Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá devátá: o našem pochodu k Dinkelsbühlu a odtud do Bavorska

Služba třicátá devátá: o našem pochodu k Dinkelsbühlu a odtud do Bavorska

Jeho Veličenstvo, vrátivši se z Rothenbachu¹ s Jejím Veličenstvem královnou², táhlo s vojskem k Dinkelsbühlu, kde leželo tři dny; během té doby jsem byl rád, nečekaje už žádný život, že se mi dostalo úlevy pomocí dobrých a učených lékařů. Tam jsem byl zanechán a vojsko pokračovalo v pochodu na Nördlingen, spěchajíc, seč mohlo, aby vyprostilo Rain na Lechu³, obležený vojsky bavorského vévody⁴; a když Jeho Veličenstvo přišlo k Lechu, dostalo zprávu, že město bylo vydáno, a protože most byl stržen, byl Jeho Veličenstvu přechod znemožněn. Načež Jeho Veličenstvo poslalo královnu zpět do Donauwörthu a ihned se počalo chystat k novému obléhání Rainu; když byl most opraven, převedlo třicátého září vojsko na druhý břeh a ihned zahájilo přibližovací zákopy⁵; císařští zpočátku tvrdě stříleli z děl i mušket až do noci, kdy byly baterie Jeho Veličenstva hotovy.

Prvního října⁶ časně zrána byla mlha tak hustá, že se Jeho Veličenstvo přiblížilo velmi blízko k hradbám, a když byly baterie řádně připraveny a děla v mlze rozestavena, o deváté hodině pozdravilo Jeho Veličenstvo město salvou z mušket a děl, načež slabí a neomalení velitelé ihned vstoupili v jednání o akord⁷, který jim byl povolen; a tak Jeho Veličenstvo s pomocí Boží získalo toto město zpět během dvou hodin poté, co byly baterie hotovy, a to proti očekávání Jeho Veličenstva, které nečekalo, že je získá dříve než za šest dní.

Vévodovým pěším vojákům bylo dovoleno odtáhnout beze zbraní a jezdcům bez koní; a Jeho Veličenstvo, rozhněváno na německého plukovníka jménem Metzfell⁸, dalo jej přes znovudobytí města postavit před válečný soud v Neuburgu na Dunaji, kde byl obviněn, že vydal město bez jakékoli nutnosti a uzavřel akord proti vůli svých důstojníků; když to tito proti němu dosvědčili, byl rozsudkem válečného soudu osmého října sťat; a těm důstojníkům jeho regimentu, kteří akord podepsali, bylo nařízeno, že nesmějí zastávat žádnou hodnost ve vojsku Jeho Veličenstva; a důstojníci, kteří se akordu vzepřeli, byli rozsudku zproštěni jako věrní služebníci svého pána.

Téhož dne po popravě se Jeho Veličenstvo vrátilo s vojskem z Neuburgu k Rainu, kde opět vojsko rozdělilo; a obsadivši dobře Augsburg, Rain a Donauwörth, vzalo s sebou žlutou a modrou brigádu⁹ a po dlouhém rozvažování ponechalo naši brigádu a zbytek vojska pod velením falckraběte Kristiána z Birkenfeldu¹⁰ a generálmajora Ruthvena¹¹, aby dohlíželi na vévodova vojska a udrželi Švábsko s přechody, které jsme již měli v Bavorsku. Jeho Veličenstvo se tehdy loučilo s naší brigádou a před tváří celého vojska nám poděkovalo za naše dřívější služby, a zvlášť vyjádřilo svou náklonnost mně a podplukovníku Musteinovi; řeklo, že je mu líto nechávat nás vzadu, ale s ohledem na dlouhý pochod, který mělo před sebou do Saska, a vzhledem ke slabosti obou našich regimentů, zeslabených útrapami války a údery nepřátelských vojsk, nám proto s ohledem na naše dřívější dobré služby určilo mustrovní místa¹², nejlepší ve Švábsku, abychom své regimenty do jeho návratu posílili, a zároveň nám přikázalo, abychom to zajistili, chceme-li očekávat jeho přízeň; a potom zavolalo falckraběte Kristiána, jemuž dalo velení nad námi i nad vojskem, zvlášť nás mu doporučilo a žádalo ho, aby nám dal uspokojení ohledně peněz, které nám tehdy byly dluženy, a to z prvních peněz, jež měly být přijaty v Augsburgu.

Poté, co se rozloučilo s celým vojskem, vrátilo se Jeho Veličenstvo do Donauwörthu, kde královna očekávala jeho příchod, chystajíc se na pochod do Saska. Jakmile Jeho Veličenstvo v Donauwörthu s královnou poobědvalo a šlo ke svému kočáru, rozloučil jsem se s Jeho Veličenstvem a s královnou v přítomnosti generála Banéra¹³, falckraběte Kristiána, sira Patricka Ruthvena a mnoha jiných vzácných kavalírů¹⁴; bylo to nejžalostnější loučení, jaké jsem kdy zakusil, neboť já i náš regiment jsme byli stále s Jeho Veličenstvem při všech důležitých službách od odchodu Jeho Veličenstva ze Štětína v Pomořanech až do tohoto loučení v Donauwörthu na Dunaji jedenáctého října 1632.

Jeho Veličenstvo přenocovalo té noci v Nördlingenu a odtud nazítří poslalo Její Veličenstvo královnu s pěšími brigádami na pochod k Dinkelsbühlu a odtud k Rotenbergu¹⁵; Jeho Veličenstvo pak s oddílem odjelo k Norimberku a před jeho příchodem vytáhl Kniphausen¹⁶ s některými silami, aby dobyl na nepříteli Lauf¹⁷, jehož posádka se zprvu dobře bránila, ale nakonec byla donucena vyjít ven a vydat se mu na milost, a všichni byli zajati. K poledni Jeho Veličenstvo uslyšelo, že nedaleko Norimberka byli spatřeni nějací císařští; jakmile o nich Jeho Veličenstvo získalo spolehlivé zprávy, vytrhlo se sedmnácti kornetami¹⁸ jízdy a s trochou pěchoty a táhlo na Enschbrooke¹⁹, odkud císařští krátce předtím odtáhli; Jeho Veličenstvo tam té noci leželo a dostalo znovu zprávy o nějakých Chorvatech²⁰, kteří leželi na hradě Richell²¹, s tím, že přichází asi šest set císařských vyprostit Lauf; když tito uslyšeli, že je tam Jeho Veličenstvo, ustoupili k Bavorsku, ale Jeho Veličenstvo je v noci pronásledovalo, udeřilo na ně a pobilo tři sta mužů, přičemž padesát bylo zajato a byly jim odňaty dvě kornety s velkou kořistí. Jeho Veličenstvo se pak obrátilo zpět a pokračovalo v pochodu do Saska, zanechavši za sebou ve Frankách a ve Švábsku vše v dobrém pořádku; ve vší rychlosti, aby přišlo na pomoc saskému vévodovi²² a jeho zemi, šlo z Norimberka do Schweinfurtu a odtud přes Durynský les, kde spojilo své síly s vévodou Bernardem Výmarským²³, a pak pokračovalo v pochodu k Arnstadtu, kde dva dny leželo, aby si vojsko unavené namáhavým pochodem odpočinulo; a z Arnstadtu táhlo ke generálnímu rendez-vous, tehdy určenému v Erfurtu, přičemž vojsko bylo osmnáct tisíc mužů silné a nebyl v něm jiný skotský regiment než regiment plukovníka Ludovicka Leslieho²⁴.

Jeho Veličenstvo, promluvivši k erfurtské radě, tam zanechalo Její Veličenstvo královnu, požehnalo jí a pak táhlo odtud na Boodestawde²⁵, odkud Pappenheim²⁶ s vojskem Ligy odtáhl teprve před několika dny; a Jeho Veličenstvo, ubytovavši vojsko v úřadu Freyburg²⁷, přikázalo vévodovi Bernardu Výmarskému, aby s patnácti sty jezdci udeřil na nepřátelské zadní oddíly; ale protože Pappenheim rychle přešel Sálu směrem k Moosburgu²⁸, nemohl nad ním vévoda získat žádnou výhodu a vrátil se opět k vojsku Jeho Veličenstva.

Jeho Veličenstvo se dozvědělo, že císařští poslali třicet mušketýrů k Naumburgu, aby vybrali zbytek peněz, které město předešlého roku slíbilo Tillymu²⁹; Jeho Veličenstvo ihned přikázalo některým silám s plukovníkem Brandenstenem³⁰, aby se pokusily dostat do Naumburgu; když před něj přišli dvacátého devátého října před rozedněním, žádali, aby jim ve jménu Jeho Veličenstva švédského otevřeli brány; ti, kdo měli u brány stráž, odpověděli, že to musí nejprve oznámit svým velitelům, jinak že za to nemohou ručit; když to naši slyšeli, nechtějíce tak dlouho čekat, rozhodli se zkrátka a sekerami a kladivy bránu vysekali a vnikli násilím dovnitř; nalezše u jiné brány otevřenou branku, vnikli i tam a ihned si město podrobili; císařští, kteří tehdy byli ve městě, by byli v nebezpečí, kdyby se za ně obyvatelé nepřimluvili, aby byli ušetřeni, a tak dostali pardon³¹; brzy poté přišlo před město šest set císařských jezdců vedených plukovníkem Bredou, kteří chtěli ve městě kvartýrovat³², ale nad své očekávání spatřili před branami švédskou jízdní stráž, změnili úmysl a ihned ustoupili zpět k Weissenfelsu.

Třicátého října časně zrána převedlo Jeho Veličenstvo jízdu přes Sálu u vesnice Altenburg a pěchotě určilo, aby přešla po mostě; před polednem přišlo celé vojsko k Naumburgu a pochodujíc kolem něho na této straně, leželo ten den a další dva dny v polích před Jakubskou bránou, u silnice vedoucí do Lipska.

Potom bylo Jeho Veličenstvu oznámeno, že Valdštejn³³ se svým vojskem táhne na Weissenfels a tváří se, jako by chtěl zůstat a bojovat; Jeho Veličenstvo ihned opevnilo své vojsko kolem Naumburgu šancemi³⁴ a reduty a postavilo přes Sálu dva mosty, aby mohlo při každé příležitosti převést pěchotu přes takovou řeku; a když bylo hotovo, strhlo odtud všechny mosty přes Unstrutu až po Freyburg, aby nemohly posloužit nepříteli. Načež vévoda frýdlantský Valdštejn změnil úmysl, a ačkoli měl město a zámek Weissenfels ve své moci, aby jich užil ke své výhodě, vyplenil čtvrtého listopadu město i zámek a táhl se svým vojskem k Lützenu, dvě míle³⁵ od Lipska, kde se utábořil.

Úvaha třicátá devátá

Při vykonávání předešlé služby vidíme, že Jeho Veličenstvo tížila dvojí starost: jedna o královnu, druhá o vojsko; bylo pilné v tom, aby oboje posunulo vpřed, a zároveň dbalé, aby oboje zabezpečilo; neboť zanechavši královnu v Donauwörthu, táhlo na Rain pokořit své nepřátele. Tu vidíme, že bylo třeba nejprve zabezpečit svá impedimenta³⁶, čímž se kavalíři, kteří jej následovali v čase služby, učili opouštět své manželky, aby jejich péče mohla být lépe věnována plnění povinností jejich povolání; což nám ukazuje, že takové překážky jsou v takových časech lépe pryč než přítomné, neboť naší přirozeností je vždy velice se rmoutit ztrátou věcí, které milujeme. Proto by péčí nás vojáků, kteří máme manželky, mělo být usadit je tam, kde by nám nebyly impedimenta při plnění našich povinností před nepřítelem, abychom se tím lépe zbavili oné dvojí starosti, jíž bylo Jeho Veličenstvo tehdy vystaveno a která bezpochyby znepokojovala rozhodnutí Jeho Veličenstva více než cokoli jiného.

Tragický konec onoho německého plukovníka Metzlaffa by měl učit všechny kavalíry, jimž jsou svěřeny pevnosti, aby je nevydávali bez velké nutnosti, zvláště bylo-li jim předem oznámeno, že přijde pomoc. A největší vina, která mu byla přičítána, bylo přílišné zanedbávání povinností jeho povolání, když se příliš staral o to, aby dnem i nocí hostil kumpány, jejichž ovocem byla nakonec potupa se ztrátou života i cti. Což by mělo učit všechny lidi vyhýbat se takovému zvířeckému životu, zneuctívajícímu šlechetné řemeslo zbraní.

Vidíme tedy, že žádný zákon ani spravedlnost není přísnější ani rychlejší než vojenská kázeň, kde artikuly³⁷, na něž přísaháme, jsou našimi zákony, a přestoupíme-li je, podléháme trestu; a kdyby naše zákony nebyly přísné a naše tresty ostré, bylo by nemožné udržet nás v poslušnosti. Ale je mi líto, že se většinou zdržujeme spíše ze strachu před trestem než z poslušnosti k Bohu a zákonu. Tento soud je z mých úst tvrdý, ale pravda zůstává stále táž, i kdyby člověk mlčel.

Na tomto pochodu do Saska se všechno dařilo podle přání Jeho Veličenstva jako předzvěsti jeho nastávajícího vítězství; a vidouc, že se na ně Štěstěna za jeho života usmívá, jsouc druhem Štěstěny, bylo vždy povzbuzováno k boji, byť bylo slabší; neboť velkodušnost a ctnost pravé pokory v něm přebývaly pospolu. Neboť jako mělo odvahu se slabým vojskem utkat se silnějším, tak se pokořovalo před Bohem, vyznávajíc před lidem, že je jen prach a popel jako jiní lidé. A proto přálo lidu, aby v něj nic nevkládali ani na něj nespoléhali, nýbrž aby svou důvěru a naději složili v Boha, řkouc, že je jen služebník; a kdyby se Pánu zlíbilo vzít jej z jejich středu, přece nepochybuje, že Pán vzbudí jiné, mocnější než on, aby hájili dobrou věc, kterou započal, dokud nebude nakonec dovedena k dobrému konci.

Tyto řeči a mnohem více v tomto smyslu pronášelo Jeho Veličenstvo z pokory na tomto pochodu; a jako bylo Jeho Veličenstvo pokorné, tak byla jeho dvornost ke všem lidem, kteří ho milovali, klenotem jeho koruny; zvláště vždy ctilo a vážilo si své královny jako slávy jejího pohlaví, a jeho královské Veličenstvo bylo vpravdě obdařeno takovým pravým leskem ušlechtilé hodnoty, že se vždy podobalo slunci, které svítí stejně na sedláka v poli jako na císaře na jeho trůně. A když Jeho Veličenstvo od nás odešlo u Rainu na Lechu, tehdy naše slunce na zemi odešlo k jinému obzoru a zanechalo nás v zatmění, bez našeho vůdce; takže ve zbytku našeho válčení jsme neměli na koho spoléhat než na Boha samého, jedinou jistou kotvu, u níž může spočinout zkoušená duše.

Abych tedy uzavřel tuto úvahu: následovav Lva Severu³⁸ až sem k bitvě u Lützenu, ačkoli jsem u bitvy nebyl, přece z lásky ke svému pánu a abych splnil povinnost, kterou dlužím své vlasti, vylíčím krátce pravdivý průběh této bitvy, jež je koncem druhé části mé výpravy pod Jeho Veličenstvem švédským, nehynoucí paměti, a třetí část výpravy ponechám vhodnější příležitosti; vyjma toho, kam až jsme dotáhli, než jsme byli zavázáni přísahou evangelickým stavům³⁹, pod vedením falckraběte Kristiána Birkenfeldského v Bavorsku a potom pod polním maršálem Gustavem Hornem⁴⁰ ve Švábsku.

Poznámky