Knihovna · Paměti generála Monra

Služba devátá: o dobytí Landsbergu na Wartě na akord

Služba devátá: o dobytí Landsbergu na Wartě na akord

Pátého dubna 1631¹ Jeho Veličenstvo² zanechalo Frankfurt nad Odrou³ dobře obsazený pod velením generálmajora Leslieho⁴, který dostal pokyn dohlédnout na opravu opevnění; rovněž generál Banér⁵ byl ponechán, aby velel vojsku. Jeho Veličenstvo vzalo s sebou dvaadvacet set komandovaných mušketýrů⁶, osm set rejtarů⁷, dvanáct kusů děl velkých i malých s příslušnou municí a s rýči, lopatami a sekerami, přičemž plukovník dělostřelectva zvaný Leonard Richardson⁸ dostal rozkaz jít s nimi a starat se o svůj úřad. Také plukovník Hepburne⁹ dostal rozkaz vést oddíl a já jsem byl poslán jako podplukovník, abych mu byl v tomto úkolu druhým. Plukovník Hepburne si oddíl prohlédl, a když se přesvědčil, že je vše v dobrém pořádku, rozkázal oddílu vyrazit; za průvodce jsme měli kováře, který bydlel v Landsbergu¹⁰. Pokračovali jsme v pochodu, a když jsme se prvního dne dostali na čtyři míle¹¹ od města, ukvartýrovali jsme se u přechodu¹² na silnici. Příštího rána jsme vyrazili a pochodovali dál, až se cestou naše přední oddíly střetly s regimentem Chorvatů¹³; po dlouhé šarvátce a ztrátách na obou stranách se nakonec plukovník, který Chorvaty vedl, smrtelně raněn stáhl do města a dal za sebou strhnout všechny mosty, což nás zdrželo o den.

Osmého dubna jsme se položili před velkou šancí¹⁴, vystavěnou na silném přechodu mezi námi a městem. Tato šance, dobře opevněná, byla dobře opatřena děly; měla také široký příkop s tekoucí vodou a padací most, který při našem příchodu zvedli, a pak na nás vypálili z děl, přičemž hned zpočátku zabili asi šest vojáků. Když se blížila noc a byly rozestaveny naše stráže, byl jsem Jeho Veličenstvem určen za kapitána stráže¹⁵ a bylo mi uloženo dohlížet na stavbu baterií¹⁶; rovněž mi bylo rozkázáno postrkovat naše práce, jak zakopávání, tak vedení přibližovacích zákopů k šanci, čímž jsem byl tak zaměstnán, že jsem celou noc nesešel z nohou, pobíhaje z jednoho místa na druhé, a měl jsem přitom několik poplachů, byť ne dlouhých.

Jeho Veličenstvo, které se ukvartýrovalo v nejbližší vesnici, mi nechalo k ruce dva rejtary, aby jeden z nich mohl být neprodleně poslán zpravit Jeho Veličenstvo, kdyby nepřítel proti nám vypadl. Král si tu noc odpočinul, a když přišel před svítáním prohlédnout práce a shledal je méně pokročilé, než očekával, pustil se do mne s výčitkami, nehledě na píli, kterou jsem celou noc vynakládal, abych udržel vojáky stále při práci s tou trochou nářadí, které jsme měli. Ale žádná omluva, byť pravdivá, nezmírnila jeho hněv, dokud nejprve neuvážil okolnosti; pak mu bylo líto, že mě bezdůvodně urazil. Ale měl už takový zvyk, že v tomto ohledu bylo těžší se mu zavděčit než v kterémkoli jiném z jeho rozkazů; byl vždy netrpělivý, když práce nepostupovaly podle jeho mysli. A pravda je, že naši krajané nesnesou pracovat jako Němci¹⁷, a ani když se přemohou k námaze, neumějí pracovat tak úhledně jako jiní.

Naše baterie byly do rána hotové a celý den naše děla pálila na šanci tak rychle, jak se dala nabíjet, ale bez výsledku, neboť hliněný val byl tak tlustý a tak dobře spojený, že se vysmíval nám i našim dělům.

Jeho Veličenstvo vidouc, že tudy nic nepořídí, rozhodlo se zkusit druhou cestu na radu kováře, který znal všechny přístupy k městu, ačkoli celá krajina na té straně byla zatopena vodou. Tento kovář poradil Jeho Veličenstvu dát postavit plovoucí most¹⁸, a když se pak přepravíme přes vodu, že nás povede mělkými brody, kudy se můžeme dostat za šanci a odříznout jí spojení s městem; a šance, zbavená pomoci, pak může být naše.

Podle tohoto plánu rozkázalo Jeho Veličenstvo podplukovníku Dowbatlovi¹⁹ s dvěma sty padesáti dragouny²⁰ jako pěchotou a mně s dvěma sty padesáti mušketýry, abychom šli za kovářem a překvapili nepřátelskou stráž; když to vykonáme, měli jsme rozkaz to místo udržet, dokud za námi nebude poslán plukovník Hepburne s tisícem mušketýrů, aby nás podpořil. Dowbatle a já jsme stráž šťastně překvapili a přiměli ji stáhnout se do města, takže šance zůstala v naší moci; plukovník Hepburne, který postoupil k šanci, ji dobyl na akord²¹, vojáci byli přinuceni vzít službu a jejich důstojníci byli zajati.

Mezitím Dowbatlovi dragouni pronásledovali nepřítele v prudké šarvátce až na dostřel od jeho hradeb, a když mu došel prach, žádal, abych zaútočil a vystřídal jeho a jeho lidi, což jsem učinil a pokračoval v boji, dokud jsme nepřítele nepřinutili ustoupit přes most, který byl těsně u města. Ztratil jsem několik vojáků zabitých děly, a tak jsem byl pro naši vlastní bezpečnost nucen rozdělit své vojáky: polovina z nich vyhazovala spěšný zákop, zatímco ostatní se prudce potýkali s nepřítelem, jsouce v nebezpečí jak od děl, tak od mušket. Ale jakmile se moji vojáci jednou dostali do země, opevnili jsme se proti jejich dělům a rozhodli jsme se, že v případě jejich výpadu udržíme půdu, kterou jsme předtím vydobyli, byť za cenu své krve; ztratili jsme za půl hodiny přes třicet vojáků, z nichž šest bylo zabito děly.

Když nepřítel shledal, že šance je ztracena a my že jsme tak daleko postoupili na nejsilnější straně, a polní maršál Horn²² se svými silami táhl na druhou stranu, která byla nejslabší, poslali ihned na naši stranu bubeníka²³ vyjednávat o milost pro posádku; přijal jsem ho a se zavázanýma očima byl s doprovodem poslán k Jeho Veličenstvu, které k jednání svolilo. Po výměně rukojmí jednání pokračovalo; když byl akord podepsán, Jeho Veličenstvo přišlo a poděkovalo Dowbatlovi a nám za dobrou službu, přičemž nám byly učiněny velké sliby odměny, a plukovníku Hepburnovi také, za dobytí šance.

Poněvadž nepřítel byl ve městě silný, více než dvakrát tak silný jako my, rozhodlo se Jeho Veličenstvo poslat do Frankfurtu pro další síly, jízdu i pěchotu, aby k němu přišly dříve, než bude nepříteli dovoleno z města vytáhnout; byly mu povoleny podmínky odvézt čtyři kusy děl a vojákům vytáhnout s plnou zbrojí, se vším majetkem a zavazadly, s bubny bijícími a vlajícími prapory a s doprovodem jízdy směrem ke Hlohovu²⁴.

Jeho Veličenstvo dalo posádku obklíčit, a jakmile vytáhla a viděli jsme její sílu, styděli jsme se za její chování, neboť to byly nejstarší oddíly a podle zpráv výkvět celé císařské armády, a zbaběle vydaly tak silné město bez nutnosti a s nadějí na pomoc.

Jeden z mých kapitánů jménem Dumaine, který se zde před Landsbergem nakazil horečkou, byl převezen do Frankfurtu a tam zemřel; když byl pohřben, můj poručík David Monro byl povýšen na kapitána jeho kompanie a praporčík Burton byl učiněn poručíkem; a když jeho bratr Bullion vzal propuštění²⁵, můj seržant Andrew Rosse byl učiněn praporčíkem kapitána Davida, William Bruntfield byl povýšen na mého poručíka a Mongo Gray na praporčíka.

Dobytím tohoto města byly jak Pomořany, tak braniborské marky vyčištěny od císařských, kteří byli zatlačeni do Slezska.

Příští neděli Jeho Veličenstvo, jež bylo vždy hotovo odměnit dobré služebníky za ctnost, dalo našeho průvodce kováře (byl to statečný a chytrý chlapík) učinit purkmistrem města a on od Jeho Veličenstva dostal nadto dvě stě dukátů²⁶.

V neděli odpoledne Jeho Veličenstvo dovolilo hlavním důstojníkům své armády (jako generálu Banérovi, generálporučíku Baudissinovi²⁷ a několika dalším), aby se veselili, ačkoli Jeho Veličenstvo samo nepilo; jeho zvykem bylo nikdy nepít mnoho, leda velmi zřídka a z velmi vzácných důvodů, kdy jistě měl v úmyslu uskutečnit nějaký jiný záměr, který se týkal jeho prospěchu a blaha jeho státu.

Úvaha devátá

Toto město Landsberg bylo pohraniční posádkou ležící u polských hranic na Wartě a jeho držení zajišťovalo Pomořany i Braniborsko a dávalo Jeho Veličenstvu volnější průchod do Slezska; a proto Jeho Veličenstvo vynaložilo tím větší píli a rychlost na jeho získání, s takovou ctí a slávou, jakou si jen lze představit vzhledem k nerovnosti sil mezi námi a našimi nepřáteli, jakož i vzhledem k poloze místa, které bylo na jedné straně opevněno přírodou; přesto nad přírodu a nad pravděpodobnost rozumu byla tato silná posádka nucena vzdát se Gustavovi, který byl Martovým²⁸ miláčkem a oblíbencem Štěstěny, či spíše jejich pánem, jak vidíme z jeho častých vítězství nad nepřáteli, kteří, byť silnější, jsou nuceni podrobit se slabší straně. Zde vidíme, že jako píle je plodná, tak existuje jakýsi dobrý anděl, který jakoby stále čeká na pilnost a nese v ruce vavřín, aby ji korunoval. A proto se za starých časů říkalo, že k Štěstěně se nemá modlit jinak než s rukama v pohybu²⁹, což způsobilo, že tento udatný král vždy rád býval zaměstnán cvičením ctnosti, jak sluší generálovi, který měl takovou mysl jako tento nepřemožitelný král, dokud žil, stále stoupající k blaženosti a spokojenosti.

Běžně se vídá, že ti, kdo se nejméně bojí, bývají obyčejně přemoženi, jak se stalo s Frankfurtem nad Odrou a s tímto městem také; a ač vítězství, jak víme, je od Boha, přece k přemožení nepřítele je velmi zapotřebí a nezbytná odvaha a dovednost velitelů. A kde se zachovává dobrá vojenská kázeň, jak se stalo zde, tam vzniká důvěra, jež nás přesvědčuje, že dokážeme, co chceme. Toho mínění byl náš vůdce a naše vojsko nikdy nepochybovalo o své vlastní udatnosti ani o dobrém vedení svého vůdce, což činilo naše vítězství snáze dosažitelnými.

Zde také vidíme, jak dobré jsou zprávy; neboť kdyby Jeho Veličenstvo nebylo získalo kováře nebo někoho jemu podobného za zvěda a průvodce, aby nás provedl mělčinami, jimiž nás vedl, až k hrázi u čela jejich stráže, která byla překvapena, sotva bychom byli mohli toto město přemoci tak náhle; neboť bez tohoto dobra zpráv, jež jsou tak nezbytné a mají ve válce tak velkou váhu, nelze na neznámých místech dokázat nic nebo jen velmi málo. Neboť dobří zvědové jsou ve vojsku tak potřební, že se na ně nemají šetřit žádné prostředky, jen když jsou spolehliví; neboť jeden dobře poznaný záměr nebo tajemství našich nepřátel může dovést všechno ostatní, co si přejeme, k žádoucímu konci, nebo nás a naše lidi aspoň uchránit před nebezpečím. Tento kovář, jenž byl naším průvodcem, když nás vedl proti nepříteli, při našem prvním nástupu do boje, když nepřítel silně pálil z mušket, přesto šel bez bázně vpřed a podstupoval stejné nebezpečí jako my; ale když v prudkém boji viděl, že vedle něho někteří padají, a náš prach byl trochu vlhký a nedával tak dobrou ránu jako nepřátelský, řekl, že se vrátí k Jeho Veličenstvu a pošle nám lepší prach. Přece si myslím, ač se u něho tehdy ukázal jistý nedostatek stálé rozhodnosti, že čas, cvik a častý styk s nebezpečím by z něho učinily statečného chlapíka, neboť měl silné a zdatné tělo; ale podle mého mínění i nejstatečnější z mužů, dokud se trochu neseznámí se zuřivým hřmotem děl, se přirozeně zpočátku bojí a přikrčí.

Rovněž Jeho Veličenstvo zasluhovalo chválu za svou píli ve dne v noci při postrkování svých prací; neboť vždy ztrácelo trpělivost, dokud nebyly hotovy, aby vidělo své vojáky zajištěné a chráněné před nepřáteli; neboť když byl král nejslabší, kopal nejvíce v zemi; neboť za jeden rok, co u Schwedtu, Frankfurtu, Landsbergu, Brandenburgu, Werbenu, Tangermünde, Wittenbergu a Würzburgu, dal své vojáky pracovat zadarmo více, než by nizozemské generální stavy³⁰ dokázaly dát postavit za tři roky, i kdyby každý rok vynaložily tunu zlata³¹. A to dělal nejen aby zajistil své vojáky před nepřítelem, ale také aby je uchránil od zahálky. Když nebyli zaměstnáni službou, byli dobrou kázní drženi v bázni a poslušnosti, a to s takovou mírností, láskou a rozvahou, jak jen bylo možno.

A Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že náš národ je té povahy, že si bere k srdci přísné chování svých velitelů, byť byli sebelepší. Neboť když někdy Jeho Veličenstvo z netrpělivosti dalo uvěznit některé z našich krajanů, bylo Jeho Veličenstvo bez jakékoli přímluvy vždy první, kdo pamatoval na jejich svobodu; neboť věděl, že mají tak hrdou mysl, že by raději ve vězení pukli nebo zahynuli hladem, než by uznali chybu spáchanou proti svému pánu, ledaže by šlo o nedbalost.

Nadto nic nemůže obleženému městu, pevnosti nebo tvrzi odejmout odvahu více, než když vidí, že jsou jeho tajemství odhalena a cesty k posile odříznuty; jak se ukázalo na těch, kdo vydali šanci siru Johnu Hepburnovi, spokojivše se s tím, že se vydají plukovníkovi na milost, když viděli, že jsou odříznuti od veškeré pomoci.

Rovněž povinnost vůdců, kteří vedou muže do boje, má být omezena rozvahou: nemají postupovat dále, než odkud se mohou v případě potřeby pohodlně stáhnout, aby přílišným postupem neuvedli v nebezpečí nejen sebe, ale nezavlekli i jiné, kteří jim jdou na pomoc, do nebezpečí všech; a chyba spáchaná tímto způsobem, z přílišné horlivosti, zasluhuje přísnější posouzení než liknavost s rozvahou, neboť v druhém případě je člověk jen sám kárán, ale dopustí-li se první chyby, ztratí sebe i jiné.

Zde jsme také zkušeností shledali, že rýč a lopata jsou v nebezpečí vždy dobrými společníky, bez nichž bychom byli ztratili většinu svých lidí. Proto při všech příležitostech boje je malá výhoda terénu vždy prospěšná proti jízdě, pěchotě i dělům. A proto nejlepší velitelé vždy nejvíce užívali rýče a lopaty, a to v takovém terénu, jaký shledali nejpříhodnějším pro svou bezpečnost.

Vidíme zde také povahu Jeho Veličenstva, jež po vítězství laskavě hostilo své důstojníky, pokládajíc je ne za služebníky, ale za společníky svého veselí, jak moudrý pán má a měl by činit těm, které shledává poslušnými svých rozkazů, povzbuzuje je, aby jindy podstoupili jakoukoli službu nebo nebezpečí pro toho, kdo k nim byl tak laskavý a důvěrný, připoutávaje jejich srdce jak svou láskou, tak svou štědrostí; neboť dobře věděl, že nic není schopnější přinést vítězství, hned po Bohu, než dobří velitelé; jakož i Jeho Veličenstvo vědělo, že být zdvořilý ke svým důstojníkům je cesta k triumfu nad nepřáteli.

Poznámky