Knihovna · Paměti generála Monra

Služba desátá: o našem pochodu do Berlína, odtud ke Spandau a zpět do Bernau

Služba desátá: o našem pochodu do Berlína, odtud ke Spandau a zpět do Bernau

Osmnáctého dubna 1631¹, když nepřítel vytáhl z Landsbergu² směrem ke Hlohovu³ a Jeho Veličenstvo⁴ obsadilo Landsberg posádkou, pochodovali jsme zpět k Frankfurtu nad Odrou, kde jsme s vojskem odpočívali do dvacátého devátého dubna; během té doby chodili vyslanci sem a tam mezi Jeho Veličenstvem a vévodou braniborským⁵. Když se konečně na některých bodech shodli, Jeho Veličenstvo se s vojskem zvedlo a táhlo k Berlínu; cestou jsme byli ukvartýrováni u přechodu zvaného Pankow, kde je jeden z loveckých zámečků vévody braniborského, a odtud jsme pochodovali do Berlína, kde bylo Jeho Veličenstvo vévodou královsky pohoštěno. A aby si Jeho Veličenstvo mohlo myslet, že je vítáno, byl po hostině zámek Spandau⁶ vydán do opatrování Jeho Veličenstva, kde byl neprodleně ponechán v posádce plukovník Axellille⁷ se čtyřmi sty Švédů. Je to jedna z nejpevnějších tvrzí v Německu, dobře opevněná příkopy a kontreskarpami⁸ z tesaného kamene a hliněným valem nahoře, mající na sobě sto padesát kusů děl a zbraně pro dvacet tisíc pěších a jízdních s příslušnou municí; byla také dostatečně zásobena proviantem pro vojsko o deseti tisících mužů na dlouhou dobu. A ačkoli posádku tvořili Švédové, byli zavázáni přísahou poslouchat vévodu; a Jeho Veličenstvo bylo vázáno svým královským slovem daným vévodovi vrátit ji, kdykoli by si to vévoda přál, pokud by se vévoda saský⁹ nespojil s Jeho Veličenstvem proti císaři.

Třetího dne po dohodě se celé vojsko zvedlo a pochodovalo k jinému přechodu tři míle¹⁰ od Spandau, zvanému Postupim, kde jsme leželi nezakopáni po deset dní, dokud se vyslanci Jeho Veličenstva nevrátili od vévody saského s odpovědí, že vévoda nepomůže Jeho Veličenstvu k osvobození Magdeburku a že ani neudělí Jeho Veličenstvu volný průchod svou zemí. To bylo záhubou mnoha ubohých duší v Magdeburku¹¹, jež byly vyhubeny krutostí vojska generála Tillyho¹², které překvapilo město, jež nikdy předtím nebylo dobyto, a nešetřilo ani muže, ani ženy, ani dítěte, ale všechny bez rozdílu krutě usmrtilo, a nakonec město vyhořelo. To bylo způsobeno porušením vévodova slibu, když nepomohl Jeho Veličenstvu švédskému, které táhlo městu na pomoc.

Jeho Veličenstvo, nemajíc za sebou jistotu ve vévodovi braniborském, obrátilo naše vojsko čelem vzad a pochodovali jsme zpět ke Spandau, kde jsme se položili v polích v bitevním pořádku a zůstali jsme tam několik dní, až Jeho Veličenstvu nastala povinnost, aby dostálo svému královskému slovu, vrátit vévodovi zámek Spandau; posádka Jeho Veličenstva byla vyvedena a zámek byl znovu obsazen vévodovými silami.

Po vrácení zámku bylo Jeho Veličenstvo proti vévodovi, byť svému vlastnímu švagrovi, tak rozhořčeno, že přísahalo dobýt Berlín, který byl vévodovým sídlem; rovněž bylo rozhodnuto vzít vévodu do zajetí, nevstoupí-li s ním do spolku i bez vévody saského. Načež se naše vojsko zvedlo a pochodovalo k Berlínu nepřátelským způsobem, a když jsme se před ním položili, vévoda, neschopen odporu, vstoupil s Jeho Veličenstvem v jednání; a aby Jeho Veličenstvo tím více obměkčily, přišly vévodkyně a její matka¹³ s průvodem velkých dam do pole pohostit Jeho Veličenstvo, nabízejíce jménem vévody Jeho Veličenstvu všechnu náležitou úctu a slibujíce, že vévoda učiní vše, co si Jeho Veličenstvo bude přát. Na to Jeho Veličenstvo vesele odpovědělo, že nedohodne-li se s ním vévoda po přátelsku do večera, pošle vévodkyni i všechny dámy jako zajatkyně do Švédska a vévoda že půjde za nimi.

Neprodleně začalo jednání; vévoda, dostav krátkou lhůtu na rozmyšlenou, byl nucen se s Jeho Veličenstvem dohodnout a vstoupit s ním do spolku, útočného i obranného, proti císaři, a to bez souhlasu Sasů¹⁴; a ve smlouvě bylo ujednáno, že vévoda dá Jeho Veličenstvu velkou výpomoc v lidech, penězích a dělostřelectvu na vedení války, kromě obvyklého ukvartýrování vojska Jeho Veličenstva; a bylo také dohodnuto placení měsíční kontribuce¹⁵ z vévodových zemí a byli jmenováni komisaři k vybrání kontribuce za první lhůtu. Během tohoto vybírání bylo vojsko Jeho Veličenstva rozloženo v kvartýrech¹⁶, aby si odpočinulo, dokud se Jeho Veličenstvo nevrátí ze Štětína, kam odjelo přijmout ruského vyslance¹⁷; a když se Jeho Veličenstvo dvacátého devátého června ze Štětína vrátilo, ubytovalo se v mém kvartýru v Bernau¹⁸, kde nám byl dán rozkaz být připraveni prvního července k pochodu na Starý Brandenburg¹⁹.

Úvaha desátá

Jeho Veličenstvo si nikdy nemohlo být jisto přátelstvím knížat, dokud nejprve nepřinutilo jejich nepřátele ustoupit, takže museli za sebou zanechat Pomořany, Meklenbursko a tři braniborské marky²⁰ bez jediné císařské posádky, kromě jedné ponechané v Greifswaldu²¹; ale jakmile vévoda braniborský viděl nepřítele ustupovat a Jeho Veličenstvo vítězit, začal tehdy vstupovat v jednání a dávat Jeho Veličenstvu ujištění o svém věrném přátelství podpisem jistých článků, na nichž se mezi sebou shodli, v Berlíně v červnu 1631.

Na tomto pochodu, byť krátkém, jsme měli mnoho proměnlivých rozhodnutí a změn, které byly způsobeny proměnlivými událostmi, jež se v průběhu této války přiházely, takže se rozhodnutí Jeho Veličenstva měnila, jak se měnil čas: někdy ze strachu před silným nepřítelem, někdy z podezření vůči knížatům, kteří byli také vyděšeni a ustrašeni a ve své ohromené mysli nebyli s to rozeznat, co je pro ně nejprospěšnější, takže jejich pochybnosti a strach jim nedovolily odvážit se ničeho pozoruhodného na pomoc Jeho Veličenstvu proti jejich společnému nepříteli; stále otáleli spojit se s Jeho Veličenstvem, očekávajíce, že nepřítel zvítězí a oni že se pak spojí s pánem pole, jak se obyčejně děje po celém Německu ve všech stavech od nejvyššího po nejnižší: kývají se jako keř ve větru a vždy jsou hotovi opustit své nejlepší přátele v protivenství.

Zde vidíme nestálost vévodova přátelství, jež nechce být přátelstvím stejně v protivenství jako v blahobytu; neboť když nám štěstěna přeje, zdá se, že se na nás celý svět směje; ale jakmile nás jednou kopne do paty nějaká zlomyslná náhoda neštěstí, tu naši domnělí přátelé od nás prchají do velké dálky, když vidí, že nás asi zmítá bouře protivenství. Ale jakmile vidí, že bouře přešla a štěstěna se na nás zase začíná usmívat, tu se začínají (jako to učinila knížata) vracet a touží mít podíl na našem štěstí, ač neměli chuti okusit hořký kalich protivenství Jeho Veličenstva; jakmile však viděli sladký užitek míru, který oni, jejich země a poddaní sklidili z udatnosti Jeho Veličenstva (s nasazením jeho osoby a životů mnoha kavalírů²², kteří ho následovali), a když byli jejich nepřátelé daleko od nich zahnáni, tu chtějí mít Jeho Veličenstvo za svého admirála a čekat, až vypluje, neboť viděli, že statečně přestál bouři, a slibují znovu, když má plné plachty, že s ním setrvají a budou ho následovat, dokud je smrt nerozdělí. Kdyby však byli ušlechtilé mysli, byli by objali nebezpečí a přidali se k Jeho Veličenstvu, když bylo lze získat čest uprostřed největšího nebezpečí; neboť společné nebezpečí spojuje i nejchladnější přátele, aby šli společně proti společným nepřátelům. Rovněž zde můžeme vidět a pozorovat královského krále nanejvýš věrného v dodržení svého knížecího slova a slibu daného vévodovi, svému švagrovi, když mu vrátil Spandau, ač ke své škodě, dodržuje svou úmluvu, byť měl tím ztratit, a uče svým vlastním příkladem všechny kavalíry dodržovat své slovo, i když bylo dáno nepřátelům. Neboť Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že nic nelze pokládat u knížete nebo obce za nedůstojnější než porušit slovo nebo slib; neboť ze všech ctností knížete je pravdivost nejpřednější, a jednou ztracena se nevrací.

Jeho Veličenstvo si vzalo k srdci, že vévoda tak neodbytně žádal vrácení této pevnosti, a když bylo zproštěno svého slova a jeho posádka vytáhla ven, neprodleně pochodovalo k Berlínu a dostalo do své moci jak vévodu, tak město, výměnou za zámek Spandau, který si tehdy Jeho Veličenstvo vědělo rady, jak zase získat, jak se také brzy nato stalo. Zde můžeme vidět, že není řečnictví tak mocného k získání mužů i žen jako silné a dobře vedené vojsko, jaké bylo toto.

Zde také můžeme vidět, jaké zlo se často přihází z otálení či průtahů, jak dosvědčuje pád a zkáza Magdeburku, jehož měšťané ve svém blahobytu nechtěli strpět, aby jim vojáci vstupovali do domů, ale nutili je stavět si chatrče a stany podél hradby; kterážto hradba byla pro jejich pýchu srovnána se zemí, když předtím byli za svou pýchu před smrtí potrestáni ohněm a mečem; a tak, když pohrdli vojáky, byli nepřátelskými vojáky spravedlivě odměněni tím, že jim v největší nouzi byla odepřena milost, a domy, jichž si tolik vážili, dnes nelze ani spatřit, jaké to byly domy. A moudrost Jeho Veličenstva je chvályhodná: vidouc Magdeburk ztracený, nepřítele silného a vévody kolísající, ustoupilo Jeho Veličenstvo, proti své mysli a zvyku, se svým vojskem zpět ke Spandau a odtud k Berlínu, zajišťujíc si jedno, když ne druhé, přeskakujíc hráz tam, kde ji shledalo nejslabší, a když nechytilo husu, pokládalo za jisté chytit aspoň housata; a ač to byl jeho dobrý švagr, hledělo si Jeho Veličenstvo svého vlastního postavení, obávajíc se, že by se generál Tilly a Sas mohli spojit, neboť se ve svém postavení příliš nelišili, a aby si zajistilo ústup, obsadilo Jeho Veličenstvo Spandau znovu švédskou posádkou.

V té době byl velký počet hamburských kupců, mezi nimiž byli i někteří Angličané²³, jdoucích kolem vojska s velkými balíky zboží, zadržen a jejich zboží jim bylo odňato; když bylo o tom Jeho Veličenstvo zpraveno, byly vydány rozkazy, aby všechny balíky pod trestem smrti byly přineseny Jeho Veličenstvu tak, jak byly. Protože naše vojsko bylo velmi hladové a pro nedostatek peněz téměř dohnáno k nespokojenosti, bylo Jeho Veličenstvo po dobrém ochotno vrátit Hamburčanům zboží, pokud kupci z jejich středu zálohou na dlužní úpis a rukojemství poskytnou Jeho Veličenstvu dvě stě tisíc tolarů²⁴, aby dalo nějaké uspokojení svému hladovému vojsku; k tomu kupci svolili a peníze zálohou poskytli, přičemž Angličané nezaplatili žádný díl. Přesto se jim dostalo přízně při vrácení jejich zboží na žádost kavalírů (kteří se za ně u Jeho Veličenstva přimluvili), jejich krajanů, Skotů i Angličanů.

Tento druh přízně prokazované vojáky kupcům se nevyskytuje často; neboť někdy vojáci (ti nejhorší z nich) měřili balíky patřící kupcům dlouhým loktem²⁵; a kdyby se tento způsob jednání přiházel jen hrubým kupcům, bylo by to méně na pováženou; ale poctiví vojáci mají být vždy poctiví v jednání vůči řádným kupcům, kteří mají tolik ceny a rozvahy, že si váží kavalírů v nouzi, a prostých vojáků také, jak jsem ze zkušenosti poznal, že někteří ctihodní angličtí kupci jednali ctihodně, když pomáhali v nouzi prostým vojákům svého národa; a proto podle mého mínění ze všech národů pro svou dobročinnost nejlépe zasluhují jméno urozených kupců.

Vidíme zde také, že nehledě na podmínky, v nichž Jeho Veličenstvo stálo vůči vévodovi saskému a vůči Tillymu, který mohl přijít na návštěvu do zemí vévody braniborského, kde naše vojsko leželo v kvartýrech, Jeho Veličenstvo se přesto nebálo opustit své vojsko a vrátit se do Štětína, aby přijalo ruského vyslance a vypravilo ho, jsouc stejně hotovo spravovat záležitosti státu jako bojovat proti svým nepřátelům; nezdrželo se dlouho, ale když shromáždilo své síly, které přišly ze Švédska, Pruska a Skotska, a dalo jim rozkaz pochodovat na Starý Brandenburg, dostalo Jeho Veličenstvo zprávu, že Tilly odešel z Hesenska, a tu začalo co nejlépe využívat času.

Poznámky