Knihovna · Paměti generála Monra

Služba šestá: o naší výpravě po vodě z Wismaru do Heiligenhafenu a o našem boji u Oldenburgu

Služba šestá: o naší výpravě po vodě z Wismaru do Heiligenhafenu a o našem boji u Oldenburgu

Setrvali jsme v tomto ležení¹ pět týdnů, během nichž se konaly přípravy k přepravě vojska do Holštýnska; neboť císařské síly přicházející ze Slezska² a Tillyho³ armáda se spojily ve velké síle, což nám zahradilo cestu do Holštýnska po souši; proto jsme naše vojsko nalodili, aby plulo do Heiligenhafenu⁴, a odtud k oldenburskému přechodu⁵ v Holštýnsku s úmyslem ležet tam v bezpečí, dokud se s námi nespojí ostatní síly Jeho Veličenstva⁶. Vojsko tehdy čítalo osm tisíc pěších a jízdních, kromě těch, kteří byli ponecháni na ostrově pod velením generálmajora Slamersdorfa⁷.

Když jsme se všichni bezpečně vylodili v Heiligenhafenu, táhli jsme k oldenburskému přechodu, kam jsme dorazili před setměním; naše ležení bylo rozloženo na místě nejpříhodnějším k udržení přechodu, kde jsme první noci začali pracovat v zákopech a pokračovali v práci celou noc i následujícího dne až do poledne, kdy byl spatřen nepřítel táhnoucí k přechodu v plných bataliónech jízdy i pěchoty; ten před třetí hodinou postavil baterie⁸, aby děly ostřeloval naše ležení a vynutil si průchod přes přechod. Když to náš generál⁹ zpozoroval, dal rozkaz zdvojnásobit stráže jízdy i pěchoty, přechod silně zatarasit a v noci před ním vyhodit redutu¹⁰; noc, která nastala, byla temná a na obou stranách přechodu zavládlo ticho.

Ale když se rozednilo, stráže na obou stranách zahájily šarvátku, děla na obou stranách začala pálit, jízdní stráže na sebe útočily, až naše byly donuceny ustoupit; pěší stráže se pustily do boje, na obou stranách byly zálohy poslány podpořit své, boj se rozhořel a přechod byl v nebezpečí, že bude ztracen.

Mému plukovníkovi¹¹ bylo v největším spěchu rozkázáno, aby vytáhl s polovinou svého regimentu udržet přechod. Plukovník mi rozkázal, abych měl muže v pohotovosti a rozdělil mezi vojáky střelivo; když se tak stalo, plukovník v čele táhl k přechodu, vydán na milost dělům a mušketám. Generál nás potkal a kázal zeptat se vojáků, zda jdou vpřed s odvahou; oni křičeli radostí, vyhazovali klobouky do vzduchu, radujíce se ze svého pochodu, a zdálo se, že jsou z té příležitosti šťastni. Generál pochválil jejich odvahu a odhodlání a míjeje je jim žehnal. Při našem postupu k přechodu nepřátelská děla pálila neustále na prapory¹², které byly kulemi rozervány. K mému zármutku byl také můj druh poručík Hugh Rosse první, kdo pocítil bolest dělové koule, byv střelen do nohy; když padl, neomdlel nad svou ztrátou, ale statečně volal: „Jen vpřed, kamarádi, a přál bych si mít kvůli vám dřevěnou nohu!“ V témž okamžiku, a jak věřím, touž koulí byla ustřelena noha i Davidu Rossovi, synu Rosse z Gannis. Boj byl tak prudký, děly i mušketami, že mnozí byli při postupu raněni, a i já jsem dostal milostivé znamení, byv poraněn na vnitřní straně pravého kolena koncem své vlastní partyzány¹³, kterou dělová koule ustřelila. Když jsme se blížili k přechodu, Němci¹⁴, kteří tam konali službu, všichni uprchli až na kapitána a přechod byl téměř ztracen; můj plukovník odvelel oddíl mušketýrů z pravého křídla, většinou statečných mladých šlechticů z plukovníkovy vlastní kompanie¹⁵, kteří byli v největším spěchu pod důstojníkem vysláni udržet přechod; ten byl tvrdě dobýván a nemálo hodných mladých šlechticů zůstalo při jeho obraně ležet na místě a mnozí byli raněni, jako Andrew Monro, Hector Monro, Alexander Tollough, Arthur Forbesse a mnozí další z prostých vojáků. Mezitím ani zbytek plukovníkova oddílu nezahálel: zálohy často vyrážely a ostatní konali službu podél přechodu, majíce za úkryt živý plot. Sbor pikenýrů¹⁶ stál po dvě hodiny v bitevním šiku, vydán na milost dělům a mušketám, takže jejich utrpení a zranění, mezi důstojníky i vojáky, byly větší než ztráty mušketýrů, kteří konali službu; neboť málokterý z jejich důstojníků vyvázl bez zranění, jako praporčík Ennis, praporčík Stewart a praporčík Monro; mnozí byli také zabiti, jako Andrew Monro, Ferwhar Monro, a Murdo Powlson byl zabit dělovou koulí. V době tohoto prudkého boje, když se mezi vojáky rozděloval prach, vybuchl celý sud, čímž byl plukovník popálen v obličeji a mnoho vojáků zmrzačeno; nepřítel, vida, že náš prach vyletěl do vzduchu, tlačil se, aby si vynutil průchod, a když někteří přešli, byl kapitán John Monro s hrstkou mušketýrů poslán utkat se s nepřítelem na otevřené rovině; ten nepřítele donutil k ústupu, takže přechod byl statečností kapitána Johna opět vyčištěn, k jeho velké cti.

První oddíl našeho regimentu takto udržel přechod po dvě hodiny prudkého boje; tu přišel z ležení na vystřídání plukovníkova oddílu podplukovník¹⁷ s druhým oddílem, v ničem nezaostávajícím za prvním; ti se čerství vrhli do boje s mužnou odvahou a první oddíl se stáhl, aby si odpočinul, zatímco jeho druhové konali službu. Hned při nástupu byl podplukovník raněn, raněni byli i sir Patrick Mackey a John Forbesse z Tullough, oba kapitáni, poručík Andrew Stewart, praporčík Seaton a praporčík Gordon, a mnoho šlechticů i prostých vojáků bylo zabito. Tento boj pokračoval tímto způsobem od sedmé hodiny ranní, až minula čtvrtá odpoledne: nejprve jej započala polovina regimentu, kterou vystřídala druhá polovina, a tak to trvalo do poledne; potom, když boj nebyl už tak prudký jako dříve, nastupovali do služby po kompaniích, jedna kompanie střídala druhou, až do noci, kdy se setmělo; a pak temnota, nepřítel udatnosti, boj ukončila.

Po celou tu dobu naši rejtaři¹⁸ stáli statečně v bitevním šiku, vydáni na milost dělům a mušketám, vedle pěchoty, připraveni nás podpořit v případě, že by nepřítel přešel a vynutil si přechod, o což se jednou pokusil, ale byl rázem odražen; po celou tu dobu byli generál, vévoda z Wismaru¹⁹, i obě vojska svědky mužného a statečného chování tohoto chvályhodného regimentu.

Večer před setměním, když na obou stranách docházelo střelivo a přicházela tma, začal boj polevovat; v tu chvíli nám byl z ležení poslán sud piva; důstojníci ve spěchu dali vyrazit jeho dno, aby k němu mohl přijít každý muž s kloboukem nebo přilbou; a když se shlukli kolem vozu, na němž sud ležel, nepřátelský dělostřelec dal jejich pivu salvu, která, ač vystřelena přímo doprostřed nich, z Boží prozřetelnosti nezpůsobila jinou škodu, než že vyhodila sud i pivo do vzduchu – nejtěsnější minutí, jaké jsem kdy viděl; neboť mnozí z nich byli sraženi k zemi a jedním z nich byl můj bratr, kapitán Obstell²⁰ hodné paměti.

V noci boj ustal a já jsem byl ostatními důstojníky poslán do ležení k svému plukovníkovi pro rozkazy, abych se od generála dozvěděl, kdo nás v noci vystřídá. Můj plukovník šel do generálova stanu a já s ním, abychom vyslechli rozhodnutí Jeho Excelence; ten plukovníka vlídně přijal, chválil jeho i jeho regiment a žádal ho, aby – když už regiment po celý den statečně sloužil a byl pod Bohem nástrojem záchrany jeho i celého vojska – ještě jednou svolil, aby jeho regiment vydržel ten palec, když už vydržel píď, dokud se nesetmí, a pak že budou vystřídáni, jakože je křesťan; a připil mi, načež jsem se s tímto rozhodnutím vrátil ke svým druhům, zanechav plukovníka v ležení. A jak se setmělo, byli jsme vystřídáni na naléhavou a horlivou přímluvu vévody z Výmaru²¹, který se osvědčil jako náš dobrý přítel, když naléhal, abychom byli staženi první. Generál se rozhodl s celým vojskem od nepřítele ustoupit, protože docházelo střelivo, a my, kteří jsme si zasloužili nejvíce, jsme byli staženi první a dostali rozkaz táhnout v noci k lodím.

Úvaha šestá

Moudří starověcí pravili, že hlavní věcí ve všem je hledět ke konci; ale naším národním rysem je být přemoudří až dodatečně, jako jsme byli po tomto boji: když jsme v něm ztratili tolik svých přátel, měli jsme být napříště tím obezřetnější. Ale naše povaha je taková, že nás žádná zkušenost nezmoudří, dokud nás jiní tvrdě nezbijí, a teprve pak se k sobě navzájem chováme vlídně.

U Římanů nebyl nikdo připuštěn k hodnosti velitele, dokud nejprve neprošel učednictvím pod statečným generálem, kde byl vyučen v užívání zbraní; a nováčci se neodvažovali být tak smělí, aby se v tomto ctihodném povolání drali kupředu v jakémkoli stupni a přebírali velení bez dlouhé praxe a zkušenosti, jaké bylo třeba k zastávání úřadu v tak vysokém a důležitém poslání, jakým je vést jiné. Nicméně jakmile byl základ vojenské kázně jednou dobře položen, směli postupovat stupeň po stupni k vysokým úřadům, přičemž se těm, kteří si to zasloužili, nabízela odměna a odplata; k tomu účelu vynalezli různé druhy věnců²² k odměně za jejich námahu a moudrost. Mezi jinými byl ustanoven věnec zvaný obsidionální pro ty, kdo první vstoupili do obležených míst, nejváženější ze všech věnců, který se dělal z kořenů bylin nebo obilí, jež zakořenily uvnitř obleženého místa; rovněž ti, kdo první zlezli hradby, dostávali věnec z byliny zvané zimolez či parietaria, tj. drnavec, jenž roste na zdech, a ti, kdo první násilím pronikli nepřátelskými branami, dostali také věnec; a věnec kastrenský²³ byl ustanoven pro toho, kdo první vstoupil do nepřátelských zákopů a prolomil palisády, otevíraje cestu do nepřátelského ležení. Věnec byl dáván také těm z námořního vojska, kdo první vstoupili na nepřátelské galéry nebo lodě na moři; tento věnec byl ze zlata a znázorňoval boj; a vítězný generál, jenž bojoval pěšky, dostával věnec z klobouků a mitr, a když slavil triumf na voze, nesl klobouk z vavřínu. Nakonec byly tyto věnce dělány ze zlata a vykládány drahými kameny. Dostávali také za odměnu své námahy řetězy a náramky, to vše proto, aby si navykli ctnosti a kázni i strastem války. Kdo by pak netoužil být z této společnosti a získat věnec za dobré konání? Naproti tomu zbabělci, poltróni a zženštilí lidé byli v opovržení, degradováni a zbavováni úřadu, zatímco udatní byli ctěni, povyšováni a odměňováni, jak to dodnes praktikuje Turek – k hanbě křesťanů, kteří kázeň zanedbávají, dokud nejsou poraženi. Mělo by tedy být povinností statečných generálů vybírat statečné a ctnostné velitele, neptajíce se, z koho pocházejí, ale kde a jak dlouho se cvičili ve ctnosti. Vidíme zde tedy, jaký byl obyčej starých Římanů: vybírat za velitele ctnostné, kteří prošli učednictvím, a ne nováčky; neboť vidíme, že láska k obecnému dobru přináší čest, potěšení i prospěch ctnostným, kteří o ní upřímně smýšlejí; ale ti, kdo by chtěli stavět své štěstí na zkáze druhých, nikdy nebudou prospívat.

Důvodem našeho příchodu k tomuto oldenburskému přechodu bylo, abychom tam v bezpečí před nepřáteli setrvali, dokud se nespojíme s přáteli; ale nepřítel nás předešel a vklínil se mezi nás a naše přátele. Pak nezbývalo než ho zadržet na přechodu, dokud se s námi naše vojsko nespojí; s tímto úmyslem jsme rozhodli, že nejlepší bude přechod udržet, což jsme činili, dokud nedošlo střelivo, a pak jsme byli donuceni ustoupit k lodím.

Tento král je mocný na moři a je skvěle zásoben vším potřebným pro válku: zbraněmi, dělostřelectvem, střelivem, proviantem, penězi a čímkoli jiným, čeho je třeba k vedení války; a co víc, je to ušlechtilý a štědrý pán, jakému jsem kdy sloužil.

Zde také pozoruji liknavost našeho generála, který neobsadil přechod několik dní před příchodem nepřítele, aby mohl být opevněn; neboť nebyl čas opevňovat přechod v noci, když nepřítel stál před námi, a druhého dne nám nebylo dopřáno pracovat, jsouce zaměstnáni jinak. Dalším opomenutím bylo, že náš generál nevěděl s jistotou, jak jsme zásobeni střelivem; neboť ač jsme měli olova hojnost, chyběly nám v čas potřeby kule. Za to byl generál po našem příchodu do Dánska obviněn a vina byla shledána na komisaři, který měl na starosti dělostřelectvo, et jure²⁴, neboť to byli vesměs darebáci a klamali Jeho Veličenstvo, které jim příliš důvěřovalo. Přesto nemohu generála omluvit, že neznal zásoby určené pro vojsko, když si byl jist příchodem nepřítele; neboť je nanejvýš jisté, že kdybychom byli zásobeni kulemi, byli bychom dostatečně silní udržet přechod proti nepříteli, jelikož se nedostal do jeho moci, dokud jsme ho v noci dobrovolně neopustili. Nepřítel také od nás ustupoval, když slyšel, že za ním přicházejí síly rýnského hraběte²⁵ s úmyslem spojit se s námi. Pozoroval jsem také, že generál byl příliš pomalý v povzbuzování svých důstojníků a vojáků, odloživ své napomenutí až na samou chvíli našeho nástupu do boje. A v takové chvíli je snadné podle tváří těch, kdo jdou do boje, předpovědět, jak jsou naladěni. Ale nikdy nešli muži do boje s veselejšími tvářemi než tento regiment, jdoucí jakoby vítat smrt, vědouce, že je průchodem k životu, zvláště bojují-li za dobrou věc proti nepřátelům dcery našeho krále, královny české²⁶, pro niž náš velkolepý a královský pán podnikl tuto válku; a pro ni jsme se rozhodli následovat tak odvážného vůdce, nad něhož dnes země nemá statečnějšího, jak mé oči vícekrát dosvědčily. A pro ni, jak jsem přesvědčen, náš vznešený plukovník zastavil svůj statek a nasadil svou osobu, aby Jejímu posvátnému Veličenstvu prokázal dobrou službu. Toho dne jsem také pozoroval, že nejlepší způsob, jak uniknout nebezpečí, je nevnímat je; neboť dobře odhodlaný muž nevidí nebezpečí a nic se mu nezdá obtížné, co může posloužit jeho cti. A nejlepší velitelé jsou podle mého mínění ti, kteří jsou s mírou zdrženliví a nezdají se marnotratní se svými životy, ač jsou rozhodně odvážní; a pokud jde o mne, mám rád muže skromně udatného, který se nehne, dokud nemusí; neboť kdo si je vědom své vnitřní odvahy, je si jist, že ji světu ukáže, kdykoli bude chtít; ale muž marnotratný se životem často vydává v nebezpečí sebe i jiné, neboť má-li i odvahu vést je vpřed, chybí mu důvtip a rozvaha, aby je vyvedl zpět v případě hrozícího nebezpečí. A v takových chvílích, jako odsuzuji toho, kdo uteče první, nemohu schvalovat toho, kdo z okázalosti zůstane, když už všichni jeho druhové odešli, dokud se nevzdá do zajetí nebo tam zbytečně nezemře, kde se mohl se ctí zachovat pro lepší příležitost. Pozoroval jsem také, že nízký chlap byl zabit na útěku, zatímco udatný voják vytrval a vyvázl se ctí.

Zaznamenal jsem také nepřemožitelnou odvahu a odhodlání onoho hodného šlechtice poručíka Rosse, který, přišed o nohu, si ležíc na zemi přál nohu dřevěnou – příklad k politování, že ten, kdo byl nadán takovou odvahou a křesťanským odhodláním, neměl ve válce čas podat světu větší důkaz své udatnosti.

Zde musím také odsoudit ony zpupné duchy, kteří pohrdají Bohem i osudem a kteří, jsouce ve službě raněni, mohou se ctí odejít, a naopak jsou tak pošetile udatní, že zůstanou na druhé zranění, horší než první; jak se toho dne stalo mladému šlechtici mého jména a rodu, který, střelen do paže mušketovou kulí, nechtěl na mou žádost odejít, ale nedbaje své rány zůstal ve službě, dokud nebyl zastřelen ranou do hlavy. Praporčík David Monro, prostřelen tělem nad levým prsem, poodešel stranou, dokud nebyl obvázán, a vrátil se na své místo, drže prapor v ruce před nepřítelem až do noci, aniž kdy pod svou ranou zeslábl – příklad vzácné odvahy a velké tělesné síly; a ani potom pro všechno to zranění nezůstal na lůžku nebo v kvartýru²⁷ o hodinu déle než obvykle.

Zde jsem také pozoroval, že dřívější rozmíšky mezi důstojníky regimentu byly odstraněny; to, že byli druhy ve stejném nebezpečí proti nepřátelům, způsobilo, že se napříště měli navzájem raději: neboť kapitán John Monro pomohl postřelenému podplukovníkovi Seatonovi na koně, ačkoli se s ním na pochodu dva dny předtím hrozně pohádal; což potvrzuje skotské přísloví: psi rozeženou svině a přimějí je, aby se mezi sebou snesly. Často vidíme, že ti, kdo jsou sami nejslabší, jsou nejpohotovější mluvit o druhých hanlivě. Zde bych mohl uvést rozličné příklady, ale pro tuto chvíli jen krátce poukážu na ony nešťastné povahy, které nesnesou, aby o kom jiném než o nich samých bylo smýšleno dobře; neboť je-li někdo po právu chválen nebo povýšen v odměnu za svou ctnost, ihned jeho ctnosti strhnou a bodnou ho do srdce, zatemňujíce jeho nejjasnější slávu sudem pomluv zrozených ze závisti; ošklivé, nedostatečné mysli vymýšlejí skvrny tam, kde je nenacházejí – nízké řemeslo, učinit ze svého jazyka bič na hodného muže. Kdybych znal neřest na jiném, ušlechtile bych projevil svou lásku tím, že bych ji zamlčel, je-li nepřítomen; je-li přítomen, nelichotil bych mu; neboť jazyk udatného muže je v nepřítomnosti druhého vždy největším zbabělcem, jelikož není dobré kazit pověst nepřítomného zmijím jazykem. Proto bych ti radil, aby ses v takovém případě zachoval jako moudrý muž a naučil se něčemu z ústrků svých nepřátel, jako se té lekci dobře naučil král Filip Makedonský²⁸, který mnohokrát děkoval svým nepřátelům za jejich ústrky, jež ho potom učinily moudřejším, obezřetnějším a ustálenějším; neboť nic nedává člověku lepší zkušenost než války, soudní pře, láska a pomluva. A co se pomluvy týče, máš být tak moudrý: jsi-li učiněn terčem, na nějž střílejí pomlouvači, nech je střílet, jak se jim zlíbí; já bych byl tvrdý, aby mě neprobodli, jsa obrněn dobrým svědomím; neměli bychom dbát jejich střelby, neboť ač někdy zakoření v uších některých posluchačů, tvou útěchou má být, že jednoho dne, dříve či později, pomlouvač zabije sám sebe, jako jedovatý plod zabíjí matku²⁹; a takoví chlapi by měli být trestáni jako zloději, neboť zloděj připravuje lidi jen o majetek, kdežto pomlouvač je připravuje o život i smrt, a také o nejdražší přátele. A měl by být sám za takového pokládán, dokud nepředloží důkaz, jak bývalo obyčejem za starých časů; a pokud jde o mne, nikdy jsem proti nim nenašel lepší lék než jimi pohrdat, jako když přijdou k uším hluchého, který je neslyší; a shledal jsem, že to je nejlepší uzda k zkrocení jejich jazyků, neboť nakonec pomlouvač zmlkne a obrátí jazyk jinam. Musím však přiznat, že jazyk pomlouvače mě někdy urazil a velmi zarmoutil, ale prospěli mi tím, že mě učinili obezřetnějším a pilnějším v uvažování o všech okolnostech, které by mohly zachovat mou čest a pověst, abych se jim pomstil. A příslovím, o němž vím, že je pravdivé, tento bod uzavřu: věci, které nás rmoutí, nás mají vést k pokání, ježto to, co ničí, poučuje; a Bůh často očišťuje vnitřního člověka skrze vnějšího, opačnou cestou nás veda do vytouženého přístavu; neboť není tak velké nesnáze, aby s sebou nepřinesla užitek: ti, kdo byli uštknuti štírem, ač je to zprvu velmi nebezpečné, přece nakonec, když je zranění vyléčeno vhodnými léky, nesou z toho plod s výhodou, jak učí zkušenost, neboť ani moucha, ani včela, ani vosa nemůže těm, kdo byli takto vyléčeni, ublížit.

Abych tedy uzavřel tento bod o pomluvě: lidé by měli být obezřetní v tom, co soudí o jednání jiných mužů ve službě; neboť jsem toho mínění, že v čase prudkého boje si nikdo nepamatuje ani polovinu svých vlastních činů, natož aby si všímal činů druhých, kromě některých okolností, na které si může vzpomenout. Proto bychom se měli zdráhat zbytečně se vystavovat pochybnostem tím, že mluvíme špatně o jiných; neboť obyčejně v takových chvílích zbabělci nebo slabí muži, kteří sami nejsou v akci, vidí víc než jiní, kteří jsou lépe zaměstnáni; a přece je slabý muž vždy nejpohotovější k pomluvě, aby předešel odhalení své vlastní nedostatečnosti, jiným až příliš dobře známé. Ale po boji tohoto dne byly naše pomluvy i rozmíšky téměř odstraněny, jelikož jsme byli druhy ve stejném nebezpečí proti nepřátelům. A tuto rozpravu o pomluvě jsem připojil proto, že při takové službě lidé obyčejně mluví podle toho, komu přejí, nebo spíše, kam je nese jejich závist; a tuto chybu, jež je příliš rozšířena ve všech stavech, zvláště mezi vojáky, bych si z celého srdce přál vidět odstraněnu.

Zde jsem také pozoroval, že nedostatek obezřetnosti ve velení, zvláště nad mladými vojáky, jakým jsme veleli my, mnohdy působí, že následují velké nesnáze, jak bylo vidět na výbuchu našeho prachu, jímž byl náš plukovník popálen v obličeji a mnozí další. Zde bych mohl něco říci o škodách a nesnázích, které se mnohdy přiházejí od děl a prachu, ale odložím to na vhodnější místo, kde o tom bude řeč.

Rovněž zde nemohu opominout říci něco o odhodlání některých jednotlivých vojáků, kteří byli v tomto boji raněni. Hector Monro z Coolu, prostřelen jednou nohou, byl vyzván, aby odešel; odpověděl, že není čas, dokud nejprve nevyprázdní svůj bandalír³⁰ proti nepřátelům; než se tak stalo, byl prostřelen i druhou nohou, a pak nebyl schopen odejít sám bez pomoci druhých; a když někteří z jeho druhů, kteří mu pomáhali, šli s ním dále, než pokládal za nutné pro svou bezpečnost nebo jejich čest, přál si, aby se vrátili a konali svou povinnost proti nepříteli, jako ji dostatečně vykonali vůči němu. Hugh Murrey byl v čase prudkého boje vyzván, aby šel odnést svého zabitého bratra; on, nemaje prach, řekl, jda ke svému mrtvému bratrovi: „Nejprve vyprázdním bratrův bandalír, jako jsem vyprázdnil svůj, abych se pomstil jeho nepřátelům, než ho odnesu.“ Mezitím byl sám střelen do oka, a to podivuhodně milostivě, neboť kule mu několik dní nato vyšla nosem, což je naprostá pravda, byť se to zdá neuvěřitelné. Toho dne jsem také pozoroval zlý obyčej příliš společný všem generálům: v čase zoufalého boje nejvíce užívají těch, kdo jim nejlépe slouží, a jakmile jednou poznají jejich udatnost, nikdy neopomenou nasadit je na nejnebezpečnější podniky; a za odměnu jen chválí jejich udatnost, kdežto na jiné si sotva kdo vůbec vzpomene.

Zde jsem také viděl, že v prudkém boji nemůže být nic útěšnějšího než včasné vystřídání, jakého se nám dostalo od zbytku našeho regimentu; neboť když voják dlouho trpěl vydán na milost dělům a mušketám v prudkém boji, takže nebyl s to držet svou mušketu ze strachu, že se popálí, střílev tak často, až ho bolelo rameno – kdo by nepomyslel, že takovému bylo vystřídání vítané? Vskutku myslím, že není člověka, který má nohu v ohni, aby ji rád nevytáhl; přece jsem přesvědčen, že zde byli někteří, kteří by raději hořeli, než by ustoupili s hanbou nebo potupou, tak drahá jim byla jejich čest. Nejlepší důkazy, jaké může voják podat o své udatné odvaze, jsou jeho rány získané se ctí, ne na útěku; a nejlepší napomenutí, jaké může vůdce dát prostým vojákům, je ukázat se odvážným, a pak ho beze slov, na pouhé znamení, někteří budou následovat, napodobujíce jeho příklad.

Zde jsem také pozoroval, že Němci nejsou nejlepšími vojáky v krajním nebezpečí, ač přiznávám, že pokud jde o výkon každé jiné povinnosti, jsou velmi poslušní, dokud nedojde na nejhorší, a pak si obyčejně dělají z nespokojenosti plášť a volají po penězích, jako to učinili toho dne. Rovněž nemohu popřít, že rejtaři jsou mnohdy užiteční, jako byli zde; přesto podle mého mínění nelze jejich službu srovnávat s pěchotou: neboť při dobývání měst a v hornatých a horských krajích, které jsou od přírody úzké, nejsou užiteční a mohou vykonat jen málo služby, a přece pro své velké náklady jsou mnohem obtížnější k vydržování. Proto má volba bude vždy, jakožto nejčestnější, velet pěchotě; a kdybych byl hoden radit králi nebo generálovi vedoucímu válku, přál bych si, aby si více vážil svých pěších důstojníků než jízdních; pak by méně lidí sloužilo na koni a více pěšky, a jak by jeho náklady byly menší, jeho zisk by byl větší, jeho vojsko silnější, jeho země méně pustošena, kontribuce³¹ na vydržování vojska lépe placeny, jeho pokladna bohatší, jeho vítězství častější a trvalejší a jeho výboje lépe udržovány.

Toto se odvažuji tvrdit jako naprostou pravdu ze své malé zkušenosti; a co víc, po celý čas, co jsem sloužil, kde jsem slyšel jednu chybu přičítat sboru pěchoty, mohl bych uvést deset nedostatků ve službě našich rejtarů: neboť nejhorší druh z nich, jsa příliš oddán plenění, zanedbává své povinnosti, kterážto chyba je také příliš běžná mezi mnohými z jejich vůdců; ač jsem mezi nimi znal některé poctivé muže prosté tohoto nařčení. A králi nebo knížeti, jenž musí bránit svou zemi na moři (jako náš vznešený pán, král dánský), bych radil, aby nevydržoval cizince tohoto druhu, jakožto neužitečné pro jeho službu a zemi, jelikož by jejich náklady daleko převýšily užitek, který by mohl z jejich služby vzejít; přesto nemohu popřít, že regiment rýnského hraběte byl v té době jediným regimentem pod králem, který konal nejlepší službu, což bylo vždy chvályhodné.

Rovněž jsem zkušeností shledal, že ti, kdo v bojích bojují nejlépe, na tom bývají vždy nejlépe, i když utrpí ztrátu; dojde-li na ústup, jsou obyčejně nejvíce váženi a jsou staženi první, jako my tentokrát; a je vždy lepší dobře bojovat a včas ustoupit, než se nechat zajmout, jako byli mnozí onoho rána po našem ústupu. A v bojích raději volím čestně zemřít než žít a být zajatcem nějakého hrubiána, který by mě snad držel ve věčné porobě, jako jsou drženi mnozí stateční muži; nebo jinak, být při zajetí bídně zacházen, svlečen donaha nějakým lotrem, a pak, kdybych u sebe neměl peníze, být sekán a řezán a nakonec uboze usmrcen, nahý a beze zbraně k vlastní obraně. Má rada tedy tomu, kdo se nedokáže odhodlat dobře bojovat, je, aby se odhodlal, podle svého postavení a úřadu, být dobře zásoben penězi, nejen u sebe, ale mít také peníze uložené co nejlépe na bezpečném místě a v bezpečných rukou, aby ho vydržovaly v zajetí a zaplatily jeho výkupné; nebo jinak, ať se odhodlá zůstat ve věčné porobě, ledaže by se nad ním nějaký vznešený přítel nebo někdo jiný smiloval.

Rovněž bych radil všem hodným vojákům a důstojníkům jdoucím do boje, aby, mohou-li, nikdy nebyli bez nějakých peněz u sebe, aby, padnou-li snad jako zajatci do nerozvážných rukou, mohli hodit psu kost mezi zuby a získat si přízeň krutého čokla.

Pozoroval jsem zde také, že zdrženlivost je ctnost vojákovi velmi potřebná, aby se zdržoval mnohých nezřízených choutek, které provázejí jeho povolání, aby tím lépe trpělivě snášel hlad, zimu, žízeň, nahotu, námahu, lopotu, horko a cokoli jiného, nikdy se nebouře pro jakýkoli nedostatek; neboť největší vítězství, jakého můžeme dosáhnout, je přemoci sami sebe a své choutky. Rovněž jsem pozoroval, že králové a generálové jsou ke kavalírům³² velmi zdvořilí, dokud potřebují jejich službu a užívají jich; ale jakmile příležitost pomine, často hledí na kavalíry zpovzdálí, jako by pro ně neměli zaměstnání; což by mělo kavalíry poučit, aby i oni s rozumem využili svého času u svých pánů; a pak by o ně (jsou-li to cizí či zahraniční králové) mohli dbát tím méně, kdykoli by jimi ti pohrdali, majíce stále jistý ústup ke svému vlastnímu králi a pánu. Zde jsem také shledal, že přítel v nouzi je lepší než zlato; neboť kdyby vévoda z Výmaru nebyl naším přítelem, byli bychom zůstali na přechodu a druhého dne byli zajatci se zbytkem vojska. Proto je vždy nejlepší jednat dobře, ať přijde cokoli; neboť ctnost navzdory závisti nezůstane bez odměny. A statečný námořník, který přestál bouři se ztrátou, jako my toho dne, raduje se z klidu, když přijde; a říká se, že věnec zasluhuje ten, kdo udatně bojoval.

Je také velmi potřebné, abychom v takovém boji, jako byl tento, máme-li čas, dbali o odnesení těl svých druhů zabitých ve službě, kteří čestně zemřeli před svými nepřáteli, aby byli uloženi na lože cti pohřbením jejich těl, jak se sluší na křesťany. Jsme také povinností vázáni ke svým druhům, kteří byli s námi v nebezpečí, jsou-li raněni nebo zmrzačeni, pečovat o jejich bezpečí, pokud je to v naší moci; a nesmíme dávat přednost bezpečí vlastních těl před obecným dobrem svých druhů a krajanů, mrtvých či živých, ale máme s nasazením vlastních životů odnést mrtvé i raněné.

Příklad této povinnosti máme v osobě prezidenta Chassangue³³, pojednávajícího o židovském zákoně, který přikazoval, aby těla mrtvých nepřátel nezůstávala nepohřbena. Caesar dal pohřbít hlavu svého nepřítele Pompeia a plakal nad jeho smrtí, jak uvádí Valerius Maximus³⁴ ve své páté knize, šesté kapitole. O Hérakleovi se soudí, že byl první, kdo nařídil pohřbívat těla padlých v boji; a David nazývá blahoslavenými ty, kdo byli tak vděční, že pohřbili Saula³⁵. Juda Makabejský³⁶ dal pohřbít těla nepřátel zabitých v bitvě, Alexandr vrátil Dareiově matce mrtvé tělo jejího syna³⁷ a Hannibal pohřbil tělo svého nepřítele Marcella³⁸, jak tvrdí Valerius. Je také prospěšné pro obecné dobro, aby těla mrtvých byla pohřbena; a Leonard Darez³⁹ uvádí, že Kýros, Alexandr a Caesar svěřili své pohřby svým přátelům, jako poručík Rosse svěřil svůj svému kapitánovi a mně, což jsme vykonali nejlepším způsobem, jakého bylo v té chvíli možno. Měli-li pohané takový ohled na své pohřby, křesťané by měli být pečlivější, když jejich těla byla kdysi schránkami Ducha svatého a nesmrtelné duše stvořené k Božímu obrazu.

Zde bych také rád uvedl přikázání, které čteme ve druhé kapitole, verši 23. čtvrté knihy Ezdrášovy⁴⁰: Kde najdeš mrtvé, ulož je do hrobu (s určitým znamením) a já ti dám první místo při svém vzkříšení; a moudří starověcí pravili, že lidé mají hledět ke konci. Mé napomenutí tedy směřuje ke všem mým hodným krajanům a krajankám, jichž se dotkla naše ztráta v boji tohoto dne, aby uvážili, že když se tito šlechtici a kavalíři narodili, byli označeni a určeni k tomu, aby čestně zemřeli v boji za dobrou věc a za svobodu dcery našeho krále, královny české, a jejího zkoušeného královského potomstva, pod velkodušným králem dánským, naším pánem, který pro svobodu Jejího Veličenstva nasadil nejen svůj život, ale i svou korunu; ať tedy ti, jichž se, jak řečeno, naše ztráta dotkla, znovu uváží, že zemřeli s velkou ctí a slávou, ježto žijí věčně ve své pověsti, položivše své životy jako služebníci obecného dobra, ne-li za svou vlast, pak alespoň, jak nelze popřít, za svobodu královského potomstva svého krále; slušelo jim tedy dobře, že zemřeli vstoje. Proto jsou k odsouzení ty matky, přátelé či sestry, kteří truchlí pro ty, kdo (po své smrti) žijí ve své slávě; a byť je jejich zármutek veliký, ať neprolévají slzy, aby se jim nevedlo jako oné starověké ženě jménem Vicia, matce Futia Gemina⁴¹, která byla v Římě usmrcena za to, že plakala nad smrtí svého syna, jenž ztratil život ve veřejné službě, jak uvádí Tacitus v šesté knize svých Letopisů; a náš Spasitel u evangelisty svatého Lukáše zapovídá vdově plakat pro jejího mrtvého syna⁴², a svatý Pavel píše Tesalonickým⁴³: Bratří, nechci, abyste byli v nevědomosti o stavu těch, kteří spí, abyste se nermoutili nadmíru jako ti, kdo nemají naděje. Proto se zdržme všech slz pro zesnulé, a máme-li truchlit, truchleme slzami, těmi nejdrahocennějšími slzami pro hřích; to jsou křesťanské slzy, které mají být prolévány z našich srdcí, aby nás smířily s Bohem; ty slzy jsou jako krev duše, zraněné a poraněné vědomím a pocitem našich hříchů před Bohem; to jsou slzy, které na nás přivolávají Boží milosrdenství, jako David volal k Bohu v 36. žalmu⁴⁴: Ty jsi sečetl mé bloudění a mé slzy jsi vložil do své nádoby, což nejsou zapsány v tvém záznamu? Proto, ač jsme zarmouceni ztrátou svých přátel i ztrátou toho dne, přece, ó Bože, učiň nás vděčnými tobě za naše vysvobození, abychom se mohli radovat ze své záchrany.

Poznámky