Staré texty

Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá první: o naší výpravě do Mnichova a o našem pobytu tam

Služba třicátá první: o naší výpravě do Mnichova a o našem pobytu tam

Když jsme se stáhli z Landshutu, pěkného městečka s hradem v Bavorsku, ležícího na Isaru, pokračovali jsme v pochodu za Jeho Veličenstvem1 a táhli jsme k Freisingu, kde jsme se s Jeho Veličenstvem spojili a přes noc tábořili v polích; tam Jeho Veličenstvo dostalo zprávu, že Valdštejn2 se silným vojskem táhne k Horní Falci, což přimělo Jeho Veličenstvo, aby si tím více pospíšilo navštívit Mnichov, hlavní sídelní město vévody bavorského3, když předtím přimělo freisinského biskupa4 zaplatit padesát tisíc tolarů5 a slíbit kromě toho kontribuci6 z celého biskupství; a šestého května7 jsme pokračovali v pochodu k Mnichovu; cestou přišli komisaři z Mnichova pozdravit Jeho Veličenstvo a nabízeli všelikou poddanost, aby jejich město bylo ušetřeno plenění a jejich domy a hospodářství zkázy. Jeho Veličenstvo přenocovalo v polích půl míle8 od města a rozkázalo plukovníku Hepburnovi9 s naší brigádou, aby odtáhl, obešel město a přenocoval se svou brigádou u mostu, jenž vedl přes Isar, aby most střežil, aby nikdo nemohl přejít tam ani zpět až do příchodu Jeho Veličenstva k městu, což jsme také poslušně vykonali a střežili most až do příštího rána. Jeho Veličenstvo utábořilo celé vojsko vně města a vtáhlo dovnitř jen s naší brigádou, kde Hepburnův regiment měl stráž na tržišti a střežení bran; Jeho Veličenstvo švédské a král český10 byli ubytováni na zámku11 a já jsem dostal rozkaz s naším regimentem a regimentem lorda Spense12, vedeným podplukovníkem Mustenem, abychom leželi ve velkém dvoře paláce ve dne v noci u zbraní, střežili osoby obou králů a rozestavovali všechny stráže kolem paláce; kde jsem měl rozkaz se všemi našimi důstojníky nehnout se ze stráže, s přiznáním stolu a stravy pro nás a naše důstojníky v domě Jeho Veličenstva, abychom tím lépe mohli dbát své stráže; a velení nad vším, co se dělo v přízemí13, bylo svěřeno mně, jsa tehdy velitelem stráží; kde jsem měl moc nad všemi úřady náležejícími k domu a mohl jsem rozkázat vydat cokoli pro potěchu kavalírů14; a v tomto úřadu jsem setrval tři týdny, znamenitě hoštěn.

Zde v Mnichově bavorští sedláci15 tvrdili, že vstali mrtví, neboť před příchodem Jeho Veličenstva byla na vévodův rozkaz velká děla pohřbena bok po boku v domě zbrojnice; a když se to Jeho Veličenstvo dozvědělo, byla vykopána ze země a odvezena do Augsburgu, přes sto čtyřicet kusů děl, velkých i malých, mezi nimiž bylo dvanáct apoštolů16 a jiná děla, jež byla dříve odňata kurfiřtu falckému a vévodovi brunšvickému17, s jejich jmény a znaky na nich; z nich bylo jedno nalezeno takové, v němž bylo třicet tisíc zlatých dukátů18, dar hodný krále.

Rovněž v tomto domě zbrojnice byly nalezeny šaty a zbraně hotové k vystrojení vojska deseti tisíc pěších, což našemu vojsku velice pomohlo; mnoho jiných vzácností velké ceny bylo získáno v tomto domě a odvezeno oběma králi. Rovněž tam byli všichni vévodovi služebníci z celého jeho dvora, kteří zastávali úřady při domě, a dům sám byl tak dobře zásoben a vybaven, jak jen palác kteréhokoli krále potřebuje být, vším nádherným zařízením pro lože, stůl a čalouny, jež byly skvostné a nákladné.

Zde také kolem tohoto paláce byly líbezné zahrady, rybníky, vodní díla a všechno, co skýtá potěšení v nejskvělejší velkoleposti, jakou si lze představit, s příjemnou míčovnou19 pro zábavu, kde se oba králové někdy bavili.

Kromě toho byl tento dům položen tak nádherně, že na tři míle kolem něho byl tak pěkný lov na zajíce, že jsme někdy mohli vidět zajíce shluknuté v houfech přes dvacet; a rovněž pro knížecí potěšení mohla být před palácem shromážděna stáda jelenů, někdy přes pět set najednou, a někdy pro zábavu tisíc dohromady.

Když Jeho Veličenstvo zde setrvalo přes čtrnáct dní a dostalo zprávu o jakýchsi bouřlivých nepokojích, jež vyvolali papeženští sedláci ve Švábsku, zanechalo Jeho Veličenstvo generála Banéra20 velet vojsku v Mnichově a samo se silným oddílem jízdy a dvěma brigádami pěchoty táhlo k Memmingenu ve Švábsku, a když nepokoj rychle utišilo, vrátilo se do Augsburgu a odtud zpět do Mnichova, kde Jeho Veličenstvo náhle uložilo městu daň sto tisíc říšských tolarů, které byli měšťané a duchovní ochotni Jeho Veličenstvu dát, aby město bylo ušetřeno plenění; za tuto částku bylo Jeho Veličenstvu dáno padesát předních měšťanů a duchovních jako rukojmí, dokud by nebyly peníze zaplaceny do určitého dne; a k tomu účelu byla rukojmí poslána s doprovodem do Augsburgu, aby tam byla držena, dokud by peníze nebyly zaplaceny.

Jeho Veličenstvo se pak obávalo, že Valdštejn, nedávno učiněný generalissimem21 celého císařova vojska, přichází se silným vojskem z Čech, a Jeho Veličenstvo se domnívalo, že s těmito silami vpadne do země vévody saského22; a vidouc, že vévoda bavorský má své vojsko připraveno u Řezna23 a přechod otevřený, takže se může s Valdštejnem spojit, kdykoli se mu zlíbí, rozhodlo se proto Jeho Veličenstvo náhle zvednout se s vojskem z Mnichova a dalo rozkaz, aby vše bylo připraveno na dvacátý šestý květen k pochodu k Donauwörthu a odtud ve spěchu k Norimberku24.

Úvaha třicátá první

Moudří generálové se musí včas rozhodnout řídit své věci podle událostí, jež nastávají v průběhu válek: neboť vévoda bavorský, shledav, že po Tillyho smrti25 a po ztrátě, kterou utrpěl u Rainu na Lechu26, není s to27 utkat se s vojskem Jeho Veličenstva v poli, velmi moudře se rozhodl vést obrannou válku, uchýliv se s vojskem do svých pevností a přechodů a shromáždiv své síly na dvou místech, v Ingolstadtu a v Řezně; což Jeho Veličenstvo zpozorovalo a opět usoudilo, že není čas pouštět se do obléhání takových pevností, tak silně obsazených a tak dobře zásobených, zvláště když vidělo, že jeho nepřátelé se ze všech stran silně stahují do pole.

Španěl tlačil své oddíly na Rýn do Falce, generálmajor Ossa28 přicházel za ním s vojskem do Švábska, vévoda bavorský ležel silný se svým vojskem mezi ním a Norimberkem na přechodech u Ingolstadtu a Řezna, Valdštejn se rovněž se silným vojskem blížil k vévodovi saskému, aby vpadl do jeho země, mezi Jeho Veličenstvo a domov; a Pappenheim29 tehdy panoval v dolnosaském kraji30; s ohledem na to se Jeho Veličenstvo velmi moudře rozhodlo pověsit městečka, kláštery a opatství náležející papežencům v Bavorsku za měšec: vzalo jim náhle všechny peníze, jež mu byly s to dát, a rukojmí za zbytek, slibujíc jim, že nebudou-li řádně platit slíbenou kontribuci jeho komisařům, spálí příště jejich vesnice a domy a všechno pobije mečem; kdežto nyní užilo shovívavosti v naději, že mu budou prokazovat stejnou poslušnost jako vévodovi, svému pánu. Neboť Jeho Veličenstvo vidělo, že je nepřítel nutí k odklonu; a proto využilo svého času, dokud bylo v Bavorsku, aby nezapomněli, že tam bylo; ba vzalo s sebou upomínky: muže, peníze, zbraně, vzácné památky starobylosti a drahé klenoty, a což bylo horší (na čemž Jeho Veličenstvo nemělo ani podíl, ani to nenařídilo), mnohé jejich domy, vesnice a hrady byly vypáleny do základů zlými a ničemnými nástroji, jež spláceli pálení pálením, nakládajíce s papeženci doma tak, jako oni nakládali s protestanty v cizině; když byli u pobřeží Baltu, nikdy se jim nesnilo, že protestanti přijdou tak daleko nahoru, aby jim to spláceli pod úpatím Alp. A kdyby byl Gustav žil, byli bychom je jen tak tak nepřišli zahřát až v Římě za jejich minulé ukrutnosti; kde vidíme, že Bůh, spravedlivý soudce, trestá hřích hříchem a člověka jeho vlastní nepravostí.

Jeho Veličenstvo nezanechalo v Bavorsku žádnou posádku, aby drželo zemi lépe v bázni a poslušnosti, nýbrž vzalo s sebou rukojmí a záruky z předních mužů mezi nimi, aby byli ochotnější platit částky, jež slíbili, jakož i svou kontribuci, a aby se tím méně chtěli znovu pozvednout se zbraní proti posádkám Jeho Veličenstva, které ležely v jejich sousedství.

Síly vévody bavorského, stáhnuvše se do svých pevností a přechodů a shledavše, že nejsou s to napadnout vojsko Jeho Veličenstva, vypadly na druhé straně Dunaje směrem k Horní Falci, činíce tam vpády, a dobyly Weißenburg31, kde nakládaly s měšťany i vojáky nelidštěji, než se sluší na křesťany.

Podobně zde vidíme horlivost a rychlost, jichž Jeho Veličenstvo užilo podle příležitostí, jež nastaly, když tak náhle táhlo proti Ossovi a opět se poštou32 vracelo s doprovodem dragounů33 do Mnichova, aby se zvedlo s vojskem, zanechavši vévodu Bernarda Výmarského34 s generálmajorem Ruthvenem35, aby dohlíželi na Ossovo vojsko na hranicích Tyrolska směrem k Lindavě a Bodamskému jezeru36, dokud by se věci neuklidnily.

Zde tedy vidíme, že horlivost a zkušenost Jeho Veličenstva ve válečných činech byla tak velká, že jeho nepřátelé nikdy neosnovali podnik, aby ono, jakmile se o něm dozvědělo, ihned s rychlostí a bystrostí úsudku nenašlo lék proti němu, takže se vskutku vždy ukázalo nejšťastnějším velitelem, o jakém jsme kdy četli. Neboť jeho velká zkušenost ve válečných činech utvrzovala jeho úsudek i jeho odvahu; nebálo se totiž konat to, čemu se dříve naučilo a co si osvojilo; a jako moudrý generál se vždy mělo na pozoru před všemi nečekanými údery; neboť nic je nemohlo zastihnout nepřipravené, protože bylo stejně připraveno na vše, majíc v hlavě celý souhrn důvtipu: dovedlo dobře a moudře spravovat obec, svádět bitvy bylo jeho potěšením; ve zřizování ležení vynikalo nad všechny ostatní generály (jak Tilly věděl); vymýšlet stroje k překonávání řek, příkopů či hradeb bylo jeho mistrovským dílem (jak může dosvědčit Tillyho smrt na Lechu); ve stavění baterií nebo v jejich přemisťování bylo nedostižné; svědkem je také jeho přechod Lechu; měly-li být změněny linie nebo přibližovací zákopy37, muselo být užito jeho úsudku; slovem, bylo mistrem vojenské kázně, vyšedši z učně na velkého profesora umění v tomto vznešeném a vysokém povolání vojáka; kde je třeba, aby muž, jak je udatný a rozvážný, tak byl i stálý v zachovávání svého slova a neporušitelné věrnosti, jako tento král vůči všem svým spojencům i vůči svým nepřátelům. A proto má být jeho pozoruhodný příklad ctnosti následován jako nejdrahocennější klenot těmi, kdo by se chtěli prokázat hrdinnými a velkolepými jako on.

A proto jsem se vážně snažil vniknout tak hluboko do jeho činů, aby ti, jimž přeji, aby ho následovali v jeho ctnostech, mohli následovat jeho postupy užité při dobývání velké části Německa; neboť jeho duch sám a jeho válečné umění byly lepší než tisíce ozbrojených mužů. Tytéž dary ze srdce přeji svému vznešenému patronu, Jeho Výsosti kurfiřtu falckému38, jemuž přeji, aby ho následoval nejen v jeho ctnostech, ale i v jeho dobytích.

Ježto tedy největší část lidského štěstí spočívá ve ctnosti, kdokoli chce být moudrý, ať upře oči i mysl na posuzování činů jiných lidí, aby tím napravil své vlastní, hledě na vše, co bylo a jest, aby se skrze jejich příklad naučil zdokonalovat sám sebe; neboť bude vzkvétat tak dlouho, dokud moudrost a rada budou jeho průvodci, a přeji si, abychom obě následovali.

Poznámky

Vysvětlivky

  1. 1. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král. ↩

  2. 2. Albrecht z Valdštejna (1583–1634), vévoda frýdlantský a meklenburský, císařský generalissimus; roku 1630 propuštěn, na jaře 1632 znovu povolán do čela císařského vojska, v listopadu 1632 poražen u Lützenu, roku 1634 na císařův příkaz zavražděn v Chebu. ↩

  3. 3. Maxmilián I. Bavorský (1573–1651), vévoda a od roku 1623 kurfiřt bavorský, hlava katolické Ligy; Mnichov byl jeho rezidencí. ↩

  4. 4. Freising – knížecí biskupství severně od Mnichova; biskupem byl tehdy Veit Adam von Gepeckh (v úřadu 1618–1651). ↩

  5. 5. Říšský tolar (Reichstaler, u Monra „dollar“ či „rex-dollar“) – velká stříbrná mince, základní měnová jednotka Říše. ↩

  6. 6. Kontribuce – nucené válečné dávky vybírané od obyvatelstva na vydržování vojska. ↩

  7. 7. Starého stylu, tj. 16. května 1632; Gustav Adolf vstoupil do Mnichova 17. května nového stylu. ↩

  8. 8. Míněna německá míle, asi 7,4 km. ↩

  9. 9. Sir John Hepburn (asi 1598–1636), skotský plukovník ve švédských službách, velitel skotské brigády, k níž patřil Monrův regiment; padl roku 1636 ve francouzských službách u Saverne. ↩

  10. 10. Fridrich V. Falcký (1596–1632), kurfiřt falcký, roku 1619 zvolený král český („zimní král“), od Bílé hory v exilu; roku 1632 provázel Gustava Adolfa na tažení. Mnichov, sídlo Maxmiliána Bavorského, jenž mu vzal kurfiřtskou hodnost i Horní Falc, měl pro něj zvláštní příchuť zadostiučinění. ↩

  11. 11. Mnichovská Residenz – rozlehlý palác bavorských vévodů, jejž Maxmilián I. nedávno předtím velkolepě přestavěl. ↩

  12. 12. Sir James Spens (asi 1571–1632), skotský šlechtic, diplomat a plukovník, dlouholetý zprostředkovatel mezi Skotskem a Švédskem, roku 1628 povýšen na švédského svobodného pána; zemřel v listopadu 1632. ↩

  13. 13. V předloze „all directions under stairs“ – doslova „pod schody“, tj. nad hospodářským provozem domu: kuchyní, sklepy, komorami a služebnictvem. ↩

  14. 14. Kavalír – šlechtic-důstojník. ↩

  15. 15. V předloze slovní hříčka „Boarish-Boares“ – bavorští sedláci (boors) a zároveň „hrubí kanci“. ↩

  16. 16. Dvanáct velkých děl pojmenovaných po apoštolech; pojmenovávat těžká děla jmény apoštolů, světců či zvířat bylo v té době obvyklé. ↩

  17. 17. Trofejní děla z tažení Maxmiliána a Tillyho: kořist po Bílé hoře (1620) a z dobytí Falce Fridricha Falckého (1621–1623) a děla ukořistěná Kristiánu Brunšvickému (1599–1626), „šílenému Halberstadťanovi“, protestantskému vojevůdci poraženému u Höchstu (1622) a Stadtlohnu (1623). ↩

  18. 18. Dukát – zlatá mince o váze asi 3,5 g; třicet tisíc dukátů představovalo obrovskou sumu, odpovídající zhruba čtyřiceti pěti tisícům říšských tolarů. ↩

  19. 19. Míčovna (tennis-court) – krytá hala pro dobovou míčovou hru jeu de paume, předchůdce tenisu, obvyklá součást knížecích rezidencí. ↩

  20. 20. Johan Banér (1596–1641), švédský generál, později polní maršál a vrchní velitel švédských vojsk v Německu. ↩

  21. 21. Valdštejn byl po jednáních v Göllersdorfu v dubnu 1632 znovu jmenován vrchním velitelem (generalissimem) všech císařských vojsk s mimořádnými pravomocemi; v květnu 1632 vytlačil Sasy z Čech a dobyl zpět Prahu. ↩

  22. 22. Jan Jiří I. Saský (1585–1656), kurfiřt saský, od roku 1631 spojenec Gustava Adolfa; jeho vojsko pod Arnimem obsadilo v zimě 1631/32 Prahu a část Čech. ↩

  23. 23. Monrův „Rheinsberg“ je Řezno (Regensburg), které Maxmilián Bavorský koncem dubna 1632 obsadil. ↩

  24. 24. Začátek norimberského tažení: Gustav Adolf spěchal chránit spojenecký Norimberk před spojenými vojsky Valdštejna a Maxmiliána; v létě 1632 pak obě armády proti sobě ležely v opevněných táborech u Norimberka (Alte Veste). ↩

  25. 25. Johann Tserclaes hrabě Tilly (1559–1632), vrchní velitel vojsk katolické Ligy, smrtelně raněn u Rainu na Lechu 15. dubna 1632 nového stylu, zemřel v Ingolstadtu 30. dubna 1632. ↩

  26. 26. Bitva u Rainu na Lechu (15. dubna 1632 n. st.), v níž si Gustav Adolf vynutil přechod přes Lech do Bavorska. ↩

  27. 27. V předloze „not bastant“, skotské slovo z italského bastante – schopný, dostatečně silný. ↩

  28. 28. Wolf Rudolf von Ossa (1574–1639), císařský generál, roku 1632 velel císařským silám ve Švábsku a v Alsasku. ↩

  29. 29. Gottfried Heinrich hrabě z Pappenheimu (1594–1632), císařský generál jízdy, proslulý útočností; roku 1632 operoval samostatně v dolním Sasku a Vestfálsku, padl u Lützenu. ↩

  30. 30. Dolnosaský kraj – jeden z říšských krajů (správních obvodů Svaté říše římské), zahrnující území mezi Vezerou a Labem s Brunšvickem, Brémami, Hamburkem, Lüneburskem a Holštýnskem. ↩

  31. 31. Weißenburg v Bavorsku, říšské město jižně od Norimberka, obsazené bavorskými oddíly koncem dubna 1632 (viz předchozí služba). ↩

  32. 32. Poštou (at the post) – tj. co nejrychleji na přepřahaných poštovních koních. ↩

  33. 33. Dragouni – pěchota na koních, užívaná k rychlým přesunům a doprovodům. ↩

  34. 34. Bernard Sasko-Výmarský (1604–1639), vévoda, generál ve švédských službách, po Lützenu velitel švédského vojska. ↩

  35. 35. Sir Patrick Ruthven (asi 1573–1651), skotský generálmajor ve švédských službách, guvernér Ulmu; později hrabě z Forthu, velitel royalistů v anglické občanské válce. ↩

  36. 36. V předloze „Landau and the Bodense“ – míněna Lindava (Lindau) na Bodamském jezeře (Bodensee). ↩

  37. 37. Přibližovací zákopy (approaches) – klikaté zákopy, jimiž se obléhatel krytě přibližuje k hradbám. ↩

  38. 38. Karel I. Ludvík Falcký (1617–1680), syn Fridricha Falckého, jemuž je Monrova kniha věnována; od otcovy smrti roku 1632 nominální kurfiřt, teprve vestfálským mírem roku 1648 získal Dolní Falc a nově zřízenou osmou kurfiřtskou hodnost. ↩