Staré texty

Knihovna · Paměti generála Monra

Služba třicátá druhá: o našem pochodu k Donauwörthu a odtud k Fürthu na Pegnitz

Služba třicátá druhá: o našem pochodu k Donauwörthu a odtud k Fürthu na Pegnitz

Prvního června se naše vojsko vytrhlo z Mnichova1 v Bavorsku směrem k Donauwörthu, zanechavši za sebou ve Švábsku vojsko o síle osmi tisíc mužů vedené vévodou Bernardem Výmarským2 a generálmajorem Ruthvenem3, aby hlídalo Ossu4; překročivše znovu Lech u Rainu5, pokračovali jsme v pochodu k našemu shromaždišti u Donauwörthu, kde jsme se měli spojit se zbytkem našeho vojska; a odtud jsme pokračovali v pochodu na Weißenburg6, jenž je přechodem mezi Donauwörthem a Norimberkem. Na pochodu jsme se s jistotou dozvěděli, že vévoda Bernard porazil regiment jízdy a vzal Ossovi osm kornet7 a že Hannibal hrabě z Hohenemsu8 byl ihned poslán jako zajatec do Ulmu; a Banér9 byl ponechán na čas v Augsburgu, aby uspořádal posádku, kde byli ve vazbě ponecháni rukojmí10. Jeho Veličenstvo před tímto pochodem velmi moudře potvrdilo své spojenectví s vévodou württemberským11, jenž mohl záležitostem Jeho Veličenstva i naší věci velmi prospět muži, proviantem i penězi, jsa nejbližším sousedem Ulmu.

Jeho Veličenstvo také v té době udělilo patenty Hughu Hamiltonovi12 a Johnu Forbessovi13 jako plukovníkům, aby naverbovali dva regimenty pěchoty na hranicích Švýcarska, a zároveň Jeho Veličenstvo napsalo přívětivý list protestantským kantonům ve Švýcarsku, aby ze závažných důvodů nedávaly Španělům průchod svou zemí z Itálie14; především jim připomínal, že rakouský a španělský dům byly odjakživa velkými škůdci svobod jejich republiky a nejvíce ze všeho svobody jejich svědomí. Tento list Švýcaři milostivě přijali a průchod byl poté uzavřen.

Když náš pochod pokračoval k Fürthu, byla cestou uvedena pod kontribuci15 Jeho Veličenstva biskupství eichstättské a dillingenské16 a byl také dobyt hrad Pappenheim17, druhý maršálský dům náležející Říši, vzdálený od Weißenburgu ne více než dvě míle18; ještě před naším příchodem k Weißenburgu se síly bavorského vévody19 vedené Cratsem20 pro svou bezpečnost stáhly zpět k Ingolstadtu, takže náš pochod pokračoval bez překážky k Fürthu na Pegnitz21 vedle Norimberka, kde jsme se sedmého června opět utábořili v polích a zůstali tam, dokud páni norimberští nepozvali Jeho Veličenstvo do svého města, kde bylo Jeho Veličenstvo královsky pohoštěno a štědře mu bylo nabídnuto vše, co bylo v jejich moci dát, ať pro jeho vojsko, nebo jinak ke spokojenosti Jeho Veličenstva. V témž čase se síly bavorského vévody spojily s Valdštejnovým22 vojskem u Chebu, přičemž vévoda vynaložil všechnu píli, aby své pěchotě pomohl vpřed na koních a vozech; a cestou, sedmého června, dobyli Sulzbach23 v Horní Falci, jenž neměl jinou posádku než měšťany, kteří se bránili, dokud neuzavřeli akord24, který jim nebyl dodržen.

Úvaha třicátá druhá

Zde opět vidíme obdivuhodnou činorodost Jeho Veličenstva, v níž vždy spočívá nejlepší část války; neboť uslyšev v Bavorsku, že Valdštejn vytáhl se silným vojskem z Čech k Horní Falci, a věda, že bavorský vévoda má volný řezenský přechod25 do Horní Falce, nemohl zabránit jejich spojení, bylo-li Valdštejnovým záměrem táhnout na Norimberk, jak tomu také bylo; Jeho Veličenstvo tedy vědělo, že k záchraně Norimberka je třeba užít činorodosti, a proto, ač oklikou, spěchalo s pochodem tam26; neboť Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že ve válce je využití času velmi důležité, zvláště když vědělo, že záměr nepřátel míří na Norimberk, na jehož získání nepřítel, jak věděl, nebude šetřit ani penězi, ani námahou; neboť kdyby mohli Jeho Veličenstvo odříznout od pomoci a podpory tohoto města, byl by to nejlepší způsob, jak uhájit Bavorsko, Švábsko a Rakousko.

Rovněž to byl jediný prostředek, jak znovu získat biskupství würzburské a vévodství franské27 a tímto způsobem (ne-li docela, pak přece hodně daleko) zahnat švédského krále a jeho síly zpět a udržet jej mimo Bavorsko, jakož i mimo dědičné země císařovy. To byl jejich lstivý podnik proti Norimberku a jeho důvody, které Jeho Veličenstvo švédský král, ten hrdinný a velkodušný král, včas vzal v úvahu, maje bdělé28 čili ostražité oko nad bezpečností a zachováním tohoto města, vida, že Jeho Veličenstvu i všem evangelickým spojencům na tom velmi záleží, aby nepřítel nebyl jeho pánem. A proto, aby předešlo této škodě, pospíšilo Jeho Veličenstvo tím více z Bavorska. Neboť Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že příhodný čas je jako rychlý orel, kterého lze chytit, dokud sedí u nohou, ale jakmile se jednou vznese do vzduchu, vysmívá se těm, kdo by ho chtěli lapit, a nemíní se k nim vrátit. To pohnulo Jeho Veličenstvo, aby nedopustilo orlu vznést se tak vysoko, že by se mu vysmál; nýbrž chopilo se příležitosti, dokud ji mělo, a předešlo záměru nepřátel využitím času, jenž rozmnožuje naši zkušenost ve válečnictví; a tato zkušenost nám dává důvěru v naše počínání v největší tísni, dodávajíc nám odhodlání a odvahy proti nepřátelům, a rovněž zdobí naše chování vůči přátelům a spojencům.

Zde tedy vidíme, jak byly záměry nepřátel zmařeny činorodostí, námahou a nebezpečím nejudatnějšího Lva Severu, nepřemožitelného švédského krále, který byl tak činorodý čili bdělý, že jeho potěšením bylo zkoušet rozhodnutí Štěstěny proti svým nepřátelům, nutě Štěstěnu, aby z něho učinila svého oblíbence a někdy i svého pána, jak tomu bylo na této výpravě, když se postavil mezi nepřítele a město Norimberk, jako dobrý pastýř jde mezi stádo a obilí.

Nadto zde vidíme také velkou moudrost Jeho Veličenstva, které si zajistilo spolek a spojenectví s vévodou württemberským dříve, než mohlo poznat sílu nepřátel, kteří proti němu táhli, uchopivši okamžik, který, kdyby byl přehlédnut, by se už nikdy nevrátil; a proto Jeho Veličenstvo užilo tím větší rychlosti při uzavření tohoto spojenectví, majíc tehdy své vojsko vévodovi württemberskému před nosem, aby jej donutilo k podmínkám, kdyby nebyl dobrovolně povolil. Tu vidíme, že moc vojska vedeného králem velice pomáhá přivést nižší k podmínkám, neboť nejsou s to královské moci silou vzdorovat. A jako bylo Jeho Veličenstvo moudré při uzavírání spojenectví s vévodou, tak bylo prozíravé, když v předstihu napsalo švýcarské republice, aby se nepřátelům za jeho zády uzavřel průchod. Rovněž zde vidíme péči Jeho Veličenstva o doplňování vojska, když udělilo patenty našim krajanům, jejichž osud byl velmi politováníhodný; neboť sotva své regimenty narychlo shromáždili, byly stejně rychle rozprášeny: oba plukovníci byli zajati a drženi žalostně v zajetí po tři léta, zanedbáváni svými představenými, až byli nuceni vykoupit se sami; a plukovník John Forbesse, který poté vstoupil do služeb francouzského krále, ale nedlouho v nich vytrval, byl velmi želen, jsa mladý kavalír29, otevřený a štědrý, do něhož se vkládaly dobré naděje.

Abych tuto úvahu uzavřel: byla to nutnost, ta prudká družka, jež přivedla Jeho Veličenstvo a jeho vojsko tak brzy z Bavorska; protože nepřítel silně dotíral na naše přátele, byl král odveden jinam. Tu vidíme, že nutnost ve válce nepřipouští rozumování o nic více než v jiných věcech, neboť zřídka dovoluje vybírat si čas. A proto je pokládána za nejlepší učitelku, jež všechny učí nejpilněji, krále stejně jako prosté lidi, vojska stejně jako oddíly a oddíly stejně jako jednotlivce; neboť vždy s sebou přináší velkou rychlost a hbitost, jako tomu bylo na tomto našem pochodu pro záchranu Norimberka.

Poznámky

Vysvětlivky

  1. 1. Švédové obsadili Mnichov, sídelní město bavorského kurfiřta, v květnu 1632 po vítězství na Lechu u Rainu; město se vykoupilo vysokou kontribucí a vydáním rukojmí. ↩

  2. 2. Bernard Sasko-Výmarský (1604–1639), vévoda, jeden z nejschopnějších protestantských vojevůdců třicetileté války; po smrti Gustava Adolfa převzal velení u Lützenu, později velel vlastnímu vojsku ve francouzském žoldu a dobyl Breisach (1638). ↩

  3. 3. Sir Patrick Ruthven (asi 1573–1651), skotský důstojník ve švédských službách od roku 1606, roku 1632 velitel Ulmu; později švédský generál, pak hrabě z Forthu a Brentfordu a vrchní velitel royalistů v anglické občanské válce. ↩

  4. 4. Wolf Rudolf von Ossa (1574–1639), císařský generál (polní maršálek-poručík), roku 1632 velitel císařských sil ve Švábsku a v Alsasku, operujících proti Švédům z Bodamského jezera a Předních Rakous. ↩

  5. 5. Rain am Lech – u něho Gustav Adolf 15. dubna 1632 (nového stylu) vybojoval přechod Lechu proti Tillymu, který zde byl smrtelně raněn; tím se Švédům otevřelo Bavorsko. ↩

  6. 6. Weißenburg in Bayern – říšské město ve Francích na cestě mezi Donauwörthem a Norimberkem. ↩

  7. 7. Korneta – jízdní korouhev, tj. oddíl jezdectva (řádově 60–100 mužů) pod vlastní standartou; ukořistěné kornety se počítaly jako trofeje. ↩

  8. 8. Pravděpodobně Jakob Hannibal II. hrabě z Hohenemsu (1595–1646), císařský plukovník z vorarlberského hraběcího rodu; bližší okolnosti jeho zajetí nejsou známy. ↩

  9. 9. Johan Banér (1596–1641), švédský generál, od roku 1634 polní maršál a vrchní velitel švédské armády v Německu; vítěz od Wittstocku (1636). ↩

  10. 10. Augsburg se Švédům vzdal v dubnu 1632 a musel vydat rukojmí (pledges) za zaplacení kontribuce a za věrnost města. ↩

  11. 11. Vévodou byl tehdy nezletilý Eberhard III. (1614–1674), za něhož vládl jako administrátor jeho strýc Julius Fridrich Württembersko-Weiltinský; ten na jaře 1632 uzavřel spojenectví se Švédy. ↩

  12. 12. Pravděpodobně Hugh Hamilton (asi 1607–1679), skotský důstojník ve švédských službách, později švédský generálmajor a svobodný pán, po návratu do vlasti baron Hamilton of Glenawly; ztotožnění není zcela jisté. ↩

  13. 13. John Forbes, skotský plukovník ve švédských službách; podle Monra později krátce sloužil francouzskému králi a záhy zemřel. Bližší údaje nejsou známy. ↩

  14. 14. Míněna tzv. španělská cesta – trasa, jíž Španělé přesouvali vojsko z Milánska přes alpské průsmyky do Německa a Nizozemí. ↩

  15. 15. Kontribuce – nucené dávky v penězích a naturáliích, jimiž obsazené území vydržovalo vojsko. ↩

  16. 16. Eichstätt – knížecí biskupství ve Francích; Dillingen na Dunaji – sídelní město augsburských biskupů, odtud Monrovo označení „biskupství dillingenské“. ↩

  17. 17. Pappenheim nad Altmühlem – rodové sídlo hrabat z Pappenheimu, dědičných říšských maršálků (Reichserbmarschall), odtud Monrovo „maršálský dům“; z tohoto rodu pocházel i císařský generál jízdy Gottfried Heinrich Pappenheim. ↩

  18. 18. Německá míle ≈ 7,4 km. ↩

  19. 19. Maxmilián I. Bavorský (1573–1651), vévoda a od roku 1623 kurfiřt bavorský, hlava katolické Ligy. ↩

  20. 20. Johann Philipp Cratz von Scharffenstein (asi 1585–1635), generál bavorské Ligy; roku 1633 přeběhl ke Švédům, u Nördlingenu 1634 zajat císařskými a roku 1635 ve Vídni sťat. ↩

  21. 21. Fürth – město na soutoku Rednitz a Pegnitz těsně u Norimberka; zde a v okolí Norimberka strávila švédská armáda léto 1632 v opevněném ležení naproti Valdštejnovi. ↩

  22. 22. Albrecht z Valdštejna (1583–1634), vévoda frýdlantský, roku 1632 podruhé jmenovaný generalissimem císařských vojsk; s Maxmiliánem Bavorským se spojil u Chebu (Eger) na přelomu června a července 1632. Zavražděn roku 1634 v Chebu. ↩

  23. 23. Sulzbach (dnes Sulzbach-Rosenberg) v Horní Falci; Horní Falc, původně kalvínské území Fridricha Falckého, byla po Bílé hoře obsazena Bavorskem a násilně rekatolizována. ↩

  24. 24. Akord – kapitulace na základě smlouvy, jež zaručovala obráncům život, případně svobodný odchod; její porušení bylo pokládáno za těžké provinění proti válečnému právu. ↩

  25. 25. Monro píše „the pass of Rhinesberg“; míněno zřejmě Řezno (Regensburg), které Maxmilián Bavorský obsadil v dubnu 1632 a jež mu otevíralo cestu přes Dunaj do Horní Falce. ↩

  26. 26. Tím začalo norimberské tažení roku 1632: od července do září stály obě armády v opevněných ležení u Norimberka, švédský útok na Valdštejnovo postavení u Alte Veste (3. září 1632 n. st.) byl odražen a obě strany utrpěly těžké ztráty hladem a nemocemi; v září Gustav Adolf od Norimberka odtáhl. ↩

  27. 27. Würzburské biskupství obsadili Švédové na podzim 1631; Gustav Adolf zde zřídil vlastní správu a Monro mluví o „vévodství franském“ (Herzogtum Franken), titulu, jejž würzburští biskupové užívali. ↩

  28. 28. Monro užívá skotské slovo „wakerife“ (bdělý) a sám je vysvětluje anglickým „vigilant“. ↩

  29. 29. Kavalír – šlechtic-důstojník, urozený muž vojenského řemesla. ↩