Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá první, vykonaná v Kodani, kde byl regiment znovu doplněn na plný stav

Služba dvacátá první, vykonaná v Kodani, kde byl regiment znovu doplněn na plný stav

Jako se všechny věci udržují slavným pořádkem, tak i Jeho Veličenstvo¹ po svém ústupu začíná znovu skládat těleso vojska, jež se mělo na celou zimu usadit v kvartýrech² v Dánsku, aby na jaře buď vyhnalo nepřítele z Holštýnska, nebo jinak, s mečem v ruce, uzavřelo čestný mír. Po tomto rozhodnutí byl mému plukovníkovi³ poslán rozkaz, aby přivedl svůj regiment do pole, zrušil slabé kompanie⁴, jimž nebyl přivezen žádný doplněk, a posílil ostatní kompanie, dokud nebude regiment doplněn na plný stav.

Sir Patrick Mac-Gey, který zůstal ve Skotsku, měl svou kompanii rozpuštěnu, a rovněž kapitán Annan; místo nich dostal plukovník od Jeho Veličenstva dvě kompanie, které poslal přes moře plukovník Sinclaire, totiž kapitána George Stewarta a kapitána Francise Trafforda, a obě byly připojeny k regimentu. Lord z Foulisu⁵, který naverboval ve Skotsku kompanii, se rovněž připojil k regimentu, a John Sinclaire byl učiněn kapitánem-poručíkem⁶ plukovníkovy kompanie; poručík Stewart, který se oženil a zůstal se svou ženou ve Skotsku, měl své místo dáno Eyeovi Mac-Keymu⁷ a William Brumfield byl učiněn praporčíkem u kapitána Mac-Kenyeeho⁸. Když pan podplukovník opustil regiment, nastoupil jsem na jeho místo a jeho poručík Andrew Stewart, bratr hraběte z Traquairu⁹, nastoupil jako kapitán kompanie, praporčík Seaton byl učiněn poručíkem a kapitánův bratr William Stewart byl učiněn praporčíkem; kompanie Tullougha byla doplněna a naplněna jeho starými důstojníky Beatonem a Johnsonem; když byla doplněna kompanie Johna Monra¹⁰, byl dlouhý David Monro učiněn poručíkem a dlouhý William Stewart praporčíkem¹¹; a když byla na plném stavu kompanie kapitána Monra z Obsdale¹², byl William Carre učiněn poručíkem a Hector Monro praporčíkem. Regiment, takto doplněný, byl mustrován¹³ a obdržel měsíční žold spolu s vyúčtováním svých dřívějších nedoplatků, s poukázkou na Jeho Veličenstvo krále Velké Británie¹⁴ k zaplacení těch peněz.

Když byl regiment takto uspokojen, vrátili se plukovník, kapitán Monro z Obsdale a kapitán Mac-Key do Británie a regiment, ponechaný pod mým velením, byl rozeslán do zimních posádek, jak následuje.

Plukovníkova kompanie, jíž velel John Sinclaire jako kapitán, John Ennis jako poručík a William Mac-Kenyee jako praporčík, byla ubytována na Langelandu¹⁵; kompanie kapitána Monra z Foulisu byla poslána ležet na Fehmarnu¹⁶, Andrew Monro byl jejím poručíkem a John Rhode praporčíkem.

Kompanie kapitána Monra z Obsdale byla ubytována rovněž tam, s výše řečenými důstojníky.

Kompanie kapitána Johna Monra a jeho důstojníci byli rovněž ubytováni tam.

Kompanie kapitána Forbesse z Tullougha a jeho důstojníci byli ubytováni v Malmö ve Skåne¹⁷. Kompanie kapitána Mac-Kenyeeho a výše řečení důstojníci byli ubytováni se mnou v Malmö ve Skåne. Kapitán George Stewart, poručík Robert Hume a praporčík John Sanders byli ubytováni v Alzenburghu¹⁸.

Kompanie kapitána Francise Trafforda, která byla velšská, byla se svými důstojníky ubytována v jedné vesnici ve Skåne.

Kompanie kapitána Andrewa Stewarta a jeho důstojníci byli ubytováni v Lundu ve Skåne.

Moje kompanie, která byla dříve Learmonthova, ležela s důstojníky v posádce v Glückstadtu v Holštýnsku¹⁹.

Důstojníci, kteří byli reformováni²⁰, šli hledat zaměstnání: kapitán Sanders Hay odešel do Švédska a byl učiněn majorem u sira Patricka Ruthvena²¹ v Prusku²².

Patrick Dumbarre byl učiněn kapitánem kompanie dánských vojáků. Této zimy se také na Fehmarnu přihodilo neštěstí, když byl poručík Andrew Monro, udatný mladý šlechtic, zabit v souboji jedním Němcem²³ jménem Ranso²⁴, a poručík William Mac-Key nastoupil na jeho místo, byv učiněn poručíkem u Foulise, když William Gunne byl mnou povýšen na praporčíka plukovníkovy kompanie. Ostatní posádky ležely celou zimu v klidu, během kterého času komisaři Jeho Veličenstva leželi v Lübecku a jednali o mír s císařem²⁵.

Úvaha dvacátá první

Na nebeské klenbě vidíme, že všechny věci se udržují slavným pořádkem: slunce má svůj vyměřený oběh, měsíc své stálé proměny a každá oběžnice i hvězda svou vlastní dráhu a místo; také země má svá nepohnutá stanoviště, moře je sevřeno v mezích a ve svém odlivu a přílivu jakoby tančí podle vlivu a postavení měsíce, čímž je chráněno před hnilobou, a tím, že zápasí samo se sebou, před zaplavením souše. Tak i na tomto světě je pořádek životem království, poct i umění; neboť jeho znamenitostí všechno vzkvétá a prospívá; a proto vidíme, že tento pořádek je třeba zachovávat v ničem více než ve vojenské kázni, jejímž je životem. Jsou-li tedy regimenty udržovány v dobrém pořádku, nemůže vojsko než být dobře spořádáno, a je-li vojsko dobře spořádáno, král a země nemohou než obstát, v míru i ve válce; neboť zřídka vidíme něco dobrého v odpírání poslušnosti dobrým rozkazům. A obyčejně slýcháme, že jeden špatný hlas rozladí dvacet jiných a že hlavní vlastností dobrého vojáka je naučit se nejprve dobře poslouchat v zachovávání dobrého pořádku, a pak nepochybně, až bude časem povýšen, nemůže než dobře velet. A tak zde při pořádání této věci, jako ve všem, vidíme střídání a proměny: některé regimenty se sestavují a trvají v kvetoucím pořádku, jiné regimenty jsou redukovány a berou konec, jak se přihodí příležitosti a náhody války. Spynieho regiment²⁶ byl redukován a regiment mého lorda Reaye²⁷ je znovu sestaven. Z toho vidíme, že jako střídání udržuje svět, tak i svornost je velkým prostředkem trvání, jako nesvornost je až příliš často prostředkem zániku a zkázy. Rovněž vidíme, že žádný stav není prost proměnlivosti a změny, která je velkým pánem světa a chce být uctívána a následována, jakmile pořádek selže; ale kde se zachovává pořádek a svornost (jako v tomto regimentu), tam změna nemá místa, aby ničila, byť má místo, aby měnila. Neboť pořádek byl tímto regimentem zachováván jako u statečných vojáků, kteří v běžící šarvátce postoupí, vystřelí, odpadnou, uhnou, a přece se znovu seskupí, zachovavše pořádek ve svém počínání; a ačkoli ten nyní připouští jistou změnu, když je regiment znovu posílen a spojen řetězem lásky a úcty, nepřipouští zmatek ani zkázu, nýbrž je znovu připraven se svými statečnými vojáky, posílen v silné těleso, postavit se čelem nepřátelům, aby se jednoho dne pomstil za svou dřívější ztrátu, jak bude, dá-li Bůh, vyjasněno v pokračování mého vylíčení služeb a úvah tohoto nově zformovaného tělesa starého regimentu.

Když byl můj bratranec poručík Andrew Monro zabit v souboji, mám více než dost důvodů odsuzovat a zavrhovat ten bídný druh boje, v němž vítěz sebe často uvádí do horšího stavu, na duši i na těle, než ten, kdo je zabit. Přece však tento druh boje muže proti muži, zvaný monomachia²⁸, byl hojně provozován jak mezi pohany, tak mezi křesťany, ba mezi všemi národy, jako je tomu dosud. Za starých časů sloužil jako důkaz věcí skrytých a stál v jedné řadě se žhavým železem a vařící vodou²⁹, aby lidé mohli rozeznat nevinného od viníka. Tento druh násilného důkazu byl tak běžný, že Fronton, král dánský³⁰, vydal zákon, jak uvádí saská historie³¹, že všechny spory jakéhokoli druhu mají být rozhodovány soubojem; a Leoden³² uvádí, že dodnes totéž zachovávají v Moskevské říši. Ale moudří lidé shledali tento obyčej v rozhodování pravdy klamným a tak nejistým, že mnohdy podlehne nevinný; a proto byl zakázán civilním i kanonickým právem, jak je zřejmé z několika starobylých ustanovení vložených do Dekretálů³³.

Bez ohledu na to se souboj stal u Římanů tak běžným, že byl považován za pouhou zábavu, což vyneslo jménu zápasníků u Římanů vážnost, jak čteme v Kodexu, v titulu o gladiátorech³⁴; a proto se tento obyčej znelíbil císaři Justiniánovi³⁵, který nařídil, že všichni mají být podrobeni soudci, a řekl, že udatnost bez spravedlnosti nemá být připuštěna. Onen souboj mezi těmi dvěma byl z obou stran dobře vybojován, v přítomnosti mnoha svědků; a soudilo se, že ten Němec byl zatvrzelý, takže ho meč nemohl ani probodnout, ani seknout³⁶. Tento způsob boje je tak běžný, že jej nemusíme dokládat příklady z dějin, ať starých, nebo nových; ale kdo by chtěl v této věci ukojit svou zvědavost, ať si jen přečte Preasackova Cleandra³⁷, příběh, který za přečtení stojí. A vskutku, každodenní zkušenost nás učí (jako v této nehodě), že konec soubojů často ukazuje, že ten, kdo vyzývá, mnohdy sklízí odměnu za svou opovážlivost, což by mohlo být objasněno mnoha příklady u starých. Máme jeden velmi pozoruhodný, zapsaný Quintem Curtiem³⁸, kde Dióxippos Athénský, onen statečný zápasník, celý nahý a natřený olejem, jak bylo tehdy zvykem, s věncem květin na hlavě, na levé paži červený rukáv a v pravé ruce velký kyj z tvrdého zeleného dřeva, se odvážil vstoupit do souboje proti Makedonci Horratovi, který nesl na levé paži bronzový štít a v pravé ruce krátkou píku – jak my říkáme jedburghskou sudlici³⁹ nebo něco podobného – a po boku meč. Při jejich střetu Dióxippos hbitým úskokem a pěkným obratným pohybem těla unikl bodnutí či výpadu kopí, a dříve než Makedonec mohl píkou znovu zamávat, přerazil mu ji kyjem vedví, rychle se s protivníkem sevřel a dal mu takovou ránu do holení, že ten padl na zem s patami nad hlavou; vzal mu meč a byl by ho zabil kyjem, kdyby ho král nebyl zachránil. Tolik o soubojích, které já sice nemohu schvalovat, avšak nerad bych odmítl bojovat ve spravedlivé při a raději bych svěřil výsledek Bohu, aby rozhodl, než abych nechal zpochybnit to, co je mi nejdražší.

Poznámky