Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá: o naší výpravě k Ingolstadtu

Služba třicátá: o naší výpravě k Ingolstadtu

Šestnáctého dubna¹ se Jeho Veličenstvo² s vojskem zvedlo z Augsburgu a zamířilo k Ingolstadtu³ s úmyslem vypudit odtud vévodu bavorského⁴, zanechavši za námi tolik našeho vojska, kolik stačilo dobýt na akord⁵ Landsberg, Mindelheim, Füssen, Schongau a rozličná jiná místa ve Švábsku, kde generálmajor Ruthven⁶, tehdy guvernér Ulmu, se svými silami, jež byly rovněž za námi, uvedl všechna papeženská města mezi Ulmem a Lindavou pod kontribuci⁷ Jeho Veličenstva švédského, a také většinu Švábska; za tuto službu mu Jeho Veličenstvo darovalo, pod svou rukou a pečetí, hrabství (Grafschaft) Kirchberg, ležící hned vedle města Ulmu, jež náleželo Fuggerům z Augsburgu⁸, které císař učinil hrabaty, když se z kupců stali vojáky, aby sloužili Jeho císařskému Veličenstvu; toto hrabství mohlo ročně, kromě kontribuce na válku, vynášet deset tisíc říšských tolarů⁹, což bylo dobré zvýšení žoldu pro starého služebníka, který sloužil dlouho a udatně bez nejmenší poskvrny nectnosti a statečně se odebral s prostředky i vážností do své vlasti, nesa znaky své udatnosti na svém těle, jsa nad pasem plný stop udatnosti, věrohodně získaných ve službě svého pána; neboť jako byl odvážný před nepřítelem, byl také šťastný ve svém velení, dosahuje vítězství nad své druhy; a byv často vyzván muž proti muži, aby jeho odvaha byla tím nepochybnější, vždy vydal svědectví o své udatnosti tohoto druhu, odpovídající zevnějšku a ušlechtilé stavbě jeho těla, neboť postavou nebyl nikomu podřazen co do síly a spanilého vzrůstu.

Jeho Veličenstvo, pokračujíc v pochodu k Ingolstadtu, když přišlo na dohled města, rozvinulo své vojsko do bitevního šiku, jízdu, pěchotu i dělostřelectvo, kde jsme stáli celou noc u zbraní. Nazítří, přiblíživše se k nepřátelskému vojsku, jež tábořilo před námi ex opposito¹⁰, na druhé straně Dunaje, připraveno při každé příležitosti přispět městu na pomoc, což Jeho Veličenstvo uvážilo a dalo rozkaz vyměřit naše ležení¹¹ a po ubytování postavit muže k práci; kde nás na uvítanou nepřítel z města zuřivě pozdravil děly, takže hned zpočátku byla uražena hlava mladému markraběti bádenskému¹² a Jeho Veličenstvu při obhlídce¹³ byla koni ustřelena noha; rozliční jiní byli zde rovněž zmrzačeni děly.

Když se schylovalo k noci, Jeho Veličenstvo, očekávajíc silný výpad z města, protože jejich vojsko bylo tak blízko, rozkázalo naší brigádě, podle zvyku, aby vytáhla a stála celou noc ve zbrani na holé pláni, vydána na milost dělům a mušketám, s určením, aby v případě nepřátelského výpadu bojem nepřítele zadržela, dokud by naše vojsko nebylo připraveno nám přijít na pomoc; bylo to v dubnu, a ačkoli vzduch byl studený, služba byla horká: mnozí byli odneseni děly v plných řadách, aniž jsme sami byli v boji, jen stojíce připraveni hájit svou půdu, kdyby na nás nepřítel udeřil; což byla podle mého mínění nejdelší noc v roce, ač byl duben; neboť jedním výstřelem jsem ztratil dvanáct mužů své vlastní kompanie, aniž jsem věděl, co se s nimi stalo, jelikož byli všichni najednou zasaženi dělem; a kdo se této noci na tomto stanovišti nebál dělové koule, mohl by podle mého mínění být příští noci bez bolesti proměněn ve střelný prach; a kdo by přísahal, že se nezalekl výstřelu, tomu bych už nevěřil, i kdyby mluvil pravdu.

Jeho Veličenstvo na počátku noci rozkázalo tisíci Švédů, mušketýrů, vedených schopnými důstojníky za osobní přítomnosti Jeho Veličenstva, udeřit na šanci¹⁴ před mostem, jež byla obsazena patnácti sty pěšími a pěti sty jezdci a ležela otevřená na straně obrácené k městu, aby v případě, že by nepřítel zaútočil a vnikl dovnitř, mohl být děly a mušketami z městské hradby opět vyčištěn; navzdory tomu Švédové statečně postoupili až k příkopu¹⁵, ale když byli hotovi k útoku, byli sužováni mušketami a ohňostroji¹⁶, takže zanechavše kolem šance tři sta zabitých, byli nuceni ustoupit, a nepřítel udržoval hromobití mušket po půl hodiny, dokud se úplně nestáhli. Jeho Veličenstvo, shledavši, že tímto způsobem nelze nic pořídit, se stáhlo s mušketýry a zanechalo nás a naši brigádu na dřívějším stanovišti, abychom očekávali výpad nepřítele, což nás seznámilo s hřměním děl; kde nikoho, byť sebestatečnějšího, nebylo lze vinit, že se přikrčil, když viděl, jak dělo v noci pálí v přímé čáře před ním; kdo by nehnul tělem, aby unikl zásahu koule, nezasluhoval politování, byl-li zabit z vychloubačnosti.

Zde smrt, ten krutý druh, se dvořila všem stejně, a přece nikdo nebyl tak zamilován, aby ji ochotně objal; ačkoli dobře vím, že mnozí stateční chlapíci byli odhodláni jít jí vstříc, aby ji porazili, dříve než se přiblíží.

Té noci mohl voják, byť ne statečný, za jedinou noc vyučit se našemu řemeslu v odhodlanosti; a když jsme tam setrvali, dokud se nerozednilo, stáhli jsme se do ležení s velkou ztrátou mužů, kteří byli zabiti a raněni, kde ti, kdo unikli malheuru¹⁷, rádi obšírně rozprávěli o své noční stráži.

Jeho Veličenstvo shledalo, že toto město je silné přírodou, polohou i uměním, leží na Dunaji, je opravdu opevněno mostem přes řeku, opevněno také před vstupem, a je dobře zásobeno vším potřebným, má silnou posádku a v nouzi vojsko, jež by je podpořilo; to přimělo Jeho Veličenstvo pro tentokrát od něho odtáhnout, když dostalo zprávu, že síly vévody bavorského lstí obsadily Rheinsberg¹⁸, kam byla poslána většina jejich vojska, aby obsadila přechod¹⁹; ihned po vstupu odzbrojili měšťany, kteří byli vesměs protestanti, ubytovavše přes dvacet vojáků v každém domě; tam také táhl vévoda sám se zbytkem svého vojska, věda, že Jeho Veličenstvo nemůže před Ingolstadtem získat čest; odešel a nechal Jeho Veličenstvo vzadu, aby zkusilo štěstí proti městu, které také odtáhlo; a když jsme odcházeli, nepřítel se silným oddílem jezdců a dragounů²⁰ napadl náš zadní voj; generál Banér²¹ měl rozkaz krýt ústup, a když nepřítel udeřil, vedl si dobře díky dobrému velení, napadaje nepřítele malými oddíly a nutě jej k ústupu, zatímco hlavní část vojska ustupovala; generál posílal stále čerstvé oddíly, jeden po druhém, aby přijaly nápor nepřítele, až nakonec všichni bezpečně ustoupili a nepřítel také ustoupil, neodvažuje se ukázat mimo přechody v poli, neboť byl den předtím při výpadu od Švédů řádně bit.

Když byl ústup se ctí vykonán, Jeho Veličenstvo pokračovalo v pochodu na Moosburg, přenocovavši na návrší u Geisenfeldu, kde odpoledne předtím rozvinulo celé vojsko v jedné frontě, jízdu, pěchotu i děla, k vykonání pohřebních poct markraběti bádenskému, jehož tělo mělo být posláno s doprovodem k pohřbení; před jeho odjezdem byla všechna děla dvakrát vypálena a pak všichni mušketýři vojska od pravého křídla k levému dali dvě salvy z mušket a po nich celé vojsko jízdy dalo dvě salvy z pistolí. Toho dne byl také pohřben starý kapitán David Ramsay, který zemřel na vysilující horečku.

Nazítří náš pochod pokračoval k Moosburgu, kde jsme leželi pět dní; Jeho Veličenstvo poslalo polního maršála Horna²² se silným oddílem jízdy, pěchoty a děl k Landshutu, kde byl nasazen i Hepburne²³ se svou brigádou. Město nebylo silné a nepřítel, po malé šarvátce svedené jízdou v polích, ustoupil přes řeku, a strhnuv za sebou most, unikl, zanechav slabou posádku pěchoty v městě a na hradě, aby uzavřela akord za ušetření města před pleněním, což bylo rychle dohodnuto, takže ještě před nocí jsme byli ubytováni v městě, když nepřítel ustoupil, kde mnozí z naší brigády nadělali kořist stojící za jejich námahu.

Nazítří Jeho Veličenstvo, uslyševši, že jsme dobyli město, se zvedlo s vojskem k Memmingenu a zanechalo rozkaz polnímu maršálovi, aby se s vojskem spojil u Freisingu, když získal pro Jeho Veličenstvo peníze jak z Landshutu, tak z freisinského biskupství za ušetření před pleněním.

Hohenwart a Pfaffenhofen, dvě hrazená města, spolu s opatstvím svatého Mořice a opatstvím svatého Jiří byly rovněž uvedeny pod kontribuci; kde sedláci na pochodu krutě nakládali s našimi vojáky (kteří se vzdálili plenit), uřezávajíce jim nosy a uši, ruce a nohy, vylupujíce jim oči, s rozličnými jinými ukrutnostmi, jichž užívali, a vojáci jim to po právu spláceli pálením mnoha vesnic na pochodu, zanechávajíce také sedláky mrtvé tam, kde je našli.

Silný oddíl vévodových vojáků, domnívaje se, že Švédy přepadne v jejich kvartýrech²⁴, spadl sám do jámy, kterou připravil jiným, takže velmi málo z nich uniklo z rukou Švédů se životem.

Tou dobou byl také vévodovými silami dobyt Weißenburg²⁵ nedaleko Norimberka, když získali několik děl z hradu Wülzburgu; nicméně švédská posádka si vedla udatně a uzavřela čestný akord, ačkoli ti papeženci nehodně porušili svůj slib; neboť ti, kdo nechtěli dobrovolně sloužit, byli pobiti, město, ač se podrobilo, bylo také vydrancováno, jejich ženy a děti zneuctěny, purkmistři a kazatelé odvedeni jako zajatci do Ingolstadtu a městské brány strhli a spálili.

Úvaha třicátá

Na této výpravě, jako na všech předchozích, je chvályhodná moudrost a horlivost Jeho Veličenstva; neboť sledovalo svá vítězství tak spořádaně po horké stopě, jako obratný lovec svou kořist, dávaje jí jeden zápřah za druhým, až ji zabije nebo zažene, zahnav lišku do nory, a pak ji vyhákuje ven, nebo ji nechá vyhladovět.

Rovněž Jeho Veličenstvo, postupujíc velmi moudře do nepřátelské země, si nejprve zajistilo přechody za sebou pro případ ústupu nebo nedostatku střeliva či potravin; velmi prozíravě zanechalo generála Ruthvena v Ulmu jako guvernéra, neboť to bylo jeho skladištní místo a nejjistější útočiště; bylo si také jisto přátelstvím vévody württemberského²⁶, který mu v nouzi mohl poskytnout velkou posilu mužů, peněz, potravin a střeliva pro jeho vojsko, jsa tehdy jedním z nejmocnějších knížat v Německu. Rovněž Jeho Veličenstvo, když si podrobilo Augsburg, velmi moudře zanechalo část svého vojska, aby si podmanila okolní města ve Švábsku k rozmnožení jeho kontribuce, jako Memmingen, Biberach, Brandenburg na řece Labi²⁷, jakož i Mittelheim, Kaufbeuren a Kempten na Lechu a Labi; a to přičiněním a horlivostí generálmajora Ruthvena se zbytkem mladých kavalírů skotského národa, kteří ho následovali, jako plukovníka Hugha Hamiltona²⁸, plukovníka Johna Forbesse, podplukovníka Gunna²⁹, podplukovníka Montgomeryho, majora Ruthvena, majora Brumfielda a rozličných jiných skotských kapitánů, jako kapitána Dumbarra, jenž byl zabit sedláky u Ulmu; ti všichni byli zavázáni generálu Ruthvenovi nejen za svá povýšení, nýbrž i za své jmění, které nadělali v krátkém čase více než jejich druhové, kteří sloužili déle; protože jejich losem bylo padnout do tučné půdy, jež oplývala bohatstvím; a jako byla jejich služba Jeho Veličenstvu věrná a oddaná, tak bylo Jeho Veličenstvo štědré a velkomyslné, povyšujíc je k čestným titulům, jakož i udělujíc jim odúmrti a nahodilé důchody³⁰, aby je obohatilo více než jiné, jejichž údělem nebylo být tak odměněni, ač jejich zásluhy nebyly menší; takže jsouce bohatí na vážnost, nedbají nedostatku hojnosti vnějších věcí, jsouce vnitřně spokojeni svou ctností.

Zde také vidíme, že jako bylo Jeho Veličenstvo obezřetné stran svého ústupu, tak bylo i prozíravé stran bezpečí svého vojska, když se neodvážilo zaplést je příliš daleko v nevýhodě proti vévodovu vojsku a silnému městu Ingolstadtu, jež je nejlepší pevností svého druhu v Říši. Nicméně, když jednou město obhlédlo, nechtělo od něho odejít, dokud neukázalo své odhodlání a nezanechalo své zákopy jako znamení své ceny, odvážíc se je obléhat, ač měli vojsko, jež je podporovalo; a když byl Jeho Veličenstvu pod ním zastřelen kůň, řeklo, že mu to připomíná, že je jen smrtelné a podléhá nehodám jako jiní; a proto že nezná lepšího léku než odevzdat sebe i vše své prozřetelnosti Všemohoucího; a že je přesvědčeno, že i kdyby je Bůh povolal ze světa, přece Hospodin neopustí svou vlastní věc, tak spravedlivou, nýbrž je si jisto, že Bůh vzbudí někoho jiného, hodnějšího, než je ono, aby učinil konec těmto válkám pro svobodu služby Boží v Německu; a zároveň vzalo Boha za svědka, že nemá v pokračování těchto válek jiného úmyslu než jen srazit tyranii rakouského domu a dosáhnout pevného a trvalého míru pro všechny, kdo mají na tomto sporu účast.

Kde z této jeho řeči vidíme, že jako byl statečný a udatný král, tak byl tentokrát moudrý v tom, že sebe i své vojsko uchránil od ztráty před tak silným městem. Rovněž vidíme, že poměry smrtelných lidí mají své změny jim společné, takže jsou často kříženi nepříznivým osudem, jako se jim dříve dařilo; a Hospodin před námi skrývá příčiny obojího, aby nás stále pobádal hledat Jeho Veličenstvo v konání dobra; a to i ty, kdo jsou sami o sobě dobří, jako byl tento spravedlivý král, který přesto potřeboval Boží vedení na všech svých cestách a ve všech podnicích; což by nás všechny mělo učinit horlivými v hledání Hospodina, aby nás vedl na všech našich cestách; neboť sami ze sebe nejsme schopni učinit nic dobrého, a nemáme také nic ze svého zdárného úspěchu či štěstí připisovat sobě, jsouce jen Hospodinovými služebníky a nástroji, jichž užívá jako slabých prostředků své slávy a blaha své církve na zemi. Naším denním potěšením by pak mělo být učit se moudrosti z činů jiných a jako včela, jež dělá med, obcovat v dobré společnosti, abychom aspoň zavoněli jejich dobrotou, následujíce šlépějí tohoto hrdinského a zbožného krále, přinášejíce po celý svůj život plody ve všelikém dobrém konání, až bychom skončili se slávou, žijíce i po smrti.

Dále zde vidíme Jeho Veličenstvo, jak ani na pochodu neopomíjí vykonat onu poslední čestnou povinnost k tělu onoho vznešeného a znamenitého kavalíra, markraběte z Durlachu a Bádenska, tím, že dalo celému vojsku vypálit dvě salvy z děl, mušket a pistolí ve spořádaném pořádku, jak je při takových příležitostech zvykem; kde je třeba litovat, jak často smrt předchází očekávanou dobrotu mnohého statečného chlapíka, jako byl tento mladý kavalír, hodný syn hodného otce, jenž vícekrát nesl titul generála³¹.

Zde bych také mimochodem napomenul všechny znamenité vojáky, kteří usilují o vážnost, aby se nikdy neoddávali myšímu lovu³² nebo plenění stranou od vojska, aby nebyli potrestáni potupnou smrtí z rukou krutých tyranů, jako jsou nevědomí papeženští sedláci, kteří nemají o Bohu více vědomosti než odříkávat růženec, jsouce učeni, jako své nejlepší zbožnosti a znalosti tajemství Božích vedoucích ke spáse, chlubit se svou nevědomostí, což mnohé z nich vede k tomu, že spáchají jakoukoli špatnost, aby si vysloužili zatracení, jakmile jim to jednou rozkáže kněz, který dovede ubohé nevědomce přesvědčit, že konat zlo je cesta do nebe. Kdo pak nevidí, jak odporné je toto učení, jež dává lidem volnost páchat všelikou ničemnost a pak je ujišťuje o odpuštění?

Užitek, jejž bychom z toho měli mít my, kdo vyznáváme jinou pravdu, je ošklivit si jejich příklady života, jako si ošklivíme jejich učení; neboť máme vědět, že žádný zločin před Bohem není tak ohavný jako chlubit se hříchem; neboť kde roste hřích, tam roste i trest; a kdo hřeší otevřeně se vztyčenou šíjí, jako ti ničemové ve Weißenburgu, před tváří Boží a před sluncem a světem, ti se provinili dvojnásob, učíce svým příkladem hřešit i jiné.

Šťastný je tedy člověk, který nemá zalíbení v hříchu, ale šťastnější ten, kdo se hříchem nechlubí, ano nejšťastnější ze všech, kdo v hříchu nesetrvává, nýbrž činí pokání ze spáchaného zla a přestává je dále konat.

Poznámky