Knihovna · Paměti generála Monra

Služba sedmá: o našem ústupu od Oldenburgu po moři do Assensu v Dánsku

Služba sedmá: o našem ústupu od Oldenburgu po moři do Assensu v Dánsku

Když jsme takto strávili den u Oldenburgu¹, přišla noc (přítelkyně zbabělců) a my jsme s přízní měsíčního svitu učinili, čeho jsme se za dne neodvážili: když všichni, znaveni horkou službou a lopotou dne, začali odpočívat a občerstvovat se u ohňů, když v ležení² byly všechny stráže vystřídány a hlídky rozestaveny a my všichni jsme byli po veliké bouři v tichém bezvětří, začali jsme ustupovat k vodě. Náš generál³, plný strachu a podezření, šel napřed a náš plukovník⁴ rovněž; my jsme následovali, majíce podle rozkazů k nalodění předvoj, kteréžto rozkazy byly ochotně uposlechnuty, neboť jsme viděli, že nebezpečí přijde vzápětí, a uvážili jsme, že již dlouho předtím se podplukovník sir Patrick Mac-Gey⁵ a kapitán Forbesse, jsouce raněni, stáhli pro svou bezpečnost k ostrovu Fehmarn a odtud do Dánska na léčení. Já jsem zastával místo majora a náš regiment spořádaně ustupoval od nepřítele; kapitán Mac-Kenyee a můj bratr Obstell⁶, kteří byli za dne druhy v nebezpečí, pochodovali v noci spolu a odváděli regiment do bezpečí, zatímco já jsem s několika dalšími důstojníky uzavíral zadní voj. O svém bezpečném ústupu jsme nepochybovali, neboť celé vojsko bylo za námi, což nás nutilo častěji zastavovat, abychom s námahou přiváděli své raněné a nemocné; pochodovali jsme jen zvolna, py a pyano⁷; konečně k desáté hodině noční jsme dorazili na břeh a sešikovali se k bitvě, čekajíce na plukovníkův rozkaz k nalodění. Ten sám odešel na rejdu⁸ mezi lodě, aby lodě opatřil, ale nedosáhl poslušnosti, tak veliký byl strach mezi námořníky: slyšeli za dne řev a hřmění děl a mušket a strach je všechny tak posedl, že jim chyběly ruce k práci i srdce k poslušnosti. A když plukovník přišel na břeh, aniž přivedl lodě, jež by nás přijaly, využili jsme času. Naši kamarádi rejtaři⁹, kteří přišli před námi a kteří vždy zavádějí zmatek, byli bez rozkazů, nutili lodě, aby naložily jejich koně, a obsadili již se svými koňmi celou hráz i lodě; já jsem se dovolil svého plukovníka, postavil jsem všechny naše prapory¹⁰ do čela a za nimi naše píky sklopené k útoku; naši mušketýři byli sešikováni v týlu po oddílech, aby zajistili náš týl pro případ, že by nás nepřítel napadl zezadu; pak jsem s prapory postoupil podél mola, s píkami sklopenými, a vyčistili jsme molo od rejtarů, dovolujíce jim, aby se zachránili před utonutím tam, kde nalezli koryto nejmělčí. Postoupivše tak na konec mola, zmocnili jsme se jedné lodi, na níž bylo několik koní; tam jsme vztyčili prapory, a nechavše tu loď odrazit kousek od břehu z obavy, aby neuvázla na mělčině, obsadili jsme lodní člun důstojníkem a několika mušketýry a poslali jsme jej přinutit další lodě z rejdy, aby připluly a sloužily nám, až byla naložena větší část našeho regimentu, kromě několika ničemů, kteří se vydali plenit do města; ti, nevědouce, v jakém nebezpečí jsou, zůstali celou noc mimo nás a příštího rána byli zajati nepřítelem. Když jsme takto nalodili své muže, byli jsme nuceni opustit koně a tren¹¹. Nejpilnější důstojníci, jako kapitán Monro¹² a můj bratr Obstell, byli po celou noc zaměstnáni převážením vojáků od břehu, zvláště nemocných a raněných, kteří si nemohli pomoci sami. Ráno jsem nalodil tři čluny raněných a nemocných, až jsem byl nakonec od břehu zahnán nepřátelskými rejtary. Loď mého plukovníka, jsouc pod plachtami, se držela proti větru a čekala na můj příjezd s posledním nákladem; a pak jsme následovali cestu loďstva, vidouce nepřátelské vojsko sešikované k bitvě, jízdu, pěchotu i děla, a naše vojsko pěší i jízdní proti němu. Tam jsem viděl šestatřicet kornet jízdy¹³, plné oddíly, jak se bez jediného výstřelu z pistole vzdaly na milost nepříteli, načež většina z nich vstoupila do jeho služeb; rovněž jsem viděl přes pět regimentů pěchoty, čtyřicet praporů, jak následují jejich příkladu a vydávají sebe i své prapory bez jediného výstřelu z muškety. Posuď tedy, soudný čtenáři, zda jsme se, ačkoli jsme želeli ztráty svého vojska, radovali z vlastní záchrany: myslím, že ano, a chvála Bohu bez hanby pro nás i pro náš národ; neboť nikoho nelze vinit, že koná, co mu bylo rozkázáno. Držíce tak svůj kurs, dorazili jsme třetího rána před Flensburg¹⁴, kde bylo určeno naše shromaždiště, a poslali jsme na břeh pro nějaký proviant, jehož jsme měli velikou potřebu; nikomu nebylo vyčítáno, že se postaral sám o sebe v čase, kdy celá země měla být ponechána na milost našich nepřátel.

Jeho Veličenstvo¹⁵ tam bylo a po vyslechnutí jistých zpráv o své veliké ztrátě se rozhodlo zabezpečit Dánsko; ztrativše Holštýnsko a Jutsko, dostali jsme rozkaz, abychom se všichni s urychlením nalodili a drželi kurs na Assens v Dánsku¹⁶, kde Jeho Veličenstvo slíbilo se s námi setkat a dále o nás rozhodnout pro službu Jeho Veličenstva; a my, napnuvše plachty, sledovali jsme svůj kurs a rozkazy. Při našem odjezdu tam se svým regimentem přišel rýnský hrabě¹⁷, nepřítele v patách, a s ostruhami v koňských slabinách následoval krále, dokud nebyl zajištěn přechod mezi Holštýnskem a Jutskem; a když Jeho Veličenstvo jednou bezpečně dorazilo do Dánska, rýnský hrabě přenechal Jutsko nepříteli a následoval krále do Dánska. V Assensu jsme vylodili z našeho regimentu osm set vojáků kromě sto padesáti raněných a nemocných, a byvše umístěni do dobrých kvartýrů¹⁸, odpočívali jsme, nechávajíce nepřítele odpočívat v tučné zemi holštýnské a jutské; majíce mezi sebou dobrý, široký a hluboký příkop, byli jsme z Božího milosrdenství v bezpečí.

Úvaha sedmá

Zde vidíme, že ztráta jednoho dne je ztrátou veliké části království Jeho Veličenstva: neboť ztráta jeho vojska byla ztrátou Holštýnska a Jutska; takže zde dole nemáme jistého postavení, od krále po sedláka, čehož máme v dějinách časté příklady, jež by měly lidem všech stavů bránit, aby se příliš nechlubili svým mírem či blahobytem, jak to činili Holštýňané: neboť i když jsi nyní v míru a bezpečí, jako byli oni před tímto dnem, měl bys dbát o sebe a předcházet nejhoršímu lépe, než to činili oni.

Proto, abych splnil část své povinnosti ke svým krajanům a přátelům, hodlám se zde poněkud dotknout bídy člověka plynoucí z nestálosti lidských věcí. Isidor¹⁹ píše, že bylo v Konstantinopoli zvykem v den císařovy korunovace, když seděl na trůně, že k němu přišel kameník a předložil mu kameny, aby si vybral, z kterého chce mít zbudovanou hrobku, čímž mu připomínal nestálost lidské křehkosti. Čteme také o prostém měšťanu v Itálii, který se stal jedním z nejmocnějších mužů Itálie a dosáhl knížecí důstojnosti; po třicet let byl bez přerušení ve velikém blahobytu, klidu a míru, ba i v nejnebezpečnějším čase války, a jeho děti byly povýšeny k vysokým poctám a důstojnostem; tento muž, domnívaje se, že je nad větrem, byl zastižen nečekanou vichřicí válek, jež na něho a na jeho rod přišla z Florencie, takže byl i s ženou a dětmi zajat a poslán do Milána, jeho statky zabaveny, on sám uvržen do těsného žaláře a bídně zemřel; Benátčané si přivlastnili všechny jeho peníze, jež měl v bance²⁰.

Čteme také o jistém Francescovi Sforzovi²¹, který se hromaděním bohatství stal vévodou milánským a poté se tituloval synem Štěstěny a orákulem italských knížat; po mnoho let byl v blahobytu, potom byl vyhnán od svých statků, jako tehdy Holštýňané, ale získav své země a statky zpět, zpychl svým blahobytem a zpupněl natolik, že byl nakonec zajat a držen až do smrti ve vězení, vysmíván celým světem pro svou pýchu a hrabivost. Týž autor Guicciardini²² ve své sedmé knize na straně 157 zaznamenává o Bentivogliích²³, vyhnaných z Bologne, kde dlouho žili v míru, že poddaným Milána bylo zakázáno je přijmout a nejpřednější z nich zemřeli žalem, nikdy dříve neokusivše kalich protivenství. A tak se stalo i s mnohými v Dánsku, kteří ze strachu poslali své statky lodí do norských skal, aby tam byly uchovány; některé z nich se ztratily na moři a majitelé poté zemřeli žalem, nemajíce odvahu trpělivě snášet svůj kříž. Pán ve svém milosrdenství ať chrání mou vlast a přátele před podobným navštívením. Ať si tedy nikdo nelichotí blahobytem, bohatstvím ani poctami, jak nám radí Agapetus²⁴ ve svých Politických aforismech. Všichni jsme se narodili stejně, pocházíme z prachu; naše sláva má tedy být ve ctnosti, nikoli v bohatství, blahobytu či poctách; neboť ničeho si nemáme vážit tolik jako Božích soudů, prosíce Jeho božskou Velebnost neustále, aby je od nás odvrátila, a ceníce si více svých duší než klamného bohatství, jehož držení je nejisté, jak se v tomto čase ukázalo jak v Holštýnsku, tak v Jutsku: jejich bohatství odcházelo rychleji, než přicházelo, a i když se jím mohli těšit, nakonec byli nuceni ponechat je jiným. Protože si tedy nemůžeme nic vzít s sebou kromě svého dobrého jména, dbejme o ně vždy, plníce, pokud jen můžeme, s dobrým svědomím svou povinnost k Bohu i lidem; a o toto dědictví nemůžeme být oloupeni, i kdyby se svět obrátil vniveč.

Zde vidíme, jak tento velkodušný král upadá ve svém postavení z lásky ke své neteři, nešťastné královně české²⁵, a jejím dětem: vida ji vyhnanou z jejího království mečem jejích nepřátel, dává v sázku ztrátu své koruny i osoby, aby ji dosadil zpět, a přivádí meč svých nepřátel do vlastní země, když ho štěstěna v cizině zradila; a přece pro to všechno nebyl tento velkodušný král sklíčen, ale s odvážným odhodláním využívá času a uchyluje se do jednoho kouta svého království, aby zabránil ztrátě celku; jsa přirozeně opevněn širokým příkopem jako ostrov Británie, silný loďstvem, maje za přítele Jeho Veličenstvo britské²⁶ a stavy Spojených provincií²⁷, nedbal císařských sil na moři ani na souši, jež nebyly s to Jeho Veličenstvu uškodit více, než již učinily.

Na tomto příkladu můžeme vidět, jakou výhodu má náš panovník, Veličenstvo král Velké Británie, nad všemi cizími králi v Evropě díky poloze svých držav: jsa mocný silou mužů, loďstvem i penězi, může vést válku v cizině, kde se mu zlíbí, a bezpečně ustoupit, kdy se mu zlíbí; jsa pánem moře, jímž snadno může být, a zastrašuje své nepřátele jedním vojskem v cizině a silným vojskem na moři, může napadnout, koho chce, a stáhnout se, kdy chce, nutě celou Evropu, aby se ho bála, zatímco Jeho Veličenstvo se nebojí nikoho než Krále králů. Pán tedy ať chrání Jeho Veličenstvo, jeho děti a poddané před mocí cizích nepřátel; a přál bych si, aby veliká část mých přátel a krajanů byla tak oddána snaze o navrácení Jejího Veličenstva královny české a jejího královského potomstva jako já; války by pak nikdy neskončily, dokud by nebyli dosazeni zpět a já pomstěn za krev svých přátel i svou vlastní, prolitou v tomto sporu.

Zde jsem také pozoroval obezřetnost Jeho Veličenstva v tom, jak zabránilo císařským přijít po vodě do jeho království: obsadilo celý Fyn²⁸ silnými posádkami jízdy i pěchoty, jež držely silné stráže a dobré hlídky v noci i ve dne na těch místech pobřeží, jež byla nejvíce ohrožena nepřátelským přepadem, až byl nakonec nepřítel nucen své vojsko stáhnout a ponechal jen málo mužů v posádkách měst ležících na pobřeží; tyto posádky Jeho Veličenstvo s loďstvem často navštěvovalo se silnými oddíly k jejich veliké škodě a po vykonání svého kousku se opět bezpečně stahovalo, jak se mu zlíbilo. Tento velkodušný král, pokud vím, zasloužil, aby se o něm důstojně smýšlelo a dobře mluvilo pro jeho ušlechtilé podniknutí války, jsa vůdcem a generálem v tak dobré věci. A ačkoli úspěch tomu neodpovídal, troufám si směle tvrdit, že to nebyla vina Jeho Veličenstva; neboť Jeho Veličenstvo nejen mnoho vynaložilo na její podporu, ale také dalo v sázku sebe i svou korunu na její udržení. Přesto se vždy najdou nějací kynikové²⁹, kteří bez důvodu štěkají na počínání Jeho Veličenstva; z čehož vidíme, že nikdo, ba ani sami králové, neunikne biči kritiky a nikdo se nevyhne tomu, aby byl haněn potupnými pomluvami zlovolného jazyka. Proto je dobré jednat dobře, a pak nemusíme dbát, co se říká – leda by mluvčí připojil ke svému tvrzení své jméno, a pak může být přinucen buď je hájit³⁰, nebo je nedůstojně odvolat. Zde jsem také pozoroval, že žádné brnění ani žádný průsmyk nemohly odstranit generálův strach; neboť jakmile si jednou představil vítězství nepřátel, nebyl nikdy zcela klidný, dokud nebyl bezpečně na lodi. A proto jsem v tomto čase viděl potvrzeno, že když člověk nedůvěřuje Bohu, je spravedlivé, aby Bůh ponechal člověka sobě samému: neboť po našem ústupu, když jsme byli na rejdě, generál, tísněný na vlastní lodi, nemohl vymoci loď k převezení svých sluhů, dokud jsem já nepřinutil jednu loď ke službě Jeho Excelenci; což by mělo poučit všechny muže ve vysokém postavení, aby, dokud velí, veleli s rozvahou, aby se kolo neotočilo a oni pak nebyli zavázáni těm, jimž předtím veleli.

Zde jsem také viděl, jak byli vzbouření vojáci dobře odměněni, a snad dříve, než si mysleli: neboť ty, kdo den předtím volali po penězích, když jim bylo rozkázáno jít do služby, jsem příštího dne, jsa na lodi, viděl stát se otroky svých nepřátel: byli zajati, oloupeni o šaty i peníze a drženi dlouho v porobě, nuceni sloužit proti svému svědomí; taková byla jejich pošetilost, když volali po penězích v čase, kdy nebylo kdy je počítat. Když jsme v tomto čase ponechali koně a tren nepřátelům, pozoroval jsem něco na lásce lidí k těmto zvířatům a na lásce zvířat k jejich pánům, co stojí za zaznamenání, aby se potvrdila laskavost, jež by měla panovat mezi křesťany a lidmi jednoho povolání. Můj bratr Obstell, hodné paměti, měl koně naší domácí krve, který byl tak důvěrně obeznámen s jeho vojáky a s hlukem a úderem bubnu, že po celý den na pochodu, když jeho pán šel pěšky, nevedený následoval buben kousek stranou od kompanie, zastavuje, když zastavili, a jda, když šli, rychle či pomalu. Jiný kůň, jehož jsem tam zanechal, mi byl – když jsem v ležení u Wismaru³¹ jednoho dne vyjel do lesa půl míle od ležení, abych dal kácet dříví, a nechal koně stát samotného s pláštěm na sedle – ukraden jedním rejtarem, který šel kolem, aniž jsme to já a moji druhové věděli; kůň, shledav, že je v cizích rukou, se vytrhl a běžel k našemu ležení, pronásledován a štván více než stovkou jezdců; všem utekl až k zákopům, proběhl ležením a zastavil se před mým stanem; mí kamarádi, divíce se, co se se mnou stalo, a domnívajíce se, že mě jezdci zabili, přišli mě hledat, a když mě našli, řekli mi o mém koni.

Na tato zvířata jsem vzpomněl pro jejich lásku, pročež zde uvedu některé podrobnosti o obratnosti, věrnosti a dobrotě některých koní, o nichž jsem dříve četl. Plinius³² prohlašuje, že jejich chválu nelze vyjádřit. Čteme o Numiďanech³³, tolik obávaných Římany, že ve svých válkách hnali s ostruhami koně doprostřed nepřátel bez uzdy, jež by je řídila. Když se v bitvě u Kann³⁴ Hannibal³⁵ příštího dne vrátil na bojiště, aby si místo bedlivěji prohlédl, jeden římský rytíř, napůl mrtvý, uslyšev hluk lidí, pozvedl hlavu s úmyslem promluvit, ale hlas mu selhal a zemřel; při jeho posledním vydechnutí jel kolem Hannibala jeden Numiďan na koni onoho mrtvého rytíře, který, poznav svého pána, začal stříhat ušima, řehtat, skákat a vzpínat se s takovou zuřivostí, až Numiďana shodil na zem, proběhl mezi mrtvými těly, zastavil se před svým mrtvým pánem a skloniv šíji a plece, ukazoval touhu, aby mu pán vyskočil na hřbet, k velikému úžasu Hannibala a jeho průvodu. Čteme také, že ve válkách v Německu roku 1176 saští vévodové, přinuceni zbraněmi podrobit se císaři Jindřichovi IV.³⁶, dali císaři jako rukojmí své věrnosti dva mladé prince, syny jednoho markraběte, kteří byli pečlivě střeženi na velmi pevném hradě; jeho velitel, pohnut soucitem a získán nějakými dary, jim někdy dovolil vyjít na vzduch a projet se na koních po okolí. Velitel, jda na lov, vzal tyto mladé hochy s sebou; kořist byla nalezena a štvána, všichni ji sledovali, nemyslíce na nic jiného; hoši, pobodnuvše koně ostruhami z dohledu, pokračovali v cestě, až přijeli k řece Mohanu, kde požádali rybáře, aby je ve své malé kánoi či loďce převezl do Mohuče, nabízejíce mu za odměnu své malé šarlatové pláště; rybář jim pomohl z koní, vzal je do své loďky a vesloval po řece dolů, jejich koně plavali za nimi až do Mohuče, kde byli oni i jejich koně milostivě uvítáni.

Plinius píše, že koně plakali při smrti svých pánů, a je zaznamenáno, že Caesarův kůň plakal, předpovídaje smrt svého pána³⁷; a jsem přesvědčen, že laskavý čtenář by mohl k tomuto účelu něco přidat, kdyby chtěl; ale tolik k povzbuzení křesťanů, aby milovali, ctili a opatrovali své druhy, a ne aby je zabíjeli a pomlouvali, jak jich příliš mnoho je příliš ochotno ubírat druhým, aby přidali sobě: špatná cesta; neboť čest se dobře přirovnává k cudné dívce, která nikdy nebude milovat ty, kdo by ji chtěli znásilnit, ale uchází-li se o ni někdo, může být pohnuta.

Zde nesmím zapomenout na povinnost, kterou dlužím památce onoho hodného mladého šlechtice Arthura Forbesse, syna hodného kavalíra³⁸ slavné paměti, podplukovníka Arthura Forbesse³⁹, jenž byl hodným a udatným synem, potomkem statečného otce. Tento mladý šlechtic byl ve službě smrtelně raněn, s nebezpečím dopraven na naši loď a do dvou dnů zemřel. Rovněž šlechtic narozený na skotských ostrovech jménem Alexander Mac-Worche, raněný do hlavy a postřelený do paže, když na něho nepřátelští rejtaři stříleli z pistolí, skočil z břehu, jak byl oblečen, přes ta zranění, a plaval ke člunu mého bratrance kapitána Monra; byv vytažen, zemřel příštího dne a jeho druhové ho velice želeli jako šlechtice velikých nadějí.

Pozoroval jsem zde také nepříjemnost, jež potkává mnohé statečné důstojníky a vojáky oddané plenění, kteří sbírají trochu kořisti k utracení, což je obyčejně přivádí do rukou nepřátel; jejich trest je mnohem tíživější, než byla jejich kořist příjemná, a přece myslím, že vina je horší než trest. K tomu účelu zde uvedu jen jeden příběh. Jeden pythagorejec⁴⁰ koupil na dluh pár bot; švec zemře, filosof se raduje a pokládá je za zisk; ale za nějaký čas se ho dotkne svědomí a stane se ustavičným káratelem; odebere se do domu zemřelého a vhodí tam své peníze s těmito slovy: Zde vezmi, co ti náleží; pro mne žiješ, i když jsi mrtev pro všechny ostatní. Zajisté podle mého mínění je nepoctivě nabytý zisk mnohem horší než ztráta se zachovanou poctivostí. Ta bolí jen jednou, onen neustále hlodá náš klid; a kdo by chtěl své spokojenosti přidat nepoctivostí, ten ji zmenšuje; neboť hledě jen na začátek, nemyslí na konec. Ale podle mého mínění, je-li plenění nebo braní kořisti kdy pro vojáka omluvitelné, je to jen s ohledem na okolnosti. Když byli naši přátelé nuceni přenechat svou zemi a své statky nepřátelům, nebylo by od věci, dříve než by to obohatilo nepřítele, vzít to nebo zničit ohněm či vodou, než by to bylo k užitku našim nepřátelům; a jen v tomto bodě braní kořisti schvaluji, pokud to nebrání lidem v plnění jejich povinností v čase a na místě: jinak i naše nejlepší statky, jsou-li překážkou plnění naší poctivé povinnosti v našem povolání, mají být zahozeny. A pokud jde o mne, několik knih, které mi zanechali přátelé a které by můj nepřítel byl spálil, bylo veškerou kořistí, kterou jsem kdy udělal; a nelituji svého zanedbání v tomto bodě, neboť jsem viděl mnohé brát kořist, kteří nikdy neměli to štěstí, aby se z ní dlouho těšili. Péče Jeho Veličenstva o předvídavé zabezpečení Dánska zasluhuje chválu: neboť zachováním Dánska Jeho Veličenstvo jako zkušený hráč získalo zpět vše, co ztratilo⁴¹. Proto bychom nikdy neměli truchlit pro nic minulého kromě hříchu, a pro ten vždy. A dobře řekl ten, kdo pravil: Kdo má sám sebe, nic neztratil⁴².

Poznámky