Knihovna · Paměti generála Monra

Služba jedenáctá: o naší výpravě po vodě na ostrov Fehmarn a o jeho dobytí

Služba jedenáctá: o naší výpravě po vodě na ostrov Fehmarn a o jeho dobytí

Dvacátého druhého dne března 1627¹ přišlo Jeho Veličenstvo² osobně na Lolland³ s dvěma tisíci pěti sty pěšáky a určilo shromaždiště v Rødby; dostal jsem rozkaz, abych se se vší pílí odebral na shromaždiště se čtyřmi kompaniemi⁴ našeho regimentu, jimž jsem velel. Záměrem Jeho Veličenstva bylo nalodit se v Rødby a udeřit na nepřítele na ostrově Fehmarnu⁵, jenž byl v příliš blízkém sousedství Dánska; aby předešlo jeho zlým úmyslům, rozhodlo se Jeho Veličenstvo navštívit je dříve, než by oni navštívili jeho zemi. A za nejkrutějšího mrazu jsme byli všichni naloděni na otevřené skuty⁶ čili čluny, kde jsme leželi tři dny s protivnými větry na rejdě, velice sužováni a trápeni krutostí studeného počasí, tuhým mrazem a sněhem. Jelikož bouře trvala, bylo nám nařízeno vystoupit na břeh a vrátit se do svých dřívějších kvartýrů⁷, dokud nám nebudou poslány rozkazy znovu vyrazit; takže šestého dubna jsme se nalodili znovu. A osmého jsme zakotvili před ostrovem, kde nepřítel s pílí rozestavil děla, aby zabránil našemu vylodění. Ale bylo mu to opláceno našimi děly deset za jedno; během této služby jsme vyloďovali své vojáky malými čluny po dvaceti a třiceti. Nepřítel na nás z děl i mušket dával nepřetržitou palbu, až nakonec, vida vyloděn silný sbor vojáků a nemaje jízdu, která by podpořila jeho pěchotu, byl nucen stáhnout svá děla a ustoupit do silné pevnůstky, kterou si za tím účelem na ostrově vystavěli, ponechávaje zbytek ostrova i města naší milosti, neboť města nebyla nijak opevněna.

Než se setmělo, byli jsme všichni vyloděni i s děly a municí a tábořili jsme tu noc v polích, držíce silné stráže a bedlivé hlídky. Nepřítel byl tak zastrašen, že jsme neměli ani jediný poplach. Příštího rána Jeho Veličenstvo táhlo k pevnůstce se svými silami a dělostřelectvem, a když samo pevnůstku obhlédlo⁸ čili vyzvědělo, stáhlo se a vydalo rozkazy o našich jednotlivých kvartýrech. Naši vojáci se pustili do budování přibližovacích zákopů⁹, jež nám byly určeny a přiděleny k postupu. Nepřítel, maje nedostatek proviantu a nevěda o žádné pomoci, usoudil, že nejlepší bude vyjednávat, a vyslal bubeníka¹⁰, jenž byl přijat; vyjednávání bylo povoleno, rukojmí byla vydána hinc inde¹¹, jedná se o akordu¹² a je ihned ujednán. Podmínky poskytnuté nepříteli byly poněkud tvrdé, totiž že zanechá zbraně, tren¹³ i munici v pevnůstce a že vyjde na milost Jeho Veličenstva, ať milosrdného, nebo žádného; čemuž se také podrobili. Než však vyšli, byl všem našim vojákům vydán zákaz, aby jim nikdo neubližoval ani nekřivdil. Nicméně při jejich vycházení se venkovští sedláci (vždy krutí k vojákům), pamatujíce na tvrdé zacházení, jehož se jim od vojáků dostalo v zimním čase, když je viděli vycházet beze zbraní, na vojáky prudce vrhli, žalostně je sráželi k zemi a způsobili velký nepořádek, takže v té zuřivosti byl hrabě z Montgomery¹⁴, plukovník francouzského regimentu, sražen k zemi a ponechán jako mrtvý, jsa pokládán za Valona¹⁵ či jednoho z nepřátelských důstojníků. Tato zpupnost sedláků (zabíjejících ubohé vojáky) trvala, dokud jsem na příkaz Jeho Veličenstva nedostal rozkaz postavit své vojáky do zbraně, aby sedláky potlačili, což moji vojáci ihned uposlechli; ti pak zase sedláky obrali o to, co ti vzali nepříteli, a k tomu je pořádně ztloukli. Když byl tumult utišen, byli nepřátelé odesláni na člunech do Holštýnska, kde byli vysazeni na břeh a ponecháni; Jeho Veličenstvo pak nechalo své vojsko tři dny odpočinout, během kteréžto doby byl ostrov uveden pod kontribuci¹⁶ Jeho Veličenstva, a když byl na ostrově ponechán guvernér s posádkou, aby je udržel v poslušnosti a zabránil návratu nepřítele, dostali jsme rozkaz být připraveni k druhé výpravě.

Úvaha jedenáctá

Scipio¹⁷ řekl, že jsme v největším nebezpečí, když nemáme co dělat; neboť dokud nemáme co dělat a žádný nepřítel nás nedrží v bázni, jsme hotovi utonout v bahně neřesti a lenosti. Tak i náš regiment, když ležel šest měsíců v zahálce a lenosti, jedl a pil a někdy činil i horší věci pro nedostatek zaměstnání ve svém povolání, hádal se zbytečně mezi sebou a bez důvodu týral měšťany i sedláky, takže když jsme postrádali zaměstnání, byl nejvíce zaměstnán gavileger¹⁸ a jeho železa, a zpupnost vládla; takže když jsme přišli k tomu, abychom na svých lodích snášeli hlad, žízeň a zimu, byli jsme tak zchoulostivělí, že jsme nemohli spát bez dobré postele, naše žaludky nemohly strávit uzenou kýtu nebo studené hovězí bez hořčice, tak jsme vyšli ze cviku – dokud nás nepřišel vést tento velkodušný král, který v krátkém čase bez pomoci lékařství vyléčil naše přesycené žaludky, otužil naše zchoulostivělé boky, místo teplé komnaty nás naučil spokojit se s dírou vyhrabanou v zemi, aby vítr a kulky létaly nad námi, učinil hlad naší nejlepší omáčkou, dal nám zaměstnání a našemu gavilegerovi klid a pohodlí doma.

Ó jak jasně se pak rozzáří duše člověka užíváním a činností! Nyní mohli naši vojáci, když učinili na tomto ostrově malou kořist, mluvit jako Kleanthés¹⁹, který, když se napracoval a získal nějaké mince, ukázal je svým druhům, že by tak mohl uživit dalšího Kleantha; právě tak naši vojáci, ukazujíce svým druhům kořist a vyprávějíce o ní, potěšili srdce svých velitelů, které předtím urazili svou výstředností v zahálce, přinášejíce radost s užitkem, když byli zaměstnáni ve svém povolání, a svou pílí od sebe zahánějíce zlo. Neboť je to jedno z největších štěstí v našem povolání, mít mysl a lásku ke ctnostným činnostem, jež nás denně povznášejí k blaženosti a spokojenosti; neboť každý bude vonět tím, čím se zabývá, a každý ušlechtilý čin dodává šlachy ctnostné mysli. Naproti tomu musí být zajisté ubohý ten, kdo nemiluje pilnost ve svém povolání, když se má zaměstnat; neboť nestane-li se lepším, přece ho to jistě zdrží od horšího, nemaje kvůli zahálce čas hostit ďábla. Když nás nepřátelé nejméně očekávali, tehdy jsme přišli s Bellonou²⁰, vyzývajíce ho k boji; on však neposlechl, a za jeho zbabělost jsme ho zbavili zbraní a vyhnali do jiného kouta, aby se tam skrýval, poněvadž mu chyběla odvaha, aby nám připravil zábavu při vylodění nebo nám dal poplach v našich kvartýrech, aby jednou vyzkoušel, jací jsme vojáci a jakou máme odhodlanost či vedení; neboť měl nás při vylodění zaměstnat jak rýčem a lopatou, tak píkou a mušketou, a pak bychom mohli říci, že jsme měli nepřítele, což jsme neměli, leda prchajícího zbabělce či sketu.

Tato pevnůstka byla vydána hanebně; každý odhodlaný velitel by ji byl dobře udržel tři dny, během nichž by přidal ke své vlastní pověsti a nepochybně ubral z naší, zmenšiv náš počet, což by mu nakonec vyneslo lepší podmínky pardonu²¹ a čestnější akord. Neboť v takovém případě bych si, dříve než bych se beze zbraní vydal na milost nepřátel, raději zvolil bojovat do posledního muže, a kdyby se přihodilo, že bych byl ten poslední, raději bych zemřel odhodlán, s odhodláním a se zbraní v rukou, než abych byl znenadání, nepřipraven, bídně sražen k zemi, když jsem smrt neočekával.

Zde jsem viděl inženýra, jenž tuto pevnůstku stavěl (a jenž v čase prací často bil sedláky, aby je přiměl k práci), jak byl za svou krutost sám nadmíru krutě zbit; utekl se k nohám Jeho Veličenstva jako do útočiště (domnívaje se, že tak vyvázne) a na kolenou volal o milost, ale dav ho pronásledoval tak urputně, že byl před Jeho Veličenstvem krutě ubit k smrti, jako odplata za svou dřívější tyranii; a tak chtěl Bůh.

Zde také vidíme, že nevinný často trpí s viníkem, jak se přihodilo onomu důstojnému kavalírovi²², hraběti z Montgomery, krutě zbitému chátrou; což by mělo poučit všechny kavalíry, kteří v takových chvílích nesou velení, aby na sebe dbali a doprovázeli svého pána či generála na koni, když přemožený nepřítel vychází z pevnosti nebo z města, anebo mají být v čele svého oddílu a plnit svou povinnost; a chtějí-li se pro potěšení dívat, mají být na stráži, aby, pokládáni za prosté muže, nebyli zneuctěni tím, že utrpí pohromu, jako tento kavalír.

Šťastni jsou tedy ti, kdo se dovedou vyhnout zlu podle příkladu jiných. Zde také vidíme, že nejlepším prostředkem k potlačení zpupnosti bouřícího se davu je oddíl dobře vedených vojáků ve zbrani, kteří jsou vždy dobrými služebníky, ale častěji krutými pány. Je pak povinností generála v takových případech neústupně dbát, aby jeho akord byl dodržen, neboť jeho porušení jinak způsobí, že následuje mnoho zla a neštěstí. Jako bylo Jeho Veličenstvo horlivé při dobytí tohoto ostrova, tak je vidíme pečlivé o jeho udržení jako svého výboje, když v něm ponechalo guvernéra s posádkou, aby mu byl v případě potřeby útočištěm z Holštýnska. Čteme, že Guicciardini²³ ve svých dějinách italských válek v první knize skrytě obviňuje Francouze, že rozšiřovali svá území zbraněmi, ale své výboje neudržovali a nezachovávali, nýbrž naopak se nakonec sami zničili.

Císař Augustus²⁴, když četl o velikých výbojích Alexandrových²⁵ na Východě, se divil, že Alexandr nedbal o to, aby je udržel, tak jako se namáhal, aby je získal. O Pyrrhovi, králi albánském²⁶, se říká, že kam jednou vkročil, tam byl vítězem; ale byl vždy nešťastný v udržení svých výbojů, a proto ho král Antigonos²⁷ přirovnal k hráči v kostky, jenž prohrává své vlastní v naději na zisk. Příklady toho máme doma i bez válek.

Leonard Darrez²⁸ ve své třetí knize o italských válkách proti Gótům uvádí, že Totila²⁹, král Gótů, když se stal dobyvatelem Říma, ve své řeči k vojsku uzavřel, že je těžší dobytou zemi udržet než ji získat; neboť při dobývání často (jako zde) pomáhá zbabělost nepřátel více než naše vlastní statečnost, a k udržení výboje potřebujeme statečnost i spravedlnost. Chvályhodný je onen turecký zvyk, že když sultán vstupuje do své modlitebny, kráčí před ním chrámový vyvolávač a hlasitě volá, aby pamatoval, že říši získanou zbraněmi a spravedlností je nutno týmž udržovat; tak vzpoura je a má být pokládána za ohavnou mezi vojáky i ve všech dobře spravovaných státech. Pro užitek tedy svých druhů-kamarádů a pro dobro své vlasti promluvím poněkud obšírněji o zuřivosti, krutosti a barbarství davu, vzpurného a pověrčivého, abychom se vyvarovali zla, jež s tím souvisí; uvedu zde své sbírky k tomuto bodu, jak se mi vynořily při mém pozorování. Filosof Platón³⁰, zvaný nejmoudřejším a nejctihodnějším mezi Řeky, říká, že lid je nevděčný, krutý, barbarský, závistivý, nestoudný, jsa složen z masy bláznů, ničemů, zhýralců a zoufalců; neboť vše, co říkají moudří, se nelíbí rozvášněnému lidu. A Baleus³¹, jenž psal životy papežů, píše o papeži Janu XXIII.³², že když byl tázán, která věc je nejvzdálenější pravdě, odpověděl, že mínění davu: neboť vše, co dav chválí, zasluhuje hanu; co si myslí, je jen marnost; co říká, je jen lež; odsuzuje dobré a schvaluje zlé a velebí jen hanebnost. A Nicolas Hanap³³, patriarcha jeruzalémský, má ve své knize o nestálosti lidu celou zvláštní kapitolu k tomuto účelu; a Arriános³⁴ ve své první knize velmi chválí moudrost Alexandra Velikého, když odňal lidu efeskému možnost bouřit se proti předním mužům města: neboť když bylo několik buřičů popraveno, Alexandr zakázal ostatní vyhledávat a trestat, věda, že kdyby jednou lid mohl povolit uzdu, nenásledovalo by nic než neštěstí, při němž by mohl trpět nevinný stejně jako vinný, jak zde dosvědčuje hrabě z Montgomery, jenž se ocitl v nebezpečí smrti a po svém zbití dlouho ležel na lůžku bez vědomí a citu. A Thúkýdidés³⁵ ve své třetí knize, mluvě o obyvatelích ostrova Korfu, pocítil zlo bujného lidu, jemuž byla dána volnost činit zlé, a jak velice je třeba se ho obávat, do té míry, že vraždění bylo tak kruté, že nezůstala žádná ničemnost nevykonána; a píše o tak podivných věcech, že otcové dusili své vlastní děti a ti, kdo se utekli do chrámů jako do útočiště, byli krutě usmrceni; komu se zlíbí, může si přečíst ten příběh, kde je vylíčen obšírněji. Stejně tak lze číst o nedávném vraždění ve Francii od roku 1560 až po tento čas³⁶, zvláště o vraždění dvacátého čtvrtého srpna 1572 v nejpřednějších městech království, jež pokračovalo bez ohledu na věk či pohlaví, proti mrtvým stejně jako proti živým, jak praví Lactantius³⁷ ve své šesté knize a druhé kapitole: lidskost lidi opustila tak dalece, že brát život bližním bylo jen zábavou, neboť se stali zvířaty opilými navyklostí na krev, nešetřili nevinných, ale činili všem, co kat činí zločincům. Proto Quintus Curtius³⁸ příhodně říká, že hluboké moře v bouři nemá více vln, než kolik proměn má bouřící se dav, zvláště získá-li svobodu novou vládou; a Titus Livius³⁹ ve čtvrté knize třetí dekády říká, že taková je povaha lidu: sloužit jako otroci, nebo bít jako tyrani. Čtěte také Thomase Fasella⁴⁰ v desáté knize druhé dekády dějin Sicílie, pamětihodný příklad vzpoury vyvolané v sicilském Palermu, kde byl hlavním vůdcem Jan Squarelazop⁴¹, obšírně popsaný skvělými slovy, neboť sám tu tragédii viděl; naříká nad zkázou města, kde byly spravedlnost a zákony zrušeny, lakota bujela a pýcha vládla a panovala (příjemný příběh ke čtení i k poučení), když se ve dne beztrestně loupilo a v úplném zmatku plenila církev. Aristotelés⁴² dobře říká, že takové převraty přicházejí od těch, kdo projedli své vlastní a nemají již nic.

Byla také vzpoura vyvolána v Lisabonu roku 1506⁴³ výmysly davu, jež byla povodní, která smetla téměř všechny Židy, kteří přestoupili na křesťanství; z nich bylo zabito přes tisíc a vraždění trvalo tři dny a nebylo utišeno, dokud večer třetího dne nepřišli do Lisabonu s ozbrojenými vojáky Arius Silvius a Alvaro z Castra⁴⁴, šlechtici a nejvyšší ze soudců, a tumult utišili. Královské Veličenstvo, uslyševši zprávu o této hrozné vzpouře, velice se zarmoutilo a ihned poslalo do Lisabonu dva z nejpřednějších mužů dvora, totiž Jakuba Allmoda a Jakuba Lopese⁴⁵, s plnou mocí potrestat pachatele takové krutosti; a tam byl veřejně popraven velký počet vzbouřeného lidu, a kněží, kteří jej ke vzpouře podněcovali, byli nejprve zbaveni svého úřadu, pak oběšeni, pak upáleni; soudci a úředníci, kteří se zdráhali potlačit onu zuřivost a vztek lidu, byli zčásti zbaveni svých statků a odsouzeni k velkým pokutám, a město samo bylo zbaveno svých výsad a poct. Prosím Boha, aby mou vlast před podobným uchránil. Komu se zlíbí ten příběh číst, je velmi cenný a hodný velké pozornosti pro každého dobrého křesťana.

Jiný pozoruhodný příběh podobného druhu máme z počátku vlády Karla V.⁴⁶, nástupce Ferdinanda, krále španělského a sicilského, jímž vymřel rod králů aragonských; lid, podněcován jedním mnichem, setrvával dlouho ve vzpourách jedné za druhou, dokud to Bůh nakonec neodstranil, a od té doby žili pokojně.

Abych tedy uzavřel tento bod: je marná věc být přisluhovačem lidu; neboť nikomu není lépe pro jeho chválu ani hůře pro jeho hanu. A proto Plútarchos⁴⁷ dobře řekl, že jeden člověk nemůže být zároveň pánem i služebníkem lidu, jinak nutně musí upadnout do nesnází; jako čteme v bajce napsané o hadu, jehož ocas se jednoho dne začal hádat s hlavou, řka, že chce jít svůj den napřed a ne vždy vzadu; když mu to hlava dovolila, sám na to doplatil nejhůře, nevěda, jak ani kam jít, a stal se příčinou, že hlava byla celá potlučena a rozedrána, jsouc nucena proti přírodě následovat část bez zraku a sluchu, která ji vedla. Totéž jsme viděli přihodit se těm, kdo ve správě věcí veřejných chtěli činit vše, aby se zalíbili davu, a jsouce jednou spoutáni tím jhem otroctví, ve všem chtít a souhlasit s obecným a nižším lidem, který se často ukvapeně a bez důvodu bouří, nemohou se již potom nijak odpoutat a ustoupit, zadržet či zastavit zuřivost a ukvapenost lidu. A proto veliký služebník Boží Mojžíš příhodně zahrnul do požehnání slíbených Izraelitům za jejich poslušnost Božím zákonům, že je Hospodin postaví do prvního šiku jako hlavu; zkrátka že budou jako páni a nebudou poddáni. Čtěte Deuteronomium 28⁴⁸.

Poznámky