Knihovna · Paměti generála Monra

Služba čtrnáctá, vykonaná u Großenbrode v Holštýnsku

Služba čtrnáctá, vykonaná u Großenbrode v Holštýnsku

Tento velkomyslný král¹, stále dávaje přednost dobru své země před vlastním odpočinkem a klidem, s nasazením své osoby znovu přistál v Holštýnsku, jeho síly nepřesahovaly tři tisíce pěších bez jízdy; s úmyslem shromáždit tam své vojsko si sám vyměřil královské ležení² se silnou pevnůstkou uprostřed, maje ostrov Fehmarn³ dostatečně zásobený proviantem a střelivem, aby vydržoval jeho vojsko po ono léto; a ponechav většinu své síly na lodích, postoupil sám s tisícem mužů k vesnici zvané Großenbrode⁴, míli⁵ od břehu, přirozeně dobře položené, kterou bylo možno s malou námahou uvést do obranného stavu, aby zadržela vojsko. Když Jeho Veličenstvo nakreslilo plán opevnění, sedláci se dali do práce a já s Angličany a dvěma německými⁶ kompaniemi jsme byli vybráni, abychom střežili Jeho Veličenstvo a dělníky; nepřítel ležel silný jízdou i pěchotou do dvou mil od nás. Stráž první noci byla uložena mně a mým vojákům; za rozbřesku byl vyslán nepřátelský kaprál s dvanácti rejtary⁷, aby vyzkoušeli naši stráž, či spíše aby nás přelstili; ty zastavila naše vnější hlídka, jež zavolala na stráž, a stráž se chopila zbraní. Vyslal jsem seržanta a kaprála s dvanácti mušketýry, aby postoupili a s těmi rejtary promluvili; nepřátelský kaprál, shledav, že je v nevýhodě, předstíral výmluvu, tvrdě, že přišel nabídnout své služby Jeho Veličenstvu, a pak se stáhl. O tom jsem ihned zpravil Jeho Veličenstvo, které hned usoudilo, že to byl zvěd vyslaný nepřítelem; před polednem se vrátil s patnácti sty jezdci a několika dragouny⁸. Naše opevnění nebylo hotovo, nastupujeme do zbraně, Jeho Veličenstvo nařídilo dvěma německým kompaniím obsadit přechody⁹, a shledavši svou osobu v nebezpečí, ustoupilo s několika mušketýry, zanechávajíc mne a Angličany, stejně silné, bránit vesnici, slíbivši opatřit mne střelivem a poslat nám posilu. Když se Jeho Veličenstvo takto stáhlo, dal jsem sto kroků před vesnicí postavit barikádu z vozů, kam jsem umístil poručíka a třicet mušketýrů, s rozkazem, kdyby nepřítel postupoval, aby nás prozkoumal či obhlédl, pak na něj pálit, a jinak ne. Když to bylo vykonáno, byli ostatní naši vojáci rozestaveni k hájení vstupu do vesnice a Angličané byli určeni jako naše záloha, aby leželi ve zbrani připraveni nás podpořit. Nepřítel, shledav nás připravené, a poněvadž jeho pěchota ještě nedorazila, stojí v bitevním šiku a vysílá dvě jízdní setniny vyzkoušet přechody, chtěje se dostat mezi nás a naše lodě a odříznout nám ústup; ale když shledali, že máme přechod obsazen mušketýry, byli nuceni se stáhnout se ztrátou tří rejtarů.

Tou dobou ke mně Jeho Veličenstvo poslalo plukovníka Holcka¹⁰ (jenž přišel z nepřátelského zajetí na čestné slovo, aby se domáhal svého výkupného), aby mi vyřídil, že kdyby si nepřítel vynutil vstup do vesnice, mám ustoupit na hřbitov; což byla chabá útěcha, jestliže Jeho Veličenstvo nemělo v úmyslu nám přijít na pomoc, a v důsledku toho bychom nakonec byli zajatci nepřítele, poté co bychom ztratili své prapory, což nás rmoutilo nejvíc. Ale požádal jsem plukovníka, aby Jeho Veličenstvu vyložil, že vzhledem k tomu, že o žádné posile nevím, kdyby nás nepřítel tvrdě tísnil, zvolil bych raději zapálit za sebou vesnici a pak svěřit sebe i ostatní při ústupu náhodám štěstěny, než abychom se stali zajatci nepřítele. Když plukovník odešel, snažili jsme se dělat dobrou tvář ke špatné hře, před nocí jsme zdvojnásobili stráže a rozdělali velké strážní ohně na dohled nepřítele; jeho pěchota nedorazila, a když viděl naše odhodlání, před nocí se stáhl. Vtom jsme se chopili příležitosti, a zanechavše za sebou několik dragounů, stáhli jsme se k lodím, s rozkazem dragounům, aby šli za námi, jakmile usoudí, že jsme bezpečně ustoupili. Před půlnocí se nepřítel, když se k němu připojila jeho pěchota, vrátil do vesnice a příštího rána postupoval k nám, dokud nebyl zadržen zuřivostí děl našich lodí. Mezitím mělo Jeho Veličenstvo přes čtyři tisíce sedláků při práci, dokončujících ležení a královskou pevnůstku uprostřed něho, na níž bylo umístěno osm děl; pevnůstka, jsouc vyšší než ležení, ovládala okolní pole. Když bylo vše hotovo, byly obě německé kompanie ponechány k obraně pevnůstky a ostatní dostali rozkaz nalodit své muže a stáhnout se na Lolland¹¹, neboť Jeho Veličenstvo se dozvědělo, že nepřítel oblehl Stralsund¹². Druhé noci po našem odchodu, když nepřítel přišel dobývat pevnůstku, Němci ustoupili, opustivše ji i se svými děly, se ztrátou osmdesáti mužů, takže námaha Jeho Veličenstva v Holštýnsku byla marná, neboť Němci od ní ustoupili bez boje.

Úvaha čtrnáctá

Je velmi politováníhodné, když králové nebo velcí mužové dávají přednost vlastnímu pohodlí a odpočinku před obecným blahem a nechávají je zničit; naproti tomu zasluhuje velkou chválu, když král nebo kníže podstupuje námahu a útrapy svého těla pro bezpečí svého lidu, aby jej uchoval v klidu před hrozící zkázou, s nasazením vlastního života chráně své poddané. Proto by si lidé měli často připomínat moudrou radu Perikleovu¹³, který řekl, že když je obec zničena, ani ten, kdo si pro sebe žil dobře v pohodlí, neunikne zkáze, kdežto naopak, daří-li se obci dobře, chudý cítí méně nepohodlí a je v nějakém způsobu utěšen. Caesar¹⁴ byl toho mínění, když řekl svým kapitánům a poručíkům, že nikdo nemůže tak dobře upevnit své postavení, aby nemohlo zaniknout, bude-li poškozena obec; ale kdyby obec vzkvétala, mohl by pomoci a zmírnit veškerou bídu všech jednotlivců. A císař Antonín zvaný Dobrotivý¹⁵ byl téhož smýšlení, když odňal penze některým příjemcům veřejných penzí, kteří nekonali žádnou službu, řka, že není lidí krutějších ani ničemnějších než těch, kdo vyžírají obec. Kéž by Bůh dal, aby tento velkomyslný král učinil totéž s mnoha svými komisaři¹⁶, kteří špatně spravovali jeho bohatý poklad a byli zkázou jeho vojska, kde měli raději zemřít, než ukřivdit svému králi a zemi, a měli raději zanechat svým dětem závětí příklad své věrnosti a poctivosti než bohaté dědictví.

Ti lotři komisaři se ve své lásce ke králi a zemi velmi lišili od onoho hodného šlechtice slavné paměti, o němž čteme v našich vlastních dějinách, zvaného William Seaton¹⁷, který je po zásluze zaznamenán pro svou lásku k obci, jíž dal přednost před vlastními dětmi: jsa velitelem Berwicku, on i jeho žena raději zvolili obětovat vlastní životy i životy svých dětí, než vydat místo Angličanům, volíce raději udržet je pro blaho obce a pro čest svého krále a země; dávajíce přednost obecnému blahu před svým vlastním. Ten příběh nemusím rozvádět, jsa dobře znám. Tento velkomyslný král, pohrdaje pokusy svých nepřátel, nepřestává stále nasazovat vlastní osobu a korunu pro bezpečí svého lidu; neboť tolik důvěřoval a spoléhal na Boha, že dobře věděl, že žezlo je určeno těm, kdo jím pohrdají, a ne těm, kdo po něm chtivě dychtí, jako jeho nepřátelé.

Zde také vidíme, že když byly nepřátelské síly staženy ke Stralsundu s úmyslem tou cestou přijít do Dánska, bylo Jeho Veličenstvo odvráceno od svého záměru a bylo nuceno spojit se se Stralsundem k obranné válce pro bezpečí své země a lidu; neboť kdyby nepřítel získal Stralsund, měl by snadnou cestu do Dánska, kde nebylo velkých pevností, a získav lodě, děla a střelivo (jimiž bylo Jeho Veličenstvo dobře opatřeno), měl by pak otevřený přechod do Británie, kdykoli by se mu zachtělo. Ale Jeho Veličenstvo a jeho rada tomu moudře předešli, neboť Bůh uvádí věci ve skutek podle svého tajného úradku, a ne podle vůle lidské.

Zde také vidíme, že je povinností generála ležícího blízko nepřítele dobře znát všechny přístupy a včas je pilně obsadit dobrými strážemi; neboť kdyby tento přechod u Gottenbrode nebyl včas dobře obsazen, mohlo Jeho Veličenstvo upadnout do rukou nepřátel, kdyby byla přerušena cesta mezi Jeho Veličenstvem a loďmi.

Rovněž je ve všech krajnostech povinností velitelů povzbuzovat své podřízené, jinak se cestující mohou bát, jestliže lodivod nebo kormidelník to vzdá; jako velitelé dbají o vlastní čest, tak mají pečovat o bezpečí svých následovníků.

Angličané a náš národ jsou si v cizině dobrou oporou navzájem, neboť obyčejně drží spolu proti kterémukoli jinému národu; jak se stalo zde u Grotenbrode, kde jsem viděl padesát Angličanů a Skotů s meči zahnat přes sto Dánů do moře, hlouběji než po pás, jak běželi do moře pro svou záchranu; načež komisař podal Jeho Veličenstvu stížnost na mého kamaráda kapitána Chamberlaina a na mne, že jsme nepotlačili zpupnost svých vojáků a nezabránili jim týrat dánské vojáky. Příčinou jejich hádky bylo toto: dánští sedláci, povolaní do královské služby a k obraně své země, měli s sebou proviant na čtyřicet dní a byli dobře zásobeni sušeným hovězím a slaninou, zatímco naši vojáci nedostávali nic než tvrdý suchar a pivo; vymysleli tedy, že jeden přijde zezadu k dánskému vojákovi, jako by mu chtěl zvednout tlumok, zatímco druhý mu vpředu přeřízne řemínky, a pak s ním utéci. Když tuto lest Angličané a Skotové proti Dánům často prováděli, Dánové se nakonec, jsouce v poli silnější než oba dohromady, rozhodli bojovat o své tlumoky; když se naskytla příležitost, srazí se čili utkají se s meči a bojují v ležení, a Dánové byli nuceni ustoupit a stáhnout se pro svou záchranu do moře, přičemž na obou stranách byli mnozí zraněni; jejich důstojníci vřavu utišili, a potom jsme byli kapitán Chamberlaine a já, ač bez viny, Jeho Veličenstvem mocně pokáráni; Jeho Veličenstvo nás ujistilo, že kdyby se něco podobného stalo znovu, potrestá nás, a ne naše vojáky, což nás přimělo dohlížet potom bedlivěji na jejich chování a počínání a přimět je žít pokojněji se svými kamarády a neutlačovat je; neboť je zlý čas, když jeden vlk žere druhého.

Poznámky