Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá: o našem pochodu k Würzburgu ve Francích

Služba dvacátá: o našem pochodu k Würzburgu ve Francích

Dvacátého šestého září¹ rozdělilo Jeho Veličenstvo² vojsko na dva díly čili části, uváživši, jak obtížné by bylo přejít se silnou armádou Durynský les³. A poněvadž mělo v úmyslu táhnout do Frank a navštívit biskupy bamberského a würzburského⁴, vzalo jednu polovinu vojska s sebou a přešlo les směrem ke Königshofenu a Schweinfurtu; generálporučíku Bawtishovi⁵ a siru Johnu Hepburnovi⁶ pak nařídilo, aby s druhou polovinou vojska přešli les do Frank přes Schmalkalden a Neustadt; shromaždištěm, kde se mělo vojsko sejít, byl určen Würzburg na Mohanu, hlavní biskupovo sídlo, kde bylo velké město a silná citadela čili hrad⁷, v němž ležela silná posádka a větší část bohatství země; oni jej pokládali za nedobytný pro jeho polohu, neboť stál na vysokém návrší, nepřístupném odjinud než od města, takže bylo těžké mu děly nějak uškodit, jsa tak silný od přírody a na přístupné straně obrácené k městu opevněný různými vnějšími díly.

Vojsko, takto rozdělené, táhlo stejnou měrou k jednomu středu čili shromaždišti; Jeho Veličenstvo bylo připraveno dobývat pevnosti ležící mu v cestě a Bawtizen s Hepburnem měli rozkaz uvést pod kontribuci⁸ města, jimiž táhli, což také učinili.

Jeho Veličenstvo dobylo cestou Königshofen⁹, jenž byl silný, na akord¹⁰, a osadivši jej posádkou, táhlo odtud ke Schweinfurtu, dobylo jej rovněž a osadilo posádkou, přičemž měšťané museli složit přísahu věrnosti; místodržitelem nad Franky byl ustanoven vévoda Arnošt Výmarský¹¹.

V té době jsme přešli les do Schmalkaldenu a odtud do Neustadtu, Mellrichstadtu, Gemündenu a Karlstadtu na Mohanu. První noc jsme kvartýrovali¹² na straně lesa přivrácené k Frankám, ve městě zvaném Schmalkalden¹³, kde jsme byli dobře ubytováni; příštího rána jsme táhli do Meiningenu, odtud do Mellrichstadtu a pak do Neustadtu na Sále¹⁴, odtud do Hammelburgu, odtud do Gemündenu a z Gemündenu do Karlstadtu; těchto šest měst jsme dobyli na akord, a když jsme od nich dostali výkupné v penězích a když přísahaly poslušnost Jeho Veličenstvu, byla – poté co jsme v nich cestou kvartýrovali – svobodná, zaplatila-li slíbené peníze a měsíční kontribuci. Na tomto pochodu, ačkoli generálporučík velel jako nejvyšší, sjednával akordy hlavně ke svému vlastnímu prospěchu; získal od těchto měst přes padesát tisíc tolarů¹⁵, z nichž nesložil účet Jeho Veličenstvu ani nebyl nijak štědrý k plukovníkům, kteří službu vykonali, nýbrž vše strčil do vlastního měšce; a ani siru Johnu Hepburnovi neprojevil sebemenší známku své štědrosti, ačkoli jeho zásluha nebyla tehdy menší než jeho vlastní.

Jeho Veličenstvo, dobyvši Schweinfurt a osadivši jej posádkou, pokračovalo v pochodu k Würzburgu, a když přitáhlo před město, vyzvalo je, aby se vzdalo; načež vyslali otce Ogilvieho, opata skotského kláštera ve Würzburgu¹⁶, aby s Jeho Veličenstvem jménem měšťanů vyjednal kapitulaci; těm byly ve všech bodech poskytnuty stejné podmínky, jaké byly sjednány s Erfurtem¹⁷; když byl akord podepsán, vstoupilo Jeho Veličenstvo do města téhož dne, kdy naše síly dorazily do Karlstadtu, vzdáleného od nich té noci dvě míle¹⁸.

Když bylo město vydáno a hrad odmítal slyšet o jakémkoli vyjednávání, začali z hradních opevnění sužovat vojsko Jeho Veličenstva děly; ať se položili nebo postavili kdekoli, uvnitř města či vně, po obou stranách Mohanu, byli krutě trýzněni nepřátelskými děly; takže to nakonec začalo být na obou stranách doopravdy, neboť Jeho Veličenstvo dostalo zprávy, že generál Tilly¹⁹ se silnou armádou padesáti tisíc mužů, spojen s vévodou lotrinským²⁰, přichází hradu na pomoc; Jeho Veličenstvo se rozhodlo, že nejlepší je využít času a že mu přísluší dobýt hrad okamžitě, anebo vůbec ne.

Tento hrad byl silná pevnost, oddělená od města na výšině; a vojáci, když ustupovali z města, strhli jeden oblouk mostu, aby zabránili Jeho Veličenstvu v přechodu přes most k hradu, což byla jediná cesta, kudy se k němu mohlo dostat; a hradní opevnění most tak ovládala, že ani jediný muž nemohl přejít bez velkého nebezpečí života, neboť celý most ležel otevřený přímo pod hradem; přes stržený oblouk bylo položeno jedno dlouhé prkno, ve výši téměř osmi sáhů²¹ nad vodou, takže se zdálo hazardem či mukou pro kohokoli přejít po tom prknu; a někteří udatní důstojníci a vojáci by se raději odvážili jít před ústí děla, než přejít po prknu, i kdyby nehrozilo nebezpečí od nepřátelských děl a mušket, jež bez ustání zuřivě pálily na toto místo mostu, aby zabránily vojákům Jeho Veličenstva v přechodu; tam byli zprvu na mostě zabiti dva udatní šlechtici našeho národa, bratři, totiž major sira Jamese Ramseye²² jménem Bothwell a jeho bratr.

Nicméně ještě před naším příchodem z Karlstadtu, vzdáleného dvě míle, pověřilo Jeho Veličenstvo zbytek našich krajanů, kteří byli s ním, tímto kusem služby, nejzoufalejším a nejdůležitějším, jaký byl kdy v Německu²³ za trvání válek vykonán; a proto byli Jeho Veličenstvem, jež znalo jejich cenu i udatnost, vybráni sir James Ramsey a sir John Hamilton²⁴ se svými regimenty, neboť bylo přesvědčeno, že kdyby to oni odmítli, nikdo by se po nich této služby neujal; průchod byl tak nebezpečný a tak riskantní, že bez velkých obtíží nebylo pravděpodobné získat tam mnoho cti; a Jeho Veličenstvo usoudilo, že pokud tito kavalíři²⁵ se svými lidmi neprorazí cestu ostatním, nelze v té chvíli doufat v kýžený výsledek, ježto nepřítel byl na tři dny pochodu, aby hrad vyprostil; a aby dali dobrý příklad ostatním, bylo jim nařízeno, aby se svými druhy, vesměs mušketýry, přešli most, zahnali nepřítele od břehu a pak prorazili zbytku vojska cestu k hradu; rozkazy byly stejně tvrdé, jako byl průchod obtížný, ale kavalírům odvážným, smělým mužům, jakmile se jednou rozhodli, nemohlo se nic zdát obtížným, šlo-li o to získat čest a slávu sobě i vlasti; zvláště když je král vybral ze svého vojska, aby veřejně, před očima celé armády, podali příkladné svědectví o své udatnosti a odhodlání a donutili nepřátele ustoupit před nimi a jejich lidmi, nemajíce na oné straně vody ani píď půdy, dokud by ji nezískali při vylodění; neboť já jsem nebyl ani mezi účastníky, ani mezi diváky, dokud jsem to příštího dne nespatřil a nebyl svými kamarády podrobně zpraven o způsobu jejich útoku.

Most vedl přes Mohan, dlouhý šest oblouků, velmi krásný a prostorný (v čele po něm mohlo dobře pochodovat šedesát mužů), ležící otevřeně před hradními bateriemi²⁶ a opevněními; jeho prostřední oblouk byl stržen a přes něj položeno prkno, po němž mohli s obtížemi jeden za druhým přecházet vojáci se silnou hlavou, vydáni na milost dělům a mušketám; a zatímco oni mohli přecházet jen v zástupu, nepřítel je mohl přijímat celými šiky pik a mušket, což byla velká nevýhoda; a vzdálenost mezi vodou a prknem by odstrašila každého od pokusu o přechod ze strachu z utonutí, i kdyby se nebál nepřítele; takže mnozí, kteří šli s odhodláním přejít, se vrátili a raději se přeplavili po vodě na malých loďkách; nicméně nepřítel na ně ještě před přistáním vyprazdňoval salvy mušket. Přesto sir James Ramsey a sir John Hamilton, poslušni rozkazů Jeho Veličenstva, se s hrstkou vojáků odvážili přeplavit řeku na malých loďkách; jejich vojáci pálili proti nepřátelům před přistáním i při přistání; a když šťastně přistáli a začali šarvátku, vojáci, jež nechali za sebou a kteří se předtím neodvážili přejít po prknu, vidouce své důstojníky a kamarády v boji s nepřítelem, běželi jim na pomoc jeden za druhým po prknu tak rychle, jak jen mohli, až nakonec přešli všichni a utvořili proti nepříteli silný šik; až pod udatným vedením svých velitelů a jejich následováním donutili nepřítele ustoupit a stáhnout se do jeho opevnění.

Jejich velitelé, dychtiví získat další čest a věhlas, pronásledovali nepřítele tak tvrdě, až ho vytloukli z věže²⁷, do níž se utekl. V té chvíli byl sir James Ramsey postřelen do levé paže, jež mu ochrnula, a jeho druh sir John Hamilton po něm nastoupil ve velení i v odvaze; přes sílu nepřítele a velkou zuřivost, s níž na ně útočil, a po dlouhém boji o půdu ji sir John a jeho lidé nakonec udrželi, dokud Jeho Veličenstvo za nimi nepřepravilo většinu vojska, takže nepřátelé byli obklíčeni ze všech stran a přinuceni zůstat ve svých opevněních; až k večeru, když boj ustal, jsme my s ostatkem vojska přišli z Karlstadtu a kvartýrovali té noci před městem na druhé straně Mohanu.

Jeho Veličenstvo dalo před rozedněním Švédům a některým německým regimentům rozkaz ztéci nepřátelská opevnění; nepřátelé, kteří drželi liknavou stráž, byli znenadání překvapeni několika Švédy, kteří vnikli po žebřících přes zeď, takže se jich zmocnil panický strach a v nepořádku ustoupili ze svého stanoviště; a Švédové a Němci je pronásledovali tak tvrdě, že neměli čas vytáhnout padací most ani spustit mříž svých vnitřních bran; jsouce tak zděšeni, naši lidé se hrnuli za nimi a pobíjeli je, kde je našli, nedávajíce vůbec pardon, takže ti, kdo vnikli první, udělali nejlepší kořist, ač nejmenší službu. Zde štěstěna přála Jeho Veličenstvu tentokrát zázračně, nad očekávání lidí, jako dříve; získalo zde velké bohatství, jakož i mnoho děl a velké zásoby munice a hojnost proviantu všeho druhu²⁸. Když zuřivost pominula, ustanovilo Jeho Veličenstvo na hradě guvernéra a silnou posádku a hned dalo rozkaz začít s opravou opevnění, neboť generál Tilly se svým vojskem se blížil; a když Jeho Veličenstvo dostalo zprávy, že leží v kvartýrech dvě míle od Würzburgu, podle svého obvyklého způsobu s oddílem jízdy a dragounů²⁹ přepadlo v noci jejich nejbližší kvartýry a porazilo čtyři regimenty jejich jízdy a příští noci se stáhlo do Würzburgu, vyčkávajíc, kdy nepřítel bude hledat pomstu.

Úvaha dvacátá

Jeho Veličenstvo tehdy jako dříve postupovalo při pochodu do Frank s velkou rychlostí, vědouc, že to je jeden z krajů³⁰ celé Říše, jenž má pro nepřítele největší důležitost, jsa zemí úzkou a silnou pro pevnosti, jež v ní jsou; a proto rozdělilo své vojsko při přechodu lesa na různá místa, aby jeho dělostřelectvo mohlo projít rychleji. Neboť vědělo, že kdo je pánem Würzburgu, ovládá celý tok Mohanu a tudíž celé Franky, což se šťastně stalo podle úvahy Jeho Veličenstva.

Zde také vidíme, jaké zlo plyne z hrabivosti, jež činí vrchní velitele nenáviděnými u těch, kdo je následují; neboť Bawtizen, získav od těchto měst velkou sumu peněz pomocí a službou pěchoty, měl se podle práva a slušnosti rozdělit s plukovníky, kteří veleli brigádám a regimentům; ale když viděli jeho nedostatek slušnosti v tom, že je neuznal, jakmile se opět spojili s vojskem Jeho Veličenstva, nikdy už nesvolili, aby jim velel byť jen na krok, ať Jeho Veličenstvo dělalo cokoli, protože s kavalíry jejich ceny naložil tak skrblicky; takže Jeho Veličenstvo bylo nuceno poslat ho velet jinam.

Tato hrabivost je nejzhoubnější kořen, jaký kdy vyrostl ve vrchním veliteli; neboť na tomto pochodu bylo vojákům obyčejně nařizováno ležet v polích a nebylo jim dovoleno kvartýrovat v městech, která dobyli, ze strachu, aby se nezabránilo zaplacení peněz, jež jim byly uloženy; takže veřejný úřad je špatně svěřen hrabivé osobě; a tato hrabivost válečníka, hromadit bohatství, ho může připravit o všechno jeho štěstí; a lakota byla zkázou mnoha vojsk i mnoha království; neboť žádná neřest není při nadměrném pěstování zhoubnější než tato, aby přivedla člověka k tomu, že jím ostatní pohrdají, zvláště ti, kdo by ho následovali.

Zde také vidíme, že náš národ byl odedávna v cizině velmi vážen, zvláště duchovenstvo, jež ve všech královstvích, jako v Německu, mělo své kláštery, jako zde a v Erfurtu³¹; a byl to Skot, kdo první přinesl křesťanskou víru do Frank, byl však špatně odměněn, neboť tam byl potom zavražděn³².

Bylo obvyklým zvykem Jeho Veličenstva švédského používat našich krajanů ve službě, v níž si přálo, aby se ukázali příkladem ostatním, jako tentokrát, když vybralo sira Jamese Ramseye a sira Johna Hamiltona, aby se z celého vojska první odvážili donutit nepřítele ustoupit, aby Jeho Veličenstvo mohlo přepravit své vojsko přes Mohan; tam na onom mostě byli zabiti major Bodwell a jeho bratr a pohřbeni ve würzburském kostele, zanechávajíce trofej své udatnosti mezi cizinci ke cti národa, který byl v cizině vždy slavný.

Sir John Hamilton, uražen rozkazy, jež Jeho Veličenstvo vydalo ke zteči hradu, když nasadilo ke zteči Švédy a Němce a pominulo jeho a Skoty, kteří prorazili ostatním cestu v největším nebezpečí; tento kavalír, pravím, tudíž znechucen službou, vida, že jeho krajané jsou přehlíženi, žádal Jeho Veličenstvo o čestné propuštění³³, jež Jeho Veličenstvo odkládalo, slibujíc, že mu poskytne zadostiučinění jindy, což on naprosto odmítl a vzal si propuštění, neboť měl za to, že národu byla učiněna křivda; za což si podle mého mínění zaslouží chválu; neboť kdyby mnoho takových kavalírů takto sloužilo cizincům, kteří by se o ně ani o jejich službu nestarali, jakmile by je jednou začali přehlížet, byli by ostatní z našeho národa, kteří jsou jen kavalíři štěstěny³⁴, lépe váženi a lépe by se s nimi zacházelo. Což by mělo poučit všechny kavalíry, kteří věrně slouží v cizině, aby si vzali svůj čas se ctí od těch, jimž slouží, neboť ti kavalírů nedbají, leda když jich mají největší potřebu.

Zde tedy vidíme, že žádná pevnost, byť sebesilnější, nemůže vydržet, když Bůh nestřeží tvrz, strážný bdí nadarmo³⁵; a vidíme z podrobení Frank po tomto vítězství, že vítězné prapory jsou vždy následovány; neboť kde přeje Štěstěna, tam prostý lid následuje a jeho snaha spolu s jeho přízní následuje vítěze.

Zde také vidíme generála Tillyho, jenž ač poražen u Lipska³⁶, v době kratší než pět neděl shromáždí znovu silnou armádu padesáti tisíc mužů a položí se tři míle od vojska Jeho Veličenstva; ale Jeho Veličenstvo, moudře osadivši před jeho příchodem přechody na Mohanu, když se blížila zima a země byla od přírody úzká pro lesy, kopce a vody, a když také píce a zásoby pro koně byly z jeho cesty odklizeny, jeho jízda se mu v té zemi stala neužitečnou, aby tam zůstal, pro nedostatek vydržování, jehož se nedostávalo i jeho pěchotě, takže bylo nemožné, aby tam dlouho setrval; a tak, když se Jeho Veličenstvo rozhodlo v té zemi a pro tu sezónu vést obrannou válku, rozdělivši své vojsko, jízdu i pěchotu, do měst a pevností, nechalo Tillyho ničit jeho mladé nováčky pochody v chladném počasí, kteří jsouce z větší části Francouzi a Italové³⁷, nemohli snést chladný vzduch té hornaté země; Jeho Veličenstvo, osadivši všechny posádky na toku Mohanu, nechalo Tillyho, jako v předešlém roce v Pomořanech, u Magdeburku a v Markách³⁸, potulovat se s vojskem v mrazu, zatímco samo leželo klidně se svými vojáky u teplých kamen³⁹; a když shledalo, že bouře přešla, bylo připraveno nepromeškat žádný čas.

Poznámky