Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá devátá: o tom, jak si Jeho Veličenstvo vynutilo přechod přes Lech, a o dobytí Augsburgu

Služba dvacátá devátá: o tom, jak si Jeho Veličenstvo vynutilo přechod přes Lech, a o dobytí Augsburgu

Dobytí Donauwörthu¹ a jeho opětovné obsazení švédskou posádkou způsobilo, že se všech papeženců v Bavorsku zmocnil velký strach a úžas, což přimělo jezuity a mnichy uprchnout do Dillingenu, Mnichova, Neuburgu a Ingolstadtu; přes dvacet tisíc duchovních nebylo ochotno bojovat po boku vévody² proti silám Jeho Veličenstva³, a když viděli, že Windlingen, hrad Oberdorf a rozličná jiná místa byla Jeho Veličenstvem dobyta, žádali Neuburští Jeho Veličenstvo o ochranné listy⁴, protože Švédové všude, kam přišli, dělali velkou kořist, věšejíce papežence za měšec a nešetříce jich ani mučením holení, jako to činili oni protestantům v Pomořanech a v Braniborské marce při vymáhání peněz, které nyní museli splatit zpět lege talionis⁵.

Generál Tilly⁶ tou dobou zakopal své vojsko u Rainu⁷ po straně Lechu, aby zabránil Jeho Veličenstvu v přechodu do Bavorska silným vojskem, jež leželo na druhé straně řeky přímo proti Tillyho vojsku; tam dalo Jeho Veličenstvo postavit most z lodí a prken, umístivši na břehu řeky dvaasedmdesát kusů děl, velkých i malých, jež ustavičně pálila doprostřed Tillyho vojska, rozvinutého v bitevním šiku na druhé straně, aby zabránilo Jeho Veličenstvu v přechodu; ale naši poslové byli tak rychlí a horliví, že naléháním dosáhli povolení k přechodu, kde mnozí byli našimi děly přinuceni ulehnout mrtvi; neboť ty, kdo nebyli zraněni kulemi, zmrzačily větve a stromy, které děla srážela, jelikož stáli v hustém lese; a tato střelba trvala celý den, bylo to pátého dubna 1632⁸, dne osudného pro generála Tillyho, jenž byl dělovou koulí střelen do kolena; krutá rána pro starce dvaasedmdesáti let, který, jsa odtud odvezen do Ingolstadtu, do tří dnů zemřel⁹, krutě mučen bolestí své rány.

Když byl Tilly pryč a vojsko sklíčeno velkou utrpěnou ztrátou, vévoda, pozoruje, že si Jeho Veličenstvo přechod vynutí, uznal za nejlepší včas ustoupit a dal se ve zmatku na útěk k Ingolstadtu a Neuburgu; poté, co Aldringen¹⁰, tehdy plukovník, byl střelen do hlavy a přes tisíc mužů leželo mrtvých na místě, kde stáli.

Když Jeho Veličenstvo přešlo s vojskem řeku, rozkázalo ihned některým oddílům pronásledovat prchající s rozkazem pobíjet je, kdekoli je najdou.

Po tomto vítězství, jehož Jeho Veličenstvo šťastně dosáhlo, se ihned vzdalo město Rain, první pohraniční posádka v Bavorsku; a když Jeho Veličenstvo obsadilo Rain posádkou, táhlo s vojskem podél Lechu na Augsburg; cestou přišel k Jeho Veličenstvu komisař z Neuburgu, omlouvaje, že přijali Tillyho vojsko, a zároveň prohlásil, že nepřítel jejich město opět opustil; a proto se u Jeho Veličenstva přimlouvali za neutralitu, což jim bylo odepřeno, a byla k nim poslána posádka, aby je držela v bázni, uvedla jejich země pod kontribuci¹¹ a opravila most, který byl na vévodův rozkaz stržen.

Jeho Veličenstvo pokračovalo v pochodu k Augsburgu¹² a osmého dubna jsme před ním ulehli a hned jsme postavili most přes Lech; během té doby velitel nešetřil střelivem, nýbrž mezi nás ustavičně pálil z děl; ale jakmile byly naše baterie hotovy, dostalo se jim odplaty, a Jeho Veličenstvo nabídlo posádce volný odchod a bezpečný ústup s jejími lidmi, kamkoli by se veliteli zlíbilo; jinak že jim nebude dána žádná milost, budou-li se snažit vzdorovat déle; načež se guvernér rozhodl nabídku Jeho Veličenstva přijmout, a uzavřev akord¹³, desátého dubna odtáhl a byl doprovozen k Ingolstadtu.

Ihned poté Jeho Veličenstvo obsadilo město silnou posádkou a nazítří, dříve než Jeho Veličenstvo do města vstoupilo, bylo všem papežencům nařízeno shromáždit se a sejít v Lechhausenu¹⁴, kde byli ti, o nichž bylo známo, že jsou papeženci, sesazeni z městské rady a dosazeni protestanti; takže čtrnáctého dubna Jeho Veličenstvo vstoupilo do města a šlo nejprve do kostela zvaného kostel svaté Anny¹⁵ a tam v přítomnosti Jeho Veličenstva krále českého¹⁶, falckraběte Augusta¹⁷ a vévody Viléma Výmarského¹⁸, vévody Jana Holštýnského¹⁹, markraběte Kryštofa z Durlachu a Bádenska²⁰ a jiných mocnářů a vyslanců vyslechlo kázání a chválilo Boha za vítězství dosažené nad nepřáteli; text byl vzat z dvanáctého žalmu, verše pátého²¹: Pro útisk nuzných a pro vzdechy chudých nyní povstanu, praví Hospodin, a osvobodím toho, koho bezbožný polapil.

Po kázání šlo Jeho Veličenstvo na tržiště, kam bylo přivedeno několik švédských regimentů a kam bylo také měšťanům uloženo přijít, aby Jeho Veličenstvu nabídli své služby; a když byl veřejně postaven a prostřen stůl, byl Jeho Veličenstvu od nově dosazené protestantské rady poslán dar obilí, ryb a vína; a nazítří, patnáctého dubna, bylo Jeho Veličenstvo s celým vojskem připraveno táhnout do Bavorska.

Úvaha dvacátá devátá

Generál Tilly, blízek svému konci, musel vykonat pochod k Bamberku, aby Švédům svým ústupem ukázal pravou cestu do Bavorska, a to vlastní smrtí. V tom máme pozoruhodný příklad starého zkušeného generála, který ve věku dvaasedmdesáti let byl hotov zemřít na obranu svého náboženství a své země i na obranu těch, jimž sloužil, jsa tehdy generálem katolické Ligy²²; a tento jeho konec by měl povzbudit všechny statečné kavalíry, kteří se věnují chvályhodnému řemeslu zbraní, aby následovali jeho příkladu v životě i smrti jako udatní vojáci; kde vidíme, že ačkoli smrt je osudná všem, přece taková smrt, jaká potkala tohoto starého generála, je vlastní jen udatným, kteří, ač po celou válku často pohrdali smrtí a unikali jí, jsou nakonec dostiženi všemohoucí rukou a mocí Boží, ačkoli dříve za svého života touž prozřetelností unikli mnoha nebezpečím. A někdy vidíme, že hned na počátku válek jsou někteří náhle odňati, aby nás to učilo vždy více důvěřovat Bohu než paži člověka, která je jen marnou silou.

Rovněž, ačkoli tento znamenitý generál často bojoval a až do té doby dosáhl mnoha slavných vítězství nad králi, přece je nakonec přemožen králem a obratnějším generálem, než byl on; a ačkoli před bitvou u Lipska²³ nedával Jeho Veličenstvu vyšší titul než kavalír, přesto Jeho Veličenstvo, uslyševši o jeho smrti, jej nazvalo ctihodným starým Tillym, jehož činy byly za jeho života tak hrdinské, že se po jeho smrti staly jeho věčným pomníkem, učinily jeho památku nesmrtelnou a nedovolily jeho jménu nikdy zetlít s časem. A mým přáním by bylo, abych se prokázal stejně udatným v šíření Kristova království (i kdybych v tom sporu zemřel), jako on byl horlivý v jeho potírání; má smrt by pak nebyla mým přátelům hořká, neboť bych po sobě zanechal nesmrtelné jméno.

Zde také vidíme velkou sílu dělostřelectva, ať už při vynucení přechodů proti našim nepřátelům, nebo při hájení přechodů s nepatrnou výhodou terénu; neboť dvaasedmdesát kusů děl s takovou vytrvalostí bylo mocnou silou k otevření cesty vojsku; toto vítězství bylo totiž získáno silou našich děl samotných, jež přiměla nepřítele k útěku dříve, než jsme se k němu mohli dostat, abychom bojovali; a sklíčenost, kterou jim způsobila ztráta vůdců, vyvolala jejich zmatek a v důsledku toho bezpečí pro nás při přechodu. Kde vidíme, že jako vítězství pochází od Boha, tak pomoc, úsudek a obratnost dobrých velitelů vítězství napomáhají jako oprávněné prostředky ustanovené Bohem.

Dále zde vidíme, jak snadné je pro vítězné vojsko, které je jednou pánem pole, dobývat pohraniční posádky, jelikož jsou naráz zachváceny panickým strachem, zvláště jsou-li vzaty při odrazu²⁴, dříve než mají čas svůj strach strávit. Ale kdyby byl generál Tilly odvedl své vojsko mimo dostřel děl Jeho Veličenstva a rozhodl se nechat Jeho Veličenstvo přepravit vojsko, když přechod byl tak úzký, že sotva tři muži mohli pochodovat v čele, byla by Tillyho výhoda tím větší, kdyby je přijal, jak přicházeli, a mohl je pobít po oddílech, což by mu bylo přineslo více cti; přesto vidíme, jak praví prorok: Nestřeží-li Hospodin, nadarmo bdí strážný²⁵. A vidíme, že Bůh chtěl tyto lidi potrestat za jejich dřívější ukrutnosti; a proto jim odňal úsudek a zmátl jejich radu, takže bloudili, až se řítili do vlastní záhuby.

Jako byl úsudek Jeho Veličenstva ve velení velký, tak byl jeho příklad dobrý a chvályhodný, když v jeho chrámu vzdávalo Bohu díky za vítězství a za zachování svého života před nebezpečím; v tom Jeho Veličenstvo především ukázalo příklad své zbožnosti a náboženského cvičení, neboť dobře vědělo, že náboženství a spravedlnost jsou základy každé dobré společnosti, a jsouc velmi nakloněno obojímu, chtělo získat lid vlastním příkladem; neboť ze všech lidí nejhůře sluší králům a knížatům být bezbožní a nevěrní; neboť na zemi nemáme nic hodnějšího úcty a vážnosti než náboženství, jež je nám k nebi průvodcem, na zemi pramenem naší spravedlnosti, jíž spravujeme své věci dobře či zle, vypuzujíce a odstraňujíce nespravedlnost neboli nepravost; neboť kde je nejvíce náboženství neboli zbožnosti, tam je také nejvíce štěstí; a bez ní nemůže být upevněna žádná koruna; a jako bylo Jeho Veličenstvo samo zbožné, tak udržovalo dobré zákony a dobrou kázeň, založené na náboženství a svatosti života, což způsobilo, že následovaly šťastné události a zdárný konec jeho válečných výprav. Blahoslaveni tedy budou ti, kdo následují příklad Jeho Veličenstva v tomto, jako ve všech jeho ostatních válečných podnicích; neboť si troufám na své svědomí tvrdit, že nikdo nikdy nesloužil věrně tomuto Pánu (jemuž Jeho Veličenstvo, náš pán, sloužilo celým srdcem) bez odměny.

Poznámky