Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

Příloha I. Obžaloba Maximiliena Robespierra (řeč v Konventu 29. října 1792)

[Řeč, kterou Louvet pronesl v Národním konventu 29. října 1792. Ministr vnitra Roland toho dne předložil zprávu o stavu Paříže; Robespierre, jehož se zpráva dotýkala, vystoupil na tribunu a vyzval, ať ho někdo obviní tváří v tvář – a Louvet se přihlásil: „Já! Ano, Robespierre, já tě obviňuji.“ Konvent dal řeč vytisknout; brožura nese titul Obžaloba Maximiliena Robespierra, kterou přednesl Jean-Baptiste Louvet v Národním konventu na zasedání 29. října 1792. Vytištěno z nařízení Národního konventu a Aulard ji řadí do oddílu „Louvetovy pamflety“. Robespierre si vyžádal odklad, odpověděl 5. listopadu a Konvent poté přešel k dennímu pořádku.]

Veliké veřejné spiknutí na okamžik hrozilo, že dolehne na celou Francii, a příliš dlouho tížilo Paříž. Přišli jste¹; věřili jsme, že vaše přítomnost učiní konec běsnění ctižádostivců a zastraší spiklence. Mýlili jsme se: stav, v němž jsme, ukazuje, že úklady byly přerušeny jen na chvíli.

Když jste přišli, byla národní moc, představovaná Zákonodárným shromážděním, neuznávána, ponižována, šlapána. Dnes se stejně usilovně hanobí toto shromáždění; užívá se podobných prostředků, aby bylo poníženo. Na veřejných prostranstvích, v paláci Revoluce² i jinde, rozumíte mi: co pravím! až na terase Feuillantů³, až u bran tohoto chrámu zákonů se káže povstání proti vám, proti zástupcům lidu shromážděným v Konventu!

Je čas zvědět, zda frakci tvoří sedm či osm členů tohoto shromáždění, anebo těch sedm set třicet ostatních, kteří proti ní bojují. Z tohoto drzého zápasu musíte vyjít buď jako vítězové, nebo ponížení. Musíte Francii složit účty z důvodů, pro něž ve svém středu trpíte muže, o němž se veřejné mínění vyslovuje s hrůzou⁴. Musíte – a nebojím se to říci – buď nás zbavit jeho přítomnosti, anebo slavnostním dekretem urazit veřejný rozum a prohlásit ho za nevinného.

Neméně naléhavé je, abyste učinili opatření jak proti této rozvratné Komuně, která prodlužuje uchvácenou moc⁵, tak proti buřičům, kteří svými řečmi a plakáty rozsévají nepokoj. Marně byste plýtvali dílčími opatřeními, nenapadnete-li zlo v samém zlu, to jest v lidech, kteří jsou jeho původci; a právě zde je cítit, jak falešná je zásada, kterou kdosi prozíravě předem vhodil do této rozpravy. Bylo vám řečeno, že je třeba zabývat se věcmi, a nikoli osobami; jenže ve veřejném spiknutí jsou věci a lidé těsně spjati, a rád bych viděl toho, kdo dokáže udat spiknutí a neudat spiklence. Nastal též okamžik vyvrátit politickou nehoráznost, velmi neobratně vyslovenou: že totiž v republice nemůže být rozvratníků, ačkoli zkušenost staletí dosvědčuje, že frakce jsou téměř pravidelně se vracející nemocí republik. Bylo vám řečeno, že se nemá obviňovat město Paříž. Mne vede cit zcela opačný. Pařížský lid pomluvili ti, kdo mu přičetli hrůzy spáchané několika osobami, které se zakryly jeho maskou a jeho jménem. Jejich masku strhnu; jejich jméno vyslovím: každému vrátím, co mu patří.

Na jednom z vašich prvních zasedání⁶ vám byly udány zločinné pokusy několika ctižádostivců o změnu vlády; a přešli-li jste k dennímu pořádku, nebylo to proto, že byste neměli počátek důkazů, ani proto, že by se vám obvinění nezdálo velmi vážné, nýbrž proto, že jste chtěli zavřít oči nad minulým nebezpečím a zahalit závojem zmařené úklady, jimž vaše přítomnost, jak se zdálo, měla zabránit, aby znovu ožily. I já sám jsem se dal strhnout těmito lichotivými nadějemi. Jinak by mě byli spíše rozsekali na kusy, než by mě přiměli svolit, abych tato zcela připravená udání odložil do desek.

Dnes je tedy odhalím, jejich úklady; dokážu je nikoli listinami, nýbrž skutky. Listiny jsou v dozorčím výboru; jsou všude; mým svědkem bude celá Paříž. Udám záměry rozvratu, anarchie, uchvácení moci a zničení národního zastupitelstva, které několik mužů pojalo a které se ještě odvažují živit. Vynasnažím se být stručný. Podpořte mě svou pozorností; a vy, občane předsedo, hleďte, aby mě nepřerušovali: neboť jakmile se dotknu zla, strhne se křik. Musím říci pravdy, které se některým budou na smrt nelíbit.

Ještě krátká úvaha. Mohl bych se nejprve podivit, že se Danton⁷, na kterého nikdo neútočil, vrhl na tuto tribunu, aby prohlásil, že je nenapadnutelný; že se tu kdosi znenadání a předem zřekl kolegy, jako by ho nebyl k něčemu použil v onom rozsáhlém soukolí velikého spiknutí, které tu bylo; a podotýkám, že udělal-li kdo zkušenost se špatnou povahou toho člověka, nemůže se z toho docela vyvléci tím, že nyní prohlásí, že se ho zříká. Byly vám připomenuty úvahy jednoho ministra o událostech z počátku září. Myslím vskutku, že v nich kdosi shledal velikou zásluhu; já však, který již rok pozoruji tato hnutí pařížského lidu i ty, kdo jím hýbají, se nedám svést příliš důmyslnou výmluvností. Výmluvnost nového ministra spravedlnosti⁸ ho strhla; ministr činil srovnání spíše duchaplná než pevná: skutky to ukážou.

Srovnám s revolucí 10. srpna revoluci 2. září⁹.

Robespierre, obžaloba vzejde z úhrnu vašich činů a vašeho chování.

U jakobínů od ledna 1792

Bylo to již letos v lednu, kdy na místě, kde se scházelo tisíc až patnáct set mužů pokládaných za nejlepší či nejhorlivější pařížské vlastence; na místě, které – pro úctu, jíž je mu třeba za nesmírné služby dříve vlasti prokázané – prosím, abyste mi dovolili nejmenovat¹⁰. Bylo to letos v lednu, kdy bylo možno u jakobínů¹¹ zpozorovat stranu slabou počtem i prostředky, silnou smělostí a nemravností všeho druhu; stranu, která se vrhla mezi nás¹², aby naším slavným jménem zakryla své jméno právem podezřelé, aby se zmocnila dobra, které jsme vykonali, a přisvojila si je, aby v našich prostorách, pohodlnějších než její, šířila svou nauku, o níž tvrdila, že je naše; aby naši instituci zvrátila ve svůj prospěch a proti nám samým; aby všemi prostředky nejpodlejší taktiky znepokojovala, unavovala a odháněla každého, kdo by se pokusil vrátit původní čistotu tomuto zařízení, dnes tak k nepoznání změněnému, že mu vpravdě nezbývá než jeho název, jehož uchvatitelé zneužívají, aby k sobě přivábili a mezi sebou udrželi několik poctivých mužů, které hanebně klamou.

Již v lednu bylo vidět, jak po hlubokých či skvělých rozpravách, které nám v Evropě dělaly čest a sloužily nám, nastupují ony ubohé hádky, které nás tam mohly zničit. Tehdy se mezi nanejvýš spravedlivá obvinění, jimiž si zrádný dvůr zasloužil být stíhán, pečlivě a nepřímo vkládala proti výtečné levici Zákonodárného shromáždění¹³ ta nejpodivnější nařčení, jejichž zárodek se měl hrozivě rozvinout, až nadejde den pomluv přímých. Tehdy bylo vidět několik osob, zajisté výsadních, jak chtějí mluvit, bez ustání mluvit, výhradně jen ony mluvit, ne aby osvítily členy spolku, nýbrž aby mezi ně zasévaly stále znovu vzcházející sémě sváru; především však proto, aby je slyšelo několik set diváků, jejichž potlesk, jak se ukázalo, měl být získán za každou cenu; tehdy bylo vidět, že je zřejmě umluveno, že se důvěrníci budou střídat, aby ten či onen dekret, toho či onoho muže z levice Shromáždění vydávali nelibosti těchto lehkověrných diváků, a naopak jejich obdivu, na tisícerý způsob podněcovanému, jistého člena Ústavodárného shromáždění¹⁴, jehož vášniví stoupenci na něj ustavičně pěli tu nejokázalejší chválu, pokud si ji nepěl sám.

My však, kteří jsme pro ústrky, jimiž nás obklopovali, zůstali v malém počtu; my, vytrvalí pozorovatelé navzdory rodícímu se pronásledování, cítili jsme se stísněni mnohem spíše údivem než znepokojením. Oči se nám ještě docela neotevřely; spokojovali jsme se tím, že jsme bědovali nad lidskou slabostí několika osob, jichž jsme si ještě chtěli vážit natolik, abychom věřili, že je sžírá pouze prudká žárlivost na druhé a nezřízená úcta k sobě samým.

Když však po proslulém dni 10. března byl Delessart postaven pod obžalobu a otěží vlády se chopili vlastenci¹⁵, jaké bylo naše překvapení, když jsme slyšeli ty, v nichž jsme tehdy poznali buřiče, brojit proti jakobínskému ministerstvu se stokrát větším zápalem, než s jakým předtím dohlíželi na ministerstvo spiklenecké! V té době se nebáli odhodit první masku, která se stala příliš nepohodlnou: řečnit směl jen ten, kdo hanobil nejlepší dekrety prosazené odvahou levice Shromáždění; jen ten, kdo pomlouval toho či onoho vlasteneckého filosofa, spisovatele, řečníka¹⁶; jen ten, kdo nejnestoudněji prohlašoval, že ten a ten je ve Francii jediný ctnostný muž, jediný, komu lze svěřit péči o záchranu vlasti; jen ten, kdo zahrnoval nejnižším lichocením několik set občanů, nazývaných nejprve pařížským lidem, potom prostě lidem a nakonec suverénem; jen ten, kdo mužům pokládaným za svobodné předváděl modlu.

A především směla řečnit jen modla sama, jen onen zpupný uchvatitel, o němž jeho frakce již bezmála říkala, že je bůh, a který sám, opakuje věčný výčet zásluh, dokonalostí a nesčetných ctností, jimiž se podle vlastního uznání honosil, nikdy neopomněl – když se byl dvacetkrát dovolával síly, velikosti, dobroty a svrchovanosti lidu – ujistit, že i on je lid: lest stejně hrubá jako zločinná, jíž se modla, její ctitelé i domnělý suverén směšovali vjedno, a tak se stávali takřka nenapadnutelnými; takže každý, kdo měl ještě dost odvahy upřít zbožňovanému vůdci, neříkám tu nejmenší z jeho zásluh, ale třeba jen nejnesmyslnější či nejpomlouvačnější z jeho názorů, byl hned stíhán jako ten, kdo urazil lid; lest hrubá, kterou však, jakkoli je opovrženíhodná, nelze odbýt pouhým opovržením: neboť je až příliš známo, že právě ona se zdařila všem uchvatitelům, všem, od Caesara po Cromwella, od Sully po Masaniella¹⁷.

Tehdy, zástupci lidu, museli prohlédnout všichni, kdo nechtěli setrvat v zaslepenosti. Stávalo se nepopiratelným, že mezi těmito muži, stále jednotnějšími, nesnášenlivějšími, smělejšími ve svém pomlouvačném pronásledování, plazivějšími ve svém lůzovském podlízání, nestoudnějšími ve svých směšných apoteózách, čím nevyhnutelněji a posvátněji se blížilo ono povstání, k němuž podněcovali i jiní, avšak s úmysly zcela odlišnými – stávalo se nepopiratelným, že mezi těmito muži je tajná úmluva, jejímž cílem muselo být, poněvadž všude pronásledovali nadání a ctnosti, obrátit chystanou revoluci ku prospěchu vlastní ctižádosti; utlačit lid, poněvadž předstírajíce, že jednu jeho část osvěcují, usilovali jen o to, aby svedli všechny; zničit národní zastupitelstvo, poněvadž hanobili všechny jeho činy, aby je ponížili; a konečně, poněvadž chtěli, aby jejich vůdce byl zbožňován, ustavit se pod ním, s ním a brzy snad bez něho, ve chvíli, kdy měl padnout zrádný král, ustavit se sami králi – králi, nebo tribuny, nebo diktátory, nebo triumviry, co záleží na jméně?¹⁸

My však, staří členové spolku téměř zničeného, my, kteří jsme vždy zůstali věrni zásadám přísné rovnosti, přesvědčeni o zlých úmyslech této hordy spiklých falešných bratří, znepokojeni cestou, kterou se hodlali dát, a tážíce se, jaké mají prostředky, kráčeli jsme ze své strany po revoluční dráze; kráčeli jsme a bili zároveň do zrádného dvora i do zrádných agentů¹⁹; a především jsme zdvojnásobovali úsilí, aby vážnost, náležející stejnou měrou povaze i jednání oněch dvou set a několika poslanců, v nichž jsme viděli důstojné zástupce národa, jim nemohla být uloupena; aby jí zůstali obklopeni za onoho prudkého otřesu, kdy bylo tak nutné zachovat středisko jednoty, kolem něhož by se mohli poznat a shromáždit všichni opravdoví přátelé svobody; kráčeli jsme, pevně odhodláni, ať se stane cokoli, nikdy nesvolit, aby svatou lásku k vlasti vystřídalo svatokrádežné modlářství vůči jednomu muži; pevně rozhodnuti sklonit pokorné čelo jen před majestátem celého lidu, zákonně zastoupeného; a kojíce se ostatně nadějí, že až bude svržen starý tyran, dokáže národní všemohoucnost srazit i tyrany nové.

Zajisté – a proč bych to popíral? – 10. srpna něčím přispěli k pádu toho, jehož hodlali nahradit. Stačila by však užitečnost jejich pomoci, aby smazala její poskvrnu? Buď mám o republikánských mravech jen falešnou představu, anebo svoboda, čistá jako ctnost, její nerozlučná družka, zavrhuje ty, kdo jí sloužili z pohnutek jí nehodných! A ostatně, jak netrestat jejich úklady, když znovu navazují jejich ohavné předivo?

Desátý srpen a generální rada Komuny

Zástupci lidu, den navěky slavný, 10. srpen, právě zachránil Francii. Uplynuly ještě dva dny; jako člen oné prozatímní generální rady²⁰ jsem konal svou povinnost; vejde muž a ve shromáždění náhle nastane veliký rozruch. Pohlédnu a sotva věřím svým očím: byl to on, on sám! Přicházel usednout mezi nás… Mýlím se, šel se již posadit k předsednickému stolu: pro něho již dávno nebylo rovnosti… A já se v hlubokém úžasu ptám sám sebe, co tato událost znamená – přiznávám, nečekaná. Jakže! Robespierre, pyšný Robespierre, který ve dnech nebezpečí opustil důležité místo, na něž ho povolala důvěra spoluobčanů²¹; který se od té doby dvacetkrát slavnostně zavázal, že nepřijme žádný veřejný úřad; který se jen jednoho večera před patnácti sty svědky ráčil uvolit, že se stane rádcem lidu, projeví-li lid po tom živé přání: rádcem lidu! zvažte ten výraz, prosím vás; Robespierre se snižuje k tomu, aby se stal jako my obecním úředníkem! Od té chvíle mi bylo jasné, že generální rada má patrně vykonat veliké věci a že několik jejích členů je povoláno k vysokým osudům.

Spočiňme však na okamžik u této revoluce 10. srpna. Víte, zástupci, že si její čest přivlastňují; a věru se divím, že právě ti, kdo se bez ustání vydávají za obránce lidu a zdá se, že si libují jen ve vychvalování jeho rozvahy a síly, mu dnes chtějí upírat slávu tohoto dne a nebojí se tvrdit, že bez jejich slabé opory by se byl zřítil do propasti. Revoluce 10. srpna je dílem všech: náleží našim předměstím, která povstala celá, oněm statečným federovaným²², kteří – kdyby bylo záleželo na vůdcích buřičů – by do našich zdí nebyli vpuštěni²³. Náleží oněm dvěma stům odvážných poslanců, kteří právě zde, za hřmění dělostřeleckých salv, vydali dekret o suspendování Ludvíka XVI. a několik dalších, které měla tolik pomlouvaná Komise jedenadvaceti²⁴ zcela připraveny; náleží – a díky jim za to – chrabrosti šlechetných bojovníků z Finistère, neohroženosti důstojných dětí hrdé Marseille; náleží všem, revoluce 10. srpna.

Ale revoluce 2. září! barbarští spiklenci, ta je vaše; ta je jen vaše! a vy sami jste se jí honosili. Oni sami nás s krutým opovržením nazývali jen vlastenci 10. srpna; s krutou pýchou si říkali vlastenci 2. září. Ach, ať jim zůstane to vyznamenání, hodné toho druhu odvahy, který je jim vlastní; ať jim zůstane k našemu trvalému ospravedlnění a k jejich dlouhé hanbě!

Zářijové dny

Pánové, jsme tedy u osudné doby: dokážu zadržet své rozhořčení? Domnělí přátelé lidu chtěli svalit na pařížský lid hrůzy, jimiž byl poskvrněn první zářijový týden; způsobili mu nejsmrtelnější urážku; hanebně jej pomluvili. Znám jej, pařížský lid, neboť jsem se mezi ním narodil a žil: je statečný; ale jako všichni stateční je dobrý; je netrpělivý, ale velkodušný; živě cítí urážku, ale po vítězství je šlechetný. Nemluvím o té či oné části, kterou kdosi svádí, nýbrž o nesmírné většině, je-li ponechána své šťastné povaze.

Umí bojovat, pařížský lid; neumí vraždit. Je pravda, že byl 10. srpna vidět celý před tuilerijským zámkem; je lež, že byl 2. září vidět před vězeními. Kolik bylo katů uvnitř? Dvě stě, snad ani dvě stě; a kolik bylo venku možno napočítat diváků, přilákaných zvědavostí vskutku nepochopitelnou? Nanejvýš dvakrát tolik²⁵.

Ale, bylo řečeno, neúčastnil-li se lid těchto vražd, proč jim nezabránil? Proč? Protože ochranná moc Pétionova²⁶ byla spoutána; protože Roland²⁷ mluvil nadarmo; protože ministr spravedlnosti²⁸ nemluvil; protože předsedové osmačtyřiceti sekcí, připravených potlačit tolik strašných výtržností, čekali na výzvy, které vrchní velitel²⁹ nevydal; protože těmto ukrutným popravám předsedali obecní úředníci přepásaní svými šerpami. Ale Zákonodárné shromáždění? Zákonodárné shromáždění! Zástupci lidu, vy je pomstíte. Bezmoc, k níž byli vaši předchůdci odsouzeni, je mezi tolika zločiny největším z těch, za něž je třeba potrestat zběsilce, které vám udávám.

Zákonodárné shromáždění! Denně je trýznil, neuznával a ponižoval drzý demagog, který přicházel před jeho zábradlí nařizovat mu dekrety³⁰; který se do generální rady vracel jen proto, aby je udával; který se vracel až do Komise jedenadvaceti hrozit zvoněním na poplach³¹; který, s urážkou, lží a proskripcemi stále na rtech, obviňoval nejdůstojnější zástupce lidu, že prodali Francii Brunšvikovi³², a obviňoval je v předvečer dne, kdy měl být tasen meč vrahů; který, nemoha vynutit všechny dekrety, vydával je sám a proti výslovnému zákonu držel městské brány zavřené a ponechával v úřadě svou generální radu, marně rozpuštěnou dekretem³³.

Tak se již tento despota blížil vytčenému cíli: pokořit před mocí obecní správy, jejíž byl skutečnou hlavou, moc národní, než ji bude moci zničit; ano, zničit: neboť zároveň prostřednictvím onoho příliš proslulého dozorčího výboru města zaplavovali spiklenci celou Francii oním dopisem³⁴, v němž byly všechny obce vyzývány k vraždění jednotlivců, a – co je ještě strašnější!... věnujte zde všechnu pozornost úhrnu jejich zločinů; a – co je ještě strašnější! – k vraždě svobody, poněvadž nešlo o nic menšího než dosáhnout spolčení všech obecních rad mezi sebou a jejich spojení s radou pařížskou, která by se tak stala střediskem společného zastoupení a od základu vyvrátila formu vaší vlády. Taková byla zajisté soustava jejich spiknutí, kterou, jak vidíte, sledují ještě i nyní; takový byl jejich ohavný plán; a může-li zbývat nějaká pochybnost, vězte nebo si vzpomeňte, že tehdy byly naše zdi zneuctěny plakáty³⁵ takového druhu, jaký dějiny nejkrutějších národů neznají. Tam bylo lze číst, že je třeba plenit a bez ustání vraždit; tam se nacházely strašlivé pomluvy proti nejčistším vlastencům, zřejmě určeným k násilné smrti; tam byl Pétion, hodný sebe, zcela hodný své obliby u lidu, o kterou se ho ostatně tisíckrát snažili připravit, tam byl Pétion, jehož neoblomná ctnost začínala příliš překážet, denně napadán; tam byli jako zrádci, které má spravedlnost lidu spěšně obětovat, označováni noví ministři, s jedinou výjimkou, jedinou, a vždy touž… A kéž se, Dantone, před potomstvem z této výjimky ospravedlníš! Tam se konečně kdosi odvažoval připravovat veřejné mínění na ony veliké změny, po nichž tak horoucně toužili, na zřízení diktatury, anebo – na čemž by se noví despotové snáze shodli – na zřízení triumvirátu.

A nedoufejte, že nás zmatete, když se dnes zříkáte tohoto harcovníka vraždění. Kdyby nepatřil k vaší frakci, kdo mu tedy náhle dodal smělost vyjít živ z hrobu, k němuž se sám odsoudil? Kdybyste ho neměli přijmout a chránit, kdo mu vnukl tu důvěru – jemu, o němž jste nás několik týdnů předtím nechávali věřit, že jeho existence je záhadou? Kdyby nebyl z vašich, kdo mu tedy v krajní bídě, k níž se právě přiznal³⁶, kdo mu opatřil peníze potřebné k tolika přemrštěným výdajům? Kdyby nebyl zasvěcen do všech vašich utlačovatelských záměrů; kdyby si svou oddaností v jejich službě nezasloužil nějakou odměnu, proč jste ho prosazovali v onom volebním shromáždění, které jste ovládali pletichami a hrůzou…³⁷, jemuž jste nařídili, aby mu dalo své hlasy, a z jehož lůna jste ho vrhli mezi nás, kde dosud je, kde však, je-li na zemi nějaká spravedlnost, nezůstane?

Vraťme se k jeho pánům. Jakou cestou doufali naplnit své vrcholné určení? Tou, po níž již postupovali, krutě zpyšnělí: novými masakry. Bylo jich třeba ještě, aby hrůza byla úplná a aby byl odstraněn každý, kdo se v oněch dnech smutku a rozvratu, lpěje na svobodě víc než na životě, pokoušel klást jejich proklínaným triumfům nějaký odpor. A tak jsme brzy slyšeli, až na veřejných prostranstvích, bezbožné hlasy dožadující se nesmírného seznamu, na němž se tísnily tisíce podpisů³⁸, většinou vylákaných na slepé lehkověrnosti; bezbožné hlasy, které se již domáhaly statků a krve nesčetného zástupu psanců. Tehdy bylo zděšení všeobecné. Po osmačtyřicet hodin – a 30 000 zoufalých rodin mi bude svědky – se každý třásl o to, co mu bylo nejdražší: plačící manželky a děti nás přicházely zapřísahat, abychom ušetřili život jejich otců a manželů. Běda! skrze marnou prosbu jsme cítili drásavou výčitku: žádat nás, abychom zabránili vraždám, které se měly stát, znamenalo vinit nás z vražd již spáchaných. Zabránit jim! Jak bychom byli mohli? Sami jsme byli pod dýkami. Všichni, kdo hájili práva lidu vytrvale, odvážně a nezištně, byli pomlouváni, stíháni, ohrožováni. Velcí bohové! kde jsme to byli?

Když jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl nejčistší vlastence pronásledované, urážlivou a nanejvýš zlověstnou prohlídku u rázného republikána³⁹, z jehož jména chtěli buřičští pisálkové, jako nedávno pisálkové Ludvíka XVI., učinit nadávku; příkazy k předvedení připravené na ty, kdo v Zákonodárném shromáždění suspendovali despotu svrženého z Tuilerií do Templu, a k dovršení hrůzy zatykač na Rolanda⁴⁰, na tohoto muže!... jeho ctnostná odvaha je povznesena nad chválu jednoho člověka; když jsem viděl tolik zvěrstev vraždících svobodu, ptal jsem se sám sebe, zda se mi naše vítězství 10. srpna jen nezdálo, anebo zda již Brunšvik a jeho kontrarevoluční kohorty nejsou v našich zdech. Ne; ale divocí spiklenci právě krví stmelili svou rodící se moc, a aby ji upevnili, potřebovali ještě osmadvacet tisíc mrtvol!

Tehdy jsem si vzpomněl na Sullu, který začal tím, že v Římě pobíjel občany nenáviděné, a brzy dal na veřejná prostranství a na řečniště přinášet hlavy občanů nejváženějších pro ctnosti a nadání. Tak rozvratná frakce, provázená hrůzou a vždy předcházená plakáty muže krve, rychle postupovala k svému cíli; tak se spiklenci chystali na troskách všech úřadů a všech pověstí započít svou vládu; tak jsi, Robespierre, kráčel mílovými kroky k oné diktátorské moci, po níž tě stravovala žízeň, kde však na tebe konečně čekalo několik mužů nemalého odhodlání a kterou – nepochybuj o tom, přísahali to při Brutovi – bys nebyl podržel déle než den.

Kdo je však zastavil? Bylo to několik odvážných občanů, kteří semkli řady; byla to síla nehybnosti, kterou jim postavil do cesty Pétion; byla to síla činnosti, kterou jim postavil do cesty Roland, jenž k tomu, aby je udal před celou Francií, osvědčil více neohroženosti, než kolik jí potřeboval, aby odhalil nejlstivějšího z králů; byl to dále nezdar onoho dopisu dozorčího výboru, jehož anarchické výzvy s hrůzou odmítla osvícenost či zdravý rozum všech obcí, a onen výkřik rozhořčení, který vyšel ze všech končin říše a dolehl až do jejího středu; a první naděje, které vzbudil Dumouriez⁴¹, ještě příliš slabý, aby nepřítele zastavil, ale již dost šťastný, aby ho znepokojoval; byl to především onen ochranný génius Francie, který nad ní, jak se zdá, bděl po tři léta revolucí jdoucích jedna za druhou, který v nejzuřivějších bouřích jako by až dosud vždy bral pod svou zvláštní záštitu tuto Paříž, střed a ohnisko všech prudkých otřesů, tuto Paříž, kterou má za okolností, v nichž jsme, zachránit ještě jednou, jen když mu trochu pomůžete.

Obžaloba

Robespierre, obviňuji tě⁴², že jsi dlouho pomlouval nejčistší, nejlepší vlastence; obviňuji tě z toho, neboť soudím, že čest dobrých občanů a zástupců lidu ti nepatří.

Obviňuji tě, že jsi tytéž muže pomlouval ještě zuřivěji v prvních zářijových dnech, to jest v době, kdy tvé pomluvy byly proskripcemi.

Obviňuji tě, že jsi, pokud bylo v tvé moci, neuznával, pronásledoval a ponižoval národní zastupitelstvo a působil, aby bylo neuznáváno, pronásledováno a ponižováno.

Obviňuji tě, že ses ustavičně předváděl jako předmět modlářství; že jsi trpěl, aby se před tebou říkalo, že jsi jediný ctnostný muž ve Francii, jediný, kdo může zachránit vlast, a že jsi to sám dvacetkrát dával na srozuměnou.

Obviňuji tě, že jsi tyranizoval pařížské volební shromáždění všemi prostředky pletich a hrůzy.

Obviňuji tě, že jsi zjevně směřoval k nejvyšší moci.

Zákonodárci, je mezi vámi ještě jiný muž, jehož jméno nepošpiní má ústa, muž, kterého nemusím obviňovat, neboť se obvinil sám. Sám vám řekl, že je podle jeho mínění třeba srazit dvě stě šedesát tisíc hlav⁴³; sám se vám přiznal – což ostatně nemohl popřít –, že radil k rozvrácení vlády, že vybízel k zřízení tribunátu, diktatury, triumvirátu; když však před vámi toto doznání učinil, neznali jste snad ještě všechny okolnosti, jež z tohoto provinění činily zločin vskutku proti celému národu; a ten muž je mezi vámi! a Francie se nad tím pohoršuje a Evropa se tomu diví. Čekají, že rozhodnete.

Žádám, abyste pověřili výbor, aby prozkoumal Robespierrovo jednání.

A aby se příště, pokud možno, předešlo spiknutím podobným tomu, které vám udávám, žádám, abyste dali svému ústavnímu výboru prozkoumat otázku, zda pro zachování veřejné svobody, před nímž musí ustoupit každý soukromý zájem, nevydáte, jako ve starém Řecku, zákon⁴⁴, který odsoudí k vyhnanství každého, kdo ze svého jména učiní předmět rozbroje mezi občany.

Trvám zvláště na tom, abyste ihned rozhodli o muži krve, jehož zločiny jsou prokázány; a má-li někdo odvahu ho hájit, ať vystoupí na tribunu; a věřte mi, pro naši slávu, pro čest vlasti, nerozcházejme se, dokud nad ním nevyneseme soud. Žádám, aby byl ihned vydán obžalovací dekret na Marata…⁴⁵ Bohové! vyslovil jsem jeho jméno!