Knihovna · Paměti generála Monra

Služba osmnáctá: o zteči druhé noci u Stralsundu a o jejím výsledku

Služba osmnáctá: o zteči druhé noci u Stralsundu a o jejím výsledku

Podplukovník¹ mě příštího dne navštívil v mém bytě, kde jsem ležel neschopen vstát z postele, a vylíčil mi ztráty, které regiment utrpěl na důstojnících i vojácích; a poněvadž tušil, že nepřítel v noci ztéká znovu, neboť po celý den zuřivě ostřeloval hradby a vypálil na Frankentor² téměř osm set ran, přál si slyšet můj názor, jak bych stanoviště v noci obsadil regimentem. Má rada byla: dát vybubnovat vyhlášku³ tamborským majorem a všemi bubeníky regimentu po celém městě, nařizující pod trestem smrti, aby se všichni důstojníci a vojáci regimentu schopní nést zbraň dostavili v hodinu nástupu na tržiště, kde dostanou další rozkazy; po jejich příchodu určit všechny důstojníky, kteří nebyli raněni, aby veleli všem vojákům, jež mají být všichni zařazeni pod kompanii plukovníka, dokud nepřijdou doplňky ze Skotska; pak má být každému dovoleno sloužit opět pod vlastní kompanií jako dříve. Bude-li tento rozkaz dodržen, budou dobře vedeni, majíce dostatek důstojníků, aby je vedli a dávali jim rozkazy, jak se mají chovat, kdyby nepřítel ztekl jejich opevnění, neboť je nebudou schopni dlouho bránit, jsouce slabí silami a opevnění téměř zničené předchozí noci.

Když to bylo rozhodnuto, stráž byla sestavena a odpochodovala na dřívější stanoviště s rozkazem od podplukovníka, že bude-li na ně nepřítel tvrdě dotírat, mají spořádaně ustoupit do ravelinu⁴ a vyklidit vnější opevnění, neboť z městské hradby a z ravelinu byli s to nepřítele děly a mušketami zase vyčistit.

Tak nastoupili na stráž, a když nastala noc, nepřítel na ně zuřivě udeřil; oni bránili opevnění dlouhou dobu, až nakonec, tvrdě tísněni, ustoupili podle rozkazů do ravelinu, načež je nepřítel následoval s pokřikem a jásotem, jako by město bylo dobyto, což naplnilo měšťany i ostatní vojáky na jiných stanovištích velkým strachem, neboť si mysleli, že všechno je nenávratně ztraceno.

Přes tento náhlý strach naši vojáci udatně a statečně bránili ravelin píkami a ohnivými prostředky⁵, když nepřítel statečně postoupil až k sekání palisád a snažil se také ravelin podkopat minou, čemuž naši lidé zabránili protiminou.

Nepřítel měl také jiný fortell⁶ neboli výhodu díky novému, nedokončenému opevnění mezi ravelinem a vnějšími opevněními, kde se usadil, používaje nového opevnění jako prsního valu, jenž ho chránil před naší střelbou.

Noc tak zuřivě proběhla na obou stranách, ne bez velkých ztrát, neboť útočník i obránce dobře bojovali; ráno naši vojáci, někteří z nich vyzbrojení kyrysy⁷, přilbami, polovičními píkami, řemdihy⁸ a meči, vedeni odhodlanými důstojníky, vyrazili ven, vrhli se hlava nehlava mezi nepřátele a vyhnali je opět úplně z opevnění, a stáhnuvše se se ctí, drželi nadále trojúhelník neboli ravelin. Nepřítel uvážil své ztráty a jak málo získal; město pak nebylo prosto strachu, neboť se domnívalo, že třetí noci by nepřítel mohl proniknout přes hradby; a v této nejistotě na obou stranách posílá nepřítel trubače⁹, aby se zeptal, zda chtějí vyjednávat o podmínkách. Náš podplukovník, jenž měl tou dobou velení (v nepřítomnosti plukovníka Holka¹⁰), byl, myslím, nabídce rád, aby získal čas, dokud Jeho Veličenstvo dánský král¹¹ nepošle čerstvé posily. Když byli z obou stran vydáni rukojmí hinc inde¹², bylo oběma stranami sjednáno zastavení neboli klid zbraní¹³ na dobu čtrnácti dnů; pak byly sepsány články k uvážení, o nichž se jednalo několik dní, a nakonec, když byla smlouva téměř dohodnuta a chybělo jen podepsání, přišly našemu podplukovníkovi rozkazy, aby jednání zrušil, neboť Jeho Veličenstvo dánský král má připraveny lidi, kteří mají v největším spěchu přijít s plukovníkem Holkem na pomoc. Načež byl do města poslán lord Spynie¹⁴, skotský šlechtic, se svým regimentem a s dostatečnou zásobou peněz a střeliva; když vstoupil, byla smlouva zamítnuta a prohlášena za neplatnou.

V té době byl také sir Alexander Leslie¹⁵ (zkušený a udatný skotský velitel) s několika švédskými oddíly poslán, aby spravoval město, neboť Jeho Veličenstvo král švédský¹⁶ se dohodl s Jeho Veličenstvem králem dánským, že dánský král se vzdá ochrany Stralsundu ve prospěch švédského krále a že k tomu účelu budou dánské oddíly z posádky staženy, aby udělaly místo Švédům; mezitím bylo velení přeneseno na sira Alexandra Leslieho, jemuž plukovník Holk pomáhal s dánskými oddíly, dokud nebyly odsunuty; absolutní velení bylo dáno siru Alexandru Lesliemu jako guvernérovi za Jeho Veličenstvo švédského krále.

V době klidu zbraní jsem si vzal dovolenou, opatřenou rukou a pečetí svého podplukovníka, abych jel po moři do Kodaně a dal se tam vyléčit, neboť žádný ranhojič ve Stralsundu se nechtěl podjmout vyříznutí kulky z mého kolena, aniž bych riskoval, že zůstanu chromý; abych tomu předešel, raději jsem se rozhodl, byť s nekonečnou bolestí, nechat si kulku v těle čtrnáct dní, dokud jsem nepřijel do Kodaně, kde jsem naštěstí našel lepší léčení.

Úvaha osmnáctá

Dvou věcí musíme dbát, dokud žijeme: své vnitřní poctivosti a své vnější bezúhonnosti, své zbožnosti k Bohu a své pověsti mezi lidmi; jedna činí náš život slavným, druhá naši smrt šťastnou, a tak obě společně přinášejí čest jménu a blaženost duši. Pak, kdykoli se náš dech promění v pouhý vzduch, budeme blahoslaveni, zanechávajíce po sobě sladkou vůni, a lidé budou litovat naší ztráty, jako tehdy litovali našeho zranění.

Ten, jehož jsem byl dříve zvyklý poslouchat a navštěvovat, přišel nyní a navštívil mne, když jsem nebyl schopen se pohnout; můj podplukovník mě přišel utěšit, sám potřebuje být utěšen dobrou radou, jak bránit opevnění druhé noci, neboť všeobecný strach se zmocnil srdcí měšťanů i vojáků; a já, abych ho povzbudil, jsem mu vyprávěl příběh o císaři Augustovi¹⁷, který blízek smrti přikázal, aby po jeho skonu všichni jeho přátelé tleskali a upřímně se smáli, jak bylo zvykem, když byla komedie dobře zahrána; právě tak, řekl jsem, ačkoli jsem litoval našich ztrát, jsem byl rád, že jsem raněn, když jsem čekal, že budu zabit; a když jsem pro tentokrát odehrál svou roli ve hře a odešel z jeviště, nemohl jsem už dělat nic než připomínat svým druhům jejich povinnosti. Mezitím nepřátelská děla vystřelila z moždířů¹⁸ čtyři velké koule o váze sto šedesáti liber skrze střechu mého bytu až dolů, kde jsem ležel, stále mě děsíce, když mé nohy nebyly schopny odnést mé tělo pryč; přesto, poručiv duši Bohu, jsem si usmyslel, že je dobře střežen ten, o něhož pečuje Pán, a když mě vysvobodil z tolika nebezpečí, důvěřoval jsem stále, že nedopustí, abych byl zavalen zdmi. Za to i za všechna jeho dobrodiní nekonečně děkuji jeho Veličenstvu, že mi dává čas učinit cokoli, co by se jeho Veličenstvu mohlo líbit, za mé vysvobození.

Abych svého podplukovníka rozesmál, vyprávěl jsem mu příběh o vidění, které měl jeden voják z plukovníkovy kompanie onoho rána předtím, než nepřítel ztekl; byl to prorocký sen, a pravdivý. Jistý Murdo Mac-claude, narozený v Assynt¹⁹, voják vysoké postavy a udatného srdce, spal na stráži, probudil se za rozbřesku a šťouchl do dvou druhů ležících vedle něho, kteří mu velmi vyčítali, že je budí; on odpověděl: zanedlouho budete probuzeni jinak. Jeden voják jménem Allen Tough, muž z Lochaberu²⁰, poručiv duši Bohu, se ho zeptal, co viděl; ten mu odpověděl: svou vlast už nikdy neuvidíš. Druhý odvětil, že ta ztráta by byla malá, bude-li ostatním z kompanie dobře; on odpověděl, že ne, neboť velké zranění a smrt mnohých jsou velmi blízko; druhý se znovu zeptal, koho ještě viděl, že má zemřít kromě něho; on mu jmenoval řadu jeho druhů, kteří mají být zabiti; druhý se zeptal, co se stane s ním samým; odpověděl, že bude zabit s ostatními; zkrátka popsal podle šatů všechny důstojníky, kteří měli být raněni. Jeden pěkný, bystrý chlapec, jenž byl poblíž, se ho zeptal, co se stane s majorem, tedy se mnou; odpověděl, že bude postřelen, ale ne smrtelně, a že ten chlapec bude u mne nejblíže, až budu raněn, jak se i stalo.

Když tento rozhovor skončil, přál jsem svému podplukovníkovi, aby odložil všechny starosti a dbal o sebe a o čest svého národa v udržení místa, dokud nepřijde pomoc, a tak jsme se rozešli.

Zde jsem pozoroval, že žádné město, byť sebesilnější či sebelépe obsazené, ani žádná zbroj, ať je jakkoli pevná, není s to dodat odvahy bázlivému srdci; jako v tomto městě a v této době bylo mnoho měšťanů, vojáků, cizinců, důstojníků, žen a dětí, kteří byli mučeni strachem o život a o svůj majetek, a jejichž strach byl vesměs tak veliký, že byli zbaveni jak rozumu, tak odvahy, jako lidé, jež každý opustil, takže jejich strach do jisté míry mařil jejich oprávněnou obranu; nic podobného jsem nikdy neviděl a nepřeji si to znovu vidět, neboť nepřítel by je, i kdyby zvítězil, nemohl přivést do horšího stavu ani je učinit ubožejšími, než jsem je viděl tehdy, když se sami činili neschopnými vzdorovat nepřátelům; a v mých očích byli všichni jako mečoun, měli zbraně, ale chyběla jim srdce; měli třesoucí se ruce, k ničemu nepotřebné; jedním slovem, kdyby je byl nepřítel viděl tak jako já, byl by je spíše politoval jako zbabělce, než aby je zabil jako statečné muže.

Přes tento strach, jenž se zmocnil měšťanů a těch vojáků, kteří v boji nebyli, náš národ, jenž je vždy nejodvážnější v největší nouzi, nijak nepolevil ve své obvyklé udatnosti, nýbrž jakmile ustoupil do ravelinu, udatně ho držel a odrážel udatnost nepřátel odhodláním založeným na ctnosti a lásce ke cti; tak způsobili, že nepřítel s velkými ztrátami přišel o vítězství, v něž doufal; shledav, že udatnost Skotů je zocelena stálým odhodláním a silným duchem, jeho zuřivost byla postupně přiměna se uklidnit, až nakonec odhodlání, silná zbroj rozvážného vojáka, zvítězilo nad všemi úskoky a pokřiky nepřítele; a obránce, vida, že bouře přešla a vichřice ustala, směje se a usmívá s tolikou ctí, klidem a bezpečím, kolik předtím vytrpěl námahy, žalu či křivd.

Zde vidíme užitek vyjednávání a klidu zbraní (neboli příměří), zavedených z politických důvodů, aby se každý mohl snažit dosáhnout svých cílů. Vojáci, kteří se šest týdnů předtím navzájem zraňovali a zabíjeli, nyní přicházejí a rozmlouvají spolu jako přátelé; a tu jsem si všiml a pozoroval, že je mnohem snazší smířit se s nepřítelem než ho přemoci.

Nuže v době těchto příměří se rozhovorem snaží vypátrat počínání druhé strany a všimnout si jejích chyb a přehmatů, střádajíce si to pro den výhody, aby jeden druhého zmátl při prvním novém výpadu, a jako krokodýl si navzájem kladou sliz do cesty, aby jeden druhého přivedli k pádu, až znovu přijde příležitost; a proto to byla odpověď, kterou dal Seneca²¹ sám sobě, když se zeptal: Quid est homini inimicissimum?²² a odpověděl: Alter homo²³. Snahy našich nepřátel jsou úklady k naší zkáze, nenechávají nic nezkoušeno, co by nám mohlo způsobit škodu, a nebezpečí je vždy největší, když je nevidíme. Přece však myslím, že kdo dokáže být hodným nepřítelem, dokáže po smíření být hodným přítelem; a kdo dokáže ve spravedlivé věci bojovat proti nám, dokáže rovněž v podobné věci, jsa smířen, bojovat s námi; a je-li nehodný, smiř se s ním také, byť jen proto, abys byl zbaven jeho pomlouvačného jazyka, i to bude stát za tvou námahu; a kdo za dobrých podmínek odmítá smíření, může být tvrdohlavý, ale ne udatný ani moudrý; neboť kdo svévolně zůstává nepřítelem, učí svého nepřítele, aby mu uškodil, může-li; a dobře vynaložena je ta snaha, jež odhalí nepřítele nebo získá přítele; neboť jedno plodí poklad, druhé snad zbaví obležení; a moudrý je ten muž, který je laskavý k přátelům a ostrý k nepřátelům; ale moudřejší je ten, kdo dokáže udržet své přátele v lásce a učinit své nepřátele jim podobnými, jako to učinil náš národ zde ve Stralsundu, když si svou věrností co nejlépe zachoval lásku svých pánů a přiměl své nepřátele, aby o něm dobře smýšleli a milovali ho pro jeho statečné chování a udatnost.

Rovněž jsem zde pozoroval prospěch, jaký vzchází království, městu nebo státu z dobré vlády; a jaké požehnání bylo pro zmatené město, jako bylo toto, získat dobrého, moudrého, ctnostného a udatného guvernéra v době největšího soužení; což ukazuje, že jsme řízeni mocí nad námi, neboť často se to, po čem toužíme nebo čeho se bojíme, zřídka stane. Toto město, obávajíc se, že na ně dolehne císařova tyranie, si přálo dánského krále za ochránce, ale Bůh mu svou prozřetelností dal jiného, totiž nepřemožitelného krále švédského, který mu v největší nouzi opatřil schopného guvernéra, totiž sira Alexandra Leslieho, jenž se hned po svém příchodu ujal velení, drže pod svým velením a řízením Dány, jejich vojáky i měšťany, jak se slušelo na jeho autoritu, plynoucí od krále, jeho pána, nejslavnější a nehynoucí paměti. Stralsundu se tehdy vedlo jako Sáře²⁴: ta se stala plodnou, když tomu nemohla uvěřit, a oni začali vzkvétat, když dostali za ochránce skotského guvernéra, jehož nečekali; bylo to pro ně dobré znamení, dostat guvernéra z národa, který nebyl nikdy podmaněn, což je učinilo jediným městem v Německu, jež je dosud, díky udatnosti našeho národa, bránícího jejich město v největším nebezpečí, prosto císařského jha.

Na závěr tedy, z lásky, kterou chovám ke koruně, jež je chrání, a znaje ze zkušenosti jejich povahu, jež je svéhlavá, rozvratnická a pyšná, když mezi sebou dosud mají vlky, aby stádo mohlo mít pokoj: ať jsou hlavy buřičů pozdviženy o kůl výše než jejich těla a bouřliváci ať jsou skoncováni; tím může jejich guvernér vznešenou bázní držet ostatní v přísné poddanosti, aby povolnost a shovívavost nepodkopaly neustálenou vládu; neboť není krutostí odepřít svobodu falešným lidem, kteří jsou takto nakaženi, byť jsou mezi nimi i někteří poctiví muži; ať slouží svému guvernérovi a on ať má moc, jak se sluší na důstojnost jeho místa, aby, když jednou získal pole, si je jistě udržel. Neboť ačkoli nenávidím ty zlé lidi pro jejich někdejší nevděk k našim vojákům a národu, láska, kterou chovám k jejich ochránci a guvernérovi, mě činí tak otevřeným; jemu přeji, aby jeho štěstí trvalo, dokud ve městě zůstane kámen na kameni, a jeho sláva věčně.

Poznámky