Knihovna · Paměti generála Monra

Služba první ve švédských službách: o výpravě po vodě z Pillau v Prusku k pomořanskému pobřeží u Rügenwalde

Služba první ve švédských službách: o výpravě po vodě z Pillau v Prusku k pomořanskému pobřeží u Rügenwalde

Dvanáctého srpna 1630, obdržev rozkazy Jeho Excelence říšského kancléře¹, abych nalodil své vojáky v Pillau² a odtud je přepravil do Německa³ směrem k Wolgastu v Pomořanech, rozdělil jsem v poslušnosti rozkazů kompanie v Pillau: má vlastní kompanie, kompanie kapitána Hectora Monra⁴ a kompanie kapitána Bulliona byly umístěny se mnou na loď Jeho Veličenstva zvanou Lilly-Nichol; ostatní tři kompanie (totiž majora Senotta, kapitána Johna Monra a Lermondova) byly umístěny na jinou loď Jeho Veličenstva zvanou Hound (Ohař), naši koně a tren⁵ byly naloženy na malou skutu⁶ čili člun, a když nám vítr přál a byli jsme zásobeni proviantem na týden, vyplouváme z Pillau k Pomořanům, majíce dva dny klidné počasí. Třetího dne, za silného větru a veliké bouře od západu, jsme byli odloučeni od loďstva a naše loď dostala trhlinu, takže jsme byli zahnáni na rejdu u Bornholmu v Dánsku⁷, kde, když bouře přešla, vystupujeme na břeh, abychom loď znovu zásobili; a když nám vítr přál, znovu zvedáme kotvu, vyplouváme a bereme kurz na Wolgast. Když jsme byli blízko pobřeží, vítr se obrátil proti nám, nebyli jsme schopni udržet kurz, a jelikož naše loď propouštěla vodu, neodvažovali jsme se daleko od země; a ačkoli jsme postavili osmačtyřicet vojáků, aby se po směnách bez ustání střídali u pumpy, nebyli s to udržet loď suchou, a jsouc přetížena množstvím vody, plula jen pomalu, třebaže za námi vál silný vítr. Rozhodli jsme se, když jsme byli obráceni zpět a plujíce po větru, zamířit do Gdaňsku jako do nejlepšího útočiště. Ale držíce se tak blízko země, dostali jsme se v noci do zátoky, kde vítr silně vál s velikou bouří k pobřeží, jež je mělké a písčité, a se všemi plachtami napjatými jsme o jedenácté hodině v noci najeli na dno; naše loď, stará a chatrná, se dole uprostřed zlomila, ale nahoře držela pohromadě. Naši vojáci, vyšedše všichni na palubu, byli žalostně promáčeni a smáčeni vlnami, a jsouce v nebezpečí, že budou spláchnuti, přivázali se provazy k bokům lodi; přesto dva, kteří se pyšnili svým plaváním (jeden Dán a jeden Skot jménem Murdo Piper), domnívajíce se, že plaváním dosáhnou břehu, oba utonuli. Námořníci spouštěli jeden člun po druhém a oba byly rozbity, a jsouce to slabé chlapíky, ztratili odvahu. A tak, vydáni na milost zuřícího moře a vln, jež se přes boky lodi vzdouvaly výše než stěžně, jsme trpělivě s modlitbami čekali na milosrdenství Páně až do jedné hodiny příštího dne; za tu dobu jsem přiměl námořníky a vojáky, kteří nejlépe dovedli pracovat, aby z uříznutých stěžňů a konců ráhen, z prken a palub lodi zhotovili vor; když byl hotov, byl přivázán k lodi lany, jež z něho visela a která mohly vlny vynést na břeh. Vor takto připravený byl silou mužů spuštěn po boku lodi a čtyři z nejodvážnějších vojáků se na něj odvážili vstoupit; někteří sedláci na břehu, chopivše se lan přivázaných k voru, jej s pomocí vln vytáhli na břeh, a když byl vytažen zpět k lodi, pokračovali jsme tímto způsobem v převážení svých vojáků, až byla nakonec většina na souši; ti, kdo přistáli, hledali podél pobřeží, a nalezše člun, přivezli jej s koňmi na voze a my jsme ho použili k vylodění zbytku svých vojáků, z nichž já jsem zůstal poslední, dokud jsem neviděl vyloženy naše zbraně. Ale protože naše střelivo a tren byly ztraceny, měli jsme žalostný strach, jsouce blízko nepřátel a přes dvacet německých mil⁸ od armády Jeho Veličenstva, bez upotřebitelných zbraní a bez střeliva; neměli jsme se čím bránit než meči a píkami a několika mokrými mušketami, a jelikož nepřítel byl blízko, muselo být naše rozhodnutí rychlé. Když jsem se od sedláků dozvěděl, jak blízko nás nepřítel je, nedovolil jsem nikomu se od nás vzdálit, abychom nebyli nepřátelům prozrazeni.

Po poradě jsem poslal kapitána Bulliona s průvodcem ke kapitánovi⁹ hradu Rügenwalde¹⁰, náležejícího vévodovi pomořanskému¹¹, s nabídkou, že opatří-li nám několik upotřebitelných mušket s trochou suchého střeliva a kulí, pobijeme nepřítele ležícího ve městě a budeme město i hrad bránit proti nepříteli pro Jeho Veličenstvo, dokud nás Jeho Veličenstvo nebude moci vystřídat. Návrh se kapitánovi zalíbil natolik, že mé žádosti vyhověl, a nadto z obavy před podezřením odjel na venkov, poslav ke mně jednoho šlechtice se střelivem, aby mě tajnou cestou dovedl na hrad, kde jsem měl obdržet padesát mušket. Když se můj kapitán s oním šlechticem a střelivem ke mně vrátil, táhl jsem, až jsem bezpečně dorazil na hrad, a pak jsem z hradu udeřil na město s komandovanými mušketýry¹² pod velením kapitána Bulliona, sám zůstávaje u zálohy. Když mí lidé vnikli do města, nepřítel v horních patrech se chopil zbraní; tak začala služba; můj oddíl byl silnější, někteří z nepřátel byli zastřeleni, ostatní dostali pardon¹³ a milost. Když byly naše stráže řádně rozestaveny a klíče od města a hradu mi odevzdány, bylo mou největší starostí, jak se zabezpečit proti nepřátelům, kteří byli v Kolobřehu¹⁴, sedm mil od nás. Začal jsem od těch na hradě zjišťovat, jaké přechody¹⁵ leží mezi námi a Kolobřehem; bylo mi řečeno o malé říčce dvě míle od nás, jež byla schůdná jen po jednom mostě, kam jsem se šel podívat na obhlídku, a shledav, že tomu tak je, dal jsem most strhnout a rozestavil jsem tam kompanii ozbrojených sedláků s koňmi, aby přechod hlídali; kdyby je nepřítel napadl, měli ode mne rozkaz hájit přechod, jak dlouho budou moci, a přikázal jsem jim také, aby mě při prvním spatření nepřítele zpravili, aby jim mohla být poslána pomoc a já se postavil na stráž.

Vrátiv se od přechodu, ihned jsem v noci poslal sedláka na koni, aby zpravil Jeho Veličenstvo krále švédského (armáda tehdy ležela u Štětína dvacet německých mil od nás) o způsobu našeho tvrdého přistání a o našem šťastném úspěchu po přistání; a rovněž jsem si přál znát vůli Jeho Veličenstva, jak se mám v oněch místech chovat, když nepřítel je silný a já velmi slabý. Jeho Veličenstvo mi odpovědělo s rozhodnutím, abych se co nejlépe opevnil a obsadil přechody, jež leží mezi mnou a nepřítelem, držel dobrou stráž a dobrý pořádek mezi vojáky a nedovolil jim křivdit venkovskému lidu, jejž si mám hledět udržet jako přátele.

Když tento rozkaz došel, začal jsem s venkovskými sedláky nejprve opevňovat přechody vně, a dále stavět šance¹⁶ a reduty¹⁷ před městem, jakož i opravovat opevnění kolem hradu a čistit příkop, aby v něm byla hlubší voda; ostatní části kraje vně jsem také uvedl pod kontribuci¹⁸ pro Jeho Veličenstvo tím, že jsem posílal oddíly dragounů¹⁹ napříč krajem v Zadních Pomořanech mezi mnou a Gdaňskem, v délce dvaceti německých mil, a to celé jsem v krátkém čase uvedl pod kontribuci pro Jeho Veličenstvo. Rovněž nepřítelův sklad obilí v Rügenwalde a Stolpe²⁰ byl naším přistáním zde zajištěn pro potřebu Jeho Veličenstva a jeho armády.

Když jsme se tím několik dní zaměstnávali, jiná loď z téhož loďstva, dlouho zmítaná bouří na moři, byla nakonec pro nedostatek proviantu nucena zakotvit u téhož pobřeží; bylo na ní čtyři sta mužů z německého regimentu plukovníka Fretze Rosseho a jeho podplukovník jménem Tisme Howsne vystoupil na břeh a prosil mě, abych ho zásobil proviantem, což jsem učinil. Mezitím se mě ptal na radu, zda smí své vojáky vylodit zde; řekl jsem mu, že mu nemám co radit, protože jeho vylodění nebylo nutné, a co víc, jeho rozkazy zněly přistát na jiném místě, takže musí uvážit, zda má poslechnout rozkazy, anebo zda je smí z jiných ohledů zanedbat; načež na vlastní nebezpečí vylodil i své lidi, kteří byli ubytováni se mnou ve městě. Krátce nato se se mnou chtěl přít o velení, což mezi námi zrodilo chlad. Načež jsem znovu zpravil Jeho Veličenstvo o naší neshodě, žádaje, aby Jeho Veličenstvo rozhodlo o velení; Jeho Veličenstvo, pohněváno na onoho druhého, mi poslalo bezvýhradný patent, abych mu i celé posádce velel podle své vůle pro dobro služby Jeho Veličenstva po dobu našeho pobytu tam, kde jsme zůstali devět týdnů, bojujíce a šarvátkujíce s nepřítelem, dokud nebyl Sir John Hepburne²¹ se svým regimentem poslán Jeho Excelencí říšským kancléřem z Pruska, aby nás vystřídal.

Úvaha první

Když jsme tak z prozřetelnosti Boží znovu šťastně přistáli na krásné, úrodné a rozlehlé pevnině německé s hrstkou starých zkušených vojáků, schopných snést všechnu bídu, lopotu i námahu a udatných podstoupit jakékoli nebezpečí či nesnáz, k nimž by byli velením přikázáni, jsouce vedeni takovým vojevůdcem, jako byl GUSTAV Nepřemožitelný²², jejich nový pán (pod jehož velením a vedením jako svého nejvyššího vůdce, a pode mnou jako nižším důstojníkem Jeho Veličenstva a svého plukovníka, táhli z pomořanského pobřeží, z Rügenwalde, napříč Německem až k úpatí Alp ve Švábsku).

Toto město Rügenwalde v Pomořanech leží uprostřed cesty mezi Gdaňskem a Štětínem, od obou stejně vzdáleno dvacet německých mil, a je to příjemné sídlo, jedna z hlavních rezidencí vévody pomořanského, vzdálená od moře ne více než jednu anglickou míli²³; oplývá obilím, ovocem a zásobami, dobytkem, koňmi dobrého chovu, rybníky, oborami pro zvěř a pastvinami, jichž má dost; byli jsme tam vznešeně pohoštěni a laskavě uvítáni obyvateli, zvláště kapitánem a jeho zdvořilou chotí, jimž jsme byli po Bohu zavázáni za svou záchranu, na což jsme povinni nikdy nezapomenout.

Zde jsem si všiml jako podivuhodné věci, že v samém okamžiku, kdy se naše loď zlomila na dně, byla na palubě žena jednoho seržanta, která bez pomoci jakýchkoli žen porodila chlapce, jejž po celou dobu bouře pečlivě chránila, a když se dostala na břeh, druhého dne ušla téměř čtyři anglické míle s tím v náručí, co měla noc předtím v břiše; dítě bylo pokřtěno příští neděli po kázání, v den našeho díkůvzdání za naše vysvobození; náš kazatel pan Murdow Mac-kenyee, hodný a zbožný mladý muž, vykonav toho dne svou úlohu, se od nás poté s velkou lítostí odloučil a následoval našeho plukovníka, mého pána lorda Reaye²⁴, do Británie.

Když jsme takto unikli nebezpečí moře i svých nepřátel, držel jsem vojáky stále v činnosti hlídkováním, prací a výpravami proti nepřátelům, aby se, odpočívajíce od válečného nasazení, nestali vzpurnými, nezřízenými a bouřlivými; a k tomu účelu, když nebyli nasazeni v oddílech proti nepřátelům, posílal jsem je po oddílech do kraje na vojenskou exekuci²⁵, aby uvedli držitele statků pod kontribuci pro Jeho Veličenstvo a přiměli je nenávidět a zavrhnout císařské, jež byli dříve nuceni poslouchat; takže tímto způsobem byl kraj přiveden k poddanosti králi a mí vojáci uvedeni pod tak dobrou kázeň a velení jako kdokoli, kdo sloužil Jeho Veličenstvu; kterážto kázeň prodloužila jejich setrvání ve službě, kde bylo vzácností najít v armádě jediný regiment, který by za čtyři roky vystřídal tolik důstojníků jako oni, jak úvahy o jejich službách světu vyjasní navzdory všem jejich závistníkům. Doufám však, že žádný hodný duch ani hrdinská mysl si o ctnostných nepomyslí nic zlého.

Můžeme zde vidět, že v největších krajnostech potřebují jak důstojníci, tak vojáci nejvíce odvahy a odhodlání; neboť smělým mužům, kteří mají odvahu, by nic nemělo připadat těžké, poněvadž nic jiného neplodí než dobré mínění a úsudek o ctnosti. Neboť vidíme, že tentokrát byla odvaha začátkem vítězství, když bylo lépe odvážit se zachránit sebe i jiné, než být nástrojem záhuby nás všech útěkem, jak mi někteří z našich důstojníků při přistání radili, abychom táhli zpět do Gdaňsku; kdybychom to udělali, nepřítel, dostav zprávu, by nás mohl snadno dostihnout a všechny nás pobít, jako několik let předtím v témže kraji pobil tři regimenty Němců, které táhly sloužit Jeho Veličenstvu proti Polákovi.

Zde jsem také ze zkušenosti shledal, že pevná a nepřemožitelná síla mysli, jež se vzpírá protivenstvím, mnoho pomáhá, zvláště kde nutnost takové odhodlání vyžaduje. Neboť jsa v největší krajnosti nebezpečí a spoléhaje na Boha, pokládal jsem za nejbezpečnější cestu vyčkat, až se Bohu zlíbí; seděl jsem na galerii lodi²⁶, jsa jist, že to bude poslední část z celé lodi, jež zůstane pohromadě, a jsa tak blízko země, nikdy jsem nebyl sklíčen ani zdrcen, ani jsem nepochyboval o našem bezpečném přistání, neboť jsme měli proviant a doufali, že bouře nepotrvá, když byl právě prostředek srpna.

Zde můžeme na tomto křesťanském poučení vidět, že žádná část našeho života není vyňata či osvobozena od žalu a zármutku; ale naopak, jsme vystaveni všem druhům bídy a trápení, takže vidíme, že děti sají s mlékem svých chův jisté počátky budoucího zla a naše bída roste, jak roste náš věk; a vidíme, že je to pravda: neboť zbožní vzdychají a sténají pod břemenem svých protivenství, nemajíce žádné útěchy, z níž by se mohli těšit, než z psaného slova Božího, ovoce, na němž bezbožní nemají podíl. Proto dobře řekli ti, kdo řekli, že filosofické zásady nejsou k léčení ran duše tak mocné jako zásady slova Božího.

Muži našeho povolání by měli být vždy dobře připraveni, majíce smrt stále před očima, a měli by být tím důvěrněji obeznámeni s Bohem, aby byli vždy hotovi ji přijmout, nedbajíce o ni ani za stéblo, když přijde, a konajíce dobro, dokud mohou. Neboť nyní vzkvétáme, v okamžiku uvadáme jako tráva; nyní stojíme, vzápětí padáme; náš život s sebou nese od chvíle, kdy jsme jej přijali, símě smrti, a to, co náš život započalo, mu otevírá dveře k odchodu: neboť při našem zrození byl náš konec zavěšen na našem počátku; a podle zvyku onoho hodného císaře²⁷ by naše skutky měly být stále před našima očima, jako bychom se měli vzápětí objevit u soudu před Věčným, naším Bohem, a z našich uší by nikdy nemělo vymizet to volání, jímž bylo voláno na Filipa, krále makedonského: Philippe, memento mori²⁸, Filipe, pamatuj, že musíš zemřít. Neboť člověk se nikdy nebude na tomto světě chovat, jak by měl, nebude-li mít v každém čase smrt před očima, mysle vždy na hodinu a okamžik svého odchodu, pohrdaje vnějšími věcmi tohoto světa, oddávaje se vnitřním úvahám, jež prospívají duši a jejímu životu, a raduje se nade všechno ze svědectví dobrého svědomí.

Poznámky