Knihovna · Paměti generála Monra

Služba šestnáctá: o našich strážích a o příhodách, jež se v tomto městě udály, než nepřítel ztekl naše opevnění

Služba šestnáctá: o našich strážích a o příhodách, jež se v tomto městě udály, než nepřítel ztekl naše opevnění

Dvacátého osmého května 1628 jsme, ne bez nebezpečí z vody i ze země, vstoupili do města Stralsundu¹, před nímž leželo císařské vojsko² s bateriemi³ u vody; při našem vplutí nám prostřelili stěžeň, a jelikož jsme ještě před vplutím najeli na mělčinu, hrozilo nám utonutí i zabití zároveň; když jsme však z toho opět bez úhony vyvázli, převzali jsme hned po svém vstupu stráž u Frankentoru⁴, neboť naši druhové byli strážemi vyčerpáni; bylo to jediné stanoviště ve městě, na něž nepřítel nejvíce dorážel.

Pořádek našich stráží byl takový: ze sedmi kompanií⁵ jedna stále držela stráž na ostrově před městem, zvaném Dänholm⁶; ostatní tři kompanie měly rozkaz nastoupit ve čtyři hodiny odpoledne na tržišti a odtud odpochodovat na své stanoviště u Frankentoru, za hradbami na chatrných předsunutých opevněních, jen slabě opevněných suchým příkopem. Protože nepřítel před námi ležel v síle a přibližoval se, obávali jsme se náhlého přepadu, a tak ti, kdo byli v pět hodin ze stráže vystřídáni, se měli znovu sejít v devět hodin večer a držet znovu stráž jako záložní hlídku až do čtyř hodin ráno; polovina z nich měla ležet ve zbrani v pohotovosti za branou poblíž opevnění, druhá polovina měla rovněž ležet ve zbrani v pohotovosti na tržišti, aby byla po ruce při každém poplachu, ať ve městě nebo za ním. Tak jsme drželi noční stráž a střídali se po dobu šesti týdnů.

Ostatní stanoviště na hradbách byla obsazena také Němci⁷, ale nikdo z nich neměl na starosti ani polovinu našich povinností, protože nepřítel vedl všechny své přibližovací zákopy⁸ proti nám, jakožto nejslabšímu místu. Přes tuto naši velkou noční stráž a vykonanou službu se měšťané města ukázali vůči nám velmi nevděční a neuznalí, neboť neubytovali naše vojáky, jak byli povinni: kompanie kapitána Monra⁹ ležela čtyři noci na ulici bez kvartýru¹⁰, až se po čtrnácti dnech, když sešli ze stráže, bez vědomí svých důstojníků odebrali do domu samotného purkmistra a prohlásili, že se ubytují u něho, nebude-li o jejich ubytování postaráno; když však dostali mírnou odpověď, pro tu noc odešli. Mezitím si purkmistr stěžoval u plukovníka Holka¹¹, tehdejšího guvernéra, který dal svolat válečnou radu, před níž byli poručík i kompanie obžalováni jako buřiči. Poručík dokázal, že o ničem nevěděl a že to vojáci učinili bez jeho vědomí, i byl rozsudkem válečné rady zproštěn a osvobozen; kompanii však, rozdělené na tři kaprálství¹², bylo nařízeno, že z každého kaprálství má být jeden oběšen; ti měli tahat z klobouku lístky, vesměs prázdné, až jeden vytáhne lístek se šibenicí.

Když byl rozkaz a rozsudek válečné rady řádně vykonán, byli tři odvedeni stranou a uvrženi do vězení, aby se připravili na popravu, a ostatní byli posláni zpět do kvartýrů. O třech odsouzených k popravě bylo na přímluvu důstojníků u guvernéra znovu rozhodnuto, že smí trpět jen jeden; a když byli losováni – byli to dva Skotové a jeden Dán – padlo oběšení na Dána. Guvernér, sám také Dán, nemohl bez újmy na své cti zmařit spravedlnost, neboť předtím tak horlivě usiloval, aby byl náš národ potrestán za provinění, jímž byl vinen spíše on sám, když jim nepřidělil kvartýry, jak měl; a tak Dán spravedlivě trpěl za dánskou vinu.

Protože kapitáni některých kompanií byli nepřítomni ve Skotsku, kam odjeli pro doplnění, a služba byla těžká, byl poručík Saunders Hay učiněn kapitánem Annanovy kompanie, když se dozvěděli, že onen kapitán má zůstat ve Skotsku; praporčík Gordon byl učiněn poručíkem u sira Patricka Mac-Geye, který dlouho stonal v Lollandu¹³, a když se trochu zotavil, na své cestě do Stralsundu v Kodani v Dánsku náhle zemřel; byl to odhodlaný statečný mladý kavalír¹⁴ dobrých vlastností a byl velice želen.

Po jeho smrti byl praporčík Gawin Allen učiněn poručíkem a Patrick Dumbarre, mladý šlechtic hodnoty a zásluh, byl povýšen na praporčíka.

Během našeho pobytu zde byly naše rozkazy tak přísné, že ani důstojníkovi, ani vojákovi nebylo dovoleno sejít ze stráže, ani k obědu, ani k večeři; jídlo jim bylo nošeno na jejich stanoviště. Nepřítel se přibližoval a my jsme pro svou vlastní bezpečnost pilně opevňovali; občas jsme podnikli výpad¹⁵ a navštívili nepřítele v jeho zákopech, k jeho malé spokojenosti; až se nakonec nepřítel dostal přímo pod naše opevnění, kde jsme si někdy, jsouce si tak blízko, začali navzájem posmívat; tak se nám Němci jednoho rána posmívali, že prý slyšeli, jak k nám z Dánska připlula loď naložená tabákem a dýmkami; načež jeden z našich vojáků jim přes val ukázal řemdih¹⁶, zhotovený z velké násady, okované železem jako ratiště halapartny¹⁷, na konci s kulatou koulí s křížovými železnými hroty, a řekl: tady je jedna z těch dýmek, jimiž vám vytlučeme mozky z hlavy, až nás budete chtít ztéci.

Také jsme jim každou noc brali zajatce a někdy jsme odvlekli jejich hlídky, což způsobilo mnoho poplachů v noci i za dne. Tady se člověk mohl rychle naučit zacházet se zbraní a osvědčit svou odvahu; a abychom dali našemu podplukovníkovi¹⁸, co mu náleží: měl dobré rozkazy, držel důstojníky i vojáky pod dobrou kázní a uměl přivést každého, od nejvyššího po nejnižšího, k tomu, aby znal své místo.

Úvaha šestnáctá

Když děla hřmí a kulky lítají, kdo chce mít čest, nesmí se bát smrti: mnozí zde ráno vstali a večer neulehli, a mnozí zde večer povečeřeli a ráno snídani nehledali; nejeden měšťan tohoto města, jenž vyšel ve svátečních šatech na vzduch, se nikdy nevrátil domů, dokud nebyl odnesen živý nebo mrtvý; některým dělová koule oddělila hlavu od těla, jak se stalo jednomu poručíkovi a třinácti vojákům, jimž jediná dělová koule najednou urazila všech čtrnáct hlav; kdo o tom pochybuje, může se jít podívat na zbytky jejich mozků, které dodnes lpí na zdech pod Frankentorem ve Stralsundu.

Říká se, že udatnost je nejlépe zušlechtěna tehdy, když se umí obrátit od strohé statečnosti k mírným proudům soucitu; kdo by mohl hledět na tyto příhody a nebýt pohnut lítostí a soucitem? A kdo by neplakal nad nahodilými strastmi, jimž je naše povolání vystaveno, když tak často následuje vedení ctižádostivého generála, ba i ctižádostivého kapitána, ba dokonce ctižádostivého vojáka, jenž se někdy s potěšením brodí přes své nepřátele, jak se nám během tohoto obléhání mnohokrát stalo?

Kdo je tedy soucitnější, v míru či ve válce, než muž válečný? Pozoruj obecně a shledáš, že nejslavnější mužové mají odvahu i soucit; obojího jsme v tomto městě potřebovali: odvahy proti nepřátelům a soucitu s přáteli, druhy a někdy i s nepřáteli.

Vidíte zde, že jsme byli nuceni držet dvojí stráž, jak mají moudří lidé činit: neboť když jsme drželi stráž pevně, nepřítel nám nemohl mnoho uškodit, jsouce ostražití sami vůči sobě; a kdo to dokáže, jistě si zaslouží jméno dobrého vojáka. Často však jsme sami sobě nejhoršími nepřáteli, a když se zabíjíme sami, nepotřebujeme proti sobě jiného nepřítele. Proto při takovém obléhání, jako bylo toto, byly vojákovi zapotřebí střídmost a umírněnost stejně jako udatnost, aby ho chránily před nepřáteli.

Zde byli našimi vychovateli naši nepřátelé, učíce nás ctnosti a připomínajíce nám každým okamžikem naši povinnost k Bohu i k lidem, ba připomínajíce nám smrt i soud: zde jsme nepotřebovali před sebou ruku mrtvého¹⁹, aby nám připomínala smrt, když sama smrt se svou hrůzou nešla ve dne ani v noci od našich očí, nikoho nešetřila, nečinila rozdílu osob ani stavu, ale aequo pede²⁰ šlapala stejně na všechny, kdo jí přišli do cesty a jejichž hodina nadešla.

Zde bych nerad, aby si laskavý čtenář spletl toto vzbouření Monrovy kompanie se vzpourou. Vzpoura to nebyla, ani proti jejich důstojníkům, ani na újmu službě jejich pánů. Proto bych to raději nazval hrubou nevědomostí v hledání toho, co jim náleželo, byť neřádným způsobem, na němž jejich důstojníci neměli podíl, a proto byli válečnou radou osvobozeni; avšak nevděk měšťanů (kteří šetřili svými prostředky na výživu těch, kdo je, jejich ženy a děti chránili před zuřivostí nepřátel, v čase, kdy sami žádnou záchranu nečekali, dokud jim nepřišli na pomoc) nelze dobře omluvit; jejich nevděk byl tím větší, že se prohřešili proti samým zákonům pohostinství, jsouce ve svém nevděku hluboko pod zvířaty. Čteme totiž, že Athéňané²¹ stavěli viníky nevděku před soud, aby byli potrestáni, a to právem; neboť kdo zapomíná na přijaté dobrodiní, aniž by je jakkoli oplatil, ruší lidskou společnost, bez níž by svět nemohl trvat; a proto takoví měšťané, kteří nechtějí uznat přijaté dobro, mají být z města vypovězeni jako nevděčníci, neboť člověk zlý v soukromí nemůže být dobrým členem obce; jako bylo v tomto městě Stralsundu za obléhání mnoho ničemných zrádců, kteří by pro svůj vlastní prospěch prodali město a obecné dobro svým nepřátelům; z takových chlapíků byli někteří učiněni otroky, neboť nebyli hodni jména svobodných občanů; a kanonické právo²² činí z nevděčníků nejohavnější ze všech lidí; a proto byli krutě potrestáni.

Abych tedy nevděk stralsundských měšťanů vůči vojákům učinil ještě ohavnějším, uvedu zde příběhy zvířat, aby je obžalovaly; Aelianus²³ píše o drakovi, pamětlivém dobra, jež mu bylo prokázáno (jako tito darebáci nebyli), ve své třinácté knize těmito slovy: V Achaji bylo město zvané Petra, kde si jeden chlapec koupil velmi malého draka, pilně ho krmil, mazlil se s ním, hrál si s ním a nechával ho ležet ve své posteli, až vyrostl a stal se skutečným drakem; lidé z toho místa, obávajíce se od něho něčeho zlého, ho dali odnést do pustiny. Chlapec se stal mužem a po několika letech, když se s několika druhy vracel z hostiny, narazili na lupiče, a když volal o pomoc, přiběhl drak, vrhl se na lupiče, některé zabil, ostatní zahnal na útěk a zachránil život tomu, kdo mu prokázal dobro. Pamětihodné uznání, jež usvědčuje stralsundské.

K tomuto příběhu můžeme připojit památku lva, jehož vyléčil Androklés²⁴, římský otrok, jemuž pak lev zachránil život. Příběh zapsali Gellius a Aelianus a nyní ho také veršem vylíčil Du Bartas²⁵ v šestém dni prvního týdne.

Zde také můžeme vidět, jaký prospěch a užitek přináší dobrý pořádek těm, kdo ho dodržují: ačkoli nám připadalo tvrdé, že nám nebylo dovoleno sejít ze stanovišť k obvyklému občerstvení, ani se od nich vzdálit na spaní, nakonec jsme shledali, že užitek připadl nám samým; neboť když na nás nepřítel tvrdě dorážel, byli jsme po ruce, abychom se bránili a uhájili svou čest; jinak by se nám bylo vedlo tak, jak se ve švédských válkách v Německu vedlo Magdeburku na Labi²⁶ a Frankfurtu nad Odrou²⁷, které byly obě ztraceny z nedbalosti a nepozorné stráže, což způsobilo, že v obou bylo prolito mnoho nevinné krve. A proto nemohu než chválit hodnotu svého podplukovníka za jeho dobrý pořádek a přísnou kázeň, kterou udržoval v nepřítomnosti Holka, jenž byl v Dánsku na své svatbě, když jsme byli v největším nebezpečí od nepřátel.

Poznámky