Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třetí: o našem pochodu k Priemhausenu u Stargardu a odtud do Štětína

Služba třetí: o našem pochodu k Priemhausenu u Stargardu a odtud do Štětína

Když jsme byli odvoláni ze Schivelbeinu¹, spojili jsme se u Greifenbergu² s polním maršálem Hornem³ a táhli jsme k Priemhausenu⁴, veliké vesnici u Stargardu⁵; Jeho Veličenstvo⁶ bylo tehdy v Gollnowě⁷, kde stahovalo své síly, majíc v úmyslu zkusit štěstí proti nepříteli ještě před zimou; když se u Priemhausenu sešlo s většinou svých sil, rozšířila se zvěst, že Jeho Veličenstvo rozdělilo zimní kvartýry⁸, aby přimělo nepřítele učinit totéž a aby, až se nepřítel rozejde do kvartýrů, mohla armáda Jeho Veličenstva, jsouc pohromadě, využít toho, že se nepřítel usadil ve svých kvartýrech.

Zůstali jsme u polního maršála, dokud plukovník⁹ neodjel do Skotska v doprovodu majora Monra¹⁰, kapitána Francise Sinclaira, pana Hugha Mowata a poručíka Barryho; když odjeli, Jeho Veličenstvo mi rozkázalo táhnout do Štětína, spojit se s regimentem a přijímat rozkazy od generálmajora Leslieho¹¹, jenž byl tehdy velitelem; cestou jsem v Gollnowě mluvil s Jeho Veličenstvem, které mi řeklo, že hodlá povýšit kapitána Bulliona (tehdy jednoho z mých kapitánů) na generálního kvartýrmistra jízdy¹²; sdělilo mi též, že pověřilo mého plukovníka novým verbováním, a proto že mě povolalo zpět, abych v jeho nepřítomnosti zůstal u regimentu, a kladlo mi na srdce píli v udržování dobré kázně a v obraně stanovišť, jež budou svěřena naší stráži, neboť jsme měli držet stráž na stanovišti pana Teuffela¹³. Přijav takto napomenutí Jeho Veličenstva, byl jsem propuštěn, abych pokračoval v pochodu do Štětína¹⁴, kde, sotva jsme dorazili, mi generálmajor Leslie určil kvartýry a stanoviště, na němž máme držet stráž.

Nazítří ke mně Jeho Veličenstvo poslalo kapitána Dumaina s rozkazem pod rukou a pečetí Jeho Veličenstva, abych ho dosadil za kapitána nad Bullionovou kompanií¹⁵. Rozkaz jsem uctivě přijal a určil jsem kavalírovi¹⁶, aby ke mně přišel nazítří odpoledne, neboť příštího rána jsem měl jet k Jeho Veličenstvu; nerad bych totiž, aby Jeho Veličenstvo zkracovalo moji výsadu, když jsem podle kapitulace¹⁷ Jeho Veličenstva měl svobodu obsazovat důstojnická místa v regimentu, jak se uprázdní, a nikoli Jeho Veličenstvo, jež se této výsady jednou vzdalo.

Když jsem přijel do Gollnowa, požádal jsem sira Johna Hepburna¹⁸, aby mě doprovodil k Jeho Veličenstvu a podpořil mě; Jeho Veličenstvo se otázalo, zda jsem kapitána dosadil, či nikoli. Odpověděl jsem, že jsem to shledal škodlivým pro službu Jeho Veličenstva, a proto jsem se rozhodl nejprve s tím Jeho Veličenstvo seznámit, neboť ten kavalír, byť jinak způsobilý, neovládá jazyk, aby mohl velet kompanii, která je německá¹⁹; Jeho Veličenstvo odvětilo, že se brzy naučí tolik němčiny, aby mohl velet kompanii; a když to řeklo, otázalo se Jeho Veličenstvo, komu bych kompanii svěřil já. Odpověděl jsem, že kavalírovi, který se o Jeho Veličenstvo dobře zasloužil, jménem David Monro, tehdy mému poručíkovi. Jeho Veličenstvo se obrátilo ke generálu Banérovi²⁰ a pohrdavě odpovědělo: co si mám myslet? Chce dosadit vlastního bratrance a neposlechnout mé rozkazy. Načež jsem se vrátil a v poslušnosti k vůli Jeho Veličenstva jsem pro tentokrát dosadil kapitána Dumaina.

Major John Monro, který odjel se svým plukovníkem do Británie, postoupil svoji kompanii svému poručíku Williamu Stewartovi, který byl mladším poručíkem než David Monro, avšak jednou se dostav před něj, byl nadále starším kapitánem, a tudíž nejblíže povýšení v tomto regimentu, a to jen touto změnou.

Rovněž po smrti majora Synnota ve Štětíně byl kapitán John Sinclaire, hodný kavalír, povýšen na seržanta-majora²¹ a Synnotova kompanie byla odňata poručíkovi a svěřena kapitánu Semplovi. Podobně když ve Štětíně zemřel poručík Pringle, byl Henry Lindesey povýšen na poručíka u svého bratra.

Za těchto žní roku 1630 zuřil ve Štětíně mor tak, že tam byli pohřbeni mnozí stateční vojáci regimentu; přesto jich zemřelo mnohem méně než Němců nebo Švédů, což bylo vidět při našem pochodu k Brandenburgu²², kdy jsme byli silnější než jiné regimenty, které při vylodění byly dvakrát silnější než my; neboť žádná krajnost hladu, moru ani meče nedokázala nikdy přimět jediného z nich, aby utekl od svého praporu²³.

Plukovník, odjev verbovat, zavázal mého bratra Obsdala²⁴, aby přivedl pěší regiment do služby Jeho Veličenstva, přičemž major John Monro byl povýšen na jeho podplukovníka a kapitán Ennis na jeho majora; ten odjel do Skotska po dobytí Brandenburgu.

Plukovník dal další patent na regiment Angličanů siru Thomasi Conowayovi, u něhož byl kapitán George Stewart (statečný a udatný šlechtic) povýšen na podplukovníka a kapitán Mongorge na majora; ale stalo se neštěstí, že při přeplavbě zahynuli jak plukovník, tak podplukovník, utonuvše u dánského pobřeží, a poté, když regiment ztratil tři kompanie na moři, velel zbytku po nějaký čas major; zbytek pak Jeho Veličenstvo svěřilo siru Johnu Cassellsovi, aby byl opět doplněn na regiment.

V té době přivedl také plukovník Lumsdell²⁵ regiment Skotů a s ním přišel jako podplukovník kapitán Robert Stewart, který zprvu sloužil jako praporčík a poručík u kapitána Mackenyeeho v tomto regimentu, poté v květnu 1629 přišel znovu do Pruska jako kapitán regimentu sira Johna Hamiltona a byl povýšen po dobytí Würzburgu²⁶, když byl předtím v bitvě u Lipska²⁷. Zatímco jsme leželi ve Štětíně, Jeho Veličenstvo dobylo jak Gartz, tak Greifenhagen²⁸, a když se stáhlo do Štětína, chystalo se na pochod k Neubrandenburgu²⁹.

Úvaha třetí

Jako proměnlivost udržuje svět, tak všechny časné věci zde dole podléhají změnám a obratům; neboť svět sám nebyl nikdy dlouho zcela pod jedním pánem, a ve velení jsou změny nejčastější, jsouce působeny rozmanitými nahodilostmi, jež se vyskytují ve válkách, jako je častá úmrtnost v řemesle zbraní, a také rozličnými záměry lidí podle jejich schopností a rozličného důvtipu, které někdy směřují k dobru, někdy ke zlu, a často k ničemu nebo k horšímu.

Podobně tu vidíme na příkladu, že podřízení musí v některých věcech ustoupit svým nadřízeným, byť bez důvodu, dávajíce přednost knížatům, která jsou absolutní. Přesto je povinností podřízeného hájit své právo, aby nebyl pokládán za příliš prostého, když je pomíjí; neboť ač snad zprvu nejsme vyslyšeni, může se stát, že později už nám v tom směru nebude zasahováno; neboť jako generál velí svému vojsku, tak má plukovník velet svému regimentu, aby mohl povyšovat ctnostné podle zásluh a dobrého chování, spíše než z přízně. Chce-li být dobře ceněn, má mít rozum, aby povyšoval (za odměnu) uctivé a poslušné a zadržoval jen ty, kdo dobře nerozumějí ani sobě, ani druhým.

Tu také vidíme, že někdy je snazší mluvit s králi skrze jejich podřízené než s pyšnými generály, kteří, ač nosí titul, postrádají rozvahu, jež by měla odůvodňovat jejich rozkazy. Neboť často shledáváme, že mnozí z nich velí více z absolutní moci než z lásky, úcty či rozumu vůči svým podřízeným; a co mne se týče, raději bych za malý plat následoval velitele, který by mě z lásky rozumně ctil, než abych pro hrabivost po penězích následoval pyšného generála, jenž by mě, zavětřiv nějakou urážku, bez důvodu ponížil; takové generály jsem nikdy nenásledoval a nebudu následovat (byť bych měl opustit válku), pro vlastní spokojenost.

Často vidíme, že chyby podřízených se kladou na bedra jejich plukovníků, což by mělo nadřízené vést k lepšímu výběru důstojníků, zvláště aby se jako moru vyhýbali těm, kdo tíhnou k frakcím nebo jsou náchylní rozsévat vzpouru mezi kamarády; takových se má rozvážný úsudek plukovníka obezřetně vystříhat, chce-li žít v pokoji s těmi, kdo mají být jeho přáteli, aby byl tím schopnější škodit svým nepřátelům. Když jsou v srdcích podřízených zároveň láska i bázeň, pak velení není břemenem ani poslušnost otroctvím; neboť někdy je tím, kdo poslouchá, právě tak dobrý muž jako ten, kdo velí, ponecháme-li stranou pouhý titul s pravomocí.

Mnohé kavalíry, kteří v Dánsku nesli velení v tomto regimentu, vidíme na počátku této nové války; když nabyli v tomto regimentu trochu zkušeností, jsou nyní jako orlí mláďata, která, sotva umějí létat, berou velení na sebe, a to nanejvýš hodně, vědouce, že je to ctižádost založená na ctnosti, jež dává i nejprostšímu vojákovi vystoupit od nejnižší stráže na vrchol cti, aby se stal generálem; jak to učinili někteří naši hodní krajané pod švédskou korunou ke své věčné slávě.

Abych uzavřel tuto úvahu tak, jak jsem začal: vidíme, že všechno zde je jen lidské, nestálé, jen vlny a zmítání, v nichž není nic jistého kromě toho, co je přivázáno ke kotvě pravé zbožnosti; neboť sám náš život s sebou přináší mnoho věcí proti našemu očekávání. Proto bychom se neměli ptát kdy nebo kde, nýbrž měli bychom stále pamatovat na to, jak jsme připraveni; neboť špatně žijí ti, kdo si myslí, že budou žít věčně. Lidé chtějí velet a být řízeni tak, aby mohli žít, ale nechtějí žít tak, jak je jim přikázáno žít dobře.

Poznámky