Knihovna · Paměti generála Monra

Služba devátá: o službě majora Dumbarra u Breitenburgu

Služba devátá: o službě majora Dumbarra u Breitenburgu

Tento vzácný kavalír¹ slavné a důstojné paměti², když vykonal znamenitou službu u boizenburské šance³ na řece Labi, jak bylo dříve vylíčeno, dostal při svém ústupu do Glückstadtu⁴, protože nepřítel vpadl do Holštýnska, rozkaz, aby se čtyřmi kompaniemi Skotů a jistým počtem Němců⁵ obsadil zámek Breitenburg⁶, jenž byl přechodem⁷, avšak nikoli silným ani opevněným in forma⁸. Jak jsem se dozvěděl od udatného malého kapitána, kapitána Williama Lumsdella⁹, jenž byl tehdy majorovým praporčíkem a jako jediný tenkrát vyvázl životem před zuřivostí nepřítele, ač byl uvnitř domu, zatímco ostatní byli v té zuřivosti pobiti mečem: tento šlechtic, který mě zpravil, se s majorem procházel venku poblíž domu, když se nepřítel poprvé přiblížil, takže nepřítel znenadání přišel tak blízko, že když se stáhli do zámku, sotva měli čas vytáhnout padací most, než nepřítel se svými silami, čítajícími, jak se soudilo, deset tisíc mužů, vedený Tillym¹⁰, dům obklíčil ze všech stran. Nepřítel posílá trubače s výzvou, aby místo vydali, což bylo odmítnuto. Načež se dali do přibližovacích zákopů a obránce klade odpor. Služba takto započatá po způsobu komedie končí velmi tragicky: celý dvůr i obydlí se zalily krví, jíž jsou zdi i dlažba postříkány – naší skotskou krví, k vidění a spatření až do dnešního dne. Vypisovat vykonání této služby dopodrobna nebudu, jelikož jsem tuto službu neviděl, abych nechyboval tím, že bych světu oznamoval věci, jichž jsem neznal leda z doslechu, který obyčejně nebývá tak pravdivý jako věci, které jsme sami poznali a viděli. V tomto breitenburském domě byl kromě vojáků velký počet mužů, žen a dětí, kteří se tam utekli jako na místo útočiště, když nepřítel poprvé přišel do země. Bylo v tomto domě také velké bohatství, patřící pánu domu i uprchlíkům, jež bylo svezeno z venkova. Major udatně hájil místo šest dní, dokud se nepřítel nepřiblížil až k vodnímu příkopu a neprostřelil dva průlomy ve zdi; a jsa tak blízko, poslal k majorovi bubeníka¹¹, aby zjistil, zda bude vyjednávat. Bubeník se však vrátil s odpovědí, že dokud bude v Dumbarrově hlavě krev, ten dům nebude nikdy vydán; kterážto odpověď nepřítele proti nim tak rozlítila, že přísahali, získají-li nad nimi vrch, že všichni zemřou bez pardonu¹². Krátce poté, co byla odpověď doručena, byl major zastřelen ranou do hlavy z ručnice¹³. Ostatní důstojníci se styděli vyjednávat o kapitulaci¹⁴, když ji major odmítl; hned nato byl zabit kapitán Duncan Forbesse a po něm poručík Barbour a pak kapitán Carmichell, který tam neměl žádné velení, ale přišel náhodou navštívit své druhy před příchodem nepřítele, a jemuž nebylo souzeno vyhnout se zaplacení onoho dluhu delším odkladem. Nepřítel pak překročil vodní příkop čili fosu¹⁵ generální ztečí, pohrdl vším pardonem, a když vnikl dovnitř, krutě pobil všechny mečem, nečině rozdílu ve stavu, věku ani pohlaví, nýbrž všechny stejně krutě usmrtil; takže uniklo nanejvýš pět nebo šest, z nichž praporčík Lumsdell byl zázrakem jeden.

Nepřítel před tímto domem, než byl dobyt, ztratil, jak jsem byl zpraven, přes tisíc mužů, což jeho krutost ještě zvětšilo; a z našeho regimentu bylo pobito přes tři sta. A vypráví se, že když zuřivost pominula, pátrali po majorově těle, a když je našli, rozpárali mu hruď, vyňali srdce, rozevřeli mu dásně a vrazili mu srdce do úst; zabili také kazatele, jenž na kolenou prosil o život a milosti se mu nedostalo.

Úvaha devátá

Šťasten je ten, kdo otvírá zemi a sklízí její hojnost z jejího úrodného klína, okoušeje soulad míru, prozpěvuje si celý den při své práci, aniž mu jediný tón přehluší hřmot bubnu či děla, ale spí v noci v pokoji, nezastrašen tyrany země, vedoucími řady krve a smrti, jako tito ukrutní vrazi tehdy svým obludným a nestvůrným vražděním, porušujíce mír Boží, brodíce se křesťanskou krví bez milosti k důstojníku, vojáku či kazateli, hromadíce hněv na své vlastní duše proti dni, kdy se objeví před oním velikým Soudcem, jenž bude soudit živé i mrtvé.

Z krutosti našich nepřátel, jíž zde užili, bychom se měli naučit podobného se zdržet, abychom jednoho dne nebyli sami tak spravováni, jak oni spravovali naše přátele a krajany; neboť za krutost nepřátel se můžeme pomstít tím, že jim ji oplatíme křesťanským způsobem, aniž ze sebe děláme zvířata tím, že bychom neprokázali milost, když je od nás žádána; to by znamenalo být krutější než lvi, kteří se nedotknou těch, kdo se před nimi skloní. A není většího znamení nespravedlnosti než činit druhému to, co bychom nechtěli, aby se činilo nám. A chtěl bys ty dojít milosti, jenž odmítáš prokázat milost, když je od tebe žádána? Věru nikoli; je to u Boha spravedlivé, aby milosti nedošel ten, kdo milost druhým odpírá; a mít odvahu bez milosrdenství znamená chlubit se ctností a postrádat jejího pravého užití.

Byla kdy na světě větší proradnost než ta, jíž bylo užito zde při dobytí tohoto domu, když úmyslně ubližovali mrtvým i nevinným? Neboť ukřivdit nevinnému kazateli bylo divošské, slušící zvířeti, nikoli člověku; a dát bodnou ránu, jak se zde stalo, za nevinný úsměv nemluvněte bylo ďábelsky černé v srdci. Čteme v tureckých dějinách¹⁶ o dítěti, jež srazilo do mdlob toho, kdo je chtěl zavraždit, tím, že se chtělo k němu přivinout. Kéž by Bůh dal, aby všichni, kdo odpírají milost, byli takto sraženi mrtvi, k zastrašení takových tyranů, jakými byli tito! A jsem přesvědčen, že jen ničemové, jsou-li veliteli, kdy strpěli, aby se něco podobného stalo bez zmírnění; ale doufám, že zpupné a násilné mysli nikdy nepožehnají svým majitelům, nýbrž že svým panováním padnou jako prach.

Tento důstojný kavalír slavné paměti, s nímž bylo po jeho smrti tak nekřesťansky naloženo – ať nikdo podle jeho konce nesoudí, že by za svého života s kýmkoli nakládal jinak než šlechetně; neboť si troufám tvrdit, že ačkoli někdy podléhal prchlivosti, netrvala dlouho, jsa dobré, sladké a mírné povahy a velmi laskavý a stálý tam, kde vyznával přátelství, a tak zbožný ve vyznávání svého náboženství, vyznávaného ve Skotsku¹⁷, jak sluší dobrému, upřímnému křesťanovi. A obyčejně míval ten zvyk, že když vedl vojsko do služby, šel před ním, dokud nepřišlo k boji, s obnaženou hlavou, modle se za požehnání svým činům, jak mi sám řekl, když jsem se ho ptal na důvod tohoto jeho počínání; ve všech svých útocích pohrdal být čímkoli jiným než vůdcem, uče vždy nejsilnější autoritou, svou vlastní odhodlaností a vlastním příkladem. A jako jeho povaha pohrdala tím, aby byla tak nízká, že by lichotila, tak nenáviděl být tak psovský, aby kousal. Ale byl vždy nadán neporušitelným přátelstvím, spojeným s neocenitelnou láskou; a jako byl odvážný, tak byl stálý; v onom vzdoruje nepřátelům, v tomto hostě přítele. Slovem, byl to rozhodný křesťan a muž vpravdě poctivý; a proto jsem přesvědčen, že jeho smrt byla jen počátkem jeho radosti a koncem jeho bídy; a poněvadž jsem o něm nenapsal nic nepatřičného, nemusím prosit za prominutí. Vím však, že někteří mu budou vytýkat jako vinu, že odmítl vyjednávání, když nebylo naděje ani na pomoc, ani na udržení; na což nemohu odpovědět jinak, než jak on sám odpověděl některým důstojníkům, kteří mu byli nejbližší: totiž že ho mrzí, že břemeno krve tolika duší leží na jeho bedrech. Kdyby však ten dům vydal, byl přesvědčen, že král, jeho pán, by ho dal pověsit, neboť měl u Jeho Veličenstva nepřátele, kteří by ho přivedli na smrt, byť nevinného. Proto se rozhodl raději čestně zemřít, než aby jeho jméno bylo bráno v pochybnost a on nakonec stejně trpěl. Zde také vidíme ubohého kazatele, jak ve svém posledním činu dává dobrý příklad, nezastrašen hrůzou smrti ani krutostí nepřátel, ale na kolenou, když mu člověk odepřel milost, prosí o milost Boha, umíraje jako mučedník, pronásledovaný až k smrti.

Šťastná smrt pro něho, jenž byl smířen s Bohem a svým svědomím, zemřít nevinně jako udatný voják Kristův, povzbuzuje ostatní i v posledním úkonu svého povolání! Šťastný muž, umírající v upřímnosti: čas nepřežije jeho hodnotu; vpravdě žije po smrti ten, jehož zbožné skutky jsou sloupy jeho památky; neboť ač jeho tělo v hrobě zetlí v prach, jeho blaženost ustavičně roste, není dne, který by nepřidal nějaké zrnko k jeho hromadě slávy.

Poznámky