Knihovna · Paměti generála Monra

Služba sedmá: o našem pochodu ke Schwedtu a o naší reformaci tam, kdy jsme byli uspořádáni do brigád

Služba sedmá: o našem pochodu ke Schwedtu a o naší reformaci tam, kdy jsme byli uspořádáni do brigád

Když Tillyho¹ vojsko odtáhlo zpět k Ruppinu², polní maršál³ se se svým vojskem, jízdou, pěchotou i dělostřelectvem, zvedl z Friedlandu⁴ směrem ke Schwedtu⁵, aby se spojil s Jeho Veličenstvem; pochodovali jsme tři dny až k přechodu u Löcknitz⁶, kde jsme dva dny odpočívali. Někteří důstojníci si vzali od Jeho Excelence dovolenou, aby zajeli do Štětína⁷ a opatřili si šaty a potřebné věci, očekávajíce dlouhý pochod; jel jsem tam také, abych navštívil svou ženu a rodinu. Zůstal jsem však jen jednu noc, a náš pochod pak pokračoval ve stíhání našich vítězství tak daleko, že nepřítel se dostal mezi mne a domov a mně nebylo po tři léta, dokud Jeho Veličenstvo žilo, dopřáno se vrátit, což mi bylo velice na újmu.

Když jsme dorazili ke Schwedtu na Odře a spojili se s vojskem Jeho Veličenstva, byli jsme po svém příchodu vyvedeni do pole a uspořádáni do brigád⁸, jízda i pěchota. Sir John Hepburne⁹ byl učiněn plukovníkem brigády, kterou tvořily jeho regiment, regiment plukovníka Lumsdella¹⁰, Stargatův a náš; Lumsdell a já jsme tvořili střed (bitevní šik)¹¹, regiment plukovníka Hepburna tvořil pravé křídlo a regiment plukovníka Stargata levé, což se na pochodu střídavě měnilo; a brigáda se od té doby stále nazývala skotská brigáda pod velením Hepburnovým. Byly sestaveny i jiné brigády, jako žlutá čili tělesná brigáda¹², jíž velel baron Tyvell¹³, modrá brigáda, jíž velel plukovník Winckle¹⁴, a bílá brigáda zvaná Damitzova¹⁵. Když jsme tam několik dní leželi, chystali jsme se na pochod k Frankfurtu nad Odrou.

Úvaha sedmá

Sotva generál Tilly se svým vojskem odtáhl, polní maršál hned následoval jeho příkladu, aby se spojil s Jeho Veličenstvem. Zde vidíme, jak tito dva moudří generálové se svými vojsky křižovali po obloze, měníce směr jako válečné lodi¹⁶, aby jeden nad druhým získali výhodu.

Vidíme zde, že kavalíři¹⁷, ačkoli jsou Božím ustanovením vázáni žít se svými ženami, jakmile jsou jednou odloučeni a vázáni službou, nemohou se ctí opustit své velení, aby se vrátili ke svým ženám. Sám král, jakmile se jednou zapojil do německých válek, byl po dva roky zbaven sladké společnosti své královny¹⁸, což by mělo učit ženy i muže nižšího stavu, aby po jejich příkladu byli trpěliví v odloučení; neboť nikdy nebylo mezi dvěma lidmi větší lásky, než byla mezi Jeho Veličenstvem a jeho královnou, žádná láska nemohla překonat jejich vzájemnou lásku, leda láska Krista, Boha i člověka, k člověku. Neboť láska této královny k jejímu manželu králi se vyrovnala lásce manželky Hierónovy¹⁹, o níž čteme v Plútarchových Apofthegmatech pro její vzácnou zdrženlivost a úctu k manželovi: nikdy nepocítila dech jiného polibku než manželova. Podle mého mínění by tato švédská královna z lásky ke svému manželovi mohla, kdyby to bylo možné, učinit i to, co Plinius²⁰ vypráví o Arrii, manželce Caeciny Paeta, který byl odsouzen k smrti se svobodou vybrat si způsob smrti; jeho žena, když ho přišla navštívit, ho vybízela, aby zemřel statečně a s velikou odvahou, a dávajíc manželovi dobrou noc, bodla se nožem do těla, nůž zase vytáhla a podala jej svému manželu Paetovi s těmito slovy: Vulnus quod feci Paete, non dolet, sed quod tu facies²¹, jako by řekla: rána, kterou jsem si zasadila, mne nebolí, ale rána, kterou si zasadíš ty, mne rmoutí. Čteme také o Porcii²², dceři Catonově a manželce Brutově, která uslyševši o manželově smrti, navzdory všem, kdo byli kolem ní, naplnila ústa žhavým uhlím a udusila se žalem. Čteme též pamětihodný příběh o manželkách Minyů²³, zaznamenaný Plútarchem ve čtvrté knize o slavných ženách: jejich manželé byli ve vězení a odsouzeni k smrti za to, že strojili úklady proti spartskému králi; a protože lakedaimonským zvykem bylo popravovat zločince v noci, tyto ušlechtilé ženy pod záminkou, že chtějí promluvit se svými muži určenými k smrti, dostaly od stráží dovolení vejít do vězení, a když se postavily na místo svých manželů, které přiměly obléci si jejich šaty a naučily je zakrýt si tváře závoji, jako by byli nesmírně zarmouceni, se sklopenými hlavami – tak jim muži unikli z rukou.

Když jsem zavedl tuto řeč na královnu, jež však byla manželkou nejlepšího vojáka našich dnů, aby se o vojenských manželkách nesmýšlelo hůře než o jiných – neboť jsem u nich viděl více lásky, více vytrvalosti, lepší poslušnost a podle všeho více cudnosti k jejich manželům, než jsem kdy viděl u kteréhokoli jiného stavu –, uvedu zde ještě vzácný příklad vojenské manželky, abych povzbudil jiné, aby následovaly a napodobovaly její ctnosti. Příběh čteme u Bernardina Scardeona²⁴ ve třetí knize jeho dějin Padovy: Bianca Rubea (de' Rossi) z Padovy²⁵ se uchýlila se svým manželem Battistou da Porta do pevnosti Bassano²⁶, náležející Benátčanům; Ezzelino²⁷, vypuzený z Padovy, se všemi svými silami napadl řečené místo, které bylo udatně bráněno, takže je nebylo možno dobýt jinak než zradou; Battista, neztráceje odvahu, ač překvapen, běžel se zbraní v ruce k bráně, byl však přemožen množstvím nepřátel, kteří získali přístup, a zabit rukou Ezzelinovou. Jeho žena Bianca bojovala v tom střetnutí udatně, jsouc vyzbrojena ocelí a odvahou daleko nad své pohlaví. Když nepřítel zvítězil, byla násilím zajata a předvedena před tyrana, který, uchvácen její krásou, ji nejprve zahrnoval přízní, pak zatoužil ji zneuctít a připravit o čest; ona, bráníc se slovy a úpěnlivými prosbami, unikla z jeho rukou, a nalezši otevřené okno, skočila dolů, kde byla nalezena těžce zraněná a polomrtvá; ale péčí dobrých ranhojičů byla uzdravena jako dříve a tyran ji znovu obtěžoval; když se odmítla poddat, byla svázána a tyranem znásilněna. Skrývajíc svůj žal v sobě, dostala svolení jít se podívat na mrtvé tělo svého manžela Battisty; a předstírajíc, že chce vykonat nějaké obřady u jeho těla, dala otevřít hrob, s pláčem se natáhla do hrobu a vlastníma rukama prudce strhla na sebe kámen, který hrob zakrýval; hlava jí byla rozdrcena a ona ihned zemřela nad svým manželem, roku 1253.

Staří Germáni se ženili se svými manželkami s podmínkou, že jim budou družkami v útrapách a nebezpečích; a jak vypráví Cornelius Tacitus²⁸, jeden muž si bral jen jednu ženu, jsouce jedním tělem a jedním životem. A Theogene²⁹, manželka Agathoklova, řekla, že byla družkou jeho nesnází a protivenství, tak jako byla družkou jeho blahobytu. A protože jsem sám zamilován do ctnosti takových žen, jež se vzácně nacházejí, obohatím tuto úvahu ještě pozoruhodným příkladem, který se přihodil roku 1466 mezi Bonou, Lombarďankou čili Grisonkou, a Pietrem Brunorem z Parmy³⁰, jak zaznamenává italská historie; předkládám jej zde ku prospěchu ctnostných žen, abych to pohlaví povzbudil více a více k podobné ctnosti, jež je tak příjemná, kdekoli ji lze spatřit. Bona, narozená ve Valtellině v grisonské zemi – v tom místě se jednoho dne procházel sám Pietro Brunoro Parmský, statečný kavalír a rytíř dobře zkušený ve válkách, vedoucí své vojsko; cestou spatřil tuto mladou dívku pasoucí své ovce na polích, malé postavy, snědou, nepříliš půvabnou ani hezkou na pohled, ale velmi veselou, jak si právě hrála se svými družkami; přitom ukazovala jistou bystrost ducha, takže rytíř Brunoro, hledě na ni pozorně a všímaje si všech jejích pohybů a doufaje od ní v něco velikého, ji dal chytit a odvést s sebou proti její vůli. Časem si na něho zvykla; on ji vícekrát dal převléci a nakonec ji oblékl jako chlapce, pro zábavu a osvěžení ducha, brával ji často na lov a zvykal ji jezdit a pobízet koně ostruhami a na jiná cvičení, v nichž ukazovala svou bystrost a obratnost; a ačkoli si ji kavalír držel jen pro zábavu, potěšení a kratochvíli, ona se přesto dala do služby jemu s láskou a horlivostí neuvěřitelnou, takže ochotně snášela všelikou námahu, trápení a lopotu těla i ducha, kterou Brunoro sám nemohl podstoupit, a chodila s ním vždy, jako se svým pánem, na všech jeho cestách, pomáhajíc mu ve všech nebezpečích, následujíc ho pěšky i na koni, údolími i horami, po vodě i po souši, s naprostou a věrnou poslušností, aniž ho kdy opustila nebo jakkoli reptala. Šla s ním i k Alfonsovi, králi neapolskému³¹, neboť v té době tento kavalír a rytíř Pietro Brunoro sloužil pod Francescem Sforzou³², kteroužto stranu pak opustil; ale změniv později zase mínění, rozhodl se opustit Alfonse, krále neapolského, a vrátit se do služeb svého dřívějšího pána, hraběte Sforzy; a zatímco chystal svůj útěk, věc nebyla vedena tak tajně, aby to král nezpozoroval; dal Brunora tajně zatknout a uvrhnout do vězení, kde byl dlouho držen bez naděje na vysvobození. Pročež Bona, neznajíc klidu, dokud neuvidí den, kdy rytíř Brunoro bude na svobodě, obešla všechna knížata a mocnáře Itálie i krále francouzského, Filipa, vévodu burgundského³³, Benátčany a mnohé další, od nichž získala přímluvné listy ve prospěch svého drahého a milovaného pána, takže Alfons, získán takovými žádostmi a přímluvami tak velkých mužů, byl takřka donucen propustit Brunora na svobodu a vydal ho té statečné bojovnici, která se za něho přičinila. Když jej vysvobodila, aby svému pánu prokázala ještě větší službu, dosáhla svým přičiněním u Benátčanů tolik, že přijali Brunora do svých služeb a byl učiněn vůdcem vojska tak veliké republiky a byla mu ustanovena veliká penze na vydržování. Těmito skutky přátelství poznal rytíř věrnost, ctnost a statečnost své Bony; nepokládal za čestné držet ji déle jako služebnou, jak činil až dosud, ale oženil se s ní a měl ji za svou zákonitou manželku, stále si jí velice vážil a cenil a řídil se její radou ve všech svých závažných a důležitých záležitostech; po tu dobu získal u Benátčanů velikou pověst, neboť jeho podniky se stále zdařile a šťastně dařily. Tuto jeho statečnou paní bylo stále vidět ve zbrani, když se naskytla příležitost k boji, a když bylo třeba vést pěchotu, kráčejíc v čele, jevila se jako velkodušný vůdce a bojovník, jsouc velmi schopná ve válečných věcech, čehož vícekrát podala dobrý důkaz, zvláště u Benátčanů proti Francescu Sforzovi, tehdy vévodovi milánskému, kde se proslavila, když byl ztracen hrad Pavone³⁴ u Brescie; její odvaha se ukázala tak veliká, že se jí každý divil, neboť jsouc ozbrojena od hlavy k patě a ukazujíc se při zteči odvážnější než kdokoli jiný, se štítem³⁵ na paži a tesákem v ruce, byla příčinou toho, že místo bylo dobyto zpět. Nakonec Benátčané, majíce velikou důvěru v Brunora a v radu a statečnost jeho paní Bony, ho poslali k obraně a držení Negroponte³⁶ proti Turkům, kde díky opevněním, jež ti dva vybudovali, dokud tam zůstávali, Turci nikdy neměli odvahu jim ublížit nebo je ohrozit; nakonec Brunoro zemřel a byl pohřben s velikou úctou a poctou a jeho paní Bona, vracejíc se k Benátčanům, aby dala manželovu penzi potvrdit dvěma svým synům, onemocněla a dala si zhotovit hrobku s velikým nákladem, kterou si přála mít dokončenu před svou smrtí; a když zemřela, byla tam pohřbena, roku 1468. Proto bylo dobře řečeno, že tři věci se zdají příjemné v očích Božích: láska mezi bratry, přátelství mezi sousedy a muž a žena setrvávající v jednotě a vzájemné věrnosti. Kdo si chce k tomuto účelu přečíst příjemný příběh, ať čte Nauclerovo³⁷ pojednání o císaři Konrádu III.³⁸ a jeho válkách proti Welfovi, vévodovi bavorskému, který byl pro svou bezpečnost nucen uchýlit se do Weinsbergu, kde bylo město dobyto na akord³⁹; na přímluvu paní nechtěl císař povolit jinou podmínku než tu, že ženy smějí bezpečně odejít z města s tolika věcmi, kolik unesou, a ne více; načež jedna si vzala na záda vévodu a ostatní manželky své muže; akord byl tak dodržen a císař Konrád, pohnut soucitem, když viděl jejich lásku a ctnost, vévodovi odpustil a vrátil městu jeho dřívější svobody. A Bodin⁴⁰ v předmluvě ke své historii vypráví, že Lorenzo Medicejský⁴¹ byl vyléčen z těžké nemoci čtením tohoto příběhu bez jakékoli jiné pomoci; přál bych si, aby měl týž účinek na všechny, kdo jej čtou, zvláště na ženské pohlaví, aby je přiměl následovat ctnostné příklady těchto ušlechtilých paní a milovat své manžely nade všechny ostatní věci; a těm, které se k tomu nedají pohnout, přeji smrt oné římské paní, o níž vyprávějí Quintus Curtius a Titus Livius⁴², zvané Publia Cornetia Annea, která žila dvacet let, aniž jednou urazila svého manžela, a když ho viděla umírat, pojala z jeho smrti takový žal, že se vrhla do hrobu se svým manželem, kde zemřela a ležela s ním. Doufám, že toto přání nemohou ve zlém vzít ctnostné paní, které jsou jako Cornelia: obávám se však, že takových není vůbec. Abych tedy uzavřel tento bod své úvahy: podle mého soudu žádné ženy nejsou věrnější, cudnější, milující, poslušnější ani zbožnější než vojenské manželky, jak dosvědčuje každodenní zkušenost, a žádné nemají větší důvod takovými být než některé z nich, jejichž manželé pro ně denně podstupují všechna nebezpečí těla, nebojíce se ani smrti samé, aby jim ulehčili a uchránili je před nebezpečím. Abyste viděli, že ušlechtilé vlastnosti a ctnosti dříve zmíněné nejsou vlastní jen ženskému pohlaví, uvedu zde několik pozoruhodných příkladů dobré vůle, lásky a věrnosti manželů k jejich ženám, zvláště vojáků, z nichž mnohých pro tuto chvíli, abych čtenáře uspokojil, zmíním dva nebo tři pozoruhodné; jeden z nich se přihodil v této době v naší válce a je hoden zaznamenání, o onom ušlechtilém, statečném, zbožném a důstojném kavalírovi, polním maršálu Gustavu Hornovi: mor, jenž vnikl do jeho obydlí a vzal mu dvě děti, uchvátil i jeho ctnostnou paní, dceru švédského kancléře⁴³; láska kavalírova byla tak veliká, že v krajnosti její nemoci ji nikdy nepustil ze svého náručí, dokud nezemřela, a pak ji dal uložit do stříbrné rakve, aby mohla být převezena do své vlasti a pohřbena mezi svými přáteli; a jeho láska k ní byla tak veliká, že po její smrti, ač mladý muž, se nikdy nedal pohnout k tomu, aby žil s jinou ženou. Jiný příklad, k tomuto účelu velmi pozoruhodný, čteme v příběhu, který napsali Plinius a Valerius Maximus⁴⁴: Sempronius Gracchus, nalezna dva hady vylézající z jeho lože, tázal se věštců, co může ta příhoda věštit; odpověděli, že zabije-li hadici, zemře jeho žena, a zabije-li hada, zemře on sám; miloval svou ženu Cornelii tak vroucně, že přikázal zabít hada, a krátce nato sám zemřel. Pozoruhodné je také to, co čteme o Meleagrovi⁴⁵, synu Oineovu, který nechtěl vstát ze svého křesla k záchraně města, v němž byl, ani pro otce, matku, bratry či sestry, kteří všichni plakali a volali o jeho pomoc, a nedbal jejich zkázy; ale jakmile k němu přišla jeho žena Kleopatra, prosíc ho o pomoc a říkajíc mu, že nepřítel již vnikl do města a zapaluje domy, tento muž kamenného srdce, kterého předtím nemohlo nic pohnout, na přání své ženy vyšel do zbraně proti nepříteli, a odraziv ho zpět, zachránil město před zkázou a záhubou a měšťany před smrtí; neboť tento Meleagros (jak mají činit všichni poctiví muži) pokládal svou ženu a sebe za jedno, takže jí nemohl nic odepřít. Zde se snad někdo bude ozývat, že to byl muž Johna Thomsona⁴⁶. Odpovídám: bylo to jedno, byla-li dobrá; neboť všechny příběhy pokládají za šťastné ty, kdo dovedou žít spolu jako muž a žena bez svárů, sporů a hádek, a tak činím i já. A podle mého mínění žádná žena nemůže být zlá, které chybí žluč; neboť žluč je v těle sídlem cholerické vznětlivosti⁴⁷, od níž má být láska muže a ženy oproštěna, a jako od žluči, tak i od zášti, hněvu a hořkosti.

Poznámky