedli nás jen k důstojníkovi stráže, který si naše papíry prohlédl jen velmi zběžně a dva vojáky bez nesnází propustil. Dva vojáky, neboť F…⁷ měl jejich obvyklý stejnokroj; já jsem měl široké kalhoty z černé vlny, stejnou krátkou kazajku, trojbarevnou vestu, jakobínskou paruku s krátkými, hladkými černými vlasy, zcela nedávno zhotovenou zvlášť pro mne, která mi seděla tak dobře, že by člověk přísahal, že jsou to mé vlastní vlasy; a konečně červenou čapku⁸, ohromnou šavli a dva hrozné kníry, které jsem si nechal narůst, dokud jsem žil zavřen. Představoval-li jsem v té výstroji ještě vůbec něco, žádný muscadin to jistě nebyl; to všechno bylo tehdy slavnostním oděvem velkých vlastenců a říkalo se tomu úplná karmaňola⁹.

Tento pochod deseti mil jsem mohl podniknout a velmi dobře jsem jej dokončil, protože dva měsíce oddechu a náležité péče vyhnaly můj revmatismus.

Nazítří byli všichni cestující veřejného vozu, k němuž jsem se právě připojil v…¹⁰, odvedeni k obecní radě. Pasy potvrzoval člen dozorčího výboru¹¹. Podal jsem mu svůj; pozorně jej přečetl, dlouho si mě prohlížel, a aniž mi jej vrátil, požádal o pasy mých spolucestujících. Prohlížel je jeden po druhém, vracel jim je, a můj si stále nechával; držel jej stranou v levé ruce, a ta ucukla pokaždé, když jsem po něm natáhl svou. „Okamžik,“ říkal mi pořád. Začínalo mi být všelijak. Všichni moji druhové z cesty už byli propuštěni, zůstal jsem s mužem z dozorčího výboru sám. „Jdeš k armádě?“ zeptal se mě. – „Ale ne! Vždyť jsi četl dost dlouho! Jedu za obchodem.“ Znovu pohlédl do pasu. „Ach, za obchodem!“ – „Ano! Tak už to dej sem!“ zvolal jsem. Natáhl jsem ruku. Opět ucukl stejným pohybem dozadu. „Ty máš ale naspěch!“ řekl. – „A ty zase vůbec ne! Nevidíš, žes odbavil všechny cestující a že vůz odjede beze mne?“ – „A nemáš mi co říci?“ – „Ne,“ odsekl jsem stroze, ve slohu doby a svého ústroje¹². Odpověděl: „Nuže, já ti tedy něco říci mám.“ – „Hrom do toho! Tak to řekni hned.“ – „Chci ti říci,“ pokračoval, uchopil mě za jednu ruku a stiskl ji, a do druhé mi vložil pas, „chci ti říci, že ti z celého srdce přeji, abys svou cestu dokončil bez nehody. Sbohem.“ Opakoval jsem: „Sbohem,“ na víc jsem se neptal – a běžím dodnes.

Vděčil jsem za tu zdvořilost jen svému oděvu? Pokládal mě za někoho ze svých známých? Anebo spíše, ačkoli já jsem ho neznal, neznal on velmi dobře mne? To si čtenář položí za otázku, na to jsem se stokrát ptal sám sebe, a nikdy jsem to nedokázal rozhodnout.

Nemohl bych věrně vylíčit všechna podivná dobrodružství té cesty, aniž bych riskoval, že uvedu do nesnází šlechetného druha svých nebezpečí. Přeskočím tedy rovnou do…; a o tom, co nás na tomto posledním místě potkalo, řeknu jen tolik, že vůz tam končil, my se však nedopustili té chyby, abychom se tam zdrželi třeba jen dvě minuty. Věděl jsem, že tam pobývá jeden montagnardský reprezentant¹³; obratně jsme se vyhnuli strážnici, která by nás možná byla odvedla k obecní radě, ta k dozorčímu výboru a některý z inkvizitorů k reprezentantovi.

Odtud do… to bylo šest mil, které jsme ušli pěšky za strašlivého počasí. K dovršení všech svízelů nám vydatný déšť, který nás v rovině promáčel skrz naskrz, sliboval ještě vydatnější sníh v horách. Právě za… se začíná stoupat do Jury. Řekli nám, že na silnici leží i v místech nejméně zavátých tři stopy¹⁴ sněhu. Už v pět hodin ráno jsme se do něho zabořili.

Než ten namáhavý den skončil, objal jsem šlechetného F… Šťasten, že své dílo dokonal, chystal se donést radostnou zprávu mé netrpělivé ženě. Ach, kéž se v Paříži těší stálému štěstí! Kéž jeho ctnosti zůstanou uprostřed zločinů, které vládnou v mé vlasti, nepoznány, aby za ně nebyl potrestán! Jedna odměna ho alespoň minout nemůže: ona vnitřní radost, onen slastný pocit, který následuje po krásných činech statečně vykonaných, bude žít v jeho srdci. V mém neumře vděčnost. Sbohem, příteli.

V jeskyni na švýcarské hranici

Udělal jsem několik kroků a vešel do svého útulku. Ráčí-li na mně na okamžik spočinout pohledem, musí se i sám Bůh těšit z jednoho ze svých děl. Jeho spravedlnosti nemůže být lhostejná podívaná na svobodného člověka, na poctivého muže, konečně vyrvaného meči diktátorů a lupičů. Ale bude se jeho ochrana vztahovat jen na mne? Bude chtít ponechat nesmírný národ pod jhem nejohavnějších utlačovatelů? Anebo strpí, aby pro potrestání svedeného množství tyto tyrany vystřídali tyrani jiní? Sotva jsem byl zbaven nejnaléhavějších nebezpečí, obracel jsem takto ke své zemi zraky plné neklidu; takto jsem za její osvobození vysílal marná přání.¹⁵

Z neproniknutelného útočiště, z hluboké jeskyně, do níž jsem se uchýlil na drsných horách, jež z této strany ohraničují Francii, jsem viděl starou Helvécii¹⁶ a takřka jsem se jí dotýkal. Při prvním hluku, při sebemenším poplachu jsem se mohl vrhnout na neutrální území, a pak, až by nepřítel přešel, vystoupit zase do svého úkrytu a vrátit se tím zároveň do vlasti.

Co všechno jsem v těch úkrytech vytrpěl, čeho všeho jsem v nich užil, to si nedovedete představit. Aspoň jsem tam živil svou nezávislost. Všechny dobré city svého srdce, jeho nejchvalitebnější hnutí jsem směl nechat volně plynout. Mohl jsem to činit uprostřed onoho osamělého lesa, kde jsem zůstával celé dny a kde jsem nezůstával dost dlouho. Tam, hned natažen pod černými jedlemi a v myšlenkách na rodinu, kterou jsem navždy opustil, vzdychám; hned zas, když si připomenu celou svou vlast, slávu, která jí byla slíbena, i potupu, kterou ji oni poskvrňují, blahobyt, jehož měla požívat, i trosky, jež ji pokrývají, její jednodenní svobodu i její věčné otroctví, pláču. A tam také, volaje na pomoc lásku, lásku a naději, její nerozlučnou družku, ryji do měkké kůry buku¹⁷ monogram své milenky, která mi snad zítra bude vrácena.

A potom, abych oklamal svůj prudký neklid, šlapu netrpělivýma nohama tu divokou zem, rychle probíhám tichá bludiště těch zákoutí, s námahou zlézám ohromné skály, bez ladu pohozené, kolmo seříznuté, obtížené nesmírnými duby; brzy, jako bych visel na nejvyšším okraji té propasti, na jejímž dně s velkým hřmotem valí své předpotopní vlny nesplavná bystřina, nalézám zase sám sebe, přemýšlím, dávám křídla svým nejsmělejším myšlenkám: „Který smrtelník by sem ke mně došel? Zde, daleko od lidí a před tváří Boží, navzdory všem převratům, natruc všem tyranům jsem ještě sám sebou, jsem svoboden!“

Ale ó muka! Ukáže-li se v dálce několik lidí, není vyloučeno, že mě některý z nich zahlédne; musím rázem opustit ty výšiny, zabořit se do nejhustšího lesa, vyhledat své poslední útočiště – jinak běda mi!… Tehdy si připomínám, že to byl i tvůj osud, ó můj mistře, ó má oporo, vznešený a ctnostný Rousseaue¹⁸! I ty jsi byl za to, že ses zasloužil o lidské pokolení, od něho pronásledován. I ty, protože jsi byl přítelem lidu… Nebesa! Kolik úsilí bylo vynaloženo, aby bylo zošklivěno to jméno¹⁹, které přes tolik zločinů zůstane vždycky ctěno! I ty, protože jsi byl přítelem lidu, byl jsi jím zneuznán, nenáviděn, týrán. V sousedních krajích, nějakých dvacet mil odtud, v Neuchâtelu, po tobě házeli kamením! A přece jsi mi v takových krajnostech dal příklad, jak dál nést břímě života; kdo ti to však ukládal za povinnost? Ty jsi měl jen Thérèse²⁰, kdežto já čekám Lodoïsku.

Běda, nepřijížděla! Uplynulo víc než šest neděl; zprávu jsem o ní dostal jen jednou. Naděje začínala opouštět mé srdce. Ztratil jsem tedy jediný statek, který mě napříště poutal k životu a pro který jsem jej ještě mohl mít rád. Ztratil jsem jej! A jak? Protože mě chtěla zachránit, úpěla ve vězení, hynula na popravišti. Který člověk je dost nešťastně citlivý, aby si představil můj neklid, mé úzkosti, všechnu mou touhu po pomstě a po smrti? S jitřenkou jsem se vrhal do těch lesů, ještě nedávno jen zádumčivých, nyní smutných, temných, plných hrůz. Na těch skalách, kde jsem se donedávna spokojoval s tím, že prchám před lidmi, hledal jsem dnes obrazy chaosu, propastí, zkázy.

Kolikrát jsem závistivým okem měřil těch dvě stě stop výšky, odkud jsem se mohl vrhnout, kutálet se z kamene na kámen, a už tisíckrát roztříštěn, zmizet v těch prudkých, bouřlivých, pěnou zbělených vodách, ostatně příliš mělkých, než aby zabránily, abych se celou svou vahou, pádem zestonásobenou, nadobro nerozbil o ostré hrany živé skály, jež tvořila jejich řečiště! Ale k čemu by takový konec byl? Hned se můj duch povznášel k jiným myšlenkám. Nebylo mezi nimi tak bláznivé a tak zběsilé, abych se jí zprvu vášnivě nechopil. Chtěl jsem se v novém přestrojení vrátit do Paříže, proniknout až do Robespierrova²¹ kabinetu a s pistolí na hrdle ho přinutit, aby mi podepsal rozkaz, který by mé Lodoïsce vrátil svobodu. Potom, donucen přiznat si nepřekonatelné obtíže takového podniku, uvažoval jsem už jen o tom, kterého z utlačovatelů své země mám jít obětovat na hrobě své choti. Konečně, když si má hlava trochu odpočinula, ustálil jsem se na tomto záměru:

Vzkážu diktátorovi, že jeden z psanců 31. května²², ten, kterého bezpochyby nenávidí nejvíc, dýchá na hranici Francie, mimo dosah jeho pátrání, mimo dosah jeho ruky. Nabídnu mu však hlavu tohoto nepřítele, pod jedinou podmínkou, že má žena bude živá a zdravá přivedena do mých skal. Ve chvíli, kdy na ně vkročí, sestoupím já do roviny a sám se vydám pod sekeru liktorů.

Každý pocítí, co bylo v tom plánu riskantního. Mou poslední nadějí bylo, že má žena, která nosila pod srdcem jediný plod naší lásky²³, svolí žít, aby vychovala syna svého milence a snad i mstitele vlasti. A kdyby zrádný Robespierre zařídil věci tak, aby přilákal druhou oběť a přitom si podržel i první, nezemřela by Lodoïska alespoň sama; šli bychom na popravu spolu a já bych skončil způsobem pro ni méně smutným a mne důstojnějším.

Lodoïska přijíždí; Bois d'Élinens

Pět neděl uplynulo v mukách té horečky, v níž mé vyčerpané tělo ztrácelo zbytek sil, má duše se však stále víc cvičila ve velkodušných rozhodnutích. Jednoho dne – ten den musí v mém životě znamenat předěl –, bylo to kolem poledne 21. května²⁴, mě muž, který byl jako já obětí tyranie, přítel, jehož jsem si v těch samotách získal, zavlekl, už nevím pod jakou záminkou, na cestu, kde jsem nikdy nebyl, na spojku z… do… „Dáváte se zdolat zármutkem,“ řekl mi; „a proč? Vaše neštěstí není jisté; ba vsadil bych se, že svou choť uvidíte co nevidět…“ – „Nikdy, občane, všechno mi to říká: nikdy.“ Zastavil se; upíral pozorný pohled na místo několik set kroků před námi. „To je vozík s lavicemi²⁵,“ pokračoval, „rozeznávám v něm jen jednu občanku a vozku. Hleďte, třeba je to vaše žena!“ – „Ach, občane, pro smilování, varujte se stavět mi před oči takové obrazy.“ Pokračoval: „Na mou věru, vidím tam jen ženu v cestovních šatech, a má s sebou kufry.“ Zvolal jsem: „Příteli, nezahrávejte si s mým zoufalstvím; upozorňuji vás, že by to stačilo, abych zešílel.“ Ukazoval rukou na místo silnice, kde tu cestovatelku viděl; odstrkoval jsem jeho ruku, odvracel hlavu, zavíral oči.

Vozka zatím práskal bičem. Lehký vůz se k nám blížil, co koním síly stačily. Záhy jakýsi hlas – jaký hlas, veliký Bože! ani hlas oněch nebeských duchů, jež líčí Milton²⁶, nezanechává v okouzleném sluchu úchvatnější dojem –, jakýsi hlas řekl: „Zastavte!“ Jeho sladký zvuk mnou zachvěl. Letím, vrhám se k vozu. Je to Lodoïska, která z něho vyskakuje, je to ona, kterou zvedám do náruče. Jaké břímě! Jaký okamžik!

Mé štěstí trvalo jen tři dny. Bylo třeba znovu se odhodlat k odloučení, k jeho mukám, k jeho nebezpečím; má žena to musela chtít, já to musel strpět. Odjela, vrátila se… Jakže? Do Paříže? Do toho nepřátelského města?… Ano, vrátila se tam. Nemohu v této chvíli říci, jak a proč to nepřemožitelná nutnost žádá; ostatně tolik záruk zabezpečuje úspěch! Jsem klidný. Dvanáct dní je už v Paříži; dorazila tam bez nehody, bez znepokojení; mám o tom zprávu. Pozítří odtamtud odjíždí… Čekám ji za devět dní; za devět dní se shledáme.²⁷ Shledáme se, abychom se pokusili prorazit si novými nebezpečími cestu do nějakých šťastnějších krajů, ale ať se stane cokoli, abychom se už nerozloučili.

Bois d'Élinens²⁸, od toho dne, ode dne jejího příjezdu, jsi znovu nabyl všech svých přirozených krás. Tvé svěží trávníky, tvé tiché háje, tvé rozmanité průhledy, tvá romantická zákoutí už nevnukají nic než sladké snění, něžná pohnutí, naději, radost, štěstí. Zavedl jsem ji pod tvá usměvavá loubí, svou choť: prošla se tam se všemi svými půvaby; se vším svým kouzlem spočinula na ohromném kolosu, který nedávno vyvrátil strašný uragán. Teď, když je daleko, nalézám ji zase zde; zapamatoval jsem si to místo, zapamatoval jsem si, kde seděla; každý den je přicházím vyhledat; každý den přicházím zaujmout to, na němž jsem seděl těsně vedle ní; její místo jí chovám, chovám jí je celé a ve vší úctě.

Ne, nikdy se v tvých zákoutích neobjevila šťastná dvojice, tak sladce zmítaná vášní zároveň prudkou i něžnou, svatou i trvalou, nikdy! Ledaže sem z Clarens, nepříliš vzdáleného tvým samotám, z onoho Clarens, jež oslavil vznešený spisovatel, přišla Julie d'Étange²⁹, krásná svým mládím, svými půvaby, zvláště pak svou láskou, ba i svými výčitkami po oné tak šťastné noci; ledaže sem přišla a přivedla s sebou důstojného přítele svého srdce, onoho Saint-Preuxe, povolaného k tisícerým slastem zpět z vyhnanství v Meillerie³⁰, z té napříště nesmrtelné skály, které jsem se nedotkl, ale kterou jsem viděl. Navštívili-li i oni tvé stíny, Bois d'Élinens, můžeš se chlubit vzácným zázrakem: za méně než půl století jsi viděl dvě dvojice milenců.

Od té doby, co procházím jeho rozlehlý obvod a hledám v něm nejlíbeznější zákoutí, Lodoïsko, objevil jsem – mezi tím hustým lesem, který se k západu rozkládá jako amfiteátr, tisícerými oklikami zvolna stoupá k planině, celou ji pokrývá a nepozorovatelným svahem se táhne až k údolí; mezi těmi skalami, které na východní straně uzavírají ty širé procházky a zvedají, takřka kolmo seříznutou, svou nepřístupnou hradbu obtíženou věčnými hvozdy; poblíž těch vod, které se opodál, sevřeny, řítí jako prudká bystřina, zde však, volné v širém prostoru, plynou jako pokojný potok; uprostřed těch nenapodobitelných zahrad, do nichž příroda ve své divoké nádheře rozhodila vzory pro Kentova³¹ génia a k zoufalství jeho příliš slabých nástupců; mezi tolika kouzelnými útulky objevil jsem ten pravý kouzelný útulek.

Staleté duby a jedle, které s nimi zestárly, proplétají svých sto paží stem různých způsobů; kolem nich, v jejich stínu, odsouzeny vyrůst teprve po jejich pádu, tísní se a mísí mladé buky, několik ojedinělých platanů a zástup planých růží a v rozmanitých tvarech, jichž nabývají, ponechávají uprostřed zelený salon, odkud plameny začínajícího léta nikdy nevyženou perly jitra, stíny večera, svěžest, přítelkyni Venušinu, a temnoty, služebnice lásky; tam slyším, jak zamilovaná vlna zmírá na svém břehu, jak zefýr laská louku, jak u paty těch keřů něžná a plachá Filoméla³² lká o své lásce, zatímco pěvec lesů, pyšný na tu svou, na vrcholu onoho hrdého dubu vyluzuje své básnivé nápěvy; a konečně jak tisíc ptáků zdraví svými koncerty zářivou jitřenku a všechny rozkoše, jež přivádí.

Čeho mi však je dopřáno tam už neslyšet, to jsou tvorové mého druhu; nikdy mě tam neznepokojuje hluk jejich kroků a zvuk jejich hlasů; nevím, které ochranné božstvo bdí nad těmi vyvolenými místy a žárlivou péčí od nich odhání každého nehodného smrtelníka; strávil jsem tam celé dny, aniž tam kdo nezasvěcený přišel rušit mé vzpomínky a mé naděje, aniž mě kdo svým příchodem donutil zahalit tvůj obraz. Oklamala nás báje? Že by to bylo právě zde, kde Endymion dostal polibek od Diany? Anebo si spíše představuji, že takový byl háj, kde něžná Heloisa dostávala od svého šťastného učitele lekce lásky.³³ Zavedu ji tam, do toho háje, Lodoïsku; spletitými zákruty bludiště, které jej zakrývá, budu tvým průvodcem; ochranné božstvo tě přivítá; tvé jméno se mu líbí: stokrát tvé jméno opakovalo. Hleď, dlouho jsme bloudili; právě jsem odhrnul několik větví, podívej se: tady je ten nesnadný vchod; ještě nic nevidíš? Pojď dál, přistup, sehni se. Projdi skloněna pod těmi těžkými ratolestmi, které nadzvedám, pod tím vítězným obloukem, který pro tebe podpírá má paže.

Nyní, ó má zbožňovaná choti, vyryji do těchto keřů tvůj monogram, už tisíckrát vyrytý v těchto samotách; a jestliže jednou svobodní lidé a milenci – bezpochyby se v těchto republikánských krajích zase nějací najdou –, jestliže si milenci zaslouží, aby se jim tento rozkošný útulek otevřel, ucítí při pohledu na ten starý památník našeho šťastného spojení, jak jejich srdce proniká sladší pohnutí; pak obrátí své smutné myšlenky k příhodám našeho života a dojati věnují několik nářků našim nevšedním neštěstím; ať oplakávají pracný plod našich probděných nocí, vzácný zbytek našich přátel, tak drahou vlast, to vše ztracené v jaru našeho života, a ztracené nenávratně; ať pláčou, dovolujeme jim to. Ale ať se brzy poradí se svým srdcem, ať je zachvátí ono nadšení, jež je vlastní jen pravým milencům, a ať brzy ve své radosti zvolají: „Zástup smrtelníků jim přesto musel závidět; zůstala jim láska.“

Poslední řádky pamětí

Bože ochránce, díky ti buďtež vzdány: vrátila se. Před jejíma očima vrhám na papír tyto poslední řádky. Je tedy jisté, že existuje Prozřetelnost, která odplácí. Chaumette, Delacroix³⁴, Marat³⁵, všichni jejich nejpodlejší spoluviníci, všichni moji nejkrutější pronásledovatelé už nejsou. Co jsem to řekl? Ten nejkrutější ještě dýchá: vládne, vládne jako tyran; pochybuji však, že se mu uprostřed jeho pomíjivé velikosti někdy podaří zachytit třeba jen stín opravdové radosti; já zatím žiju pro Lodoïsku.

Voláš mě; okamžik, prosím tě! Dovol, abych připojil pár slov; tato práce je mi sladká, vždyť budu mluvit o tobě.

Pozorný čtenář si mohl povšimnout, že v těchto pamětech je důležitá mezera: nevylíčil jsem překážky, které má žena překonala, aby se vrátila z Finistère³⁶ do Paříže a z Paříže přijela do Jury; neučinil jsem to, dobře jsem se toho vystříhal. Napíše to ona; napíše to oním kouzelným slohem, který jí diktoval dopisy, jež mi psala v prvních deseti letech naší tehdy nešťastné lásky³⁷. Kéž se celá její i má korespondence, vzácný poklad, zanechaný ve Francii v rukou věrného přítele, zachová a jednou je vydána! V ní by se našlo mé úplné ospravedlnění; hrdý na svou milenku, jsem zároveň tak pyšný, že věřím, že by se památník, v němž by bylo vidět naše duše, nezdál nehodným svých původců. Ostatně mi dost málo záleží na tom, zda se povrchní čtenář, až tu sbírku prolistuje, zeptá, neměl-li muž, jenž získal srdce ženy obdařené takovým duchem, tak vybranou citlivostí, tak velikou odvahou a spoustou vzácných vloh, sám jich o něco víc než mnozí jiní. Rád si však myslím, že něžný milenec a citlivý filozof by tu dojemnou četbu nedočetli, aniž by si nejednou řekli: „Poněvadž si zasloužil, aby ho milovala, byl ctnostný.“

Proč má žena podnikla tuto poslední cestu do Paříže, jak dokázala znovu vyjít z toho strašného města a přijet podruhé do mých skal, to poví také má žena, ale až jindy. Ani já bych dnes nemohl vydat počet z odvážných plánů, které spřádáme, z dalekých nadějí, které nám zbývají. Bože ochránce, neodnímej paži, o kterou se opíráme, veď nás, kráčej před přáteli národů; snad nejsou všechny národy nevděčné. Má-li však z těch tří psanců, které se chystám znovu svěřit událostem, jeden v tom dobrodružném podniku zahynout, ach, zapřísahám tě, ať jsem to já! Dej Lodoïsce sílu, aby mě přežila, a zachraň naše dítě.

Ó Bože, kéž bys chtěl především zachránit mou zemi!

Dokončeno v našich jeskyních dne 22. července 1794, několik dní před pádem Robespierrovým.³⁸

Louvetův dopis Konventu (20. frimaire roku III, 10. prosince 1794)

Dne 20. frimairu roku III Republiky jedné a nedílné (10. prosince 1794).³⁹

Zástupci lidu, na hlas osvoboditelů z 9. thermidoru pootvírají republikáni své hroby; i já žádám, abyste mi vrátili oheň a vodu⁴⁰.

Hébert⁴¹ na mne poštval všechny své krvežíznivce; Pache⁴² mě přišel udat; Hanriot⁴³ se proti vám ozbrojil, aby se mne zmocnil; Couthon⁴⁴ dal odhlasovat dekret, že mám být zatčen; Saint-Just⁴⁵ vymyslil mé zločiny; Amar⁴⁶ sepsal mou proskripční listinu; Barère⁴⁷ mě postavil mimo zákon.

První, kdo před vámi odhalil tyrana, zločiny, které spáchal, i větší zločiny, které spáchat chtěl, jsem byl já. Odepřeli byste mi možnost odrazit před vámi tyranovu pomluvu? Upřeli byste mi formy, jež chránily i samého Carriera⁴⁸? Ne, ne, jste spravedliví, neboť jste svobodni.

Amar a Barère jsou mezi vámi: donuťte je, aby poprvé pohlédli své oběti do tváře; přinuťte je konečně, aby mě obžalovali v mé přítomnosti, ne před tlupou vrahů, které říkali tribunál, nýbrž před soudci nestrannými, bezúhonnými, takovými, jež nelze odmítnout, před vámi; ať dekret nařídí mezi nimi a mnou tuto slavnostní konfrontaci, a přiběhnu.

Nemluvím vám o tisícerých nebezpečích, o nesčetných útrapách, které mě provázely: tolik jiných jich vytrpělo víc než já! Já, hned v hloubi podzemních skrýší, hned na drsných horách, bloudící, opuštěný, psanec, ale aspoň sám a svobodný, mohl jsem často nahlas protestovat proti tyranii. Víc než já bezpochyby trpěli oni důstojní vyslanci lidu, z nichž jedni z lásky ke svobodě přijali okovy⁴⁹ a druzí, kteří zůstali tváří v tvář utlačovateli, pod jeho stále hrozící paží trpělivě připravovali a velkodušně vyčkávali okamžik, kdy povstanou a svrhnou ho. Neděkuji vám tedy za to, že ukončíte mé strasti, nýbrž děkuji vám s celou Francií za to, že jste zachránili vlast. Přešťasten každý, kdo byl jako vy pro ni utlačován a může se znovu chopit naděje, že jí bude s vámi ještě sloužit.

Jean-Baptiste Louvet, jeden ze zástupců lidu proskribovaných roku 1793.⁵⁰