Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvanáctá: o naší výpravě po vodě do Eckernförde v Holštýnsku a o jeho dobytí

Služba dvanáctá: o naší výpravě po vodě do Eckernförde v Holštýnsku a o jeho dobytí

Jedenáctého dubna 1628 jsme dostali rozkaz znovu se nalodit, a naloděni jsme pluli podél holštýnského pobřeží, až jsme dorazili před Eckernförde¹, kde ležela posádka císařských², pět set mužů silná, napůl dragouni³ a napůl pěší; zatímco jsme kotvili a chystali se k vylodění, dragouni, poněvadž město nebylo žádnou pevností, odtáhli a ponechali obranu místa kapitánovi pěchoty, který měl za městem šanci⁴ s běžící linií od šance až k městské bráně. Domnívaje se, že jsme jen slabý létající oddíl, který se neodváží zůstat dlouho na souši, vida, že nepřítel leží nablízku silný jízdou i pěchotou, usoudil, že nejlépe učiní, bude-li bránit šanci před městem, a stáhl do ní svou sílu. Jeho Veličenstvo⁵ nám rozkázalo vylodit vojsko a ztéci šanci, samo zůstalo na lodi a přihlíželo nám. Vyloďujeme se ve vší rychlosti, bezmála dva tisíce pěších několika národů, Angličanů, Skotů, Němců⁶ a Francouzů, všech přibližně stejně silných; házeli jsme kostkami o předvoj, kdo má zaútočit první, s tím, že kdo hodí nejvíc, bude mít vedení, a tak postupně jeden druhého podporovat. Když jsem hodil šestky, čest předvoje čili vedení padla na mne a mé lidi; Angličané měli jít hned za námi. Seřadili jsme se, rozdělili střelivo a poručili zdar Pánu skrze našeho kazatele pana Williama Forbesse, druha našich nebezpečí; a když jsem vyslal praporčíka Allana obhlédnout či vyzvědět nejlepší výhodu a on se vrátil, rozkázal jsem kapitánu-poručíkovi⁷ Carremu, aby s padesáti mušketýry obsadil pobořený dům, jenž byl v boku šance, a dal mu rozkaz, aby odtud pálil nepříteli do zad, až k němu budeme postupovat zpředu, a kdyby ustupoval do města, aby mu odřízl cestu, nebo aspoň vnikl dovnitř spolu s ním. Když se to stalo, nařídil jsem svým mušketýrům, aby nikdo nestřílel, dokud nerozkážu, ale aby stále v dobrém pořádku šli za svými veliteli. Půda, po níž jsme měli k šanci postupovat, byla rovná jako dlažba; šance nebyla vysoká a naše rozhodnutí bylo ztéci ji bez střelby. Jak jsme postupovali, dali ti ze šance tři různé salvy z mušket, jež mezi námi hřměly, přičemž někteří pocítili jejich bolest a kapitán Mac-Kenyee⁸ byl milostivě zasažen do nohy a já ještě milostivěji do jílce svého meče, který jsem potom dal Mac-Kenyeemu. Největší škodu utrpěli Angličané pochodující za námi, vedení tehdy kapitánem Chamberlainem, hodným a udatným šlechticem. V tom čase, co jsme postupovali, naši mušketýři pod velením Carreho pálili do jejich boků a mnozí byli zraněni; kapitán, sám střelen do paže, vida, že nestřílíme, ale spěcháme k útoku, opustil šanci a ustoupil do města, vstoupil do brány před námi, zavřel nám ji před nosem a nechal za sebou několik raněných. Prolomili jsme palisádu, a protože město nebylo hrazeno, vnikli jsme dovnitř širokou stranou a pronásledovali nepřítele až na tržiště, domnívajíce se, že tam s námi bude bojovat. Ale on ustoupil do kostela, zavřel dveře a bránil kostel; střílením ven nám způsobil velkou škodu. Naši vojáci, kteří nezapomněli na jejich krutost u Breddenburgu⁹, se rozhodli nedávat pardon¹⁰, a obrovským velkým žebříkem a silou mužů jsme vyrazili dveře a vnikli dovnitř. Já jsem vstoupil s nimi, mysle na to, abych zajal důstojníky, ale nemohl jsem je najít; vtom jsem zpozoroval velké množství prachu rozsypaného napříč kostelem, a z obavy před výbuchem prachu jsem rozkázal každému muži pod trestem smrti ustoupit. Sotva bylo slovo vyřčeno, prach vybuchl a vyhodil do vzduchu střechu kostela; přes sto mužů bylo zabito a mnozí žalostně popáleni, a já s poručíkem Davidem Monrem, který stál za mnou, jsme byli také žalostně popáleni. Když výbuch přešel, vstoupil kapitán Chamberlaine, našel důstojníky a dal jim pardon jako svým zajatcům; z vojáků jich z dvou set padesáti uniklo málo nebo žádný. Město bylo vyplundrováno, a poněvadž se Jeho Veličenstvo obávalo příchodu nepřátelských rejtarů¹¹ dříve, než se stáhneme, dostali jsme rozkaz, aby se každý muž znovu nalodil, jak nejlépe může.

Úvaha dvanáctá

Tato služba byla jen krátká, měli jsme (jako předtím) co činit s chabým nepřítelem, a tak musí být i má úvaha kratší; ale k mému velkému zármutku, jak jsme příštího dne poznali, byla služba tohoto dne jen jako pěkná duha na nebi, předzvěst větší bouře; neboť ti, kdo toho dne udělali kořist, neměli to štěstí užívat jí osmačtyřicet hodin, jak uslyšíte v příští úvaze.

Naše štěstí zde a zdar při dělání kořisti byly brzy zkroceny: není člověka, není zvířete, není tvora, který by neměl něco, co zatěžuje jeho lehkost. Jedna miska vah není vždy dole, ani druhá vždy vysoko zdvižena, ale vahadlo je stále udržuje v pohybu; není nic, co by nemělo něco, co je drží v bázni: člověk je člověkem držen v bázni i chráněn, svět není než ustavičná válka a svatba. Když padl Asyřan, povstal Peršan; když padl Peršan, povstal Řek¹²; ztráta jednoho je ziskem druhého. Je to střídání, co udržuje svět. Zde (pravím) udělali naši vojáci kořist útiskem, což přineslo náhlou zkázu s sebou; Hodie mihi, cras tibi¹³. Umírající moucha dává světu lekci o smrtelnosti, a ač je to časté, ubohý člověk nikdy nemyslí na svůj konec, dokud není příliš pozdě, stále se epikurejsky oddávaje radostem tohoto světa, až jsme nakonec uchváceni znenadání.

Zde nesmím zapomenout na památku našeho kazatele pana Williama Forbesse, kazatele pro vojáky, ba i kapitána v nouzi, schopného vést vojáky při dobré příležitosti, plného odvahy s rozvahou a dobrým vedením nad některé kapitány, které jsem znal a kteří nebyli tak schopní jako on. Tentokrát se za nás nejen modlil, ale šel s námi, aby, jak myslím, pozoroval chování mužů; a když našel seržanta, který v takové chvíli zanedbával svou povinnost i svou čest (jehož jméno nevyjevím), pokáral ho a slíbil, že ho udá mně, což po skončení služby učinil. Seržant, předvolán přede mne a obviněn, obvinění popřel s tím, že kdyby to tvrdil někdo jiný než pastor, nesnesl by tu urážku; kazatel se nabídl, že se s ním bude bít o to, že to, co o něm řekl, je pravda; načež jsem seržanta propustil ze služby a dal jeho místo hodnějšímu, jménem Mongo Gray, muži dobré hodnoty a velké odvahy. Propuštěný seržant nikdy nevolal pana Williama k odpovědnosti, pročež o něm smýšleli špatně, takže odešel domů a zanechal války.

Někteří lidé snad budou hanět naše počínání zde, že jsme pronásledovali muže, kteří se uchýlili do kostela, jenž je místem útočiště. Předně odpovídám, že rozkazy, které jsme měli od svého pána, zněly porazit nepřátele, buď jejich zajetím, nebo pobitím, což jsme nemohli vykonat ani jedním, ani druhým způsobem, aniž bychom vstoupili do kostela.

Za druhé: poněvadž oni vyhnali z kostela evangelium a jeho kazatele, měli jsme dobrý důvod vyhnat je, kteří učinili z domu Božího doupě lotrů¹⁴ a vrahů, jako byli u Breddenburgu, kde zabili naše kamarády a zavraždili našeho kazatele, který na kolenou prosil o milost a žádné nenašel.

Za třetí: zrádně se uchýlili do zvláštní kruchty v kostele pro vlastní bezpečí a zanechali stopy prachu, aby nás při vstupu vyhodili do vzduchu, což učinilo náš soucit k nim chladnějším; neboť když je předmětem naší nenávisti hřích, nemůže být příliš hluboká. A pokud jde o mne, neodmítl jsem prokázat slitování těm, kdo mě o ně prosili, a co jiní činili ve své zuřivosti, to jsem trpěl, nemaje moci jim v tom zabránit; přece však bylo mé slitování tak veliké, že když jsem viděl dům určený službě Boží zneuctěný jejich i naší krví a dlažbu kostela pokrytou mrtvými těly mužů, mé srdce bylo vpravdě pohnuto k mírným proudům lítosti a zaplakalo, jako se vypráví o Caesarovi, když uslyšel, jak zemřel Pompeius¹⁵. Neboť podle mého mínění lítost, byť je to měkká ctnost, nikdy nezáří jasněji, než když je oděna v ocel; a soudí se, že soucit válečníka zvítězí v míru i ve válce a dvojí cestou dosáhne vítězství se ctí. A vůbec jsme shledali a pozorovali, že nejslavnější mužové světa měli v sobě jak odvahu, tak soucit, a často vlhké oči stejně jako ruce, jež zraňují. Fabius¹⁶ vítězil odkládáním stejně jako Caesar rychlostí. Na závěr této úvahy: rozum nás učí svalovat krev pobitých na její nespravedlivé původce. Co dává mysli jistotu, je spravedlivá věc a spravedlivé pověření; ať mám tyto dvě, a ze všech způsobů budu tento považovat za jeden z nejušlechtilejších a nejmužnějších způsobů umírání.

Poznámky