Knihovna · Paměti generála Monra

Služba druhá: o našem pochodu z Rügenwalde ke Kolobřehu a odtud do Schivelbeinu a o naší službě tam

Služba druhá: o našem pochodu z Rügenwalde ke Kolobřehu a odtud do Schivelbeinu a o naší službě tam

Když byl Sir John Hepburne¹ poslán se svým regimentem (z Pruska), aby nás vystřídal, bylo mi nařízeno táhnout se svými lidmi před Kolobřeh², kde generálmajor Kniphowsen³ velel jeho blokádě (což jsem učinil), a když jsme tam přišli, bylo nám přiděleno stanoviště, na němž jsme měli držet stráž. Mezitím generálmajor dostal zprávu, že nepřátelská armáda (ležící u Gartzu a Greifenhagenu na Odře⁴) má v úmyslu vyprostit Kolobřeh, a že na pochodu musí nutně projít kolem města a hradu Schivelbein⁵ v Marce, přechodu vzdáleného od Kolobřehu jen pět mil; pokládal za účelné to místo prohlédnout tím, že tam poslal plukovníka Hepburna s oddílem jezdců⁶ jako stráží a doprovodem; ten, když místo spatřil, poradil Kniphowsenovi obsadit je posádkou, neboť by mělo význam pro zadržení nepřítele, kdyby tudy táhl s armádou; načež jsem byl vybrán já, abych je se svými lidmi obsadil, a byl jsem v noci povolán, abych vytrhl a ve vší rychlosti tam táhl; měl jsem rozkaz cestou promluvit s Kniphowsenem a přijmout další rozkazy.

Kompanie táhly kolem a já, řídě se svými rozkazy, jsem si přál vědět, co mi generálmajor nařizuje; ten mi dal písemný rozkaz, že tam mám táhnout, a kdyby mě nepřítel napadl, mám bojovat do posledního muže a nevzdat hrad, i kdybych byl nucen opustit město. Obdržev rozkaz na výdej střeliva, rozloučil jsem se s Kniphowsenem a pokračoval v pochodu do Schivelbeinu, tehdy téměř zpustošeného morem, neboť obyvatelé uprchli; měl jsem pro své vojáky chatrné kvartýry⁷, a když byli ubytováni, prohlédl jsem město a hrad, určil způsob naší stráže a obsadil stanoviště z našich hlídek, jež byly drženy jak ve městě, tak na hradě; potom jsem poslal rozkaz sedlákům z hrabství⁸, aby příštího dne přišli s rýči, lopatami a sekyrami opravit opevnění, jež bylo téměř v troskách, neboť to byla mizerná díra pro jakéhokoli poctivého kavalíra⁹, aby v ní hájil svou čest.

Před mým příchodem tam byly ubytovány dvě eskadrony Bawtishových¹⁰ jezdců (totiž majora Roustena a Long-fretta), kteří, dostavše zprávu, že na mne táhne armáda, jakožto jezdci přenechali posádku nám a odtáhli do pole připojit se k regimentu svého plukovníka, jenž byl nablízku; takže když se naše kvartýry takto rozšířily, byli jsme rádi, že jsme zbaveni jejich obtíží, jako oni byli rádi, že unikli příchodu nepřítele, sloužíce lépe v poli, než by mohli sloužit uvnitř hradeb. Když jezdci odešli, byl jsem na tom zle, jsa postaven na takové místo s takovými rozkazy, s nařízením bojovat do posledního muže tam, kde by žádný kavalír se ctí nemohl vydržet čtyřiadvacet hodin, jsa napaden armádou, ledaže by Pán mimořádně prokázal milosrdenství. Nicméně když jsme dostali ještě tři dny navíc před příchodem nepřítele, pracovali jsme všichni dnem i nocí, dokud jsme neopatřili hradby kolem dokola palisádou¹¹ do výše muže nad parapetem a nezbudovali uvnitř hradeb kolem dokola zemní předprseň s traverzami¹² k vyčištění nepřítele, kdyby vnikl průlomem; když bylo naše dílo hotovo a naše brány zesíleny zeminou, aby odolaly síle petard¹³, vidíme odpoledne nepřátelské oddíly pěchoty a jízdy, asi osm tisíc silné, jak k nám táhnou s odpovídajícím dělostřelectvem; když jsme shledali, že táhnou v dostřelu, dal jsem je pozdravit dvěma malými výstřely, jimiž byli zabiti jeden rytmistr¹⁴ a jeden poručík jízdy, což přimělo ostatní táhnout mimo dostřel. Armáda, seřazena k bitvě mimo dostřel našich děl, poslala trubače, jenž nás vyzval k vyjednávání; bylo mu odpovězeno, že takové rozkazy nemáme, ale že máme prach a kule jim k službám. Načež vyslali kapitána se sto padesáti mušketýry proti bráně a úměrně k tomu i proti ostatním branám; naši vojáci na začátku před branami pobili přes třicet jejich vojáků a dva poručíky; já, nejsa s to město udržet, jsem se se svými lidmi stáhl na hrad; když jsem se stáhl, měšťané se sebrali a otevřeli nepříteli brány, vpustivše jej dovnitř; ten dovezl celé své dělostřelectvo a střelivo na tržiště a pak ke mně poslal bubeníka, aby zjistil, zda vydám hrad za dobrých podmínek, dokud jsou v mé moci; když ne, neměl jsem už dostat žádný pardon.

Dostali znovu svou první odpověď a pak se služba začíná znovu na obou stranách; a začali ještě před nocí stavět své baterie¹⁵ do čtyřiceti kroků od našich hradeb, což mi připadalo příliš blízko; ale když se blížila noc, rozhodli jsme se, že je ohňostrojnými prostředky donutíme přemístit své kvartýry i dělostřelectvo.

Když jsme na domy vrhli několik ohnivých granátů¹⁶ a viděli, že nemají účinek, najal jsem statečného vojáka, aby píkou dosáhl s ohnivou koulí, kterou jsem zhotovil, na vrchol nejbližšího domu přiléhajícího k hradu; ten byl nakonec zapálen, takže celá ulice vyhořela právě mezi námi a nepřítelem, jenž byl pak nucen stáhnout svá děla i vojáky, a to nikoli bez velké ztráty, kterou mu díky světlu ohně způsobili naši vojáci; tam byli zabiti další dva důstojníci a osmnáct jejich vojáků.

Když se rozednilo, vypadl jsem poté s osmdesáti mušketýry a zajal třináct Chorvatů¹⁷. Armáda, opustivši nás pro tentokrát, táhla dále, aby vyprostila Kolobřeh, a já jsem se vrátil do města utěšit měšťany za ztrátu, již utrpěli ohněm, způsobeným z nutnosti, neboť jsme neměli jiný prostředek, jak uniknout zuřivosti našich nepřátel.

Když jsem se stáhl na hrad a nepřítel táhl ke Kolobřehu, sestavil jsem osmnáct dragounů¹⁸, aby táhli za nepřítelem a přinesli mi zprávu, zda síly Jeho Veličenstva ze Štětína přišly mezi nepřítele a Kolobřeh; můj oddíl po návratu hlásí, že polní maršál Gustav Horn¹⁹ a plukovník Mackay²⁰, jenž velel komandovaným mušketýrům²¹, se spojili s Kniphowsenem, Bawtishem a Sirem Johnem Hepburnem a leželi přes noc před přechodem mezi nepřítelem a Kolobřehem.

Příštího rána, kdy byla až do devíti hodin tma s hustou mlhou, se jezdci navzájem napadli, dostali se na obou stranách do zmatku a, jsouce stejně vyděšeni, ustoupili od sebe se ztrátou osmdesáti mužů na obou stranách²²; podrobnosti toho nebudu vypisovat, poněvadž jsem tu službu neviděl, ačkoli jsem byl na doslech jejich děl i mušket.

Dva jezdci z Bawtishova regimentu, kteří se probili skrze nepřítele, přišli a hlásili mi veřejně, v přítomnosti mnoha vojáků, že Švédové jsou všichni poraženi; já, pohněván způsobem jejich hlášení, jsem dal oba jezdce uvěznit, dokud nezískám větší jistotu, a svolav své vojáky, byl jsem připraven na návrat nepřítele. Ale když míjel na míli od nás, poslal jsem dragouny, aby mu odřízli cestu, s příkazem strhnout mosty; jeho dragouni tam však byli před mými, aby se zbavili své nesnáze; mí dragouni se vrátili v bezpečí zpět, ponechavše nepřátelům volný průchod. Za několik dní poté, když jsme unikli této nepříjemnosti, jsem byl odtud rozkazem Jeho Veličenstva odvolán, abych se připojil k polnímu maršálu Hornovi, jenž byl tehdy s částí armády v Greifenbergu²³; před svým odchodem jsem si vzal od amtmana²⁴ hradu osvědčení o dobrém pořádku a kázni, které jsme tam zachovávali; a jsa rád, že jsem se se ctí zbavil takového místa, táhl jsem do Greifenbergu za polním maršálem.

Úvaha druhá

Prozíravost moudrého velitele mnoho zmůže k zmaření záměrů našich nepřátel: za prvé obsazením přechodů, jimiž by na nás mohl přijít, což zdržuje jeho pochod a dává nám více času připravit se na jeho příchod; dále, čím dále jsou naše křídla rozprostřena vně, tím lépe je naše hlavní těleso chráněno dobrými zprávami; za třetí tímto způsobem můžeme lépe zásobit armádu potřebnými věcmi; za čtvrté, když jsou vnější přechody drženy, jsouce nejblíže nepříteli, můžeme mít včasnější zprávu o záměrech našich nepřátel, jakmile se vylíhnou.

Tento kavalír Kniphowsen, ač nešťastný, měl jak teorii, tak praxi, jaké se sluší na velitele; slyšel jsem ho jednou říci, že unce štěstí má přednost před librou důvtipu, což dobře znal z vlastní zkušenosti; a pokud vím, ač sám byl nešťastný, kavalíři pod jeho velením se od něho mohli naučit mnoho dobrého pořádku a kázně.

A ačkoli za svého života neměl rád naše krajany, přesto jsem z lásky, kterou jsem choval k jeho ctnostem, nechtěl opomenout zmínku o jeho hodnotě. Žádný strach z nebezpečí či smrti nemůže být člověku omluvou, aby nesloužil obci ve svém povolání.

Než mi bylo přikázáno vstoupit do tohoto města, byla tam nákaza veliká; přesto nikdo z nás neupustil od styku s nemocnými, ačkoli denní příklady úmrtí byly mezi námi časté; neboť na stráži jsme nerozeznali čisté od nakažených; nicméně nám všem náleželo konat své povinnosti, jak nám bylo přikázáno; a ačkoli neznám příčinu, zemřelo na nákazu méně vojáků než měšťanů.

Přece však jeden vzácný mladík, tak odhodlaný a spolehlivý voják s mušketou, jakému jsem kdy velel, zde zemřel na mor; jmenoval se Andrew Monro a bylo mu jen osmnáct let; ač malé postavy, žádná lopota ani námaha ho nemohla zmoci, a jako byl statečný, tak byl i veselý a družný bez urážky; takový byl i jeho bratranec John Monro, vnuk Kilternieho²⁵, který zemřel na horkou zimnici, jenž zaživa neznal bázně před nepřítelem a byl veselé a bystré povahy. Zmiňuji jejich jména jen proto, že žili ctnostně a zemřeli s daleko větší ctí, než kdyby byli zemřeli doma, kde by jejich jména nikdy nebyla zaznamenána pro jejich hodnotu a ctnosti.

Je povinností velitele, jemuž je svěřena pohraniční posádka, včas předvídat všechny nedostatky a vady místa, jež mu bylo svěřeno, jako opravit opevnění, zásobit je proviantem, prachem, kulemi, doutnákem²⁶ a zbraněmi; neboť nebylo by dobré, kdyby musel materiál shánět, když se rozhodne začít své dílo.

Rovněž jeho dělníci, nebudou-li předem dostatečně vybaveni, bude je nucen propustit, dříve než bude jeho dílo řádně dokončeno; jeho dozorci musí být také dobří a pilní, jinak může být v jejich stavbě příliš mnoho trhlin; a on sám musí dávat dobrý příklad tím, že na všechno dohlíží a všechny nesnáze předvídá, nespoléhaje na druhé, že vykonají povinnosti, jež je povinen vykonat sám; a v případě krajního nebezpečí musí být vždy sám první, kdo se na ně podívá, a poslední, kdo od něho odejde; jinak nemůže udržet ani místo, ani svou čest.

Musí být také velmi zdrženlivý a mlčenlivý a neprozrazovat nebezpečí, jež předvídá, nýbrž je napravovat, z obavy, aby druhé neodradil.

Rovněž zde vidíme, že s velitelem držícím pevnost je to někdy jako s tělem, jehož některé údy jsou zachváceny snětí, takže k zachování těla se musí rozhodnout ztratit úd; tak tomu bylo s námi tentokrát, když jsme byli nuceni spálit část města, abychom zachovali zbytek i sebe; jinak by muselo být všechno ztraceno.

Ale Bůh nám přál větrem, jenž poslouchá, když on přikazuje, a také živlem ohně, jenž nahradil nedostatek vody v našem příkopu²⁷ (jenž byl na té straně suchý), takže jsme byli chráněni ohněm místo vodou, a to znamenitě.

Když nepřítel odešel, zachovali jsme zbytek města tím, že jsme oheň uhasili.

Zde také můžeme vidět, jaký užitek sklízíme, když jsou pohraniční posádky dobře obsazeny: vpadne-li nepřítel do naší země, jsme s to čelit mu jak při jeho příchodu, tak při jeho odchodu, vždy mu zajímajíce zajatce; a to je pravý účel pevností, že když utrpíme ztrátu v poli, máme čas znovu nabrat dech, jsou-li naše posádky dobře obsazeny, jak se ukázalo při míru uzavřeném mezi dánským králem a císařem²⁸. Neboť kdyby Jeho Veličenstvo král dánský nebylo vybudovalo Glückstadt na Labi²⁹, stěží by bylo znovu získalo Holštýnsko; právě tak tato posádka, sem postavená, dala (zadržením nepřítele) silám Jeho Veličenstva, které přišly ze Štětína, čas být před nepřítelem u Kolobřehu; neboť kdyby byli bojovali lépe, byl bych měl více co pozorovat.

Poznámky