Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Mniši chána Kublaje

Poznámka k tomuto vydání

Dva mniši z Číny

Kolem roku 1275 se z Chanbalyku, Kublajova hlavního města na místě dnešního Pekingu, vydali na pouť do Jeruzaléma dva mniši východosyrské církve, které Evropa znala jako nestoriány. Starší, Rabban Sauma (narozený kolem roku 1225), pocházel z chanbalycké rodiny církevního hodnostáře a žil léta jako poustevník v horách u města. Mladší, Markos (narozený roku 1245), byl synem arciděkana z Košangu v zemi turkických Öngütů, kteří sídlili v ohbí Žluté řeky a z velké části vyznávali křesťanství. Oba byli tedy poddanými velkého chána a rodem patrně Turci, nikoli Číňané, jak soudil ještě Budge; psali a modlili se syrsky, jazykem své církve.

Do Jeruzaléma nikdy nedošli. Cesta přes Střední Asii je zavedla do Persie, kde vládli potomci Hülegüovi, ílcháni, a kde sídlil katolikos-patriarcha Východu Mar Denha. Válka mezi Mongoly a egyptskými mamlúky jim zavřela cestu do Sýrie. Katolikos je zadržel, roku 1280 vysvětil Markose na metropolitu Kataje a Ongu, tedy severní Číny a země Öngütů, a dal mu jméno Jahballaha („Bůh dal“). Když Mar Denha roku 1281 zemřel, zvolili biskupové patriarchou právě Markose: člověka, který špatně mluvil syrsky, ale znal jazyk a mravy Mongolů. Jako Mar Jahballaha III. stál v čele církve Východu šestatřicet let, až do své smrti v listopadu 1317, a prožil s ní vzestup za ílchána Arghuna i těžké pronásledování po přijetí islámu Gházánem a jeho nástupci.

Rabban Sauma se mezitím stal hlavní postavou jedné z nejpozoruhodnějších cest středověku. Ílchán Arghun chtěl společně se západními křesťany dobýt Jeruzalém, a tak roku 1287 vyslal Saumu jako svého posla ke králům Evropy. Sauma navštívil byzantského císaře v Konstantinopoli, viděl námořní bitvu v Neapolském zálivu, v Římě bez papeže disputoval s kardinály o víře, v Paříži jednal s Filipem IV. Sličným a v Gaskoňsku s anglickým králem Eduardem I., přezimoval v Janově a na jaře 1288 slavil Velikonoce v Římě s nově zvoleným papežem Mikulášem IV. Je to první dochované svědectví o Evropě napsané návštěvníkem z Dálného východu, zrcadlový protějšek Marka Pola, který v téže době pobýval v Číně. Sauma zemřel v lednu 1294 v Bagdádu.

Co je tato kniha

Syrský název díla zní Dějiny Mar Jahballahy, katolikosa a patriarchy Východu, a Rabbana Saumy, generálního vizitátora; český titul Mniši chána Kublaje přejímáme od Budge, který tak nazval svůj anglický překlad. Dějiny sepsal nedlouho po roce 1317 neznámý syrský autor, nejspíš duchovní z patriarchova okolí; sám říká, že události kolem Mar Jahballahy zažil a že při vyvraždění křesťanů v Arbílu roku 1310 byl v blízkosti dění. Vyprávění o cestě do Evropy převzal z perského cestopisu, který napsal sám Rabban Sauma, a jak upřímně přiznává, zkrátil je. Kniha má dvě tváře. První část je životopis dvou světců, psaný s hagiografickou zbožností a prokládaný biblickými citáty. Druhá část, od pronásledování za Gházána, je kronika očitého svědka: zprávy o daních, výnosech, úplatcích, emírech a vraždách, s přesnými daty podle syrského kalendáře, a nakonec dlouhý nářek nad Arbílem složený z veršů Pláče Jeremiášova. Pro dějiny křesťanů v mongolské Persii je to pramen, který nemá obdobu.

Text byl po staletí neznámý. Teprve v březnu 1887 spatřil lazarista Salomon z Kurdistánu rukopis v rukou mladého nestoriána v Tchúmě v hornatém Hakkárí a dal jej opsat v Urmii. Opis se dostal k Paulu Bedjanovi, perskému lazaristovi a vydavateli syrských textů v Paříži, který syrský text vydal roku 1888 a po srovnání s dalšími opisy (jeden z nich koupilo roku 1888 Britské muzeum) podruhé, opraveně, roku 1895. Z Bedjanova textu vznikl francouzský překlad J.-B. Chabota (1893–1895), částečný anglický překlad J. A. Montgomeryho (1927) a úplný anglický překlad sira E. A. Wallise Budge (1928). V novější době text znovu přeložil a komentoval Pier Giorgio Borbone; o Saumově cestě napsal čtivou knihu Morris Rossabi (Voyager from Xanadu, 1992). Český překlad podle našich informací dosud nevyšel.

Předloha a způsob překladu

Překládali jsme z Budgeova anglického překladu, který je volným dílem a je úplný. Čeština je tedy překladem z druhé ruky. Abychom to pokud možno vyvážili, byl celý překlad po dokončení větu po větě srovnán s angličtinou a na sporných místech, kde je Budgeův text vadný nebo dvojznačný a kde záleží na jménech, číslech a datech, přímo se syrským textem Bedjanova vydání z roku 1895. Na několika desítkách míst jsme se tak od Budge odchýlili; významnější případy jsou uvedeny ve vysvětlivkách. Budgeův anglický text používáme v přepisu, který zveřejnila Assyrian International News Agency; místa, kde v přepisu vypadlo slovo, jsme doplnili podle tisku z roku 1928.

Budge svůj překlad doprovodil rozsáhlým úvodem o nestoriánech a jejich učení, o šíření křesťanství ve Střední Asii a v Číně, o Mongolech a o nestoriánské stéle ze Si-anu. Úvod je dnes v mnohém překonán a do této knihy jsme jej nezařadili; z jeho poznámek pod čarou jsme převzali ty, které se týkají textu, a uvádíme je ve vysvětlivkách s označením „Budge:“. Budgeovy výklady vložené do textu v závorkách jsme z textu vyňali a podle potřeby přesunuli do vysvětlivek.

Dělení na devatenáct kapitol a jejich názvy pocházejí z Budgeova vydání; v syrském textu kapitoly nejsou. Nadpisy uvnitř sedmé kapitoly jsou Bedjanovy. Úvodní odstavce kapitol v hranatých závorkách a všechny vysvětlivky jsou naše. Čísla stran syrského vydání, která Budge otiskl v textu, jsme vypustili.

Jména, data a pojmy

Jména Mongolů a jejich vládců píšeme v podobě, kterou v naší knihovně užívají Rašíd ad-Dín, Rubruk a Carpini (Kublaj, Hülegü, Abaka, Arghun, Gajchatu, Bajdu, Gházán, Öldžejtü); syrské podoby, často silně odlišné, uvádíme ve vysvětlivkách. Jména západních králů, měst a zemí ponecháváme tak, jak je zkomolil syrský písař (král Fransis, Paríz, Ginoh, král Ilnagtar v Kasonii), a vysvětlujeme je, protože právě v nich je půvab pohledu z druhé strany světa. Titul Mar („pán“) před jmény biskupů a světců a titul Rabban („náš mistr“) před jmény mnichů ponecháváme. Hlavu církve Východu nazývá text katolikos; papeži říká „Mar papa“. „Římany“ míní text Byzantince i obyvatele latinského Západu, „Frankové“ jsou západní křesťané.

Letopočty udává pramen podle seleukovské éry („roku Řeků“), která začíná na podzim roku 312 před Kristem; v hranatých závorkách přidáváme rok našeho letopočtu. Měsíce syrského kalendáře odpovídají našim (první tešrí je říjen, nísán duben, hazírán červen) a při prvním výskytu v kapitole je překládáme v závorce. Mongolský cestovní průkaz pajza, královský výnos pukdana (jarlyk), čestný slunečník sukur, mince dinár a zúz ponecháváme v původní podobě a vysvětlujeme.

Jak knihu číst

Autor je stranou: píše o svém patriarchovi s láskou, o jeho nepřátelích s nenávistí a muslimské sousedy nazývá „Hagarovci“ a „syny zatracení“. Pro něj je dobytí Arbílu roku 1310 Božím trestem za hříchy křesťanů; pro dnešního čtenáře je to cenné svědectví o tom, jak se v mongolské Persii obracel poměr sil a jak křesťanské obce, které si za prvních ílchánů zvykly na přízeň dvora, během jedné generace o ni přišly. Kde text o událostech mlčí nebo je zkresluje, doplňujeme to ve vysvětlivkách z jiných pramenů, především z Bar Hebraea, z Rašída ad-Dína a z korespondence ílchánů s papeži a západními králi.

Překlad vznikl s pomocí umělé inteligence a prošel dvojí kontrolou popsanou výše. Není to vědecká edice; chce jen zpřístupnit českému čtenáři příběh, který k němu až dosud nedoputoval.