Knihovna · Paměti generála Monra

Služba osmá: o našem kvartýrování a mustrunku na Fynu a o odjezdu plukovníka do Skotska pro doplnění

Služba osmá: o našem kvartýrování a mustrunku na Fynu a o odjezdu plukovníka do Skotska pro doplnění

Když jsme šťastně dorazili do Dánska, do Assensu na Fynu¹, náš plukovník² jde na břeh, aby se dozvěděl vůli a rozkaz Jeho Veličenstva³, a byv milostivě uvítán, je pozván k obědu u tabule Jeho Veličenstva. Po obědě Jeho Veličenstvo, zastávajíc tehdy samo úřad generálního kvartýrmistra⁴, napsalo vlastní rukou jména vesnic určených pro naše kvartýry⁵; rovněž určilo pěkný dvůr⁶ k přijetí všech našich raněných a nemocných, kde měli být společně ošetřováni, dokud se nevyléčí, a k tomu účelu Jeho Veličenstvo milostivě ustanovilo zkušené ranhojiče, aby je pilně opatrovali; bylo jich sto padesát kromě důstojníků. Pak jsme dostali rozkaz vylodit regiment a sešikovat se na vhodném místě, dokud nebudou naši nemocní a ranění nejprve odvedeni do kvartýrů, a poté určit naši stráž, totiž dvě kompanie⁷ ke strážení Assensu. Když jsme pak dostali vozy k převozu plukovníkova trenu⁸ a záložních zbraní, byly kvartýry jednotlivých kompanií rozděleny, furýři⁹ posláni napřed, aby kvartýry rozdělili, a každá kompanie, vedena vlastními průvodci, odpochodovala zvlášť, jak naše různé cesty vedly k našim kvartýrům, kde jsme měli odpočinek po dřívější lopotě a dobré zaopatření po skrovné stravě, takže jsme byli v krátkém čase všichni dostatečně občerstveni, bez strachu z nepřítele. Přesto byly naše stráže řádně a spořádaně drženy a střídány po pořádku každou druhou noc. Pak komisaři vydali rozkaz, abychom odevzdali své seznamy k mustrunku¹⁰, aby Jeho Veličenstvo vědělo, jakou ztrátu jsme ve službě utrpěli, a aby ti, kdo sloužili dobře, mohli být odměněni: mustrovali jsme, nemocné i zdravé, téměř devět set mužů ve zbrani kromě důstojníků, ztrativše ve službě čtyři sta mužů, kteří padli na místě nebo byli zajati při našem ústupu. Před naším mustrunkem došla k Jeho Veličenstvu zpráva o ztrátě zámku Breitenburgu¹¹ v Holštýnsku, hlavního sídla místodržitele Rantzaua¹², kde velel major Dumbarre¹³ a byl zabit. Podrobnosti této služby odkazuji na příští vykonanou službu.

Když byl major zabit a já jsem v jeho nepřítomnosti zastával jeho službu, dostal jsem z úcty svého plukovníka ke mně a z přízně Jeho Veličenstva patent pod rukou a pečetí Jeho Veličenstva jako major regimentu; rovněž kompanie kapitána Lermonda, tehdy v Glückstadtu¹⁴, uprázdněná smrtí kapitána v Hamburku, mi byla přidělena; a komisaři, který nás mustroval, byl dán rozkaz, aby mě podle mého patentu dosadil jako seržanta-majora¹⁵ nad regimentem, což vše komisař řádně vykonal: bubeník-major s ostatními bubeníky regimentu dostal rozkaz a udeřil na bubny v čele regimentu¹⁶. Komisař, maje v ruce patent Jeho Veličenstva, pronesl řeč, jíž oznámil vůli Jeho Veličenstva všem důstojníkům regimentu, a bez jakéhokoli odporu mě dosadil za seržanta-majora, a odevzdav mi můj patent, vzal mě za ruku, jako to učinil plukovník, podplukovník i všichni důstojníci regimentu, přejíce mi štěstí za všeobecného souhlasu celé soldatesky¹⁷; po skončení tohoto obřadu regiment odpochodoval po kompaniích do svých kvartýrů jako dříve. Plukovník byl svými důstojníky doprovozen do svého kvartýru a důstojníkům bylo uloženo, aby se příštího dne sešli v plukovníkově kvartýru k převzetí peněz a aby se dále dozvěděli o plukovníkově rozhodnutí ohledně dalšího trvání regimentu. Když se příštího dne dostavili, obdrželi dvouměsíční žold pro důstojníky a jednoměsíční žold pro soldatesku, se slibem zimního ošacení. Ale vojáci, přišedše do dobré tučné země, se poctivě sami ošatili, takže komisních šatů¹⁸ nepotřebovali; přece nikdo z nás nemohl říci jinak, než že jsme sloužili štědrému a velkorysému pánu. Když komisaři nejprve vyplatili peníze, vydali jménem Jeho Veličenstva rozkazy k udržování dobré kázně v regimentu, aby si sedláci nestěžovali na zpupnost vojáků, jíž tito ani nepotřebovali užívat, dostávajíce od sedláků ochotně jak stravu, tak peníze a něco šatstva. Přesto byli vždy mezi jedněmi i druhými nějací hrubí ničemové, kteří zavdali příčinu ke stížnostem, což našemu profousovi čili gevaltigerovi¹⁹ vyneslo společnost i peníze za plnění jeho povinnosti; neboť ani důstojník, ani voják, na něhož byla jednou podána stížnost, neunikl náležitému trestu, dokud nebylo Jeho Veličenstvu učiněno zadost spravedlnosti a poškozené straně náhrady. Když jsme takto pokračovali ve své službě, plukovník znovu uzavírá s Jeho Veličenstvem kapitulaci²⁰ na přivedení tisíce mužů ze Skotska k doplnění regimentu. Z každé kompanie byli určeni důstojníci, aby jeli do Skotska, a většinou jeli sami kapitáni, zanechávajíce v nepřítomnosti velení nad kompaniemi svým poručíkům. Podplukovník si vzal dovolenou a odjel do Holandska; já jsem byl ponechán velet regimentu, plukovník a jeho kapitáni sir Patrick Mac-Gey, kapitán Annane, kapitán Monro z Obstellu²¹, kapitán Forbesse, kapitán Sinclair, kapitán John Monro a poručík Robert Stewart odjeli a baron z Foulisu²² je následoval na jaře, aby rovněž naverboval kompanii. Když odjeli, dostal jsem od Jeho Veličenstva rozkaz přijímat rozkazy od generálmajora Slammersdorfa²³, sídlícího tehdy v Odense na Fynu, který mi hned po jejich odjezdu rozkázal zaujmout kvartýry v Assensu, kde jsme drželi stráž, protože tato část země byla nejvíce ohrožena nepřátelským pronásledováním; tam jsem měl spor s majorem jízdního regimentu rýnského hraběte²⁴ o to, kdo má v posádce vydávat rozkazy, což vyvolalo řevnivost mezi našimi vojáky a rejtary²⁵, takže v několika srážkách v posádce byli na každé straně zabiti tři nebo čtyři. Aby se tomuto nepořádku zabránilo, přijel generálmajor s několika dalšími do Assensu a konal válečnou radu; věc byla uvážena, major jízdy byl přeložen do jiné posádky, do Assensu byl se svými oddíly dán rytmistr²⁶ Cratsten a velení posádky bylo dáno mně. Nicméně naše nepřátelství s rejtary trvalo ještě dlouho, dokud sám rýnský hrabě nedal rozkaz všem svým důstojníkům, aby příkladně trestali ty zpupné rejtary, kteří by byli přistiženi, že nežijí jako bratři s celým skotským regimentem; takže do té doby chlad pominul a žili jsme klidněji po dobu mého pobytu tam, který nebyl dlouhý.

Úvaha osmá

Nejprve zde můžeme vidět moudrost a velkodušnost tohoto krále, nesklíčeného ztrátou svého vojska ani ztrátou poloviny své země, ale předcházejícího další ztrátě pro bezpečnost své země a dobro svých poddaných: s urychlením stahuje sebe i uniknuvší zbytek svého vojska do Dánska, aby je zachoval pro druhou, vhodnější příležitost; a také aby dodal odvahy svým poddaným, kteří ze strachu prchali po vodě k jiným národům, odvážejíce s sebou svůj majetek, neboť strach přišel znenadání, když uslyšeli o porážce a ztrátě svého krále v cizině, a pověst šířila zvěsti o ztrátě mnohem horší, než byla; lid byl tak vyděšen a tak bázlivý, že se ničím netěšil bez vystrašené mysli, ani spánkem ne; třásli se před přítomnými bídami, jež snad teprve měly přijít; předjímali je v hroznější podobě, než jakou by jim mohl způsobit kterýkoli nepřítel, potkávajíce se se zlem, dříve než přišlo, a pokládajíce za jisté věci pouze pravděpodobné; jako když někdo sedí i v člunu a není v žádném nebezpečí, přece se strachem hýbe a může utopit sebe i jiné; jak často vidíme v bitvě, že udatný muž, stále držící svou řadu, žije, kdežto slabý zbabělec, sehnuv se v domnění, že si zachrání život, jej ztrácí; kdežto statečná duše nezná chvění. Caesar mluvil jako Caesar, když přikázal lodníkům, aby se ničeho nebáli²⁷. A tento nepřemožitelný a velkodušný král, ač zle pocuchán Caesarem²⁸, přece dodává odvahy svým poddaným, povzbuzuje je, aby se ničeho nebáli, a sám se vždy staví mezi ně a všechna nebezpečí; mnohokrát byl první v boji a poslední z něho odcházel, vrhaje tak svou udatností jakousi čest na Boha; věře v jeho dobrotu, vrhá se v nebezpečí, důvěřuje a spoléhá jen na jeho péči. Ne jako nedůstojný zbabělec, který zatemňuje svou způsobilost, nedůstojně pochybuje, že ho Bůh vyvede, nespravedlivě obviňuje Boha, jeho moc nebo jeho vůli, a čině sám sebe svým spasitelem, stává se svým vlastním zhoubcem.

Ale tento velkodušný král, kladoucí svou péči na Boha a užívající zákonných prostředků k zachování své země a království, získávaje lásku Boha i svých poddaných, upevňuje sebe i svůj trůn navzdory svým nepřátelům. Zde jsem také pozoroval, že dobrá služba vykonaná ušlechtilému a štědrému pánu, jakým byl tento král, nemůže zůstat bez odměny. Ať se tedy služebník zaslouží, a pán odmění, je-li tak spravedlivým pánem, jakému jsme sloužili my, kde se oba milovali navzájem pro svou ušlechtilou hodnotu. Kdokoli je tedy služebníkem, pokládá-li svůj úděl za těžký, ať pomyslí na druhé straně, že služba není nic jiného než povolání svobodného muže, a ať se utěší příkladem králů, kteří jsou jen služebníky (byť skvělejšími) obecného blaha; a jako tento král, náš královský pán, sloužil své zemi, tak my, kdo jsme služebníky sloužícími cizím, služme věrně, kde sloužíme, pro čest své vlasti, své vlastní blaho a svou věčnou slávu, jež musí žít po nás. Tento velkodušný král si na základě zkušenosti s naší dřívější věrnou službou přeje mít ve svých službách více našich krajanů, jak vidíme z nového pověření, vloženého na našeho plukovníka a jeho důstojníky, a také na různé jiné šlechtice naší země, aby mu přivedli tři další regimenty, totiž regimenty Nithsdaleův²⁹, Spynieho³⁰ a Murckleův³¹; my jsme byli první, kdo jim ukázali cestu do služeb Jeho Veličenstva.

Zde chci vyzvat všechny statečné kavalíry³², kteří mají v úmyslu následovat chvályhodné povolání zbraní, aby nereptali, když jejich povýšení nebo postup nepřijde hned, ale trpělivě čekali na Boží požehnání, neboť povýšení nepřichází ani od východu, ani od západu³³, nýbrž je to požehnání Páně, dávané lidmi jako odměna ctnosti.

Kdokoli by tedy chtěl být slavný povýšením, ať se nejprve snaží být pilný a ctnostný ve svém povolání, a pak s ním Bůh bezpochyby naloží, jak uzná za nejlepší pro svou slávu.

Zde vidíme, že baron z Foulisu, hodné paměti, nepokládal zpočátku za ponížení následovat lorda Reaye³⁴ a jeho regiment jako dobrovolník, dokud neuviděl nějakou službu a nenabyl nějaké zkušenosti; pak začal s kompanií a nakonec se ctí dospěl k tomu, že byl plukovníkem nad jízdou i pěchotou; a to k povzbuzení jiných jeho jména a rodu, aby následovali jeho příkladu a raději žili čestně a se ctí v cizině, než aby se (jak mnozí činí) vtírali na své přátele doma, jak říkáme ve Skotsku, sahajíce po půlce bochníku, zatímco jiní díky ctnosti žijí ušlechtile v cizině, obsluhováni stříbrným nádobím a služebnictvem.

Důstojníci jednoho regimentu mají žít spolu jako bratři, nezávidět si navzájem povýšení, nechovat jinou řevnivost než řevnivost ve ctnosti, každý věrně slouže ve svém postavení, dokud se nenaskytne příležitost k jejich postupnému povýšení; neboť i když jejich trpělivost může být delší, jejich čest bude tím větší a jejich spokojenost je nakonec přiměje, aby pustili z hlavy a zapomněli dřívější lopotu a nesnáze, když dospěli k vytčenému cíli, byť ne zcela k vytouženému konci. Zde také vidíme, že dobrá kázeň je nutná k udržení dobrého pořádku, aby, jako je ctnost odměňována, tak byla neřest trestána: jak vidíme z ustanovení císařských zákonů, z nichž o jednom čteme, že bylo vydáno císařem Fridrichem II.³⁵ v Justiniánově kodexu³⁶, a jež stanovilo, že rolníci mají žít pokojně a s jistotou všude, zůstávajíce ve svých vesnicích a obdělávajíce půdu, takže nikdo nemá být tak smělý, aby se opovážil takové lidi zajmout nebo jim ubližovat násilím, ničením jejich dobytka nebo braním jejich statků, a odsuzovalo k smrti ty, kdo by pohrdli jeho nařízením nebo je porušili.

A Kýros³⁷, jda do války, přikázal, aby nikdo neobtěžoval rolníky. Xerxés³⁸ přikázal totéž, řka, že válka se vede proti těm, kdo nosí zbraně, ne proti pastýřům.

Belisar³⁹, onen statečný velitel za císaře Justiniána⁴⁰, byl tak přísný na vojáky, kteří obtěžovali sedláky, že si vojáci, jdouce kolem ovocných sadů, netroufli shodit jediné jablko, a pro dobrý pořádek, který držel, byl proviant v táboře levnější než ve městech.

Prokopios⁴¹ ve své třetí knize o válkách s Góty v Itálii uvádí, že Totila⁴², král Gótů, zachovával v Itálii tutéž přísnou kázeň a nechával sedláky na pokoji, když platili kontribuci⁴³.

Nikeforos Gregoras⁴⁴ tvrdil, že když v čele vojska pochodují zpupnost a násilí, v zadním voji spořádaně přicházejí porážka a zkáza. A dnes Turci zachovávají ve svých vojscích přísnější kázeň než křesťané, do té míry, že jejich kapitáni nesmějí dovolit vojákům jít do sadů nebo vinic, kolem nichž pochodují. A jako je pořádek nutný ve vojsku, tak je i v regimentu třeba jej udržovat a užívat i trestů k vypuzení všeho ničemnictví z regimentu, jako je obžerství, opilství, smilstvo, útisk, hraní, kostky, hulákání a naparování: neboť nesluší se, aby ti, kdo mají přemáhat jiné, nechali sami sebe přemoci takovými zjevnými neřestmi; ani nemá statečný chlapík vychloubat se svou udatností, neboť nelze trpět, aby zabíjel lidi slovy, aniž dojde k úderům; ale kdo se chová skromně, ten zaslouží pochvalu.

Zde také vidíme, že řevnivost a svár započaté mezi představenými a důstojníky vyššího postavení přinášejí nakonec totéž mezi jejich podřízenými a stoupenci, jak bylo vidět na nepořádcích a šarvátkách mezi našimi vojáky a rejtary rýnského hraběte, jimž bylo moudře zabráněno a jež byly odstraněny moudrostí jejich velitelů, kteří k sobě chovali vzájemnou lásku a úctu: neboť vzájemná zasloužilost obou důstojníků byla hlavním nástrojem jejich usmíření a odstranění jejich rozmíšek a zbytečného hašteření, vzniklého z okázalosti, nehodného plodu, jenž roste na hnojištích a vadne rychleji, než roste. Když byly jejich rozmíšky takto jednou odstraněny, naše láska potom vzrostla natolik, že kde jsme se náhodou oba ocitli v jedné službě, jako u Wolgastu⁴⁵, kde jsme potřebovali pomoc, regiment rýnského hraběte, zvláště rytmistr Hoomes, pod Bohem zajistil náš bezpečný ústup, jak uslyšíte na příslušném místě.

Zde také nemohu mlčky pominout lásku, jež se obyčejně vídá mezi důstojníky a jejich stoupenci: jsou-li jednou uvedeni pod dobrou kázeň, podstoupí cokoli z lásky ke svým velitelům a vůdcům, kteří vynaložili námahu a píli na to, aby je cvičili v dokonalém užívání zbraní a vedli je statečně při příležitostech před nepřáteli, cvičením sílili jejich těla a jejich srdce činili udatnými; pak, pravím, čeho by se nepodjali z lásky ke svým vůdcům? Vskutku musím přiznat, že se tisíckrát více bojí upadnout v hněv svých důstojníků, které si jednou z lásky zamilovali, než jakkoli ze strachu před jakýmkoli trestem, který by jim mohl být uložen zákony; a milují-li a ctí své důstojníky, pak z obavy, aby je neurazili, i na pochodech budou pro čest svých důstojníků pochodovat se zbraněmi v řadách a zástupech tak spořádaně, že byste si mysleli, že celý dobře vycvičený regiment, jako byl tento, je jen jedno tělo a jeden pohyb; jejich uši poslouchají rozkaz všechny jako jedna, jejich oči se obracejí všechny stejně při prvním daném znamení, jejich ruce přikročí k provedení jako jedna ruka, dávajíce jeden úder, ba mnoho úderů všechny stejně, vždy připraveni udeřit nebo se zadržet, jak se jejich veliteli zlíbí; a tak byli vycvičeni, že jejich nepřátelé je ve všech srážkách nemohli než náležitě chválit, nazývajíce je nepřemožitelným starým regimentem; ti se s nimi vždy střetávali při všech příležitostech, takže Mackayovo jméno bylo velmi časté díky slavné pověsti tohoto nikdy neumírajícího regimentu, jehož pověsti štěstěna nikdy neukřivdila, ačkoli několikrát utrpěl udatností svých nepřátel ztrátu i újmu. Ale kéž by Bůh dal, abychom se vždy střetávali muž proti muži nebo aby naše vojsko sestávalo veskrze z takových mužů a takových důstojníků, z nichž já jsem byl nejnehodnější! Kdyby tomu tak bylo, naše výboje by sahaly tak daleko, jako Římané za starých časů rozšířili hranice a meze své říše, což bych podle svého přání věnoval kurfiřtu falckému⁴⁶, zrozenému z klenotu Evropy, královny české⁴⁷, jeho královské matky; a kdyby to bylo v mé moci rozdělovat, měl by mít vše od řeky Eufratu na východě po oceán na západě, nejúrodnější část Afriky na jihu a Rýn a Dunaj na severu; a přece bych si troufal tvrdit, že jeho děd král JAKUB⁴⁸ blahoslavené a nikdy neumírající paměti by mohl zasloužit mnohem větší državu pro svého vnuka, jasného kurfiřta falckého na Rýně; a aby měl pod svým velením vojsko takových mužů k pomstě na svých nepřátelích. Přál bych si, aby ani jejich, ani můj oděv nikdy nesešel z těla, dokud by jeho nepřátelé nebyli učiněni jeho podnoží⁴⁹, po níž by šlapal nebo jí prokázal milost, jak by se Jeho Výsosti zlíbilo. A podle mého přání by jeho vojsko bylo veskrze z Britů, Němců⁵⁰ a Irů, takových, jaké Vegetius⁵¹ popisuje jako římské vojáky za starých časů; a já, jako jeden, byť nejnehodnější, z tisíce britských důstojníků, bych se zavázal přimět takové statečné chlapíky, aby léto i zimu bydleli ve stanech, vždy připraveni bojovat s našimi nepřáteli a snášet všechny nepohodlnosti pro čest takového pána, zapuzujíce od něho daleko udatnýma, dobře ozbrojenýma rukama všechnu lest, moc a úskočnost, jež by jeho nepřátelé dokázali proti němu vymyslet; a spokojili bychom se pro něho s takovým přídělem, jaký císařské zákony přiznávají vojákovi, totiž jen s tolika, kolik postačí k udržení života, nebo s tolika, kolik dostávají zvířata držená na skrovné stravě; a spokojili bychom se pochodovat s takovým urychlením, bez přerušení, bez kvartýru či posádky, jak by vyžadovala potřeba, nikdy nezůstávajíce pozadu, ale vždy postupujíce, ochotně svolujíce podstoupit trest, kdybychom jednali naopak; ale pochodovat vždy spořádaně v řadách, ať by cesta byla drsná či rovná, špatná či pěkná, jak by naše prapory a vůdcové šli před námi; nikdy neopouštějíce své řady, leda s dovolením, dokud by věc nebyla vyhrána nebo trůn našeho pána upevněn. A kdybychom se jinak zpronevěřili, spokojili bychom se se ztrátou svého přídělu; a kdyby tato kázeň nebyla dost přísná, spokojili bychom se, až by Jeho Výsost a jeho královská matka byli dosazeni zpět, činit, jako činili naši otcové vycházející z Egypta⁵², pochodujíce rozlehlou a širou pouští, aby naše shromaždiště bylo určeno a stanoveno, dokud bychom nedorazili do Gazy, to jest do Svaté země, kde bychom, jsouce vítězi, dali svému pánu sbohem a odpočinuli se svými otci.

Poznámky