Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá první, vykonaná u Ochsenfurtu na Mohanu ve Francích

Služba dvacátá první, vykonaná u Ochsenfurtu na Mohanu ve Francích

Jeho Veličenstvo¹ dostalo zprávy, že generál Tilly² má v úmyslu udeřit na Ochsenfurt³, aby ovládl přechod přes Mohan, kam Jeho Veličenstvo poslalo jen sto padesát mušketýrů, jež pokládalo za příliš slabé k obraně města; a uváživši, že nepřítel může rovněž udeřit na Würzburg, učiniv u Ochsenfurtu jen předstíraný útok, a že snad má v úmyslu udeřit na obojí zároveň, přijelo Jeho Veličenstvo za noci samo na koni z hradu k mému kvartýru⁴, který byl tehdy v nejodlehlejší části celého města; seděl jsem při večeři, když mi lokaj Jeho Veličenstva řekl, že král je dole a přeje si, abych k němu přišel; když jsem přišel k Jeho Veličenstvu, rozkázalo mi, abych co nejrychleji přivedl naši brigádu⁵ ve zbrani a seřadil ji na tom místě do jeho návratu a abych jeho jménem nařídil siru Johnu Hepburnovi⁶, aby se s ním tam sešel; což bylo ihned podle toho vykonáno; Jeho Veličenstvo se vrátilo a rozkázalo Hepburnovi, aby odvedl mušketýry celé brigády, tehdy osm set mužů, a následoval Jeho Veličenstvo, kamkoli půjde; mně rozkázalo vést zadní voj, a naše prapory a pikenýry jsme nechali tam až do dalších rozkazů. Pochodovali jsme v noci půl míle⁷ za město, než jsme věděli, kam jdeme nebo jaký může být podnik, na nějž jdeme, když jsme nechali koně i sluhy za sebou; nakonec Jeho Veličenstvo seznámilo plukovníka Hepburna se svým záměrem a táhlo k Ochsenfurtu, doprovázeno osmdesáti jezdci, podél Mohanu, a my jsme je následovali s pěchotou, urazivše ty čtyři míle za sedm hodin, a před druhou hodinou ranní jsme tam dorazili bez zastávky či vydechnutí po cestě. Po příchodu nás vpustili přes most na tržiště, kde bylo našim vojákům po tomto únavném pochodu nařízeno zůstat celou noc v pohotovosti u zbraní, a důstojníkům byly určeny domy, v nichž měli přes noc zůstat.

Příštího rána za světla poslalo Jeho Veličenstvo pro plukovníka Hepburna a pro mne a řeklo, že jde obhlédnout hradby zvenčí, a rozkázalo poslat před sebou dvě stě mušketýrů našeho regimentu k bráně; když se to stalo, Jeho Veličenstvo v doprovodu několika kavalírů⁸ vyšlo ven; a předešlé noci, při svém příchodu do města, určilo padesát jezdců, aby drželi stráž půl míle za městem mezi ním a nepřítelem. Když Jeho Veličenstvo vycházelo, slyšíme nepřátelské dragouny⁹ s několika jezdci útočit na stráž, jež byla přinucena ustoupit; načež mi Jeho Veličenstvo rozkázalo vyslat padesát mušketýrů s poručíkem, aby se s nepřítelem potýkali, dokud se jezdci nestáhnou; mušketýři postoupili a potýkali se s nepřítelem před očima Jeho Veličenstva, zadržujíce nepřítele, dokud jezdci nebyli pryč; ale nepřítel, jsa příliš silný, přinutil naše mušketýry při ústupu ztratit půdu; a Jeho Veličenstvo, tušíc, že nepřítele podporují silnější síly, mi rozkázalo, abych nařídil dalším sto mušketýrům se způsobilým důstojníkem ihned vyrazit na pomoc kamarádům, a rozkázalo mi jít s nimi a rozestavit je na nejvýhodnějším terénu, což jsem učinil; a posila ihned začala boj nanovo a donutila nepřítele ustoupit zpět přes vrchol kopce; když to Jeho Veličenstvo vidělo, mělo náramnou radost a řeklo, že Skotové se potýkají dobře, když přiměli nepřítele opustit půdu, kterou pak obsadili a drželi; a poněvadž druhá strana kopce byla celá rovina, vyslalo Jeho Veličenstvo eskadronu jízdy, aby obhlédla nepřítelův záměr, a zavolavši k sobě plukovníka Hepburna, řeklo, že nás tam zanechá, a obávajíc se, že nepřítel může mít záměr na Würzburg, že se tam vrátí, neboť je nejdůležitější; a tak dalo Hepburnovi rozkaz bránit město tak dlouho, jak jen bude moci, a pak v případě nutnosti ustoupit přes most a strhnout jej za sebou. Když Jeho Veličenstvo odjelo, začal plukovník Hepburn uvádět vše do dobrého pořádku a připravovat se na příchod nepřítele: bořil domy a zdi, jež by před městem mohly sloužit nepříteli k výhodě, kácel také stromy a živé ploty, jež by mohly nepříteli poskytnout úkryt; stavěl také kolem hradeb lešení, z nichž by mušketýři mohli střílet, nařizoval, aby jednotlivá stanoviště byla opravena a v případě nepřátelského útoku bráněna; určoval také stráže a záložní stráže¹⁰, aby dodržovaly přesně své hodiny, opatřoval také včas zásobu munice, svěřoval ji do péče pilným a schopným mužům a ustanovoval k ní hlídky, spolu s několika dalšími pokyny, jaké se sluší schopnému veliteli vydat v takových časech; neboť očekával, že mocný nepřítel zaútočí na mizernou, neforemnou díru, kde žádný kavalír nemohl získat slávu bez přílišného rizika; a přece takovému pánu bylo třeba takto sloužit.

Když bylo vše takto zaopatřeno, jezdili kurýři dnem i nocí mezi Jeho Veličenstvem a guvernérem k vzájemným zprávám, až třetí noci před svítáním nepřátelské trubky a bubny způsobily takový hluk, jako by se nebe a země měly srazit, a pokračovaly, jako by nepřítel táhl k hradbám ke generální zteči; naše jízdní stráže, zatlačené pod hradby, nebyly vpuštěny dovnitř, stejně jako vnější stráže pěchoty; a pak každý muž uvnitř hradeb zaujal své stanoviště v očekávání generální zteče a petardování bran¹¹. Plukovník, když prohlédl všechny stráže a obešel celé město a viděl, že vše je v dobrém pořádku, a když se blížil den, shledali jsme, že nepřítel od nás ustupuje, neboť o půlnoci započal pochod k Norimberku a do Horní Falce¹². Když se rozednilo, přišli naši jezdci z druhé strany Mohanu, vedení a velení vévodou Bernardem Výmarským¹³, z nichž čtyři sta bylo posláno k nepřátelským kvartýrům, aby se vypořádali s těmi, kdo zůstali pozadu a kdo dostali jen skrovný pardon.

Když nepřátelské vojsko odtáhlo, bylo Jeho Veličenstvo zpraveno a ihned poslalo siru Johnu Hepburnovi rozkaz, aby v noci vytrhl s pěti sty mušketýry a táhl v noci kolem nepřítele k Windsheimu¹⁴, což bylo (podle všeho) příliš riskantní. Nepřítel byl příliš daleko vpředu a také mu v cestě, což přimělo Jeho Veličenstvo, aby proti svému zvyku odvolalo svůj dřívější rozkaz; a když pak byl plukovník pověřen osadit posádku, byl s oddílem odvolán, aby se vrátil do Würzburgu. Po Tillyho odchodu dalo Jeho Veličenstvo vyhlásit po celých Francích edikt, že duchovní i laici, nikoho nevyjímaje, mají přijít a odpřisáhnout věrnost Jeho Veličenstvu, načež jim bude nerušeně přiznána plná svoboda jejich náboženského vyznání. Rovněž měli dostat ochranné listy¹⁵ Jeho Veličenstva k zachování svých světských statků; a v tomto ediktu byla obsažena velká část dřívějších vítězství, jichž Jeho Veličenstvo dobylo nad svými nepřáteli, s příčinami a pohnutkami, jež je vedly k tomu, aby podniklo válku proti císaři¹⁶, spolu s úspěchem, jenž Jeho Veličenstvo v této válce provázel, když již osvobodilo od nepřítele Pomořany, Meklenbursko, tři marky braniborské¹⁷, biskupství brémské, biskupství magdeburské¹⁸, Sasko a Durynsko, jakož i Franky po dobytí Würzburgu, když donutilo Tillyho s jeho armádou, jenž jim přišel na pomoc, aby pro nedostatek ustoupil do Horní Falce, odkud, jak doufalo, ho brzy přiměje ustoupit do Bavorska, k toku Dunaje, jako ho předtím přimělo ustoupit od Lipska k toku Vesery; a nakonec doufalo, že vynutí na císaři a jejich katolické Lize, proti jejich vůli, dobrý všeobecný mír pro všechny evangelíky i příslušníky reformovaného náboženství¹⁹ v Německu, a doufalo, že jim to oplatí jure talionis²⁰ tím, že naloží s jejich zeměmi v Bavorsku tak, jako oni naložili se zeměmi jeho přátel v Meklenbursku a Pomořanech.

Přibližně v té době byl Magdeburk obležen generálem Banérem²¹ a britskými silami, jimž velel a jež vedl markýz Hamilton²²; v té době také přijel do Würzburgu vyslanec Jeho Veličenstva krále Velké Británie sir Henry Vane²³; jeho milosti a jeho vznešenému průvodu prokazovali všichni důstojníci, kteří tam byli, z obou národů, Skotové i Angličané, náležitou úslužnost a úctu; pan vyslanec je zdvořile a laskavě hostil s takovou úctou, jakou se slušelo jeho milosti prokázat kavalírům, a ti, kdo jeho milost doprovázeli, se také stýkali stejně přátelsky s oběma národy.

V té době byl také podplukovník Huball²⁴ poslán s doprovodem jízdy a tisícem dragounů k Hanau²⁵, jehož se zmocnil překvapením s velmi malou ztrátou, přičemž byli zajati někteří ranění důstojníci, kteří přišli od Lipska a léčili se tam. Když bylo město dobyto, Huball, jenž byl předtím jen podplukovníkem Modrého regimentu²⁶, uvedl část země pod kontribuci²⁷ a vydával patenty na verbování jízdy a pěchoty svým vlastním jménem, maje bezpečné mustrovní místo²⁸ a k tomu pomoc Frankfurtu; ihned dostal od Jeho Veličenstva komisi na verbování tří tisíc jezdců a pěších ve dvou regimentech pod svým velením; tak byl náhle vyzdvižen jediným šťastným podnikem, bez nějaké velké služby nebo újmy pro sebe nebo pro ty, jimž velel. V téže době nebo kolem ní byla Praha v Čechách vydána na akord²⁹ Arnimovi³⁰, generálu saské armády.

Úvaha dvacátá první

Zde bylo Jeho Veličenstvo vystaveno zkoušce svého úsudku a obratnosti ve velení: po dobytí Würzburgu byla většina jeho vojska od něho odeslána pod velením Gustava Horna³¹ k Bamberku a oslabilo své vojsko také osazením posádek na Mohanu, takže u sebe ve Würzburgu nemělo více než osm tisíc pěších a jezdců, zatímco generál Tilly, Altringer³², Feucker³³ a vévoda lotrinský³⁴ spojili své síly, tvořící padesát tisíc mužů, s úmyslem vynutit si přechod přes Mohan, aby se dostali k Jeho Veličenstvu; Jeho Veličenstvo, jsouc si jisto, že Tilly nebude škodit zemi, jež byla papeženská, se rozhodlo ho zdržováním³⁵ a průtahy unavit obrannou válkou, držíc hlavní sílu svého vojska ve Würzburgu, dobře zásobeném vším potřebným pro koně i lidi; začalo posilovat město rýčem a lopatou, budujíc před ním reduty a šance³⁶ na způsob zimního ležení; dalo také zbudovat lešení kolem hradeb uvnitř města; a obávajíc se jeho útoku na Ochsenfurt, učinilo tam totéž, konajíc všechny povinnosti samo, od jednoho místa k druhému, jak se slušelo na moudrého generála, jenž předvídal záměry svého nepřítele včasným předcházením, podle událostí, okolností a polohy míst; vidouc své nepřátele silné a sebe slabé, chopilo se první výhody.

Toto postavení generála nad vojskem je místo takové váhy a důležitosti, že jen málokdo by měl toužit vetřít se do tohoto druhu vrchního velení, jež podléhá nekonečným náhodám, veskrze rozličným, kladeným před něj téměř každou hodinu. Vpravdě, ačkoli tento král měl vzácný úsudek, důvtip a obratnost spolu s velkou zkušeností ve svém velení, přece, mám-li mluvit pravdu, za celý čas, co jsem Jeho Veličenstvo při různých příležitostech následoval, tedy téměř tři roky, jsem nikdy neviděl Jeho Veličenstvo tak znepokojené v mysli a rozhodování jako tehdy v Ochsenfurtu, kdy samo dobře nevědělo, k čemu se odhodlat, majíc nepřítele za sebou i před sebou, schopného udeřit na Würzburg i na Ochsenfurt zároveň; a podle mého mínění, kdyby to byl učinil, mohl tehdy dobýt obojí; neboť naše vojsko bylo nejen rozptýlené a roztroušené, ale byli jsme také slabí, a co bylo horší, byli jsme všichni nespokojení, jsouce příliš zmoženi pochodováním, prací a strážemi, bez jakéhokoli žoldu nebo zisku pro poctivé lidi.

V té době Jeho Veličenstvo potřebovalo pomoc a dobrou radu, majíc nepřátele na všech stranách, a nepřítele silného; země byla také nejistá, jsouc nepřátelská a papeženská; a ono, jsouc moudré, se rozhodlo, že bez svedení bitvy je pro ně nejlepší snažit se je přemoci ročním obdobím, hladem a zimou, pochody a průtahy, držíc se za hradbami; dobře vědělo, že dvanáct vojáků s dobrým důstojníkem, jenž je vede, ochotných vyčkávat, je lepších než sto nahých a hladových vojáků venku, čímž bylo nepřátelské vojsko zničeno bez újmy či škody pro jeho vlastní, jež bylo dobře vedeno, dobře předvídavě zaopatřeno vším potřebným a dostalo nadto, jako odměnu za dřívější služby, trochu peněz, neboť dobře vědělo, jak se hladoví lidé v čase nouze spokojí s málem; neboť se rozhodlo, že bude-li je nepřítel tvrdě tísnit ve Würzburgu, nemůže dopustit, aby bylo obleženo silnou armádou v úzkém místě, a vytáhnout do pole s nespokojeným slabým vojskem (což by musilo učinit) nebylo dobré. Tato úvaha je přiměla dát nějaké peníze na ruku, aby je uspokojilo, a vlastnoruční úpisy a poukázky na další peníze, jež jim měly být vyplaceny z Norimberku do šesti měsíců.

Rovněž Jeho Veličenstvo dobře vědělo, že když nepřátelské vojsko nablízku uslyší, že Jeho Veličenstvo vydává peníze, je to jediná cesta, jak oslabit a rozložit nepřátelskou armádu tím, že jejich vojáci utečou a vezmou službu u Jeho Veličenstva, což se také skutečně stalo; neboť když se blížila zima a jejich vojsko odtáhlo, jejich zbloudilí vojáci posílili naše posádky, když u nás vzali službu, sotva uslyšeli pověst o penězích, jež byly mezi námi vydány. Tu vidíme, jak nutné bylo v té době, v tak nebezpečné tísni, aby tomuto malému vojsku velel moudrý generál, jenž řídil svůj kurs správně uprostřed největší bouře jako zkušený námořník, kdežto domýšlivý chlapík bez umění, kdyby velel, byl by vše přivedl ke ztroskotání.

Jako bylo Jeho Veličenstvo moudré a umírněné ve velení, tak ti, kdo poslouchali, byli věrní a oddaní svému představenému. Zde podřízení, jimž Štěstěna přeje, ač nejslabší, byli ve všem podřízeni tomu, kdo byl miláčkem Štěstěny a Martu³⁷ roven, Gustavovi Nepřemožitelnému; jenž svou moudrostí a prozíravostí donutil starého Tillyho ustoupit k Norimberku, když nezískal nic než ztrátu; a tento ústup byl předzvěstí jeho budoucí zkázy na Lechu, kde se vlévá do Dunaje³⁸.

Zde jsme také poučeni jak politickou vládou Jeho Veličenstva, tak jeho vládou vojenskou, neboť bylo stejně zběhlé v obou, konajíc povinnost krále i generála, tam arte, quam marte³⁹; neboť sotva nepřítel odešel, dalo Jeho Veličenstvo ihned vyhlásit své veřejné edikty, aby obyvatelé přišli složit přísahu věrnosti, pohnuvši je k tomu zčásti donucením a zčásti sliby ochrany a svobody jejich svědomí, dvěma silnými argumenty k pohnutí k poslušnosti těch, kdo viděli, že jejich přátelé, od nichž pod Bohem očekávali příchod pomoci, byli nuceni se k nim obrátit zády.

Nadto zde vidíme, že ti, které ctí Bůh, jsou hodni cti také od sobě rovných: jiní králové, knížata a spojenci k nim posílají své vyslance, aby jim blahopřáli k jejich štěstí a úspěchu, jakož i aby s nimi jednali ve věcech týkajících se jejich vzájemných států a postavení; v té době byli také vysláni komisaři z Ulmu, Štrasburku, Norimberku a Frankfurtu⁴⁰, jednající s Jeho Veličenstvem každý sám za sebe, jako by byli svobodní od tělesa Říše; a takováto pera Jeho Veličenstvo rádo vytrhávalo z císařových křídel, vědouc, že čím více takových per postrádá, tím hůře může létat; a některá z nich byla lehká, měnící se jako vítr. Abychom to tedy uzavřeli: komu Štěstěna přeje, na toho se svět usmívá, jak zde lze vidět na příkladu podplukovníka Howbalta po dobytí Hanau, překvapeného pouhou náhodou, což bylo příčinou, že tento kavalír byl tak náhle vyzdvižen, když dostal velení nad jízdou i pěchotou z podplukovníka, jenž čtyři roky předtím byl seržantem u Modrého regimentu. Přesto, nehledě na dobro, jehož se mu dostalo pod Jeho Veličenstvem a jeho korunou, opustil je potom i jejich službu v jejich největší tísni, což od něho bylo nevděčné a spíše nevlídné než přátelské.

Poznámky