Knihovna · Paměti generála Monra

Služba osmá: o našem pochodu k Frankfurtu nad Odrou a o jeho dobytí dne 3. dubna 1631

Služba osmá: o našem pochodu k Frankfurtu nad Odrou a o jeho dobytí dne 3. dubna 1631

Dne 24. března 16311 Jeho Veličenstvo2, jež uspořádalo své vojsko, uvedši je do dobrého pořádku brigád, jízdu i pěchotu, podle rozličných příležitostí a náhod, jež ve válce nastávají, shledalo před svým pochodem, že nepřítel leží silný ve Slezsku a u Landsbergu3; aby nepřítel nesestoupil do Pomořan a do Marky4 a nerušil nové síly, jež se očekávaly z Pruska a ze Skotska, poslalo Jeho Veličenstvo polního maršála Horna5 s částí jízdy, která překročila most u Schwedtu6, do Pomořan a k Wartě, aby tam shromáždil síly, jež měly být vedeny k Wartě a k Landsbergu a dát nepříteli něco k přemýšlení, zatímco Jeho Veličenstvo mohlo se zbytkem vojska (čítajícím tehdy deset tisíc pěchoty a jízdy) táhnout k Frankfurtu, kde bylo pod velením polního maršála Tiefenbacha7 a hraběte von Schönberga8, guvernéra Frankfurtu nad Odrou, staženo dohromady na devět tisíc pěchoty a jízdy císařských. Generál Tilly9 s hlavním vojskem ležel tehdy po svém návratu z Brandenburgu10 u Ruppinu11 s dvaadvaceti tisíci pěchoty a jízdy; Jeho Veličenstvo si tehdy nebylo jisto ani svým švagrem vévodou braniborským12, ani vévodou saským13, ačkoli spolek s králem francouzským14 byl již uzavřen; a když záležitosti Jeho Veličenstva stály takto nejistě, táhli jsme k Frankfurtu s odhodláním spíše vyzvědět nepřátelské záměry než s pevným úmyslem obléhat, majíce kolem sebe tak silné nepřátele a vojska bez jistoty svých domnělých přátel a spojenců. Když jsme však pokračovali v pochodu až na míli15 od Frankfurtu, naši nepřátelé, stahující se ze všech kvartýrů16, se sešli v jedno těleso ve Frankfurtu; když se spojili, slyšeli jsme, že nepřítel je uvnitř téměř tak silný, jako jsme byli my venku, a maje nad námi výhodu města v zádech pro svůj ústup, neočekávali jsme nic jiného, než že nepřítel vyjde a nabídne nám bitvu. Pročež Jeho Veličenstvo samo, konajíc službu generálmajora (jak mu dobře slušelo), vyhledavši pomoc a přispění sira Johna Hepburna17, počalo stavět vojsko, jízdu, pěchotu i dělostřelectvo, do bitevního pořádku: komandovaní mušketýři18 jako jeho ztracená hlídka19 postoupili před vojsko, byvše rozestaveni v platonech20 po padesáti, aby pochodovali s jeho eskadronami jízdy, vše v rovné frontě; dáno znamení k postupu, trubky zněly, bubny bily, prapory rozvinuté, vztyčené a vlající, každý velitel určen a ustanoven na své velení a stanoviště; velkolepý a královský král vede; toto královské vojsko pochodovalo v bitevním pořádku půl míle, tak ladně, jak by to dokázalo jedno tělo, jedním krokem a jedním tempem, postupujíc, zastavujíc, hýbajíc se a stojíc stejně, až nakonec, když jsme se přiblížili k městu a nenašli žádné nepřátelské střetnutí ze strany nepřítele, zastavili jsme se a stáli chvíli v bitevním šiku, a pak jsme se rozhodli, že když se nepřítel neodvažuje utkat se s námi v poli, budeme naráz usilovat o to, abychom se stali pány Frankfurtu, nebo vůbec ne; vědouce o blízkosti našich nepřátel a o veliké síle, kterou měli pohromadě, a vidouce, že si nejsme jisti knížaty, jsme se rozhodli, že využít času je pro nás nejlepší. A Jeho Veličenstvo ihned vyslalo většinu svého jezdectva, aby udělalo caracole21 za námi, mezi námi a Berlínem, z obavy, že generál Tilly by mohl se svým vojskem přijít za našimi zády, zatímco bychom byli zaměstnáni městem; z celého jezdectva si ponechalo jen rýnského hraběte22 a jeho regiment, vedle pěchoty, pro případ výpadu, aby nás podporoval proti rejtarům23, kteří byli ve městě.

Když bylo jezdectvo takto rozesláno, Jeho Veličenstvo, zpozorovavši strach svých nepřátel, kteří dobrovolně zapálili své předměstí (a berouc jejich strach jako předzvěst svého budoucího vítězství), rozkázalo části komandovaných mušketýrů, aby vnikli hořícím předměstím a ubytovali se tam, postoupivše až k samé bráně, dokud Jeho Veličenstvo nerozmístí zbytek vojska, přidělujíc každé brigádě zvlášť její stanoviště. Žlutá a modrá brigáda24 byly určeny, aby se ubytovaly ve vinicích na straně města směrem ke Küstrinu25, s rozkazem vysunout před sebe své stráže, zatímco zbytek brigády měl ležet a tábořit v jednom tělese u zbraní, aby byl stále připraven pro případ výpadu; bílá brigáda, zvaná Damitzova26, byla určena k ubytování v předměstí, aby kryla komandované mušketýry, kteří leželi mezi ní a nebezpečím, u brány přímo pod hradbami. Hepburnově brigádě bylo rozkázáno ležet u druhé brány a rovněž vysunout své stráže; zbytek komandovaných mužů měl ležet u druhé brány a také vysunout své stráže; zbytek komandovaných mušketýrů pod velením majora Johna Sinclaira27 dostal rozkaz ležet na návrší u hřbitova, které bylo přímo před nepřátelským opevněním; vedle něho byla zřízena baterie a dělostřelectvo a střelivo vojska (jak bylo obvyklé) bylo umístěno za naší brigádou a rejtaři rýnského hraběte za námi. Když bylo všechno takto uspořádáno a rozmístěno, byli ze všech brigád úměrně vyčleněni lidé k výrobě dělových košů28 a k hloubení zákopů.

Pak, podle zvyku, šlo Jeho Veličenstvo samo s plukovníkem Tyvellem29 na obhlídku k hradbě, kde byl plukovník Tyvell střelen do levé paže; Jeho Veličenstvo pro něho tehdy otevřeně velmi naříkalo, říkajíc, že nemá už jiné pomoci než Hepburna. V témž okamžiku byl můj poručík David Monro30 střelen do nohy kulí z muškety, a můj major John Sinclaire velel komandovaným mušketýrům poblíž Jeho Veličenstva tam, kde se stavěla baterie; nepřítel vyvěsil na posměch husu a hned nato jich přes dvě stě vypadlo na naši stráž, která je přijala salvami z mušket; a protože byli pro stráž příliš silní, rozkázalo Jeho Veličenstvo majorovi, aby poslal důstojníka a padesát mušketýrů navíc na podporu stráže. Nicméně nepřítel stále tlačil naši stráž zpět a nutil ji ustupovat, a Jeho Veličenstvo ihned rozkázalo majorovi, aby se sto dalšími mušketýry udeřil a vzdoroval nepříteli a stráži ulehčil, což major okamžitě uposlechl a přiměl nepřítele ustoupit větším chvatem, než postupoval; přitom byl zajat jejich podplukovník a jeden kapitán. Major potom obsadil hřbitov, který ležel přímo před nepřátelským opevněním, a drže tam svou stráž, udržoval nepřítele v bázni, takže jsme už nebyli jejich výpady obtěžováni, ačkoli různí naši důstojníci a vojáci byli jimi zraněni z jejich opevnění, neboť hřbitov nebyl žádným krytem pro naši stráž, jež ležela přímo pod jejich valy. V neděli ráno, bylo to na Květnou neděli31, Jeho Veličenstvo s celým svým vojskem v nejlepším odění sloužilo Bohu; Jeho Veličenstvo po kázání povzbuzovalo naše vojáky a přálo si, aby své zlé dny, které tehdy měli, snášeli trpělivě, a že doufá, že jim zanedlouho dopřeje lepší dny a dá jim pít víno místo vody, kterou tehdy pili; a Jeho Veličenstvo ihned dalo rozkaz generálu Banérovi32, aby všem brigádám nařídil být připraveny se zbraněmi do dalších rozkazů. Když byl tento rozkaz vydán, někteří z komandovaných mužů, kteří byli pod Sinclairem, tušíce zteč, si opatřili nějaké žebříky.

K páté hodině odpoledne přišlo Jeho Veličenstvo k naší brigádě, zavolalo německého kapitána z Hepburnova regimentu jménem Guntier a požádalo ho, aby si oblékl lehký kyrys, vzal tasený meč do ruky a s sebou seržanta a dvanáct dalších dobrých chlapíků, přebrodil příkop a pak vystoupil na vrchol hradby a podíval se, zda by bylo možno pohodlně umístit muže mezi hliněným valem města a kamennou hradbou33, a pak se stáhnout tak rychle, jak jen budou moci. Když to bylo vykonáno a Jeho Veličenstvo dostalo zprávu, že mezi oběma zdmi je místo k umístění mužů – brigády již stály v bitevním šiku, aby na zavolání udeřily, a kapitán se vrátil bez úhony –, poslalo Jeho Veličenstvo Banéra a Hepburna s naší brigádou, aby přešli příkop a šli na zteč; a když odrazí nepřítele od vnější hradby, aby se usadili pod kamennou hradbou mezi oběma zdmi, a kdyby se nepřítel náhodou stáhl, aby se tlačili dovnitř s ním; stejné rozkazy byly dány ostatním brigádám. Když bylo vše připraveno, Jeho Veličenstvo, majíc na bateriích nabitou řadu děl velkých i malých, dalo na všech stanovištích oznámit, že až děla vypálí první salvu, mají uprostřed kouře postoupit ke zteči, což učinili. Při přechodu příkopu jsme byli nad pás ve vodě a bahně, a když jsme vystupovali ke zteči hradeb, byly tam silné palisády, tak dobře upevněné a zapuštěné do valu, že kdyby se nepřítel ve velikém strachu nestáhl z hradeb, nebyli bychom mohli vniknout jinak než s velikým nebezpečím.

Když nepřítel chabě ustupoval, naši velitelé a vůdcové, řídíce se rozkazy, jež dostali od Jeho Veličenstva, jsme se tlačili za nepřítelem dovnitř u veliké výpadové brány, jež byla mezi oběma zdmi a otvírala se dvěma velikými křídly, kudy nepřátelé vešli. Po svém ústupu tam postavili varhanové dělo34, které vystřelilo tucet ran naráz; kromě toho tam byla postavena dvě malá děla, která rovněž střežila vchod, a k tomu mušketýři, což způsobilo krutý a žalostný masakr mezi našimi mušketýry a pikenýry. Statečný Hepburne, vedoucí střed pík své vlastní brigády, postoupil až na půl délky píky ke dveřím a u vchodu byl střelen nad koleno, na které kulhal už dříve; to mu omráčilo smysly velikou bolestí a donutilo ho ustoupit; řekl mi: „Kamaráde35 Monro, jsem střelen,“ čehož jsem nesmírně litoval. Jeho major, odhodlaný kavalír, postoupil, aby vnikl dovnitř, a byl zastřelen přede dveřmi, načež píky ustoupily a zůstaly stát; generál Banér byl při tom a vybízel všechny kavalíry, aby vnikli dovnitř. Plukovník Lumsdell36 a já, oba stejně v čele svých vlastních praporů, on s partyzánou37 v ruce a já s poloviční píkou38 a s přilbou, jež mi kryla hlavu, jsme rozkázali svým píkám postoupit a vedli je rameno k rameni; plukovník Lumsdell a já jsme šťastně bez úhony vnikli do brány, kde při našem vstupu někteří, jak vím, došli svého odpočinku, a nepřítel byl donucen ustoupit ve zmatku; jsouce ohromeni naším vniknutím, neměli ani rozum, ani odvahu spustit za sebou padací mříž veliké brány, takže když jsme vstoupili do ulic jim v patách, zastavili jsme se, dokud nebylo těleso našich pík řádně sestaveno a z boků kryto mušketýry, a pak jsme postoupili se sklopenými píkami a naši mušketýři dávali palbu z boků, dokud nebyl nepřítel uveden ve zmatek.

Po nás vstoupil generál Banér s čerstvým tělesem mušketýrů; on pronásledoval nepřítele jednou ulicí a Lumsdell a já druhou; když jsme se s nepřítelem znovu střetli a on byl dobře pobit, vzali naši důstojníci devět jejich praporů, které měly být předloženy Jeho Veličenstvu, a většina vojáků byla pobita jako odveta za jejich krutost spáchanou u Neubrandenburgu39, ale někteří z jejich důstojníků dostali kvartýr40, takový, jaký oni dali našim.

Když byl tento regiment poražen, poslali jsme důstojníka se silným oddílem obsadit most, aby bránil jejich útěku; když jim byl odříznut průchod, byli i oni pobiti, až byly ulice plné mrtvých těl a většina našich vojáků a důstojníků se rozběhla za kořistí, zanechavši mne a malý počet poctivých vojáků střežit můj prapor; kterýžto nepořádek, přiznávám, nebylo v mé moci napravit. Tolik o podílu Lumsdellově a mém, o čemž si troufám tvrdit, že je to pravda.

A jako jsem pravdivě, bez vychloubání, promluvil o našich vlastních činech, což nikdo, kdo je přítelem ctnosti, nemůže popřít, vylíčím nyní činy jiných mužů, pokud vím, že jsou pravdivé, podle vyprávění mých poctivých kamarádů.

Podplukovník Musten, jenž byl určen velet mušketýrům Lumsdellova regimentu a regimentu mého plukovníka, tehdy pod mým velením, vida nás vniknout dovnitř, následoval nás a vedl ty, jimž velel, k masakru zvlášť, nedávaje o nic lepší kvartýr než my. Také Němci, pamětlivi krutosti nepřátel u Brandenburgu41, dávali jen skoupě kvartýr.

Major John Sinclaire, jak jsem byl hodnověrně zpraven, v doprovodu poručíka George Heatlyho, oba odhodlaní a srdnatí, byli první, kdo přešli hradby po žebřících; při svém prvním vniknutí, majíce s sebou jen několik mušketýrů, byli v ulicích napadeni nepřátelskými kyrysníky42, čili nejlepšími jezdci, kde byli nuceni stát semknutě, zády ke zdi, kudy vnikli, a dávat na nepřítele několik salv z mušket, dokud jej nepřiměli k ústupu.

Rovněž po našem vniknutí měly žlutá a modrá brigáda, pokládané celým vojskem za odhodlané a odvážné ve všech svých činech, vniknout na irskou čtvrť43, kde byly dvakrát s velikými ztrátami zuřivě odraženy a krutě poničeny ohnivými prostředky44, jež mezi ně Irové metali. Ale nakonec, když vnikly dovnitř, Irové, přes nerovnost sil, ač slabí, vytrvali a bojovali mečem a píkami uvnitř opevnění dlouhý čas, dokud většina vojáků nepadla k zemi tam, kde stáli a bojovali; takže nakonec byl podplukovník Walter Butler45, který velel Irům, střelen do paže a proboden píkou skrze stehno a zajat; a tak bylo příštího dne vidět na tom stanovišti, kde byla vykonána nejlepší služba. A vpravdě, kdyby všichni ostatní vytrvali tak dobře jako Irové, byli bychom se vrátili s velikými ztrátami a bez vítězství.

Když zuřivost pominula, celá ulice byla plná kočárů a zaprášených vozů bohatě vybavených všemi druhy bohatství, jako stříbrným nádobím, klenoty, zlatem, penězi, šatstvem, mulami a koňmi jezdeckými, kočárovými i tažnými; všichni muži, kteří nedbali svých povinností, dbali příliš o kořist, takže jsem nikdy neviděl důstojníky méně poslouchané a ctěné než zde po nějaký čas, dokud vrchol trhu nepominul; a dobře vím, že některé regimenty neměly u svých praporů ani jediného muže, dokud zuřivost nepominula, a některé prapory byly ztraceny po celou noc, dokud nebyly příštího dne vráceny; takový nepořádek byl mezi námi, vše zaviněno lakotou, kořenem všeho zla46 a nepoctivosti.

Konečně, když masakr pominul, vjelo dovnitř Jeho Veličenstvo samo, střeženo rýnským hrabětem a jeho rejtary, jimž bylo ihned rozkázáno přejít most a pronásledovat v patách nepřítele prchajícího k Hlohovu47, kam se polní maršál Tiefenbach, hrabě Schönberg a Montecuccoli48 stáhli s těmi, kdo unikli.

Sotva se Jeho Veličenstvo ubytovalo ve městě, začal město náhodou stravovat oheň; byly vydány rozkazy úderem bubnu, přičemž se ve všech ulicích tloukl svolávací signál49, že všichni důstojníci a vojáci se mají pod trestem smrti ihned dostavit ke svým praporům na druhou stranu Odry do vnějšího opevnění, kde bylo siru Johnu Hepburnovi nařízeno velet uvnitř opevnění, s výjimkou těch, kdo byli určeni ke střežení městských bran, kvartýru Jeho Veličenstva a obydlí generálů na tržišti, kde byla držena silná stráž k potlačení plenění a zpupnosti vojáků. Nicméně přes tyto vyhlášené a zveřejněné rozkazy mnozí neuposlechli a zůstali ve městě plenit.

V tomto střetnutí ztratil nepřítel na tři tisíce mužů, kromě důstojníků, kteří byli zabiti, totiž čtyř plukovníků: Herbersteina, Heyda, Wallensteina50 a Ioura; a bylo zabito přes třicet šest důstojníků.

Rovněž byli zajati plukovník Sparre51 s pěti podplukovníky, Němci, a jeden irský kavalír, který se choval čestně a dobře; ztratili také prapory, jak jsem příštího dne viděl, když byly počítány před generálem Banérem, jednačtyřicet, a devět jezdeckých kornet52.

Na naší straně bylo rovněž ztraceno nejméně osm set mužů, z nichž modrá a žlutá brigáda samy ztratily pět set.

Jeho Veličenstvo zde také získalo veliké množství zásob pro vojsko, jako obilí, střelivo a osmnáct děl.

Příštího dne ustanovilo Jeho Veličenstvo generálmajora Leslieho53 guvernérem města a dalo mu rozkaz opravit zpustošené opevnění a hradby; rovněž byly vydány rozkazy k pohřbení mrtvých, kteří nebyli úplně pohřbeni ani za šest dní; nakonec byli naházeni po hromadách do velikých jam, přes sto do každého hrobu.

Příštího dne nám bylo nařízeno shromáždit své regimenty a svést je dohromady ve zbrani, aby mohly být opatřeny tím, co jim chybělo ze zbraní, neboť jich ve svém nepořádku mnoho ztratily.

Úvaha osmá

Jeho Veličenstvo, jdouc se střetnout se svým nepřítelem, dříve než se zvedlo ze svého královského ležení u Schwedtu, moudře uspořádalo své vojsko, sestavivši je do brigád, aby, až dojde k činu, nemuselo myslet na teorii, když je čas praxe, jak jsou nuceni činit mnozí mladí velitelé, kteří se začínají učit od jiných to, co jim samým chybí, a jsou hodni politování, když se ujímají vedení jiných, jsouce sami nevědomí. Ale tento moudrý generál tehdy nejen uspořádal své vojsko tak, jak chtěl, aby stálo v bitvě, ale znaje také dary a rozličné schopnosti, jimiž byli nadáni jeho přední polní důstojníci, rozmístil je tak, že jim v boji proti nepřátelům přidělil taková místa, jaká nejlépe odpovídala jejich ctnostem; to vše znal předem, zčásti z vlastní zkušenosti a zčásti tím, že se u jiných vyptával na jejich vlastnosti a ctnosti.

Secundo54, Jeho Veličenstvo si předem rozvážilo, co by silný nepřítel mohl proti němu zamýšlet, a podle toho moudře předvídalo, jak mu předejít, rozdělivši své vojsko tak, že poslalo polního maršála s částí vojska na jednu stranu Odry a samo šlo na druhou, zanechavši most a přechod u Schwedtu dobře opevněný a obsazený vojáky, aby to z obou vojsk, které by bylo nuceno ustoupit přes most, jsouc v bezpečí, se pak mohlo pohodlně spojit s druhým.

Jako bylo Jeho Veličenstvo moudré v předvídání toho, co by se mohlo stát, bylo také pilné v tom, aby nepřátele předešlo náhle, dříve než se mohli sejít; takže po dosažení tohoto vítězství Jeho Veličenstvo nejen získalo volný prostor tím, že nepřátelé ustoupili za Labe a za Odru, ale získalo i čas urovnat své záležitosti s knížaty; neboť ti, kdo před tímto vítězstvím sotva chtěli s Jeho Veličenstvem udržovat styky, poté, co Jeho Veličenstvo osvobodilo jejich zemi od nepřátel, byli ochotni prosit prostřednictvím svých vyslanců o jeho přátelství; a on jako obratný hráč, chytaje míč na správném odrazu, přijal jejich přátelství a spojenectví a zavázal si je přísněji než dříve, až nakonec byli nuceni tančit, jak on pískal.

Zde jsem rovněž pozoroval, že nikdy není dobré spoléhat příliš na vlastní sílu, jak činili naši nepřátelé, kteří při svém hodování a inter pocula55, dříve než začala zteč, ač slyšeli hřmění našich děl, propukli v smích, divíce se, co Švédové zamýšlejí: myslí si snad, že přeletí hradby? a i kdyby se jim podařilo vniknout, nejsou snad oni stejně silní jako on? Měli mnoho dalších planých řečí, vynášejíce se ve své pýše, chlubíce se svou silou a odvahou, nemajíce Boha před sebou, pohrdali svými nepřáteli a opovrhovali jimi; ale náhle, v jediném okamžiku, poznali své vlastní pošetilosti, jsouce přivedeni k strachu a zděšení, takže nakonec, s rozumem zmateným a v důsledku toho i s činy zmatenými, a jejich nepřátelé, ač slabé nástroje, byli mocí Boha zástupů56 učiněni silnými a odvážnými, aby je potrestali splacením jejich dřívějšího barbarství a krutosti, jíž se dopustili u Neubrandenburgu, kde vidíme, že Pán splácí jejich zlobu, když to nejméně očekávají.

Polní maršál Tiefenbach si zasloužil velikou výtku za své velení, že jsa uvnitř města tak silný, jako jsme byli my venku, se neodvážil utkat se s námi v poli nebo aspoň vyzkoušet naše vedení a statečnost silným oddílem; to, že se s námi neodvážil utkat, nás učinilo tím odvážnějšími a odhodlanějšími ho vyhledat, byť s nevýhodou, když jsme jednou shledali, že je bojácným nepřítelem, který se drží zavřený za hradbami; neboť jsme dobře věděli: čím větší byla jeho síla uvnitř, tím větší bude jeho zmatek, jestliže jednou vnikneme; neboť množství lidí uvnitř pevnosti, zvláště jezdců, mnoha sluhů a trenu57, plodí vždy zmatek; aby se mu vyhnul, měl guvernér tím větší důvod vyzkoušet nás v poli, čímž by povzbudil svou posádku, která, vidouc, že se odvážil utkat se s námi venku, by se po ústupu nebála za hradbami.

Není tedy nikdy dobré rozhodnout se být vždy jen obráncem, ale spíše podle času a okolností někdy zkusit štěstí jak útokem, tak obranou, aby naše pověst nebyla zpochybněna ani pro přílišnou pomalost, ani pro přílišnou ukvapenost, ale stále usilovat o střední míru58, jež je pravou ctností statečnosti, bez níž žádný voják nemůže dosáhnout chvály, má-li podíl na kterékoli z krajností, jako tento polní maršál, jenž zůstal za hradbami. Vím však, že někteří namítnou, že bych měl spíše chválit činy nepřítele, aby naše byly tím slavnější; na což odpovídám, že naše byly vždy, jako zde, tak skvělé, že jim nebylo možno přidat lesku, neboť náš vůdce Gustav byl sám Illustrissimus59 a miláček Štěstěny, jemuž se všechno šťastně dařilo díky využívání času, nejcennější ze všech věcí, zvláště ve válce, který někdy pomáhá stejně jako ctnost sama.

Ráznost a odvaha majora Johna Sinclaira a jeho druha poručíka Heatlyho nemá být pominuta; byli první, kdo dali dobrý příklad k vniknutí do tohoto města, když přešli hradby po žebřících se slabým oddílem padesáti mušketýrů, kteří se odvážili je následovat, a byli tvrdě přijati nepřátelskými jezdci; nicméně se statečně bránili a přiměli své nepřátele ustoupit se ztrátami; takže – jako není mým úmyslem zde přechvalovat ctnosti svých přátel – nechtěl bych na druhé straně mlčet a nedat jim, co jim náleží, úměrně jejich zásluhám, a nic víc.

Vidíme také z každodenní zkušenosti, že nikdy, jako ani zde, nikdo nesloužil Bohu nadarmo; on odměňuje lidi, ač ne pro zásluhy vzhledem k jeho božství, u něhož si nemůžeme nic zasloužit, přece ze své nekonečné štědrosti je vždy hotov odměnit ty, kdo mu vpravdě slouží: Jeho Veličenstvo se svým vojskem sloužilo ráno Bohu a večer bylo učiněno vítězem nad svými nepřáteli.

A že Jeho Veličenstvo odpoledne o sabatu60 pronásledovalo své nepřátele, v tom byla nutnost: vojsko generála Tillyho bylo na pochodu k záchraně města a Jeho Veličenstvo bylo nuceno chopit se příležitosti času, jež, jednou pominuvši, se nikdy nevrací.

Zde vidíme, jaké zlo přináší strach v městě nebo pevnosti, působě nepořádek a zmatek; ale kdyby všichni v tomto městě vytrvali v obraně tak, jako podplukovník Butler a Irové, Frankfurt by nebyl dobyt.

Proto, když se nečiní odpor, jak se má činit, je vítězství snadno dosaženo; neboť nic nepovzbuzuje více než dobrý příklad, et contra61. A pozoroval jsem zde, že žádný národ, pokládaný za dobré vojáky, nezůstává pozadu za Němci v odolávání zteči nebo v krajním nebezpečí; jsou jinak dobrými vojáky co do poslušnosti rozkazům, na stráži, na pochodu, při práci na opevněních a v konání všech ostatních povinností náležejících jejich řemeslu, jsou-li ve společnosti jiných.

Pikenýři, jsou-li odhodlaní muži, budou vždy mou volbou při útoku na nepřítele, jakož i při čestném ústupu s nevýhodou před nepřítelem, zvláště proti jezdcům; a často vidíme, jak jsme shledali zde, že když se mušketýři rozutečou z chtivosti po kořisti, důstojní pikenýři zůstávají pevně stát se svými důstojníky, střežíce je i jejich prapory, jsouce hodni slavného jména statečných vojáků, dávajíce přednost ctnosti před láskou ke zlatu, jež pomíjí, zatímco ctnost zůstává.

Tato neřest lakoty je stejně běžná u vyššího důstojníka jako u nižšího vojáka, což často působí, že vyšší je opovrhován jak prostým vojákem, tak svými nadřízenými; a proto by veřejné velitelské úřady nikdy neměly být svěřovány takovým chtivým osobám; neboť jako je spořivost u soukromé osoby chvályhodná, je-li bez újmy druhého, tak ctnost štědrosti náleží tomu, kdo je ve veřejné službě; rovněž má mít nádheru ve svém vystupování a nedávat zlý příklad jiným, svým podřízeným, je-li jednou poctěn velením ve vedení jiných. Musím tedy znovu odsoudit tento druh lakoty, který působí, že muži pro kořist opouštějí své prapory a svou povinnost, jsouce často příčinou zkázy svých důstojných kamarádů, kteří vytrvali v boji, zatímco oni byli zaměstnáni sháněním kořisti, za což jsou mnohdy opovrhováni a jejich peníze jim bere množství, s hanbou a nebezpečím pro jejich životy; neboť ačkoli si někdy nadělají kořist, nemají to štěstí, aby ji užívali ani čtvrt hodiny, děkujíce Bohu, že se jí zbavili se svými životy, byť ne se svou ctí.

Je povinností statečných velitelů a udatných vojáků, kdykoli vnikne oheň do města, pevnosti nebo ležení, náhle se zbraněmi se dostavit ke svým praporům, aby v takových chvílích nepřítel, jsa nablízku, nebyl hotov využít výhody; ale zde nižší druh vojáků ani z poslušnosti rozkazu Jeho Veličenstva, ani z lásky ke svým důstojníkům, ani ke své vlastní cti se nechtěl hnout, aby se dostavil ke svým praporům, ačkoli se nepřítel ukázal, že stíhá město.

Zde byl také nepřítel hoden výtky za to, že za sebou zanechal zásoby a střelivo, když bylo jeho povinností je raději zničit ohněm nebo vodou než je přenechat svým nepřátelům. Ale vidíme, že není rady vymyšlené člověkem proti Pánu62, jež by dokázala působit; budiž jeho jméno požehnáno na věky.

Poznámky

Vysvětlivky

  1. 1. Monro počítá podle juliánského kalendáře, jehož tehdy užívali Švédové i Skotové; podle gregoriánského kalendáře je datum o deset dní pozdější (3. dubna = 13. dubna 1631). ↩

  2. 2. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král, „Lev Severu“; roku 1630 se vylodil v Pomořanech a vstoupil do války proti císaři; padl u Lützenu roku 1632. ↩

  3. 3. Landsberg an der Warthe (dnes Gorzów Wielkopolski) – císařská pevnost na Wartě v Nové marce braniborské; Švédové ji dobyli v dubnu 1631, krátce po Frankfurtu. ↩

  4. 4. Marka – Braniborská marka, tj. Braniborsko. ↩

  5. 5. Gustav Horn (1592–1657), švédský polní maršál, jeden z nejbližších velitelů Gustava Adolfa; roku 1634 zajat u Nördlingenu. ↩

  6. 6. Schwedt – město na Odře v Uckermarce (Braniborsko), kde Švédové drželi opevněné ležení a most přes Odru. ↩

  7. 7. Rudolf von Tiefenbach (1582–1653), císařský polní maršál, velitel císařských sil ve Slezsku a na Odře; Monro jej píše Tuffenback či Tiffenbacke. ↩

  8. 8. Míněn patrně Hannibal von Schauenburg (Schaumburg, 1582–1634), císařský polní maršál, jenž velel posádce Frankfurtu nad Odrou; Monro jej píše Schonberg. ↩

  9. 9. Johann Tserclaes hrabě Tilly (1559–1632), vrchní velitel vojsk katolické Ligy; po dobytí Neubrandenburgu v březnu 1631 se obrátil k Magdeburku, který dobyl v květnu 1631. ↩

  10. 10. Míněn Neubrandenburg v Meklenbursku, jejž Tilly dobyl ztečí 19. března 1631 (greg.) a jehož švédskou posádku dal z větší části pobít; Monro jej zkráceně nazývá Brandenburg. ↩

  11. 11. Neuruppin – město v Braniborsku severozápadně od Berlína. ↩

  12. 12. Jiří Vilém (1595–1640), kurfiřt braniborský, bratr švédské královny Marie Eleonory; váhavý luterán, jenž se ke spojenectví s Gustavem Adolfem dal donutit až v červnu 1631 pod hrozbou děl před Berlínem. ↩

  13. 13. Jan Jiří I. (1585–1656), kurfiřt saský, vůdce luteránských stavů říše; ke spojenectví se Švédskem přistoupil až v září 1631 po Tillyho vpádu do Saska. ↩

  14. 14. Smlouva z Bärwalde z 23. ledna 1631 (greg.) mezi Švédskem a Francií Ludvíka XIII. (kardinála Richelieua): Francie se zavázala platit Švédsku ročně 400 000 říšských tolarů na vedení války v Německu. ↩

  15. 15. Německá míle – asi 7,4 km. ↩

  16. 16. Kvartýr – ubytování vojska, zpravidla nucené, v domech měšťanů a sedláků. ↩

  17. 17. Sir John Hepburn (asi 1598–1636), skotský důstojník, plukovník ve švédských službách a velitel skotské (Zelené) brigády; roku 1633 přešel do francouzských služeb, stal se maršálem Francie a padl u Saverne roku 1636. ↩

  18. 18. Komandovaní mušketýři (commanded musketeers) – mušketýři vyčlenění z různých regimentů do zvláštního oddílu pro určitý úkol. ↩

  19. 19. „Forlorn hope“ – předsunutý oddíl, jenž jako první naráží na nepřítele a nese největší ztráty. ↩

  20. 20. Platon (pluton, „platoon“) – malý oddíl mušketýrů, zde po padesáti mužích, přidělený k jezdeckým eskadronám pro jejich palebnou podporu; taktická novinka Gustava Adolfa. ↩

  21. 21. „Caracole“ – zde obratný manévr, odbočení stranou; původně jezdecký obrat. ↩

  22. 22. Otto Ludvík, wild- a rýnský hrabě (Rheingraf, 1597–1634), plukovník jízdy ve švédských službách, později velitel švédských sil v Alsasku; zemřel roku 1634. ↩

  23. 23. Rejtaři – jízda; z něm. Reiter. ↩

  24. 24. Žlutá (tělesná, gardová) brigáda pod Maximilianem Teuffelem a Modrá brigáda pod plukovníkem Winckelem – elitní brigády švédské pěchoty, pojmenované podle barvy praporů. ↩

  25. 25. Küstrin (dnes Kostrzyn nad Odrą) – braniborská pevnost na soutoku Warty a Odry severně od Frankfurtu; Monro píše Castrene. ↩

  26. 26. Bílá brigáda pod plukovníkem Damitzem; bližší údaje o něm nejsou známy. ↩

  27. 27. John Sinclair, major Mackayova regimentu, o jehož úniku z Treptowa vypráví předchozí kapitola; bližší údaje nejsou známy. ↩

  28. 28. Dělové koše (gabiony, šance-koše) – proutěné koše naplněné zeminou, z nichž se stavěly kryty baterií. ↩

  29. 29. Maximilian Teuffel (zemř. 1631), rakouský protestantský šlechtic, plukovník ve švédských službách a velitel Žluté brigády; padl u Breitenfeldu roku 1631. Monro jej píše Tyvell. ↩

  30. 30. David Monro, poručík Mackayova regimentu, patrně autorův příbuzný z klanu Munroů; bližší údaje nejsou známy. ↩

  31. 31. Podle juliánského kalendáře připadla Květná neděle roku 1631 na 3. dubna, tj. na den zteče Frankfurtu. ↩

  32. 32. Johan Banér (1596–1641), švédský generál, později polní maršál a vrchní velitel švédské armády v Německu; vítěz od Wittstocku (1636). ↩

  33. 33. Frankfurt měl vedle staré kamenné městské hradby ještě vnější zemní val (přehradbí) s palisádami; mezi oběma zdmi byl volný prostor. ↩

  34. 34. „Flake of small shot“ – tzv. varhany (Orgelgeschütz), vícehlavňová zbraň, jež vypálila tucet ran najednou. ↩

  35. 35. „Bully“ – v dobové angličtině důvěrné oslovení: milý druhu, kamaráde. ↩

  36. 36. Pravděpodobně sir James Lumsden (asi 1598–1660), skotský důstojník ve švédských službách, plukovník od roku 1631; později generálmajor ve vojsku covenanterů. ↩

  37. 37. Partyzána – důstojnická dřevcová zbraň s širokým hrotem, odznak velitelské hodnosti. ↩

  38. 38. Poloviční píka (half pike) – kratší píka (asi 2 m), užívaná důstojníky pěchoty. ↩

  39. 39. Při zpětném dobytí Neubrandenburgu Tillym 19. března 1631 (greg.) byla švédská posádka, včetně mnoha Skotů, z větší části pobita, ač se vzdávala; Švédové to ve Frankfurtu opláceli s heslem „Neubrandenburský kvartýr“. ↩

  40. 40. Kvartýr (quarter) zde ve významu milost, darování života vzdávajícímu se protivníku. ↩

  41. 41. Opět Neubrandenburg. ↩

  42. 42. Kyrysníci – těžká jízda v plné plátové zbroji, nejlepší jezdci císařských. ↩

  43. 43. Úsek hradeb hájený irským regimentem v císařských službách. ↩

  44. 44. Ohnivé prostředky (fireworks) – zápalné granáty, smolné věnce a podobné pyrotechnické prostředky užívané při obraně hradeb. ↩

  45. 45. Walter Butler (zemř. 1634), irský katolický důstojník v císařských službách; u Frankfurtu byl zraněn a zajat, po výměně se stal plukovníkem dragounů a v únoru 1634 byl hlavním vykonavatelem zavraždění Valdštejna v Chebu, za což byl povýšen na hraběte a obdarován statky v Čechách. ↩

  46. 46. Narážka na 1. list Timoteovi 6,10: „Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.“ ↩

  47. 47. Hlohov (Glogau, dnes Głogów) – císařská pevnost na Odře ve Slezsku. ↩

  48. 48. Pravděpodobně Ernesto Montecuccoli (1582–1633), císařský generál jízdy, strýc slavného Raimonda Montecuccoliho; Monro jej píše Mounte De Cuculé. ↩

  49. 49. „Bank“ – bubnový signál svolávající vojáky k praporům. ↩

  50. 50. Nejde o generalissima Albrechta z Valdštejna, nýbrž o císařského plukovníka téhož jména, patrně jeho příbuzného. ↩

  51. 51. Pravděpodobně Ernst Georg von Sparr (asi 1596–1666), císařský plukovník, později polní maršál; ve Frankfurtu upadl do švédského zajetí. ↩

  52. 52. Korneta – standarta jezdecké kompanie (odtud i hodnost kornet, jenž ji nesl). ↩

  53. 53. Sir Alexander Leslie (asi 1580–1661), skotský důstojník ve švédských službách, od roku 1628 velitel obrany Stralsundu, roku 1631 guvernér Frankfurtu nad Odrou, později polní maršál; po návratu do Skotska velel vojsku covenanterů, od roku 1641 hrabě z Levenu. ↩

  54. 54. Latinsky „za druhé“. ↩

  55. 55. Latinsky „mezi poháry“, tj. při pití. ↩

  56. 56. „God of armies“ – biblický „Hospodin zástupů“ (Sabaoth). ↩

  57. 57. Tren – vozatajstvo, zavazadla vojska. ↩

  58. 58. Aristotelské pojetí ctnosti jako středu mezi dvěma krajnostmi (zde mezi zbabělostí a zbrklostí), jež se ve statečnosti sbíhají. ↩

  59. 59. Latinsky „nejjasnější“, „nejskvělejší“ – titul i slovní hříčka s předchozím „leskem“ (lustre). ↩

  60. 60. Sabat – zde neděle jako den odpočinku; Monro se zde vyrovnává s výtkou, že král zaútočil v neděli, a to o Květné neděli. ↩

  61. 61. Latinsky „a naopak“. ↩

  62. 62. Přísloví 21,30: „Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádný úradek nic nesvedou proti Hospodinu.“ ↩