Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá sedmá: o našem odchodu z ležení od Norimberka k Neustadtu

Služba třicátá sedmá: o našem odchodu z ležení od Norimberka k Neustadtu

Po této poslední denní službě¹ Jeho Veličenstvo², jež zakopalo své vojsko před císařským ležením a shledalo, že císařští nejsou ochotni odvážit se boje, a také že nedostatek proviantu se na obou stranách stává tak velikým, se rozhodlo obsadit Norimberk čtyřmi regimenty, mezi nimiž byl i regiment Foulisův³; generálmajor Kniphausen⁴ měl velení nad Švédy a generálmajor Salammersdorff⁵ měl velení nad měšťany; a říšský kancléř Oxenstierna⁶ byl Jeho Veličenstvem ustanoven, aby měl řízení všeho.

Když Jeho Veličenstvo tímto způsobem opouštělo Norimberk, poslalo v noci s doprovodem svá velká děla k Neustadtu⁷, a před rozedněním dostali všichni bubeníci rozkaz bubnovat, nejprve k shromáždění oddílů a poté k pochodu, takže jsme za dne stáli připraveni v bitevním šiku před nepřátelským ležením; tam jsme stáli do poledne a poté dostalo celé vojsko rozkaz udělat čtvrtobrat vpravo, čímž se naše dosavadní čelo stalo levým bokem, na němž pochodovaly naše prapory a malá děla, a naše pravé křídlo se stalo předním vojem; a tak jsme odpochodovali na dohled nepřítele, přičemž vévoda Bernard Výmarský⁸ s tisícem jezdců a pěti sty mušketýry, jimž velel můj podplukovník John Sinclair⁹, byl určen pochodovat v zadním voji, aby kryl náš ústup, což bylo svým způsobem zbytečné, neboť našemu nepříteli chyběla odvaha nás pronásledovat a nechal nás v pokoji odejít.

V noci jsme se rozvinuli v bitevním šiku míli¹⁰ od nepřátelského ležení, kde jsme se utábořili a vystavili silné stráže jízdy a mušketýrů na přechodech¹¹ mezi námi a nepřítelem, náš zadní voj mezi nás a je a naše vlastní stráže vně našich brigád; a když jsme tak v klidu přečkali noc, příštího rána jsme pochodovali k Neustadtu, bylo to patnáctého září¹², kde jsme se rozhodli zůstat několik dní a vyčkat, co podnikne císařské vojsko, majíce stále oko v týle.

Dostali jsme zprávu, že vévoda frýdlantský Valdštejn¹³ a vévoda bavorský¹⁴ se svými vojsky vytrhli z ležení a pochodovali přes Fürth k Brucku¹⁵ a poté k Forchheimu a vypalovali všechny vesnice ležící nejblíže Norimberku; a to byly všechny udatné činy, které za celé léto vykonali. A když čtrnáctého září zcela odtáhli, mnozí měšťané a vojáci Norimberských spolu s venkovskými sedláky běželi ve spěchu do jejich ležení, kde našli tisíc vozů, kromě těch, které byly spáleny, a dopravili je do Norimberku spolu s velkým množstvím železa, přes deset tisíc centů¹⁶ váhy, a velkým množstvím mouky, obilí a masa, což všechno nebylo ani za čtrnáct dní po jejich odchodu do města dopraveno, čemuž se mnozí divili.

Nepřítel za sebou nechal také mnoho nemocných a raněných vojáků bez ošetření, mezi nimiž byla po celý ten čas smrt velmi častá, jak u lidí, tak u zvířat, neboť byly ztraceny tisíce koní a dobytka. Rovněž ve švédském ležení kolem města padly přes čtyři tisíce koní a dobytčat a také uvnitř města bylo mnoho mrtvých¹⁷.

Když Valdštejn přišel do Forchheimu, vyslal generálmajora Gallase¹⁸ s částí jízdy a pěchoty do Vogtlandu¹⁹; ten při pochodu kolem Norimberku velmi nešetrně naložil s Laufem, Gräfenbergem, Veldenem a Auerbachem²⁰, které dobyl; Gräfenberg vypálil a v ostatních dal pobít mnoho měšťanů a vojáků, čině mnohé chudáky plundrováním a krutým vymáháním peněz; a odtud táhl do Vogtlandu k Chebu²¹ a dále, až se spojil s Holkem²², jsouce oba jako Šimeon a Lévi²³, a pokračovali v pochodu k Labi, dobývajíce Chemnitz, Freiberg, Míšeň a mnohá jiná místa, vymáhajíce velké kontribuce²⁴ a výpalné²⁵ čili kompozice a lisujíce nekonečné množství peněz z dědičných zemí vévody saského²⁶; dopouštěli se velkých a mimořádných zvěrstev po všech zemích patřících Sasovi, protože vévodovo vojsko leželo tehdy daleko ve Slezsku²⁷ a nebylo mu možno přijít vlastní zemi na pomoc; Valdštejn také pochodoval z Forchheimu k Sasku; a vévoda bavorský pochodoval do Bavor, aby uhasil oheň, který tam Švédové již rozdmýchali.

Když se císařské vojsko takto rozdělilo, leželo Jeho Veličenstvo v klidu v Neustadtu, dokud nepoznalo jejich různé úmysly, a poté rozvrhlo své vojsko podle toho.

Nejprve byl Jeho Veličenstvem milostivě propuštěn markýz Hamilton²⁸, který se odtud vydal na cestu přes Francii do Británie; a když se s Jeho Veličenstvem v Neustadtu rozloučil, byla Jeho Excelence nanejvýš čestně vyprovázena všemi důstojníky, svými krajany, kteří sloužili Švédům; ti se s Jeho Excelencí rozloučili míli od ležení a vrátili se, a Jeho Excelence, doprovázena sirem Jamesem Hamiltonem z Priestfieldu²⁹, plukovníkem sirem Jamesem Ramsayem, zvaným Plavý plukovník³⁰, a plukovníkem sirem Johnem Hepburnem³¹, rozloučivši se se všemi svými vzácnými druhy, pokračovala v cestě do Británie; a my jsme se vrátili, abychom se připravili na pochod a rozdělení, které hned příštího dne následovalo; Jeho Veličenstvo vydalo rozkaz stáhnout všechny salvaguardie³² a příštího rána být připraveni k pochodu.

Úvaha třicátá sedmá

Rozdělení těchto dvou mocných vojsk bylo podivuhodné, bez výstřelu z děla, muškety nebo pistole; něco podobného stěží najdeme v kterékoli historii.

Vidíme tedy zde, že když je základ lidského konání položen bezpečně na ctnosti, stavba stěží může selhat, zvláště když svou hlavní důvěru skládáme v Boha a naše věc je dobrá a užívá se zákonných prostředků (jak zde učinil Lev Severu, Nepřemožitelný král švédský) k obraně Norimberku, svobody Německa a svobody Kristova evangelia; pak, pravím, výsledek musí nutně odpovídat položenému základu, totiž svobodě tohoto města a zachování vojska Jeho Veličenstva, což obojí vidíme na tomto rozdělení, kde nepřítel neměl srdce nás pronásledovat, když jsme měli s sebou Gustava a jeho štěstí; navzdory jejich mocnému a silnému vojsku, které sami papeženci³³ kladli a odhadovali na šedesát tisíc mužů, jsouce tehdy toho mínění, že toho léta dokáží zaplavit celou Říši a všechny své nepřátele; přece se při všem svém vychloubání nikdy neodvážili ukázat se v poli před Gustavem s jedinou kornetou³⁴, praporem nebo regimentem, jsouce zděšeni jeho přítomností; což dokázalo, že jejich udatnost neodpovídala jejich moci ve zbrani, jinak by nám byli dali větší důvod smýšlet lépe o jejich vedení; takže vidíme, že není moudrosti, síly ani moci rady, jež by mohly převážit nad věcí, kterou hájí Hospodin; a kdo by si mohl myslet, že by se lépe dařilo těm, kdo dříve svou krutostí usilovali podvrátit pravdu náboženství vyhnáním evangelia a jeho služebníků, nutíce prostý lid proti svědomí buď opustit vlast a majetek, nebo zříci se pravdy, kterou vyznávali, a pronásledujíce ty, kdo se nechtěli podrobit jejich ďábelským tradicím; jaký div tedy, že se těm generálům nemohlo dařit proti pravdě ani proti tomu, kdo se ujal obrany jak pravdy, tak lidu proti tyranii rakouského domu a jeho krutých generálů, kteří byli krutí nejen ke svým nepřátelům, ale i ke svým služebníkům a vojákům, které nechali krvácející za sebou ve svém ležení, zbavené vší útěchy, aniž jim jen jednou dali ošetřit rány, jež čestně utržili pro jejich bezpečnost? Vpravdě se odvažuji směle říci, že Hospodin nenechá bez trestu nedbalost a nelidskou krutost takových velitelů, kteří nekřesťansky opustili ty ubohé vojáky, kteří směle nastavili hruď ranám pro bezpečí těch, kteří s nimi v jejich krajnosti neměli soucitu. Ó krutosti všech krutostí! když vidíme udatného vojáka nahého, hladového či zuboženého, s ranami krvácejícími pro nás, a pak je necháme bez pomoci na milost jejich nepřátel, zvláště když nejsme nuceni je opustit! Tato chyba všech chyb u velitele či vojáka je podle mého mínění nejneodpustitelnější, a je až příliš běžná. Proto uzavírám, že jsou nehodni velení ti, kdo dávají čemukoli přednost před zdravím těch, kteří byli ochotni dát život za bezpečí svých velitelů.

Poněvadž tedy vidíme, že největší část lidského štěstí spočívá ve ctnosti, ať ten, kdo se chce stát moudrým, upře oči i mysl k posuzování jednání jiných lidí, aby se stal obezřetnějším a prozíravějším, usiluje konat dobro postupem času; bude-li jen pozorovat rozmanitost náhod, jež postihují všechny stavy, od koruny po nejnižší chaloupku, může se nakonec z jejich příkladů naučit polepšit se a stát se moudrým ve svém povolání: neboť pilný služebník takového pána, jakým byl Gustav, mohl v několika letech vypozorovat mnoho věcí náležejících k vědění velitele, ač připouštím, že by nikdy nedosáhl dokonalosti svého povolání; neboť válečné příhody jsou nekonečné a jejich znalost nemůže být nikdy uzavřena. Musíme se však stále učit novým věcem, dokud se nestaneme prozíravějšími, byť ne dokonale moudrými ve svém povolání, jež je nekonečné; a ačkoli mnozí si myslí, že člověk může být moudrý, a ne statečný, vidouce, že moudrý předvídá všechna nebezpečí, já vpravdě míním, že ten, kdo je obezřetný a moudrý v tomto oboru, může být nazván statečným velitelem: neboť moudrému, jak říkáme, nepřijde nic nevhod; a ten, kdo nemůže být v tomto oboru zaskočen, musí nutně být moudrý i statečný.

Abych tedy uzavřel tuto úvahu: při rozloučení markýze a jeho krajanů, při našem loučení a při odchodu plukovníka Lodowicka Leslieho³⁵ a jeho regimentu od Spensova regimentu³⁶, když od nás odcházel s vévodou Bernardem do Saska – toto rozdělení bylo podobné rozloučení, jaké činí smrt mezi přáteli a lidskou duší; byli jsme zarmouceni, že ti, kdo spolu tak dlouho žili v přátelství a lásce, jakož i ve společných nebezpečích, v dobrém i zlém, a obávajíce se, že se už neshledáme, lesk našeho dřívějšího veselí byl zastřen mrakem žalu a smutku, jenž se rozplynul a rozpustil ve vzájemných slzách lásky, když jsme se od sebe odlučovali, jako se náš Spasitel odloučil od svých učedníků, v lásce a přátelství; přejíce si navzájem vzájemnou výměnu svých náklonností, jako vojáci, a ne jako dvořané plní poklon, cestou lásky a zdvořilosti jsme si znovu a znovu, neradi se od sebe odlučujíce, přáli naplnění všeho štěstí zde a věčné slávy jinde.

Poznámky