Knihovna · Paměti generála Monra

Služba dvacátá šestá: o událostech, k nimž došlo v našich válkách během našeho pobytu v Mohuči

Služba dvacátá šestá: o událostech, k nimž došlo v našich válkách během našeho pobytu v Mohuči

Toto následující vyprávění není přímou součástí vykonané služby, kterou regiment zamýšlel; nicméně pro nedostatek zaměstnání ve svém povolání, jsa v té době v posádce nečinný, jsem si zaznamenával, pokud jsem to podle zpráv dokázal, činy jiných, jak se tehdy udály, sám jsa mimo boj; přesto mohu potvrdit, že to, co vyprávím, se ukáže pravdivým; a nebude-li tomu tak, ať nejsem viněn více než ti, kteří mi ty zprávy podali.

Jeho Veličenstvo1 se odebralo naproti královně2, která přijela z Lipska do Hanau, dvacátého druhého ledna 1632, a doprovodilo královnu do Frankfurtu3, kde po jejich vjezdu vypálila všechna děla. V té době také přijel z Pruska říšský kancléř Oxenstierna4, doprovázen naším krajanem sirem Patrickem Ruthvenem5, tehdy nejstarším plukovníkem Skotů pod Jeho Veličenstvem, který byl v té době guvernérem Marienburgu a plukovníkem německého regimentu, jenž tam ležel; s ním přijel z Pruska podplukovník Hugh Hamilton6, který byl tehdy podplukovníkem skotského regimentu sira George Cuninghama, jenž ležel v Prusku. Přijel s nimi také kapitán Montgomery, který byl brzy nato učiněn podplukovníkem volné eskadrony7 pěchoty a poté byl zabit v souboji na koni generálním kvartýrmistrem8 Bullionem, který byl zprvu kapitánem pode mnou. V té době s ním přijel také kvartýrmistr Sandelence, který byl později kapitánem, majorem a podplukovníkem, stoupaje po stupních podle hodnoty a zásluh.

Když kancléř přijel, sedávali s Jeho Veličenstvem obyčejně celý den v radě a jednali o závažných věcech; v té době také vyslanec Kolína9 zvlášť vyjednával s Jeho Veličenstvem o neutralitě, tvrdě, že neposkytl poslední Lize žádnou pomoc a ani nebyl jejím členem; tvrdil také, že na posledním vestfálském sjezdu odmítl ostatním členům Ligy pomoc. Jeho Veličenstvo kolínskému vyslanci odpovědělo, jak tvrdě a nekřesťansky jednali s evangelickými stavy10, hůře, než kdyby to byli Židé nebo Turci, když jim brali jejich kostely a vyháněli je samotné. Přesto jim bylo navrženo několik článků týkajících se neutrality, totiž: Za prvé, aby bylo zrušeno a odstraněno pronásledování evangelíků pod jakoukoli záminkou. Za druhé, aby byla poskytnuta a trpěna svobodná volnost náboženství a aby studenti tohoto náboženství byli přijímáni do kolejí stejně jako papeženci. Za třetí, aby ve všech městech mohli evangelíci svobodně obchodovat stejně jako papeženci. Za čtvrté, aby neposkytovali nepřátelům Jeho královského Veličenstva žádnou pomoc ani kontribuci11, ani směnky k výplatě peněz. Za páté, aby poskytovali volný průchod svou zemí jak vojsku Jeho Veličenstva, tak jeho nepřátelům, a nebránili v něm ani jedněm, ani druhým. Za šesté, aby služebníci Jeho Veličenstva švédského měli otevřené průchody, kdykoli by chtěli projít tam či zpět. Za sedmé, aby agenti Jeho Veličenstva mohli sídlit v Kolíně a dohlížet, zda je neutralita řádně zachovávána. Za osmé, aby přátelé a spojenci Jeho Veličenstva švédského mohli svobodně obchodovat v jejich městech a územích.

Kolínský vyslanec se vrátil z Frankfurtu s těmito skromnými body, které měl jejich biskup schválit. Švédové přišli tak blízko Kolína, že duchovenstvo za to z kazatelen kárali představené, že dovolili kacířům přijít znovu tak blízko k jejich území.

V té době lankrabě hesenský12 se svým vojskem, silným téměř deset tisíc mužů jízdy i pěchoty, ležel na naši pomoc na druhé straně Rýna naproti nám a odtud silně udeřil na Španěly, kteří byli v Rheingau13, a přinutil je opustit i tyto končiny; a když obyvatelé ze strachu opouštěli své domy, Jeho Veličenstvo jim slíbilo svou milostivou ochranu, aby zůstali a setrvali ve svých domech, budou-li platit svou týdenní kontribuci, kterou předtím platili mohučskému biskupovi14.

Zde v Mohuči jsem také viděl francouzského vyslance, jak dostal audienci. Důvod jeho příchodu byl ukázat Jeho Veličenstvu švédskému, že král francouzský15 je uražen, že Jeho Veličenstvo švédské překročilo Rýn proti úmluvě a spojenectví uzavřenému s králem francouzským, a proto žádá, aby se opět stáhlo se svým vojskem. Jeho Veličenstvo odpovědělo, že jen pronásleduje svého nepřítele, a je-li Jeho Veličenstvo francouzské uraženo, nemůže tomu pomoci; a ti, kdo by ho chtěli přimět, aby se stáhl zpět přes Rýn, museli by to učinit s mečem v ruce, neboť jinak není ochoten Rýn opustit, leda silnějšímu; a kdyby ho Jeho Veličenstvo francouzské příliš rozhněvalo, zná cestu do Paříže a má hladové vojáky, kteří by pili víno a jedli ve Francii se stejně dobrou vůlí jako v Německu. Proto doufá, že se Jeho Veličenstvo lépe rozmyslí a příští poselství vyšle v mírnějších slovech. Tato výměna poselství mezi nimi trvala, až se konečně dohodli na druhotných podmínkách nového spojenectví útočného i obranného.

V té době polní maršál Gustav Horn16 dobyl Mergentheim na řece Sále17, Heilbronn na Neckaru, Wimpfen a Neckarsulm.

Rovněž Königstein ve Wetterau byl po Mohuči dobyt na akord18; stejně tak Španěl opustil Wetzlar a Gelnhausen a přenechal obojí Švédům bez jediného výstřelu z muškety či děla.

Jeho Veličenstvo dalo v té době vyhlásit edikt, že všichni kupci, ať jakéhokoli náboženství nebo národa, mají svobodně procházet tam i zpět se svým zbožím na frankfurtský veletrh19 a že nikdo z vojska Jeho Veličenstva, ať jakéhokoli stavu, jízdní ani pěší, je nesmí obtěžovat pod trestem smrti, přičemž kdo by křivdu zatajil a bylo by to zjištěno, měl být potrestán smrtí stejně jako pachatel.

Rovněž dvanáctého ledna byl na rozkaz a z nařízení Jeho Veličenstva dobyt na akord Babenhausen a koncem prosince dobyl Mannheim vévoda Bernard Výmarský20, který přepadl jejich stráže; z cizinců tam bylo pobito asi dvě stě padesát mužů a Němcům byl dán pardon a služba; jeden kapitán a jeho praporčík byli zajati a znovu propuštěni proti zaplacení výkupného, a když přišli do Heidelbergu, byli tam na rozkaz guvernéra popraveni, že zanedbali své povinnosti. Ti z Ligy, kteří leželi v Heidelbergu, byli velice znepokojeni blízkostí švédského sousedství, neboť dobytím Mannheimu jim byl přístup k Rýnu zcela odříznut. Rovněž Španěl opustil Germersheim, a stáhnuv se do Frankenthalu, neměl již ve Falci nic než tento a Heidelberg21, když Jeho Veličenstvo podivuhodně dobylo Bad Kreuznach22 i s hradem.

Tam si udatné statečnosti mého lorda Cravena23, vznešeného a zaslouženě proslulého anglického lorda, k jeho velké chvále povšimli oba králové. Neboť on, z náklonnosti a touhy prospět věci, následuje Jeho Veličenstvo české24 hodné paměti, při zteči opevnění u Bad Kreuznachu (před očima Jeho Veličenstva švédského) vedl vzhůru svou kompanii dobrovolníků k dobrému příkladu ostatním a podal vnější svědectví o své vnitřní odvaze; a to tak, že Jeho Veličenstvo švédské i všichni přihlížející veřejně vychvalovali ušlechtilé a chvályhodné chování Jeho Lordstva; neboť se vynasnažil, pokud to bylo v jeho silách, aby při tomto činu jeho památka přežila jeho samého. Jak později Jeho Lordstvo ukázalo svou udatnost a hrdinského ducha při dobytí Donauwörthu, kde si získal tolik zásluh, že já, maje důvod říci více, jsem nemohl říci méně. Jeho hodnota jsouc známa, jeho oddanost věci a jeho úcta k Jeho Veličenstvu českému, které následoval, zasluhují dobře zaslouženou odměnu od královského potomstva Jeho Veličenstva25.

Před Bad Kreuznachem byl zabit podplukovník Talbot a statečný kapitán Dowglas byl střelen do paže.

Plukovník Alexander Ramsey byl Jeho Veličenstvem švédským ustanoven guvernérem Bad Kreuznachu jako počátek odměny za jeho starou službu a věrné provázení; neměl nic raději než ušlechtile a laskavě hostit své přátele i cizince, jsa společným útočištěm a útulkem všech svých krajanů, kteří ho rádi poctili svou společností; byl také velice ochoten hostit a ctít cizince nejlepšího postavení a především byl nesmlouvavý v hájení cti své vlasti, zavazuje si všechny kavalíry26, jak jen mohl; ale velmi nerad byl komu zavázán, chovaje stále ušlechtilou mysl.

V té době, když Jeho Veličenstvo bylo v Mohuči, byly Bingen, Bacharach na Rýně a Scholl dobyty eskaládou27 a překvapením Skoty z regimentu sira Jamese Ramseye28, kde ti uvnitř byli třikrát silnější než ti, kdo na ně útočili; ale jakmile jednou vnikli do města, obyvatelé Skotům pomáhali a ti pobili všechny mečem kromě důstojníků, které zajal major Hanan, šlechtic velké hodnoty, udatnosti a rozvahy ve velení, jehož ztráty bylo velice želeno, neboť brzy nato zemřel na souchotiny; velice ho oplakávali všichni jeho známí, a já zvláště, neboť to byl můj starý kamarád.

V té době se také město Hochspeyer29 dalo pod ochranu a oddanost Jeho Veličenstva a postavilo tři kompanie30 pro službu Jeho Veličenstva; Landau a Weissenburg31 se také staly dobrými Švédy. Landstuhl byl také dobyt ztečí s pomocí venkovských sedláků; brzy nato byly dobyty na akord Ellwangen, Oberwesel, Boppard a Löwenstein. Také hrad Ehrenfels a celnice naproti Bingenu32 byly dobyty lidmi lankraběte hesenského.

V té době byl Dömitz v Meklenbursku vydán na akord generálmajoru Lohausenovi33; také Wismar na baltském pobřeží byl dobyt na akord desátého ledna 1632. Posádka vypochodovala tři tisíce mužů silná pod velením plukovníka Grama, který zakopal několik děl, vyloupil lodě a proti akordu odnesl množství zbraní. Na svém pochodu do Slezska také zabil švédského poručíka; ale byl pronásledován a když jej Švédové (na rozkaz generála Totta34) pod generálmajorem Lohausenem dostihli, pět set jich bylo pobito a dva tisíce zajaty a vzaly službu; a plukovník Gram byl poslán jako zajatec do Greifswaldu, aby tam zůstal do dalšího vyšetření.

V té době také vojsko generála Totta přešlo Labe směrem k Lüneburgu, silné téměř čtrnáct tisíc mužů pěchoty i jízdy, pod nímž bylo několik skotských regimentů, které přišly ze Skotska minulého podzimu, totiž: regiment sira Jamese Lumsdella35, jehož podplukovníkem byl Robert Stewart; regiment pána z Forbesu36, jehož podplukovníkem byl sir Arthur Forbesse; regiment sira Fredericka Hamiltona37, jehož podplukovníkem byl Alexander Cunningham; anglický regiment plukovníka Astina, jehož podplukovníkem byl Vavezer; regiment plukovníka Monra z Obsdale38, jehož podplukovníkem byl John Monro; a eskadrona Angličanů pod velením podplukovníka Mon-Gorge, jsoucí zbytkem regimentu sira Thomase Conwaye; a starý skotský regiment plukovníka Roberta Leslyho. Když bylo vojsko generála Totta za Labem, plukovník Ryneaker a Curmago shromáždili všechny císařské a lidi Ligy ze všech ostatních posádek ke Stade a Buxtehude, aby se bránili; tam je ponechám, aby o nich psalo jiné pero, a vracím se k Rýnu, kde se Jeho Veličenstvo chystalo k tažení k Dunaji, aby navštívilo bavorského knížete39 a Tillyho40; tam hodlám pokračovat ve svém pochodu, neboť náš zahálčivý čas je téměř u konce.

Jeho Veličenstvo napsalo nizozemským Generálním stavům41, aby vytáhly do pole dříve, než bývalo jejich zvykem, a zabránily tak Španělům posílat síly do Německa; tyto dopisy pohnuly stavy vydat edikty, aby všechny regimenty a kompanie byly doplněny pod trestem propuštění a vytáhly do pole k prvnímu březnu. V té době, když Jeho Veličenstvo francouzské mělo pohromadě silné vojsko na hranicích Německa, katolická Liga dělala, co mohla, aby Jeho Veličenstvo francouzské poštvala proti švédskému králi, tvrdíc, že záměrem Jeho Veličenstva švédského je zcela vykořenit katolické náboženství a že již vyhnal množství katolíků z jejich klášterů, což byla nepravda; neboť Jeho Veličenstvo švédské nevyhnalo nikoho, kromě těch, kteří se ze strachu vyhnali sami. Naopak Jeho Veličenstvo na všech místech, jež dobylo, jim ponechávalo svobodnou volnost a užívání jejich náboženství bez obtěžování a neznepokojovalo svědomí žádného člověka ve věcech náboženství. Ale Jeho Veličenstvo francouzské, jsouc lépe zpraveno, odmítlo katolické Lize jakoukoli pomoc proti Jeho Veličenstvu švédskému a přálo si spíše, aby katolická Liga zůstala neutrální, a že se přimluví u Jeho Veličenstva švédského o dosažení neutrality; načež ihned začali o neutralitě jednat a monsieur Seharnasse42 byl za tím účelem poslán jako vyslanec k Jeho Veličenstvu švédskému; a Jeho Veličenstvo navrhlo a sepsalo body, které od nich žádalo, má-li k neutralitě svolit.

Za prvé, aby poskytli Jeho Veličenstvu a jeho vojsku volný průchod svými zeměmi, zvláště přes Dunaj.

Za druhé, aby odvolali všechny své síly od císařských a zavázali se napříště jim neposkytovat žádnou další pomoc.

Za třetí, aby navrátili Falc do dřívějšího stavu, a stejně tak vše ostatní, co kromě toho zabrali.

Za čtvrté, aby přispívali na vydržování švédského vojska.

Když francouzský vyslanec slíbil, že do čtrnácti dnů dosáhne potvrzení výše uvedených článků, Jeho Veličenstvo povolilo čtrnáctidenní příměří43 s podmínkou, že vyslanec přiměje Pappenheima44, aby stáhl své síly z Vestfálska a z magdeburského arcibiskupství; a také aby se stáhly ty síly, které měli bavorský vévoda a Liga v Čechách; a že u těch míst, která vojsko Jeho Veličenstva obléhalo nebo blokovalo, se bude bez ohledu na příměří pokračovat, dokud nedojde ke kapitulaci nebo dokud nebudou přinuceni je opustit. Během tohoto jednání shledala katolická Liga mnoho pochybností.

Za prvé, že je pro ně, jsoucí tolik zavázáni rakouskému domu, těžké opustit jej v jeho největší nouzi.

Za druhé, že katolickému náboženství by v tom případě chyběl silný ochránce, jemuž podobného by tak brzy znovu nenašli.

Za třetí, že francouzský král měl v tomto jednání své vlastní záměry, totiž oslabit rakouský dům; což Jeho Veličenstvo francouzské mohlo snadno učinit odloučením Ligy od rakouského domu. Pak by mu bylo snadné přenést císařství na jiný rod; a kdyby Liga přijala neutralitu, francouzská koruna by vyhrála svou hru proti rakouskému domu; a kdyby neutralita nebyla Ligou povolena nebo přijata, Jeho Veličenstvo francouzské by švédskou stranu neopustilo, ale spíše by podporovalo všechny její podniky, čímž by v budoucích časech mělo méně důvodů obávat se rakouského domu; ale nakonec hledání této neutrality bylo jen pouhou lstí, jak zdržet postup Jeho Veličenstva švédského, dokud generál Tilly nebude moci znovu shromáždit silné vojsko, a získat na Jeho Veličenstvu čas, aby se sami připravili na válku.

Toto jednání vyšlo naprázdno bez jakéhokoli ovoce; ani Španělé nezaháleli po tento čas, ale shromáždivše silné vojsko, přešli znovu přes Moselu do Falce a byli s velkými ztrátami zahnáni zpět a celá Falc od nich byla osvobozena.

V tomto střetu pan Horn45 v přítomnosti říšského kancléře Oxenstierny, před tváří celého vojska, se svou vlastní jízdní kompanií a dvěma dalšími kompaniemi jízdy udeřil na silný oddíl španělských jezdců a vzal jim devět kornet46, když je štval a honil k jejich velké hanbě a k trvalé cti pronásledovatelů, zvláště vůdce, jehož činy si zaslouží být zaznamenány pro potomstvo.

Po tomto vítězství získaném nad Španělem předložilo Jeho Veličenstvo švédské jisté návrhy a články bavorskému vévodovi a katolickým stavům, které s ním byly spojeny. Za prvé, zrušit císařský edikt, který byl vyhlášen po celé Říši47. Za druhé, aby obojí evangelické náboženství48 bylo ponecháno svobodné a papeženci neobtěžované. Za třetí, aby Čechy, Nördlingen a Slezsko byly navráceny do starého stavu a vyhnanci se mohli svobodně vrátit do svých zemí a vlasti. Za čtvrté, aby Jeho Veličenstvo české bylo znovu uvedeno do Falce. Za páté, aby bavorské vévodství bylo znovu na něj převedeno49. Za šesté, aby město Augsburg50 bylo uvedeno do dřívějšího stavu a výkon evangelického náboženství tam byl opět svobodný jako dříve. Za sedmé, aby všichni jezuité byli odstraněni a vypovězeni z Říše jako mor obecného blaha. Za osmé, aby všechny evangelické kláštery byly navráceny stejně jako katolické kláštery. Za deváté, aby všechny kláštery ve Württembersku51 byly navráceny. Za desáté, zvolit Jeho Veličenstvo švédské římským králem52.

Koncem ledna shromáždil Pappenheim všechny posádky, které byly v brunšvických zemích a ve Vestfálsku, a přišel na pomoc Magdeburku53, přinutiv Banéra54 stáhnout se na Calbe, neboť tvrdil, že má od Jeho Veličenstva švédského rozkaz nebojovat. Pappenheim, když město vyprostil a dostal zprávu, že vévoda lüneburský55 na něj má se silným vojskem táhnout od Wolfenbüttelu, opustil Magdeburk a odvedl posádku, když zatloukl děla a zničil vše, co mohl, naházeje do Labe to, co nemohl odvézt na vozech; když zkazil jejich nejlepší děla, ponechal Švédům holé zdi, které ihned znovu obsadili třemi kompaniemi. Pappenheim táhl k Wolfenbüttelu vstříc vévodovi lüneburskému.

Rovněž falckrabě Wolfgang Vilém56 skrze přímluvu svého bratra, falckraběte Augusta57, také vyjednával s Jeho Veličenstvem švédským o neutralitu, ale marně. Když čtrnáct dní příměří vypršelo, dali se znovu do díla, každý za sebe.

Bamberk také dobyl polní maršál Gustav Horn58, a brzy nato přitáhl nečekaně Tilly se silným vojskem od Nördlingenu a udeřil na síly Gustava Horna; město bylo Švédy téměř opevněno, když na ně Tilly se svým vojskem udeřil, a polní maršál, který dal svá děla odvézt po vodě po Mohanu, se po dlouhé šarvátce s císařskými spěšně a se ztrátami stáhl na Hassfurt; a když dostal zprávu o čtyřech Tillyho regimentech, které prošly kolem Hallstadtu, vytrhl s jízdou a v jejich kvartýru v Oberhaidu59, pouhou půl míle od Bamberku, na ně udeřil dvě hodiny před rozedněním a porazil dva regimenty, totiž Planckův a regiment Hartische a mladšího Merodeho, ohněm a mečem; získal tam jen dvě kornety, ostatní shořely v ohni i s jejich majetkem. Chorvati60 byli přinuceni přeplavat Mohan, ostatní hledali útočiště v kvartýrech dragounů61, kteří leželi ve Staffelbachu, a stáhli se na hřbitov; polní maršál, nemaje s sebou žádné mušketýry, se je snažil vypálit ven, ale marně, takže se se svými důstojníky znovu stáhl na Hassfurt a Schweinfurt. Když tyto zprávy došly Jeho Veličenstvu, připravovalo se na pochod do Frank a shromažďovalo zbytek sil Jeho Veličenstva, které byly u polního maršála; a poslalo do Durynska k vévodovi výmarskému62 a ke generálu Banérovi, aby svá vojska svedli dohromady a sešli se s ním mezi Norimberkem a Donauwörthem k vyhledání generála Tillyho; a kolem poloviny března 1632 jsme vytrhli z Mohuče, když jsme zanechali říšského kancléře Oxenstiernu a vévodu Bernarda Výmarského s osmi tisíci muži ve Falci, aby dávali pozor na další záměry Španělů na Rýně.

Úvaha dvacátá šestá

Katolická Liga, vidouc Španěla ve Falci zastrašeného a téměř zahnaného, začala, jsouc údy té hlavy, chvět se a třást strachem ze švédského sousedství; a proto biskupové mohučský, trevírský, kolínský, würzburský a bamberský63 se ihned ze své lstivosti rozhodli vyjednávat o neutralitě a snažili se, pokud to bylo v jejich silách, přimět francouzského krále a Jeho Veličenstvo švédské, aby si šli vzájemně po vousech, tvrdíce, že záměry Švédů směřují jen k podvrácení katolického náboženství a vyznavačů papeženství, když (jak tvrdili) již pronásledoval a vyhnal duchovní z Erfurtu, Würzburgu, Frankfurtu, Höchstu a ze všech ostatních míst, kde byli; načež Jeho Veličenstvo francouzské, bez ohledu na své spojenectví se švédským králem, bylo pohnuto jeho překročením Rýna z obavy, že by mohl získat katolickou Ligu na svou stranu a pak obrátit zbraně proti Francii; kteréžto podezření vyvolalo poselství od Jeho Veličenstva francouzského k Jeho Veličenstvu švédskému kvůli jednání o neutralitě mezi švédským králem a katolickou Ligou, jež nakonec vyšlo naprázdno. Zde vidíme, že všichni mocnáři a velcí králové nedodržují žádné spojenectví ani smlouvu, leda potud, pokud jsou prospěšné jejich vlastním cílům a záměrům, dávajíce přednost svému prospěchu před dodržováním svých úmluv; a vidíme, že vlastnoruční podpisy či pečeti králů při uzavírání dohod je nezavazují o nic víc než nic, shledají-li je na újmu své vlastní velikosti, a nelze je přimět, aby své úmluvy dodrželi, leč silnější mocí. Pak zde vidíme, že Jeho Veličenstvo švédské nebylo nijak pohnuto hrozbami francouzského krále (leda že by se muselo znovu stáhnout přes Rýn), neboť znalo svou tehdejší sílu: že jednou za Rýnem může táhnout do Francie. Úvaha o tom je přiměla, aby se lépe dohodli na druhotných podmínkách, když upustili od první úmluvy; takže vidíme, že s králi nelze jednat jinak než jako rovný s rovným, a pak jsou nejrozumnější; ale příklad králů v této věci jejich úmluv nemá být napodobován žádnými jinými, níže postavenými; neboť vzhledem k těmto, byť ne vzhledem k Bohu, jsou to osoby výsadní, které za své chyby nemůže trestat nikdo než Bůh sám. A proto mezi níže postavenými nemá být nic dodržováno přísněji, hned po neporušené víře, než slovo a slib člověka, zvláště sliby mezi starými přáteli. Ale běda! Žádné přátelství není trvalé, neboť mnoho věcí vstoupí mezi ně a obrátí je v nenávist a nepřátelství; neboť kde neroste láska, není přátelství trvalé.

Rovněž zde vidíme, že Jeho Veličenstvo francouzské pospíšilo vložit svou žádost pro blaho katolické Ligy a ukazovalo se nespokojeno se zacházením s ní, aby ji tím spíše přimělo myslet na něj dříve, než by se ve své nouzi jakkoli přiklonila ke švédskému králi. Vidíme také lstivost Ligy: ačkoli se ve své nouzi zdála využívat přátelství francouzského krále, přece nechtěla zavrhnout rakouský dům a španělského krále, své staré přátele, pro naději, kterou skládala do svého nového přítele, francouzského krále, aby je nový přítel nezklamal v jejich očekáváních, jak to nakonec učinil, minuv se se svými vlastními cíli.

Vidíme zde také lstivost Francouzů, kteří pospíšili přimlouvat se za ligisty, aby nebezpečí nedopadlo na ně samé; neboť francouzský král, uslyšev, že švédský král překročil Rýn, nečekal se shromážděním svého vojska, až by Liga volala o pomoc, aby nebylo příliš pozdě, ale ihned přivedl své vojsko k Mosele a pak poslal svého vyslance do Mohuče k Jeho Veličenstvu švédskému k jednání, maje vojsko po ruce, což byla tehdy jediná jistá cesta, jak dosáhnout lepších podmínek, neboť věděl, že švédský král má již příliš mnoho želízek v ohni.

Vidíme, že nejlepší přátelé jsou ti, kteří v nouzi dodržují svou úmluvu, jako to katolická Liga vždy činila císaři, který by jinak nebyl císařem; a také by nebyl císařem, kdyby evangelíci drželi pohromadě a nasadili své prostředky i krev na obranu obecné věci, jak to činili katolíci ve své největší nouzi, každý rok stavějíce stále nová vojska, jakmile jim jedno bylo poraženo: jejich moudrost a stálost byly tak velké, že hned příštího jara díky své moci a píli měli vždy jiné nové vojsko na nohou, což nakonec jejich nepřátele evangelíky unavilo; a šetříce své prostředky, dopustili, aby věc i obecné blaho byly téměř ztraceny, jsouce od té doby biti vlastními zbraněmi a prostředky, neboť promeškali čas, kdy mohli užít svých prostředků ke konečnému zničení svých nepřátel; a přece podle mého vědomí, kdyby v Německu stále spojovali své síly proti papežencům, jsou dost mocní, aby osvobodili celé Německo od papeženství a vyhnali je přes Alpy, odkud přišlo. A jsem přesvědčen, že nikdo, kdo zná Německo, nemůže než ve svém svědomí přiznat, že je to pravda. Ale když nás naši druhové v přátelství zklamou, jako evangelíci jeden po druhém pro mrzkou ztrátu opustili švédskou korunu – velký vévoda saský64 je opustil první, poruše svou přísahu a slib na újmu obecného míru, bezbožně vyloučiv protestanty pro své vlastní cíle; uškodil evangeliu, své zemi i spojencům a svým zlým příkladem: z pouhé nutnosti, aby bouře přešla, přijala města horních krajů Říše65 jako Štrasburk, Ulm, Norimberk a Frankfurt nejistý mír66 proti své mysli na újmu obecného blaha, ztrácejíce sebe samy i obecnou věc pro ztrátu jediného dne, když byla bez své hlavy, která je původně svedla dohromady.

Zde tedy vidíme veliký rozdíl přátelství v blahobytu a v protivenství: neboť Jeho Veličenstvo švédské, jsouc ve Frankfurtu jako vítězný král, mělo tehdy ve svém blahobytu sběh přátelství – jedni hledali jeho ochranu, jiní jeho přátelství a spojenectví, jiní ze strachu před úderem jeho zbraní hledali neutralitu, kteří dříve byli nepřáteli; jiní králové a mocnáři, republiky a města posílali své vyslance s blahopřáním k jeho úspěchu; ba, a co bylo více a vzácné k vidění, Jeho Veličenstvo české k němu přišlo osobně, aby mu nabídlo královskou pomoc při stavění vojska pro sebe, a bylo odmítnuto, neboť si nepřál, aby v Německu byla jiná vojska než jeho vlastní, která by měla podíl na jeho slávě. Zde vidíme miláčka Štěstěny, na nějž se svět usmíval; ale jak brzy se Štěstěna začala mračit na jeho nástupce67, který utržil jen jediný políček, a všichni lidé ho chtěli zabít, jeho přátelé (nomine tenue)68 stejně jako jeho nepřátelé. Zde jasně vidíme, že v protivenství není přítele, leda přítel v Kristu, který nás nikdy neopustí ani nezanechá. To je tedy přátelství, které bychom měli uzavírat a jímž se spojovat: s našimi bratry v Kristu, s nimiž máme jednotu ve víře, chceme-li, aby naše přátelství bylo trvalé a stálé; ostatní se změní, jak vane vítr hojnosti či nouze na nás, jsouce jen dočasnými přáteli (jako mnozí z Němců), ale naši bratři v Kristu nás nikdy zcela neopustí, ne, ani v našich největších nedostatcích a krajnosti osudu. To by nás mělo vést, abychom volili takové a s takovými žili i umírali, bojujíce za ně a jejich svobody, kteří nás nikdy neopustí, byť nás smrt rozdělí, ale i po smrti se ukážou stálými přáteli našich nástupců (jak Němci nebyli švédskému kancléři), budou-li tito našimi nástupci v pravé a nepochybné víře. A na potvrzení toho mohu dosvědčit, že ačkoli nepřítel držel naše bratry v Kristu, kteří byli ve Falci, deset let v porobě69, přece ani ta poroba, ani tyranie, kterou na nich jejich nepřátelé páchali, je nikdy nepřiměly zapomenout na věrnost a lásku k jejich králi a knížeti; ani jejich tyranie je nemohla přimět opustit či zapřít svou víru v Krista, ale jak zůstali věrní Bohu, tak byli věrní ve své lásce ke svému králi a pánu; a nejen k Jeho Veličenstvu, ale projevovali svou lásku a laskavost i nám, jsoucím přáteli Jeho Veličenstva, o nichž věděli, že jsme jedné víry s nimi. A proto byli vždy připraveni a ochotni podstoupit s námi stejné nebezpečí proti našim společným nepřátelům; jak o tom svědčí jejich pomoc poskytnutá Skotům z regimentu sira Jamese Ramseye, kteří conjunctis viribus70 porazili své nepřátele při různých příležitostech.

Královské Veličenstvo švédské, ačkoli před touto dobou nepatřilo k největším králům, přece v této válce, začav s malým vojskem deseti tisíc mužů, během tří let vzrostlo tak, že bylo lhostejné k hrozbám velkého francouzského krále, majíc tehdy v pohotovosti čtyři vojska najednou: své vlastní, které vedlo samo a pod nímž jsem stále byl; vojsko polního maršála Gustava Horna, vojsko generála Totta na Veseře a vojsko markýze Hamiltona71, s nímž byl na Labi spojen Banér. Těmto čtyřem vojskům Jeho Veličenstvo velelo stejně a v témže čase, majíc za nepřátele císaře, španělského krále, katolickou Ligu a bavorského vévodu. A ačkoli vévoda saský měl zvláštní vojsko, přece Jeho Veličenstvo nestrpělo, aby český král, vévoda lüneburský, lankrabě hesenský ani vévodové výmarští vedli v Německu vojska jinak než jako podřízení jeho velení. A myslím, že mělo důvod: neboť kdyby Jeho Veličenstvo české mělo v poli vojsko, museli by být Švédové podřízeni Němcům a Skotům, kteří byli tehdy v poli silní a veleli cizincům stejně jako svým vlastním krajanům. Přes všechny tyto síly vedené a řízené Jeho Veličenstvem švédským vidíme, že Říše je jako hlubina bez dna, kterou nelze změřit. Neboť ačkoli prohráli několik bitev, jejich moc byla tak veliká, že ihned stavěli vojska znovu, jedno po druhém, po dobu dvaceti let; takže s obtížemi udrželi tělo Říše na nohou, ačkoli křídla mu byla téměř přistřižena Jeho Veličenstvem švédským, které během tří let podmanilo většinu Říše a se svým vlastním malým vojskem za jedinou zimu osvobodilo Falc od španělských sil (kromě samotného Heidelbergu); při těchto příležitostech ti z našeho národa, kteří následovali Jeho Veličenstvo, ukázali svou udatnost i lásku, zvláště ti z regimentu mého lorda Spense72, dobře podporovaní těmi z regimentu mého lorda Reaye73 a statečného regimentu sira Jamese Ramseye, a byli dobře podporováni regimentem plukovníka Lodowicka Leslyho74, který byl dříve regimentem sira Johna Hamiltona. Tyto čtyři pěší regimenty, které při všech příležitostech následovaly vlastní osobu Jeho Veličenstva, si zasloužily, aby jejich činy byly zapsány pro veškeré potomstvo. Dalších šest skotských regimentů pod generálem Tottem a dva anglické, jsouce ve službě mladší než ony čtyři, byly také kratšího trvání; jejich činy nemohu vylíčit jinak než podle zpráv. Proto budu skoupý, abych neubral z jejich hodnoty nebo se sám nepřehlédl.

V té době bylo pod Jeho Veličenstvem také mnoho statečných kavalírů našeho národa, kteří pro svou dlouhou zkušenost a udatnost dosáhli té cti, že jim byla nejen přednostně před jinými svěřována správa míst, ale byli také poctěni velením nad cizinci, Němci i Švédy, z nichž někteří byli zaměstnáni v Německu, jiní ve Švédsku, jiní v Livonsku a jiní v Prusku; všichni stejně sloužili svému pánu podle jeho vůle tam, kde se mu nejvíce zlíbilo jich užít k blahu a prospěchu své služby.

Sir Patrick Ruthven, generálmajor a guvernér Ulmu, plukovník Němců pěších i jízdních; sir Alexander Lesly75, generálmajor a guvernér všech měst podél baltského pobřeží; sir David Drummond76, generálmajor a guvernér Štětína, nad regimentem Švédů; sir John Hepburne77, plukovník nad skotskou brigádou; generálmajor King78, plukovník jízdy i pěchoty Němců; plukovník Carre, plukovník skotské pěchoty; sir John Ruthven79, generálmajor, plukovník Němců; plukovník Robert Monro z Foulisu80, plukovník pěchoty i jízdy nad Němci; hrabě z Crawfordu81, plukovník pěchoty nad Němci; plukovník Baily, plukovník pěchoty nad Němci; plukovník Ramsey, guvernér Bad Kreuznachu a velitel Němců; plukovník Alexander Hamilton82, plukovník Skotů; sir James Ramsey, plukovník skotské pěchoty; sir William Ballentine, plukovník nad Angličany; plukovník Dowglas, plukovník německých rejtarů83; plukovník Hume, plukovník německých rejtarů; plukovník Alexander Lesly mladší, plukovník pěchoty nad Němci; plukovník John Lesly, plukovník skotské pěchoty; plukovník William Gunne84, plukovník pěchoty nad Němci; plukovník Kinninmond, plukovník Švédů; plukovník Hugh Hamilton, plukovník pěchoty nad Němci; plukovník Finnes Forbesse a jeho bratr, oba plukovníci pěchoty nad cizinci; plukovník John Forbesse, plukovník pěchoty nad Němci; plukovník Alexander Forbesse, zvaný Holohlavý, plukovník pěchoty nad Němci; ti všichni, s dřívějšími dvanácti regimenty, byli různě zaměstnáni na německé půdě za života Jeho Veličenstva i potom, k velké cti svého národa; jako rovněž jiní kavalíři z nich byli zaměstnáni ve Švédsku, jako plukovník Scot, plukovník Seaton a plukovník Thomson; jiní byli také zaměstnáni ve službě Jeho Veličenstva v Prusku, jako sir George Fleetwood85, plukovník anglické pěchoty; Francis Ruthven, plukovník skotské pěchoty, a William Kunningham, plukovník skotské pěchoty, Alexander Gordon, plukovník pěchoty nad Němci; tito důstojníci se svými regimenty byli po uzavření míru s Jeho Veličenstvem polským králem86 také přivedeni do Německa proti Sasovi a císaři. Potud jsem si, en passant87, troufl to uvést, abych uspokojil zvídavého čtenáře a Jeho Výsost88, jíž jsme všichni slíbili věrnost a poslušnost, jsouce dříve vedeni takovým generálem, jako byl Lev Severu, nepřemožitelný král švédský, který nás všechny naučil sloužit Jeho Výsosti ve všech ohledech až k obětování našich životů, dokud Jeho Výsost nebude pomstěna na svých nepřátelích a nejčestněji navrácena do své země, cti, hodností a dřívějších ztrát. Neboť známe Německo tak dobře, že bez průvodců dokážeme vniknout do jejich měst tam, kde je známe nejslabší, neboť jsme pomáhali mnohá z nich již dříve pokořit, jak bude zřejmé, než naše výprava dojde ke konci. Kde bychom si přáli takového vůdce, jako je Jeho Výsost, nebo jednoho z rodu, jenž pochází z klenotu Evropy, jeho královské matky89, za kterou a za její královské potomstvo jsme zavázáni a rozhodnuti dosud bojovat, dokud její trůn nebude upevněn navzdory jejím nepřátelům.

Zde také vidíme, že Bůh nenechá bez trestu ty křesťany, kteří porušují svůj slib, jak bylo vidět na plukovníku Gramovi, jehož chyba je až příliš běžná mezi jejich stranou, která má za zásadu, že nejsou vázáni dodržet nám slib ani akord; jak bylo vidět na regimentu plukovníka Monra z Foulisu, když vypochodoval ze Stobenu90: podmínky jejich akordu byly porušeny, vojáci byli přinuceni vzít službu a důstojníci byli vzati do zajetí. Kdyby bylo mým osudem znovu velet strážím v Memmingenu v Bavorsku (hlavním sídle vévody)91, ačkoli bych neporušil své slovo, riskoval bych zlomení svého meče, abych se pomstil těm, kdo nedodržují slib ani přísahu, jsouce nepřáteli Boha a jeho pravdy, jak dosvědčili svou krutostí u Bamberku; kde polní maršál, byv nečekaně napaden, byl nucen se stáhnout, poslav před sebou svá děla, a zvolil menší ze dvou zel, neboť pokládal za lepší vystavit nebezpečí několik mužů v šarvátce než setrváním riskovat ztrátu všech i svých děl. Zde vidíme, že je pro statečného velitele těžké provést dobrý ústup bez děl, kdežto naopak s trochou času a s jistou výhodou terénu je snadné ustoupit před nejzuřivějším nepřítelem, který může zahubit sebe i své vojsko, tlačí-li se příliš daleko vpřed proti dělům.

Rovněž není nic, co by mohlo učinit oddíl jezdců šťastnějším, než přiměřená podpora mušketýrů, kteří je stále doprovázejí, neboť pohromadě jsou vždy nejlepší. Nadto zde máme chvályhodný zvyk statečného velitele, jakým bylo Jeho Veličenstvo, které bylo stejně pečlivé v udržování svých výbojů, jako bylo šťastné v dobývání: neboť dříve než Jeho Veličenstvo vytáhlo od Rýna k Dunaji, ustanovilo nejprve švédského říšského kancléře v Mohuči a svěřilo jeho péči řízení vojska zanechaného ve Falci, aby dávalo pozor na Španěla, kteréžto vojsko měl vést falckrabě Kristián z Birkenfeldu92, jsoucí silné nejméně osm tisíc mužů.

Poznámky

Vysvětlivky

  1. 1. Gustav II. Adolf (1594–1632), švédský král, „Lev Severu“; roku 1630 vstoupil do války v Německu, padl u Lützenu v listopadu 1632. ↩

  2. 2. Marie Eleonora Braniborská (1599–1655), švédská královna, manželka Gustava Adolfa; za manželem přijela do Německa na přelomu let 1631 a 1632. ↩

  3. 3. Frankfurt nad Mohanem, svobodné říšské město, které se Gustavu Adolfovi otevřelo v listopadu 1631. ↩

  4. 4. Axel Oxenstierna (1583–1654), švédský říšský kancléř, do té doby generální guvernér švédských držav v Prusku; po smrti Gustava Adolfa řídil celou švédskou válečnou politiku v Německu. ↩

  5. 5. Sir Patrick Ruthven (asi 1573–1651), skotský důstojník ve švédských službách od roku 1606, tehdy nejstarší skotský plukovník a guvernér Marienburgu (dnešní Malbork) v Prusku; roku 1632 se stal guvernérem Ulmu, později velitel royalistů v anglické občanské válce, hrabě z Forthu a Brentfordu. ↩

  6. 6. Hugh Hamilton (asi 1607–1679), skotsko-irský důstojník ve švédských službách, později plukovník a švédský svobodný pán (friherre); po návratu do Irska roku 1660 baron Hamilton of Glenawly. ↩

  7. 7. Volná eskadrona (free squadron) – samostatný oddíl pěchoty o několika kompaniích, nezařazený do žádného regimentu. ↩

  8. 8. Generální kvartýrmistr – štábní důstojník odpovědný za ubytování a rozmístění vojska, tábory a pochodové trasy. ↩

  9. 9. Kolínské kurfiřtství (arcibiskupství); jeho kurfiřtem byl Ferdinand Bavorský (1577–1650), bratr bavorského vévody Maxmiliána a jeden z předních členů katolické Ligy; tvrzení o neúčasti v Lize je proto průhledná diplomatická výmluva. ↩

  10. 10. „Evangelists Stends“ – evangelické (protestantské) stavy, tj. luteránská a kalvínská knížata, města a šlechta Říše (německy Stände). ↩

  11. 11. Kontribuce – nucené peněžní a naturální dávky, které vojsko vybíralo od obyvatel obsazeného území na své vydržování. ↩

  12. 12. Vilém V. Hesensko-Kasselský (1602–1637), lankrabě, jeden z prvních a nejvěrnějších německých spojenců Gustava Adolfa; jeho vojsko operovalo na Rýně a ve Vestfálsku. ↩

  13. 13. Rheingau – vinařský kraj na pravém břehu Rýna mezi Wiesbadenem a Rüdesheimem, náležející mohučskému arcibiskupství. ↩

  14. 14. Anselm Kasimir Wambolt von Umstadt (1583–1647), arcibiskup a kurfiřt mohučský, člen katolické Ligy; před Švédy uprchl do Kolína. ↩

  15. 15. Ludvík XIII. (1601–1643), francouzský král; jeho politiku řídil kardinál Richelieu, který Švédsko proti Habsburkům financoval (smlouva z Bärwalde, leden 1631), zároveň však chtěl chránit katolickou Ligu v čele s Bavorskem. ↩

  16. 16. Gustav Horn (1592–1657), švédský polní maršál od roku 1628, jeden z nejbližších velitelů Gustava Adolfa; roku 1634 upadl u Nördlingenu do zajetí, po propuštění (1642) říšský rada a říšský maršál. ↩

  17. 17. Bad Mergentheim, sídlo Řádu německých rytířů, leží ve skutečnosti na řece Tauber, nikoli na Sále; Monrův zeměpisný omyl. ↩

  18. 18. Akord (accord) – kapitulace na základě smlouvy, která posádce zpravidla zaručovala volný odchod se zbraněmi a zavazadly. ↩

  19. 19. Frankfurtský veletrh (Frankfurter Messe) – jeden z nejvýznamnějších evropských trhů, konaný dvakrát ročně, na jaře a na podzim; jeho ochrana byla pro Švédy hospodářsky i politicky důležitá. ↩

  20. 20. Bernard Sasko-Výmarský (1604–1639), vévoda, jeden z nejschopnějších protestantských vojevůdců; po smrti Gustava Adolfa velel u Lützenu, roku 1634 poražen u Nördlingenu, poté ve francouzských službách dobyl Breisach (1638). ↩

  21. 21. Heidelberg, sídlo falckých kurfiřtů, držela bavorská (ligistická) posádka až do roku 1633; Frankenthal si Španělé udrželi až do roku 1635. ↩

  22. 22. Bad Kreuznach na řece Nahe se svým hradem Kauzenburg dobyli Švédové v únoru 1632 ztečí; při útoku se vyznamenali angličtí a skotští dobrovolníci. ↩

  23. 23. William Craven (1608–1697), později 1. hrabě z Cravenu, bohatý anglický šlechtic, celoživotní oddaný stoupenec Alžběty Stuartovny, „zimní královny“, a jejího rodu; u Kreuznachu byl při zteči raněn. ↩

  24. 24. Fridrich Falcký (1596–1632), kurfiřt falcký, roku 1619 zvolen českým králem („zimní král“), po porážce na Bílé hoře (1620) v exilu v Haagu; počátkem roku 1632 se připojil ke Gustavu Adolfovi ve Frankfurtu a v listopadu téhož roku zemřel v Mohuči. ↩

  25. 25. Tj. od dětí Fridricha Falckého, především od jeho syna Karla Ludvíka (1617–1680), jemuž je Monrova kniha věnována. ↩

  26. 26. Kavalír – šlechtic-důstojník, urozený muž vojenského řemesla. ↩

  27. 27. Eskaláda (scalade) – zteč hradeb pomocí žebříků, zpravidla provedená překvapivě. ↩

  28. 28. Sir James Ramsay, zvaný „Černý“ (asi 1589–1639), skotský plukovník ve švédských službách, těžce raněn u Breitenfeldu; od roku 1634 guvernér Hanau, jež hájil při dlouhém obléhání, zemřel v hesenském zajetí. ↩

  29. 29. V předloze „Hochspeyer“; z kontextu (město, které stavělo tři kompanie) jde patrně o říšské město Špýr (Speyer), jež se počátkem roku 1632 poddalo Švédům. ↩

  30. 30. Kompanie (setnina) – základní jednotka pěchoty, nominálně kolem 100–200 mužů, pod velením kapitána. ↩

  31. 31. Weissenburg – dnes Wissembourg v Alsasku, tehdy svobodné říšské město. ↩

  32. 32. Hrad Ehrenfels u Rüdesheimu a známá Myší věž (Mäuseturm) na ostrůvku v Rýně sloužily jako celní stanice mohučského arcibiskupa; toto místo, Binger Loch, bylo klíčem k plavbě po Rýně. ↩

  33. 33. Wilhelm Calchum, zvaný von Lohausen (1584–1640), generálmajor ve švédských a meklenburských službách, později vojenský spisovatel. ↩

  34. 34. Åke Tott (1598–1640), švédský polní maršál, syn Eriky Brahe a Klase Totta; v letech 1631–1632 velel švédským silám v Meklenbursku a na dolním Labi a Veseře. ↩

  35. 35. Sir James Lumsden (asi 1598–1660), skotský plukovník ve švédských službách, později guvernér Osnabrücku; po návratu generálmajor ve vojsku Covenanterů. ↩

  36. 36. „Master of Forbes“ – titul dědice lorda Forbese; Alexander Forbes (asi 1598–1672), později 11. lord Forbes, plukovník ve švédských službách. ↩

  37. 37. Sir Frederick Hamilton (asi 1590–1647), skotský šlechtic usazený v Irsku (Manorhamilton), plukovník ve švédských službách v letech 1631–1633. ↩

  38. 38. Monrové z Obsdale – autorova vlastní rodina (větev klanu Munroů z Foulisu); podplukovník John Monro z Obsdale byl pravděpodobně autorův bratr, později plukovník, který zemřel roku 1633. ↩

  39. 39. Maxmilián I. Bavorský (1573–1651), vévoda a od roku 1623 kurfiřt, hlava katolické Ligy a hlavní protivník Gustava Adolfa v jižním Německu. ↩

  40. 40. Johann Tserclaes hrabě Tilly (1559–1632), generál katolické Ligy, vítěz od Bílé hory a Lutteru, dobyvatel Magdeburku; poražen u Breitenfeldu (1631) a smrtelně raněn u Rainu na Lechu v dubnu 1632. ↩

  41. 41. Generální stavy – vláda Republiky spojených nizozemských provincií, která byla ve válce se Španělskem (od roku 1621 po vypršení příměří). ↩

  42. 42. Hercule Girard, baron de Charnacé (1588–1637), francouzský diplomat, hlavní vyjednavač smlouvy z Bärwalde (1631) mezi Francií a Švédskem; počátkem roku 1632 vyjednával u Gustava Adolfa o neutralitě katolické Ligy. ↩

  43. 43. „Stillstand“ – zastavení bojů, dočasné příměří. ↩

  44. 44. Gottfried Heinrich hrabě Pappenheim (1594–1632), císařský a ligistický generál jízdy, proslulý svou odvahou; padl u Lützenu v listopadu 1632. ↩

  45. 45. „Master Horne“ – patrně mladší příslušník rodu Hornů, velitel jízdní kompanie; bližší totožnost není jistá. ↩

  46. 46. Korneta – standarta jízdní kompanie; její ukořistění se počítalo jako důkaz vítězství. ↩

  47. 47. Restituční edikt Ferdinanda II. z roku 1629, nařizující navrácení všech církevních statků zabraných protestanty po roce 1552; hlavní příčina roztrpčení protestantských stavů. ↩

  48. 48. Tj. luteránské i kalvínské (reformované) vyznání. ↩

  49. 49. Míněno patrně převedení kurfiřtské hodnosti, kterou císař roku 1623 odňal Fridrichu Falckému a udělil Maxmiliánu Bavorskému, zpět na Fridricha; Monrova formulace je nepřesná. ↩

  50. 50. Augsburg, říšské město s luteránskou většinou, jehož protestantská správa a bohoslužba byly po roce 1629 na základě Restitučního ediktu potlačeny. ↩

  51. 51. „Wartenburgland“ – Württembersko, luteránské vévodství, které na základě Restitučního ediktu muselo vydat přes čtyřicet klášterů katolické církvi. ↩

  52. 52. Římský král – titul zvoleného nástupce císaře; jeho volba by prakticky znamenala, že se Gustav Adolf stane příštím císařem. ↩

  53. 53. Magdeburk, roku 1631 Tillym a Pappenheimem dobytý a vypálený, měl císařskou posádku, kterou Švédové pod Banérem od podzimu 1631 blokovali; Pappenheim ji v lednu 1632 vyprostil a město vyklidil. ↩

  54. 54. Johan Banér (1596–1641), švédský generál, později polní maršál a vrchní velitel švédských vojsk v Německu; vítěz od Wittstocku (1636). ↩

  55. 55. Jiří Brunšvicko-Lüneburský (1582–1641), vévoda, od roku 1631 generál ve švédských službách, velel spojeneckým silám v dolním Sasku. ↩

  56. 56. Wolfgang Vilém Falcko-Neuburský (1578–1653), falckrabě a vévoda z Jülichu a Bergu, konvertita ke katolictví a spojenec Ligy; snažil se udržet neutralitu. ↩

  57. 57. August Falcko-Sulzbašský (1582–1632), falckrabě, luterán, bratr Wolfganga Viléma; doprovázel Gustava Adolfa při tažení a zemřel v srpnu 1632. ↩

  58. 58. Horn obsadil Bamberk 11. února 1632; Tilly jej 9. března 1632 překvapivým útokem od Nördlingenu vytlačil – jediný Tillyho úspěch po Breitenfeldu, který přiměl Gustava Adolfa vytáhnout z Mohuče do Frank. ↩

  59. 59. V předloze „Obere Beide“; patrně Oberhaid u Bamberku. Míle zde je německá míle, přibližně 7,4 km. ↩

  60. 60. Chorvati (Crabbats, Kroaten) – lehká jízda z chorvatských a uherských zemí v císařských službách, obávaná pro svou divokost a plenění. ↩

  61. 61. Dragouni – pěchota vybavená koňmi pro rychlý přesun, bojující zpravidla pěšky. ↩

  62. 62. Zde pravděpodobně Vilém Sasko-Výmarský (1598–1662), starší bratr Bernardův, který velel švédským silám v Durynsku. ↩

  63. 63. Duchovní knížata katolické Ligy – tři duchovní kurfiřti (Mohuč, Trevír, Kolín) a franští biskupové würzburský a bamberský, jejichž území Švédové roku 1631 obsadili. ↩

  64. 64. Jan Jiří I. (1585–1656), kurfiřt saský, spojenec Švédů od roku 1631; pražským mírem z roku 1635 přešel na stranu císaře, což Monro pokládá za zradu obecné evangelické věci. ↩

  65. 65. Říšské kraje (Kreise) – správní obvody Říše; „horními“ míní Monro kraje jihozápadního Německa (švábský, franský, hornorýnský). ↩

  66. 66. Pražský mír z 30. května 1635 mezi císařem a Saskem, k němuž se postupně připojila většina protestantských stavů a měst; vyloučil z amnestie mimo jiné falckou dynastii a Švédové v něm viděli zradu. ↩

  67. 67. Míněn říšský kancléř Oxenstierna, který po smrti Gustava Adolfa převzal vedení švédské strany a po porážce u Nördlingenu (1634) jej němečtí spojenci opustili. ↩

  68. 68. Latinsky „jen podle jména“ (správně nomine tenus), tj. přátelé pouze jménem. ↩

  69. 69. Falc obsadila španělská a ligistická vojska v letech 1620–1622 po porážce Fridricha Falckého; do příchodu Švédů (1631) trvala okupace přibližně deset let. ↩

  70. 70. Latinsky „spojenými silami“. ↩

  71. 71. James Hamilton, 3. markýz Hamilton (1606–1649), skotský velmož, který roku 1631 přivedl Gustavu Adolfovi asi šest tisíc mužů; jeho sbor se však nemocemi rychle rozpadl. Později Karlem I. povýšen na vévodu, popraven roku 1649. ↩

  72. 72. Sir James Spens (asi 1571–1632), skotský diplomat a plukovník ve švédských službách, dlouholetý prostředník mezi Stuartovci a švédskou korunou; jeho regiment byl jedním z nejstarších skotských regimentů ve Švédsku. ↩

  73. 73. Donald Mackay (1591–1649), 1. lord Reay, náčelník klanu Mackayů, majitel regimentu, v němž autor sloužil; sám již od roku 1630 v Německu nepobýval. ↩

  74. 74. Ludovick Leslie, skotský plukovník ve švédských službách, později ve vojsku Covenanterů; bližší údaje nejsou známy. ↩

  75. 75. Sir Alexander Leslie (asi 1580–1661), skotský polní maršál ve švédských službách, roku 1628 hrdina obrany Stralsundu; po návratu vrchní velitel vojska Covenanterů, od roku 1641 hrabě z Levenu. ↩

  76. 76. Sir David Drummond (zemř. 1638), skotský generálmajor ve švédských službách, dlouholetý guvernér Štětína. ↩

  77. 77. Sir John Hepburn (asi 1598–1636), skotský plukovník, velitel skotské (zelené) brigády u Breitenfeldu; roku 1632 se s Gustavem Adolfem rozešel a přešel do francouzských služeb, kde se stal maršálem Francie a padl u Zabernu (Saverne). ↩

  78. 78. James King (asi 1589–1652), skotský generál ve švédských službách, později lord Eythin; za anglické občanské války velel royalistické pěchotě u Marston Mooru (1644). ↩

  79. 79. Sir John Ruthven, skotský plukovník ve švédských službách, příbuzný Patricka Ruthvena; bližší údaje nejsou známy. ↩

  80. 80. Robert Monro z Foulisu (zemř. 1633), 18. baron z Foulisu, náčelník klanu Munroů, zvaný „Černý baron“; autorův náčelník a bratranec, zemřel roku 1633 v Ulmu na následky zranění. ↩

  81. 81. Ludovic Lindsay (1600–asi 1652), 16. hrabě z Crawfordu, skotský šlechtic ve švédských a později španělských a royalistických službách. ↩

  82. 82. Sir Alexander Hamilton, zvaný „Dear Sandy“ (asi 1587–1649), skotský plukovník ve švédských službách a odborník na dělostřelectvo; později generál dělostřelectva vojska Covenanterů. ↩

  83. 83. Rejtaři – jízda vyzbrojená pistolemi a mečem (z něm. Reiter). ↩

  84. 84. William Gunn (zemř. asi 1648), skotský plukovník ve švédských službách, později přešel ke katolictví a do císařských služeb, kde byl povýšen na svobodného pána. ↩

  85. 85. Sir George Fleetwood (1605–1667), anglický plukovník ve švédských službách, později švédský generál a svobodný pán, usazený ve Švédsku. ↩

  86. 86. Příměří z Altmarku (Stary Targ) ze září 1629, které na šest let ukončilo švédsko-polskou válku o Prusko a uvolnilo Gustavu Adolfovi ruce pro Německo. ↩

  87. 87. Francouzsky „mimochodem“. ↩

  88. 88. Karel Ludvík Falcký (1617–1680), nejstarší žijící syn Fridricha Falckého, jemuž je kniha věnována; kurfiřtem se stal až po vestfálském míru roku 1648. ↩

  89. 89. Alžběta Stuartovna (1596–1662), dcera Jakuba I., manželka Fridricha Falckého, „zimní královna“; v exilu v Haagu byla ctěna jako „královna srdcí“ a symbol protestantské věci. ↩

  90. 90. Místo se nepodařilo spolehlivě určit. ↩

  91. 91. Memmingen bylo svobodné říšské město ve Švábsku, které Švédové roku 1632 obsadili; hlavním sídlem bavorského vévody byl Mnichov – Monro zde patrně obě místa zaměnil. ↩

  92. 92. Kristián I. Falcko-Birkenfeldsko-Bischweilerský (1598–1654), falckrabě, generál ve švédských službách, velel v Alsasku a Falci. ↩