Knihovna · Paměti generála Monra

Služba čtyřicátá druhá, poslední: o našem pochodu Švábskem pod Alpami do našeho ležení u Donauwörthu, jímž končí má výprava s regimentem

Služba čtyřicátá druhá, poslední: o našem pochodu Švábskem pod Alpami do našeho ležení u Donauwörthu, jímž končí má výprava s regimentem

Spojivše se s polním maršálem¹ u Ulmu, překročili jsme Dunaj a přenocovali v hrabství Kirchberg², jež bylo zemí generálmajora Ruthvena³, jemu Jeho Veličenstvo⁴ přiřklo za dobré služby; a uslyševše, že nepřátelské vojsko je u Memmingenu⁵, šest mil⁶ od nás, postoupili jsme příštího rána proti nim s odhodláním zahnat je zpět do Bavorska, jsouce jim v síle téměř rovni; pokračovali jsme v pochodu v krutém mrazu až do druhé noci, kdy jsme kvartýrovali⁷ ve velké vesnici míli od nepřítele, kde v noci vypukl v našem kvartýru oheň, takže jsme s obtížemi zachránili své střelivo a dělostřelectvo, ztrativše mnoho koní a největší část trenu⁸ vojska. Přesto jsme příštího dne táhli k Memmingenu, a nepřítel, dříve než jsme přišli, silně obsadil město a odtáhl dvě míle od města, zamýšleje nás zaměstnat městem, aby se mohl s výhodou vrátit a vyprostit je, vida, že jsme neměli čas se zakopat, když byl tak blízko.

Ale když jsme při příchodu zjistili, že nepřítel odešel, rozvinuli jsme se v bitevním šiku v dostřelu děl od města, kde nás zdravili děly, až se blížila noc, a pak, ponechavše před městem silné stráže z obavy před výpady, rozestavivše stráže, aby je držely uvnitř, přenocovali jsme ve vesnicích, čekajíce na příchod svého trenu, majíce nedostatek proviantu a bez píce, kromě té, kterou jsme si přivezli. Příštího rána, když tren dorazil, a uslyševše, že nepřítel je dvě míle od nás, zanechali jsme silný zadní voj⁹, aby držel posádku uvnitř, a se zbytkem vojska jsme táhli za nepřítelem; před nocí se naše přední oddíly spolu srazily, a když jsme měli navrch, byl nepřítel nucen zanechat silný zadní voj jízdy a dragounů¹⁰, dávaje zbytku svého vojska odtáhnout k průsmyku u Kemptenu¹¹, silnému úzkému průsmyku, neboť krajina je úzká a kopcovitá, plná lesů, velmi příhodná pro léčky, takže jsme k nim nemohli táhnout jinak než v bitevním pořádku; naše přední oddíly jízdy a dragounů postupovaly zvolna na nepřítele, jsouce nuceny stále před sebou obhlížet, až nakonec udeřily na jeho jízdní stráže, a když je naši porazili, získali jsme od nich tři kornety¹²; nato ihned major Sidserffe¹³ s Ramsayovými mušketýry¹⁴ udeřil na jejich dragouny a potýkal se s nimi, dokud nebyli nuceni ustoupit; a když se setmělo, naše vojsko, rozestavivši před sebou jízdní i pěší stráže, stálo celou noc v šiku až do dne; a nepřítel, odešed v noci cestou křivolakou a rozbahněnou, zanechal některá svá děla, jež byla zakopána, a spálil jejich lafety i s vozy, jak se lámaly, čině je pro nás neupotřebitelnými.

Ráno jsme pokračovali v pochodu v úmyslu je dostihnout, takže do poledne, obrátivše svá děla v průsmyku proti nám, donutili naše vojsko stát mimo dostřel svých děl, když jsme se po obou stranách průsmyku pokoušeli proniknout, ale marně, neboť nablízku nebylo jiného průchodu než na tom jednom místě, kde jsme se po dva dny navzájem ostřelovali z děl, až nepřítel stáhl svá děla do Kemptenu a zbytek svého vojska do Bavorska, překročiv znovu Lech i Iller.

Když nepřítel odešel, stáhli jsme se pro nedostatek proviantu a píce, neboť země byla zpustošena; byli jsme nuceni pro tu chvíli obléhání Memmingenu pominout a táhli jsme kolem něho k Mindelheimu¹⁵, kde jsme dva dny odpočívali, a pak jsme táhli na Kaufbeuren¹⁶, kde jsme ve dvou dnech donutili posádku ke kapitulaci; spokojila se s tím, že odtáhne beze zbraní s doprovodem do Landsbergu na Lechu.

Za krutého mrazu pod zasněženými Alpami jsme tři dny osvěžovali vojsko v Kaufbeuren a čtvrtého dne jsme táhli k Illeru, kde, jelikož vody bylo málo, jsme postavili most z našich malých děl i s lafetami, rozestavených po dvou podél řeky ve stejné vzdálenosti osmi stop od sebe, a mezi děla jsme položili prkna a přešli jsme po tom mostě s celou pěchotou; když přešla a prkna byla sejmuta, koně zapřažení před děla je odvezli za vojskem. Přenocovavše v polích, obklíčili jsme příštího rána Kempten; a když jsme po tři dny tvrdě stříleli z děl, byl nakonec proražen průlom a město téměř přivedeno ke kapitulaci na akord¹⁷, když jsme před ním ztratili mnoho vojáků a důstojníků; tu polní maršál, uslyšev, že vojsko vévody bavorského¹⁸ znovu překročilo Lech u Landsbergu, dostavši silnou posilu, a dozvěděv se s jistotou, že hodlají táhnout do země vévody württemberského¹⁹, byl po velké vynaložené námaze nucen opustit Kempten a táhnout s vojskem, aby byl ve Württembersku před nimi.

Vévodovo vojsko cestou na svém pochodu dobylo zámek u Kaufbeuren, kde byli zajati kapitán Bruntfield a kvartýrmistr²⁰ Sandelens a posláni do vazby do Lindau²¹. Rovněž mimochodem dobyli Kaufbeuren a pokračovali v pochodu podél Illeru, až se svým vojskem přešli u Brandenburgu²², přičemž jsme té noci leželi s naším vojskem na míli od nich; příštího dne jsme závodili, kdo první překročí Dunaj, aby se dostal do Württemberska, a bylo naším štěstím dostat se mezi ně a přechod, majíce postavení u Munderkingenu²³, zatímco oni přešli míli pod námi po řece. Když jsme se z našich zpráv dozvěděli, že jsou tak blízko, dal polní maršál ihned v noci přejít našemu dělostřelectvu a pěchotě, takže před rozedněním naše vojsko postupovalo k přechodu, zanechavši za sebou dragouny, aby spálili a strhli most; ale sotva byl most zapálen, zahnaly nepřátelské přední oddíly naše dragouny za námi, přicházejíce v plných eskadronách jízdy a pěchoty a tísníce náš zadní voj, sestávající ze tří regimentů jízdy, plukovníka Degenfelda²⁴, plukovníka Cratzsteina²⁵ a plukovníka Monra z Foulisu²⁶, tří udatných baronů, kteří se mezi sebou usnesli, že na nepřítele udeří první Degenfeld, což mužně učinil, a pak ustoupil; byl ihned vyproštěn plukovníkem Monrem, jenž udeřil na nepřítele a ustoupil, jsa střelen kulí z muškety skrz pravou nohu, a plukovník Cratzstein, vyprostiv ho opět, udeřil na nepřítele naposled, zadržuje je, dokud se ostatní bezpečně nestáhli, a když se pak sám, jsa poslední, tryskem stahoval, byl žalostně seknut přes hlavu polskou šavlí²⁷; nepřítel je stále pronásledoval, dokud nebyl odražen našimi dragouny. Přesto se zmocnili největší části našeho trenu a velkého počtu náhradních koní jezdců, sluhů a kočárů.

Přechod byl úzký a my jsme měli výhodu nad nimi, jsouce s to je přijmout celým svým vojskem, jízdou i pěchotou, zatímco oni k nám mohli postupovat jen po oddílech, nejvýše třicet mužů v čele, proti strmému kopci, kde stálo naše vojsko připraveno v šiku, aby je přijalo jízdou, pěchotou i dělostřelectvem. Když uvážili velkou nevýhodu, kterou měli při našem pronásledování, sešikovali též své vojsko k bitvě a rozestavili proti nám svá děla; a jakmile se začalo, ostřelovali jsme se navzájem po celý den, aniž se jízda nebo pěchota mohla utkat v šarvátce. Ale když nadešla noc, poslal polní maršál svá těžká děla napřed, a zanechav u přechodu silný zadní voj jízdy a dragounů s rozkazem zůstat tam do půlnoci, stáhli jsme zbytek vojska do Württemberska, majíce před rozedněním pochodovat pět mil; náš ústup, ač v noci bezpečný, byl proveden zmateně.

Nepřítel, shledav o půlnoci, že jsme odešli, sledoval náš zadní voj, trochu se potýkal a nakonec ustoupil. A celé vojsko přešlo znovu Dunaj s úmyslem zničit všechna naše mustrovní místa²⁸ ve Švábsku; a cestou zajali na jeho mustrovním místě jednoho francouzského markýze a plukovníka Johna Forbesse²⁹, kteří oba z neopatrnosti byli překvapeni ve svých kvartýrech a byli drženi v zajetí po tři roky.

Vojsko se ukvartýrovalo ve Švábsku a v Tyrolsku podél Bodamského jezera a položilo posádky do měst, jako do Kostnice, Biberachu, Überlingenu a mnoha dalších. Po tuto dobu bylo naše vojsko dobře vydržováno a osvěženo v dobrých kvartýrech ve Württembersku, jež jsme pro tentokrát zabezpečili před jeho nepřáteli, a čekali jsme na příchod rýnského hraběte³⁰ s posilou z Alsaska; rovněž jsme dostali silnou posilu zemských vojáků od vévody württemberského s velkým množstvím střeliva a posilou jízdy a děl. Když rýnský hrabě přišel a my jsme se shledali opět silnými, rozhodli jsme se vyhledat nepřítele, abychom ho přiměli ustoupit zpět do Bavorska, což jsme provedli do deseti dnů. Když jsme po svém odchodu znovu překročili Dunaj a nepřítel ustoupil, usadilo se naše vojsko na tři měsíce v uzavřeném ležení u Donauwörthu, čekajíc na závěr sněmu v Heilbronnu³¹, rozhodnuto nepodnikat žádný podnik ani nepřátelství proti nepříteli, dokud by nevědělo, kdo je uspokojí za jejich minulé služby a komu mají v budoucnu sloužit.

V té době jsem jel do Heilbronnu vyjednávat u říšského kancléře³² záležitosti svého regimentu, a když jsem tam byl, zemřel můj bratranec plukovník Monro z Foulisu na svá zranění v Ulmu, kde byl pohřben; a poté byl můj bratr³³ zabit zpupností několika německých vojáků z jiného regimentu, ne z jeho vlastního, a byl pohřben v Bacharachu na Rýně; a když se jeho podplukovník John Monro³⁴ vzdal regimentu, byli v Heidelbergu na Neckaru zredukováni na dvě kompanie pod kapitánem Adamem Gordonem a kapitánem Nicholasem Rossem; tyto dvě kompanie jsem na kancléřův rozkaz vzal z vojska falckraběte Kristiána³⁵ a táhl jsem s nimi do Donauwörthu, kde jsem je v červenci 1633 připojil ke svému regimentu, s nímž jsem se rozloučil, zanechav ho pod velením svého podplukovníka Johna Sinclaira, jenž byl hned potom zabit u Neumarktu v Horní Falci³⁶ a byl převezen k pohřbení do Donauwörthu. Můj major William Stewart nastoupil na místo podplukovníka, když jsem odjel do Británie pro doplnění svého regimentu. Od té doby až do bitvy u Nördlingenu³⁷, tedy po jeden rok, je vedl podplukovník Stewart, bratr pána z Claire³⁸. A protože jsem těch služeb neviděl, zůstávám u vyprávění o výpravě posledního roku, dokud nebudu poučen od těch, kteří ty služby viděli, jako jsem viděl já ty ostatní.

Úvaha čtyřicátá druhá, poslední

Ve válce je moudrost tak cenná, že duch a umění jediného velitele jsou někdy lepší než tisíce ozbrojených mužů. A nic nepovzbuzuje nepřítele více než pošetilost a neznalost jeho nepřátel ve věcech válečných; naopak však nespí klidně, kdo má moudrého nepřítele. Neboť moudrý vůdce činí vše moudře a vůdci nesluší oddávat se marnivosti nebo nezřízeným choutkám, neboť jak může poroučet jiným ten, kdo se nikdy nesnažil poručit svým vlastním nezřízeným žádostem? A stateční vůdcové vojsk a udatní kapitáni by měli vždy hledět více na svou čest a slávu než na bohatství či rozkoš, na kořist či zisk; ponechávajíce kořist nepřátel svým vojákům, měli by si čest a slávu vyhradit pro sebe; neboť nechybí prostředky, nýbrž obohacuje svou rodinu ten, kdo si získal dobré jméno a zanechává je svému potomstvu. Naše soupeření by tedy mělo být o čest a dobré jméno, a ne o nezákonnou kořist či zisk, ceníce si více velkodušnosti, kdekoli se najde, než bohatství, jehož bylo snad dosaženo slabostí a zbabělostí, leže v posádce, aniž kdo viděl nepřítele nebo muže zabitého v poli, zatímco jiní kavalíři³⁹ ukazovali svou udatnost před svými nepřáteli, získávajíce více cti, byť méně bohatství, jež má nejkratší trvání. Neboť nejsme hodni jména vojáků, chlubíme-li se (jako mnozí činí) více hromaděním bohatství (jež hyne rychleji, než přichází) než tím, že si získáme nesmrtelné dobré jméno; neboť musíme stále myslet na to, že pravá čest spočívá jedině v ctnostných činech, což by nás mělo činit ctižádostivějšími dobrého jména než nezákonného zisku, dosaženého lakotou.

Zde také vidíme velký rozdíl mezi vůdci; neboť když jsme dostali polního maršála Horna, aby nás vedl, začali jsme jeho udatným dobrým vedením znovu dobývat to, co jiní nechali nepřítele obsadit; a než postoupil, zajistil si za sebou přátele, jako Ulm a vévodu württemberského, aby v nouzi mohl vždy bezpečně ustoupit, jak má činit moudrý generál, hledě na to, co by se mohlo přihodit. Vidíme tedy, že jako je potřebné odhodlání, není hodna pohrdání ani rada, pochází-li z pevné mysli; neboť je lépe zachránit sebe i jiné než být nástrojem ztráty obojího. Ale když nemáme čas dlouho rozvažovat ve věcech žalostných, tu má mít odhodlání místo před dlouhým rokováním.

Zde jsem také pozoroval, že generálové jsou nuceni řídit se událostmi války. Neboť polní maršál, mysle získat výhodu nad nepřátelským vojskem, nechal posádku v Memmingenu za sebou; věděl totiž dobře, že jakmile jednou porazí nebo zažene nepřátelské vojsko, snáze se vypořádá s posádkou při jejím podmanění. Kromě toho zde vidíme, jak nezbytná jsou generálovi děla k bezpečnému ústupu, získá-li nějakou výhodu terénu.

Rovněž zde vidíme dobrodiní zpráv, jež jsou vojsku vždy nejpotřebnější a bez nichž nelze nic dobrého vykonat či uskutečnit. Ty přiměly polního maršála vzdát se dobytí Kemptenu, aby svou pílí a rychlostí zachránil württemberskou zemi tím, že pochodem získal přechod před císařskými.

Na druhé straně je třeba odsoudit lenost a nedbalou stráž, když se kavalíři z bezstarostnosti nechají překvapit, jak se stalo francouzskému markýzi a plukovníku Johnu Forbessovi, kteří byli oba zajati ve svých postelích a měli spíše díky dobrým zprávám být před příchodem nepřátel na koni v poli.

Také udatnost těch kavalírů, kteří zajistili ústup, je hodna chvály, neboť nesli znamení své udatnosti na svých tělech pro bezpečí svých druhů.

Můj bratranec z Foulisu, střelen do nohy, odebral se k léčení do Ulmu, kde z bolesti své rány upadl do vysilující horečky; a jako rána byla bolestná tělu, tak hříšné tělo bylo bolestné duši, neboť tělo bylo v nebezpečí, nebude-li rána vyléčena, a duše nebyla zdráva, dokud nebyl vyléčen hřích těla, a obojí po šest neděl velmi trýznilo pacienta, zatímco mu byly ošetřovány rány. Ale ač jeho tělesná rána byla nevyléčitelná, jeho duše byla vyléčena trestem jeho těla. Neboť po celý ten čas se jako dobrý křesťan dnem i nocí modlitbami důvěrně obracel k Bohu, dokud nenašel smíření skrze Krista. Takže jeho konec byl slavný, když dlouho trpěl pod kázní, ač jeho život byl bolestný.

Ó šťastné rány, jež zabily tělo, když byly prostředkem spásy duše tím, že ho přivedly k pokání! Ať tedy žádný přítel nesmáčí své oči pro toho, kdo žil čestně jako voják a zemřel tak šťastně jako dobrý křesťan. Můj bratr, plukovník Monro z Obsdale⁴⁰, byl předčasně a nevinně vzat z tohoto života, jsa pravým křesťanem a správným poutníkem. Jeho život byl jeho poutí, Kristus jeho cestou a nebe jeho domovem. A ačkoli za jeho života byla jeho pouť bolestná, svět přece ví, že jeho cesta vedla k dokonalosti; neboť se stále opíral o Krista, v němž byl učiněn dokonalým. A proto ať nikdo nepochybuje, že ač jeho konec byl náhlý, jeho domov byl milý, když byl po smrti svými bratry uvítán v nebi; a ač putoval těžce, přece jsem přesvědčen, že šel správně, a proto byl odměněn a uvítán skrze Krista, svého Vykupitele.

Krátce po něm můj drahý bratranec a podplukovník John Sinclaire, zabitý u Neumarktu, zanechal mě i všechny své známé v zármutku, zvláště ony statečné hrdiny (vévodu Bernarda Výmarského⁴¹ a polního maršála Horna), které věrně následoval a udatně poslouchal až do své poslední hodiny; maje mnoho hodnoty, byl velmi želen, jsa bez žluči a hořkosti.

Rovněž v té době poručík Hector Monro, také statný a udatný šlechtic, zemřel na vysilující zimnici ve Württembersku, velmi želen svými druhy a přáteli.

Čteme v římských dějinách, že památka mrtvých byla vždy ctěna a drahá, takže Římané nosili smutek za své mrtvé přátele déle než rok. A Athéňané měli mezi sebou řád, že jména všech, kdo statečně zemřeli ve válce, mají být zapsána a vložena do kroniky; rovněž bylo nařízeno, aby se jejich jména a činy jimi vykonané často připomínaly na veřejných shromážděních. Kromě toho u nich bylo nařízeno slavit dny na jejich památku, o nichž se mládež cvičila v rozličných tělesných cvičeních, zvaných sepulchres⁴², čímž měl být lid povzbuzován k vojenství, aby si získal čest, aby, pohrdaje smrtí, byl povzbuzen bojovat za obecné blaho. A polemarchos⁴³, vůdce těch mladíků, měl ve zvyku v čase jejich cvičení zpívat verše a písně složené k chvále těch, kdo udatně zemřeli ve službě obci, a povzbuzovat jiné k podobné velkodušnosti. Mladíci je také zpívali před lidem.

Abych tedy uzavřel tuto úvahu: jelikož mě Bůh učinil chudým ztrátou mých přátel, nenacházím jiný lék než obohatit se tím, že budu spokojen s jeho vůlí; jsa přesvědčen, že jako oni odešli tou cestou přede mnou, musím je nutně následovat, a pak se jiní musí podle mého příkladu naučit spokojit se s tím, že postrádají mne. A ač je zanechám chudé, mohou být bohatí v Bohu, jsou-li spokojeni; neboť nejsme bohatí ani chudí tím, co máme, ale tím, po čem toužíme.

Poznámky