Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá: o pochodu regimentu k Wolgastu a o jeho ústupu do Dánska

Služba dvacátá: o pochodu regimentu k Wolgastu a o jeho ústupu do Dánska

Jeho Veličenstvo dánské1, poté co přenechalo ochranu Stralsundu2 švédskému králi3, hned nato nalodilo v Dánsku nějaké síly pěchoty a jízdy, které vylodilo u Wolgastu v Pomořanech4 v úmyslu chránit pomořanské vévodství proti císaři. A když přišlo do Wolgastu, Jeho Veličenstvo odvolalo ze Stralsundu zbytek našeho regimentu, který při svém odchodu nečítal ani čtyři sta mužů, neboť za šest týdnů ztratil bezmála pět set dobrých mužů kromě důstojníků. Regiment, vedený tehdy v nepřítomnosti svých představených kapitánem Mac-Kenyeem5, pokračoval v pochodu k Wolgastu, kde se spojil s vojskem Jeho Veličenstva; a sotva dorazili, byli ihned odveleni do boje. Nepřítel, který silně udeřil na Jeho Veličenstvo, postavil čtrnáct děl a pálil na královský šik, až Jeho Veličenstvo, když poznalo nebezpečí, nejsouc s to nepříteli odolat, ve zmatku a velikém spěchu ustoupilo do Wolgastu6; a když bez boje ztratilo největší část svého vojska, byl by náš regiment i zbytek Spynieho regimentu7 odříznut, kdyby rytmistr8 Hoome a někteří jeho druhové z jízdního regimentu rýnského hraběte9 nebyli třikrát udeřili na nepřítele a nezadrželi ho, dokud většina jejich krajanů neustoupila do bezpečí, a poté byli nepřáteli sami donuceni ustoupit s ostruhami v bocích, když pro dobro svých druhů vydali v nebezpečí vlastní životy. Jeho Veličenstvo, shledávajíc, že nepřítel tvrdě naléhá, a velmi se obávajíc, že bude překvapeno nebo zajato, pověřilo kapitána Mac-Kenyeeho velením nade všemi Skoty, kteří tam byli, i nad rozličnými jinými, aby před branami sváděl s nepřítelem šarvátku, dokud se Jeho Veličenstvo nestáhne, a poté aby ustoupil přes most a zapálil jej; což kapitán spořádaně vykonal a prokázal tak Jeho Veličenstvu nejlepší službu, jaká mu byla za celý čas jeho válek prokázána, ne bez velkého nebezpečí pro kapitána a jeho lidi; když most jednou hořel, byl pak nejšťastnějším ten, kdo se mohl nalodit první. Praporčík Lindsay, bratr Lindsaye z Bainsho, byl zasažen dělovou koulí do ramene, a přesto byl odnesen a zázračně vyléčen.

Regiment, takto naloděný, se setkal se svým plukovníkem10, který přijel ze Skotska s doplňkem11, a ustoupil s Jeho Veličenstvem do Dánska, kde byl mustrován12.

Úvaha dvacátá

Při obraně tohoto města Stralsundu ztratil náš regiment bezmála pět set mužů a ze zbytku, který vyvázl, jak z důstojníků, tak z vojáků, nemyslím, že sto jich bylo bez ran, utržených čestně v obraně dobré věci. Kdo pak řekne, že nebylo lépe tu krev ztratit než ji uchovat, když se vrací s výhodou a přinesla čest jim samým i jejich vlasti? Ať tedy nikdo netruchlí nad ztrátou tak čestně utrpěnou. Ať tedy nikdo, pravím, neroní slzy za ty, které jsme nechali za sebou, vida, že zisk se rovná ztrátě, ne-li ji převyšuje; neboť o těch, které jsme měli, jsme věděli, že tu nemají zůstat navždy; avšak to, co jsme získali, je trvalé a věčné. Ty, které jsme ztratili, jsme, přiznávám, milovali, avšak ta láska nemá být tak prudká, abychom se postrádáním jich sami zničili. Ani nemůžeme tak lehce zapomenout na jejich památku, neboť to byli naši vznešení přátelé, ozdoby našeho regimentu a vlasti a pomocníci naší cti. Nemáme tedy být zarmouceni jejich ztrátou, když oni ztratili sebe, aby nás svou smrtí proslavili, a dokud žili, byli našimi nejvěrnějšími a nejmilejšími druhy až do posledního dechu? Ale protože odešli před námi, aby zaujali kvartýry13 v nebi, následujíce svého velikého kapitána, který jim otevřel cestu, byvše raněni, jak praví Job14, rukou Páně, a přece postaveni po jeho pravici – máme jich litovat? Ne; raději se budeme radovat a myslet na to, že je musíme následovat: až vybojujeme onen dobrý boj15 proti svým nepřátelům, budeme s nimi korunováni ve slávě a radovat se, následujíce Beránka, kamkoli jde16; a do té doby nás jeho pravice bude podpírat jako dosud, neboť on je náš pomocník a přísahal svou pravicí a ramenem své síly, že nás neopustí, dokud s ním nespočineme ve slávě.

Zde také vidíme, že Jeho Veličenstvo, které důvěřovalo našemu národu více než vlastnímu nebo Němcům17, je nechává v boji s nepřítelem, dokud nebyl zajištěn ústup Jeho Veličenstva, a to poprvé i naposledy. Z toho vidíme, že přátelství a věrná služba se nejlépe zkoušejí v krajní nouzi; neboť žádné větší svědectví věrné služby nelze podat než tehdy, když služebník vydává v nebezpečí vlastní život a čest pro záchranu svého pána, jako to zde učinil onen mladý kavalír18 kapitán Mac-Kenyee; byl to šlechetný čin pro záchranu krále, který by měl být zaznamenán, aby jeho čest byla uchráněna zapomnění; jeho památka si zaslouží odměny, aby jiní napodobili jeho vznešený příklad.

Zde také vidíme, že utrpení snášené vznešeným způsobem vzbuzuje lásku; neboť onen mladý kavalír Henry Lindsay, tehdy praporčík, který si nedokázal sám pomoci, byl svými druhy, kteří ho vroucně milovali, a tím více pro jeho vznešené utrpení, vyproštěn z krutosti nepřátel, aby byl jeho život zachován pro lepší příležitost; a on byl Boží prozřetelností zázračně uzdraven, ačkoli přišel o velkou část ramene – div v našem věku, aby takové rány byly vyléčeny.

Poznámky

Vysvětlivky

  1. 1. Kristián IV. (1577–1648), král dánský a norský, v letech 1625–1629 vůdce protestantské strany ve válce proti císaři. ↩

  2. 2. Stralsund – pomořanské hanzovní město, které od května do srpna 1628 marně obléhal Valdštejn; hájily je dánské a posléze švédské posily, mezi nimi Mackayův regiment, v němž Monro sloužil. ↩

  3. 3. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král. ↩

  4. 4. Wolgast – přístavní město při ústí řeky Peene naproti ostrovu Usedom; Kristián IV. se tu vylodil v srpnu 1628, aby podpořil pomořanského vévodu Bogislava XIV. proti císařským. ↩

  5. 5. Thomas Mackenzie z Kildunu, bratr hraběte ze Seaforthu; autor pod ním sloužil jako poručík (Monro píše Mac-Kenyee). ↩

  6. 6. Bitva u Wolgastu 2. září 1628 (podle starého kalendáře 22. srpna): Valdštejn na hlavu porazil dánské vojsko Kristiána IV., které se muselo zachránit naloděním; byla to poslední větší bitva dánské fáze války a otevřela cestu k lübeckému míru (1629). ↩

  7. 7. Regiment Alexandra Lindsaye, 2. lorda Spynieho (zemř. 1646), naverbovaný pro dánského krále roku 1627/28; těžce utrpěl při výpadu ve Stralsundu (viz Služba devatenáctá). ↩

  8. 8. Rut-master (Rittmeister) – rytmistr, velitel jezdecké kompanie, hodností rovný kapitánovi pěchoty. ↩

  9. 9. Otto Ludwig, wildhrabě a rýnský hrabě (Rheingraf) ze Salm-Kyrburg-Mörchingenu (1597–1634), velitel jízdy v dánských a poté ve švédských službách; padl roku 1634. ↩

  10. 10. Sir Donald Mackay (1591–1649), od roku 1628 1. lord Reay, náčelník klanu Mackayů, majitel regimentu; ve Skotsku mezitím verboval doplňky pro regiment. ↩

  11. 11. Recruit (doplněk) – nově naverbovaní vojáci, jimiž se doplňovaly prořídlé kompanie. ↩

  12. 12. Mustrunk (muster) – přehlídka jednotky komisařem s ověřením početního stavu, na jejímž základě se vyplácel žold. ↩

  13. 13. Kvartýr – ubytování vojska; zde obrazně o příbytku v nebi. ↩

  14. 14. Narážka na Jb 19,21: „ruka Boží se mne dotkla“. ↩

  15. 15. Narážka na 2 Tm 4,7: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ ↩

  16. 16. Zj 14,4. ↩

  17. 17. „Dutch“ znamená v Monrově angličtině Němce (Deutsch), nikoli Nizozemce. ↩

  18. 18. Kavalír – šlechtic-důstojník, urozený muž vojenského řemesla. ↩