Knihovna · Paměti generála Monra

Služba pátá: o našem ústupu z Ruppinu do Wismaru na baltském pobřeží

Služba pátá: o našem ústupu z Ruppinu do Wismaru na baltském pobřeží

Odpočívali jsme osm dní v Ruppinu¹ s úmyslem táhnout do Slezska a spojit se s tamním vojskem; Bůh, který svou prozřetelností řídí všechny věci k našemu dobru, zařídil, že jsme nešli; neboť tamní vojsko bylo poraženo a rozprášeno (a jen málokteří unikli)² a nepřítel po svém vítězství táhl dolů k nám, a když za našimi zády překročil Labe, byl náš ústup ke královskému vojsku v Holštýnsku znemožněn, poněvadž všechny přechody³ byly obsazeny nepřátelskými silami, takže našemu vojsku nezbýval jiný volný průchod než ustoupit k Baltskému moři a zajistit si pro bezpečí ostrov Poel⁴, dokud Jeho Veličenstvo⁵ neopatří lodi k naší přepravě do Holštýnska. Byl tedy vydán rozkaz celému vojsku, aby se vším spěchem táhlo z Ruppinu na shromaždiště určené u Perlebergu⁶; když jsme se tam sešli, bylo nás bezmála deset tisíc jízdy i pěchoty, dostatečně opatřených dělostřelectvem a střelivem úměrně síle našeho vojska. Náš pochod ve velkém spěchu, dnem i nocí, pokračuje k Wismaru⁷; z obavy před nepřáteli jsme se báli, že nezískáme tolik času, abychom uvedli své vojsko do bezpečí za zákopy před příchodem nepřítele; ale byli jsme vystrašeni více, než jsme měli důvod, a přišedše tam včas, zakopali jsme se v uzavřeném ležení⁸ před ostrovem Poel, míli⁹ od Wismaru; tam jsme zřídili padací most přes průliv na ostrov a opevnili jej šancemi¹⁰ a redutami na obou stranách; leželi jsme tam pět týdnů, dokud Jeho Veličenstvo neopatřilo lodi k naší přepravě do Holštýnska; a z obavy, že by nás protivné větry mohly dlouho zdržet na ostrově – bylo to v čase žní –, zásobili jsme ostrov obilím a dobytkem sebraným z okolní krajiny natolik, že by nás to v nouzi uživilo po celou zimu. V tomto ležení jsme měli hojnost masa a nápoje, ale byli jsme skrovně zásobeni chlebem a solí, takže voják dostával jen jednu libru chleba na deset dní, pokud si jej nevzal z pole. Naši skotští horalé nazvali toto ležení masným ležením, a právem, neboť vojáci byli masem tak přesyceni, že hovězí maso nechávali ležet na zemi; vojáci stáhli kůže a prodávali je za džbán piva kus, celé tělo zůstalo na místě netknuté; a nakonec se vojáci nabažili i skopového a jedli jen hlavy a nohy, vařené s pšenicí přinesenou z polí. V celé této nouzi se k nám město Wismar zachovalo velmi nezdvořile, neboť nám nedovolilo pomoci ničím, co mohlo za naše peníze postrádat, ale spíše ze své pýchy urážlivě zacházelo s našimi důstojníky a sluhy, kteří vstoupili do města nakoupit potřebné věci.

Úvaha pátá

Zde se nám představuje proměnlivost lidských osudů, a zvláště válečných; kolo se otočilo a my, kteří jsme hleděli jít vpřed, byli jsme přinuceni ustoupit, neboť lidské věci jsou vystaveny jako terč všem střelám nespokojenosti; takže bychom se neměli příliš radovat v klidu ani ztrácet srdce v bouři. Čteme o jednom římském vojevůdci, který se chvěl, jsa vítězem, neboť si nebyl jist, jak dlouho jeho štěstí potrvá. A Římané (jak řekl Scipio vyslancům Antiochovým¹¹) nebývali vítězstvím nadmuti ani ztrátou skleslí. A Augustin¹² řekl, že tento náš život je nejistý, slepý, bídný, utvořený z proudu šťáv, jenž odtéká a přitéká.

Nicméně je povinností moudrého velitele využít času, aby bedlivou předvídavostí a moudrou rozvahou zachránil sebe i jiné, dokud může, a nebyl sklíčen každým úderem, který mu nestálá štěstěna zasadí.

Jako bylo tentokrát dobré rozhodnutí tohoto starého generála¹³, jenž maje nepřítele před sebou, a když nepřítel přicházel i za ním, zvolil pochod mezi oběma a šťastně dospěl ke svému vytouženému záměru, uvedl sebe i své vojsko do bezpečí. Tento starý generál byl velmi zkušený, ale ne šťastný; ani ti, jimž sloužil, nebyli šťastní, byť nepřemožitelné odvahy a velkého porozumění ve válce: neboť, abych vzdal Jeho Veličenstvu dánskému, co mu náleží, nikdo živý, myslím, nenosí statečnější srdce než on; přesto jsem viděl Jeho Veličenstvo velmi sklíčené na duchu velikou ztrátou, a není divu, jak uslyšíte podrobněji vypsáno v sedmé úvaze.

Při tomto ústupu jsme nebyli prosti strachu, ale tušíce nejhorší, každý přemýšlel o své nejlepší záchraně, aby unikl zjevné porážce, což je ve vojsku vždy nanejvýš nebezpečné. Naši rejtaři¹⁴, bojíce se ústupu po vodě a v důsledku toho ztráty koní pro nedostatek lodí, a což je více, obávali se ztráty svého majetku a vlastního zajetí: ale marně se předem trápili věcmi, jimž nebylo v jejich moci uniknout. Měli spíše využít přítomnosti a předvídat budoucnost, pokud to na nich záleželo, trpělivě se odhodlat proti všem protivenstvím a výsledek svěřit Bohu.

Zde jsem také pozoroval nesnáz, která přichází na vojáky z toho, že jedí mnoho masa bez soli či chleba, což přineslo do ležení nemoci, takže mnozí zemřeli na mor a úplavici; ale z našeho národa nejméně, neboť abych řekl pravdu, nikdy jsem neviděl muže odolnější proti vší dřině, útrapám a únavě, než byli oni.

Rovněž jsem zde poprvé pozoroval, že německá města jsou vždy nejlepšími přáteli pánů pole, lichotíce vítězi a pronásledujíce poraženého, což je vždy dobře vidět ve všech stavech.

Když jsme šťastni v jarním přílivu hojnosti a ve stoupající vlně nadbytku, tehdy by nám svět byl služebníkem; ale když tyto příjemné vody začnou opadat, hledí na nás lidé zpovzdálí. Proto je protivenství jako Penelopina noc¹⁵, která zruší vše, co kdy den utkal. A naše bída je taková, že přítele nikdy nemůžeme vyzkoušet jinak než v kopanci zlovolné náhody: vyznávám tedy, že šťasten je ten, kdo najde pravého přítele, ale šťastnější je ten, kdo se neocitne v krajnosti, jež by ho vyzkoušela.

Poznámky