Knihovna · Paměti generála Monra
Služba čtyřicátá první: o dobytí Landsbergu na Lechu a o vyproštění Rainu
Služba čtyřicátá první: o dobytí Landsbergu na Lechu a o vyproštění Rainu
Falckrabě Kristián1, jehož Jeho Veličenstvo2 zanechalo velet vojsku v Bavorsku, ponechal v Rainu3 čtyři kompanie Švédů pod velením plukovníka Worbrana, svého majora, vytrhl s vojskem k Eichstättu4 v Bavorsku, a dobyv ho kapitulací na akord5, pokračoval v pochodu k Landsbergu na Lechu6. Když jsme dorazili na půl míle7 od města, kvartýrovali8 jsme jednu noc, dokud nebyla připravena zásoba proviantu a náčiní potřebného k obléhání; když byla hotova, táhli jsme příštího dne k městu v bitevním šiku a rozvinuli jsme se v dostřelu děl od hradeb na nejbezpečnějším místě; a zatímco na nás hřměli děly, bylo naše pěší vojsko rozděleno do brigád9 a přiděleno na různá stanoviště; naše jízda byla rovněž rozdělena. Některé oddíly byly vyslány pročesávat pole na té straně, odkud měl přijít nepřítel, jiné byly určeny zůstat u pěchoty, aby nás podporovaly proti výpadům, anebo aby nás podporovaly proti pomocnému vojsku, jež by mohlo městu přijít na pomoc. Zbytek naší jízdy byl poslán do kvartýrů, když byli ponecháni ordonanční rejtaři10, aby jim přinášeli zprávy.
Když bylo město obklíčeno ze všech stran, byl přes řeku postaven most, kam byla poslána silná stráž jízdy a pěchoty, aby na té straně bránila jak jejich zásobování, tak úniku. Rovněž byly zahájeny přibližovací zákopy a ve spěchu byly vydány rozkazy ke stavbě baterií. A když byly postaveny stráže jak k dělům, tak k těm, kdo pracovali v zákopech, plukovníci obhlíželi hradby před svými stanovišti; při tom byl hned zpočátku plukovník Fowle střelen z muškety skrz stehno a byl ihned poslán do Augsburgu, aby se léčil.
Před nocí byl vyslán druhý jízdní oddíl pro zprávy, aby první oddíl nepotkalo nějaké neštěstí; abychom tak nebyli překvapeni nepřítelem, jenž stál v síle pohromadě u Mnichova. Spensův regiment11 a můj byly určeny být při generálovi v jeho kvartýru; můj podplukovník velel strážím na baterii a v zákopech na našem úseku. A protože brigáda generálmajora Ruthvena12 stála na druhém úseku vedle vody, rozvinulo se mezi důstojníky obou brigád závodění ve statečnosti, kdo první dorazí přibližovacími zákopy k hradbě; ale ti z Ruthvenovy brigády byli přes všechnu svou píli nuceni postoupit přednost nám, jsoucím staršími čepelemi než oni; neboť ve skutečnosti jsme byli jejich učiteli v kázni, což nemohli než uznat. Byli totiž námi vycvičeni z vojáků na nižší důstojníky a pak pro své povýšení a postup odešli od nás s našimi doporučeními ke generálmajorovi, jako kapitán Gunne, poručík Brumfield, poručík Dumbarre, poručík Macboy, poručík Southerland, praporčík Denune a mnozí další, kteří byli povýšeni v Ruthvenově regimentu, až se nakonec snažili ve statečnosti předstihnout své bývalé vůdce. Přesto jsme spolu vždy udržovali takové náležité srozumění, že kdekoli jsme se setkali, byli jsme jedno, ne bez závisti ostatních.
Toto soupeření mezi námi natolik uspíšilo vítězství, že ještě před příštím ránem byl z naší baterie, kde velel Sinclaire13, prostřelen průlom v šanci14 před městem, a rovněž z úseku generálmajora byli na hradbě zabiti dva nepřátelští důstojníci, jejich děla byla sestřelena z lafet a v hradbě byl udělán velký průlom. Takže když nepřítel viděl, že má bránit dva průlomy, udeřil na buben15 a žádal o vyjednávání. To bylo povoleno; akord byl sjednán a bylo jim dovoleno odtáhnout se zbraněmi, neboť generál měl zprávy, že jejich vojsko táhne, aby je vyprostilo, a byl rád, že jim může povolit jakékoli podmínky, dříve než by byl nepřítelem, jsoucím tak blízko k vyproštění města, donucen od města odtáhnout.
Když nepřítel odtáhl a byl s doprovodem odveden, poslal generál generálmajora Ruthvena se silným oddílem pěchoty do města, aby obsadil všechna stanoviště a pak sepsal všechny zásoby a zboží, jež byly ve městě, jako obilí, víno, dělostřelectvo, střelivo, koně a všechno ostatní zboží či kaduky16 vůbec, aby jich užili podle libosti. Když se to stalo, bylo pěší vojsko posláno do dřívějších kvartýrů, aby si odpočinulo do dalších rozkazů. Jízda byla rovněž poslána do kvartýrů, a pak byly ve městě zřízeny kvartýry pro generála a jeho štáb17, jakož i pro plukovníky jízdy a pěchoty, dokud generál nerozhodne jinak.
Mnozí naši pěší vojáci byli zraněni na bateriích a v zákopech; ti dostali kvartýry ve městě a bylo jim dovoleno mít ranhojiče, aby je léčili. A město bylo ihned znovu obsazeno čtyřmi kompaniemi regimentu plukovníka Hugha Hamiltona18, nově naverbovanými muži ze Švýcarska, a jeho major, Ir, těm mužům velel. Ale k velení posádce byl ponechán jiný, německý major jménem Mountague. Ti, kdo vstoupili do města první, ukořistili dobrou kořist koní a jiného zboží. Ale největší část zabrali páni generálové, berouce užitek sobě, ač ne námahu. Tam jsme poprvé pocítili, že nám chybí náš dřívější vůdce, nepřemožitelný Gustav, jenž v takových chvílích zasloužilé kavalíry19 nejen ctil, ale byl také hotov je ze své štědrosti odměnit, přiznávaje jim kaduky, jak to učinil podplukovníku Gunnovi20.
Příštího dne byl oddíl tisíce jezdců s osmi sty mušketýry vyslán směrem k Mnichovu, aby získal zprávy o záměrech nepřítele, s rozkazem vpadnout do jeho kvartýrů, bude-li to příhodně možné. Ale proti jejich očekávání byl nepřítel pohromadě a v pohotovosti v lese, takže se náš oddíl znenadání dostal mezi ně, a ztrativ zajatce, byl s obtížemi nucen ustoupit; a nepřítel, dostav zprávu, že město bylo vydáno, pokračoval, aby nás předešel, v pochodu k Rainu na Lechu, aby ho dobyl jako náhradu za ztrátu Landsbergu.
Když se oddíl stáhl a generál se dozvěděl, že vévodovo vojsko21 táhlo na Rain, vytrhl s naším vojskem a táhl po druhé straně Lechu k Augsburgu. A z obavy, že by šance u Rainu a most mohly být nepřítelem dobyty, poslal kapitána Jamese Lyella s dvěma sty mušketýry jako posilu do šance s nařízením, aby po příchodu převzal velení nad šancí. Když tam přišel a našel tam plukovníka Wornbrana, ukázal mu své rozkazy a byl plukovníkem, jenž byl nepřítelem tvrdě tísněn a nesmírně vystrašen, vlídně přijat; takže kapitán neměl žádné potíže získat velení, jež rád přijal, jsa ctižádostivější cti než zisku, v přímém protikladu k plukovníkově povaze.
Když vojsko přišlo včas k vyproštění, byla naše jízda ponechána na straně řeky u Donauwörthu, s výjimkou regimentu mého bratrance z Foulisu22, jenž přešel most s pěchotou, jsa určen na první noční stráž, aby podporoval pěchotu. A hned po našem přechodu bylo do města navzdory vévodovu vojsku posláno pět set mušketýrů jako posila. A pak jsme začali stavět baterie a vést přibližovací zákopy k městu, posouvajíce reduty23 a baterie vpřed tak, jak postupovaly naše zákopy.
Druhé noci, když byly naše baterie hotovy, došlo mezi námi k vzájemné výměně dělostřelby, při níž byl dělovou koulí zabit praporčík Murray, jemuž byla přeražena stehenní kost; byl velmi želen, jsa vybraným a zkušeným vojákem, plným odvahy až do samého konce.
V neděli odpoledne nepřítel, uslyšev jistou zprávu o smrti Jeho Veličenstva24, sešikoval celé své vojsko, jízdu, pěchotu i děla, před městem, a raduje se z té zprávy, vypálil tři salvy z děl, mušket a pistolí. Tomu jsme nerozuměli, což nás tím více udivilo. Nicméně se generál rozhodl získat od nich nějaké zajatce a dát příštího rána podniknout výpad; a k tomu účelu bylo pod velením podplukovníka Leslyho25 vysláno pět set komandovaných mušketýrů26 s rozkazem udeřit před rozedněním na nepřítele. Což učinil; a vyrazil je z jejich stanovišť, přičemž bylo přes šedesát mužů zabito a třicet zajato; ti prozradili důvod své salvy. Od nich se také zjistilo, že vojsko o půlnoci vytrhlo a překročilo Dunaj po lodním mostě, jejž si postavilo, v úmyslu pospíšit rychle do Saska na posilu císařským, kteří po své porážce u Lützenu ustupovali do Čech.
Přes výhodu, kterou jsme měli k pronásledování nepřítele, jsoucího rozděleného řekou, náš generál nedovolil je pronásledovat, ač generálmajor Ruthven se všemi důstojníky nabízel vykonat dobrou službu. Generál z obavy, že by mohli být zoufalstvím přivedeni k boji, nedovolil je sledovat a raději se rozhodl ztratit zlatou příležitost.
Do tří dnů nato jsme táhli k Augsburgu, kde jsme dva měsíce leželi v otevřeném poli, v krajním mrazu, bez domů a stavení, což vojsko zničilo, jsouc zahálčivé bez válečného zaměstnání, když naši generálové dávali našim nepřátelům čas sebrat síly, aby nás znovu vyhnali ze země, kterou jsme předtím podmanili udatností a dobrým vedením Jeho Veličenstva.
Po tuto dobu jsem zůstával na svém mustrovním místě27 v klášteře Webling28, vydávaje svým důstojníkům patenty29 a peníze k doplnění a posílení jejich kompanií. Ale nepřítel, dobyv přechod a město Landsberg, jež byly vydány na akord plukovníkem Hughem Hamiltonem, který byl zajat a držen téměř tři roky, a získav tak přechod do Švábska, táhl na Memmingen a odtud na Brandenburg na Illeru30 a zahnal mě přes Dunaj; nuceni opustit dobré mustrovní místo, stáhli jsme se do Augsburgu, majíce Dunaj mezi sebou a nepřítelem; a na tomto pochodu mi nešťastně padl kůň na nohu, a jsa šest neděl v léčení, zůstával jsem stále u vojska a při všech příležitostech jsem velel z koně, jsa neschopen jít pěšky.
Příštího dne po našem příchodu do Augsburgu vytrhl generál Banér31 s vojskem, aby táhl k Ulmu na Dunaji a tam se spojil s polním maršálem Gustavem Hornem32, jenž měl přijít se silným oddílem jízdy, pěchoty a dělostřelectva z Alsaska; s ním přišel major Sidserfe33 a všichni mušketýři regimentu sira Jamese Ramseyho34, kteří, jsouce udatní a zkušení staří vojáci, byli komandováni ke všem důležitým podnikům, vedeni a řízeni rozvážným kavalírem, svým majorem.
Nepřítel, dříve než jsme se spojili s polním maršálem, dobyl Landsberg, Kaufbeuren, Kempten a Memmingen, kde leželo jeho vojsko, zatímco my jsme se spojili s polním maršálem u Ulmu. Falckrabě Kristián byl poslán velet vojsku na Rýně, když je generál Baudissin35 dobrovolně opustil, aby odjel na svou svatbu do Dánska.
Generál Banér, jsa rovněž churav, nejsa dosud plně vyléčen ze zranění, jež utržil u Norimberka36, byl poslán do magdeburského arcibiskupství37, aby tam shromáždil nové síly a spojil se s vévodou lüneburským38 a Sasem39, kteří po celý ten čas po smrti Jeho Veličenstva tvrdě pronásledovali císařské conjunctis viribus40, pomáhajíce vévodovi Výmarskému41 a švédskému vojsku. V té době říšský kancléř Oxenstierna42 po smrti Jeho Veličenstva nabídl vévodovi saskému, aby byl učiněn a zvolen direktorem vojsk; ten však nebyl ochoten to sám přijmout, ani by se ochotně nepodrobil vedení kohokoli jiného; takže jejich rozdělení časem vojsko zcela zničilo a téměř ztratilo dobrou věc, když se málokdo nebo nikdo nestaral o obecné blaho, ale všichni hověli svým rozmarům, dovolujíce nepříteli využít výhody, každý hledě jen svého vlastního prospěchu; to dalo podnět ke sněmu v Heilbronnu43.
Úvaha čtyřicátá první
Po odchodu Jeho Veličenstva do Saska byla naše brigáda, která předtím při všech příležitostech následovala Jeho Veličenstvo, jsouc často stráží jeho osoby, jako při jeho přechodu Rýna a v Mnichově, ponechána vzadu; což jsme tehdy pokládali za velmi kruté, jako bychom tím byli ztraceni, což však snad bylo prostředkem naší záchrany; neboť jako někteří, prchající před nebezpečím, potkají smrt, jiní nacházejí ochranu v samém chřtánu pohromy a jiní jsou ve spánku vrženi do klína štěstěny, zatímco jiní přes všechnu svou píli nedokážou od ní vykoupit jediný úsměv. Vidíme tedy, že člověk je pouhým míčem času, jsa zmítán sem a tam, řízen mocí, jíž se musí poslouchat; a víme, že je prozřetelnost, jež řídí všechny věci, jak se jí líbí, pro což žádný člověk není s to nalézt ani podat důvod; musíme proto věřit svatému Jeronýmovi44, jenž praví: Providentia Dei omnia gubernantur, & quae putatur poena, medicina est45.
Marně tedy reptáme na věci, jež musí být, a marně truchlíme nad tím, co nemůžeme napravit. Proto ať je naší hlavní útěchou, že jsme vždy v rukou královského ochránce; ať nás tedy potká cokoli, musíme být spokojeni a nezápasit s mocí.
Vidíme také, že pro velitele ve válce není nic nebezpečnějšího, než být jednou svými druhy, důstojníky a vojáky pokládán za chtivého zlého zisku; takové mínění, jednou přijaté podřízenými, může mocně zkřížit osudy jejich vůdců; neboť když důstojníci a vojáci pojmou o svých vůdcích špatné mínění, žádná výmluvnost je pak nedokáže přimět, aby o nich smýšleli dobře; neboť je-li jednou o vrchním důstojníku zaznamenáno, že si ponechává prostředky těch, kdo mu sloužili, je bez pochyby napříště svými následovníky opovrhován. A proto nikdy není hoden jména slavného velitele ten, kdo nedává přednost ctnosti štědrosti před láskou k pomíjivému zlatu; jinak jím budou navzdory jemu opovrhovat jak prostí vojáci, tak jeho nadřízení; neboť statečný velitel si nikdy nemá dělat modlu z peněz, jež mají uspokojit vojáky, ale má spíše hledět na to, co může následovat, totiž na svůj pád nebo přinejmenším na opovržení. Proto bych radil kavalírům, kteří velí a vedou jiné, aby si udržovali náklonnost těch, kdo sloužili statečně a věrně, aby, jsouce nespravedlivě pohrdáni, neobrátili své zbraně na opačnou stranu.
Vidíme také, že soupeření ve statečnosti mezi přáteli je chvályhodné, když se snažili, kdo první donutí nepřítele k vyjednávání; kde je chvályhodná píle a udatnost majora Sinclaira, jenž se nebál ničeho než hanby; kde vidíme, že vábidlem k velké námaze a strastem jsou sláva a čest. A vidíme, že všech umění a věd se dosahuje pilným cvičením; takže to není čas ani počet let, co dělá statečného vojáka, nýbrž ustavičné přemýšlení o cvičení a praxi; neboť vojáci by měli být cvičeni v běhu, ne aby utíkali, jak někteří činí, ale naopak, aby s největší rychlostí mohli pronásledovat své nepřátele, získávajíce čas při dostihování prchajících nepřátel, a aby mohli tím lépe přispět na pomoc svým přátelům; neboť více mužů se stává dobrými vojáky zvykem než od přírody. Zde jsem také viděl našeho generála řídit se radou Guicciardiniho46, jenž radil postavit stříbrný most, aby nepřátelé mohli projít; kdyby však nepřítel na svém ústupu zlenivěl a zabavil se kořistí, pak by byl vhodný čas se s ním, obtíženým kořistí, pustit do křížku.
Po smrti Jeho Veličenstva vidíme, že změna času dala našim nepřátelům větší výhodu; neboť zatímco naše vojsko leželo celou zimu nečinně u Augsburgu, nepřítel sbíral síly a my, ztrácejíce čas, jsme zanedbali svou povinnost, ztrativše svou hlavu a vůdce, když jsme měli spíše stíhat své nepřátele ohněm, mečem, pleněním a vražděním, dokud bychom je nepodmanili, než dopustit, aby nám nepřítel před nosem vzal to, co jsme dříve dobrým vedením Jeho Veličenstva dobyli. Vidíme tedy, že svět udržuje střídání; a jako jedna miska vah není vždy dole, ani druhá stále výše zdvižena, právě tak, podobni střídavému kmitu vahadla, jsme byli v této době s oběma našimi vojsky drženi stále ve hře pohybu.
Poznámky
Vysvětlivky
-
1. Kristián I. Falcko-Birkenfeldský (1598–1654), falckrabě, generál ve švédských službách; když Gustav Adolf na podzim 1632 odtáhl do Saska, svěřil mu velení nad vojskem ponechaným ve Švábsku a v Bavorsku. ↩
-
2. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král; v říjnu 1632 odtáhl z Bavorska do Saska proti Valdštejnovi a 6. listopadu 1632 starého stylu (16. listopadu nového stylu) padl u Lützenu. ↩
-
3. Rain am Lech – městečko s opevněným mostem přes Lech nedaleko jeho ústí do Dunaje, klíčový přechod mezi Švábskem a Bavorskem; v dubnu 1632 zde Gustav Adolf vybojoval přechod Lechu proti Tillymu. ↩
-
4. Eichstätt – biskupské město na Altmühlu na pomezí Frank a Bavorska. ↩
-
5. Akord – kapitulace na základě smlouvy, jež posádce zpravidla zaručovala volný odchod. ↩
-
6. Landsberg am Lech – opevněné město na Lechu jižně od Augsburgu, střežící přechod mezi Švábskem a Bavorskem; Švédové je dobyli v listopadu 1632, bavorské vojsko je však brzy nato získalo zpět. ↩
-
8. Kvartýr – ubytování vojska, zpravidla nucené, v domech měšťanů a sedláků. ↩
-
9. Brigáda – taktický svazek několika regimentů (u Švédů zpravidla dvou až čtyř), zavedený Gustavem Adolfem. ↩
-
10. „Ordnance Rutters“ – rejtaři (jezdci) ponechaní jako ordonance, tj. spojky k doručování rozkazů a zpráv. ↩
-
11. Regiment sira Jamese Spense (asi 1571–1632), skotského diplomata a plukovníka ve švédských službách; Spens sám zemřel v listopadu 1632. ↩
-
12. Sir Patrick Ruthven (asi 1573–1651), skotský důstojník ve švédských službách od roku 1606, roku 1632 velitel Ulmu a generálmajor; později hrabě z Forthu a Brentfordu a vrchní velitel royalistů v anglické občanské válce. ↩
-
13. John Sinclair, major Monrova regimentu, autorův bratranec; roku 1633 podplukovník, padl téhož roku u Neumarktu v Horní Falci. ↩
-
14. Šance – polní pevnůstka, zde předsunuté opevnění před městem. ↩
-
15. Bubnování bylo dobovým znamením žádosti o vyjednávání. ↩
-
16. „Cadouks“ (z lat. caduca, něm. Kaduk) – propadlé, zabavené statky a kořist, jimiž vrchní velitel podle svého uvážení odměňoval důstojníky. ↩
-
17. „Hofstaffe“ (něm. Hofstab) – dvorní štáb, tj. družina a kancelář vrchního velitele. ↩
-
18. Pravděpodobně Hugh Hamilton (asi 1607–1679), skotský důstojník ve švédských službách, později švédský generálmajor a svobodný pán, po návratu do vlasti baron Hamilton of Glenawly; ztotožnění není zcela jisté. ↩
-
20. Pravděpodobně William Gunn, skotský důstojník ve švédských službách, jenž později přešel do císařských služeb; bližší údaje nejsou jisté. ↩
-
21. Vojsko Maxmiliána I. Bavorského (1573–1651), vévody a kurfiřta bavorského, hlavy katolické Ligy; v poli mu tehdy velel císařský generál Johann von Aldringen (1588–1634). ↩
-
22. Robert Monro z Foulisu (zemř. 1633), 18. baron z Foulisu, náčelník klanu Munroů, zvaný „Černý baron“; plukovník jízdy ve švédských službách, autorův náčelník a bratranec; zemřel roku 1633 v Ulmu na následky zranění. ↩
-
24. Gustav Adolf padl v bitvě u Lützenu 6. listopadu 1632 starého stylu (16. listopadu nového stylu); bitva skončila vítězstvím Švédů pod velením Bernarda Výmarského, Valdštejn ustoupil do Čech. ↩
-
25. Některý z četných skotských důstojníků jména Leslie ve švédských službách; bližší ztotožnění není jisté. ↩
-
26. Komandovaní (commanded) mušketýři – muži vyčlenění z různých kompanií ke zvláštnímu úkolu. ↩
-
27. Mustrovní místo (muster place) – shromaždiště, kde se regiment doplňoval a mustroval, tj. přehlížel a vyplácel. ↩
-
28. Patrně benediktinské opatství Wiblingen u Ulmu, na soutoku Illeru s Dunajem. ↩
-
29. Patent – písemné pověření k verbování kompanie, spojené s jmenováním jejího velitele. ↩
-
30. Brandenburg an der Iller – ves se zámkem u Dietenheimu na Illeru, jižně od Ulmu. ↩
-
31. Johan Banér (1596–1641), švédský generál, od roku 1634 polní maršál a vrchní velitel švédské armády v Německu; vítěz od Wittstocku (1636). ↩
-
32. Gustav Horn (1592–1657), švédský polní maršál, jeden z nejbližších velitelů Gustava Adolfa; roku 1632 velel na Rýně a v Alsasku, roku 1634 upadl u Nördlingenu do zajetí. ↩
-
33. Sydserf, skotský důstojník, major regimentu sira Jamese Ramsayho; bližší údaje nejsou známy. ↩
-
34. Sir James Ramsay (1589–1639), zvaný „Černý Ramsay“, skotský plukovník ve švédských službách; od roku 1634 velitel Hanau, jež dlouho hájil; zemřel v zajetí. ↩
-
35. Wolf Heinrich von Baudissin (1579–1646), lužický šlechtic, generál švédské jízdy; Monro píše „Bawtishen“. Roku 1633 švédskou službu opustil a přešel k Sasům. ↩
-
36. Banér byl zraněn v bojích u Alte Veste u Norimberka v srpnu 1632. ↩
-
37. Stift Magdeburg – území arcibiskupství magdeburského, světského knížectví na středním Labi. ↩
-
38. Jiří Brunšvicko-Lüneburský (1582–1641), vévoda, generál dolnosaského kraje ve spojenectví se Švédy. ↩
-
39. Jan Jiří I. Saský (1585–1656), kurfiřt saský, od roku 1631 spojenec Švédů; roku 1635 uzavřel s císařem pražský mír. ↩
-
41. Bernard Sasko-Výmarský (1604–1639), vévoda, jeden z nejschopnějších protestantských vojevůdců; po smrti Gustava Adolfa převzal velení u Lützenu. ↩
-
42. Axel Oxenstierna (1583–1654), švédský říšský kancléř; po králově smrti řídil celou švédskou politiku v Německu. ↩
-
43. Sjezd v Heilbronnu (březen–duben 1633), na němž Oxenstierna se stavy čtyř hornoněmeckých krajů (franského, švábského, hornorýnského a kurrýnského) založil heilbronnský spolek pod švédským vedením; Sasko a Braniborsko se nepřipojily. ↩
-
44. Sv. Jeroným (asi 347–420), církevní otec, překladatel bible do latiny (Vulgáta). ↩
-
45. Latinsky „Boží prozřetelností je řízeno vše, a co se pokládá za trest, je lékem.“ Výrok připisovaný sv. Jeronýmovi. ↩
-
46. Francesco Guicciardini (1483–1540), florentský historik a politik, autor Dějin Itálie; zásadu „nepříteli na ústupu postav stříbrný (zlatý) most“ tam přičítá španělskému vojevůdci Gonzalovi de Córdoba. ↩