Knihovna · Paměti generála Monra

Služba čtvrtá: o našem pochodu z Boizenburgu do Ruppinu v Braniborsku a o zteči boizenburské šance

Služba čtvrtá: o našem pochodu z Boizenburgu do Ruppinu v Braniborsku a o zteči boizenburské šance

Odpočívali jsme zde tři dny v polích, dokud náš plukovník¹ nepřijel z Hamburku s měsíčním žoldem pro regiment; a když nám byly peníze vyplaceny, dostali jsme rozkaz k novému pochodu na Ruppin v Braniborsku², kde starý markrabě z Durlachu³ ležel u Havelbergu⁴ s částí vojska Jeho Veličenstva⁵ a nepřítel ležel proti němu na druhém břehu Havoly. Naše rozkazy zněly rozdělit náš regiment znovu a ponechat majora Dumbarra⁶ se čtyřmi kompaniemi k obsazení boizenburské šance⁷, ačkoli nepřátelské vojsko bylo tehdy do pěti mil⁸ od ní, deset tisíc mužů pěchoty silné, kromě jízdy. Ostatních sedm kompanií bylo určeno k pochodu s plukovníkem a podplukovníkem k Ruppinu, jak bylo řečeno; rozloučili jsme se ne bez slz, důstojníci i vojáci. Ale kdo slouží pánu, musí poslouchat. První noc nás naši kamarádi doprovodili do našich kvartýrů. Nazítří ráno, když náš pochod pokračoval, dostihla nás zpráva, že nepřítel se položil před boizenburskou šanci. Ve vylíčení této služby musím být stručný, neboť nerad, nespatřiv službu na vlastní oči, zaznamenávám cokoli, o čem nevím, že je pravda; ani nemohu být podrobný ve vypsání této služby vykonané našimi krajany, ač se o ní po celém Německu obecně dobře mluví; přece však musím něco říci, a ubírá-li má zpráva na jejich cti, prohlašuji, že to není z nedostatku lásky, nýbrž z nedostatku zpráv.

Nepřítel, uslyšev, že jsme odtáhli, a získav spolehlivé zprávy, jak silná posádka leží v šanci, přitáhl deset tisíc mužů silný a položil se na dostřel děla od šance; a když první noci započal své přibližovací zákopy, učinil major výpad, při němž naši statečně ukázali odvahu a odhodlání a vrátili se zpět bez velké ztráty.

Nepřítel, toužící oplatit jim tuto bravuru, se rozhodl ztéci šanci ze všech stran; ale nalezl proti sobě odhodlání spojené s udatností, a po dlouhém marném boji byl odražen od valů a přinucen tentokrát ustoupit se ztrátou nejméně pěti set mužů. Když však napodruhé zdvojnásobil své síly, udeřil s větší zuřivostí než dříve, ale byl i podruhé odražen se ztrátou; potřetí se odvážil znovu, a jak se vyprávělo, skotští obránci, jak je dobře známo, si vedli tak dobře, že když nepřítel zlézal valy, obránci pro nedostatek prachu házeli nepřátelům písek do očí a sráželi je pažbami mušket, když se již několikrát promísili v boji muž proti muži; nakonec byl nepřítel přinucen ustoupit, aniž čeho dosáhl.

Přece však, laskavý čtenáři, uvaž, že při takové hře nebyla ztráta jen na jedné straně, nýbrž na obou; neboť při obraně této šance, tolikrát ztékané, dostal vždy chvályhodný kapitán Learmond, bratr mylorda Balcomyho⁹, dvakrát zasažen z muškety, smrtelnou ránu a zemřel potom v Hamburku při plném vědomí, splniv křesťansky svou povinnost k Bohu, jak to činil po celý svůj život vůči Bohu i lidem.

Pro něho a na památku jeho zásluh a udatnosti nosili všichni důstojníci regimentu černou smuteční stuhu; v tomto boji byl zabit také jeho poručík jménem David Martin, starý, statečný a zkušený důstojník; mnozí jiní udatní chlapíci, kteří tam byli, nesli pravé známky své udatnosti vtištěné do svých těl, k cti své vlasti. Byl tam také jeden skotský šlechtic na straně nepřítele, který, přicházeje zlézat valy, hlasitě zvolal: „Mám vás, pánové, nemyslete si, že se teď naparujete na ulicích Edinburghu!“ Jeden z jeho vlastních krajanů ho probodl pikou skrz naskrz, a tam skončil. Tato šance, tak dobře hájená našimi krajany, je k jejich chvále obšírně zaznamenána v německém vyprávění o dánské válce¹⁰, kde se zvídavý čtenář může dozvědět více. Nepřítel, když se mu tato příležitost nezdařila, přešel Labe u jiného přechodu výše po proudu, střeženého Němci, jejichž stráž překvapil; když zpráva o tom došla Jeho Veličenstvu, poslalo ihned v noci rozkaz majoru Dumbarrovi, jenž velel šanci, aby ustoupil, odvezl děla, přerušil most a poté aby se se svými oddíly přeplavil po vodě do Lauenburgu¹¹, obsadil tamní zámek dvěma kompaniemi a se zbytkem ustoupil do Glückstadtu¹²; což bylo také k jejich veliké cti vykonáno.

Když byl major Wilson usazen se dvěma kompaniemi na lauenburském zámku, nepřítel táhl po proudu dolů, generál Tilly¹³ v čele vojska, a přišed před zámek vyzval jej ke vzdání; major odmítl a byl obležen; když nepřátelské baterie¹⁴ krátce zahrály na zámek, major vyjednával o akord¹⁵; před vyjednáváním byl generál Tilly prostřelen skrze stehno; byli vydáni rukojmí, akord sjednán: měl vytáhnout s celým trenem¹⁶, za víření bubnů, balle en bouche¹⁷, s doprovodem povoleným až do Glückstadtu; akord byl podepsán, ale majorem ani obezřetně, ani moudře: při jeho vytažení mu byly odebrány prapory¹⁸, poněvadž je zapomněl do akordu vložit; když si stěžoval na porušení smlouvy, bylo mu řečeno, ať si ji přečte, a shledav, že je tomu tak, byl nucen táhnout bez praporů do Glückstadtu, kde byl za své opomenutí s hanbou zbaven velení a kompanie navrácena pravému majiteli, kapitánu Duncanu Forbessovi; a ihned nato dostal major Dumbarre se čtyřmi kompaniemi rozkaz obsadit zámek místodržitele Rantzaua Breitenburg v Holštýnsku¹⁹, neboť nepřítel již vpadl do země. Toto vyprávění nyní musím opustit a sledovat dále pokračování našeho pochodu k Ruppinu.

Po této službě se sláva rozšířila tak daleko, že kamkoli jsme přišli, byla venkovská šlechta připravena vyjít nám vstříc a opatřit nám vše potřebné. Vévoda výmarský²⁰, vévodové meklenburští²¹ s množstvím vznešených dam nás na pochodu navštívili, aby nám blahopřáli k štěstí a dobré službě vykonané našimi kamarády. Ale kdybychom hleděli na zevnějšek vojáků, byly tyto čtyři kompanie na pohled nejnepatrnější z celého našeho regimentu. Náš pochod pokračuje k Ruppinu, kde jsme měli dostat další rozkazy od generálmajora Slammersdorffa²²: naše rozkazy zněly rozvinout se do bitevního šiku před městem Ruppin, kam generálmajor přijde a prohlédne si nás; jeho úmyslem bylo přivést město pod kontribuci²³, jinak je postrašit ubytováním regimentu; jeho úmysl byl dosažen a my byli zavedeni do kvartýrů²⁴ čili vesnic, abychom si tři dny odpočinuli, neboť naším úmyslem bylo táhnout do Slezska²⁵.

Úvaha čtvrtá

V této úvaze, ačkoli služba byla vykonána rychle, máme mnoho, čím úvahu rozšířit; předně kvůli sporu, který vznikl mezi Jeho Veličenstvem a plukovníkem, protože Jeho Veličenstvo chtělo propustit některé jeho důstojníky pro údajnou nezpůsobilost na udání některých zlovolných duchů mezi námi samými, jejichž jména zamlčím, i důvody, a nechám, ať jejich hanbu rozhlásí jiný jazyk než můj. V té době, ještě před naším odchodem na tuto výpravu, jsme byli také nespokojeni s rozdělením našeho regimentu, který byl rozdělen zcela z moci Jeho Veličenstva bez souhlasu našeho plukovníka, jenž by byl nerad nechal za sebou kapitána Learmonda, který mu prokázal tolik znamenitých dobrých služeb; a tento ušlechtilý šlechtic slavné paměti při loučení se svým plukovníkem, mým bratrem²⁶ a mnou, tehdy jeho nejdůvěrnějšími kamarády, nám se slzami vyjevil, koho pokládá za strůjce svého ponechání, a přitom s žalem jaksi předpověděl svůj vlastní pád, tvrdě, že se již nikdy neshledáme. Proto z lásky, kterou jsem choval ke svému drahému kamarádovi, ukážu na srdce těch, kdo měli prsty v rozdělení regimentu. Musím tedy poprosit o trochu shovívavosti, abych vyjádřil svou povinnost nad ztrátou tohoto ušlechtilého a ctnostného kavalíra²⁷, jehož srdce i oči byly vždy upřeny na ctnost a na lásku k jeho drahým přátelům. Kdo není ochoten nenávidět vůbec, nenávidí jen s příčinou. A je to konec, který ukazuje rozdíl mezi ctností a neřestí. Hanba tedy těm úsudkům, které pro vlastní cíle osnují zkázu svých kamarádů, předem promýšlejíce a sledujíce zlo. A jako bylo vykonání mé poslední služby tragické, její důvody vypíšu zastřeně, ukazuje na některé, aby každý, kdo měl podíl na osnování či líhnutí (ničemnou politikou, zrozenou ze závisti) zkázy svých kamarádů, zpytoval vlastní svědomí; odplata za to je dosud čeká s hanbou ve smrtící záloze, až Hospodin zástupů vynese na světlo skryté pletichy zlovolného člověka. Zde bych mohl přivést k zardění některé, o nichž vím, že osnovali pád svých kamarádů. Ale budu němý a naložím s nimi, jako Josef zamýšlel naložit s Marií²⁸, snaže se zakrýt poskvrny mlčením, abych svým perem někoho nezranil tak, aby jej kamarádi vypudili ze společnosti. Raději ukážu provinilci svou lásku tím, že jeho vinu zatajím a řeknu mu o ní v soukromí, než abych jeho ničemnost veřejně rozhlašoval, neboť si přeji jeho nápravu dříve, než by svět poznal jeho poklesek; nebudu tedy příliš tvrdý či jedovatý, doufaje v jeho pokání a přeje si, aby Bůh osvítil jeho svědomí, aby, dokud má čas, prosil za odpuštění zla, které vylíhl. Jsa zarmoucen ztrátou těchto dvou hodných kavalírů slavné paměti, Learmonda a Dumbarra, kvůli nimž jsem s žalem takto zastřeně ukázal na strůjce pádu těchto kavalírů, jehož jméno zamlčím, ač je mé srdce dobře zná; a doufaje, že ho čas může proměnit v jiného člověka, nechám ho, ať je sám sobě drábem, a za trest by mi nevadilo, kdyby byl přinucen zpívat hanopis sám na sebe. Ale prosím Boha, abychom my sami byli podobných věcí ušetřeni a nehleděli na druhého okem s trámem²⁹, ale spíše byli sami sobě protijedem proti všemu jedu, který je druhý s to na nás vyplivnout. Mějme tedy oči upřeny na ctnost a najdeme krásu, která nás každý den upoutá tím či oním půvabem: neboť svět nemá nic tak slavného jako ctnost, když jede v triumfu, jako oba tito kavalíři po smrti, navzdory svým nepřátelům; jako Foibovi zápasníci³⁰, chválení svými nepřáteli za to, že odolali jejich nejsilnějším útokům, jsou nyní proslulí navzdory závisti a hanebnému světu. A hodní vojáci, jejich druhové v tomto pamětihodném boji a prudké zteči, nemají být zapomenuti, ale chváleni za svou udatnost. Neboť ač, jak jsem řekl, na pohled, hledělo-li se jen na jejich zevnějšek, byli zdánlivě nejnepatrnější z celého našeho regimentu, přece Bůh, který dává lidem srdce a odvahu, je učinil nástroji první cti našeho regimentu ve válkách v Německu. Byli, přiznávám, vedeni statečnými důstojníky, jimž stáli po boku a jichž poslouchali odhodlaní a stateční vojáci, kteří v krajní nouzi získali vítězství a čest nad svými nepřáteli tím, že jim házeli písek do očí. Toto vítězství mi připomíná pěknou historku ukazující, že někdy i ty nejnepatrnější věci nám velmi pomáhají proti nepřátelům, zvláště když Pán požehná našemu boji nepatrnými nástroji, které za nás bojují k jeho vlastní slávě.

Jovianus Pontanus³¹ vypráví o Alfonsovi, který se rozhodl útokem dobýt Vicaro; když jeho vojáci nejprve překonali kontreskarpu³² a příkop a zlézali hradby, obyvatelé, neschopní je odrazit kamením, protože je nepřítel znenadání překvapil, takže neměli kdy chopit se zbraní, házeli mezi nepřátele včelí úly; včely se rozletěly, lepily se nepřátelům pod paže a do tváří a přinutily je k ústupu, aniž svůj záměr provedli. Čti Joviana v sedmé knize o činech Alfonsových, kap. 2.

Jeroným Osorius³³ vypráví podobný příběh o jistém kapitánu Bareguovi, Portugalci, ve své osmé knize o Portugalsku, který házením včelích úlů na nepřátele je přiměl k ústupu. Totéž se stalo nedávno v Uhrách na pevnůstce patřící biskupovi agrijskému³⁴, poblíž Turků, která byla s podobnou pomocí vyproštěna z náhlého útoku; vojáci, nemajíce čas jít ke zbraním, užili tohoto prostředku a byli tím zachráněni. Vidíme tedy, že nesmrtelného dobrého jména se dosahuje ctností, a nikoli ničemností.

Zde v tomto boji také vidíme, že přes horlivý a zuřivý nápor nepřítele nakonec vítězí odhodlání; neboť když obránci zprvu odolali jeho zuřivosti a nepřítel byl se ztrátou nucen ustoupit, útočníci byli sklíčeni a obránci povzbuzeni. Proto je povinností statečného kapitána, který má být napaden, dobře odolat počátkům, a pak konec musí být nutně slavný.

Při takových příležitostech je šťasten ten velitel, který je v krajním nebezpečí provázen několika věrnými přáteli a vojáky: může si být jist, že nebude opuštěn, jako jsem já býval někdy opuštěn cizinci. Udatný voják se vždy nejlépe pozná v největší krajnosti nebezpečí, a předem zbitý nepřítel, jednou či dvakrát odražený, bude jen nerad pokračovat v útoku. Ale kdo chce získat čest, musí se odhodlat pohrdat smrtí, byť ji má stále před očima. Proto bych si přál, aby statečný voják byl vždy dobře připraven zemřít; neměl by se honosit ničím pozemským více než známkami své udatnosti, o nichž je známo, že byly získány se ctí, a ne s hanbou, jako mnozí nehodní vojáci často získávají rány, ale ne se ctí, když pro svou zbabělost utíkají, a přesto se před nevědomými vychloubají, jako by jejich rány byly získány čestně. Zde můžeme také vidět, že odhodlání a odvaha našeho krajana jsou chvályhodné, ač byl zabit ve službě císaři³⁵; neboť ačkoli jsem ho nemiloval, jsa mým nepřítelem, přece ctím jeho památku, že věrně sloužil těm, jimž sloužil, pro svou vlastní čest.

Ze všech povolání mají muži našeho povolání nejbedlivěji dbát o svou čest, která se získává mnohou námahou a útrapami a ztrácí se s málem. Proto se říká, že čest udatného muže visí takřka na jediném vlásku a jediný malý omyl nebo přehlédnutí ve velení může zatemnit všechnu jeho dřívější slávu. Musíme tedy být obezřetní, abychom uchovali tuto čest, tak draze koupenou a snadno ztracenou.

Nesmíme tedy hledět na zevnějšek člověka, nýbrž na jeho ctnosti; neboť kdo posuzuje muže našeho povolání podle fyziognomie, bude častokrát oklamán; neboť kdo v našem povolání není od přírody statečný, když si odsloužil sedm let učňovských³⁶ pod takovým vůdcem, jako je velkomyslný král dánský, takový, byť od přírody nestatečný, se častým nebezpečím stane statečným jako meč, nebojící se ničeho, ani smrti samé. A vojáci takto navyklí nebezpečí z lásky ke svým vůdcům, aby získali jejich přízeň a dobré mínění, podstoupí největší nebezpečí pro svého velitele. Ti tedy, kteří se dobře namáhali, by měli po právu mít odpočinek, neboť koruna je odložena a určena tomu, kdo dobře bojuje³⁷. Na druhé straně, abych zakončil tuto úvahu, jako jsem ji začal: není trestu těžšího než veřejná nevole všech lidí, zvláště ze spravedlivých příčin. A podle mého mínění je lépe být pohřben v zapomnění, než aby se o nás u potomstva mluvilo zle.

Poznámky