Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třináctá: o naší výpravě po vodě ke Kielu a o naší službě tam

Služba třináctá: o naší výpravě po vodě ke Kielu a o naší službě tam

Když jsme se všichni stáhli na lodě, Jeho Veličenstvo¹ znovu vyplulo podél holštýnského pobřeží, až jsme před setměním vpluli mezi dva břehy, jež vedou vzhůru ke Kielu², kde jsme o šesté hodině večer zakotvili na dostřel muškety od města. Velitel posádky se choval i se svými lidmi velmi moudře tiše a skrytě, takže Jeho Veličenstvo pojalo domněnku, že ve městě nejsou žádní vojáci; on však, chystaje se na nejhorší, očekával svou výhodu při našem vylodění. Celou noc byl zaměstnán a velmi prozíravě dal vykopat podél pobřeží, naproti našim lodím, uvnitř palisád, běžící zákop skoro na výšku muže pod zemí, nám neviditelný a neznámý, kde v hluboké noci ubytoval a rozestavil tisíc mušketýrů a přikázal jim nestřílet a neukazovat se, dokud naši vojáci nebudou téměř vyloděni. Jeho Veličenstvo, nic takového neočekávajíc, obrátilo o sedmé hodině ráno boky pěti velkých lodí a dvou galér na město a střílelo najednou po celou hodinu, tak rychle, jak mohli nabíjet, sedmdesát půlkartounů³ při každé salvě, skrz naskrz městskými domy, kde mnozí přišli o nohy a ruce a byli zbaveni života. Nicméně vojáci ve městě za celý ten čas nevystřelili jedinou ránu z muškety, jen šlangy⁴ z města rozsévaly své kule hustě mezi naše loďstvo, které však většinou přestřelovaly a nezpůsobily nám velkou škodu. Nakonec, když naše děla přestala střílet, poslalo Jeho Veličenstvo rozkaz vysadit na břeh oddíl dvou set mušketýrů; my důstojníci jsme se sešli na admirálské lodi a dohodli jsme se, že oddíl vyšleme, a když jsme metali losy, padlo to na Němce⁵. Ti, tušíce nebezpečí, otáleli a žádali, aby ostatní vyslali stejný díl, což jsme odmítli, vidouce, že los padl na ně, leda by Jeho Veličenstvo dalo druhý rozkaz. Takto se přeme a jdeme společně k Jeho Veličenstvu, abychom poznali jeho další rozhodnutí, a předkládáme Jeho Veličenstvu otálení Němců, na něž padl los; Jeho Veličenstvo po lepší úvaze rozhodlo, že oddíl má být vyslán poměrně ze všech národů stejně a že se má losovat, kdo pošle kapitána, aby jim velel. Los padl na Angličany a ti vyslali poručíka, který zastupoval místo svého kapitána v jeho nepřítomnosti. Oddíl, když byl připraven, byl vyslán z lodi Jeho Veličenstva na břeh, po dvanácti mušketýrech v každém člunu, s mušketami připravenými; nepřítel, vida je přicházet, dal mezi ně salvu tisíce ran, a to dvakrát před jejich vyloděním, takže polovina z nich byla pobita. Přesto poručík udatně vedl zbytek dál, začal boj na břehu a udržoval prudkou půtku na obou stranách po půl hodiny, až byla většina našeho oddílu pobita, jejich prach spotřebován, a když viděli, že žádná posila nepřijde, neboť Jeho Veličenstvo uvážilo nebezpečí a posila, ač připravena, byla zadržena, poručík jako poslední muž ustoupil se ctí; třikrát střelen, dostal se pryč a příští noci zemřel. Seržant kompanie kapitána Mac-Kenyeeho⁶, jménem Mac-Clawde, starý zkušený a pilný voják, syn Neala Mac-Clawda, byl zabit a s ním dvaadvacet vojáků z třiceti, které jsem z našeho regimentu vyslal; ostatní, jsouce raněni, pro nedostatek člunů připlavali v šatech k lodi Jeho Veličenstva a byli vzati na palubu.

Když byl oddíl takto ztracen, začal nepřítel hřmít mezi naše loďstvo dvěma půlkartouny a šesti šlangami, přičemž jsme opustili kotvy a za nejlepšího kapitána byl pokládán ten, kdo měl svou loď první pod plachtami; loď Jeho Veličenstva, jsouc poslední, byla dvakrát prostřelena a dva konstáblové⁷ byli ve středu lodi rozstřeleni vedví. Takto donuceni ustoupit s velkou ztrátou, držíme kurs opět k ostrovu Fehmarn⁸.

Úvaha třináctá

V čase této horké služby nemohl nikdo zpozorovat žádnou změnu v majestátu královské tváře tohoto krále; spíše se zdálo, že navzdory své ztrátě jaksi triumfuje nad nepřáteli, a utěšuje ostatní, nanejvýš milostivě pravil: Neměli bychom se divit, když se nám věci přiházejí nad naše očekávání; a to, co bylo u pohanů ctěno jako bůh⁹, bylo neobyčejně proměnlivé, někdy stranilo jednomu a někdy druhému. Slovem, tento velkomyslný král neslevil nic ze své dřívější odvahy ani ze své vážnosti, takže i jeho nepřátelé, kdyby ho byli viděli z tak blízka jako já, by nemohli než pokorně ctít Jeho Veličenstvo pro jeho velkolepou postavu, vyšší než kterýkoli obyčejný muž o hlavu; a přece se styděl sehnout se před dělovou koulí, když létaly nejhustěji.

A k dovršení jeho ctností dala mu příroda neobyčejně bohaté vzezření, totiž tvář tak mužnou, jak jen může být viděna, hodnou velkého krále, dobře smíšené pleti, jeho oči plamenné a zářící, plné odvahy, vous hnědý, nos orlí čili císařský, hlas mužný, získávající srdce těch, kdo ho vidí nebo slyší; zkrátka královský král, plný jistoty, bez jakéhokoli strachu vůči člověku, a přece plný majestátu, líbezný k přátelům a hrozný nepřátelům.

Zde tedy můžeme vidět, že je to Hospodin, kdo střeží a chrání krále a knížata před hrozícími nebezpečími, jež je obklopují, o čemž jsou dějiny staré i nové plné příkladů zázračného vysvobození velkých osobností z nebezpečí.

Jeden pozoruhodný příběh uvedu na potvrzení této božské ochrany při záchraně Tita¹⁰, syna Vespasianova, určeného ke zničení Jeruzaléma, aby si podmanil a potrestal Židy. Flavius Josephus¹¹ v šesté knize a druhé kapitole Války židovské o něm zaznamenává, že dříve, než bylo město obleženo, vyjel na obhlídku a nečekaně upadl do zálohy svých nepřátel, kde se pak ukázalo jako kdy jindy, že je to Hospodin, kdo rozhoduje o okamžicích války a o životě králů: neboť ačkoli Titus neměl na hlavě přilbu ani na zádech pancíř (nevyjel bojovat, ale obhlížet), z nesmírného množství střel na něj vystřelených se ho žádná nedotkla, ač mnohé byly vystřeleny za ním; ty střely, jež letěly stranou, odrážel mečem, a těm, jež letěly nízko, se vyhnul tím, že přiměl koně skočit. Židé, vidouce jeho odhodlanost, dělali velký křik a povzbuzovali se navzájem, aby se na něho hnali a následovali ho, kamkoli půjde. Vzácný příklad vzácného vysvobození, kde vidíme, že dobře je střežen ten, koho střeží Pán. Zde také můžeme vidět, jaký je rozdíl mezi veliteli: onen na Fehmarnu se ukázal být žádným vojákem, ani kapitán v Eckernförde; ale tento statečný chlapík, který velel v Kielu, zachoval sebe i jiné, a to se ctí; z čehož vidíme, že kde se moudrost a udatnost sejdou, bývá i zdar úměrný; a rozvaha muže se pozná, když vyčká na vhodnou příležitost, jako to udělal tento statečný chlapík. Vždy jsem shledával, že nejlepšími veliteli jsou ti, kdo jsou odhodlaní a zároveň zdrženliví, nehonící, dokud nevidí svou kořist, a pak s výhodou, chtějí-li ji chytit.

Zde nás také draze koupená zkušenost naučila, že při vysílání mužů na výpravy je lepší vysílat je poměrně z několika regimentů než všechny z jednoho, což by znamenalo zničit regiment; a často vidíme, že příklady ušlechtilého chování důstojníků velmi povzbuzují a dodávají odvahy jejich následovníkům k dobrému konání; a je to slušná věc pro služebníka veřejnosti učit příkladem, což činí, že jeho sláva žije i po smrti, jako tento hodný anglický kavalír¹², zvláště když byl na veřejném pohledu krále, svého pána, svých kamarádů i nepřátel, nesa jejich znamení ze služby jako známky své udatnosti, bez ochabnutí, ač smrtelně zraněn.

Zde jsou také chvályhodní naši skotští horalé, kteří pro nedostatek člunů užili své ctnosti a odvahy k přeplavání moře, navzdory svým ranám, v šatech, ukazujíce svým pánům, že nebyli první, kdo odešli, ale mezi posledními; následujíce příkladu svého vůdce nechtěli zůstat jako zajatci, jak mnozí v takových chvílích činí a nikdy se nevrátí.

Také jsem po službě tohoto dne pozoroval změnu v chování prostých vojáků: zatímco dříve, když jsme měli vyslat oddíl vybraných mužů, měli jsme s vojáky potíže, jak se přeli, kdo má jít na výpravu, každý si přál, aby to byl on, po tomto dni, když jednou pocítili bolest svých kamarádů, naučili se být moudřejší a čekat, až budou vysláni, a pak poslouchali, ač ne tak ochotně jako předtím.

Zde tě také poprosím, soudný čtenáři, abys mi dovolil poněkud odbočit a pojednat trochu o námořních bitvách, k čemuž se naskytla příležitost při konání poslední služby, ač to vlastně nepatří do mého záměru. Přece jen při tomto ústupu, jako jsme byli v nebezpečí zabití, tak jsme byli v nebezpečí utonutí, když nepřátelská děla prorážela naše lodě a spláceli nám škodu, kterou naše lodě a děla způsobily jejich městu a vojákům, když jsme mezi ně v jediné hodině vypálili nesmírné množství ran.

Abych tedy dal čtenáři na vědomí moc Jeho Veličenstva na moři, vyprávím příběh námořní bitvy, k níž došlo mezi Švédy a Dány roku 1564, třicátého května¹³; příběh sepsal Gasperence¹⁴ ve svých Komentářích o švédských válkách, jak následuje.

Mezi jinými loďmi, praví, byla jedna, jež velikostí a znamenitou výstrojí převyšovala veškeré lidské pomyšlení, takže mnozí tvrdili, že co lidská paměť sahá, nebylo na Severním oceánu vidět jí podobné; Švédové ji ve svém jazyce nazývali Makeless¹⁵, to jest Bezkonkurenční, a nesla dvě stě děl. Švédský admirál, velmi důvěřuje této lodi, obrátil celou její sílu proti hlavní dánské lodi zvané Fortuna a zuřivě ji ostřeloval, až ji prostřelil čtrnáctkrát pod vodou a přes stokrát nad vodou, na stěžních a lanoví. Boj prvního dne byl nerozhodný, obě vojska byla ve velkém nebezpečí; příštího dne měli Dánové na jedné straně jistotu blízké země a na druhé straně švédské loďstvo, jež je tísnilo, aby najeli na mělčinu; ale vítr se obrátil tak, že Dánové, majíce vítr co nejlepší, honili švédské loďstvo a rozptýlili je tak, že Bezkonkurenční, téměř přemožená silou dánského loďstva, byla zahnána na písečnou lavici, kde ji Dánové spálili řeckým ohněm¹⁶, který do ní vrhli; švédský admirál zvaný Jacques Bagg¹⁷ a Arrold Troll¹⁸, rada království, a pán zvaný Christopher Ander¹⁹ byli zajati. Švédové, vidouce, že jejich nejlepší síla je ztracena, prchají, pronásledováni Dány, jejichž lodě však byly švédskými děly tak zle potlučeny, že nemohly plout ani se déle držet na moři, ale byly nuceny zůstat v přístavu, dokud jim nebylo pomoženo. Kde vidíme na zkáze tohoto velkého korábu, že Bohu se nelíbí, když lidé stavějí taková města ze dřeva, ale naopak je ničí, netrpě, aby kdo zpyšněl svou mocí.

Paul Jove²⁰ ve své sedmdesáté knize zaznamenává příběh námořní bitvy, k níž došlo mezi Francouzi a Angličany: dvě anglické lodě pronásledovaly jednu francouzskou loď neobyčejné velikosti zvanou Cordelière, a když dlouho bojovaly děly, ohnivými tyčemi a umělými ohnivými hrnci, byly v jediném okamžiku bídně stráveny ohněm, ztrativše přes dva tisíce mužů, upálených, pobitých a utonulých, a ztratily na dně, jak se pokládá za neuvěřitelné, téměř dvě stě děl, jak uvádí Hubbert Waleus²¹, který tento příběh obšírně sepsal; a o ztrátě těch lodí píše ve svém dodatku k Dějinám Gagwinovým.

Athene²² se ve své páté knize a páté kapitole zmiňuje o hodné pozoruhodnosti: Ptolemaios Filadelfos²³, král egyptský, měl velké množství lodí, mezi nimiž byly dvě, každá o třiceti řadách sedadel, zvané triakontéry, takže byly podivuhodně velké; a Ptolemaios Filopator²⁴ dal postavit loď dvě stě osmdesát loket dlouhou a čtyřicet osm loket vysokou od kýlu k zádi, se čtyřmi sty námořníky a čtyřmi tisíci veslaři; a ona loď Hierona²⁵, knížete syrakuského, postavená uměním Archimédovým, byla ještě větší než tato druhá, podle zprávy Athénaia, který uvádí věci zdánlivě neuvěřitelné, jsa hodnověrný autor; podle jeho počtu nesla dva tisíce tun, jsouc obludnou nestvůrou, takže pro to město postavené ze dřeva nebylo možno najít bezpečný přístav, a tak Hierón poslal veškerou pšenici a zásoby v ní darem egyptskému králi na pomoc jeho zemi. Plinius²⁶ píše o jiné lodi z časů Claudia Caesara, jež vezla sto dvacet tisíc měřic obilí a jejíž stěžeň byl tak veliký, že jej čtyři muži nemohli obejmout; z čehož můžeme vidět, jak se tito knížata za starých časů kochali v dělání věcí nad míru.

Více o tom můžeme číst v našich vlastních dějinách o lodích postavených králem Jakubem IV.²⁷, králem skotským, z nichž jedna byla tak obrovsky velká loď, jakou kdy bylo vidět na našich mořích; byla tak veliká, že Jindřich VIII. a František I., králové Anglie a Francie, ze žárlivosti dali každý postavit loď větší než ta skotská, které však, když byly hotovy a vypluly na moře, byly k plavbě nepotřebné; a i tato skotská loď byla nepotřebná, jsouc ztracena admirálem Hamiltonem²⁸ při podniku u Bristolu, kde, oloupena o svou výstroj, během času na tom pobřeží shnila.

V Benátkách dnes slyšíme o krásné lodi, ne však srovnatelné s těmito co do velikosti, o níž Instinian²⁹ píše následovně: nad vodou je ozdobena sloupy v hojném počtu, pozlacenými ryzím zlatem. Když nějaký kníže nebo velký muž přijde do Benátek, dóže a senátoři, aby ho poctili, ho vedou na tuto loď, kde před stěžněm na nejvyšším stupni čili patře je postaveno dóžecí křeslo, kde kníže sedí mezi vyslanci a pány tajné rady, a všichni kolem, na lavicích níže postavených, sedí ve velkém tichu a vážnosti všichni senátoři; pod nimi na těch lavicích jsou ti, kdo loď vedou, i silou proti proudu, byť je vítr protivný.

Jsou tam vidět území vévodství s dóžecím štítem, oděným a pokrytým černí; loď je pokryta čalouny ze sametu nebo šarlatu, dobře upevněnými, aby vítr neodhalil ty pod nimi; u kormidla je vidět obraz Spravedlnosti z čistého zlata, mající v pravé ruce nahý meč a v levé váhy. Nazývá se Bucentaure³⁰, kde bu znamená veliký a centaure je nejstarší znak lodí postavených za časů Sebastiana Siana³¹, dóžete benátského, při příchodu císaře Fridricha Barbarossy k jednání o mír mezi papežem a Benátčany.

Osorius³² píše o mohutné lodi z Dianu, jež sama bojovala proti celému loďstvu krále Manuela a nakonec byla zajata; a na jiném místě téhož díla mluví o velké lodi zvané Reffe, jež udatně bojovala proti Portugalcům, a když na ni vstoupili, byl tam náhle rozdělán umělý oheň, který pronásledovatele tak vyděsil, že opustili Reffe a stáhli se od ní, co nejdále mohli; ten oheň však nepálil, jsa umělý, a jeho původci ho mohli uhasit, kdy chtěli.

Abych tedy uzavřel tuto úvahu a rozpravu o lodích: pozoroval jsem zde před Kielem, že když oheň vnikl do jedné z našich lodí a vojáci na něj lili slanou vodu, stále hořel tím více, dokud jsem je nepřiměl lít vodu sladkou, a pak byl uhašen; předtím jsem četl něco podobného u Plútarcha³³ v pojednání o přírodních příčinách. A Benátky, ležící na moři, byly často v nebezpečí požáru, jak píše Sabellicus³⁴ ve své šesté knize dějin Benátek, kde uvádí, že chrám svatého Marka byl skoro celý vypálen a dóžecí palác byl zachráněn s velkými obtížemi; což potvrzuje, že oheň a voda jsou dobří sluhové, ale zlí páni. Bůh nás učiň vděčnými za toto vysvobození a za mnohá další od té doby, když jsme byli v nebezpečí ohně, vody, meče, hladu, moru a krutosti našich nepřátel.

Poznámky