Knihovna · Paměti generála Monra
Služba devatenáctá: o výpadu, který podnikl Spynieho regiment, a o jejich ústupu, jejž zajistil kapitán Mac-Kenyee
Služba devatenáctá: o výpadu, který podnikl Spynieho regiment, a o jejich ústupu, jejž zajistil kapitán Mac-Kenyee
Když bylo jednání zrušeno1, když přišla z Dánska nová posila a sir Alexander Leslie2 byl učiněn guvernérem, rozhodl se ke cti svých krajanů podniknout na nepřítele výpad3, a jelikož si přál, aby tato čest připadla výhradně jeho vlastnímu národu, neboť to byl jeho první pokus v onom městě, vybral k výpadu Spynieho regiment4, pro nějž to byla první služba, a kapitánu Mac-Kenyeemu5 se zbytkem našeho regimentu nařídil, aby jim v nepřítomnosti pana podplukovníka byl v záloze a zajistil jim ústup.
Můj lord Spynie byl přítomen se svým regimentem, složeným ze statečných a udatných důstojníků, vesměs hodných kavalírů6 vznešeného původu a z dobrých rodin, jejichž činy, udatnost a vychování odpovídaly jejich hodnostem; dychtili získat čest a slávu proti mocnému nepříteli, s nímž se měli utkat. Šli kupředu se smělostí a sebejistým odhodláním, vpadli do nepřátelských opevnění a donutili nepřítele ustoupit a vyklidit půdu až k hlavnímu tělesu jeho vojska; a libujíce si v prolévání krve svých nepřátel, kteří předtím prolili tolik krve jejich vlasti, pronásledovali je tvrdě, sledujíce je až k jejich hlavní záloze neboli bitevnímu šiku, kde se zmocnili jejich děl. Nepřítel však byl příliš silný a jeho síly stále rostly, takže byli donuceni ustoupit se ztrátou několika statečných kavalírů, zvláště sira Johna Huma z Aytonu7, prvního kapitána regimentu, který po mnoha krvavých ranách byl zajat; byl to statečný a odhodlaný kavalír, dobrého chování a umírněnosti ve všem svém jednání, který později u nepřítele zemřel na svá zranění, byv dlouho v zajetí, a byl velice oplakáván všemi, kdo ho znali.
Zde byl také zabit udatný kapitán Mac-Donald, který v udatnosti následoval své hodné předky; neboť vlastní rukou, jak se věrohodně vypráví, zabil svým mečem pět nepřátel, než byl sám zabit. Také rozliční z těchto důstojníků byli zraněni, jako kapitán Lindsay z Bainsho, který utržil tři nebezpečné rány, poručík Pringle, který byl rovněž zraněn, a mnozí další. Když byli nuceni ustoupit, protože jejich prach byl vystřílen, přispěchal, aby jim zajistil ústup, kapitán Mac-Kenyee se starými skotskými ostřími našeho regimentu, aby potlačil zuřivost nepřátel; drželi tváře k nepřátelům, zatímco jejich druhové ustupovali, a boj se rozhořel nanovo. Kompanie8 poručíka Seatona, vedená samotným poručíkem Lumsdellem (v nepřítomnosti jejích vlastních důstojníků, kteří byli tehdy všichni v léčení), ztratila přes třicet udatných vojáků; a když poručík viděl, že plukovník Holk9 ustupuje, požádal ho, aby se chvíli zdržel a podíval se, zda Skotové dokážou stát a bojovat, či ne. Plukovník, postřehnuv, že si z něho tropí posměch, zavrtěl hlavou a odešel. Nakonec kapitán Mac-Kenyee zvolna ustoupil od nepřítele, drže k němu se ctí tvář, dokud nebyl v bezpečí za valy. A poté se připravil na pochod k Wolgastu10, aby nalezl Jeho Veličenstvo dánské11.
Úvaha devatenáctá
Zde vidíme, že když Jeho Veličenstvo dánské přenechalo ochranu Stralsundu Jeho Veličenstvu švédskému12 a sir Alexander Leslie byl učiněn guvernérem, on podle příkladu císaře Justiniána13, aby uvedl svou pravomoc v život, vyslal oddíl a ti, jimž velel, ho poslechli. To by mělo povzbudit všechny statečné kavalíry, aby tam, kde slouží, sloužili dobře a věrně, bez poskvrny a vady, aby nakonec mohli od tak velkého pána očekávat tak velkou odměnu, jakou zde vidíme za udatnost a věrnost udělenou našemu krajanovi, jemuž bylo svěřeno takové velení v pohraniční posádce, ač byl cizinec, přednostně před vlastními krajany Jeho Veličenstva. A on opět následoval příklad Alexandra Velikého14, který dal vybojovat souboj s jedním z Dareiových kapitánů, dříve než se měla utkat vojska, a když se jeho kapitán vrátil vítězný, vzal to (pravím) za dobrou předzvěst svého budoucího štěstí při porážce Dareiova vojska. Tacitus15 rovněž praví, že Germáni byli zvyklí nejprve bojovat a zkoušet svou udatnost tímto způsobem, po oddílech, jako předzvěst větší služby, jež měla následovat. A shledáváme, že udatný generál Skanderbeg, král Epiru16, sám svedl mnoho soubojů, aby dal dobré předzvěsti budoucích vítězství, a jeho osudem bylo být až do smrti vždy vítězný. Podobný osud srdečně přeji tomuto vznešenému a hodnému kavalírovi, šťastnému a požehnanému již tím, že přináší čest své vlasti, jsa po celý svůj čas nad pomyšlení šťastně znamenitý.
Abych tedy uzavřel tuto úvahu: zde můžeme vidět užitek dobrého pořádku, kde ti, kdo byli ve velkém nebezpečí, jsou šťastně zachráněni dobrodiním dobrého pořádku a kázně a včasnou pomocí svých udatných druhů, kteří přijímají rány a střely nepřátel do vlastní hrudi, aby vyprostili své přátele z nebezpečí, k veliké chvále onoho vznešeného mladíka, kapitána Mac-Kenyeeho, plného ceny jako nejčistší orientální diamant, jenž září mezi největšími kameny; on pohrdl tím, aby obrátil tvář od svých nepřátel, nýbrž ustupoval spořádaně, škodě nepříteli, zatímco bránil své přátele, dokud se on i oni nevrátili se ctí, byť se ztrátou. Neboť kde se drží pořádek, jako se to při tomto ústupu dělo zásluhou onoho vznešeného mladíka, tam všechno vzkvétá a prospívá; a přál bych si ze srdce, aby byl setrval u svého povolání, neboť ač je dosti ctihodný takový, jaký je, nikdo mi nemůže vyčítat, že mu přeji lépe, když mi kdysi velel a bude mi velet, dokud budu živ.
Poznámky
Vysvětlivky
-
1. Míněno jednání o kapitulaci Stralsundu, které vedla městská rada s Valdštejnem; Monro o něm vypráví v předchozích kapitolách. Obléhání Stralsundu (květen–srpen 1628) skončilo neúspěchem císařských – bylo to první vážné zastavení Valdštejnova postupu na Baltu. ↩
-
2. Sir Alexander Leslie (asi 1580–1661), pozdější 1. hrabě z Levenu; skotský voják ve švédských službách, roku 1628 velitel Stralsundu, později polní maršál Gustava Adolfa; roku 1639 se vrátil do Skotska a stal se vrchním velitelem vojska covenanterů. ↩
-
3. Výpad (out-fall) – výsadek obležené posádky proti obléhacím pracím nepřítele. ↩
-
4. Regiment Alexandra Lindsaye, 2. lorda Spynieho (zemř. 1646), skotského šlechtice, který jej roku 1627/28 naverboval pro dánského krále; do Stralsundu dorazil s dánskou posilou v létě 1628. ↩
-
5. Thomas Mackenzie z Kildunu, bratr Colina Mackenzieho, 1. hraběte ze Seaforthu, náčelníka klanu Mackenzieů; autor pod ním sloužil jako poručík (Monro píše Mac-Kenyee). ↩
-
6. Kavalír – šlechtic-důstojník, urozený muž vojenského řemesla. ↩
-
7. Sir John Home (Hume) z Aytonu, skotský důstojník, první kapitán Spynieho regimentu; zemřel v císařském zajetí na následky zranění utrpěných při tomto výpadu (1628). ↩
-
8. Kompanie (setnina) – základní jednotka pěchoty pod velením kapitána. ↩
-
9. Heinrich Holk (1599–1633), dánský důstojník, roku 1628 velitel posádky ve Stralsundu; roku 1630 přešel do císařských služeb, stal se Valdštejnovým polním maršálem a proslul krutým pustošením Saska; zemřel na mor roku 1633. ↩
-
10. Wolgast – přístavní město v Pomořanech při ústí Peene, kde se v srpnu 1628 vylodil Kristián IV. s dánským vojskem. ↩
-
11. Kristián IV. (1577–1648), král dánský a norský, v letech 1625–1629 vůdce protestantské strany ve válce proti císaři. ↩
-
12. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král; Stralsund uzavřel se Švédskem spojeneckou smlouvu v červnu 1628 a švédská posádka postupně převzala jeho obranu – byl to první švédský krok do německé války. ↩
-
13. Justinián I. (asi 482–565), východořímský císař, známý především kodifikací římského práva (Corpus iuris civilis); Monro tu má patrně na mysli obecně panovníka, který svou pravomoc uvedl v život činem. ↩
-
14. Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.), makedonský král, přemožitel perského krále Dareia III.; anekdota o souboji jednoho z jeho velitelů s Dareiovým velitelem před bitvou jako o dobré předzvěsti je zde uvedena bez bližšího pramene. ↩
-
15. Publius Cornelius Tacitus (asi 55–120), římský historik; ve spise Germania (kap. 10) píše, že Germáni nechávali zápasit zajatce z nepřátelského kmene s vybraným vlastním bojovníkem a z výsledku věštili výsledek války. ↩
-
16. Gjergj Kastrioti Skanderbeg (1405–1468), albánský kníže, který čtvrt století úspěšně vzdoroval osmanským vojskům; dobová literatura jej titulovala „králem Epiru“. Podle legendy nebyl nikdy poražen. ↩