Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá osmá: o našem pochodu z Neustadtu k Windsheimu

Služba třicátá osmá: o našem pochodu z Neustadtu k Windsheimu

Když jsme vytáhli do pole a vojsko bylo rozvinuto a rozděleno, byl vévoda Bernard Výmarský¹ určen pochodovat na Kitzingen na Mohanu a zbytek vojska na Windsheim²; a Jeho Veličenstvo³ se silným oddílem pochodovalo zpět k Norimberku, aby si prohlédlo nepřátelské ležení a onen nešťastný hrad na starém vrchu⁴, kde bylo ztraceno tolik statečných chlapíků. Odtud se Jeho Veličenstvo vrátilo na Onolzbach⁵, přičemž se za pochodu s vojskem ve Windsheimu spojili někteří nově naverbovaní muži, kteří přišli ze Švýcarska; tam jsme dva dny odpočívali a já jsem byl krutě mučen palčivou horečkou⁶, kterou jsem si přivodil zanedbáním rány utržené u Norimberku.

Valdštejnův polní maršál Holk⁷ v této době se svým malým vojskem panoval v Sasku, užívaje barbarské krutosti při vypalování, spalování a plundrování měst, městysů⁸ a vesnic; vraždil a pobíjel obyvatele, takže bylo k politování slyšet, že se takové barbarství v civilizované zemi dopouští jeden z jejich vlastního vyznání; nedělaje si svědomí z náboženství, ukázal méně soucitu než papeženci⁹: neboť ničemnost těch, které vedl, byla tak veliká, že po zneužití žen k ukojení svých špinavých chtíčů je i s jejich rodinami upálili; jejich srdce byla tak zatvrzelá, že bylo zřejmé, že soudy Hospodinovy nejsou daleko od nich; a ten, který jim velel a dopustil, aby se takové tyranie užívalo vůči křesťanům, zemřel dříve, než uplynul měsíc, zuře v morové nákaze¹⁰, a ti, kdo ho následovali, byli za svou krutost Bohem rovněž odměněni.

Osmnáctého srpna dobyl Holk kapitulací¹¹ Zwenkau¹², slíbiv měšťanům svobodu jejich náboženství a výsady pod podmínkou, že přijmou posádku dvou set císařských; poté, když se Gallas¹³ a Holk spojili, brzy nato Valdštejn¹⁴ sám po dobytí Coburgu¹⁵ pokračoval v pochodu k Lipsku; po zpustošení coburské a kulmbašské země pochodoval přes Vogtland¹⁶ k Altenburgu a odtud k Lipsku, které získal kapitulací dvacátého druhého října¹⁷, a dvacátého třetího získal hrad Pleißenburg, vyhnav vévodovu posádku a dosadiv svou vlastní. A poté dobyl Weißenfels, Merseburg¹⁸, Naumburg a mnohá další města v Sasku, plundruje a pustoše celou tu stranu Labe: dobyl také Halle, ale hrad Moritzburg¹⁹, dobře obsazený Švédy, se tou dobou nedal přimět, aby o nějaké kapitulaci vůbec slyšel.

Pappenheim²⁰, který se nyní stáhl od Maastrichtu²¹, když se marně pokusil o jeho vyproštění, při zpáteční cestě osvobodil město Paderborn z obležení a svedl šarvátku s generálporučíkem Baudissinem²², rozpustil též blokádu Wolfenbüttelu a získal několik kornet a praporů od braunšvických sil; odtud přitáhl před Hildesheim²³, tvrdě, že porazil vévodu lüneburského²⁴ a Baudissina, kterýmžto úskokem dostal Hildesheim do své moci a obsadil jej posádkou jako hlavní pevnost na Veseře, ustanoviv hraběte z Gronsfeldu²⁵, aby tam velel; poté pochodoval k Eichsfeldu²⁶ a dobyl Mühlhausen, kde získal velkou kompozici²⁷ v penězích; pochodoval na Salzu²⁸ a vyplundroval ji, přičemž tam získal mnoho skrytého bohatství, a jeho vojáci, nadělavše bohatou kořist, házeli do vody, co nemohli unést; stejným způsobem naložil též s Hainstadtem²⁹, odkud si odvedl purkmistry jako rukojmí za výkupné jejich města, a když cestou shledal, že nejsou schopni zaplatit, co slíbili, dal všechny tři pověsit, až byli napůl mrtví, a pak je dal náhle uříznout; s Krotzenburgem³⁰ naložil o málo lépe; od Erfurtu žádal dvacet tisíc tolarů³¹ a hrozil, že nebudou-li peníze vyplaceny, neopomene jim způsobit všechno zlo, jaké může; načež mu s velkými obtížemi sehnali dva tisíce tolarů, a když uslyšel, že se blíží Jeho Veličenstvo švédské, nečekal na zbytek, ale pochodoval k Moritzburgu u Halle³².

Úvaha třicátá osmá

Paměť i zapomnění jsou obojí v přátelství potřebné. Mám tedy zde opomenout promluvit o našem rozloučení, když jsme byli tak dlouho společníky v jednom nebezpečí? Ne, tato láska druhů jednoho k druhému je nanejvýš hodna vzpomínky, vidouce, že jsme byli mnohokrát ochotni dát život za bezpečí jeden druhého: máme tedy zapomenout na tuto vzájemnou lásku a nebezpečí? Ne, ač vzdálenost místa odděluje naše těla, zůstaneme stále spojeni myslí i mocí proti společnému nepříteli, který touží po škodě nás všech stejně. Udržujme tedy, ač rozděleni, jeden druhému čest v nepřítomnosti, vždy ctíce hodnotu a ctnosti svých drahých druhů; za minulou laskavost se učme být vždy vděčni jejich žijícím přátelům a po jejich smrti ať naše láska vzrůstá k jejich potomkům; neboť je-li v tomto životě nějaký nektar, je v zármutku, jejž snášíme pro dobrotu a lásku svých nepřítomných přátel, zvláště těch, kteří byli našimi nejdražšími druhy; neboť truchlíme-li pro ně a polepšujeme-li své životy, vědouce, že musíme zakrátko projít touž branou, kterou prošli před námi, vpravdě se jednoho dne náš zármutek obrátí v radost a naše slzy v úsměvy, náš pláč v proud rozkoší a naše námaha ve věčný odpočinek; a jako jsme následovali Lva Severu, Nepřemožitelného krále švédského, v bojích Hospodinových zde, tak budeme následovat Beránka do nebeského Jeruzaléma³³ v budoucnu.

Krutost a tyranie, jichž užívali císařští důstojníci v Sasku, kteří nešetřili muže ani ženy, mají být křesťany spíše litovány než jakkoli napodobovány; a tato krutost předznamenávala jejich budoucí zkázu; neboť nic prudkého v tomto druhu nikdy nezůstalo dlouho bez trestu, a ač po nějaký čas ďábel zuří, nakonec jsou uvrženi do věčné temnoty.

Pappenheim, vracející se od Maastrichtu, byl, jak vidíme, nemírný ve svých vítězstvích, a nechtěje vůbec projevit milosrdenství, panoval ve své tyranii, běhaje tak dlouho, dokud měl nohy; některé věšel za jejich měšce a některé napůl za krky, za to, že nezaplatili výkupné za jiné. Takovou nespravedlnost Bůh milosrdenství a dobroty nenechal dlouho bez trestu: a je k politování, že tak nezřízená pýcha sídlila v tak udatném veliteli, neboť je jisté, že když válečník příliš zpyšní ze svých vítězství a odmítá milosrdenství, tehdy se obyčejně blíží trest a běda, a pro pyšného válečníka, jakým byl tento, totiž omyl v radě a nešťastný výsledek v jeho nejlepších činech³⁴; neboť jakmile člověk začne pyšnět a být bezstarostný, tehdy přichází trest; a jak roste pýcha, tak upadá ctnost, a ačkoli trest za pýchu a krutost někdy přichází pozdě, přece jistě nikdy nepřichází lehce, a je nanejvýš jisté, že ty, kdo z pýchy touží po marné slávě, provází vždy nějaká osudovost. Naší touhou tedy má být, abychom byli pokorní, abychom nebyli zavrženi s opovržením, jako oni pyšní kavalíři³⁵ zavrhli ubohé prosebníky, kteří, ač prosili o milost, nebyli vyslyšeni; jejichž nezřízená ničemnost by nás měla poučit, abychom nenapodobovali jejich příklady, ale spíše skrze milost usilovali uniknout jejich trestu, jak časnému, tak věčnému.

Poznámky