Knihovna · Paměti generála Monra

Některé úvahy hodné pozornosti mladšího důstojníka

Některé úvahy hodné pozornosti mladšího důstojníka

Některé úvahy hodné pozornosti mladšího důstojníka, krátké a praktické, k zvláštnímu užitku Jeho Výsosti¹.

I.

Tento život je komedie nebo divadelní hra², v níž každý hraje svou roli; máme usilovat, abychom ji prošli s mírnými vášněmi, aby konec nebyl krutý nebo žalostný jako v tragédiích, nýbrž plný veselí jako komedie.

II.

Vítězi je život sladký a šťastný, ale pro poražené není nic trpčího než vkládat naděje v milost nepřátel.

III.

Jako zápasníkům za starých časů přidělil los, a nikoli výběr, s kým mají bojovat³, tak i každý z nás má ve svém čase osudy, s nimiž má zápasit.

IV.

Jako ten, kdo se vydává na cestu, počítá míle, tak ten, kdo vstoupil na cestu tohoto života, nemá určovat počet svých let. Neboť jako z pramene tekou řeky a z kořene větev, tak z prvního vychování vychází ostatek lidského života. A chceš-li žít opravdově, musíš usilovat prospívat své vlasti, hájit obec a dobře žít, byť bez svobody; musíš dát přednost smrti před potupnou hanbou nebo otroctvím. Neboť jako je tento život růžový, tak má květy smíšené s trním; jedno je třeba trhat, druhému se vyhýbat, pokud můžeme.

V.

Je částí vítězství znepokojit nepřítele, dříve než bojujeme; a jako je chvályhodné přemoci nepřítele, není o nic méně chvályhodné mít slitování s ubohými. Neboť jako statečnost zasluhuje nekonečnou slávu, tak milosrdenství a mírnost zasluhují lásku všech a přízeň všech.

VI.

Slabý a malomyslný člověk je ve štěstí vždy pyšný: neboť si myslí, že jeho ctnosti jsou takové, že udrží štěstí, jehož dosáhl, a stále si myslí, že je s to dosáhnout a získat víc a víc; ale když se zvedne bouře protivenství, tu se tak poleká, že pozbude všech nadějí; a to je často příčinou náhlé změny jeho osudu.

VII.

Nic neumenšuje šíření chvály více, než když někdo neustále vytahuje své vlastní úspěchy ve válečných činech; a často, usilujíce získat hojnost cti, lidé ukazují své bohatství nadouvající se pýchy; neboť pohrdaje svými dřívějšími přáteli, nezná se ke svým známým, a dera se dopředu, je obtížný či nemilý všem svým důvěrníkům. Naší starostí tedy má být, abychom byli prosti této zpupnosti, okázalosti či pýchy, a modlit se za pokoru, jež je Bohu milejší než ohavná pýcha, která je neužitečné zlo, tajný jed, skrytý mor, strůjce klamu, matka pokrytectví, rodička závisti, počátek neřesti, mol svatosti, zaslepitelka srdcí, plodící nemoc z léků a rodící mdlobu z medicíny⁴.

VIII.

Ty, kdo touží po marné slávě nebo okázalosti, stíhá vždy nějaké neštěstí; a pyšní, kteří s pohrdáním odmítají prosby pokorných, často upadají v Boží hněv a často padají do pohromy, nemají-li se na pozoru⁵.

IX.

Nejvíce nakloněni ctižádosti jsou ti duchové, kteří mají velký a bystrý rozum a vysokou mysl, jsouce hotovi myslet na velké věci a podnikat je; naproti tomu hrdinští duchové, uvažujíce o záslužných činech jiných, jsou povzbuzováni k ctnosti, zatímco jiní, stávajíce se slávou zděděnou po předcích zpupnějšími a nedbalejšími, končí tragicky, a jsouce zdoláni malými věcmi, umírají nedůstojně.

X.

Povinností dobrého muže je šetřit se pro blaho a užitek své vlasti a přátel, dbaje, aby nebyl ztracen zbrkle (jako byl můj drahý a jediný bratr⁶), jenž nezanedbal svou povinnost ani slovem, ani skutkem, nýbrž až do své smrti sloužil Bohu ve svém povolání, ač jeho smrt byla náhlá, což je úděl smrtelníků, kteří jsou stále podrobeni takovým změnám, že často v největším štěstí přichází protivenství a z protivenství opět štěstí, přičemž Bůh před námi příčinu obojího skrývá. Bylo by tedy lépe ráně předejít než po čase hledat lék: neboť uprostřed zla není čas k veselí, a nejhorší jsou ta zranění, která utrpíme nečekaně. Proto je mnohem lépe předcházet než trpět, a mnohem lépe vstoupit do nebezpečí ozbrojen než po čase blednout. Marné jsou tedy rady smrtelníků, když vidíme, že žádné lidské štěstí není trvalé, poněvadž kořeny jsou vytrženy dříve, než dospějí k zralosti, nejsou-li utvrzeny Boží prozřetelností; a hlavně ve válkách, jež jsou ze všeho nejnejistější, jak vidíme na zmíněné předčasné smrti; ale nikdo nemůže zabránit Božímu úradku. Přesto muži, kteří věkem a dlouhou zkušeností nabyli moudrosti, mají dříve, než vstoupí do nějakého podniku, hledět k výsledku a k tomu, co se podle všeho očekávání může přihodit: neboť vždy je největší moudrostí co nejlépe užít přítomného času. Máme tedy při všech příležitostech, jimiž jsme zaměstnáni, posilovat mysl ctností, abychom byli v bezpečí, překonávajíce všechny překážky, jež jsme jednou odsoudili na soudné stolici moudrosti, což je vždy provázeno chválou a slávou, když se nejen vyrovnáme těm, kdo vynikali ctností, ale usilujeme je i předstihnout.

XI.

Moudrost předchází ve vážnosti všechny ostatní věci jako nejdrahocennější klenot, jejž můžeme mít: rozdávána se shromažďuje, darována se vrací, zveřejňována roste⁷; skrze ni se ušlechtilý poklad svědomí rozprostírá do tajností mysli, skrze ni se dosahuje plodu vnitřní radosti; ona je slunce, jímž se světlo mysli ukazuje a zjevuje v temnotě, jsouc okem srdce, rozkošným rájem duše, nesmrtelným nebem na zemi, jež mění člověka v Boha, poznáním jej zbožšťujíc. Takový člověk je nepřemožitelný proti všem ranám, nehne se ani o krok pro chudobu, žal, potupu, bolest, ničeho se nebojí a je stále plný radosti, veselý, příjemný a nedotčený, žije jako bůh. Kdo tedy touží být moudrý a mít podíl na tomto dobru, jež je tak znamenité, nesmí si navykat marnosti, nýbrž musí myslet na to, co je pro něho nejprospěšnější, přičemž mu není zakázáno mírně užívat tělesného cvičení; zmoudřet mohou předně tím, že přemýšlejí o tom, co minulo, a za čího času z jejich předchůdců byly věci nejlépe spravovány. Za druhé musí pilně pozorovat dobro, jež má přijít, co mu může být prospěšné a co ne, aby se vyhnul budoucímu zlu a přijal dobro. Za třetí má dbát dobrých obyčejů a zákonů minulosti, jsa prozíravý, pamětlivý, chápavý, rozumný, pilný, poddajný, zkušený a obratný; a musí uvážit čtyři dobré věci: co je jeho cíl; cestu a způsob, jímž k němu míří; osobu, která míří; a ty, jimž vládne.

XII.

Voják bez vzdělání⁸ je jako loď bez kormidla nebo jako pták bez peří; ale má-li vzdělání, nalézá, čím může být učiněn moudřejším, nacházeje z knih odvahu a mnohé jiné velké pomůcky, aby správně řídil a vedl ty, jimž velí; a není na světě takového osudu, v němž by jeho poznání nemohlo být z knih zlepšeno, je-li jen snaživý; neboť jsa vzdělán, může přísně držet na uzdě kruté a hájit zákony bez hrůzy, mírně je podle svého uvážení, mírné může zdvořile napomínat, lstivé moudře obcházet a prosté vést se shovívavostí, ukazuje svou rozvážnost ve všech svých činech a předvídaje všechna nebezpečí, jež se mohou přihodit. Proto vidíme, že věda je válečníkovi znamenitou paní, jež ho učí konat všechno tak, jak to konali za starých časů.

XIII.

Je těžká věc, když je pilný a snaživý voják zklamán ve své mzdě a když je křivdou odměněn ten, kdo zasluhoval lépe. Ze všech zel je nejnesnesitelnější, aby ten, kdo zasluhuje odměnu, byl zklamán ve svých nadějích: neboť odměna náleží statečným kapitánům a vojákům, kteří byli hlavními nástroji vítězství, slávy a cti, jako byli sir James Ramsay⁹ a sir John Hamilton¹⁰ při vynucení přechodu k würzburskému hradu¹¹, kteří přesto byli zklamáni v odměně; a proto nemohu než schvalovat rozhodnutí sira Johna Hamiltona, jenž nebyl vojákem štěstěny¹² a vzal si od Švédů propuštění¹³, protože byl zklamán v odměně za svou ctnost, vida, že jsou přezíráni ti, kdo si zasloužili nejvíce. Zde vidíme, že ušlechtilé srdce, je-li proti rozumu zkříženo, ihned pociťuje své křivdy a ukazuje světu, že není mužem, který by snesl nebo spolkl zjevnou křivdu učiněnou jemu a jeho národu.

XIV.

Je lépe bát se zlého a připravovat se na nebezpečí než z přílišné bezstarostnosti a pohrdání nepřítelem dopustit, abychom byli přemoženi; neboť je nebezpečné mít co činit se zoufalým sborem, poněvadž nutnost činí bázlivé statečnými, a ti, kdo se nebojí žádného nebezpečí, jsou snadno ztraceni, jak dosvědčuje smrt Nepřemožitelného krále švédského¹⁴; a je třeba vyhýbat se těm nebezpečím, z nichž vzchází největší zlo; a zkušenost nás naučila, že nic není ve válkách nebezpečnější než svádět velké bitvy za nerovných podmínek, jak dosvědčuje žalostná bitva svedená u Nördlingenu v srpnu 1634¹⁵. Po této porážce ti, kdo měli bojovat za svou vlast, své ženy a děti, se ukázali být slabými zbabělci, totiž němečtí knížata, Sasko¹⁶, Braniborsko¹⁷, Lüneburg¹⁸ s ostatní šlechtou, a dali tak jiným, kteří jim přišli pomoci, příležitost je opustit. Není tedy divu, že jsou sami souženi, přejíce si pomoc jindy, když ji po právu nemohou mít, poněvadž odměnili své pomocníky tak špatně, jak to učinili, a svou lakotou a skrblickým šetřením byli příčinou a nástroji vlastního pádu a ztráty věci, jsouce, jak se obávám, předchůdci trestu svých nástupců, což si přeji, aby se nestalo.

XV.

Před pádem království vznikají rozbroje, jež spojence porážejí více než jejich nepřátelé, jak se stalo zde v našich nedávných válkách v Německu, když po smrti Jeho Veličenstva švédského německá knížata, zvláště Sasko, přezírala Jeho Excelenci říšského kancléře švédského¹⁹ a jeho direktorium²⁰ jako nejvyšší, nazývajíce ho pohrdavě pedantem nebo písařem. Tak vidíme, že rozbroj čili nesvornost mezi nejvyššími byla první příčinou náhlé ztráty u Nördlingenu. Dále vidíme, že země byla zničena nejen pro své hříchy, nýbrž i proto, že hřích netrestala. Neboť jaký trest bylo vidět v našem vojsku po smrti Jeho Veličenstva? Vůbec žádný: když naši vlastní rejtaři²¹ plenili své přátele a nebyli potrestáni, začali zachycovat dopisy, olupovat obecnou poštu a bránit korespondenci a obecnému obchodu země; a když to naši generálové přehlíželi a přimhuřovali oči, začali pak plenit i vozy samotného kancléře, týrat jeho služebníky a brát mu zavazadla; potom nejsilnější mezi nimi připravili nejslabší stranu o koně a učinili z nich pěší, až nakonec celé vojsko odmítlo poslouchat direktora a jeho Concilium formatum²², ležíc tři měsíce nečinně v ležení u Donauwörthu²³ a nechávajíc nepřítele zaplavit zemi; a to všechno proto, že důstojníci po smrti Jeho Veličenstva tvrdili, že písaři, kteří následovali kancléře, jsou ve větší vážnosti než kavalíři²⁴, kteří prokázali Jeho Veličenstvu znamenité služby; takže tou žárlivostí se vojsko dostalo do nepořádku, což byla první změna, a ostatní následovaly kus po kuse, až nakonec bylo pro množství předchozích křivd ztraceno celé vojsko; nakonec zvyk a obyčej křivd nakazil samu přirozenost, a z nedostatku či absence trestu a z volnosti a svobody, jež byla dána k páchání zla, následovala nakonec zkáza slavných rodů, protože hřích nebyl trestán. Vidíme tedy, že dokud žil mocný a hrdinský král, jakým byl Gustav, vše vzkvétalo v dobrém pořádku, ale jakmile odešel, byla obec potrestána za dřívější hříchy spáchané v čase hojnosti a míru, kdy měli své nebe na zemi, jako je mají nyní jiné národy, které se mají včas mít na pozoru, aby Pán nevzbudil jiného hrdinu, aby byly potrestány, jako byly potrestány jiné národy, až k vyvrácení velkých měst, jako byl Magdeburk²⁵ a rozličná jiná; neboť když rostou veřejná břemena, mění se vlády, jak bylo vidět zde; když byly zákony odhozeny a kázeň spoutána, tu náhle následovala změna a velká zkáza po smrti krále hodné paměti.

XVI.

Nic, jak vidíme, neškodí společné věci více než nedostatek autority v jedné osobě, jak bylo dříve řečeno o žárlivosti Sasů na kancléřovu vládu. Táž chyba byla vidět i ve vojsku mezi veliteli: jako u Nördlingenu mezi nejvyššími důstojníky²⁶, jakož i mezi jejich podřízenými, kteří se z nedostatku jednoho nejvyššího velitele, jakým byl Gustav, nemohli mezi sebou shodnout. Rovněž rozbroj a žárlivost mezi vévodou Bernardem²⁷ a rýnským hrabětem²⁸ nijak nepomáhá k prospěchu dobré věci, ač jsou oba stateční velitelé; leč zřídka bylo vidět, aby veleli na jednom místě, a je politováníhodné, jak rýnský hrabě po ztrátě u Nördlingenu, nejsa s to čelit nepříteli²⁹, byl nucen přeplavat Rýn na koni a brzy potom zemřel; byl to proslulý, udatný kavalír, jakého jsem kdy poznal z německého národa sloužícího v těch válkách. Všechny tyto pohromy byly způsobeny nedostatkem jednoho nejvyššího vůdce, který by je vedl, jakého měl nepřítel. To by mělo naučit všechny lidi podrobovat se autoritě, aby si jinak nepřivodili vlastní zkázu.

XVII.

Litovat věci, když je vykonána, ač jí mohlo být radou předejito, je nejpošetilejší: neboť nikdo, kdo lituje rady, nemůže být pokládán za moudrého. Proto má být rádce velmi věrný a nikdy neradit příteli pro svůj vlastní cíl, aby ten, jemuž se radí, nepostřehl jeho záměr a nebyl pak oklamán. Rada se však bere z nutnosti a následuje se. A dobrý velitel zasluhuje chválu stejně za svou moudrost jako za svou udatnost; ale špatná rada je mor nebo soud od Pána; přece jsou vždy nejbezpečnější ty rady, jež pocházejí od toho, kdo bude účasten jak nebezpečí, tak rady. Proto není dobré zbrkle užívat rady zrádce ani nepřítele, nýbrž máme rady spíše zkoumat a třídit a nedůvěřovat snadno a nebýt oklamáni. Vidíme tedy, že rada je hlavním základem dobrého řízení věcí, je-li tajná, pravdivá a svobodná, bez lichocení nebo ohledu na osoby, spravedlivá a svatá, odkládající všechen soukromý zisk a prospěch a hledící k obecnému blahu; a chceš-li, aby ti bylo opravdu dobře poraděno, musíš dbát těchto výstrah: předně aby řeč byla zdravá a bezúhonná, jeho rada prospěšná, jeho život poctivý, jeho úsudek příjemný, nekolísavý jako u dítěte ani nestálý; a nemáš se ptát mnohých, co bys měl učinit, nýbrž svěřit se několika málo věrným přátelům, kteří jsou vzácní k nalezení; a když ti tvoji blízcí přátelé nedovedou poradit, uteč se o radu k těm, jejichž každodenní zkušenost je osvědčena moudrostí v jejich vlastních záležitostech, a pak si povedeš dobře.

XVIII.

Vojenská kázeň je ztracena, když se krutost a lakota důstojníků rozšíří na zadržování žoldu vojáků; a nejvyšší důstojníci, zanedbávající uspokojit kavalíry, přivádějí celé vojsko ke vzpouře, jako u Donauwörthu, kde Concilium formatum a jeho pokladník nedali vojsku ani jeden úplný měsíční žold z celé kontribuce³⁰, kterou vybrali v roce po smrti Jeho Veličenstva, ale sebe a své sekretáře platili řádně, což proti nim vzbudilo velkou nevoli, když se vojsko pro nedostatek žoldu vzbouřilo; a to způsobilo, že potom špatnou správou svého Consilia přišli jak o kontribuci, tak o zemi.

XIX.

Je marné, aby se kavalír bál čehokoli kromě Boha a urážky svého nejvyššího důstojníka; neboť je-li poctivý, stud, jenž mu brání v útěku, ho činí vítězem uprostřed nebezpečí a nepřátel: jak se přihodilo mně a mým druhům u Rügenwalde³¹ v Pomořanech, když jsme uniknuvše nebezpečí na moři přišli na pevninu v nebezpečí od nepřátel; ale Pán a povinnost, kterou jsme byli dlužni svému pánu, nás přiměly vytrvat v nebezpečí od nepřátel, jež Pán obrátil k našemu nejlepšímu, dav nám vítězství a svobodu. Mám tedy nedůvěřovat tomuto Bohu, když jsem tehdy a mnohokrát předtím nabyl velké zkušenosti o jeho milosrdenství? Chraň Bůh. Ne, budu v něho stále důvěřovat, ať se mnou učiní cokoli³²; neboť vím, že jeho milosrdenství přesahuje všechna jeho díla a trvá navěky³³.

XX.

Muž nespravedlivě ukřivděný, jako byli mnozí, kdo sloužili Švédům, jakmile jednou unikl, má nyní ve svých velitelích největší nepřátele; neboť paměť utrpěných křivd je vždy čerstvější u toho, kdo je způsobil, než u toho, kdo je utrpěl, a je také obtížněji usmířitelná, jak často dokazuje zkušenost. Proto bych radil svému příteli, aby křivdu nesnášel, může-li, a je-li mu křivda učiněna, aby ji nepřecházel pro lichotky, aby přijetím nepatrného zadostiučinění neukřivdil sobě více, než mu ukřivdil druhý. Naopak bych mu radil, aby si včas zjednal nápravu, aby zachoval svou dřívější důstojnost. Rovněž čím větší jsou křivdy, jež jsme utrpěli, a čím více námi pohnou, tím více má náš rozum mírnit naši pomstu; poněvadž mírnit se a přemáhat své touhy je největší chválou, jaké můžeme dojít, když se mstíme. Přece však křivdy na nás vždy ulpívají blíže než vzpomínka na přijatá dobrodiní: neboť když vzpomínáme na dobrodiní, připisujeme dobro vlastním zásluhám a lichotíme si; ale naopak, když vzpomínáme na utrpěné křivdy, vybavujeme si je bez míry mnohem krutěji, než byly spáchány. Musím tedy radit svému příteli, aby předešel nejen skutek svého nepřítele, ale i jeho záměry, aby mu nepřinesly škodu; neboť jako kavalír má hledět na nabídnutí křivdy a na úmysl stejně, jako by skutek následoval. Nabídnutí rány se tedy napravuje mečem, nařčení ze lži³⁴ se napravuje úderem, slova nesměřující k hanbě se napravují opět slovy, ztráta statků se nahrazuje náhradou s příslušnými okolnostmi; a hádat se pro nepatrnou příčinu je nedostatek rozumu, zvláště s těmi, kdo jsou ve vážnosti nad tebou. Neboť dříve než se člověk pustí do sporu, má se brát ohled na osoby, na časy a na okolnosti; a když se jednou do sporu pustil, radil bych svému příteli, aby neustupoval bez čestného zadostiučinění nebo aspoň bez velkého nebezpečí – nechodit na místo souboje jen pro první výměnu nebo pro první krev a pak se vracet s hanbou, o níž sám nepomyslí, ač jiní velmi, jak jsem poznal, že kavalíři činívají³⁵.

XXI.

V bitvě, bojuje s nepřítelem, buď zprvu velmi zdrženlivý proti prudkému nepříteli, aby, když je nepřítel unaven, tvá síla čerstvá a připojí se k tobě malá posila, byl nepřítel brzy poražen; a když jsi jednou začal válku, veď ji mečem, ohněm, kořistí a vražděním, dokud ulice nebudou plné; kdo loupí, nemá litovat³⁶, dokud na to má ruce; a nikdy nemáš dávat nepříteli čas ke spojení sil, nýbrž stíhat je vždy, jak přicházejí, nikdy nepodceňovat nepřítele, byť byl slabý, ale stále mít u sebe dobrou zálohu a stíhat po oddílech, doplňuje své, jak potřebují, a včas; a bez pochyby získáš čest a vážnost.

XXII.

Nikdy se zbrkle nesvěřuj usmířenému nepříteli, aniž jsi nejprve dostal záruky zachování dobrého míru; a toužíš-li získat cokoli, co náleží tvému nepříteli, musíš užít spíše rychlosti než odkladu, abys je zastihl nepřipravené, jako učinil Gustav s Frankfurtem nad Odrou³⁷. A nic není podezřelejší než blízký nepřítel, což poznal Landsberg³⁸ po dobytí Frankfurtu, a nic není krutější než barbarský nepřítel, jak poznal náš regiment u Neubrandenburgu³⁹ a potom naši druhové u Magdeburku⁴⁰.

XXIII.

Války mohou být zahájeny radou lenochů, ale musí být neseny prací a nebezpečím nejudatnějších, jak bylo dobře vidět po smrti Gustava Nepřemožitelného: nebyli to spojenci knížat ani jejich Consilium, kdo by byl s to věc zvládnout, jejichž odměnou kavalírům byl jen papír⁴¹. Jako jejich odměna byla ničím, tak i jejich Consilium se obrátilo vniveč, a co hůře, v opovržení, kromě jediného direktora, jenž dosud udržuje věc při životě, byť bez jejich prostředků nebo pomoci; a co je pro něho ještě čestnější, vede válku proti těm, kdo nehodně porušili své přísahy a věrnost, obrátivše zbraně proti těm, kdo je dříve vysvobodili⁴², k své věčné hanbě, potupě a bezectnosti, pohrdnuvše muži, kteří se dobře zasloužili, tím, že jim nabídli odměnu papírem; jejich trestem je, že pro jejich hanebnost jejich jména shnijí v zapomnění. Nam ubi orta est culpa, ibi poena consistit⁴³.

XXIV.

Všechny věci zde, jsouce jen lidské, jsou nestálé a proměnlivé, takže není nic jistého kromě pravé zbožnosti; a vidíme, že naše životy přinášejí mnohé v rozporu s naším očekáváním, takže úděl našeho lidského života obsahuje první i poslední den. Neboť velmi je třeba hledět k tomu, s jakým štěstím jsme začali a s jakým skončili⁴⁴. Za šťastného tedy soudíme toho, kdo šťastně přijal světlo a komu bylo dáno je opět příjemně navrátit; abychom tak mohli učinit, pokorně prosím Boha Všemohoucího.

Poznámky