Knihovna · Francouzská revoluce · Paměti Louveta de Couvray

Příloha II. Louvetovy polemické spisy z let 1792–1793 (shrnutí)

[Příloha shrnuje tři Louvetovy polemické spisy z let 1792–1793, které F.-A. Aulard otiskl ve druhém svazku svého vydání Pamětí hned za obžalobou Robespierra z 29. října 1792 a které toto české vydání nepřekládá celé: odpověď Robespierrovi z konce roku 1792, spis o spiknutí z 10. března 1793 a krátký výpad proti dvěma montagnardským pomlouvačům. Jde o redakční shrnutí, nikoli o překlad; doslovně jsou přeloženy jen odsazené pasáže, u nichž je vždy v hranaté závorce uvedena strana Aulardova vydání, a celý třetí, nejkratší text. Úplné francouzské znění najde čtenář u Aularda ve sv. II na s. 109–212, 213–268 a 269–271. Soudy, které Louvet vynáší o svých protivnících, jsou soudy stranického polemika a shrnutí je jako takové reprodukuje, nikoli přejímá.]

1. Maximilienu Robespierrovi a jeho royalistům (À Maximilien Robespierre et à ses royalistes), listopad–prosinec 1792

Okolnosti vzniku. Dne 29. října 1792 obvinil Louvet v Konventu Robespierra z úsilí o diktaturu (viz Přílohu I). Robespierre si vyžádal týden na odpověď a přednesl ji 5. listopadu;¹ Konvent pak přešel k dennímu pořádku a Louvetovi, který se hlásil o slovo k replice, je neudělil. Louvet proto repliku rozšířil a vydal jako brožuru o 55 stranách v tiskárně Cercle social² s vročením 1792. Den vydání Aulard neuvádí. Louvetovy poznámky se zmiňují o zasedání Konventu z pondělí 26. listopadu a o čísle Maratova listu z téhož dne, které autor při psaní ještě neznal; brožura tedy vyšla nejdříve na samém konci listopadu, spíše v prosinci 1792. V Pamětech klade Louvet její vydání „ke konci téhož roku nebo na začátek roku 1793“ a dodává, že ji ministr vnitra Roland dal ve velkém počtu výtisků rozeslat do departementů.

Titulní list nese anglické motto – ve Francii jsou v politice už jen dvě strany, první tvoří filozofové, druhou zloději, lupiči a vrazi – a pod ním jeho stručnější francouzské znění: „Ve Francii jsou už jen dvě strany: strana filozofů a strana zlodějů.“ V krátkém „Upozornění“ Louvet vysvětluje, že v obžalobě podal jen celkový obraz a podrobnosti si šetřil pro repliku, a ohrazuje se proti jediné pomluvě, kterou má za hodnou odpovědi: vždy prý chtěl „Republiku jedinou“ a nikdo z těch, jimž se říká „naši“, mu nikdy nedal najevo, že by pomýšlel na republiku federativní.

Stavba a hlavní teze. Po úvodním vylíčení zasedání z 5. listopadu se spis obrací přímo k Robespierrovi, tyká mu a prochází jeho tištěnou odpověď bod po bodu: uvede větu, připíše číslo strany a vyvrací ji. Pořadí námitek se přitom neřídí Robespierrovým textem, nýbrž body Louvetovy vlastní obžaloby: osobní pohnutky žalobce, ponižování Zákonodárného shromáždění, Robespierrova vláda v Jakobínském klubu, pařížské volební shromáždění, generální rada Komuny, zářijové masakry. Teprve potom Louvet předlohu opouští a sám sestavuje den po dni „soubor faktů“ od 27. srpna do 20. září 1792. Z něho vyvozuje hlavní tezi: zářijové vraždy nebyly lidovým hnutím, nýbrž prvním dějstvím spiknutí, které mělo Francii dát triumvirát – Robespierra, Marata a Dantona – a za ním nového krále. Odtud „royalisté“ v názvu: kdo chce diktátora nebo triumvira, chce podle Louveta krále pod skromnějším jménem.

Zasedání z 5. listopadu. Louvet vypočítává, kdo byl zapsán do rozpravy: pro Robespierra jen Saint-Just, Garnier a snad Manuel, proti němu Chénier, Faure, Birotteau, Buzot a Barbaroux, „o něm“ mimo jiné Barère a Pétion – dávný Robespierrův přítel, který ohlásil, že pro něho mluvit nebude. Barbaroux sestoupil k zábradlí Konventu, aby své udání mohl podepsat jako prostý občan. Rozhodl Barère, jehož řeč Louvet doslova cituje: nestavme prý „podstavce trpaslíkům“; „lidé jednoho dne, drobní podnikatelé v revoluci“ nestojí za drahocenný čas zákonodárců. Louvet namítá, že takto zdůvodněný přechod k dennímu pořádku je pouhé hors de cour,³ které se rovná odsouzení, a že nevinný by byl sám prosil, aby jeho žalobce směl domluvit. Robespierre je podle něho sám o sobě nicotný, ne však ti, kdo se za ním skrývají; a kdo zaručí, že se v rodící se Republice, v jejímž „senátu“ sedí bývalý princ a v jejíž vítězné armádě slouží jeho synové,⁴ nechystá nějaký smělý „protektor“?

Osobní pohnutky. Robespierre naznačil, že Louvet je jeho nepřítel; někteří jeho stoupenci zase opakují, že je povolným nástrojem cizí zášti. Louvet odpovídá:

„Řeknu víc: Robespierre, těžko jsem se zbavoval svého klamu a těžko jsem se odhodlával s tebou bojovat. Dlouho jsem tě měl rád, dlouho jsem si tě chtěl vážit. V posledních dnech Ústavodárného shromáždění jsi byl jedním ze sedmi či osmi mužů, za které bych byl ručil. Ukrutníku, jak jsi mě oklamal! Jak velice ses musel provinit, abys mě přinutil tě nenávidět! Co to říkám? Nechovám nenávist k tobě: nenávidím tvé zločiny. Nestíhám Robespierra, stíhám jeho domýšlivou ctižádost, jeho zpupné panování; stíhám všechny záměry jeho tyranie.“ [Aulard II, s. 119]

Obžalobu prý měl připravenu dávno, ale Robespierra šetřil; mlčel i v den, kdy ho obvinil právě přijedší Barbaroux, a vystoupil teprve tehdy, když Robespierre znovu navázal své pletichy a sám vyzval, ať se žalobce ukáže.

Zákonodárné shromáždění. Proti Robespierrovu tvrzení, že Shromáždění ponížit nelze, staví Louvet Cambonovo svědectví z 10. listopadu o mužích potřísněných krví, kteří přivedli poslance Jouneaua⁵ a poručili Shromáždění, aby ho soudilo ještě ten den, jinak že „svrchovaný lid“ zjedná spravedlnost sám; připomíná také brány, které zůstaly zavřeny proti vůli Shromáždění, a výhrůžky zvoněním na poplach.

Jakobínský klub. Nejživější část spisu. Robespierre se ptal, co má být „despotismus mínění“ ve společnosti patnácti set občanů. Louvet odpovídá popisem: Robespierrovi lidé, kteří nebyli poslanci a mohli se věnovat jen klubu, přicházeli první a odcházeli poslední, rozsazovali se v hloučcích po celém sále, upravovali zápis, zapisovali se první do rozpravy a nemluvili o věcech, nýbrž o osobách – o dobrých ministrech, aby je hanili, o dobrých poslancích, aby je udávali.

„Ty pak, Robespierre, zprvu pod tisícerými záminkami a brzy už jen z moci své svrchované vůle, mluvil jsi každý den, a každý den víc než všichni členové Společnosti dohromady. O čem jsi mluvil? Proti komu? Proti dvoru? Občas. Proti La Fayettovi? Dosti často. Ale bez oddechu a bez jakékoli míry proti filozofii a filozofům, proti levé straně Shromáždění, proti všem republikánům, které doporučovaly ctnosti a nadání. […] Když jsi však dospěl k té zajímavé kapitole, na kterou jsi nezapomínal nikdy, k věčné kapitole o svých zásluhách, o svých dokonalostech, o svých ctnostech, když jsi celé hodiny pěl sám na sebe chválu tak okázalou, žes – dost nešikovně – nenechal skoro nic tomu, kdo měl po tobě vystoupit na tribunu s týmž úkolem, tehdy to už nebyl potlesk, to bylo křečovité dupání, to bylo náboženské nadšení, to byla svatá zuřivost.“ [Aulard II, s. 125–126]

Kdo k frakci nepatřil, byl umlčován šepotem, okřikováním a nakonec pěstmi a holemi s ukrytou čepelí. Kdo žádal, aby se jednalo o věcech, byl „feuillant“, kdo hájil levici Shromáždění, „pletichář“, kdo řekl „nedělejme si z člověka modlu“, „nepřítel lidu“.

„Ty však, Robespierre, ve chvílích oddechu, kdy tvůj jazyk odpočíval, dával jsi představení svým tělem. […] I když jsi nebyl předsedou ani tajemníkem, zůstával jsi všem na očích, usazen u předsednického stolu. Se zalíbením jsi tam zůstával vystaven nazírání svého lidu. Odtud ses oddával tisícerým pohybům, kterým se v upřímné řeči republikánů musí říkat kroucení a šklebení, které by nějaký švihák nazval pózami, ale kterým modloslužebníci jistě říkali tvé půvaby. […] Odtud ses dožadoval pozornosti, pomoci a holdu galerií; odtud jsi odměňoval ctitele pohledem a ctitelky pohledem přes lorňon.“ [Aulard II, s. 127–128]

Jako příklady uvádí Louvet útok na Millina de Grandmaison,⁶ který si v Chronique dovolil žertovat o malichernostech „velkého muže“ a byl z klubu vystrkán; vlastní příhodu, kdy chtěl Robespierra, vzývajícího na tribuně Boha a Prozřetelnost, „přivolat z nebe k jeho svědomí“ a při odchodu se musel vytratit před zástupem ctitelek, které ho chtěly věšet na lucernu; a zasedání z 26. dubna,⁷ kdy byl překřikován Brissot a Robespierre hrozil pěstí předsedajícímu Lasourceovi, protože nechtěl odejmout slovo Guadetovi. Když se většina členů kolem deváté večer rozešla, přijímala prý frakce usnesení předem smluvená a rozesílala je departementům jako usnesení celé Společnosti.

Skutečným předmětem sporu byla totiž podle Louveta válka.⁸ „Čistí jakobíni“ ji chtěli, protože mír by Republiku zabil a vedl by nanejvýš k výměně tyrana; Robespierre jí „čtrnáctkrát“ bránil stejně jako aristokraté, jen z jiného důvodu: počítal prý s tím, že vleklá úzkost dá dříve či později příležitost svrhnout domácího despotu a dát národu pod jiným jménem jednoho či několik nástupců. Právě tak se postavil proti táboru dvaceti tisíc federovaných.⁹ S tím souvisí rozlišení, které Louvet vyslovuje už předtím: jakobíni chtěli nezištně založit svobodu, kordeliéři¹⁰ chtěli svrhnout jen panujícího krále a jeho moc si přisvojit. Robespierre byl jakobínem do konce roku 1791, od roku 1792 je „kordeliérem“ – „nejprve z hlouposti a ješitnosti, potom z ješitnosti a ctižádosti“. Na diktátora sám nestačí; obratnější ničemové, kteří ho strkají před sebou, by tento „druh kněze“ potom rozbili snáze než nejkřehčí sklo. Jakobínský klub Louvet zrušit nechce: chce jej „obrodit“ tím, že z něho budou vyhnáni uchvatitelé.

„Moji“ a já. Robespierre mluvil o Louvetovi a „jeho lidech“, kteří prý byli příliš moudří, než aby se namočili do spiknutí proti trůnu. Louvet je vyjmenuje – od Rolanda a Servana po Barbarouxe – a ke každému připojí, čím k pádu monarchie přispěl. O sobě říká, že osmnáct měsíců seděl v klubu mlčky, pak proti Robespierrovi dokazoval nutnost války, „pod dýkami dvora“ psal Sentinelle, v noci na 10. srpen předsedal své sekci Lombards, s jejím praporem stál před sedmou ráno na Carrouselu a 11. srpna přinesl své pověření do generální rady Komuny. „A ty ses tam objevil až dvanáctého nebo třináctého; a odkud jsi přicházel?“

Volební shromáždění. Pařížští volitelé byli podle Louveta ovládáni pletichou a strachem: první poslanec byl zvolen až 3. nebo 4. září, „pod záštitou vašich už započatých masakrů“, a nebyl jím Pétion, nýbrž Robespierre. Hlasovalo se nahlas, a právě proto nebyl nikdo svoboden. Louvet, který se hlásil o slovo proti Maratově kandidatuře, slyšel od Robespierrových „tělesných strážců“: „Zanedlouho na tebe dojde“; Tallien byl vypískán, když řekl „nejsem ani Robespierre“. Když volitelé váhali mezi Priestleym¹¹ a Maratem, promluvil Robespierre proti „koalici filozofů“ a „mužům, kteří psali jen knihy“ a doporučil toho, kdo se, aby mohl bojovat proti La Fayettovi a dvoru, „rok skrýval ve sklepě“. Na tvrzení, že volby potvrdily sekce, odpovídá Louvet: „Lžeš, lžeš, třikrát lžeš,“ a dovolává se Condorceta, Gorsase a tištěné řeči Pétionovy.¹² Nakonec se ptá, kdo dal jako čtyřiadvacátého a posledního pařížského poslance zvolit vévodu Orleánského – několik dní poté, co Marat na plakátě napsal, že by mu vévoda měl dát patnáct tisíc liber na tisk, které mu Roland odepřel, že by tím dokázal své přátelství k revoluci a že by to mohlo volitele přimět, aby ho poslali do Konventu. Následuje oslovení vévody, které Louvet v dubnu 1793 sám znovu otiskl jako doklad, že orleánskou frakci odhaloval od počátku:

„Philippe, přes tvé služby revoluci roku 1789, a možná i právě kvůli nim, nemohu k tobě mít důvěru; nemohu zapomenout, že ses narodil v lůně vznešenosti, že se ti dostalo zpupného vychování vyhrazeného lidem tvého druhu, že tvé mládí dýchalo otrávený vzduch dvorů […]. Philippe, Philippe, říkám ti to a říkám to nahlas: ačkoli navzdory tvým přátelům vešlo do Konventu mnoho pravých republikánů, stále mě překvapuje, že uprostřed těchto prvních zplnomocněnců mé vlasti, konečně zcela plebejské – stále mě překvapuje, říkám, a někdy i znepokojuje –, vidím nedaleko sebe sedět muže, který byl princem. Philippe, Dantone, Robespierre a Marate, vy všichni i všichni vaši kordeliéři, mějte se na pozoru: budeme proti vám, doufám, jednotni; budeme vás sledovat; až do svého pádu, i kdyby byl rychlý, nevyhnutelný a násilný – jisti, že by aspoň zrodil Republice mstitele –, budeme s vámi bojovat […].“ [Aulard II, s. 157–158]

Mezi obojím Louvet pochybuje, zda mohla vévodovy syny vychovat k republikánské přísnosti jejich vychovatelka, autorka knih prodchnutých „šlechtickou pověrou“ a nenávistí k Voltairovi a Rousseauovi.¹³

Komuna. Počínání generální rady v prvních dnech po 10. srpnu Louvet nenapadá – sám byl tehdy jejím členem. Potom prý pod Robespierrovým vedením odstavila starostu, urážela Shromáždění a překážela Výkonné radě. Sekce Lombards jí kolem 25. srpna odňala své komisaře; Tallien, Laveaux, Lulier a sám Robespierre za to Louveta napadli a pod okny radnice se žádala jeho hlava. „Pleticháři“, které Robespierre v radě připouští, byli podle Pétionova svědectví její nejvznětlivější členové, rozeslaní tehdy s různým posláním po zemi; Louvet k tomu dodává, že jeli jako komisaři výkonné moci, že je však nevybrala Výkonná rada, nýbrž sám ministr spravedlnosti Danton, který prý na výtku jednoho poslance odpověděl: „Myslíte si snad, že vám tam pošlou slečinky?“

Září. Robespierre nazval masakry „lidovým hnutím“. Louvet cituje Pétionovo vylíčení toho, co starosta viděl ve věznici La Force – dva radní v šerpách, tři muže u stolu s rozevřenými vězeňskými knihami, tucet katů s obnaženými pažemi, potřísněných krví –, a z knížky Saint-Méardovy¹⁴ později, v „souboru faktů“, vybírá doklady, že se vraždy chystaly předem: už 26. srpna o půlnoci přišel radní zapsat jména vězňů, 2. září dostali vězni oběd dřív než jindy a po něm jim byly odebrány nože. Přidává příhodu z ministerstva vnitra: čtyři muži se zkrvavenými píkami a smutečním kordem přišli k Faipoultovi, jednomu z přednostů kanceláří, pro mzdu za „práci“ a jeden z nich se večer vrátil s poukázkou na městského pokladníka, znějící na dvanáct liber pro každého „za vyřízení kněží u Saint-Firmin“, tedy v semináři proměněném ve vězení pro kněze, kteří odmítli přísahu.

Robespierre Louvetovi vytkl, že jeho Sentinelle tehdy sama volala „Čest generální radě Komuny“. Louvet odpovídá, že Robespierre citát zkomolil, a vysvětluje: v sobotu 1. září napsal číslo, v němž Pařížany varoval před těmi, kdo jim navrhují triumvirát („to je spojení tří králů“), a tuto nevydanou část nyní otiskuje; v neděli dopoledne však slyšel deputaci Komuny slibovat Shromáždění poslušnost a šedesát tisíc mužů proti nepříteli, uvěřil, že se rada vzpamatovala, a v tiskárně s Bonnevillem ponechal jen úvodní výzvu k tažení na pomoc Verdunu a všechno ostatní přepsal. O vraždách se dověděl až příštího rána.

„Bylo mi stále jasnější, že začíná jiná revoluce, podobná revoluci Mariů a Sullů; že nám ji dávají triumvirové a pro sebe; že zneuctívají Paříž, aby si ji podrobili; že ji budou utlačovat, aby utlačili Francii; a chvála jejich zločinů stála na zdech, napsána mou rukou! A já sám jsem pomáhal jejich tyranským záměrům!… Ta chvíle byla jednou z nejkrutějších v mém životě! Byl jsem zoufalý! Prolil jsem slzy bolesti!“ [Aulard II, s. 177]

„Soubor faktů“. Spiknutí, říká Louvet, nelze dokázat, dovolí-li se každému spiklenci odpovídat jen za sebe; je třeba „přiblížit k sobě události a osoby“. Řadí je tedy po dnech. Dne 27. srpna žádá Shromáždění od Paříže třicet tisíc mužů; Marat hned nazítří vylepuje, že je to zrada. Dne 28. srpna prosazuje Danton domovní prohlídky; Komuna je provede za jedinou noc a hledá při nich méně zbraně než lidi, jimiž naplní vězení. Dne 30. srpna Shromáždění generální radu rozpouští, ale 1. září pod nátlakem ustupuje. Dne 31. srpna zapečetí Panis¹⁵ místnost dozorčího výboru Komuny, zbaví se mírnějších kolegů a o své vůli do výboru přibere Marata, jehož nezvolila žádná sekce. Večer 1. září obviní Robespierre v generální radě „svobodovraha Brissota, girondskou frakci“ a Komisi jedenadvaceti, že prodali Francii Brunšvikovi, a důkazy slíbí na zítřek. Dne 2. září se zvon na poplach rozezněl až o půl třetí, o hodinu později nebylo na Martově poli ani sto lidí, a přece se ve čtyři v La Force už vraždilo; dvě stě mužů by prý vrahy rozehnalo. Večer vydává Maratův výbor zatykače na Brissota a girondské poslance; v pondělí 3. září v šest ráno přicházejí komisaři k Brissotovi s listinou, v níž jsou slova „nařizujeme zatknout“ jen lehce přeškrtnuta, a prohledají mu papíry. Téhož dne rozesílá výbor departementům oběžník,¹⁶ který vraždy vydává za nezbytnou „spravedlnost“ a doporučuje celému národu, aby ten prostředek přijal – a rozesílá ho, jak Louvet zdůrazňuje, s kontrasignací ministra spravedlnosti. Dne 4. září je vydán zatykač na Rolanda; odvolán je, až když se Danton před Robespierrem rozhorlí. O Dantonovi samém Louvet tvrdí, že se komisi, která ho prosila, aby vraždy zastavil, smál, a že Brissotovi na otázku, co bude s nevinnými, odpověděl: „Dal jsem si přinést seznamy vězňů a ti, které se slušelo pustit, byli vyškrtnuti.“

Triumvirát. Z toho všeho skládá Louvet plán. Komuna se měla stát středem národního zastoupení; kdyby se to nezdařilo, měli být její vůdci „vrženi“ do Konventu, aby jej ovládli – proto byli v Paříži zvoleni po řadě Robespierre, Danton, Billaud-Varenne, Panis, Marat a nakonec Philippe. Kdo však měl být třetím z triumvirů?

„Marat už dlouho pomýšlí na triumvirát; Robespierre už nějaký čas kráčí k diktatuře. Ti dva mají, každý sám, jakousi moc nad jakousi částí lidu. Odděleni zůstávají příliš slabí; sblíženi se navzájem posilují. Kdo se toho sblížení ujme? Patrně onen další muž, kterému jeho revoluční hlas a atletická postava rovněž získaly několik přívrženců v zástupu, jenž miluje sílu […]. Ale kdo bude ten třetí? Pěkná otázka! Ten, kdo ty dva smířil. A to je všechno? To jistě ne. Jakmile společně dojdou k cíli, nejobratnější z těch tří – a už vidíte, že je to ten poslední – prohlásí, že vyzkoušel povahu obou ostatních a shledal, že za nic nestojí; a v tu chvíli je svrhne. Ale jak to dokáže? Protože za ním stojí, snad už tři roky, kterýsi bývalý velmož, který se hodlá ukázat až v rozhodné chvíli.“ [Aulard II, s. 204–205]

Aulard k poslední větě poznamenává, že jde o narážku na vévodu Orleánského. Druhé dějství, chystané na 20. září, kdy měl lid žádat hlavy čtyř set poslanců, zmařily podle Louveta dva „zázraky“: Konvent se sešel včas a téhož dne zastavil Kellermann Prusy;¹⁷ „když hnali Brunšvikovy Prusy, zaháněli také Dantonovy kordeliéry“.

Závěr. Spiknutí podle Louveta trvá: v hloučcích i u jakobínů se dál vynášejí Robespierrovy ctnosti a štve se proti Konventu, Marat píše, že „ubohému lidu“ nezbude než si dát nového pána. Louvet vyzývá Konvent, aby rozehnal „lupiče“, zasáhl vůdce a zachránil Paříž; „anarchie je jediný nebezpečný nepřítel, který vám zbývá“. Spis končí slovy:

„A mám-li já, slabý jednotlivec, za to, že jsem je odhalil, zemřít pod jejich ranami, nezemřu docela. I v okamžiku svého pádu budu moci pocítit jakousi radost, neboť po sobě zanechám tyto odvážné pravdy, které dříve či později, a více či méně, podle toho, jací lidé budou povoláni je sebrat, prospějí svobodě. Zaplatím tak dluh své vlasti.“ [Aulard II, s. 212]

Vztah k Pamětem. Brožura je podrobným protějškem I. a II. kapitoly Pamětí, kde Louvet o svém působení u jakobínů, o sporu o válku, o Sentinelle, o 10. srpnu a o obžalobě Robespierra vypráví zkratkou a dvakrát na ni sám odkazuje. Navíc přináší popis poměrů v klubu a ve volebním shromáždění, příběh čísla Sentinelle z 2. září a „kalendář“ zářijových dnů. Paměti naopak doplňují to, co v brožuře není: Louvetovu hořkost nad tím, že ho Pétion, Guadet a Vergniaud nepodpořili a že pro přechod k dennímu pořádku hlasovali i girondisté. V Pamětech také Louvet svou předpověď opravuje: skoro vše, co ohlašoval, se prý splnilo, až na to, že „proti mému očekávání a proti vší pravděpodobnosti velmi prostřední Robespierre zvítězil nad Dantonem“.

Zhodnocení. Jako svědectví má spis cenu: zachycuje ovzduší Jakobínského klubu a pařížských voleb očima poraženého a uvádí dokumenty a události, z nichž některé – oběžník z 3. září, Robespierrovo vystoupení proti Brissotovi v generální radě Komuny, prohlídka u Brissota a zatykač na Rolanda – znají dějiny revoluce i z jiných pramenů. Jako výklad jej dnešní historiografie nepřijímá. Plán triumvirátu, jejž Louvet skládá „přibližováním“ dat a osob, je dohad, nikoli zjištění; že by Robespierre masakry řídil, doloženo není, a o podílu Dantona a dozorčího výboru se historici přou dodnes. Robespierrův odpor k válce vysvětlují jeho obavou, že válka posílí dvůr a generály, nikoli shodou s Rakouskem, a „kordeliér“ je v Louvetových ústech polemická nálepka. Především však nic nepotvrdilo představu, na které celý spis stojí – že za Horou stál vévoda Orleánský a že její vůdci chtěli obnovit trůn. Už o samotné obžalobě z 29. října napsal Aulard v předmluvě, že řečník „víc spílá, než dokazuje“; o replice to platí stejně.

2. Národnímu konventu a mým voličům o spiknutí z 10. března a o orleánské frakci (À la Convention nationale et à mes commettans, sur la conspiration du 10 mars et la faction d'Orléans), duben 1793

Okolnosti vzniku. Na počátku dubna 1793 přešel generál Dumouriez¹⁸ k nepříteli a Hora obvinila girondisty, s nimiž se generál kdysi stýkal, že byli jeho spoluviníky. Louvet odpovídá protiobžalobou. V Pamětech vypráví, že ho sepsáním pověřili přátelé scházející se u Valazého, nespokojení s tím, jak o 10. březnu promluvil v Konventu Vergniaud: ten hnutí přičetl „aristokracii“ a pravé původce nejmenoval, aby, jak Louvetovi řekl, nedráždil „násilníky už tak náchylné ke všem výstřelkům“. Řeč byla psána pro tribunu a Konvent oslovuje („Zástupci!“); hned první poznámka však oznamuje, že se autor osm dní marně hlásil o slovo a že Konvent mezitím rozhodl žádná další udání na tribuně neposlouchat: „Volím tedy tisk.“ Brožura o 30 stranách vyšla bez data u Gorsase.¹⁹ Hlavní text se zmiňuje o zasedání z 1. dubna a o „novém ministru spravedlnosti“, doslov o noci ze soboty 13. [dubna] a o petici proti dvaadvaceti poslancům; spis byl tedy psán v první polovině dubna a vyšel nejdříve v polovině dubna 1793.²⁰ Podle Pamětí byl přetištěn v několika departementech, v Paříži se ho vytisklo šest tisíc kusů a část zásilek zadrželi na poštách reprezentanti na misi. Louvet ho nazývá svým posledním spisem v Konventu a „v jistém smyslu svou politickou závětí“.

Stavba a hlavní teze. Spis má tři díly a doslov. První je řada řečnických otázek („Byli jsme to my, kdo…?“), jež mají dokázat, že orleánskou frakcí není Gironda, nýbrž Hora. Druhý, nejdelší, vypráví den po dni a místy hodinu po hodině dny 8. až 13. března. Třetí vypočítává, co následovalo, odmítá smír a končí návrhy. Teze je táž jako roku 1792, jen rozšířená: zářijové masakry, únorové plenění krámů, noc 10. března i Dumouriezova zrada jsou díly jednoho spiknutí, jehož cílem je rozehnat Konvent a pod „loutkovým králem“ vládnout.

„Dumouriezovi spoluviníci nás obviňují, že jsme jeho spoluviníky; jsme jim povinni díky: naše hlasy, tak dlouho dušené, mohou být slyšeny; dostalo se nám nejúplnější svobody mínění; naši žalobci budou obžalováni. Dumouriez žádá krále, žádá ho spolu s jedním ze synů bývalého prince královské krve a s jeho spojencem Valencem. I nejnedůvěřivější tedy uznávají, že v našich armádách existovala royalistická strana pracující pro Philippa, a řečnění našich udavačů dokazuje přinejmenším tolik, že sami dobře cítí, že už nikdo nepochybuje, že ten Monseigneur měl své spiklence i ve vnitrozemí. Abychom tedy zjistili, zda jsme Dumouriezovými spoluviníky, zbývá jen prozkoumat, zda patříme k orleánské frakci.“ [Aulard II, s. 213–214]

Kdo je orleánská frakce. Otázky sledují vévodu od voleb. Kdo ovládal pařížské volební shromáždění a nechal si Orléanse na čtyřiadvacátého poslance? Kdo se na plakátě nabídl, že ho dá zvolit, dostane-li patnáct tisíc liber (pod čarou: „Byl to Marat“)? V Konventu usedl vévoda „na nejvyšším místě Hory“ a odtud se tleskalo, kdykoli Dumouriezova hlášení velebila jeho syna. Dumouriez se po tažení v Argonnách ukazoval v pařížských divadlech s Fabrem d'Églantine, Santerrem a Dantonem, nikoli s Louvetem. Když Buzot žádal trest smrti pro každého, kdo navrhne obnovu království, zkoušela Hora vymínit výhradu ve prospěch primárních shromáždění a při hlasování na ní někteří nepovstali (pod čarou: „Basire a Robespierre“); když pak Buzot s Louvetem 16. prosince 1792 žádali vypovězení Bourbonů,²¹ vynutila si Hora po hodinách vřavy výjimku pro Philippa; Louvetovi, tehdy tajemníku Konventu, se vyčítalo, že dekret odeslal armádám příliš rychle. Odvolání k lidu v králově procesu odůvodňovali girondisté právě nedůvěrou k Bourbonům – a jak je lze zároveň vinit, že chtěli zachovat korunu Ludvíku XVI. i dát ji Orléansovi? Thuriot z tribuny ručil, že orleánská frakce je „přelud“; Robespierre přišel s požadavkem vyhnat Bourbony až „o čtyři měsíce pozdě“, a i to byla podle Louveta jen „drzá komedie“.

Právě tak je tomu s Dumouriezem. Chválili ho v úředních dopisech Carra, Prieur a Sillery;²² komisaři v Belgii – Louvet je tu nejmenuje, míří však na Dantona a Delacroixe – podávali nejdůležitější zprávy jen ústně a po posledním návratu nechali uplynout hodiny, než zrádce udali. Danton řekl 8. března, že Dumouriez sám vydá za armádu (Aulard opravuje: podle Moniteuru to řekl jinak, totiž že generál spojuje nadání vojevůdce s uměním povzbudit vojáka); Delacroix odbyl řečníka sekce Poissonnière, že obžalovat generála může žádat jen kontrarevolucionář; Marat po emigraci mladého Orléanse hájil otce, protože prý proti němu nejsou „zákonné důkazy“. Hora nechce sesadit Birona a La Touche, vévodova bývalého kancléře v čele loďstva,²³ a Marat už 26. října psal, že si národ nakonec vezme pána (v odpovědi Robespierrovi cituje Louvet týž výrok z Maratova čísla z 26. listopadu). Dlouhá poznámka opakuje oslovení „Philippe…“ z odpovědi Robespierrovi s dovětkem: „To jsem psal už loni v listopadu, všimněte si.“

Od 8. března k noci desátého. Aby se zvedl trůn, pokračuje Louvet, bylo třeba připravit porážky – o to se postaral ministr války Pache – a rozpustit Konvent. Louvet udává vedle veřejného žalobce i ministra spravedlnosti Garata,²⁴ jenž Konventu ohlásil, že existence „povstaleckého výboru“ je velmi pochybná: ten výbor se přece schází veřejně každý druhý den nedaleko ministrova bytu. Louvet tak nazývá Jakobínský klub; jeho řečníci jsou prý „otroci 10. srpna, kati 2. září, zloději 25. února“.²⁵ Dne 8. března zazněly v Konventu i v klubu „děsivé návrhy“ a řeči o zradě generálů, ministrů a většiny poslanců.

„Devátý březen byl pro Republiku prvním dnem smutku; devátý březen dosvědčil, že existuje povstalecký výbor, který se usadil kolem vás; devátého března bylo národní zastoupení morálně zavražděno. Nechtělo se už, aby Konvent, rozhodčí osudů světa, zůstal pánem osudů vlastních; nechtělo se už, aby toto vznešené Shromáždění, strážce svobody všech, bylo svobodné. Veřejnost vašich zasedání byla zpupně porušena; ozbrojení muži zatarasili východy z vašeho sálu i jeho chodby a sami se nazvali ‚rotou z Glacière‘.²⁶ Ozbrojení muži prolomili stráž, zmocnili se vašich galerií a vyvedli z nich ženy, které by prý mohly rušit jejich výpravu. Jejich výpravu! To bylo také heslo zářijových vrahů!“ [Aulard II, s. 226]

Téhož dne byl Pétion cestou do Konventu vypískán, kdežto Marat – „netvor s dvěma sty šedesáti tisíci hlavami“ – nesen v triumfu; večer vtrhli ozbrojenci do tiskáren republikánských novinářů a jeden poslanec jim unikl jen díky své odvaze. Dopoledne 10. března mluvil Danton: není „pijákem krve“, ať je konec hádek, „uveďme Francii do chodu“; nakonec řekl, že Francie vlastně nemá ministerstvo a že bude třeba „nějakého mocného regulátora“. Pak Lindet „medovým hlasem“ předložil návrh tribunálu²⁷ – podle Louveta „svaté politické inkvizice“ o devíti soudcích bez poroty; Vergniaud, Lépeaux, Buzot, Cambon, Barère a Fonfrède se postavili proti a Konvent nakonec rozhodl, že tribunál bude mít porotu vybranou ze všech departementů. V šest večer se Konvent rozcházel, ale Danton přiběhl k tribuně a prosadil, aby se zasedalo bez přerušení i v noci.

„Dantone, lupiči obyčejně zasazují své rány ve stínu; pokusit se zahubit Paříž musí, dokud spí. Jen uprostřed husté tmy mohou nepřátelé Konventu udeřit. Je-li ta hrozná kontrarevoluce možná, je možná jen v noci!… zvláště v této, kterou předcházelo tolik zlověstných znamení!… […] Už žádné rozpravy, už žádné hádky, říkalo se ráno. To věřím! Naše rozpravy už neměly být dlouhé; naše hádky měly být navždy skončeny. Ještě jeden večer, a kdo odmítal sklonit pokorné čelo před zpupnými uchvatiteli, ten, i kdyby unikl jejich povstalcům, nemohl uniknout jejich soudcům! Ještě jeden večer, a kdo nechtěl vidět svou vlast v otroctví, tomu nezbývalo než zemřít.“ [Aulard II, s. 236–237]

V devět večer se podle Louveta hloučky z terasy Feuillantů hrnou do klubu; vstoupí tam ozbrojený oddíl, „muži 10. srpna“, kteří přísahají vyhladit „tyrany uvnitř“. Mají jít ke kordeliérům a odtud ke Konventu žádat zatčení „apelantů“, jak se říká poslancům, kteří hlasovali pro odvolání k lidu; jiní chtějí „lidovou spravedlnost“ hned. Řečník volá, že nedotknutelnost šlape nohama a že „je třeba udeřit“; zhasne se část světel; dav odchází ke kordeliérům a zbytek Společnosti se prohlásí za trvale zasedající. Louvet jmenovitě oslovuje montagnardy, kteří v klubu byli nebo o všem museli vědět – Thiriona, Lejeuna, Garniera, Monestiera, Collota, Robespierra, Duhema, Bentabola, Duboise-Crancé, který tu noc Konventu předsedal, a Bourdona de l'Oise, který hlasitě počítal prázdná místa girondistů: „Co se stalo s Gensonném? Co dělají Buzot, Guadet, Louvet, Barbaroux? Co dělá Brissot? Kde je Pétion? Jistě konspirují!“

„Ano, barbaři, konspirovali jsme, ale za slušné lidi proti lupičům; ale za republikány proti orleanistům; ale za zástupce lidu proti vrahům. Ano, chodili jsme skoro sami hustou tmou, tichem té noci – smutným tichem, strašným tichem, které jste rušili jen vy svým zuřivým křikem; chodili jsme a třásli se o své přátele, o vlast, o svobodu, o to, co je našim srdcím nejdražší; chodili jsme ode dveří ke dveřím a varovali psance; vytahovali jsme je z jejich bytů; bránili jsme jim vejít do zasedání; bránili jsme jim vejít do hrobu. Kervélégan, námi upozorněn, běžel varovat své věrné Brestské […]. Ano, v noci 10. března jsme nepochybně přispěli k záchraně svobody.“ [Aulard II, s. 243–244]

Kordeliéři mezitím přijali usnesení, aby departement Paříž „vykonal svrchovanost, která mu náleží“, a dal volebnímu shromáždění odvolat „nevěrné mandatáře“; v sekci Quatre-Nations se osmnáct lidí prohlásilo za valné shromáždění a přidalo se. Spiklenců nebylo podle Louveta víc než tři tisíce, ve dvou tlupách: jedna šla na Výkonnou radu, druhá na Konvent. Proč neudeřili, říká opatrně („říká se, ale neručím za to“): vůdcům chyběla odvaha i oběti, přeli se o kořist a jejich lidé předem ohlásili obecní radě, že zazní poplach a zavřou se brány, takže generální rada vše udala Konventu. Ministr války Beurnonville²⁸ přelezl zeď své zahrady a postavil se v čelo praporů z Finistère a z Nantes. Velitel národní gardy pak Konventu hlásil, že dva nebo tři buřiči ten den obcházeli hloučky a žádali, aby byl Orléans králem a jeho syn generalissimem.

„Philippe, věřím tomu! Věřím, že nejméně nebezpečný není ten, kdo se skoro neukazuje; že toho, kdo by se povznesl anarchií, by mohl svrhnout despotismus; že leckdo by si myslel, že pracuje jen pro sebe, a pracoval by jen pro tebe. Ale i ty se měj na pozoru: není vyloučeno, že by ses zakrátko ocitl jen jako nejkřehčí z loutek v rukou ctižádostivce podnikavějšího a silnějšího, než jste vy všichni.“ [Aulard II, s. 249]

Po 10. březnu. Druhého dne navrhl Danton brát ministry z Konventu; odpověděl mu Lépeaux,²⁹ že by pak smělý ctižádostivec držel v rukou moc zákonodárnou i výkonnou a k tomu tribunál bez odvolání, a Danton couvl: nepodal prý návrh, jen vyslovil mínění. Dne 12. března bránili Delacroix i Marat Dumourieze proti řečníkovi sekce Poissonnière; Marat dodal, že by při masakru poslance „kryl vlastním tělem“, což Louvet pokládá za nejhorší potupu. Vergniaud pak sice povstalecký výbor udal a jmenoval Desfieuxe a Lazowského, zapomněl však na Varleta, Héberta³⁰ a hlavně na „první vůdce“. Spiknutí proto pokračuje: 18. března Hora tleskala petici, která před Konventem hanobila většinu jeho členů; z Marseille přišla adresa vyzývající poslance, aby opustili svá místa; 1. dubna „nejsmělejší ze spiklenců“ znovu proskriboval z tribuny čtyři až pět set poslanců; a spiklenci prý „povolali proti Konventu armádu“, která je už na pochodu.

Žádný smír. Těm, kdo vyzývají k jednotě, Louvet odpovídá, že nelze spojit zákonodárce s anarchisty a vrahy s jejich oběťmi.

„A my bychom se s nimi měli dohodnout, my! Nikdy! Nikdy! Žádné příměří není možné mezi hrdými republikány oddanými svobodě a proradnými royalisty odhodlanými k tyranii! Mezi ctností a zločinem válka nesmiřitelná, válka věčná! V posledních krásných dnech římského senátu nikdo neviděl, a ani vidět nemohl, že by Cato vyjednával s Catilinou nebo že by Brutus objímal Caesara.“ [Aulard II, s. 262]

Navrhuje, aby nový ministr spravedlnosti stíhal ty, kdo 10. března vyzývali ke vzpouře – jmenovitě Héberta, Varleta, Desfieuxe a Lazowského, předsedy a tajemníky obou klubů z toho večera a signatáře adresy „obránců Republiky“ –, aby věc vyšetřoval jiný soud než revoluční tribunál, v jehož porotě jsou „orleanisté“, a aby byla svolána primární shromáždění: mezi žalobci a obžalovanými ať rozhodne národ. Doslov tento požadavek stupňuje. Jakobíni, jejichž vůdci jsou prý jen „kordeliéři zaprodaní Orléansovi“, se ustavili svrchovanou komorou, mimořádnými kurýry svolávají proti Konventu ozbrojenou sílu, vynutili si na sekcích petici proti dvaadvaceti zástupcům a v noci ze soboty 13. dubna galerie – „lid vévody Orleánského“ – křičely „Na popraviště!“. Louvet, sám jeden z dvaadvaceti, se od pětatřiceti pařížských shromáždění odvolává ke všem primárním shromážděním Republiky. Končí osobně: je vyčerpán a nemocen a přeje si jen sílu udání dokončit.

„Ostatně člověk jistě žil dost, když si v květu věku vysloužil nenávist a proskripce tyranů všeho druhu. Ať ho k životu poutají city sebesladší, může jej opustit bez lítosti, neopouští-li jej pro svou vlast nadarmo.“ [Aulard II, s. 267–268]

Vztah k Pamětem. Spis je dobovým protějškem III. kapitoly Pamětí. Tam Louvet o rok později dopovídá, co roku 1793 říci nemohl nebo nechtěl: že o chystaném útoku věděl od Lodoïsky, která z jejich bytu v ulici Saint-Honoré zaslechla hluk u jakobínů, vešla na galerii a viděla zhasínat svíce a tasit šavle; že pak běžel k Pétionovi a ode dveří ke dveřím varoval přátele; že Pétion vyhlédl z okna a řekl: „Prší, nic nebude.“ Paměti také vyslovují to, co spis jen naznačuje – že noc 10. března byla předem smluvena v Belgii mezi Dumouriezem a muži Hory (jmenuje Delacroixe a Marata) –, a přidávají přesvědčení, že Hora sloužila nejen Orléansovi, ale i cizím mocnostem. Dumourieze samého soudí Paměti mírněji: do zrady ho prý dohnala „frakce“.

Zhodnocení. Události 9. a 10. března 1793 se staly: tiskárny girondistických novinářů byly rozbity, v klubech se volalo po očistě Konventu a skupina pařížských radikálů se pokusila o povstání. Dnešní historici v něm však vidí nezdařený podnik několika agitátorů, k němuž se Komuna, velitel národní gardy ani vedení jakobínů nepřipojili, nikoli akci řízenou Dantonem, Robespierrem a Maratem; sám Louvet ostatně přiznává, že o příčinách nezdaru jen opakuje, co „se říká“. Revoluční tribunál a mimořádná opatření z března 1793 se vykládají vojenskou krizí a povstáním ve Vendée, ne úmyslem zavést diktaturu. Pro „orleánskou frakci“ na Hoře chybějí doklady: Konvent dal Philippa Égalité už v dubnu 1793 zatknout a v listopadu byl popraven; Dantonovy styky s Dumouriezem zůstávají předmětem sporů, úmysl Hory dosadit Orléanse na trůn však prokázán nebyl. Louvetova nesmiřitelnost a volání po primárních shromážděních patří k tomu, co spor obou stran vyhrotilo; v jednom se nemýlil – očista Konventu, které se bál, přišla 2. června 1793.

3. Několik slov dvěma podřadným pomlouvačům (Quelques mots pour deux calomniateurs subalternes), nedatováno [jaro 1793]

Krátký text následuje u Aularda (sv. II, s. 269–271) bezprostředně za spisem o 10. březnu; Aulardův soupis jej samostatně neuvádí, byl tedy nejspíše otištěn jako dodatek téže brožury. Louvet v něm odpovídá dvěma poslancům Hory, kteří ho v tisku napadli, a hájí se proti výtce, že se dal za Sentinelle platit z ministerských peněz. Překládáme jej celý.

Každý ví, že pomluva je každodenní zbraní Hory. Jeden z jejích mnichů – neboť Hora má notný počet šlechticů a kněží –, mnich dom Poultier,³¹ cožpak nevytiskl, že mi plakát Sentinelle vynesl šestnáct tisíc liber? Pomlouvač přitom ve vyúčtování ministra vnitra velmi dobře viděl, že těch šestnáct tisíc liber bylo vyplaceno tiskaři na tiskové náklady. Já však nejsem tiskař a náklady na tisk nejsou náklady na redakci. Kdyby byl mnich z Hory přesto usoudil, že je třeba nějakého vysvětlení, a kdyby si je byl chtěl opatřit, byl by se dověděl, že některé číslo Sentinelle se uznalo za užitečné vytisknout ve 4 000, jiné v 6 000, jiné v 10 000 výtiscích a že takové výdaje, které mé velmi skrovné jmění nedovolovalo, nesl republikánský ministr, před 10. srpnem i po něm.³² Byl by se dověděl, že jsem se do příjmů a výdajů Sentinelle vůbec nepletl; že mě ovšem vedl zájem velmi živý, totiž vysvobodit svou vlast od tehdejšího tyrana a uchránit ji před tyranem novým; že jsem, postaven mezi bodáky Ludvíka Capeta, tehdy všemocného, a dýky Filipa Orleánského, už tehdy nebezpečného, myslel jen na to, abych psal pro Republiku proti každému druhu krále. Co však v té době dělali naši hrozní muži z Hory? Dějiny jejich revolučního života by byly zajímavým čtením. Říká se, že je kterýsi šibal chystá. Kéž dobře označí všechny ty masky mezi jejich erby či sutanami! Zvláště mu doporučuji kapuci doma Poultiera.

Jiný arcivlastenec mě poctil několika pomluvami, ale tak nesmyslnými, tak plochými, tak hloupými, že v nich člověk hned pozná prokurátora. Chudák pan Guffroy,³³ je třeba ho omluvit; jistě neví, že mám v rukou několik dost zajímavých dopisů, které psal jisté dámě, aby je dala přečíst jistému ministrovi, a tyto dopisy dokazují, že řečený pán, sotva dorazil ze svého departementu Nord do Konventu, špatně odhadl, odkud vane vítr štěstěny, pociťoval jakousi náklonnost k rolandismu a hořel touhou věnovat svůj sloh, své vědomosti a své nadání veřejnému poučování, vůbec však neměl v úmyslu věnovat je zadarmo. Když nepřišlo nic, vyšplhal se řečený pán na Horu, patrně aby zkusil, zda nezíská něco tam; a možná tam získal aspoň tajemníka, po kterém toužil, neboť napsal – slohem o něco méně plochým, než je sloh jeho dopisů – napsal proti onomu ministrovi, který mu za psaní nechtěl nic dát. Ó Horo! Horo! Vy, která máte zároveň mnicha Poultiera, prokurátora Guffroye, Châlese Timanta, spiklence Orléanse³⁴ a tolik jiných, vy se přesto chlubíte, že v sobě chováte všechny ctnosti. Zajisté je třeba klanět se a věřit; račte mi však vysvětlit, jakým zázrakem se stává, že se z tolika jednotlivých nečistot skládá celek tak vznešený. Svatá Horo, vysvětlete mi to, a padnu před vámi na tvář! [Aulard II, s. 269–271]

„Jistá dáma“ a „jistý ministr“ jsou zjevně paní Rolandová a Roland, který z prostředků ministerstva vnitra podporoval tisk republikánských spisů. Text nepřináší nic, co by Paměti neříkaly jinde; ukazuje však, jak citlivě Louvet nesl výtku, že psal za peníze, a jak samozřejmě i zde spojuje Horu s Orléansem.