Knihovna · Paměti generála Monra

Služba sedmnáctá: o zteči našeho stanoviště a o našich i nepřátelských ztrátách

Služba sedmnáctá: o zteči našeho stanoviště a o našich i nepřátelských ztrátách

Dvacátého šestého června 1628 přijel vévoda frýdlantský Valdštejn¹, generál císařského vojska, obhlédnout obléhání, a shledav, že polní maršál Arnim² zde leží už šest týdnů a města se nezmocnil, generál se rozhněval; po svém příjezdu obhlédl celé město, a shledav, že naše stanoviště je jeho nejslabší částí, jednak pro svou polohu, jednak pro nedostatečnost opevnění, jehož val nepřesahoval výšku muže, rozhodl se dobýt ho ztečí, přísahaje v hněvu, že ho dobude za tři noci, i kdyby viselo na železných řetězech mezi zemí a nebem. Ale zapomněl získat na svou stranu Boha, a tak byl zklamán tím, jenž vládne všemi věcmi podle své libosti, jsa sám nejvyšším strážcem, jenž nedříme ani nespí³.

Když jsme se tedy dozvěděli o Valdštejnově příjezdu, dávali jsme na sebe tím lépe pozor; navečer, za soumraku, jsme rozestavili své ztracené hlídky⁴, posílili všechna stanoviště a záložní hlídku jsme umístili do ravelinu⁵, aby byla v pohotovosti; rovněž jsem rozkázal osmdesáti mušketýrům pod velením kapitána Haye, aby seděli u svých zbraní a byli připraveni včasnou pomocí zacelit každou mezeru, jež by se mohla vyskytnout, jak jim bude nařízeno; také jsem dal zdvojit všechny hlídky, a když jsme se pak usadili k odpočinku a trávili čas rozprávkou, mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci naše hlídka vystřelí a volá nás do zbraně. Když jsme vstali, vidíme nepřítele přicházet v síle přes tisíc mužů s pokřikem: Sa, sa, sa, sa, sa, sa!⁶ A tak to vesele začalo a každý muž šel na své místo. Nejhorší bylo, že jsme před valem měli nedokončený půlměsíc⁷, kde byl praporčík Johnston s padesáti mušketýry, kteří byli nuceni ustoupit podzemím, jeden po druhém, výpadovou brankou⁸, kde někteří padli ještě před vstupem; když vešli, začali naši vojáci konat službu a já jsem uložil kvartýrmistrovi⁹ Bruntfieldovi, udatnému šlechtici, aby se strážným oddílem bránil nepříteli ve vniknutí výpadovou brankou. Služba byla tedy horká na všech úsecích; zvláště úsek Mac-Kenyeeho¹⁰, ležící nejblíže nepříteli, byl tísněn nejvíce; když jsem ho navštívil, poslal jsem mu na pomoc padesát mušketýrů, a pak jsem navštívil stanoviště poručíka Beatona, jehož jsem shledal pečlivým i bdělým, když s vojáky udatně odrážel nepřítele, jenž se chtěl dostat dovnitř; jeho pomocníky byli dva schopní seržanti jménem Embrey a Simpson, kteří byli oba té noci zabiti.

Pak jsem navštívil úsek Němců, ležící mezi mnou a ravelinem, který jsem pokládal za nejméně ohrožený. Jejich kapitán, kavalír, český šlechtic¹¹, statečný i horlivý, byl nepřáteli velmi tísněn, protože ho většina jeho vojáků, Němců, opustila; i ty jsem byl nucen posílit padesáti mušketýry našeho národa pod velením kapitána Haye, jinak by byl nepřítel vpadl mezi nás a ravelin. Když však byl tento udatný šlechtic, český kapitán, zabit, kapitán Hay svou udatností stanoviště udržel, dokud se zuřivost nepřítele trochu neuklidnila. Za tu dobu, po hodinu a půl, kdy byla služba horká, byli mnozí z nás zabiti, ale na jednoho našeho tři nepřátelé; a nepřítel, shledav, že mu je kladen udatný odpor, byl vystřídán čerstvou posilou dalšího tisíce mužů a udeřil zuřivěji než předtím; přitom byli postřeleni mnozí z našich důstojníků, jako poručík Beaton, praporčík Dumbarre, poručík Arburthnot, kvartýrmistr Bruntfield a já sám; jiní byli zabiti, jako seržant Mac-Kenyee, seržant Young, pan Gordon, pan Stewart, pan Tullough, vesměs šlechtici z kompanie mého plukovníka¹², a mnozí další; a kapitán Mac-Kenyee byl také postřelen, naštěstí jen napříč břichem. A já, znaven a ztuhlý svými ranami, byl jsem odveden a potkal jsem čerstvou posilu, jež nám přicházela, vedenou poručíkem Andrewem Stewartem, udatným šlechticem dobrého chování, bratrem vzácného hraběte z Traquairu¹³; en passant¹⁴ jsem je vybízel, aby si vedli dobře, a oni mi vesele odpověděli, jak se sluší na odhodlané vojáky, kteří toužili pomstít krev svých druhů na nepřátelích. Když posila přišla, služba pokračovala nanovo na obou stranách; nepřítel ztekl znovu se třetí posilou, což trvalo tak dlouho, až byla řada dalších našich důstojníků zabita a raněna: poručík Stewart, praporčík Seaton, praporčík Ennis, kapitán Armes, Andrew Monro a mnozí další byli raněni. Po celou tu dobu byl náš podplukovník¹⁵ zaměstnán ve městě velením posil a rozesíláním rozkazů na ostatní stanoviště, aby dávala na sebe pozor; ta nám však nechtěla postrádat ani jediného muže na pomoc v naší největší nouzi, přestože celá síla nepřátel byla vržena proti nám samotným.

Druhou posilu, jež přišla na naše stanoviště, vedl plukovník Frettz¹⁶, který právě přibyl do města s několika Švédy; ačkoli nebyl připuštěn k velení, ze své šlechetnosti, doprovázen svým podplukovníkem Mac-Dougallem a svým majorem jménem Semple, s osmdesáti mušketýry dobrovolně přišel na pomoc našemu národu; hned při svém příchodu utržil smrtelné rány, na něž brzy poté zemřel. Jeho podplukovník byl také zajat a šest měsíců byl nezvěstný, takže jsme nevěděli, je-li mrtev nebo živ. Major byl také zabit hned při svém prvním příchodu do boje. Naposledy, při posledním útoku za rozbřesku, nepřítel jednou vnikl do našeho opevnění, ale byl s velkými ztrátami vyhnán zpět meči, píkami a pažbami mušket, takže když se rozednilo, byl nepřítel nucen ustoupit, ztrativ přes tisíc mužů, my pak téměř dvě stě, mimo raněné. Kdo byl v této noční službě od začátku do konce v boji, mohl říci, že unikl nebezpečí. Nepřítel opustil naše opevnění nedobyté, příkop¹⁷ zaplněný jeho mrtvými těly až po okraj; opevnění, zničené, nemohlo být za dne opraveno, což učinilo stráž následující noci ještě nebezpečnější.

Úvaha sedmnáctá

Císař Alexander Severus¹⁸ měl důvod říci, že vojenská kázeň zachovává a udržuje stát; a totéž by mohl říci velkodušný král dánský¹⁹ o této službě a o městě Stralsundu; jeho měšťané, před tou dobou leniví, prostopášní, zbabělí, marnotratní a požitkářští, jsou nyní touto kázní učiněni činnými, hospodárnými, udatnými, šetrnými a poctivými; za to vděčí našemu národu, jehož kosti leží v jejich zemi, a našemu krajanovi, jenž se od té doby stal jejich guvernérem²⁰, jsa za odměnu své ctnosti jmenován Jeho Veličenstvem králem švédským hodné paměti²¹ a ustanoven, aby velel jim a jejich městu. A je zcela jisté, že zachovávání dobré kázně udržuje království, města a obce a přivádí je k rozkvětu tam, kde je kázeň dobře dodržována, jako byla zde za našeho obléhání; neboť tehdy jsme nepomýšleli na shromažďování peněz, ale na získání cti; zde nebyli nováčci, ale zkušení vojáci, aby vzdorovali lsti i udatnosti nepřátel, kteří pocítili bolest jejich udatného odporu, když vršili svá mrtvá těla jedno na druhé v příkopu.

Během tohoto horkého boje nikdo, kdo byl zdráv, neodešel při příchodu posily, ale pokračoval v boji a pomáhal svým druhům, dokud mu síly stačily, cení si vždy více své cti než své bezpečnosti, z touhy pomstít ztrátu, kterou utrpěli jejich druhové. Na druhé straně se o Valdštejnovi vyprávělo, že byl tak dychtivý dostat se do města, že když se jeho důstojníci raněni stahovali z boje, dal je zastřelit, nazývaje je zbabělci, že ustupují pro tak malé zranění. Zde hodlám také něco říci o zvyku císařských, kteří vstupují do boje s křikem jako Turci, jako by křik mohl zastrašit odhodlané vojáky. Nikoli, věru; nás to spíše povzbudilo, neboť jsme jejich příchod dlouho očekávali, jsouce všichni dobře odhodláni k boji; byli jsme lační cti, a proto jsme toužili vyzkoušet udatnost svých nepřátel; jejich příchod nás spíše naplnil radostí, než aby nás jakkoli zastrašil, a přivítali jsme je salvami z děl a mušket přímo do zubů, kteréžto krásné přivítání bylo pro některé z nich těžko stravitelné. A o nich by se dalo dobře říci, jak praví přísloví u Baktrů, že psi více štěkali, než kousali, zvláště ti rychlí čokli; neboť pravá odvaha nespočívá ve slovech, a nemáme také čekat mnoho odvahy tam, kde slyšíme mnoho hlučných slov. Naopak, pravá udatnost spočívá ve velikosti srdce a v síle udatné paže, nikoli v jazyku. Prvním národem, který provozoval toto hlasité křičení z válečné odhodlanosti a z radosti z boje, byli Izraelité, kteří ve většině svých bojů užívali těchto pokřiků jako svědectví své víry a svého naléhavého volání o pomoc Všemohoucího. A jeden africký pán, když měl bojovat proti Portugalcům a jeho vojsko bylo připraveno k boji, jim řekl, aby nekřičeli, ale tvrdě bili, neboť, pravil, ti muži, které vidíte, nejsou zvyklí bát se slov ani hlasu; neboť ne v křiku, ale v udatnosti mají muži zakládat naději na vítězství. Nicméně čteme v dějinách, že Římané a jiné válečné národy byli zvyklí v bitvách, tak jako se dodnes děje v zákopech i v poli, hlasitě křičet; a proto u nás doma říkáme, že je k politování ten, koho překvapí křik jeho nepřátel. Čteme také o divoších, které Francouzi nazývají Tokniambové²², že dříve než se přiblíží na půl míle, křičí jako ďáblové, jakmile spatří nepřátele, zdvojnásobují křik, když se blíží, troubí na rohy, mávají pažemi sem a tam vychloubačným způsobem a bojují, dokud mohou pohnout rukou nebo nohou, nikdy neustupují ani se neobracejí zády, dokud nezemřou.

Tacitus²³ uvádí, že staří Germáni zpívali, když šli do boje; a o Catonovi Censorovi²⁴ čteme, že učil mladé muže bojovat stojíce na jednom místě a často říkával, že slova mají větší moc zastrašit a zahnat nepřítele než údery ruky. A týž Cato řekl, že nemá rád vojáka, který při pochodu mává rukama, v boji vrávorá nohama a ve spánku chrápe hlasitěji, než křičí, když jde do boje. A Caesar²⁵ řekl, že v každém člověku je vidět jakési vzrušení a přirozená pohotovost a ochota, jež ho rozněcuje touhou bojovat; a to mají generálové a velitelé vojsk pilně podporovat, a ne dusit. Proto staří, dříve než začali bojovat, dávali troubit na trubky, bít na bubny a vojákům hlasitě křičet, majíce za to, že to povzbuzuje jejich vojsko a děsí nepřátele. Také Makedonci začínali boj křikem a pokřikem; a Curtius²⁶ uvádí, že jakmile se vojska spatřila na dostřel muškety, Peršané začali zuřivě křičet a Makedonci, ač méně početní, jim odpověděli tak, že vrcholky hor a lesy se ozývaly ozvěnou jejich křiku. Podobné čteme v našich vlastních dějinách²⁷, kde autor ve své deváté knize zmiňuje Henryho Percyho, hraběte z Northumberlandu²⁸ a regenta Anglie na východě, jenž nenadále vpadl do Skotska se sedmi tisíci muži a byl zahnán sedláky a pastevci pomocí kamenných měchů²⁹, jak se jim dodnes říká na naší skotské Vysočině, kde jich obyvatelé užívají k plašení vlků a k zahánění jelenů a jiné zvěře z pastvin; nástroj je zhotoven ze suchých kůží sešitých dokulata jako koule, s kamínky uvnitř, jež dělají hluk; tak to dělali poblíž anglického tábora, až se jejich koně utrhli a rozběhli po polích, kde je po dlouhém honění pochytali sedláci té země. Máme-li tedy vůbec křičet, ať je to takový hluk, který může naše nepřátele zastrašit, jsa silný, odvážný a statečný.

Plútarchos³⁰ uvádí, že křik vojáků způsobil, že havran letící vzduchem omráčen spadl; a Titus Livius³¹ praví, že když se nalodilo takové množství lidu, že v Itálii a na Sicílii zůstal málokdo, a všichni se shromáždili a křičeli, ptáci omráčeni padali ze vzduchu; a Paulus Aemilius³² uvádí totéž: když křesťané obléhali Tyr, byl ve vzduchu spatřen holub, načež křesťané ztropili takový hluk, že holub spadl, jako by ho zasáhl blesk; a na krku holuba našli dopis, který Saracéni poslali obleženým se vzkazem, že budou brzy osvobozeni, budou-li mít dobrou mysl a udrží-li město po několik dní; a křesťané, majíce u sebe muže, kteří rozuměli témuž jazyku, napsali jiný dopis, který přivázali onomu holubovi na krk a pustili ho; ten dopis pravil, že obležení se musí postarat sami o sebe, že dali dobrý důkaz své udatnosti a věrnosti a že jejich osud nedává naději na osvobození, neboť cesty jsou uzavřeny nepřáteli; a Tyrští, takto oklamáni, vydali město křesťanům.

Totéž čteme, že se provozovalo při obléhání Haarlemu³³, což městu umožnilo dlouho vzdorovat; a je jisté, že takové posly lze přimět k pádu hlukem křiku a děl a mušket, takže jsou jim jejich zásilky odebrány. Zde byla také podivuhodná ztráta a škoda způsobená děly, zvláště nepřátelskými moždíři³⁴, jež vrhaly do města kamenné koule o váze tří set liber a některé koule o váze sto šedesáti liber; a v jediném dni bylo na bránu Frankentor³⁵, kudy jsme vycházeli na stráž, vystřeleno přes sedm set šedesát dělových ran, jejichž hřmot bylo slyšet na více než třicet anglických mil. Také čteme, že v bitvě u Lepanta³⁶ roku 1572, kde byli Turci s velkými ztrátami poraženi, bylo hřmění děl slyšet od místa boje na více než šedesát skotských mil. Ale na moři je slyšet mnohem dále, poněvadž tam není ani kopec ani les, jenž by bránil zvuku ve vzduchu.

Zde jsem také pozoroval, jak šťastné je, když se důstojníci a vojáci navzájem milují a neodmítají podstoupit žádné nebezpečí, aby přispěli svým druhům, jejichž životy jsou jim dražší než jejich vlastní; což bylo zjevné z včasné posily, jež nepřítele zastrašila a nakonec ho přiměla, když poznal, že jeho ztráta je velká a že dosáhl málo, aby se uklidnil. Nechci zvlášť mluvit o udatnosti kohokoli jednotlivě při této příležitosti, neboť pokud vím, nezpozoroval jsem žádný nedostatek ani u důstojníka, ani u vojáka; pouze, k svému zármutku, jsem mluvil o Němcích, kteří opustili svého kapitána; o nich přiznávám, že jsou od té doby válečným národem, dlouhým zvykem válek zoceleným, ale pro zoufalou službu, jako byla tato, bych si, kdybych měl svobodu volby, přál jiné pomocníky; a nemohu také chválit ty Němce, kteří nám v našem velkém nebezpečí nechtěli poslat pomoc; neboť ačkoli máme dbát o vlastní dům, když hoří u sousedů, přece nás má křesťanský soucit pohnout, abychom přispěli v nouzi svým bratřím; když však vojáci a důstojníci dávají přednost svému pohodlí a celé kůži před bezpečností svých druhů v nebezpečí, pak takové lze právem nazvat prostoduchými a nemírnými; opouštějíce své druhy ztrácejí dobré jméno a uvádějí v pochybnost svou pověst i udatnost. Kdo by pak takové nekáral a kdo by nechválil ty, kdo v krajní nouzi pohrdli životem a pohodlím, aby pomohli svým druhům, jako to učinili podplukovník a major plukovníka Frettze v boji proti našim nepřátelům? Za udatného vojáka tedy pokládám toho, kdo bojuje proti nepříteli, přijímá rány jako od své milenky, spokojí se s ležením na zemi, když je unaven, nedělá rozdíl v jídle, jež má ukojit jeho hlad, bez omáčky, a spokojí se se zdřímnutím místo spánku; takovému vojákovi nic není nemožné ani těžké k pokusu; a takovým vojákům velet by bylo mou volbou, těm, kteří nedbají o zlato ani o peníze, ale o čest; vojáci mají největší strach, když jsou nejlépe živeni, nejlépe ošaceni, nejlépe vyzbrojeni a když jsou jejich měšce nejlépe naplněny; ale když se voják chlubí svou chudobou, tehdy vojsko vzkvétá, tehdy poráží své nepřátele. A proto to byl výrok Démarata³⁷ k Xerxovi, králi perskému, když táhl do války proti Řecku, že Řecko vždy chovalo chudobu a hostilo ctnost, přivedenou moudrostí a přísnou kázní; tímto způsobem zůstává jejich panství nepřemoženo, dokud jsou nepřáteli neřesti a radují se ve své chudobě; což lze dobře říci o našem vlastním národě doma, jenž pro svou svobodu vytrpěl a vykonal tolik a více než kterékoli království v Evropě, což dnes dává našemu panovníkovi³⁸ důvod říci: Nobis haec invicta miserunt centum et septem proavi³⁹, neboť mu bylo zanecháno nepřemožené v následnictví sto sedmi králů. Neboť co je nám do zlata nebo velkého bohatství, dokud dokážeme ovládat své choutky a touhy? A žízníme-li po zlatě, přinesme je udatně zdaleka se ctí, abychom jím obohatili svou vlast a přispěli na potřeby svých chudých doma; a pak, když jsme dlouho a čestně sloužili v cizině, může nám Jeho Veličenstvo náš panovník po propuštění z cizích služeb udělit svobody a výsady, jaké udělil Karel Veliký⁴⁰ svým vojákům, když si podmanil Sasy a Langobardy; ty bych přál Jeho Veličenstvu, aby nám udělil, řka: Jděte svou cestou, moji vojáci, budete nazýváni udatnými, druhy králů a soudci bezbožných; žijte napříště bez námahy, dávejte knížatům dobré rady pro obecné blaho, buďte ochránci vdov, pomocníky sirotků, služte velmožům svou moudrostí a žádejte od nich živobytí, šat a výživu; a kdo vám je odepře, ať je zavržen a bezectný, a ti, kdo vám ublíží, ať jsou obžalováni jako z velezrady. Ale dbejte, abyste opilstvím, rozkoší nebo jinými neřestmi nepokazili velkou čest a výsadu, které jste dosáhli svou spravedlivou námahou ve válkách, aby se to, co vám udělujeme ke cti, neobrátilo ve vaši hanbu a trest, což si vyhrazujeme sobě a svým nástupcům, římským králům, dopustíte-li se náhodou nějakého výstřelku. Je to dobrá a chvályhodná věc porazit krále, dobýt měst a provincií, pevností a hradů. Ale mnohem chvályhodnější je přemoci své vlastní vášně, div nad všechny divy, že ten, kdo přemohl tolik jiných, nakonec přemůže sám sebe. To je první a nejlepší ze všech vítězství, jehož nelze dosáhnout bez pohrdání bohatstvím.

Na závěr této úvahy tedy: šťastni jsou ti kavalíři⁴¹, kteří skončili svůj život v obraně cti své vlasti; je to krásná výměna, když hodní kavalíři, podstupujíce časnou smrt pro věčnou slávu a čest, získávají život po smrti. Bídná je krátkost a ještě bídnější nejistota života. Jelikož tedy víme jistě, že nemůžeme žít dlouho, a nejisté je, zda vůbec žijeme, jsouce jako listí na stromech, jsme hříčkou každého závanu, jenž zavane, a nejmenší poryv nás může setřást z našeho života a výživy; lopotíme se, studujeme, bojujeme, aby nám námaha nahradila ztrátu špatně vynaloženého času, zatímco smrt se kolem nás míhá rychlostí Pegasa⁴², znenadání na nás nalétne a kopnutím svého kopyta či úderem nohy jsme sraženi do prachu a tam ležíme. Nejeden statečný chlapík vydechl té noci u Stralsundu, a pět týdnů předtím, při svých útocích naposledy, zanechávaje svůj dech na místech, kde vedl obléhání. Jistě, kdybychom mysleli na náhody života, nebyli bychom ani lehkomyslní, ani lakomí. Co je pak člověku platné vyčerpávat své vlastní útroby na hromadění osudného zlata, když nepomyslí, že vlas nebo moucha ho od něho mohou v okamžiku odtrhnout? Proč bychom se tedy měli namáhat o více, než je přiměřené? Neměli bychom nikdy příliš dbát o to, čím si nejsme jisti, že si udržíme; přece však bychom měli hledět poněkud dále než jen na svůj vlastní čas, abychom byli prospěšni potomstvu; ale co se mne týče, svěřím to, jako svůj život, Boží prozřetelnosti a budu zde žít jako poutník jediné noci, nejsa si jist, že uvidím zítřek.

Poznámky