Knihovna · Paměti generála Monra

Služba čtyřicátá: o bitvě u Lützenu

Služba čtyřicátá: o bitvě u Lützenu

Jeho Veličenstvo král švédský¹, vědouc, že vévoda frýdlantský² opustil město a zámek Weissenfels a čtvrtého listopadu³ odtáhl se svým vojskem k Lützenu, dvě míle⁴ od Lipska, vytrhlo pátého listopadu s celým vojskem dvě hodiny před rozedněním z Naumburgu, pustilo se za nepřítelem a téhož dne odpoledne přišlo na dohled; předvedlo se se svým vojskem v bitevním šiku, takže ihned začala čilá šarvátka mezi oddíly, které byly vyslány z obou vojsk, přičemž Švédové stále dobře užívali svých malých děl⁵, dokud je noc nerozdělila. V této šarvátce Švédové získali jednu ze standart Chorvatů⁶, na níž byla vymalována Štěstěna a orel, což bylo na naší straně pokládáno za dobrý začátek.

Švédské vojsko stálo celou noc v bitevním šiku a Jeho Veličenstvo mělo v úmyslu udeřit na císařské vojsko dvě hodiny před rozedněním; ale pro hustou mlhu, která padla, muselo Jeho Veličenstvo vyčkat, až se rozední a vyjasní. Nepřítel však, vida Švédy tak blízko a že to bez boje neskončí, se zatím dobře postaral o svou výhodu a vydal rozkazy, aby ihned prohloubili příkop, který měli před svou frontou⁷, více, než byl původně vykopán, a aby v něm usadili mušketýry, které by tak měli před sebou jako kryt rovnající se každému prsnímu valu či parapetu, k jejich větší bezpečnosti.

Jeho Veličenstvo pak, když skončilo ranní modlitby a mlha mizela s východem slunce, dávajícím podle všeho známky jasného dne, potěšujícím povzbuzením vybídlo každého muže, pěšího i jízdního, aby statečně bojoval, obracejíc svou řeč zvláště ke Švédům a Finům: „Vy věrní a udatní bratři, hleďte, abyste se dnes udatně chovali a statečně bojovali za slovo Boží a za svého krále; učiníte-li tak, dojdete milosti u Boha a cti před světem a já vás věrně odměním; neučiníte-li tak, přísahám vám, že vaše kosti se už nikdy nevrátí do Švédska.“

Němce Jeho Veličenstvo povzbuzovalo tímto způsobem: „Vy věrní a hodní němečtí bratři, důstojníci i prostí vojáci, vybízím vás všechny, chovejte se mužně a bojujte se mnou věrně; neutíkejte, a já nasadím své tělo a krev s vámi pro vaše dobro; setrváte-li se mnou, doufám v Boha, že dosáhnu vítězství, jehož užitek připadne vám a vašim potomkům; a učiníte-li jinak, jste ztraceni vy i vaše svobody.“ Jeho Veličenstvo, dokončivši tuto řeč, praví: „Nyní do toho, a volejme k Bohu jedním hlasem: Ježíši, Ježíši, Ježíši, pomoz mi dnes bojovat pro slávu tvého jména.“ Postoupilo pak v plném šiku lačné, neokusivši jídla ani nápoje, přímo vpřed k městu Lützenu, kde se po obou stranách ukazovali jezdci vévody frýdlantského, dokud jejich generál nepřivedl svou pěchotu do šiku vedle větrného mlýna⁸; pak se poněkud stáhli stranou k příkopu, který měli před frontou, a postavili se v šik po pravé straně města Lützenu, a nato město zapálili, aby jim Švédové z té strany nemohli uškodit.

Přesto s plným odhodláním pochodovalo švédské vojsko v plném šiku podél města k příkopu, kde byli usazeni jejich mušketýři, a předvedlo se v dobrém pořádku proti mocnému a silnému císařskému vojsku; načež velká císařská děla, rozestavená u větrného mlýna, začala pálit doprostřed švédského vojska a byla ihned oplacena a zodpovězena stejným hřmotem; takže děla hrála po dvě dlouhé hodiny na obou stranách a boj statečně pokračoval, až mezi devátou a desátou hodinou Jeho Veličenstvo samo postoupilo proti nepříteli s předvojem svého vojska až k jejich příkopu, kde byli usazeni jejich mušketýři velmi k neprospěchu Jeho Veličenstva, takže mnozí z vojsk Jeho Veličenstva do něho padli; přesto vyhnali nepřítele kousek z příkopu a vzali sedm císařských děl, která byla rozestavena podél příkopu. Potom přišla za nimi další švédská brigáda, čili žlutý regiment gardy⁹, a nedbajíc příkopu, který jí stál v cestě, ani tří eskadron čili oddílů¹⁰ nepřátelské pěchoty, čtyřikrát silnějších než ona, které mužně porazila a přiměla ustoupit, až byly rozbity, a podruhé je rozprášila také, až do třetího postupu; a zeslábnuvši a unavena tolika statečnými útoky, narazila na odpor třetího nepřátelského oddílu, dobře podporovaného dvěma eskadronami jízdy, a nakonec, když modré regimenty¹¹ přišly nahoru, aby jí ulehčily, byla zatlačena zpět a téměř tak rozprášena, že byla zničena, a sedm děl, která předtím získala, jim bylo opět odňato. Zatím švédská malá děla, rozestavená před brigádami, byla namířena na nepřátelská děla u větrného mlýna, na něž pálila také děla vévody Bernarda¹², jež byla před jeho brigádou, a působila nepříteli velké škody, takže byl nucen stáhnout svá děla kousek za mlynářův dům; v tom čase Jeho Veličenstvo s několika eskadronami jízdy zaútočilo na nepřítele, který byl třikrát silnější než oni, útočíc svým pravým křídlem, a jeho levé křídlo na ně udeřilo s takovou zuřivostí, že jejich zadní voj čili záloha byla ohromena, neboť byli tak divocí, že prošli skrze své nepřátele a obrátili je na útěk. Ale zvláště Jeho Veličenstvo samo, které zaútočilo příliš daleko se čtyřmi kornetami¹³ doprostřed nepřátelských oddílů, smrtelně raněno vypustilo ducha, bojujíc za Boha a na obranu pravého náboženství; odešlo udatně a pro sebe šťastně, v Kristu, našem Spasiteli¹⁴.

Přesto dva velké houfy Chorvatů z nepřátelského levého křídla stály pevně a udeřily na pravé křídlo švédské jízdy s takovým křikem a zuřivostí, že postoupily tak daleko, až se staly pány švédských muničních vozů a uvedly i některé švédské jezdce ve zmatek; načež na ně ihned udeřily tři eskadrony švédské jízdy, mezi nimiž byl i podplukovník Rolingen, který statečně podporoval ostatní a byl střelen do paže. Přesto byli Chorvati se ztrátami opět zahnáni zpět; během té doby nezahálel vévoda Bernard Výmarský s levým křídlem švédské jízdy, nýbrž s komandovanými mušketýry¹⁵ z Leslieho regimentu¹⁶ a s malými děly zaútočil na nepřátelské pravé křídlo, donutil je ustoupit ke svým dělům u větrného mlýna a šibenice, a po dlouhém boji byli nakonec přinuceni ustoupit a zanechat Švédům čtrnáct kusů velkých děl.

Když vévoda Výmarský útočil na nepřítele, vzňaly se jeho muniční vozy, což nepříteli velmi uškodilo; ale potom přišel z Halle Pappenheim¹⁷ s nečekanou čerstvou posilou a boj začal nanovo, ostřeji a prudčeji než předtím, a nějaký čas pokračoval velmi zuřivě, když on shromáždil rozprášené oddíly; jejich pořádek lze sotva dobře popsat, protože bylo už tak blízko noci, než Pappenheim přišel; přesto boj pokračoval horký a krutý, dokud byl naživu, až do doby po osmé hodině večerní, kdy nakonec Pappenheim padl a císařští ztratili odvahu, a s pomocí Boží a mužnou a udatnou odvahou vévody Bernarda Výmarského přešlo vítězství na švédskou stranu; nepřítel opustil pole a spálil své ležení s celým trenem¹⁸ a třemi děly, která nemohl odvézt; ustoupil opět na Lipsko.

Z císařských byli zabiti opat fuldský¹⁹, hrabě Pappenheim, plukovník Lane, plukovník Vestrum, podplukovník Lorde, podplukovník Taphim, podplukovník Camerhooffe, plukovník Seves²⁰ s mnoha jinými nižšími důstojníky a vojáky.

Na švédské straně byli ztraceni s Jeho Veličenstvem generálmajor Isler, plukovník Gerstorfe, generálmajor hrabě Neeles, Švéd²¹, plukovník Vildesten, a mnozí další byli zraněni; a z našeho národa byl dělem a dvakrát mušketou raněn kapitán Henry Lindesey, bratr Bainshowův²², který nějaký čas ležel v poli téměř mrtev; zraněni byli i mnozí důstojníci regimentu plukovníka Ludovicka Leslieho, kteří se dobře chovali, jsouce vesměs staří zkušení důstojníci a staré, bitvami otlučené čepele vojáků.

V této bitvě bylo, jak se soudilo, zabito devět tisíc mužů, kromě raněných, z nichž mnozí potom zemřeli na svá zranění, jako na císařské straně hrabě Berthold z Valdštejna²³, plukovník Comargo, plukovník Browner, starý plukovník Viltzleben a jiní²⁴. Na švédské straně zemřel po bitvě na svá zranění také generálmajor hrabě Neeles.

Po smrti Jeho Veličenstva byl v celém vojsku veliký a neobyčejný žal a zármutek; přesto nikdy nedopustili, aby to bylo vidět navenek, nýbrž stíhali nepřítele dále ještě prudčeji a krutěji než předtím. Neboť vévoda Výmarský a ostatní kavalíři²⁵ vojska, pochopivše velké neštěstí smrti Jeho Veličenstva, se všichni stejně rozhodli, že je lepší zemřít na místě s Jeho Veličenstvem než ustoupit o jedinou stopu; a toto rozhodnutí bylo příčinou, že nakonec korunovali žalostnou smrt Jeho královského Veličenstva vznešeným a hrdinským vítězstvím, takže si lze představit, že Jeho Veličenstvo zemřelo v nejvyšším stupni slávy, jaké kdy dosáhl který král či císař, a jeho život stejně zvěčňuje jeho chválu i slávu, neboť byl vítězný před smrtí, ve smrti i po smrti.

Vévoda frýdlantský Valdštejn po ztrátě této bitvy ustoupil se svým rozprášeným vojskem k Lipsku, a nemaje čas tam setrvat, byl nucen ustoupit dále do českých hor²⁶; a potom bylo Lipsko osvobozeno od nepřátelských sil vévodou lüneburským²⁷ a Sasy, kteří táhli Jeho Veličenstvu na pomoc před bitvou, ale jejichž pochod byl příliš pomalý, takže jejich posily přišly až poté, co byly rány rozdány.

Lipský zámek zvaný Plassenburg²⁸, který se dlouho držel, byl opět dobyt, a s ním byla Švédy podruhé osvobozena všechna ostatní místa v Sasku, která císařští obsadili, jako Chemnitz, Freiberg atd. Za tuto službu byli Švédové špatně odměněni nevděčným Sasem²⁹, jehož nevděk vůči švédské koruně nebude nikdy zapomenut.

Po celou tu dobu se švédskému polnímu maršálovi Gustavu Hornovi³⁰ velmi šťastně dařilo v Alsasku: nejenže dobyl silnou a pevnou biskupskou pevnost Bennenfeld³¹ navzdory císařským, kteří se ji snažili vyprostit – po dlouhém dvouměsíčním obléhání ji polní maršál dobyl akordem³² –, ale i města Schlettstadt, Colmar, Hagenau, Mülhausen³³ a téměř celé Horní Alsasko v krátkém čase podrobil své kontribuci³⁴ a moci.

Úvaha čtyřicátá

Jeho Veličenstvo, ač tehdy silami o mnoho slabší než nepřítel, přesto nechtělo ztrácet čas; vidouc, že se od něho Valdštejn jednou vzdálil a že Pappenheim je také nepřítomen s vojskem Ligy, rozhodlo se Jeho Veličenstvo, že nejlépe bude chopit se příležitosti a nedat nepříteli čas ani získat další výhodu, ani znovu shromáždit síly, které byly od něho rozptýleny, soudíc, že je nejlépe vypořádat se s jedním po druhém; a vědělo, že je jakýmsi šílenstvím čekat, až budou nepřátelské síly rozmnoženy, neboť příležitost chopená ve válce často prospěje více než odvaha sama. Vidíme tedy, že na Jeho Veličenstvo byla vložena nutnost svést tuto bitvu včas, poněvadž nepřítel, až by se spojil, byl dvakrát silnější než on, a Jeho Veličenstvo pak nemělo žádné místo k ústupu v okruhu deseti mil, což by nejen zničilo jeho vojsko, ale i sklíčilo jeho přátele a spojence, jimž přišlo na pomoc. Valdštejn od Jeho Veličenstva ustupoval úmyslně, aby získal čas, dokud k němu nepřijde Pappenheim nebo dokud by nemohli vzít vojsko Jeho Veličenstva mezi sebe; což Jeho Veličenstvo předvídalo a odvážilo se boje, vyhledavši nejprve Valdštejna před Pappenheimovým příchodem. Je zbytečné více rozumovat o rozhodnutí Jeho Veličenstva, neboť všechny rady a úvahy se schvalují podle toho, jak se náhodou zdaří; což je nanejvýš nespravedlivé.

Zde také vidíme, jak velké břímě je vloženo na toho, kdo vede vojsko, a ze všech břemen největší je svést dobře bitvu se slabým vojskem proti silnému. K tomu je zapotřebí moudrého a odvážného velitele; neboť má-li být svedena bitva, je pro krále, hlavu a srdce vojska, nebezpečné vydat s nebezpečím pro celé vojsko sebe a své království rozhodnutí či rozsudku vrtkavé Štěstěny, nebo podnikat obtížné věci a vsadit celý svůj stát do hry, poněvadž bezpečí celku závisí na něm samém; neboť není nic hroznějšího pro velitele, a čemu se má se vší pílí vyhýbat, než aby v jediném čase a jediném okamžiku svěřil celý svůj stát a království rozhodnutí náhody, aniž se mu nabízí velká výhoda. Ani by král neměl bojovat se všemi svými silami najednou, leda by mohl jasně předvídat jistou porážku svou či svých nepřátel; a rozhodne-li se pak bojovat, ať k zamezení rozbrojů velí jeden nejvyšší velitel, což je vždy nejlepší, neboť mnoho hlav ve velení plodí jen zmatek. Proto je nanejvýš potřebné, aby jeden velel a ostatní poslouchali, jak se stalo zde u Lützenu; a nejlepší způsob velení je udržovat lidi v bázni před povinností ne tak krutostí (jak činí mnozí nízcí generálové) jako umírněnou přísností; neboť velitelé mají vždy jednat jako moudří plavci, nedržet kurs stále jedním směrem, nýbrž občas ustoupit bouři, a když pomine, ať sledují opět svůj kurs; tak i moudří velitelé mají mírnit své rozkazy podle času. Neboť jako na klidném moři může kormidlovat kdokoli, ale ve velké bouři je třeba zkušeného a moudrého plavce, tak i ve velení, má-li být svedena bitva, je třeba moudrého a statečného velitele; neboť nikdo nemůže dobře velet, kdo se nenaučil poslouchat. Proto je nejobtížnější věcí na světě dobře velet, ať sobě, nebo jiným; a kdo chce dobře velet, nesmí se ukazovat krutým ve slovech ani v ranách, nýbrž pokud možno má lidi získávat pro svůj záměr prosbou a přátelským povzbuzením, ukazuje se vážným, majestátním a laskavým, získávaje u svých podřízených úctu, bázeň a štědrost s náležitou poslušností; a to je jediný nejlepší způsob, jak velet a udržet lidi v poslušnosti; kteréžto vlastnosti všechny byly hojně přítomny ve Lvu Severu, nepřemožitelném Gustavovi, jenž tímto způsobem povzbuzoval k boji své krajany a poddané a také bratrsky, s láskou, povzbuzoval Němce, kteří byli jeho přísežnými služebníky. Kdo by neposlechl takového velitele a nebojoval dobře, jsa ujištěn, že pod jeho šťastným vedením dosáhne po námaze a bolesti slávy a cti zde a nesmrtelné koruny po smrti za to, že dobře bojoval boje Páně?

Jako Jeho Veličenstvo přistupovalo ke svým nepřátelům s moudrostí a odvahou, tak Valdštejn přistupoval ke svým lstí a chytrostí, vykopav před našimi silami příkop, aby do něho padly; ten se stal hrobem jeho vlastních vojáků, kteří padli do jámy, již připravili jiným³⁵.

Přiznávám, že ve válce není nic užitečnějšího než oklamat nepřítele a že lidé často dosahují vítězství lstí; ale moudrost Gustavova, okořeněná nekonečnou odvahou, se nedala chytit do ptáčníkovy léčky, nýbrž ji s pomocí Boží prolomila, až zvítězil nad svými lstivými nepřáteli.

Tento velkodušný král mohl být pro svou udatnost právem nazýván Králem velkolepým a za takového pokládán; on, když jednou spatřil, že hrozí ztráta dne, vida některé síly zatlačené a některé prchající, udatně zaútočil doprostřed svých nepřátel rukou i hlasem, a ač třikrát střelen, vydržel boj, konaje stejně povinnost vojáka i krále, dokud za cenu vlastního života neobnovil vítězství ke své věčné cti; zemřel vstoje, slouže obecné věci, Pro Deo et Religione tuenda³⁶; a dostav tři kule, jednu do těla, jednu do paže a třetí do hlavy, nanejvýš ochotně vypustil ducha, byv po celý svůj život králem, který se bál Boha a chodil přímo ve svém povolání; a jak žil křesťansky, tak zemřel nanejvýš šťastně, na obranu pravdy; a na svědectví, že to všechno je pravda, mohl bych vzít nebe i zemi, slunce i měsíc, nerosty atd. za svědky, že jeho prapory vždy vlály a rozvíjely se ve jménu Páně a že jeho důvěra nebyla složena v rámě lidské, ač byl válečníkem od svého mládí; byl vojevůdcem nad Izraelem³⁷, jehož prsty Pán učil bojovat a vést jeho lid.

Měl srdce lva, jenž s Boží pomocí vykonal takové věci, že ti, kdo to viděli a slyšeli jako já, museli říci, že to učinil Pán, a ne on, neboť to bylo dílo Páně. Ale naši protivníci a jejich zatracená sebranka jezuitů a mnichů³⁸ řeknou, že to byla jejich moc a síla a dobrota jejich věci, co způsobilo pád Jeho královského Veličenstva. My však můžeme říci se Šalomounem v osmadvacáté kapitole Přísloví, verši dvacátém prvním³⁹, že to bylo pro hříchy země a naše hříchy, že byl vzat z našeho středu a od těch ubohých kavalírů, kteří jej následovali z lásky k Jeho Veličenstvu a z lásky k věci. Byl střelen třemi kulemi a poslední ho usmrtila, pro naše hříchy a hříchy země. A co vykonal před svou smrtí pro svobodu Německa a svobodu evangelia, to zná každý: opustil vlastní království, aby přinesl cizincům svobodu v jejich; nedbal vlastního života pro Německo, aby si oni zachovali své; bděl a staral se o ně dnem i nocí jako otec o své děti, aby jim nakonec přinesl mír, v němž by mohli klidně spát; přinesl klíče a otevřel dveře jejich kostelů, které byly zavřeny antikristovskými modláři, takže ďáblovo učení bylo opět vyhnáno z Falce⁴⁰ a evangelium Kristovo kázáno a svátosti řádně vysluhovány, což jsem viděl a čeho jsem byl účasten, zpívaje díky Bohu za jejich vysvobození.

On to byl a nikdo jiný pod Bohem, kdo jim dopomohl k jejich svobodám; on to byl a nikdo jiný, kdo vysvobodil Izrael. Přesto byl nevděk lidu tak veliký, že jsem na vlastní uši několikrát slyšel některé z nich říkat, že mohl zrovna tak zůstat ve své vlastní zemi, dokud by pro něj neposlali – tak veliký byl jejich nevděk! Rovněž říkali, že kdyby měl doma mnoho, nebyl by k nim přijel přes moře tak dalekou cestu. Nebylo to oplácení dobrého zlým? Nebyla to zrovna úloha nejvyššího číšníka, který si nevzpomněl na Josefa, nýbrž na něj zapomněl⁴¹? Nebyla to úloha Jóaše vůči jeho otci Jójadovi⁴²? Ó, to tedy byla jedovatá kule nevděku lidu, pro niž byl náš král a pán vzat! Ó, kéž by Bůh dal, aby lid nebyl nikdy tak nevděčný, aby náš král, vojevůdce a pán ještě žil!

Nadto, jako byli tito lidé nevděční, tak byli mnozí z nich v čase svých soužení bezbožní, jak jsem často na vlastní oči spatřoval mezi nimi bezstarostnou jistotu; myslíce, že jejich vítězství jsou tak častá a jejich vlastní moc tak veliká, že nepotřebují pomoc Švédů ani cizinců, a jejich pýcha byla tak veliká, že ve své pýše pohrdajíce cizinci vedli život velmi zpupný a zhýralý, oddáni skutkům těla, cizoložství, smilstvu, nečistotě, chlípnosti, modlářství atd.⁴³ Slovem, bylo to mezi nimi jako za dnů před potopou, jako by na ně Pán zapomněl nebo neviděl jejich ničemnost, takže Bůh je musel potrestat smrtí Jeho Veličenstva. Neboť ve svých srdcích říkali, že není Boha⁴⁴; a tak na ně jejich neštěstí přišlo znenadání; a toto chování lidu způsobilo předčasnou smrt Jeho Veličenstva, střeleného podruhé. Ó, kéž by Bůh dal, aby byli jednali jinak a sloužili Bohu věrněji, abychom byli mohli mít přítomnost a vedení našeho velkodušného krále déle, dokud by pýcha Rakouska nebyla více pokořena a babylonská nevěstka⁴⁵ přivedena k pokání ze svého modlářství! Ó, kéž bych dovedl dosti oplakat jeho smrt! A také oplakat vlastní hříchy a ničemnost lidu, která byla svými hříchy příčinou této předčasné smrti! A také Jeho Veličenstvo samo bylo hříšník, jak samo často vyznávalo, přejíc si, aby mu Bůh nepřičítal velkou úctu a vážnost, kterou mu prokazovali nejlepší z lidu, neboť je jen hříšný člověk jako oni; pro niž se obávalo, že se na něj Pán hněvá; ukazujíc svým vyznáním, že se nechlubí ničím než Pánem, připisujíc vždy všechna svá vítězství Bohu a nic si neosobujíc. Neboť se odvažuji směle říci, že byl mužem podle srdce Božího, byl-li kdo takový na zemi. Takový byl náš pán, vojevůdce a král. Jako byl Abraham otcem mnohých, tak byl náš pán, vojevůdce a král. Byl Noe ve své době bez úhony? Tak byl náš pán, vojevůdce a král. Byl Jób ve svém utrpení trpělivý? Tak byl náš pán, vojevůdce a král. Byl Jónatan⁴⁶ věrný a přímý v dodržování slova? Tak byl náš pán, vojevůdce a král. Byl Jóšafat⁴⁷ ve svých válkách kajícný a horlivě prosící o pomoc Páně? Tak byl náš pán, vojevůdce a král. Byl Simeon⁴⁸ dobrý a plný Ducha? Tak byl náš pán, vojevůdce a král. Byl mladý Tobiáš⁴⁹ po všechny své dny pamětliv Pána ve svém srdci a jeho vůle nebyla nakloněna hříchu? Tak byl náš pán, vojevůdce a král, podobný kameni nejdražšímu, jako jaspis, čirý jako křišťál⁵⁰, na věky věků. A vpravdě, kdyby Apelles⁵¹ se svým malířským uměním a Cicero⁵² se svým řečnickým jazykem byli oba naživu a snažili se něco přidat k dokonalosti našeho pána, vojevůdce a krále, vpravdě ani nejlepší barvy jednoho, ani nejlepší slova druhého by nedokázaly přidat jediný stín k jasu jeho královské mysli a ducha; takže dokud svět stojí, nemůže být náš král, vojevůdce a pán dosti chválen. Běda tedy! Byly to naše hříchy a hříchy vojska i země, jež byly příčinou našeho trestu, že jsme ho ztratili s onou neblahou poslední kulí ze tří, prostřelenou hlavou toho, jenž byl hlavou nás všech pod Bohem, naším Otcem v Kristu; to nás zničilo, byli jsme to my, pravím, kdo zhřešili proti Pánu a jeho pomazanému. Byly to naše nepravosti, jež nám takto přerostly přes hlavu, že jsme ztratili svou hlavu a vůdce. Běda, běda tedy nám, kteří jsme opustili Pána, až jsme přiměli Pána, aby nám ho vzal, jeho, jenž byl pod Bohem naší stráží a útěchou ve všech našich souženích! Co tedy máme činit, abychom s ním jednoho dne kralovali ve slávě? Dokud je dnes, musíme odložit skutky temnoty a přijmout světlo v novotě života, kajíce se ze zlého a odvracejíce se od své ničemnosti pokáním, ne jako Kain, ne jako Saul, ne jako Achitofel⁵³, ne jako Jidáš Iškariotský, kteří všichni zoufali; nýbrž jako Ninivští v prachu a popelu se postit a modlit, věříce v Pána⁵⁴; a s Davidem říkat: Zhřešili jsme proti tobě a proti nebi, buď nám milostiv, ó Pane; jako Petr, nechť, ó Pane, hořce pláčeme⁵⁵; kajme se tedy a věřme evangeliu, věřme, ano, a obraťme se k Pánu celým srdcem, s postem a modlitbou, a truchleme se Saulem, který řekl: Ty jsi spravedlivější než já, neboť jsi mi prokázal dobré za zlé⁵⁶; tím spíše máme pozvednout své hlasy a se slzami pokání truchlit nad ztrátou našeho pána, vojevůdce a krále, způsobenou našimi hříchy a nevděkem. Proto dnes, dokud máme čas, vyznejme své hříchy před Pánem a kajme se, aby nás nestihlo něco horšího a nebyli jsme pak uvrženi do vězení, dokud nezaplatíme do posledního haléře⁵⁷; neboť jestliže Pán neušetřil svého vlastního Syna, jenž byl bez viny a bez hříchu, když na sebe vzal naše hříchy, co se pak stane s námi? Nic jiného, než že neodvrátíme-li se od svých hříchů, musíme také zemřít smrtí. Nezavírejme tedy své uši jako u Meriby a u Massy na poušti⁵⁸, nýbrž volejme s marnotratným synem: Otče, zhřešili jsme proti tobě a proti nebi a nejsme více hodni slout tvými syny⁵⁹. Pane, buď nám tedy milostiv a nevcházej s námi v soud⁶⁰. Pak všichni nosme smutek a oplakávejme smrt udatného krále Gustava Adolfa, dokud dýcháme. Ale co to pomůže? Res est irrevocabilis, et quod factum est infectum fieri nequit⁶¹, co se stalo, nelze odvolat; a máme truchlit jako ti, kdo nemají naděje⁶²? To buď od nás daleko, neboť nám to nepomůže ani v tomto životě, ani v životě budoucím. Řekněme tedy s Micheášem: budiž nám, jak se líbí Bohu⁶³; a řekněme s Davidem: Je nám dobře, ó Pane, žes nás trestal svou metlou⁶⁴; ty nám také můžeš pomoci a přivést nás ke šťastnému konci všech našich běd; Pán nedopustí, abychom my ani naše símě strádali chlebem⁶⁵, a Pán, náš Bůh, vždy dával lidu izraelskému po všechny časy vládce, soudce a krále, a Jáel⁶⁶, byť opovrhovaná žena, byla dosti silná, aby ve spravedlivé věci zatloukla hřeb. Nevzbudí pak Pán na naše pokání někoho, kdo se ještě ujme jeho věci, nás, kteří jsme také Izrael a lid Páně a jeho dědictví, jsouce také pokřtěni ve jménu Páně? A jako matka nezapomíná na své dítě, tak ani Pán nezapomene na nás⁶⁷, nýbrž místo našeho pána, vojevůdce a krále nám ještě dá udatného vůdce, pošlého, jak doufám, z udatného Bruce⁶⁸ a z prvního krále Stewartů⁶⁹, z potomstva Alžběty, královny české⁷⁰ a klenotu svého pohlaví, nejskvělejší jasem mysli, na ženu, jakou země může poskytnout. Z ní, přeji si, ať vyjde do pole vůdce, aby bojoval se štěstím a vítězstvím, se silou a mocí, s moudrostí a rozumností atd. proti jejím nepřátelům a našim nepřátelům, vždy dobře vyzbrojený a připravený; Pán mu dá roh železný a nohy bronzové, aby rozdrtil své nepřátele⁷¹, Pán pozvedne ruku na jeho protivníky a vyhladí všechny jeho nepřátele⁷²; a konečně učiní, že ďábla zašlape pod své nohy⁷³. Pán nám ze svého nekonečného milosrdenství dej takového vůdce místo našeho udatného pána, vojevůdce a krále nehynoucí paměti, Lva Severu, nepřemožitelného krále švédského! Pak nebudeme muset nijak pochybovat o žádoucím šťastném konci války i nás samých, jsouce vítězi nad všemi svými nepřáteli časnými i duchovními. Amen.

Poznámky