Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá: o pochodu regimentu k Wolgastu a o jeho ústupu do Dánska

Služba dvacátá: o pochodu regimentu k Wolgastu a o jeho ústupu do Dánska

Jeho Veličenstvo dánské¹, poté co přenechalo ochranu Stralsundu² švédskému králi³, hned nato nalodilo v Dánsku nějaké síly pěchoty a jízdy, které vylodilo u Wolgastu v Pomořanech⁴ v úmyslu chránit pomořanské vévodství proti císaři. A když přišlo do Wolgastu, Jeho Veličenstvo odvolalo ze Stralsundu zbytek našeho regimentu, který při svém odchodu nečítal ani čtyři sta mužů, neboť za šest týdnů ztratil bezmála pět set dobrých mužů kromě důstojníků. Regiment, vedený tehdy v nepřítomnosti svých představených kapitánem Mac-Kenyeem⁵, pokračoval v pochodu k Wolgastu, kde se spojil s vojskem Jeho Veličenstva; a sotva dorazili, byli ihned odveleni do boje. Nepřítel, který silně udeřil na Jeho Veličenstvo, postavil čtrnáct děl a pálil na královský šik, až Jeho Veličenstvo, když poznalo nebezpečí, nejsouc s to nepříteli odolat, ve zmatku a velikém spěchu ustoupilo do Wolgastu⁶; a když bez boje ztratilo největší část svého vojska, byl by náš regiment i zbytek Spynieho regimentu⁷ odříznut, kdyby rytmistr⁸ Hoome a někteří jeho druhové z jízdního regimentu rýnského hraběte⁹ nebyli třikrát udeřili na nepřítele a nezadrželi ho, dokud většina jejich krajanů neustoupila do bezpečí, a poté byli nepřáteli sami donuceni ustoupit s ostruhami v bocích, když pro dobro svých druhů vydali v nebezpečí vlastní životy. Jeho Veličenstvo, shledávajíc, že nepřítel tvrdě naléhá, a velmi se obávajíc, že bude překvapeno nebo zajato, pověřilo kapitána Mac-Kenyeeho velením nade všemi Skoty, kteří tam byli, i nad rozličnými jinými, aby před branami sváděl s nepřítelem šarvátku, dokud se Jeho Veličenstvo nestáhne, a poté aby ustoupil přes most a zapálil jej; což kapitán spořádaně vykonal a prokázal tak Jeho Veličenstvu nejlepší službu, jaká mu byla za celý čas jeho válek prokázána, ne bez velkého nebezpečí pro kapitána a jeho lidi; když most jednou hořel, byl pak nejšťastnějším ten, kdo se mohl nalodit první. Praporčík Lindsay, bratr Lindsaye z Bainsho, byl zasažen dělovou koulí do ramene, a přesto byl odnesen a zázračně vyléčen.

Regiment, takto naloděný, se setkal se svým plukovníkem¹⁰, který přijel ze Skotska s doplňkem¹¹, a ustoupil s Jeho Veličenstvem do Dánska, kde byl mustrován¹².

Úvaha dvacátá

Při obraně tohoto města Stralsundu ztratil náš regiment bezmála pět set mužů a ze zbytku, který vyvázl, jak z důstojníků, tak z vojáků, nemyslím, že sto jich bylo bez ran, utržených čestně v obraně dobré věci. Kdo pak řekne, že nebylo lépe tu krev ztratit než ji uchovat, když se vrací s výhodou a přinesla čest jim samým i jejich vlasti? Ať tedy nikdo netruchlí nad ztrátou tak čestně utrpěnou. Ať tedy nikdo, pravím, neroní slzy za ty, které jsme nechali za sebou, vida, že zisk se rovná ztrátě, ne-li ji převyšuje; neboť o těch, které jsme měli, jsme věděli, že tu nemají zůstat navždy; avšak to, co jsme získali, je trvalé a věčné. Ty, které jsme ztratili, jsme, přiznávám, milovali, avšak ta láska nemá být tak prudká, abychom se postrádáním jich sami zničili. Ani nemůžeme tak lehce zapomenout na jejich památku, neboť to byli naši vznešení přátelé, ozdoby našeho regimentu a vlasti a pomocníci naší cti. Nemáme tedy být zarmouceni jejich ztrátou, když oni ztratili sebe, aby nás svou smrtí proslavili, a dokud žili, byli našimi nejvěrnějšími a nejmilejšími druhy až do posledního dechu? Ale protože odešli před námi, aby zaujali kvartýry¹³ v nebi, následujíce svého velikého kapitána, který jim otevřel cestu, byvše raněni, jak praví Job¹⁴, rukou Páně, a přece postaveni po jeho pravici – máme jich litovat? Ne; raději se budeme radovat a myslet na to, že je musíme následovat: až vybojujeme onen dobrý boj¹⁵ proti svým nepřátelům, budeme s nimi korunováni ve slávě a radovat se, následujíce Beránka, kamkoli jde¹⁶; a do té doby nás jeho pravice bude podpírat jako dosud, neboť on je náš pomocník a přísahal svou pravicí a ramenem své síly, že nás neopustí, dokud s ním nespočineme ve slávě.

Zde také vidíme, že Jeho Veličenstvo, které důvěřovalo našemu národu více než vlastnímu nebo Němcům¹⁷, je nechává v boji s nepřítelem, dokud nebyl zajištěn ústup Jeho Veličenstva, a to poprvé i naposledy. Z toho vidíme, že přátelství a věrná služba se nejlépe zkoušejí v krajní nouzi; neboť žádné větší svědectví věrné služby nelze podat než tehdy, když služebník vydává v nebezpečí vlastní život a čest pro záchranu svého pána, jako to zde učinil onen mladý kavalír¹⁸ kapitán Mac-Kenyee; byl to šlechetný čin pro záchranu krále, který by měl být zaznamenán, aby jeho čest byla uchráněna zapomnění; jeho památka si zaslouží odměny, aby jiní napodobili jeho vznešený příklad.

Zde také vidíme, že utrpení snášené vznešeným způsobem vzbuzuje lásku; neboť onen mladý kavalír Henry Lindsay, tehdy praporčík, který si nedokázal sám pomoci, byl svými druhy, kteří ho vroucně milovali, a tím více pro jeho vznešené utrpení, vyproštěn z krutosti nepřátel, aby byl jeho život zachován pro lepší příležitost; a on byl Boží prozřetelností zázračně uzdraven, ačkoli přišel o velkou část ramene – div v našem věku, aby takové rány byly vyléčeny.

Poznámky